Omarovic

Určitě nikdo nezapře, že si někdy představoval dokonalý film. Myslím, že nikdo si nevymýšlel rovnou dokonalý příběh, ale já sám mohu přiznat, že moje představy se točily kolem oblíbených herců, kteří by se mohli ve filmu mihnout všichni. A přesně takový film je Expendables: Postradatelní. Abych ostatní vyvedl z omylu, tuto záležitost v žádném případě nepovažuji za dokonalý film, ale když už velké množství oblíbených herců v jednom filmu, tak Expendables jsou splněným snem z hlediska akčních hrdinů. Jmenovat je všechny by asi zabralo spoustu místa, ale vidět postavy z Rockyho, Cranka, The Condemned a spousty dalších je jedna věc, ale nikdo mi nemůže zazlívat, že jako mnozí napíšu o hvězdných dvou minutách. Do jisté míry je tato scéna i trapná, ale vidět a slyšet v ní Stallona, Willise a Schwarzeneggera, ještě doufejme nevysloužilé akční veterány, je tou pravou realizací snů příznivců akčních filmů. Abych přešel k příběhu, nic extra jsem nečekal ani já, a stejně se již předem Sylvester smířil s tím, že Expendables jsou úplné béčko. Je to samozřejmě pravda, protože co je zvláštního nebo originálního na příběhu, kde partička žoldáků dostane úkol odstranit nežádoucího, nakonec se všechno podnikne samozřejmě jen pro záchranu ženy, přičemž se dočkáváme všech akčních norem, jako jsou honičky v autech, přestřelky, boj muže proti muži, výbuchů, čistě a jenom komerční, pro nalákání, celkem zbytečné scény akčního tria… Jenže jak už bylo psáno, tohle je prostě show. Takto se tento film musí brát, a když už má někdo problémy s příběhem, je tu ten nával známých tváří. Já se rozhodl příběh akceptovat, užít si prvotřídní akční zábavu, a jak jsem nyní vcelku spokojený. Je vidět, že Sylvester Stallone opravdu na filmu zapracoval, dal mu grády, poskytl prostor a určitou osobitost svým filmovým parťákům, čímž zaručeně dokázal předčit obdobné druhořadé filmy The Loosers a The A-Team. Expendables by mohli ocenit všichni, kdo jej nebudou brát zcela vážně a smíří se s ryze akční a nereálnou atmosférou, pak by se možná mohl film stát nejlepší akcí tohoto roku, a myslím, že oprávněně.

Věta „Jeden z nejlepších filmů, které kdy uvidíte.“, jíž se Město bohů korunuje, vypadá jako prachobyčejné chvástání, které může představovat důvod vašeho nezájmu. Jenže něco na tom bude. Jak odolat slibným hodnocením, předním příčkám diváckého úspěchu a španělské režii? Že si Město bohů hoví na imdb nad Pánem prstenů sice neschvaluji, ale zmiňovanou větu z vlastního zážitku nemohu popřít. Film nás vede do světa, který v žádném případě nepřísluší očím malých dětí a citlivých povah. Není to ovšem důvod k nedůvěře. Říct, že byl film zábavný doslova, se říct tak doslova nadá. Ta k pláči hodná zvěrstva a umírání, jež zde patří k dennímu pořádku, rozhodně nejsou k smíchu, ale z filmového hlediska je Město bohů skutečně tak dobře propracované, že si zaslouží všechnu čest a slávu. Člověk by si normálně řekl, že z prostředí plného strašného násilí, zbraní v rukou dětí, drog a zločineckých gangů nevzejde nic dobrého. Vzhledem k mým zkušenostem s filmovým podsvětím jsem uvažoval úplně stejně, a proto důrazně v tomto případě apeluji na smýšlení v pravém opaku. Město bohů vyniká i děsí strašným naturalismem a diváka tím donutí k zamyšlení, že takto to doopravdy chodí. Ovšem vedle naturalismu je tu ještě skvělá kompozice, kterou naleznete v propletených příbězích postav Ria de Janeira. Příběh mísí životní cestu chlapce, coby vypravěče a nestranného pozorovatele, s veškerým okolím, přičemž se přesouvá z jednoho časového období do druhého, avšak nenechává si jedinou možnou maličkost pro sebe. Zdálo by se, že je film přímočarý díky faktu, že vše vysvětluje poměrně záhy, ale za přítomnosti stručných i podrobných událostí přítomnosti i minulosti, a vůbec vzhledem k námětu se to tvrdit opravdu nedá. Naopak já jsem byl nesmírně rád za nevelkou složitost, nebývalý pořádek ve jménech i významu postav, a vůbec za jejich množství a různorodost. Město bohů je nejen podle mého názoru skutečný masterpiece. Detaily, nepředvídatelnost a překvapivost představují nejspíš nejsilnější stránku, což ještě více umocní konec a další neméně významné, perfektně načasované zjištění.

Paper Man mi připadá jako výstavný typ filmu, od kterého nevíte, co čekat. Vidíte na obrázcích super hrdinu? Tak si tedy přečtěte děj, a hned zjistíte, že zdaleka není ústřední nebo nějak superhrdinovi podobná role… No, pro filmy Sundance festivalu je to nejspíš typické, každopádně jsem se na film podíval, a mám z něj všemožné dojmy. Paper Man nám divákům nevšedním způsobem popsal zvláštní život spisovatele, který je neustále ovlivňován svým imaginárním také velice nevšedním přítelem. Sám jsem opravdu nevěděl, jakou problematiku chce film řešit, ale příchod Emmy Stone jakoby pořád zanechával to potěšení z nevědomosti, které se během filmu skoro nemění. Jeff Daniels zde hraje, myslím, docela dobře. Zde je to člověk, u kterého vzhledem k jeho nedostatkům nevíte, co provede, a kdy se objeví Ryan Reynolds. Porozumět filmu, i když záměr filmu není úplně jasný, nepředstavuje příliš velký problém, proto je na vás, jak se k němu postavíte, a jak vás budou bavit vcelku obyčejné věci, jako je přátelství, vztahy, představivost apod. Díky Ryanovi, však podle mě film nenudí. Jeho role je spíš situační, na dojem z filmu příliš velký význam nemá, ale vzhledem k protáhlosti, dramatičnosti a Danielsovu „packalství“ není jeho kibicantská a vlezlá role na škodu. Naopak je to příjemné komické a neobvyklé zpestření bez tak celkem obyčejného filmu. Přibližně něco takového, jakoby se v české pohádce ze sedmdesátých let objevil vizuálně dokonalý drak. Nebyl to však Reynolds, který představuje na filmu to nejlepší. Člověk, jakoby přestal po hodině doufat, že se něco změní, ale pak přichází na scénu překvapení ze strany Emmy Stone. Toto zjištění i jeho překvapivá pasivita a střídmost má na úspěch filmu velmi velký význam, protože ať už prozřete před nebo po tomto faktu, dojem dělá veliký. No, eso filmu rozhodně prozradit nechci, takže pokud vás, respektive Paper Man, zajímá, je nutno akceptovat styl nezávislého filmu za pár šupů, který v průběhu dynamiku mění jen pomálu, ale o to víc, i ke konci se stupňujíc.

Vždycky jsem si myslel, že nejstarší parodie jsou Žhavé výstřely, ale jak se zdá, nálada tvůrců zesměšňovat to dobré i špatné funguje snad už od úplného startu kinematografie. Připoutejte se, prosím! má v mém případě takovou menší nevýhodu, protože paroduje filmy, které jsem vůbec předtím neviděl. Nemám ale okolo toho žádné výhrady. Staré parodie ještě mají ždibec vkusu, a s dnešními filmy s přízviskem Movie se vůbec nedají srovnávat, proto ani příliš nejde o předlohy, jako spíš o kvalitní humor. A rozdíly přímo bijí do očí. Občas jsem měl pocit, že se ani na parodii nedívám. Jelikož se tato parodie nesoustředí na stovku různých filmů jako dnešní, příběh se zdá být úplně normální – kdybych totiž nevěděl o žánru, ani bych to nepoznal. A když dojde na scény, kde je jejich význam už patrný, prostě a jednoduše není občas možné smích potlačovat. Kolik Scary Movie, Epic Movie, Disaster Movie se tímto může pochlubit? Většina z nich až nepřirozeně vykřikuje a určuje momenty určené pro humor, a kdo toto v plném rozsahu může říct o Připoutejte se, prosím!? Co se týče humoru konkrétněji, nemám snad žádné výtky. Vtipy jsou výborné jak z vizuálního hlediska, tak i z úst téměř veškerého hereckého obsazení. A především mi jako téměř vražedná záležitost přijde komická kombinace s parodickými prezidenty Lloydem Bridgesem a Lesliem Nielsenem. Tito dva herci prostě mají něco do sebe, stali se typickými komediálními hrdiny a v parodiích mnohonásobně převyšují všechny ostatní, ať už jde o Charlieho Sheena nebo o Roberta Hayse, i když jeho „nudivé“ scény a zvětšené potní žlázy dokázaly opravdu divy. Připoutejte se, prosím! o zvyšuje reputace parodiím, které jsem doposud měl to štěstí i smůlu vidět. Jelikož scény kombinuje a drží si svůj humor na úrovni za většinové nepřítomnosti úplných trapností, může se o první příčku svého žánru dělit se Žhavými výstřely, které se s tímto filmem srovnávat dají. Prakticky to jediné, co zde hodnotím, je humor a herci, ovšem film doporučuji, abyste další klady našli sami.

Úplně by mi stačil jeden jediný důvod, proč se na Let the Right One In nedívat. Je to samozřejmě ten, že upíry po všech mých zkušenostech prostě nemám příliš rád. Nějaké výjimky se najdou jako třeba Interview s upírem, ale pak se podívejte na tu řádku nesmyslů, jako je Underworld, Drákulové a samozřejmě Twilight sága. Ovšem když se objeví švédský film a sklidí takový věhlas dokonce jakožto horror, naučily mě těmto filmům důvěřovat tentokrát pozitivní zkušenosti. Myslím, že kdyby se ve filmu mluvilo česky, velký rozdíl bychom od našich asi nenašli, ale kdy se naposledy rozhodli čeští tvůrci k dílu s podobnými náměty? Švédové mi poprvé ukázali svůj film, a hned jsem přesvědčen, že jsou schopni skvělých horrorů, protože takový nemá obdoby. Tedy, je tu jedna taková nepříjemnost, která trochu zážitek zhoršuje - mě film vystrašit příliš nedokázal. Bohužel, v mém věku už mám vysokou hranici filmové nebojácnosti, ale i tak se pohybuje tento film na velmi vysoké úrovni. Nemám prostě na to, abych si stěžoval na nepříliš intenzivní strašidelnost, protože obecně je film strašidelný až moc. Divák sleduje film, který k mému obrovskému překvapení přehrává více zápletek najednou, v nichž si ve všech směrech potrpí na detailech. Oskarův konflikt se šikanou totiž přetrvává, vyvíjí se a mísí s hororovou atmosférou upíra, který v podání dvanáctileté holčičky nahání hrůzu více, než kterýkoliv jiný, proto docházím k závěru, že mě tento vystrašil zatím ze všech nejvíc. S dosavadní dramatičností příběhu vás totiž nadmíru překvapí i vyděsí scény, kde malá holčička z ničeho nic začne skákat po zdech, vysávat a trhat lidi nebo krvácet, když ji někdo nepozve dovnitř. Prvky, které dělají z filmu horror, spočívají v nepříliš častých psychózních překvapeních, jež ale vystraší natolik, že napětí se ocitá na vysoké úrovni. A aby toho nebylo málo, velmi mě překvapily scény, které nevšedním způsobem poukazovaly na typické vlastnosti upírů. Ve Van Helsingovi to hrůzu nenahání, ale žádný odraz v zrcadle a shoření po dopadu paprsků světla zde zapůsobí hodně. Tento film je upírské překvapení.

Nebezpečná rychlost s Keanu Reevesem je dneska už, myslím, klasika se svým typickým námětem o autobusu, který nemůže zpomalit pod 50 km/h. Mělo vůbec smysl vytvářet druhý díl, když už stejně každý ví, že se prvnímu nemůže vyrovnat? Nebezpečná rychlost je prostě jenom jedna, a to vážně byli tvůrci tak naivní s domněnkou, že s dvojkou prorazí? Myslím, že toto je úplně typický druhý díl, který má k pokračování typu Terminátora velmi daleko, přičemž se může spíš srovnávat s béčkovými propadáky, jako je třeba druhý díl Hvězdné pěchoty, Lovecké sezóny, Krále Škorpiona apod. Druhé díly, které jen přesunou myšlenku do nového prostředí a do nových postav prostě nemají naději. Druhá Nebezpečná rychlost se přesouvá z autobusu na loď a od Reevese k J. Patrickovi. Ona by se výletová kocábka klidně vydržet dala, ale s Patrickem, který se snaží Reevesovi vyrovnat, to už prostě nejde. Připadá mi, že je až nadmíru trapné odmávnout předchozí hlavní postavu ubohým jednovětným sloganem stejně jako tomu bylo v xXx 2, a možná ještě víc, když se rádoby vtipně poukazuje i na typické hlášky. Patrick už prostě není ten policista, který zachraňuje lidi z nebezpečí, a co se dá říct o Sandře Bullock? Natolik chtěli tvůrci nového Jacka zviditelnit, že se na Sandru skoro vůbec nedostalo. Nicméně, přejděme k příběhu. Abych řekl pravdu, film naštěstí nezvládl být úplně nudný. Nová akce vyzněla docela fajnově i padouch v podání Willema Dafoea byl oproti novému poldovi daleko příjemnější změnou, tedy až na příliš klasický záporný dojem, který občas vytvářel. Každopádně ubikace lodi na autobus prostě nemají. A možná si toho všiml i někdo jiný, ale nepřišlo vám, že postup děje i prakticky všech scén jakoby přesně kopíroval první díl? Nepřišlo vám, že padouch dělal stejné věci, že k určitým věcem došlo ve stejný čas, že Sandra byla znovu unesena, a že polda ji šel znovu zachraňovat? Jen se změnil povrch, na kterém vozidla různého druhu jezdila. No, Nebezpečná rychlost 2 má i své klady, ale spíš neměla nikdy vzniknout. Myslím, že bychom se bez ní obešli.

Příběh hraček je skvělý animovaný film, který se svým nápadem nemá konkurenci, ale když dojde na druhý díl, někdy se to hold nepovede. I druhý díl jsem samozřejmě viděl už dávno, kdy měl pro mě úplně jinou hodnotu, ale nyní, když se mi dostalo důkazu o dalším skvělém animáku, do kterého bych to, kdybych jej předtím neviděl, nikdy neřekl, očekával jsem stejný úspěch i od druhého dílu. Imdb si může dělat jakýkoliv průměr, ale podle mě si tento film tolik jako jednička nezaslouží. Kouzlo Buzzovy nevědomosti už vypršelo a celá akce se změnila na příběh o další záchraně kamaráda z úzkých, který už nemá z daleka co dělat s vysokými příčkami oblíbenosti. I když jsou hračky pro děti, Příběhu hraček není škoda ani pro mnohem starší, a to hlavně proto, že má film skvělý námět a kupodivu velmi kvalitní humor. Řekl bych, že především zde bude zádrhel a důvod neúspěchu, který ve mně film vyvolal. Humor, dříve tak vkusný a opravdu účinný, má nyní úroveň infantilnosti, která se už tentokrát přehlížet prostě nedá. Dále, jakožto další rozdíl mezi prvním dílem, je příběh vzhledem k němu daleko více přímočarý a jednoduchý, nemá žádné nepředvídatelné zápletky (Buzzova nevědomost), a málem bych zapomněl na další podstatnou věc. Je mí líto, že k té řádce negativů přidám další, ale český dabing také prostě dělá své. Zpěv nechme stranou, i když i zde jsou podstatné rozdíly, ale především upuštění od hlasu Pavla Soukupa dokáže hodně změnit dojem filmu. Nový, méně známý hlas, dělá tentokrát z Buzze téměř nepodstatnou postavu. No, alespoň, že se film vytáhl s Rímským, novými postavami, i když některé jejich dialogy někdy lezly až na nervy, a s pár dobrými odkazy na slavné filmy jako na Jurský park, nebo i trochu trapným způsobem na Hvězdné války. Druhý příběh hraček mě ještě docela bavil, ale měl takovou spoustu nedostatků (hodně i na konci), že se mi víc slov pro chválu nedostává. A Jestli je něco, co u animáků zdeformuje část úspěchu, jsou to nepovedené scény z natáčení. No, na rozdíl o jedničky, dvojku bych dal spíš do ruky dětem s větší vervou.

„Kdo je Salt?“ Tuto otázku si mohl položit každý, kdo měl o film zájem, ale podle mého názoru se z nich našel jen málokdo, kdo její odpověď neznal předem. Jsem již obeznámen s tímto typem filmů, a už mě jen tak nepřekvapí, natož Angelina Jolie, páchající politické atentáty a její rádoby padoušský dojem, proto jsem doufal, že tvůrci příliš nesázeli na mysterium kolem trailerů, plakátů a dalších propagačních materiálů a spokojili se s velmi známou tváří a všeobecnou akční atmosférou. No, vzhledem k tomu, jak je film prohlédnutelný, jsem od něj nečekal vůbec žádné velké výkony, a tudíž jsem se nedočkal ani zklamání. Angelina Jolie si zase jednou zadováděla a potvrdila, že je stále úspěšná akční hrdinka, a že by ji jen málokdo dokázal nahradit. S ní postupuje film vcelku obstojně, a občas překvapuje nápaditými akčními scénami, ale s kvalitou námětu a příběhu už asi díru do světa neudělá. Atentáty, špionáže, automobilové honičky, kaskadérské kousky… Vše v jednom nyní může prorazit jen v podobě, která má něco navíc jako třeba Inception, ale Salt, film, který se snaží diváka přesvědčit o změně postavení v Jolieiných rolích, nemá naději. Hned od počátku mi bylo jasné, jak všechno skončí. Ne tedy, že se dostaneme až k záchraně světa, ale ať scénář popisuje Angelinu, jak chce, jako padouch a nepřítel státu prostě nevypadá. Ani na moment, ať se dělo cokoliv, mi film nedokázal vštípit jakoukoliv pochybnost. Cokoliv Angelina udělala, se mi podařilo předpovědět s neobvyklou přesností, ale ono to stejně umocňuje i takový nepatrný důkaz, jímž je Angelinina nepřirozená mírnost k soupeřům. Člověk si lehce všimne, že většina jejích překážek pouze dostane do šišky s prakticky žádným ohrožením na životě. A L. Schreiber? S ním je to stejné. Ten má v průběhu tak nicotnou roli, že jen málokdo by neuhodl jeho rádoby překvapující skutečný účel. Salt je film, u něhož by bylo od diváků naivní čekat víc, než ukazuje trailer a všechno ostatní. Úroveň zábavy se sice dá vydržet, ale dívat se doporučuji jen s maximální hladinou tolerance a minimální hladinou očekávání.

Jak vycvičit draka je podle mě název, který filmu hodně ubral na příjmech. Jak by si tvůrci žili, kdyby jej pojmenovali jinak, protože v něm je mnohem více, než právě název vypovídá, a kolik lidí by z předsudků vyšlo z úžasu… Je to tak, i já se připojím k většině a jsem ochoten přiznat kvalitu možná nejlepšího animovaného filmu tohoto roku, protože i dlouho po premiéře, kdy už nadšení pomalu chladne, mi dokázal, že si to zaslouží. Jestli mám rád animované filmy, tak je to kvůli jejich příběhům, které ve svém množství dokážou zaujmout mnohem častěji než hrané filmy. Tento film je o dracích, co bych to někomu nepřipomněl… ale i přesto je v něm mnohem více, než jejich vycvičení a osedlání. Především mě překvapil způsob, jakým nám tvůrci film na začátku prezentovali. Jelikož jsem na těchto komixech vyrostl, nezůstalo bez respektu, že jsem si připadal jako ve světě Asterixe a Obelixe. No popřete to, že se díváme na podívanou naprosto se vymykající realitě, kde jsou všichni hrr do pranice, a kde nikdo neumírá, ale jen dostane do šišky a vykřikuje komické hlášky apod… Nicméně to vůbec není nic špatného. Film má skvělý nápad, který prezentuje hned několikami zápletkami naráz, přičemž jedna je zajímavější než druhá. Film vás drží v pozornosti tím, jak se neustále děje něco efektního, komického nebo nápaditého, ale žádná přímočarost… Píle tvůrců prostě není znát jen na humoru, na němž se zakládá v poslední době skoro každý animák, ale i na námětu, který se daleko více věnuje příběhu než legraci, a také úžasným nápadům. Nejen malé děti přece musí fascinovat ta škála dračích druhů, poznávání jejich nevšedních zvyků a originálních vlastností, i zajímavé překvapení, kterého se nám dostává ke konci filmu. Prostě a jednoduše, příběh, ač vyvolá daleko více úsměvů spíš u dětí, je natolik vkusný a poutavý, že divák musí odevzdaně uznat i poslední scénu, kterou by nikdo díky klasickým pohádkovým znakům neočekával. Mám z filmu Jak vycvičit draka opravdu upřímnou radost, i když mi 3D uniklo. Má totiž i napětí, a ostatně všechno, co se od animáku očekává.

Člověk se pořád učí, že? No, Čarodějův učeň se přirozeně pohybuje za hranicemi tohoto rčení a přináší nám další dávku efektové zábavy. Jinými slovy, jen naivky by mohly očekávat od tohoto filmu víc, než to, co vypovídá sám název a stručný ukázkový trailer. Očekával jsem přiměřené hodnocení přiřknutelné každému předem jasnému popcorňáku, tedy přibližně 50-70%, přičemž jsem se dočkal podívané, která už už převyšovala tyto hranice, ale záhy si to pokazila scénami, které se pohybovaly možná dokonce ještě níž. No, pochybnosti ve mně vyvolala hned na začátku legenda. Netřeba dál komentovat to, jak je špatná, protože bych ji začal vychvalovat jen tehdy, pokud by se kvalitou přibližovala alespoň k desetině té Pána prstenů. Nicméně následující příběh měl v poměru daleko více dobrého než špatného. Pokud jde o efekty, co si budeme povídat… Přiměřená kvalita vzhledem ke své době, zajímavé nápady, nebezpečí na každém rohu… přesně to, co se dalo očekávat. S příběhem jsem také neměl nijak velký problém. Atmosféra umí člověka povzbudit, protože nasákla příjemným dojmem, jenž vytváří kombinace fantasy a komedie. Fakt dobrá kombinace, při níž se člověk neubrání (nepohrdlivému) úsměvu, když na obrazovce září kouzla a (klasicky packalské) hrdinovo utrpení. Dostal bych se ale na temnou stránku. Film se drží až do konce, ale tam se celková konstrukce změní na klasickou a neoriginální. Abych tak řekl, „jednolajný poutavý“ příběh vypouští to nejdůležitější na příšerný konec, kde se nezaobírá širšími souvislostmi a tím to pro něj končí, jakož i nároky na větší účast dalších postav apod. Do toho tu ještě pobíhá pěkná, ale jen formální dívčí známost, která ještě ke konci více prohloubí dojem přímočarosti a primitivnosti. Tam to prostě všechno troskotá. Dokud jsme nedostali ke konečným scénám, držel jsem přec v sobě drobounkou naději, že si film udrží dosavadní kvalitu, šmrnc a především nepřímočarost, ale naivita si našla i mě. Konec ztrácí veškerou realistickou úroveň a zájem se mění v pohrdlivý smích z té obrovské změny z přijatelného na příliš primitivní. Film není moc překvapivý, je ovšem zábavný, byl bych schopen dát víc, ale konec znamená hodně…

Robinson Crusoe mě nikdy nezajímal ani v knižní podobě, protože jeho příběh, ač světoznámý a proslulý, nějak postrádá úroveň poutavosti, a když se nad tím zamyslím, nelžu vám, toto je vlastně moje první zkušenost s Dafoeovým ztroskotaným hrdinou. Vždy jsem se pohyboval jen v oblasti výtahů a referátů, ale sám jsem o něm věděl jen to nejpodstatnější, a jak to tedy dopadlo? Filmová podoba má svou řádku chyb, ale klidně přes všeobecně nepříliš kladný názor si o mě můžete myslet, co chcete, já to s ním prostě vydržet dokázal. Ovšem nemohu říct, že by pro mě bylo toto téma nějak extra nové. Kdo si nevzpomene třeba na 6 dní a 7 nocí, něco málo z Pirátů nebo především na Trosečníka? Robinson má ovšem tu výhodu, že je zas z odlišného pohledu, jenže i nevýhodu, že je to takový ukázkový hrdina. Být to můj úplně první film, kterého bych sledoval s opravdovým zájmem, ne jako pohádky a večerníčky, určitě by dopadl stejně dobře, jako třeba filmy Epic Movie nebo American Pie 4, které mi jako jedni z prvních přinesly přednosti svých žánrů. Jenže Robinson? Hrdina, kterému by nezručnost a beznaděj v době vydání moc neslušela, a to je právě ono. Film má velmi příjemnou atmosféru a dobře se na něj dívá, když má hrdina prakticky všechno jako tentokrát Pierce Brosnan. Má nástroje, společnost, postaví si doslova vesnici, všechno si rafinovaně vyrábí, i když by to byl v realitě úplný nesmysl. Jenže, s realitou člověk moc nevyrůstá, a proto film nevytváří úplně nejhorší dojem, ale co je to ve srovnání s Trosečníkem? Robinson má všechno, zato Tom Hanks skoro nic, ale o to je zajímavější. Slabinou filmu je, že vůbec podrobně neukazuje Robinsonovu zručnost a nápaditost, přičemž povahu a vztah k ostrovu popisuje nanejvýš povrchně. Daleko více než to jej zajímá nápadité, ale občas trochu neproveditelné zabíjení domorodců. Ale Pátka ocenit rozhodně musím, ten byl opravdu dobrý. Každopádně si myslím, že tento film je vzhledem ke svému tématu velmi přímočarý a nerozvinutý, na druhou stranu má ale i pár silných i vtipných momentů, které rozhodně mají ve filmu co dělat.

Nebyl to film Moulin Rouge ani Fantom opery, který představoval moji první zkušenost s muzikálovými filmy, nýbrž staré Disenyovky jako Lví Král apod. Až Fantom opery prvně odhalil mé skutečné zaujetí v neuvěřitelné hlasy herců (alespoň u Butlera jsem si jistý), kostýmy, interiéry a kulisy. Byl to dobrý zážitek, ale že bych se nějak přemáhal k Moulin Rouge? To se opravdu říct nedá, ale tento film je další důkaz toho, jak se občas mýlím a dávám na předsudky mě úplně neznámého původu. Moulin Rouge totiž podle mě na Fantoma nemá, ale od stejné úrovně jej dělí jen málo. Tak v první řadě jsem trochu litoval toho, že jsem si neudělal vůbec žádnou představu. Moulin Rouge pro mě byl jen muzikálový film s žádnými přednostmi, a jak jsem potom mrkal, když se objevil Ewan McGregor a následně přímo okouzlující Nicole Kidman. Nikdy jsem jí v oblibě neměl a nikde mě nenadchla tolik jako zde, kde její rutinní make-upové úpravy vůbec nevadí, a kde dělá vskutku dobrý dojem, přičemž bych jí toho Oskara s radostí přál. Další přednost Moulin Rouge se nyní u muzikálů už nijak extra nezvelebuje, ale i tak je příběh o lásce velmi duchaplný, a skutečně je to z něj cítit. Říkal jsem si: jestli u mě film uspěje, bude to určitě zaručeno tím, že předem předpovězená smrt postavy Nicole Kidman na mě emocionálně zapůsobí. A jelikož jsem McGregora a Kidman přímo žral, nerozplakalo mě to, ale přinejmenším dojalo. Dále ale nemohu zamlžet poznatek, který je do jisté míry sílou, ale i slabinou celku. I když mám z Moulin Rouge radost, naivnější film jsem v poslední době opravdu neviděl. Roxburgh a Broadbent zde hrají dobře, ale ta naivita se točí hlavně kolem nich, a vyznívá i z většiny písní. Dále si občas připadáte jako v Říši divů nebo v Továrně na čokoládu, ale to prostě patří k určitému efektu a za doprovodu velmi dobře zakomponovaných skladeb a textů, naštěstí v originálním znění příliš mnoho důležitého nevypovídajících, vám to nevadí. Moulin Rouge vás svou někdy i hodně dynamickou náplní nenechá usnout, a i když se nemůže pochlubit koncem, celkovým zážitkem určitě ano.

I když je úvod k příběhu filmu zde na webu kapánek neobjektivní, musím s ním rozhodně souhlasit. Ukázku na primě jsem viděl asi desetkrát, tudíž mi neuniklo množství informací, které z ní vzešlo a stejně tak mě překvapuje, že i když se od trailerů v kinech přirozeně liší, že stejně jako většina těchto důležitých součástí propagace vytáhla prakticky všechny triumfy. Mělo tedy vůbec cenu dívat se na film, když se to nejlepší natěsnalo do dvou minut celkem poutavé ukázky? Abych řekl pravdu, nikdy bych mu nepřipnul štítek megafilmu, ale objektivně vzato není Let Fénixe žádné vyloženě nudné béčko. Jakožto remake hodně sází na herecké obsazení, což určitě nemohlo televizním divákům uniknout a trochu je nemotivovat. Dennis Quaid mě motivuje už skoro automaticky, ale kdo by nechtěl vidět v nekomediálním filmu Hugha Laurieho, světem proslulého představitele Dr. House? K úspěchu s obsazením přispěl i Tony Curran, ale co příběh? Další celkem silná stránka. Ztroskotání letadla v poušti, odkud se člověk vlastními silami nemůže dostat díky faktům, které už bohužel předtím vyžvanila televize? Já si myslím, že nápad sám o sobě nepostrádá kvalitu a představuje spoustu prostoru pro všechny možné druhy žánrových scén, ale neradujme se předčasně. Let Fénixe má dramatickou náplň, jednu celkem napínavou akční scénu i dokonce pár pískem sešlých mrtvol, ale jeho velkou slabinou je předvídatelnost. Nikoho by nebavilo pozorovat příběh, ve kterém se všechno daří, že. Film má samozřejmě zvraty se ztrátou lidí, se ztíženou prací na letadle za úmorně zářícího Slunce, ale některé scény jsou tak zbytečné a berou se na takovou váhu, že v následující scéně to vypadá, jako by se nestalo vůbec nic. Nedokážu také odolat prohlásit, že jsem si dělal velkou legraci ze spousty scén, které měly pokračování vyryté na čele. A nutno říct, že jich bylo hodně. Až tak je předvídatelnost vysoká. Každopádně nudný nebo úplně zbytečný film rozhodně není, a i přes pár klišé, přičemž největší extrém dokazovala úplně poslední scéna před titulky, jsem zážitku nelitoval.

Superman nikdy nebyl super hrdinou, který by mě vůbec kdy zajímal. Stačilo mi vidět pár scének z jednoho ze starších dílů, a hned mi bylo jasné, že tento hrdina u mě nemá předpoklady na valný úspěch. V čem se totiž liší od ostatních, jako je třeba Spiderman, Batman, X-meni atd.? Právě že úplně ve všem. K čemu je hrdina, který může vše? K čemu je hrdina, který má všechno, co ostatní, jen mnohem účinnější? Nevím, zda-li je Superman prvním nápadem komixových autorů, ale další hrdinové s menší mocí museli vznikat na základě toho, že už lidi musel postupně omrzovat fakt, že hrdiny může ohrozit jen krystal z druhé strany vesmíru, na nějž padouši vždy čirou náhodou narazí. No, právě jako bych prozradil děj tohoto filmu, který byl zároveň mou první seriózní zkušeností se Supermanem, jemuž jsem s jeho vizuálními dispozicemi dal přednost před jeho třicet let starými předchůdci. Po tak dlouhé pomlce bych očekával spíš tah podobný novému Star Treku, který úspěšně bral zřetel na diváky neznalé seriálu. Superman se vrací ale pokračuje. Sice nemohl mít předchozí díl příliš otevřený konec, ale i tak tento film vytváří dojem pokračování. Nicméně příběh, jak jsem už nastínil, není zrovna nejsilnějším článkem řetězu. Spacey je sice velice směšný padouch, ale jeho, respektive nápad tvůrců o další hrozbě pro svět a výzvě pro hrdinu, je velice ubohý. Superman si za to může sám, že je tak mocný, a že výzvy představují především šílené záchrany světa. Mě se prostě daleko více líbí, když hrdinové mají kolem sebe přiměřeně reálný svět a konflikty na úrovni Spidermana, Batmana i trochu ujetějších Watchmanů, kteří ale mají nápad daleko více propracovaný. Superman je strašně jednoduchá a přímočará záležitost. Routh je sice velmi sympatický, avšak jako novinář ve filmu není víc než odpadová zbytečnost. Efekty dostávají svému slovu a vytváří velmi poutavou vizuální podívanou, ale občas se člověk nedokáže nezasmát těm klišé zápletkám i schopnostem. Superman mohoucí všechno a řešící tento nudný problém ani nepřevyšuje Hancocka a dramatickou částí drží trapnou úroveň Spidermana. Vážně nic moc.

Lola běží o život je jasným důkazem toho, jak málo většinou stačí k natočení velmi dobrého filmu. S přepočtem na americké dolary se vzhledem k té částce vůbec nemůže srovnávat s hollywoodskými blockbustery, popkorňáky apod., ale s kvalitou je to přesně naopak. Najde se i podobný nízkorozpočťák i z amerických studií, mezi něž s hrdostí zařazuji třeba Telefonní budku, ale spoustu z nich pochází z jiných zemí, které když nerozesílají do světa nějaké škváry, jedním takovým filmem ohromí a tím si získávají nezměrnou důvěru. Lola s nadprůměrným hodnocením pochází z Německa, které mě zatím ještě nestačilo výrazně zklamat, tudíž důvěru získala i po vysokém hodnocení kámoše spolukfilmunetisty. Řeknu vám, něco takového mě stejně dokázalo hodně překvapit. Jak obyčejný nápad dokáže z tak klasického mafiánského nápadu udělat výbornou podívanou… Film začíná tak rychle a rozebíhá se tak jednoduše, ale všechny pochybnosti maže vědomí, že nápad o tom, co by se stalo kdyby, dokáže film přetvořit k ději s napětím a nepředvídatelností. Mě samotného film velmi bavil, a i když mi bylo jasné, jak první dvě verze skončí, neustále mě naplňovalo očekávání. Fakt, že jediná věc stačí ke změně chodu všeho na obrazovce, ještě více umocňovaly měnící se fotografie budoucnosti lidí, na které měla Lola vliv a sledování veškerých změn ještě více zneobyčejnil kontrast Loliných kýčovitě červených vlasů s okolním šedivým městským prostředím i její neobvyklá práce s hlasem. Souhlasím s tvrzením, že podobná iniciativa opravdu českým tvůrcům schází. Němci si s tímto nápadem mohli dělat, co chtěli, a jak se jim podařilo dynamickému filmu přivlastnit si i šmrnc a někdy i skvělé vtipné gagy. Jak bychom pak byli pyšní na naše herce a herečky, kdyby se propracovali stejně jako Franka Potente z tohoto filmu. Jo, kéž by i v reálném životě stačilo říct stop, tím změnit svůj bídný osud a přesunout se z vykrádaček až k trochu poťapanému štígru v kasinu, přičemž byste se vyvarovali všech nechtěných a srdcervoucích skutečností a doslova si o život zasprintovali ke šťastnému konci…

Hodný, zlý a ošklivý s divácky pátým nejúspěšnějším místem na imdb mi nedovolil namlouvat si, že na filmu nic není. Opravdu záleží na kombinaci žánrů, které film nabízí, ale když jde o westerny, jsem nesmírně vybíravý v každém ohledu. Nevědět o úspěchu tohoto filmu, asi bych se na film vybodl, ale koneckonců se mi líbil film Butch Cassidy a Sundance Kidd, tak proč by ne i tento film? Hodný, zlý a ošklivý se skutečně a neomylně může zapsat do tabulky nejlepších westernů, ale co zapříčinilo, že jsem byl ochoten dokoukat film do konce? Za prvé se nedá jen tak opustit jeden z nejúspěšnějších filmů vůbec. Zadruhé je mým zvykem filmy do konce doběhnout, ať jsou jakékoliv. Za třetí, což považuji možná za nejvýznamnější po zážitcích s Vinnetouem a spol., se ve filmu nevyskytují konflikty s indiány a za čtvrté jsem měl možnost poprvé vidět Clinta Eastwooda ve westernu, díky nimž se proslavil. Skutečně, tento film na to má. Nejprve nemohu odolat pochválit film za to, že se z hlediska hlavních postav nesoustředil na žádné vojenské skupiny, bitvy ani na nic spojeného s indiány. Naopak na mě velmi zapůsobila spojitost s občanskou válkou v USA. Každopádně nejsilnějším triumfem film je, že má tři hlavní hrdiny, jak už název napovídá, věnuje se výhradně nim, a nevytváří mezi nimi žádné příliš silné přátelské vztahy. Western úplně mění svoji tvář, když sledujete na obrazovkách jen dva lidi, kteří většinou dokážou předejít akčním scénám, vyvarovat se tak nesmyslných zvratů, chladit a udržovat dynamiku filmu na snesitelné úrovni. Dál, že je Clint ten hodný, víme ještě před začátkem, ale jeho typicky opakující se frajerství a nadřazenost ještě s doutníkem, úplně mění jeho i dojem filmu tím, že ne vždy je lídrem on, a že ne vždy mu pomáhají schopnosti nebo deu ex machina. Proto bych vyzdvihl také výkon Eliho Wallacha, který určitě alespoň pronesl více vět a předvedl nemenší množství kousků. Tomuto film nechybí šmrnc, ani typické (přijatelné) westernové znaky. Je méně předvídatelný, než jsem očekával a napětí s očekáváním nechává běžet až do celkem stylového konce.

Když jsem viděl film Marley a já, říkal jsem si, že s Hachikem – A dog story to nebudu moc hnát. Marley a já měl vcelku dobrý příběh s asistencí výjimečného psa, ale že by se stal tak dobrým „psím“ filmem, po němž bych urputně hledat další… to zas ne. Navíc Hachiko zní japonsky tak, že tento film vytvářel až moc dojem infantilního animovaného počinu ze studií tohoto národa. Nicméně mé předsudky se během devadesáti minut kompletně přeměnily na věty plné doporučení pro ostatní. Mé překvapení a nadšení nevyprchalo ještě teď, z čehož usuzuji, že právě Hachiko měl být mým prvním „psím“ filmem. V životě by mě totiž nenapadlo, že se může v tak jednoduše vypadajícím filmu skrývat tolik neočekávaného, duchaplného a procítěného. V první řadě jsem byl opravdu rád, že se Hachiko Marleymu vůbec nepodobá. V kvalitě se tyto film ani nedají srovnávat, ale přes to se neubráním srovnat dojmy, které filmy vytváří na první pohled. Marley svou nenapravitelností a schopností nechávat za sebou rozpaky a trapné situace nezapadá nikam jinam, než ke komediím. Hachiko ukazuje exemplární příklad skutečné lásky mezi psem a jeho páníčkem, přičemž psí rošťáctví zde vůbec nespočívá v ohryzávání nábytku. Ten jeho kukuč i skvělý Richard Geere dokážou bavit, i když se zde zpočátku neděje prakticky nic zvláštního. Až když se Hachiko dostává ke svému rutinnímu životu, film začíná mít grády, protože takový vztah >s psem< nepotřebuje nic víc, než že ho diváci vidí. Zvládl bych tudíž dostatečně ocenit i tento obsah, nebýt zvratu, který jsem vůbec neočekával. Člověk by čekal, že poslední řádka scén bude úplně naopak, jako právě v Marleym. Pes Hachiko a jeho věrnost začíná být vidět do takové míry, až mě to až dojímalo. Je tu tedy další ukázka dobře odvedené práce, jak jejíž tvůrci mající ji na svědomí dokážou využít pravdivých událostí i vystupňovat divákovo zaujetí až k slzám dojetí. Skrývat to nemá cenu, pochybuji totiž, že by se našli lidé, kteří by ledabyle film jen tak vypnuli a odešli lenivě k dalším činnostem. Film Hachiko – A dog story by, myslím, dokázal překonat i světoznámou Lessie.

Beze mě, film věnující se Bobu Dylanovi, mi přišel jako nesmírně zvláštní film. Jeho šest tváří mělo hrát šest herců, ale proč, že? Před tímto filmem mi utkvěla tato otázka a následně mě přesvědčila do něj jít. Nicméně je opravdu nutno říct, že jsem se o Boba Dylana v životě nezajímal, že jsem o něm věděl jen pár maličkostí a slyšel jednu dvě písničky. A myslím, že právě tato moje „příprava“ filmu úplně zkazila jeho náplň. Jelikož tento zpěvák ještě nezemřel, je podle toho vytvořený i tento film a po celou dobu vám chvíli trvá, než si dáte do pořádku všechny souvislosti. Především mi zůstával rozum stát, že film ukazuje Boba Dylana v podání šesti různých herců, v šesti různých obdobích jeho života, nenávazně. Když už jsem si to uvědomil, tak trochu jsem očekával, že Boba popíšou nějak systematicky, popořadě a nechají všechny jeho představitele ukázat vše v jednom kuse a až pak se vrhnou na další „tvář“. Nic takového. Film kroutící se jako had nedovoluje z počátku člověku odtrhnout oči od obrazovky, aby mu něco neuniklo. Jednou totiž naskočí Ch. Bale, jednou H. Ledger i dokonce C. Blanchett a další, přičemž to vytváří dojem, že se koukáte na příběhy úplně odlišných lidí. Tento účel tvůrců pro mě nebylo vůbec těžké prokouknout. Když sledujete všechny představitele, dává se prostor více hercům a film tímto postrádá obyčejnost, banalitu a přímočarost biografického filmu a zároveň vás nutí k údivu nad proměnlivým a neobyčejně nepředvídatelným životem jediného člověka. Jenže pak vás to trkne. Ona tam prakticky žádná vyšší souvislost není. Údiv neztrácíte, ale skoro každá scéna jako by byla postavena jen na sobě samotné. S jedním hercem zhlédnete jednu scénu a až třeba za 10 minut prohlídky jiných se k němu znovu vrátíte, ovšem za přítomnosti jen minimálně komplikovaných souvislostí. Znovu, film je vážně velmi neobyčejný, ale postupem času se z něj stává lék na nespavost. Osobně doporučuji jít do filmu jen se zájmem v tohoto zřejmě neskutečného zpěváka. V opačném případě vám postupně bude úplně jedno, o co ve filmu jde, i když to má možná potenciální vyšší smysluplnost.

Jak mi padla Sophiina volba do rukou, okamžitě mi bylo jasné, že se na ni musím podívat co nejdříve. Dokonce mi tvrdili, že jde o základní film, a ono stejně jako dostatečná motivace úplně stačí to oscarové ocenění Meryl Streep, kterou zrovna v oblibě nemám díky prvnímu setkání v Mamma Mie a chci najít světlé stránky jejího talentu. Sophiina volba je filmem, který tak úplně nesplňuje má oblíbená žánrová specifika, ale prokazuje, že stojí i za tu většinu času, který postupem času vzbuzuje spoustu pochybností. Upřímně jsem žasl nad tím, jak na mě film působil. Z nepochopitelných důvodů jsem si připadal, jako bych se díval na svůj první film v životě, i když vzhledem k dynamice Sophiiny volby bych v tom případě asi příliš nadšený nebyl. Uběhla hodina a nestalo se prakticky vůbec nic. Jen se v pomalém běhu filmu jevilo spoustu neznáma nad tím, jak neskutečný dojem Kline a Meryl vytvářejí. Síla filmu je ale v tom, že ta volba Sophie není na začátku, čímž film není hned od začátku o ničem, bez očekávání a stupňující se jen přímočaře. Z mého zážitku tvrdím, že vás nenechá usnout ta velká očekávaná neznámá X, díky níž se na konci vysvětlí úplně všechno. Nicméně se nedá říct, že je film o ničem nebo dokonce nudný. Hlavně mě vyloženě fascinoval Kline, obyčejný dramatický děj mi nepřipadal bez duše či náplně nebo jako zbytečnost a mimo to nastal důležitý přelom, když se Meryl vydala zpět k zážitkům druhé světové války. Film najednou prakticky od základů změní svou tvář a to vůbec ne k horšímu. Hlavně je výraznější dynamika a více se toho děje. Každopádně ať si budete do toho okamžiku myslet o filmu cokoliv, skoro vše změní fakt o Klinově postavě, a když se dostane na zlatý hřeb, natahující a postupně se rozvíjející film udělá na konci tečku, jejíž závažnost a význam ještě umocňuje vskutku nečekaný a překvapivý konec. Happy end se ani čekat nedá. Sophiinu volbu jsem musel vydržet, ale nebylo to vůbec takové utrpení. Když se dostalo na časové vrstvy, „bavil“ jsem se už líp a poslední minuty ubíhaly rychleji. Film nepovažuji za „základní“, ale určitě za to trpělivým stojí.

Hotel Rwanda byl v mém případě filmem předsudků. Pochyby ve mně vyvolával Don Cheadle a africké prostředí, díky čemuž jsem film neustále odkládal i za skutečnosti, že má velký úspěch. Na co bych se díval, kdybych nezvolil tento film? Nostradámus nejsem, ale předvídat mohu alespoň to, že nic, co by se úrovni tohoto filmu jen z části rovnalo. Hotel Rwanda je africkou obdobou Schindlerova seznamu, ale není tu nic, co by mohlo vzbudit rozepře v podobnosti obou příběhů, jelikož ač filmy vypadají stejně, nepomáhá jim oběma nic menšího, než příběh podle skutečných událostí a Hotel Rwanda je jasným důkazem perfektní filmové kompozice jedné z těchto záležitostí. S přesvědčením jsem šel do filmu i s obavami, že se dočkám depresivní atmosféry, ale důkaz o jejich zbytečnosti na sebe nenechal dlouho čekat. Upřímně mě přímo až šokovalo, jak film úplně láme rekordy s africkým prostředím, jehož atmosféru změnil k nepoznání od klasických hollywoodských počinů. Příběh má v sobě velkou sílu, která tkví hlavně v nezaměnitelném hereckém výkonu Dona Cheadla, jež v jeho filmografii rozhodně nemá obdoby díky roli dávající mu obrovský prostor. Věnoval-li se film skutečně podrobně této historické postavě s takovou mírou, s jakou se věnoval neskutečným drastickým historickým událostem, pak tedy klobouk dolů. Vzbuzuje to obdiv a úctu a i pro filmové poměry tento fakt nepostrádá význam. Vzhledem k velmi choulostivému a nadmíru serióznímu náměru se nedá říct, že byl film zábavný. K nevzbuzení pochyb nad tímto slovem se spíš hodí film popsat jako dílo, které drží pozornost diváků a zaručeně je nenudí díky svému napětí a nečekaným zvratům. Hlavní hrdina totiž nezachraňuje jen nebohé Tutsijské a Hutuské uprchlíky, ale zároveň projevuje nespočetné množství emocí, když se snaží postarat o svou rodinu, a právě této kombinaci jsem skládal poklonu. Nenacházím moc věcí, které bych mohl filmu vytknout, zato si ještě vzpomínám na nadmíru kvalitní soundtrack a mé nadšení, když se zde blýskli i takoví herci jako Jean Reno, Nick Nolte nebo Joaquin Phoenix. Důrazně apeluji na oproštění od předsudků, a důvěru v tento nadprůměrný film, nad kterým někdy až zůstává rozum stát, a který by neměl filmovým divákům chybět.

U Hříšného tance 2 jsem usoudil, že bude určitě prospěšným zpestřením zásoby filmů, které už mám za sebou a těch, které mám teprve v plánu v budoucnu vidět. Sice se mi první Hříšný tanec do paměti moc pozitivně nezapsal, ale je třeba dávat šanci i dalším pokračováním. Jsem si jistý, že druhému dílu velmi pomáhá fakt (tedy nejspíš tomu tak je), že je částečně podle skutečných událostí, ale ať tak nebo tak, výsledek se prakticky vůbec od jedničky neliší. Je mi to trochu trapné psát to samé skoro všude (proto trochu jinak), ale tvůrci tohoto dílu prostě jen „svlékli“ příběh prvního dílu na kostru a navlékli jí nepatrně upravenou novou podobu. Není to zas tak příšerné jako třeba v případě dvojky Krále Škorpiona, ale je to fakt. Neměl jsem ani práci s tím hledat rozdíly. Co je v jedničce jinak než zde? Právě to nové povrchové tělo příběhu. Jen jiné prostředí, jiné tváře, jiný tanec. Kdybych měl já dělat druhý díl, udělal bych pochopitelně to samé, ale on je úplně stejný i děj, a to už je trochu jiné kafe. Nejen, že je znovu hlavní postavou dívka (to zas až tak nevadí), ale má i stejné rodiče i jejich přístup, znovu nápadníka, kterého kvůli tanci s jiným odstrkuje, a soutěž se od představení pro pobavení také příliš neliší. Je to prostě bez malých rozdílů skoro úplně stejné, jen ještě ke všemu daleko primitivnější. Nebýt toho, možná bych mohl přimhouřit nejedno oko. Hříšný tanec 2 má ale obrovské štěstí, že se vytáhl alespoň s nějakými známými tvářemi, které jsem zde rád viděl. Především se mi zde líbila Sela Ward, a důvod, který zvyšuje mé hodnocení nejméně o 10 procent, představuje větší cameo Patricka Swayze z prvního dílu. Ještě musím uznat filmu jeho občasné napětí. Příčinou je samozřejmě adrenalin postav, který je hodně nakažlivý stejně jako ponížení, kterého by se jim mohlo také dostat. A ještě konec spjatý se skutečnými událostmi pomáhá filmu víc, než se zdá. Kdyby se tvůrci rozhodli nepřemýšlet ani nad ním, udělali by definitivní tečku za mou trpělivostí a nepomohla by ani nakažlivost. Hříšný tanec 2 spíš pro fandy jedničky, kterým se líbila více než mně.

Splice se tváří jako mistr světa, který vytváří dojem, že si chce dělat nárok i na Vetřelce. Tvůrci tohoto filmu si dozajista museli uvědomit, že v dnešní době prorazí jen s něčím šokujícím a nevšedním, zkrátka se zážitkem, který člověk jen tak rukou neopomene. Jejich tah jsem nepředpokládal, ale i přesto jsem až příliš prokouknul jejich úmysly. Kdo by ještě stál o skládku klišé hororových scén? Nikoho už jen tak nepřekvapí, natož pak nevyděsí scény, kde k smrti vyděšený člověk s potenciální možností infarktu hledá nebezpečí v různých zákoutích, přičemž stojí přímo „zlý“ tvor za ním. Jediným východiskem se zdál být příběh, ve kterém nejde o zběsilý boj o život ani o trapný plán na záchranu, čímž se může chlubit více jak polovina nynějších hororů. Výsledek je poněkud podivný. Film se vyvaroval banality a spoléhal na dramatičnost děje, která si ale tak nějak nenašla cestu k úspěchu a jakožto předpokládaný lék nebo experiment s horory se stala spíš zhoubou. Že bych asi nedokázal vymyslet cestu, kterou by se měl film vydat, je důvod, proč nikdy nebudu v budoucnu spjatý s filmovou tvorbou, proto jen jakožto filmový fanda bych na otázku „co jsme teda měli vymyslet?“ nedokázal tvůrcům odpovědět. Chtěli klidný horror a co nejméně strašidelných klišé scén? To se povedlo, ale účinek nemohu najít. Veškeré scény pokoušející se o dramatičnost úplně postrádaly osobitost a nápaditost a nedokázaly mě vůbec přesvědčit díky pitomým zápletkám a naprosto nezajímavým a prakticky irelevantním zákulisím filmu, které bezvýsledně tahá to hlavní stranou. Dren je napohled docela dobře vyřešená chiméra, ale vážně mysleli tvůrci to s tou její dětskou nevinností a lidskými city v takové míře vážně? Do Splice jsem šel, abych opět prověřil fasery nastavené na strach, ale čeho jsem se dočkal? Napětí nebylo nikde k nalezení. Nikde se nenašel moment, kde bych se bál a nikde jsem se výrazně nepolekal. Místo toho se film oplácal do nebe volající nudou a někdy až příšerně vymyšlenými scénami, které nedávaly vůbec smysl. Filmu Splice nepomáhají ani známé tváře. Nemá nic z chtěného dramatu, nemá nic z redukovaného hororu – konečný výsledek mě zklamal pro svou výraznou prázdnotu.

Vůbec jsem nevěděl, co od Ghost Writera čekat. Tvůrcům ale musel přijít natolik dobrý, že jej promítali v kině, přičemž mu udělali i trailer, který rozhodně podnítil moji zvědavost. „Risk je zisk“ mi tentokrát nepřišel jako dobrá možnost, on mě film zaujal, ale tím způsobem, že se na něj podívám někdy. Ne, že budu v kině s vědomím, že přesně nevím, do čeho jdu, a to se také ukázalo jako dobrá volba. The Ghost Writer má velmi zajímavý nápad, který ale svou originalitu využívá příliš klasickým způsobem. Původní myšlenku o člověku, který má za úkol přepsat biografii, postupně film převedl v klasický šťouralský film, kde neustále sledujete zapáleného člověka, jak se horlivě pídí po pravdě a má vzhledem k situaci nepřirozenou odvahu vedoucí až k riskování života. Bohužel, na to jsem až příliš zvyklý, jelikož filmů s podobným stylem je nespočet. Nechci ale vypadat jako nějaký kritik, který nic nedokáže ocenit. Velmi se mi totiž líbil námět. Film mi totiž ukázal hned dvě postavy v úplně novém světle. Tentokrát jsem měl možnost poznat politika tak, jak ještě nikdy a anonymní spisovatel je pro mě filmografická inovace. Oba v jedné místnosti na mě zapůsobili a děj vypadal nadějně, ovšem nebýt toho momentu, kdy Ewan McGregor uznává za vhodné všechno zjistit, film by určitě nabral jiné obrátky. Stalo se prostě to, co leží v řádcích knižní předlohy. Film nabral působivou mysteriózní atmosféru, ale zároveň se změnil na neuvěřitelně nudný thriller, který příliš sází na to, že diváka u obrazovky udrží tak dlouho, dokud se nevysvětlí všechny souvislosti. Divákovo nadšení a překvapení z nových poznatků úplně kazí plytkost děje, že pořádně ani nevíte, o co jde. Poněkud mě překvapil konec, ale ať si ho vyložím, jak chci, nikdy se nezbavím dojmu, že o tom předem nevěděl nikdo z herců. Konečné rozřešení se totiž nijak nedalo v průběhu odhalit, tudíž působí jako napsané rychlou rukou na poslední chvíli. Oceňuji ještě Pierce Brosnana za úžasný výkon politika, kterého svým autoritativním zjevem pevně stojícím na svém zvládl vskutku brilantně. Jinak doporučuji se filmu radši vyhnout.

Netřeba nijak rozebírat, proč jsem se na Vrahouni díval, snad jen proto, že jsem chtěl vědět, jak hodně tento film nepatří do kina. Bože, díky ti za to, že tam jsem nešel, protože jinak bych musel být úplně šílený a příliš naivní, kdybych si myslel, že film dopadne jinak, než jak se tvářil ze všech propagačních složek. Jak skončily filmy, které mi za to nestály stejně, to bohužel i naštěstí nevím. Každopádně film Killers je podle mě výsměchem filmografie v kinech roku 2010, protože jeho úroveň je tak nízko, že by to ani tvůrci nemohli objektivně popřít. To všichni lidé podílející se na tomto projektu potřebovali peníze? Jak tohle může někdo myslet vážně? Katherine Hiegel je sice velmi hezká a půvabná, ale přece nikdo nemohl spoléhat jen na ni. Vážně kdyby tam hrál někdo jiný, asi bych se na film úplně vykašlal. Každopádně i s touto herečkou je film v naprosto dezolátním stavu, protože není nic víc, než špatně napsaný škvár, po kterém se mi nechtělo ani zvracet. Škvár a slátanina k tomu. Je až neuvěřitelné, jak film kopíruje nebo možná i paroduje filmy Pravdivé lži a Pan a Paní Smithovi. Má od obou tak velké množství, že je přímo nemožné si toho nevšimnout. Z Pravdivých lží má nápad o skrývaném špiónství ze strany manžela, a o Smithových společný únik před dalšími padouchy. Opravdu, co na tomto filmu není špatné? Humor a vtipné scény nestojí za nic. Hiegelina neschopnost zacházet se zbraněmi není vtipná. Její manželské hádky s Ashtonem Kutcherem nejsou vtipné. Ve Smithových ano, protože Pitt a Jolie představují mnohem sehranější tým jak z hlediska hereckých výkonů i tím, jak se k sobě hodí. Překvapivost filmu se drží úplně na nule. Přijde mi směšné, že mohou tvůrci přijít s něčím tak primitivním a jednoduchým, jako je vyklubání se skrytých špionských schopností z dříve mírumilovných sousedů. Trapné hovadiny i neuvěřitelnou jednoduchost a přímočarost příběhu bych ještě mohl jakš takš snést, nebýt toho nejdebilnějšího konce, který si tvůrci mohli vybrat. Vrahouni nejsou vyloženě nudný film, ale díky nulové originalitě bych se mu vyhýbal radši velkým obloukem.

Ani se nedivím, že režiséra Christophera Nolana všichni milují. Natočil málo filmů, ale prakticky všechny mají úspěch. Memento, Dokonalý trik… Temný rytíř sklidil až moc slávy na můj vkus, ale budiž. Vážně mělo být Inception jen odpočinkovým filmem? V takovém světle si ho nedokážu představit, protože Nolanovi to nedalo, a zapotil se tak, že tento film rozhodně neupadne do zapomnění, jelikož je jeho úroveň tak vysoká, že má k odpočinku na hony daleko. Já myslím, že vím, s jakými pocity odcházeli všichni diváci z kin. Všichni, kdo od filmu něco čekali a nepřišli s již předem záporně vytvořeným názorem kvůli nepřirozeně rozsáhlé propagaci a příliš vysokým hodnocením, museli stejně jako já odcházet hluboce zamyšleni. Každý objektivně myslící člověk si musel uvědomit, že tvůrci vytvořili zcela obdivuhodný film, který vůbec není podívanou pro nepřetržité lovení popcornu nebo srkání coly. Jestli se dají veškeré prvky postavit do řady a vybrat se nejlepší z nich, můj pohled by utkvěl na schopnosti filmu udržet si divákovu pozornost. V Inceptionu je zápletka filmu jasně daná, víte jak má film skončit a tudíž vás zajímá způsob, jakým se účel zprostředkuje, jenže dokonce ani nemůžete od filmu odtrhnout oči, jelikož jen malinkým zaváháním obrovsky riskujete, že vám něco unikne. Žádná informace se nedá brát na lehkou váhu, protože na nich je kvalitní scénář postaven a jedna bez druhé může zapříčinit zhroucení přehledu diváka jako domečku z karet. A mimo jiné je třeba vnímat propracovanost v tak neobvykle dynamickém ději, že poskládání všech souvislostí není nic snadného. Nolan to má všechno vymyšlené. Film, kde jsou hlavním dějištěm sny, nemohl přece nechat jen o nudné realitě. Jenže záminka k prosazení a zprostředkování jeho fantasií je sice dost prostá, ale zároveň tak zakomponovaná do jádra systému celého filmu, že ji prostě nedokážu jen tak odmávnout. Prostě sledujete vizuálně téměř dokonalou podívanou, kterou v kompletně každém plánu i na každé úrovni snů s hlavními hrdiny korunuje bojová a efektová akce, která udržuje dynamiku a spád filmu, a k tomu je ještě příčinou k dalším zápletkám. Je to efektní a kupodivu velmi zábavné. Jen bych filmu vytknul potřebu diváka postupem času až rozesmívat výbuchy v dvouminutových intervalech a poněkud zjednodušeným přístupem nových postav. Každopádně film jede ohromnou rychlostí a dlouhou dobu, což je asi příčinou ukvapené myšlenky o složitosti celého filmu – člověku stačí jen stíhat titulky. Inception je nadmíru zajímavý a propracovaný film, jímž vytvořený zážitek završuje i efektní konec.