Omarovic

O RED jsem předem nevěděl v podstatě nic než o jeho obsazení, což ale stačilo, aby můj zájem vzrostl ze dne na den. Co od něj očekávat? Snad jen podívanou s filmovými veterány, podobnou té z Expendables, v němž se Slymu podařilo seskupit téměř všechny akční hrdiny. Za výsledek filmu Red se příliš nezlobím, ale ani přespříliš neraduji. Hned po prvních minutách se ukázalo, že půjde prostě a jednoduše o show, u které se diváci nesmějí hláškám, ale spíš těm hercům, kteří je vynesou. Jak často totiž vidíte Helen Mirren s odstřelovací puškou a zabijáckou praxí? Tvůrci Red si skutečně na nic nehráli, a spolehli se především na herce, kteří jako kolektiv zvládají komerční stránku víc než dost, a tu filmovou? Ačkoliv mám v úmyslu nebýt zas tak přehnaně ohleduplný, musím uznat, že od chvíle, co se na place sešli všichni, mě začal film opravdu celkem slušně bavit. I přes skutečnost, že se začínají filmy v poslední době skrývat za přirovnáními „je to jenom sranda“ čím dál víc, známé tváře jim stačí jako záminky k jinak nezáživným záležitostem, což začíná být v poslední době fenoménem, zábavná náplň se musí filmu nechat. Jak bych popsal prvky Red? Je to mírně nadprůměrná akční podívaná s celkem ubohým a neoriginálním příběhem, čímž se ostatně Expendables mohou pochlubit také. Willise chce někdo zabít, tak se znovu shledá se starými parťáky a pokusí se strůjce zneškodnit? Celkem prokouknutelná záležitost, ale co také čekat od filmu, který chce jenom vydělat peníze… Má opravdu štěstí díky hercům, protože jinak bych nedokázal tolerovat i spoustu dalších věcí. Hlášky, zápletky, neustálá připravenost hrdinů, žádní důstojní soupeři, charaktery a jejich pole působnosti. Tyto prvky ve Freemanově, Malkovichově a Mirrenině podání vypadají celkem dobře, přičemž ani přítomnost Karla Urbana zde není nemilá. Devadesáti procentní komerční stránku filmu dokazuje i nepříliš geniální či promyšlené, avšak pořád přijatelné zakončení. Začátek jako konec… Kdybych utrácel za kino, určitě bych se se zážitkem v klidu smířil.

28 dní poté se může směle považovat za zombie film s úspěchem nad očekávání. Druhý díl? Škoda tím pádem nevidět. 28 dní poté 2 by určitě znělo blbě, přičemž tento problém tvůrci vyřešili svérázným způsobem, což se ale ohledně zpracování už bohužel říct nedá. Hodně obdivuji, že se konečně našel někdo, kdo se dokáže smířit s tím, že zombie tu nemohou být věčně, a že i oni musí jednou pochcípat hlady. To se jiným buď do filmů nevešlo, nebo se na to prostě vykašlali. Z tohoto ohledu má druhá 28 navrch spolu i s novým nápadem o novém začátku. Někdy vypadá daleko líp, když se jedna bouře přežene a až pak přijde druhá. Jeden z problémů série Resident Evil, která se s tím nesmíří a ještě k tomu nechává zombie vyvíjet se… No, každopádně měl film velký potenciál, co se týče hlavního hrdiny a jeho dilematu. Abych pravdu řekl, velmi mě překvapilo, jaký zvrat si pro něj osud ve filmu připravil, ale tímto spadlo všechno na úroveň klasických zombie jatek s absolutně žádnou pořádnou náplní. Co má pro diváka znamenat, že je tu možnost léku, když od poloviny nevidí nic jiného, než zběsilý útěk, hromadu nesmyslů a ty staré ohrané vlastnosti zombie? S absencí původních aktérů jsem se smířil, ale ti noví, ač jinak úspěšní herci, měli přesný opak. Hodně pro mě znamená jejich schopnost si diváka získat, čehož tito opravdu nedosáhli. Nejen, že mě spolu s dějem postupem času nudili víc a víc, ale zároveň jejich účast spočívala v tak trapných zápletkách, že jsem ani nelitoval jejich smrti, a aby toho nebylo málo, zhoršil se výrazně i dabing, který jsem si v jedničce tak pochvaloval. Mohu být alespoň rád za dobrou hudbu a za osvědčený hudební motiv, bez něhož si některé scény z jiných filmů ani nedovedu představit, který ale 28 týdnům poté příliš nepomáhá, jelikož se zde hodně opakuje. No, druhý díl série se vůbec nevyznamenal. Zběsilost kamery zůstala, ale napětí a strach zmizely v nedohlednu. Obávám se, že 28 měsíců poté nabere otáčky Resident Evil, a že se kvalitou prvnímu dílu, jak poslední scény nasvědčují, ještě více vzdálí.

V poslední době se můžeme dočíst, že 28 dní poté bude mít už třetí pokračování. Říkal jsem si, že na sérii zřejmě něco bude, když si může dovolit i trojku, a i přes mou domněnku, že mi zombie už nic nového neukážou, mě tento film prostě lákal. 28 dní poté se dozajista rvalo o respekt s Resident Evil, který byl natočen ve stejný rok. Srovnávání je nevyhnutelné. Resident Evil má hned několik předností. Nejprve je daleko lepší, když se nakažený změní až po delší době. Pravý opak v 28 působí dost blbě. Dále se mi daleko více líbila přítomnost lidí přímo u vzniku epidemie, ale už tímto bych se dostal na druhou stranu karty. 28 dní poté působí mnohem realističtějším dojmem. Podle mě je lepší příběh obyčejných vystrašených lidí, než příběh Residenta, který dává příliš najevo svou herní předlohu. A nakonec asi to nejdůležitější, co u mě zapříčiňuje nebývalý a neočekávaný úspěch. Jednoduše postavy. Lepší není jenom obsazení, ale i způsob, jakým nám jsou jejich postavy prezentovány. Že si mě postavy získaly, to považuji u horroru za jeho největší triumf, jelikož spíš jeho hlavním úkolem mělo být diváka pořádně vystrašit. A ani zde film nezahálí. Jelikož neumisťuje zombíka za každý roh, vynahrazuje si to zběsilou kamerou v jejich občasné přítomnosti, což má následně daleko vyšší účinek než jeho zdánlivě mrtvá verze, která rádoby děsivě na člověka v jeho blízkosti vyjede, jak je tomu v celé sérii Resident Evil. 28 dní poté má i celkem slušné a někdy i působivé zvraty, které by tak nějak mohly odpovídat daným situacím. Nejlepší mi zde přišel Brendan Gleeson, jehož postava na mě udělala nejlepší dojem a v neposlední řadě se předvedl i Cillian Murphy, jehož role v Batmanovi nebo Počátku nebyly zrovna to pravé. Sice bych si vyprosil scénu, ve které se z něj najednou stala úplná lidská krvelačná bestie, ale jinak svou roli, za doprovodu dobrého dabingu, zvládl. Film na mě udělal nefalšovaný dojem, za což vděčím i skvělým hudebním motivům. Jen je trochu škoda, že druhý díl nenavazuje přímo.

Vertigo se mi jevilo úplně stejně jako Dvanáct rozhněvaných mužů předtím, než jsem je viděl. Jako stará vykopávka se starobylým zvukem, který dělá všechny hlasy stejné, s hudbou na nesprávných místech apod. Až nyní jsem se po velmi dlouhé době odkládání narazil na další důkaz, že ne všem filmům starým přes 50 let tyto samozřejmé vady na kráse vadí. Vertigo je také důkazem, že nápady šedesátých let se těm v posledních dvaceti letech nejen vyrovnají, ale i u většiny je mnohonásobně předčí a to mnohdy tak prostým způsobem, který ve výsledku vypadá nečekaně velmi dobře. Vertigo má velmi působivý začátek, který nejen představí originalitu hlavní postavy, ale i nasadí hodně mysteriózní atmosféru. Občas mě dokázalo rozesmát primitivní provedení hrdinova sledování, ale základy měl příběh skutečně silné. Opravdu jsem si připadal, že mám co do činění s nějakou nadpřirozenou mocí, která člověka ovládá, která hraničí až s fantazy a spojením s minulostí… Čekal bych nanejvýš dialogovou náplň filmu, ale toto určitě ne. A už vůbec ne tak velký spád. Jak si film tyká s nepředvídatelností a kombinací žánrů mě přivádí dokonce k domněnce, že Vertigo nějak moc předčilo svou dobu. Mysterie se střídá s romantikou, ale s podklady, které úplně mění podobu normálně banálních scén. Dostal bych se totiž k rozřešení, které přišlo nečekaně brzo. Právě zde je důkaz, jak obyčejný, ale nanejvýš uspokojivý nápad dokáže přimět diváka přemýšlet o neobvyklých jevech, a vytvořit pro něj napínavou podívanou, která má ráz, svůj styl a hlavně zábavnou náplň. Vertigo je myslím zatím nejlepší thriller šedesátých let, který jsem viděl. Bude to asi tím, že si nepamatuji na žádný jiný, ale tento film si to skutečně zaslouží. Poslední minuty, ač se přiklání spíš k romantice, vzhledem k okolnostem nepřestávají nutit diváka klást si otázku, jak to všechno skončí. Napětí je vysoké a konec, i když není úplně nejlépe zprostředkovaný, má pro celkovou podobu filmu vysoký význam. Vertigo bych na místě jiných nepodceňoval.

Film Monsters má čím nalákat bez jakýchkoliv pochyb. Pokud jste fanouškem sci-fi žánru, myšlenka o mimozemských bytostech na Zemi vás dozajista přitáhne, a nápad o jejich dlouhodobém pobytu o to více. District 9 také přišel s podobnými základy pro mimozemšťany na Zemi, ale jejich působení natolik omezil, že bylo možné sledovat je v každé minutě. Když jsem si ale tento film rychle projížděl, ohromila mě prakticky nulová akční atmosféra - Monsters tuto záležitost hodně zobecnil tím, že mimozemšťany umístil do zóny, a jejichž setkání s člověkem je stejně určováno osudem jako u normálních zvířat. Je to celkem zajímavý, leč nyní už nepříliš neobvyklý způsob, jak dát kinematografii nové bytosti. Abych řekl pravdu, velmi zde obdivuje realističnost. Příběh líčí záležitost nepovrchním způsobem a souvislost děje je dána s minimální přímočarostí a předvídatelností. Působivě popisuje, jak to v podobných situacích chodí, čehož si velice cením, ale vadí mi, že tvůrci trochu zneužili své reklamy, aby nalákali diváky k filmu s dobrou myšlenkou, ale už trochu horším celkovým zpracováním. Předem zdůrazňuji, že jsem rád za militaristickou atmosféru jen v pozadí celého příběhu, ale za pasivní přítomnost mimozemšťanů příliš převyšující v poměru tu aktivní už ne. Tvůrci nad nimi v jejich nepřítomnosti vytvořili celkem strašidelnou auru ještě před tím, než divák nějakého uvidí, čímž vytvořili i celkem napínavou atmosféru nevědomí, ale jejich následné působení na obrazovce nebylo zrovna to pravé, co by jejich absenci dosyta vyrovnalo, na což bych dlouho vzpomínal nebo co bych následně doporučoval ostatním. Film je spíš vyprávěním o lidech než o mimozemšťanech. Ti tu prostě plní úplně jinou funkci. Dojemný konec se sice v jedné věci předvídat dá, ovšem z druhé strany celkem efektně uzavírá celou záležitost. Ovšem slovo efektnost zde také nemá předpokládaný význam. Řekl bych, že Monsters se budou líbit spíš těm, kteří chtějí spíš drámo a o sci-fi se obvykle moc nezajímají, ovšem v opačném případě bych radši moc neočekával.

Zrcadla mě jakožto horror opravdu oslovila, proto žasnu, jak málo doceněný a viditelný tento film byl a pořád je, nicméně ať už se vyznamenal jakkoliv, rozhodně to nebyl film, jemuž by příslušelo jakékoliv pokračování. Tak to je, hororové příběhy mají většinou šanci jenom jednou, a když ne, dopadne to jako se sérií Noční můry nebo Pátku 13. Nicméně Zrcadla mám rád, a proto jsem druhý díl vidět chtěl už kvůli Nicku Stahlovi, jehož role Johna Connora patří stejně jako Terminátor 3 mezi mé první zkušenosti ve filmografii. Asi mě to tak zaslepilo, že jsem od druhých zrcadel očekával asi příliš. Mé první tvrzení tento film bohužel potvrzuje, protože Zrcadla vyždímala, co se dalo, čímž nedala pokračováním žádnou šanci. Příběh se tentokrát skutečně nevyznamenal. Především film vypadá jako samostatná, ale daleko horší adaptace fiktivní předlohy. Příběh nenavazuje, nýbrž je vytvořen nový, který dost postrádá poutavost a působivost dílu prvního. Lekavé scény, kdy jde na chvíli záběr mimo zrcadla, přičemž se při zpátečním pohybu objeví něco dost šokujícího, ze začátku celkem působí. Divák má už už nahnáno k fóbii ze zrcadel, ale tento výborný prvek zazdívá naprostá nekomplikovanost děje. V průběhu z vás strach opadá, a vy už musíte sledovat nižší a nižší úroveň mysteriózní atmosféry, jak se scény neustále opakují, a jak se strach mění spíš v krvavá jatka. Je to obrovská škoda, protože vedle předem horšího příběhu, by měl film alespoň něco. Každopádně nejvíce mě asi štve to úplně jiné pojetí přběhu. Původní naprostá nekompromisnost démonické síly třímající v odraze zrcadla z prvního dílu je ta tam. Druhý díl je z tohoto hlediska neskutečně povrchní záležitostí. Možná bych byl tolerantnější, kdyby se zde objevil Kiefer Sutherland alespoň v malém cameu, ale škoda… Nick Stahl ho jen stěží mohl nahradit, avšak jeho přítomnost byla lepší, než herce typického výhradně pro video filmy. Zrcadla 2 se jako celek s úspěšnými horory bohužel srovnávat nedají. Jejich úspěch bude do budoucna určitě mizivý, a to právem.

Před svatbou ne je myslím hodně atraktivní film, který myslím většině diváků stojí i bez příslibu převelikých kvalit. Filmů mám za sebou hodně, proto si narychlo nevzpomenu, ale na komedii, takovýmto způsobem věnovanou především ženám, bych asi vzpomínal hodně dlouho. Asi stejně jako u většiny mužských diváků u mě převládá názor, že romantické filmy i přes přítomnost krásných hereček nejsou pro mě žánrově to pravé, ale když se zkombinuje jejich účast s prvky akčních komedií, to je potom reklama. Pravda. Akce se tu člověk nedočká, ale přišlo mi, jako bych se díval na Dannyho parťáky v ženské formě. Podvody a podrazy, to je panečku něco, a ještě k tomu s Jennifer Love-Hawitt a Sigourney Weaver. Role matky a dcery zvládly opravdu skvěle. Dívat se na ně je jedna věc, a jejich herecké výkony? Konečně naprosto plnohodnotné role, konečně naprosto plnohodnotné dialogy, tedy samozřejmě v rámci podobných filmů. No, příběh se může na komedii chlubit svou poutavostí i celkovou kompozicí. Především bych v rámci příběhu vyzdvihl dvě dějové linie, což u komedie považuji za velmi překvapivou věc. Jejich odlišnost není sice zas tak velká, ale dává prostor i samotnému působení obou ústředních hereček, jejichž kvality se ani nedají příliš srovnávat. Obě si vedou dobře vždy a nápaditost se u nich střídá s vtipnými scénami, které nejsou vždy až tak trapné, abyste přeskakovali scény (i když pár jich je…). Nicméně, komedie s dívkami se nikdy neobejde bez zápletek, mezi něž patří většinou láska. Je to celkem předvídatelné, a končí to vždycky stejně… Ovšem tvůrci si poradili celkem dobře i zde, když vrátili na obrazovky některé postavy a nenechali si pro sebe ani pořádnou dávku morbidity. Před svatbou ne je každopádně velmi slušně zpracovaný film, který stojí za to vidět úplně každému. Pokud se dostane na dabing, se Sigourney asi nebude tak vysoká spokojenost, ale jinak se kvalita drží blízko průměru. Filmu dám 70% hlavně díky originálně pojaté komediální stránce, a samozřejmě také díky skvělé kooperaci ženského dua.

Sérii Resident Evil považuji za celkem slušnou podívanou pro všechny, co mají rádi opravdu nabušenou akci, Milu Jovovich a v neposlední řadě samozřejmě zombíky. Já sám k ní mám vztah poměrně v rovnováze, protože z objektivního hlediska je akce celkem slušná a v průběhu děje v rámci celé série inovující, což jde ale samozřejmě na úkor kvality ostatních prvků, jako je příběh, proveditelnost akcí a klišé postavení scén, což jí na kráse dost ubírá. Nicméně, čtvrtý díl jsem si ujít opravdu nechtěl, i když mé očekávání nezahrnovalo 3D prožitek v kině. Dokončit, co se začalo, a vidět zase jednou Milu, nikdy neuškodí. No, abych pravdu řekl, nelituji, že jsem nového „Residenta“ viděl, ale pár chybiček zde najdu tak jako tak. V první řadě jsem byl opravdu zvědav, jak, a jestli vůbec, naloží tvůrci se zásobou Miliiných klonů. Tento nápad mi přišel přitažený za vlasy, ale první zveřejněný obsah děje nějak tento fakt postrádal. Začali si myslet totéž i tvůrci a na takovou věc se vykašlali? Nikoliv, ale záležitost vyřídili způsobem, který měl opět zas své klady i zápory. No, ukvapenost a přímočarost se mi nelíbila, ale Miliina postava tímto získala na lidskosti, což jí pomohlo víc, než jsem očekával. Obecně, veškerá akce filmu znova trochu inovovala, ale na její touze po efektnosti a její naprosté nesmyslnosti se nezměnilo nic, ovšem celou věc tentokrát vylepšovala oproti předchozím dílům daleko příjemnější Mila. Příběh… Tak nějak si myslím, že Resident Evil přestal být o zombies už v polovině druhého dílu. Miliin soupeř je od té doby Umbrella, ale na té mi nesedí, že její neuvěřitelná věčně padoušská stránka má nesčetné množství much. Pokládám si otázku, k čemu jí to všechno je? Proč chce bez (ve filmu zatím nevysvětleného) prospěchu ničit svět ještě víc? Série potřebuje nové příšery, ale čistě z příběhového hlediska jde postupně o větší a větší nesmysly… No, film má svůj styl, nové postavy, nové známé tváře, nový rozšiřující příběh. Jeho velká nekomplikovanost a frázovitost je velká, sráží to z celku hodně, ale myslím, že úroveň nešla níž už jen díky skvělému soundtracku.

Letošních takzvaných hitů byla skutečně obrovská hromada, a mně nečinilo příliš velké problémy rozeznat jeden od druhého, a čekat od něj přibližně tolik, kolik si zaslouží. Jonah Hex svým trailerem nijak internetem nekraloval, a to nejspíš z jednoho prostého důvodu. Je tu další tvrďák, jemuž za zpomalené scény za zadkem bouchne barák, říkal jsem si. Dobře tedy, svou šanci dostane. Jenže jestli chtěl Jonah Hex dospět alespoň k 60%, měli tvůrci na projektu zapracovat minimálně dvojnásobně, nebo investované peníze vložit do snímků s alespoň trochu potenciálním úspěchem. K Jonahu Hexovi nesedí jiné přírovnání, než totálně zbytečná hovadina, kde podstata slova hovadina neobsahuje ani kapku humoru v mém názoru. I 300 je hovadina, ale v tom dobrém slova smyslu, ale Hex… Ve víře, že se dočkám čistě průměrného filmu, jehož příběh svou akční stránku podloží alespoň průměrně kvalitní zápletkou, jsem se nechal oklamat potenciálně zajímavým hrdinou a jeho sexy společnicí. Jonah jakožto hrdina je zajímavý pouze jedinou věcí. Jeho schopnost chvilkového oživení mrtvých je sice efektní, ale sázení tvůrců na zajímavost hrdiny jen z tohoto ohledu byla opravdu chyba lávky. Jde tu o pomstu? Dobrá, ale dá mi někdo důvod, abych i to považoval za špatné, když je hrdina tak zoufale neoriginální a o ničem? A Megan Fox, jak tak vidím, je srážena studii a špatnými úsudky při podepisování smluv pořád níž a níž. Její přítomnost zde nemá z filmografického hlediska vůbec žádný smysl, při tom jejím desetiminutovém působení. A příběh, no ty kráso… Už dlouho se mi „nepoštěstilo“ vidět tak ubohý a primitivní kousek, který zvoral úplně všechno. Naprosto nulová úroveň humoru ještě více sráží hodnotu nanejvýše přímočarého a kompletně nezaobaleného filmu s dávkou prázdných frází tak, že ani působení zdejších filmových hvězd nedokáže nijak překrýt zpackanost celkové podoby. Jonah Hex mě zklamal ve všech směrech, neustále nudil a předvídatelná dávka klišé scén nedosáhla humorného charakteru. Kulomet byl tento rok nasazen na motorku Machetovi, takže Hex si může jít zastřílet radši někam hodně daleko…

Frekvence mi přišla pod ruku jenom náhodou, a upřímně řečeno jsem do ní nevkládal příliš mnoho důvěry, ale tentokrát nelituji. Včerejší Poslední vládce větru se dostal hluboko pod má očekávání, ale Frekvence zase vysoko nad. Někdy se prostě risk vyplatí… Jelikož mám filmy s velmi netradičními jevy velmi rád, Frekvence mi okamžitě padla do oka. I zvýšené sluneční erupce stačí jako dobrý důvod k tomu, aby mohly započít hrátky s časem… Vysvětlení nepochopitelných jevů ve filmech nejsou nikdy na škodu, přičemž to tvůrců Frekvence není jenom originální a celkem uspokojivé, ale i zároveň efektní, což sci-fi filmům také neuškodí, i když jejich efektnost spočívá na trochu jiných základech. Takže, Frekvence má hned dvě výhody. Zaprvé do jisté míry vizuální efektnost, a za druhé, neočekávatelně originální příběh, efektní jen svým nápadem. Má děj, kde se v podstatě odehrávají příběhy dva, ale zároveň jenom jeden, ovšem celková podoba nepostrádá řád ani pořádnou kvalitu. Thrillerové prvky nejsou totiž v kontextu sci-fi příběhu nic klasického nebo ohraného. Ve filmu se příjemně kombinuje komunikace otce se synem a události, které se musí vyřešit za asistence nepřejícího osudu, přičemž i ty nejpodrobnější detaily vytváří velmi působivou atmosféru i pro dynamičtější scény. A nejvíce asi mohu tvůrcům poděkovat za to, že tak skvělý nápad nevyužili na žádnou prvoplánovou akci, nebo příliš předvídatelné věci, na které by tuto možnost ve svých snech využila většina filmových diváků. Film v dosavadní podobě má postavy, jejichž činy jsou v celku autentické, díky čemuž nepostrádají scény ani slušnou dávku napětí. A to nejlepší je, že se jedna věc řeší v obou časových obdobích, přičemž na sebe mají obě neustále vliv, ale smysluplnost a detaily jsou pořád na místě. Frekvence je bezesporu velmi dobrý film, který určitě pomohl tvůrcům Osudového doteku i Domu u jezera, a skvělou formou jim dokázal, že k dobrému výsledku se nemusí řídit nekompromisní zákonitostí času jako tomu je třeba ve Dvanácti opicích. Mé nadšení ještě prohlubuje kooperace i dabing Quaida a Caviezela.

První díl Noční můry mě nijak neoslovil, o celé sérii ani nemluvě, a ač sám nevím proč, odhodlal jsem se vážně k úplně všem dílům, včetně versus filmu s Freddymu nemálo podobným zabijákem Jasonem. Jelikož znám bohužel nejeden Jasonův film, vím, o čem mluvím, když řeknu, že ani jeden si nevedl dobře sám, ani s tím druhým. Pátek třináctého se už dočkal remaku, nyní Noční můra v Elm Street. Bohužel, i v novější verzi nemá ani jeden úspěch. Co je jejich hlavní problém? Vůbec se nesnaží vylepšit, jen dokola opakují jedno a totéž. Pravidelná řezničina a tuny krve je jedna věc, ale ten příběh? Freddy i Jason mají každý více jak pět pokračování, z nichž se jedno neliší od druhého, dokonce ani od jejich společného filmu. Proč v této „tradici“ musí tvůrci pokračovat? Noční můra z roku 2010 neinovovala vůbec. Příběh se nezměnil, jen Freddy změnil svoji popálenou tvářičku. Je úplně jedno, jestli má Jack Earl Haley na to překonat „osvědčeného“ Roberta Englunda (na toho jsem si sice zvykl, ale nijak jej nepreferuji), ale způsob, jakým byl prezentován… Mysleli si tvůrci, že když mu zvukově upraví hlas, že se ho budeme víc bát? Pomalý a zvučný hlas nepůsobí za žádné situace, když zůstává děj takto neměnný. Byl jsem upřímně ohromen, že prvních 90% bylo o jednom a o tom samém. Děcka tu umírají jako na běžícím pásu, ale co to má za účinek, když tu také jako na běžícím pásu běhá jeden prvoplánový a přímočarý dialog za druhým? A v průběhu máte před očima dokonce rozvrh. Pět minut, sen, pět minu, sen, pět minut, vražda… a tak dále a tak dále. Je to pořád to samé, pořád tu Freddy skřípe svými čepelemi a pořád vidíme na obětech za každé situace ten samý neměnný výraz. Kdybychom dostali alespoň někoho známějšího… Vím, že by to možná znamenalo jeho úpadek, ale neznámí teenageři v horrorech prostě nemohou zabodovat! Ještě dodám, že i konec se drží předpisů a efektnost zcela postrádá. No, jestli má Freddy v plánu ještě něco do budoucna, doufám, že to bude souboj s Wolverinem. V tom případě by mi Freddyho nudná mysteriózní atmosféra ani moc nevadila. Spíš bych se těšil na opravdovou srandu.

Poslední vládce větru. Už zase je tu to Poslední, ale tentokrát netřeba se tímto déle zabývat. Ovšem přímo a na rovinu říkám, že prakticky jásám úlevou, že když se mi tehdá chtělo na 3D film, k Poslednímu vládci větru nedošlo. Nelitoval bych jenom peněz, ale i stráveného času a dobré nálady. Proč se k filmu stavím takto? Trailer se mi líbil, hlavně díky Maryškovu znělému hlasu, ale i přes to mi ukázka sama vypověděla, že Poslední vládce větru nebude nic, od čeho bych mohl cokoliv čekat, tedy blockbuster na úrovni třeba Iron Mana 2 nebo Čarodějova učně. Jo, kéž by… U těch jsem s objektivitou neměl vůbec žádné problémy, ale co je probůh dobrého na tomto předraženém blivajzu? Psalo se zde o stagnaci Shyamalanových filmů, a jelikož jsem měl tu čest vidět většinu, nemluvím do větru, když tvrdím, že se nyní dostal až na úplné dno. Poslední vládce větru se nedá označit ani jako úlet. U úletu bych se smál, ale zde jsem zíral jak vyvoraná myš. Fakt, že tuto blbost tvůrci myslí vážně, je na filmu příliš vidět, a i když jej natočili podle zjevně úspěšného seriálu, nic to nemění na tom, jak vyloženě špatný tento film je. Svět ovládání čtyř elementů. Pěkná myšlenka, ale to provedení… Především, ubohá legenda, ubohé vyprávění, ubohá zápletka. Každý, kdo bude mít tu smůlu film vidět, pozná, jak málo stačí tvůrcům k tomu, aby nás se vším seznámili. Celková ubohost a primitivnost příběhu je až zarážející. Za prvé zde stačí dvě prázdné fráze, aby se rádoby hrdinové vydali na cestu, a další dvě a půl při každé další akci. A za druhé, tento rádoby kvalitní spád nedovolí jediné z postav zaujmout jakéhokoliv diváka. To se pak při jedné scéně nasmějete, pokud vám tedy za všudypřítomné nudy a nulové atmosféry bude do smíchu. Jakš takž bych mohl pochválit efekty, ale jejich účinek úplně vymizí, když jste nuceni sledovat ta jejich taneční vystoupení. Hrozné, špatné, příšerné. Když už si film hraje na fantasy beze smyslu, měl myslet alespoň na nějaký humor, který by možná šanci měl. Myslím, že s pokračováním to bude podobné, jako se Zlatým kompasem. Téměř nikdo ho chtít nebude.

Tenkrát na Západě patří, jak jsem se právě dozvěděl, do sbírky Sergia Leoneho, který má na svědomí i film Hodný, zlý a ošklivý. Původně mi byla vštípena informace, že je film velice smutný, a že si u něj nejspíš popláču. Jsem toho totiž, i když málokdy, u filmů schopen, a i když bych toto tvrzení označil za mylné (v případě žádných velkých citlivek), přesto mi teprve druhý Leoneho film stačí k tomu, abych jej označil za skutečného mistra westernů. I Tenkrát na Západě předčil téměř všem mým očekáváním natolik, že nevidím jako problém přát mu velmi vysoký divácký úspěch. Hlavně a především, o další míru oddálil mou utkvělou představu o depresivní akčnosti figurujících indiánů a bledých tváří. Vděčím mu za indiánskou absenci a bezvadné prezentování westernových zápletek, prostředí a postav a stejně jako „trio přídavných jmen“ se může chlubit svou dynamikou, kterou by do něj člověk neřekl. Příběh ovšem nepostrádá poutavost a vlastnost, která v divákovi vzbudí velký zájem v budoucí události, a toho si velice cením. Co na tom, že film o život zrovna neběží. Nejen, že takto velice vyčnívá z davu, ale díky tomu vděčí za skutečné napětí, a poskytuje prakticky nezměrný prostor pro veškeré herecké obsazení. Jestli si opravdu hodně cením ještě něčeho, pak je to právě prohloubení charakterů. Henryho Fondu znám také jen ze dvou filmů, přičemž tento je ten druhý. Toto je jeho jediná záporná role? Známe důvod, proč mě to nijak nepřekvapuje, ovšem když už, Tenkrát na Západě nezviditelnil tuto roli jen v jeho filmografii, ale i v celé řadě filmových padouchů. Výjimečnost postav krom prostoru prohloubily ještě vynikající české hlasy a nezvykle přínosná, opojná a skutečně k něčemu asistence krásné Claudie Cardinale. Jen bych si vyprosil přílišnou westernovou auru tvrďáka mezi pistolníky, kterou vytvářel Ch. Bronson. Nicméně Tenkrát na Západě má úžasný, působivý a zábavný děj, nezapomínající na bezvadné akční a někdy za přítomnosti dezorientace diváka v pravém příslušenství skupiny kovboje občas trochu příliš napínající scény. A tento skvost 70. Let neurazí ani hudbou a koncem.

Na Mačetu není vůbec těžké něco napsat, protože to, co začalo tak nevinně, a čemuž se každý rád zasmál, se rozrostlo až k vytvoření filmu, který nikdo nemůže brát úplně vážně, a od něhož se dá očekávat jen to, co ukázal první, tenkrát fiktivní trailer. Je to totiž spíš trailer, kterému mohu složit poctu, a který ve dvou minutách reprezentuje film víc než dost. Jak já se u něj nasmál. Grindhouse stál za prd, ale je to trochu paradox, že právě jemu vděčím za skvělý Machetův trailer, který místo noze z Planety Terror, nasadil „rotačák“ Machetově motorce. Dále skvělé trailerové hlášky a brokovnice v rukách kněze mi prostě brání film Mačeta negativně zkritizovat. Opravdu jsem byl zvědav, jak si Rodriguez s, co si budeme povídat, předem zrealizovaným projektem poradí. I Rodruguez v tom umí chodit… Nejen, že vrátil trailerovým fanouškům staré scény, ale dokázal je dát i do kontextu, který není přímo na odmávnutí ruky. Příběh sice za moc doopravdy nestojí, ale co bychom také mohli čekat… Čím více klišé se ale ve filmu objeví, tím spíš se, myslím, divákům bude Mačeta líbit, jestli je trailer pobavil tolik, jako mě. Mačeta je spíš show stejně jako Expendables, o čemž svědčí působivé akční, a Grindhousu nemálo podobné brutální scény, neočekávaně dobrý humor a hudba, pořádně napěchované herecké obsazení, a samozřejmě jedinečný bitvami ošlehaný a akčně nadaný chlápek Danny Trejo. Dál se Mačeta stal skvělým tmelidlem mezer v kvalitě filmů béčkového herce Stevena Seagala, na J. Faheye z traileru jsem si zvykl, takže zůstal padouchem číslo jedna on, zatímco R. de Niro, stejně jako L. Lohan, podle mě za moc nestál. Každopádně za to film Mačeta stojí, protože „příběh“ traileru o hodně, celkem uspokojivě rozšířil, a završil vše tím, že ke konci oznámil ještě dvě pokračování. Podstatu traileru před tím, než se skutečně dostalo k filmu, jsme pochopili všichni, proto víme i nyní, jak to tvůrci myslí… Snad to nepoužijí jako záminku, jestli k tomu nedej Bože skutečně dojde… Završím vše tím, že pokud si pořídíte Mačetu, aby vám předvedl, co dokáže, raději se setsakramentsky ujistěte, že jste viděli první ukázku.

Cesta do fantazie z pečlivých japonských rukou je dalším kvalitním počinem, který tato země vytvořila, a který mě opět v mnoha směrech opravdu fascinoval. Japonci mají neuvěřitelnou představivost, která je na jejich dílech nesmírně vidět. Název Cesta do fantazie nejen vypovídá nesmírnou dávku informací o příběhu, ale i o předpokládatelně nesmírně kvalitním fantazijním provedení, výrazně se lišícím od ostatních zemí, i od jiných jejich děl, které ovšem nedisponují tak důkladným propracováním světa fantazie. Zprvu vůbec nevíte, co na vás vybafne za každým druhým rohem, neustále se objevují netradiční hmotné či průhledné bytosti a není snadné veškeré informace zpracovat. Ale postupem času si na ně zvykne jak příběh, tak divák, avšak zásoba dalších nápadů je téměř nevyčerpatelná, což se mi právě hodně líbí. Ať jsou nastoupivší bytosti jakkoliv bizarní, nakonec se z nich nevyklube téměř žádné stvoření, které by mělo za úkol pořád nahánět strach. Cesta do fantazie je totiž trošku naivňoučká, že sem hlavně dětem nepřipravila téměř žádné klasicky velké zlo, ale v žádném případě to neznamená, že představuje procházku růžovým sadem. Stejně jako Princezna Mononoke, tento film bezvadně ztvárnil lecjaké bytosti, i zároveň jejich velikost, jejich moc a především vizuální znaky, které mohou nahánět strach i dospělému člověku. Z hlediska příběhu už se může spokojenost lišit. Duchaplnost z pohledu malé holčičky, snažící se ze všech sil pomoci svým rodičům, zachránit své nové blízké, celkem úspěšně racionálně uvažovat a improvizovat, asi nebude sedět všem. Strašný český dabing hlavní postavy ještě umocnil ten efekt, že se mi začala občas pomalu zavírat víčka, o mé nižší spokojenosti v některých scénách radši ani nemluvě, čímž ovšem nechci nijak odrazovat. Když je ochota snést i pár dětinských nedostatků, odměna je daleko větší. Vizuální i příběhový styl mají Japonci neskutečně zajímavý a nikdo jim jej nemůže vzít. Cesta do fantazie, myslím, patří k těm lepším kouskům, a i když asi na Mononoke nemá, přesto jej příznivcům japonské animace vřele doporučuji.

Kolik už tu máme filmů pojednávajících o vražedných turnajích? Kolik tvůrců převzalo jeden motiv a na kostru navléklo nepatrně upravené informace, které se na oko jeví jako rozdíly? Někdo přijde s tímto nápadem, prosím, je to pakárna, ale pobaví to. Podruhé, v jiné podobě, se to dá ještě snést, jenže když tyto filmy přicházejí jako na běžícím pásu, už tu není něco v pořádku. Běžící muž, Zabij nebo budeš zabit, Ralley smrti… všechny pojednávají o tom samém a všechny, i depresivnějšího, ale nejstaršího Běžícího muže, jsem byl schopen akceptovat, ale Turnaj zabijáků už je moc. Už jen sám název vypovídá příliš mnoho a sám si říká o ortel smrti a od člověka znalého žánru o rychlé odmítnutí. Od této verze, ač klidně britské, divák nesmí nic očekávat, pokud se nechce dočkat jasného zklamání. Mě to trochu pomáhá, ale vzhledem k tak neosobitému a primitivnímu ději je těžké najít nějaké klady a projevit tak kapku objektivnosti. Ať to máme odbyté. I když to celkově filmu nepomáhá skoro vůbec, inovace v podobě nevinné osoby coby účastníka turnaje není na škodu, přičemž se v průběhu díky Bohu v jejím případě nedopouští žádných trapných zvratů. Děj z něj sice nedělá žádného hrdinu, ale jeho aura nevinnosti a porozumění, která v přítomnosti i myslích zabijáků vyvolává soucit, působí někdy hodně trapně, o klišé pomstě bývalého vítěze a jistém vztahu ke konci filmu ani nemluvě. Film asi nejvíce kopíruje od „Zabij nebo budeš zabit“ jak v nápadu, tak i v tomto sloganu, který zde několikrát zazní, ale pokud se nebudeme ohlížet na kvalitu děje (narážet na příběh je zbytečné i u zaujatých) a ke štěstí bude stačit (někdy i) slušná akce, možná že se Turnaj zabijáků nějakého úspěchu dočká. Sám filmu říkám jasné ne, ale aspoň se tu vyskytují nějací dobří herci, kteří suchému ději trochu pomáhají. Ving Rhames si podle mě zaslouží větší a výraznější role, ale jakožto fandovi X-menů mi přítomnost Kelly Hu byla celkem milá. Turnaj zabijáků bych doporučil jen těm nejvíce tolerujícím prostou akci, klasické zápletky a řádku výbuchů.

Filmy z budoucnosti mám velmi rád a Repo Men je dalším z nich, co víc si před zhlédnutím přát? No, přinejmenším alespoň trochu dobrý nápad a kvalitní zpracování. Dosáhl tedy Repo Men tohoto parametru? Z hlediska věcí budoucích se tedy příliš nevytáhl, protože se zde vyskytuje jen pramálo věcí, které mohou budoucnost připomínat, nemluvě o prostředí. Nicméně nápad filmu je sice naprosto neproveditelný, neskutečně nereálný a nadsázkový, ale rozhodně zajímavý, a pro filmovou adaptaci více než vhodný. V tomto odvětví umění je dovoleno vše, a když se od Repo Mena neočekávají žádné příběhové zázraky, může celkem dobře zaplnit čas, ovšem když budete očekávat pořádnou dávku chirurgie a řezničiny zároveň, budete, myslím, nadmíru spokojeni. Ano, předem bych odradil slabší povahy bez silných žaludků, protože orgánů, krve a nechutností je tu více než požehnaně. Ovšem křivdil bych filmu, kdybych tvrdil, že umí jen prolévat krev. Nápad je skutečně působivou záminkou k úplně novému odvětví důvodů pro pořádnou akci, která má ještě víc do sebe, když dojde k celkem očekávatelné, ale pořád slušné zápletce. Ovšem co pořád nemohu skousnout, je zas ta prokletá tma, kterou přerušují jen velmi krátké denní pasáže a světelnější interiéry. Dále mě vůbec neoslovil povrchový a absolutně primitivní vztah s filmovou dámou a o posledních dvaceti minutách ani nemluvě. Jedno klišé za druhým, vyvražďovačka jak vystřižená z video her, hrabání v tělních dutinách zaživa a následný zvrat přímo dětinských rozměrů... Už jsem si vážně začal myslet, že si to Repo Men pořádně po***l, ale úplný závěr vše zachraňuje. Vůbec totiž nepůsobí jako laciná vsuvka. Skutečně ji nemůžeme předvídat, ale o této možnosti se dozvídáme už dřív, takže je tvůrcovská péče o alespoň některé detaily skutečně vidět. Repo Men je klasická thrillerová akce s originálním nápadem a dobrými herci. S příběhem se sice příliš nepáře, má i spoustu nedostatků, ale když se správně naladíte, ta zábava tu je. Myslím, že pro fandy Judeho Lawa bude Repo Men představovat zajímavou změnu.

Blade Runnera vyznívá tak trochu jako prostoduchá slátanina všemožné akce. Blade / čepel dává najevo násilí, a Runner / běžec něco jako Arnieho v boji o přežití ve filmu Běžící muž. Pravda je ale úplně jiná. Další počin Harrisona Forda je po Hvězdných válkách dalším sci-fi filmem, který se od nich ovšem nemůže více lišit. Blade Runner vypadá jako první dílo s nápadem o lidských androidech či náhražkách, ovšem v úplně jiném stylu, který v mnoha směrech překvapí, ale i hodně zaskočí. Jeho síla tkví především v prostém, ale vzhledem k jeho stáří a v mnoha ohledech duchaplném příběhu. Ze začátku film působí jako klasika, v níž má hrdina zastavit hrozící nebezpečí. Řeknete si, že jinak to ani s takovým nápadem poprvé dopadnout nemohlo, ale k mnoha překvapením se z filmu nevyklube žádná akční střílečka s postupným přímočarým dějem. Zápletka je jasná od začátku, se složitostí si průběh tykat rozhodně nemůže, spád příběhu je velmi pomalý a hodně si zde tvůrci potrpěli na konečných scénách, ale film jako celek působí spíš jako drama. Na druhou stranu mu ale něco opravdu hodně chybělo. Nežil jsem v té době, ale nedokážu si vysvětlit specifickou atmosféru tehdejších sci-fi futuristických filmů jinak, než jako fenomén. Nevzpomenu si totiž na žádný, jehož příběh by se neodehrával jindy, než v noci. Asi tím chtěli tvůrci zvýraznit mnohonásobné zvýšení počtu světel, ukázat noční význam poletujících objektů s reklamami, nebo zkontrastovat ledky na hrdinově pistoli s ponurými temnými uličkami města, ale já si myslím, že světlo přináší naději, a že tma je v těchto případech vyloženě drogou pro depresi. Divák ocení některé dějové prvky i zvraty, ale atmosféra na ně nemá pozitivní vliv. Dál bych zdůraznil další velmi slabé místo. Podle mé zkušenosti konstatuji, že procento možné oblíbenosti postav je hodně malé, proto divák začíná být časem trochu dezorientovaný, některé scény mu nedávají chvílemi smysl, a když ano, tak se natolik roztáhnou, že se znuděnost neustále stupňuje. Sám jsem neměl daleko k úplnému spánku. Blade Runner není pro diváky filmů 21. století ničím snadným.

Poslední X je hodně populární a oblíbená součást názvu, která většinou stačí k tomu, aby člověka navnadila bez ostatních částí propagace. Nevědět, jak dopadl a jaký má trailer, bez jakýchkoliv debat bych šel i do Posledního vládce větru. Nicméně Poslední mohykán je podle mě nejznámějším zástupcem tohoto fenoménu, tudíž jsem měl právo od něj hodně očekávat. Například Poslední samuraj reprezentuje skvěle, ale v dnešní době ve většině případů platí: starší – lepší. No, nechci nikomu nahnat husí kůži nebo podobné šoky, ale abych řekl upřímnou pravdu, jsem nesmírně zklamán. Představa o kvalitě rovnající se té Statečného srdce vymizela téměř ihned. Obdivuji Daniela Day-Lewise, že údajně udělal pro roli věci nepříliš běžné, ale ať už se jako indián pohyboval, nebo dodržoval jejich zvyklosti a obyčeje jakkoliv, ve filmové podobně tento výkon účinkoval naprosto minimálně v tak neočekávatelně prostém příběhu. Ten měl přece působit velkolepě a ukázat indiány v novém světle, prostředí, situaci a v neposlední řadě žánru nějak okázale. Místo toho mi spadla brada až do klína, jak rychle, přímočaře a nekomplikovaně se indián zamiluje do bledé ženské tváře, a prakticky všechny své činy dělá v jejím zájmu. Stačilo by pouhých deset minut, aby vyjádřili jejich vztah spletitějším způsobem, a veškerý následující děj by měl nějaký smysl. V dosavadním stavu se z filmu stal lék na nespavost. Zážitek by se dal popsat jediným slovem, a to jako nuda, protože téměř vše zde ztrácí prožitek, postavy nemají žádný význam ani speciální rys a bitvy nějak postrádají originalitu. Co hudba? Hudba má zajímavé motivy, ale poslouchat ji neustále dokola, a to i v situacích, kde dělá rádoby dojemnou atmosféru, je občas k zbláznění. Jen posledních 10 minut už z tohoto hlediska stálo za to, ale jinak… Poslední mohykán si takový úspěch nezaslouží. Chápu, že někteří film viděli, když lepších nebylo mnoho, nebo za podmínek, kdy film udělal velký dojem svým žánrovým prvenstvím dotyčného diváka, ale mezi tím tisícem filmů, co jsem viděl já, se našlo už spoustu o hodně lepších.

Skoro každý stát má dnes svého slavného zločince, že? My máme Kajínka, Francie Jacquese Mesrina, USA Johna Dillingera samozřejmě ze stovek dalších, a tyto „osobnosti“ jmenuji hlavně z toho důvodu, že byly jejich příběhy zfilmovány. Nyní se k nim přidává australský Ned Kelly. Jmenované filmy u mě moc velký úspěch slavit nemohou, daleko zajímavější je totiž fiktivní zločin, nicméně proto se mi do Neda Kellyho nechtělo, i když v něm hraje Heath Ledger. Asi bych ztratil zájem nebýt dalších dobrých herců, ovšem jak to tak vypadá, ne všechny jeho filmy si zasluhují hodně jen proto, že zemřel tak mladý a plný talentu. Neda Kellyho tedy bez okolků přiřazuji k množině neúspěchů. Zkrocená hora, Temný rytíř, prosim. Ale můj zájem pomalu vyprchává, když vidím takové rádoby dojemné dobrodružňáky, jako jsou Čtyři pírka nebo teď Kelly. Myslím, že hlavní vadou je fakt, že se jeho filmy točí jen kolem něj. Ned Kelly je jasným důkazem toho, jak tvůrci chtějí zapůsobit na divačky tím, že vystavují pořád jeho obličej. Jak já si myslel, že si užiju i Naomi Watts, Orlanda Blooma nebo Geoffreyho Rushe. Místo toho jsem byl nucen pozorovat rádoby osobitého hlavního hrdinu v příběhu, který si myslí, že má duchaplnou a dojemnou myšlenku. To mě měl novodobý rádoby Robin Hood nějak zaujmout? Bylo úkolem příběhu vzbudit porozumění ke křivdě, jež mu byla provedena? Kniha určitě záležitost popisuje mnohem lépe, a možná, že teď jejím čtenářům připadám jako barbar, ale mám k tomu jakožto filmový divák spoustu důvodů. Filmové prvky skutečného příběhu postrádají jakýkoliv efekt nebo poutavost. Děj se vleče, je plytký, a vousy Ledgerovy k dojmu větší moudrosti opravdu nepomáhají. Kdyby dostali ostatní herci více prostoru, i za cenu delšího trvání, hodnota by neuvěřitelně stoupla, ale při jejich desetiminutovém působení vytváří jejich scény hodně trapný a přímočarý dojem pro jejich úplnou zbytečnost. Jediné, co trochu zaujalo moji pozornost, byly kovové pláty coby brnění, ale jak se tvůrci a herci snažili sebevíc, závěr do sebe nemá nic. Neda Kellyho jen skalním fanouškům.

Muzikálové filmy mě ještě nezklamaly, i když jsem vlastně viděl pouze Fantoma opery a Moulin Rouge. Ovšem ty jsou tak dobré, že mi nedovolí o dalších pochybovat. Jak je vidno, nevídám tento typ filmů zrovna každý den, proto Chicago, jako zástupce neokoukaného, dokonce i z nového časového období, muselo reprezentovat co nejlépe. Řeknu to na rovinu, jsem dost zklamán. Možná jsem měl Chicago vidět dřív, než ty dva jmenované, aby představovalo moji první zkušenost. Takto bych hodnotil mnohem výš, a následně bych byl nadšen z vyšších a vyšších latěk příslušného žánru, ale když je to právě naopak… Mám s čím srovnávat, a to vůbec není dobré. Tak především, schází tu především poutavý děj. Veškerá hudební a taneční čísla zde představují jen obyčejné vsuvky, které, když v angličtině alespoň něco rozumíte, vypoví o nadcházejícím tak málo, až vás to začíná opravdu nudit. Říkáte si, vždyť třeba Moulin Rouge dělá totéž, ale na to je jednoduchá odpověď. Ani to, ani Fantom neřeší příběh, ale stačí jim k jejich i radosti diváků ta okázalá láska a zamilovanost až za hrob. Chicago má, abych mu úplně nekřivdil, co se týče námětu celkem zajímavý příběh, který mu hodně pomáhá, ale v muzikálové podobě nemá takovou hodnotu. Vězeňské prostředí, vězeňská popularita, korupce, podvody… fajn!, nic, co bychom už neviděli, je obohaceno o zajímavé výstupy Catheriny Zety-Jones a Reneé Zellweger. Ne, že by mi odvážné kostýmky vadily, dívá se na to dobře, ale tato změna z operních a divadelních šatů a kulis, je bohužel k horšímu. Aby bylo vše úplně jasné, příběh bez muzikálových prvků je docela zajímavě pojatý, i když není přímo nejoriginálnější, a je vyztužen tanečními scénami, které v některých případech zamaskují trapnost a naivitu postav, ale spíš vyznívají jako vyplnění času pro přijatelnou dobu trvání. I když u mě nemá Chicago příliš velký úspěch, pořád obdivuji výkony a hlasy hereček a herců, kterým musela jejich čísla dát pořádně zabrat, ovšem oscara pro Catherinu opravdu nepochopím, a to ani kdybych popřel vše, co jsem právě napsal.

Parfém – Příběh vraha na mě udělal opravdu dojem. Ani ne tak, že by dokázal speciálně vynikat nějakou filmovou složkou, ale především pro úplně jiný děj, než jsem očekával. Mé sympatie na takové výši proto tkví v mnohonásobném převýšení mých očekávání. Parfémy ještě neměly možnost se mi ukázat v jakémkoliv světle, proto jsem si hlavního hrdinu představoval jako třeba nějakou fotbalovou hvězdu ve světě parfémů. Že půjde o nějaký (třeba i osobní) zápas mezi dvěma mistry, přičemž v sázce bude hodně a třeba i žena, že hrdina třeba nechtěně někoho, respektive ženu, zabije, což se na konci projeví a podobné voloviny… To, o čem jde ve skutečnosti, mě tedy opravdu šokovalo, ale i „mile“ překvapilo. Tak především začátek. Říkáte si, že už víte, jak to skončí, a že dílo se ukáže jako kvalitní pouze, když si hrdinu nějakým způsobem oblíbíme. Tedy i svět parfémů musel představovat originální a poutavou záležitost – účel Dustina Hoffmana. Určitě nejen já, jsem si připadal jako v obchodě s hůlkami se zaujatým prodavačem Olivanderem z Harryho Pottera, jen bez hůlek, ale s parfémy. Stejně jako v Potterovi se nám kniha/ film snaží ukázat, jak je příslušné umění skutečně umění, což s Hoffmanem a nevšedním, charakterním a v jistém okruhu efektním Whishawem nebyl problém. Co tedy ve filmu, když má jít jen o neškodné umění parfumerie, bylo tak vražedné? No tedy, další šokující zjištění, které se asi ne každému bude příliš zamlouvat. Grenouille, zaujatý člověk bez špetky svědomí, dělá opravdu výjimečný dojem. Jako filmová postava je popsán neuvěřitelně zvláštně, ale i s pomocí vypravěče hodně osobitě. Díky poutavě prezentovanému parfémovému umění, které zde vypadá jako jediné na světě, je hrdinova zaujatost odměněna očekáváním diváka, který balancuje na straně krásných dívek a vraha s jediným účelem, a říká si, vyplní se záměry i u překrásné Rachel Hurd-Wood? Konec připomíná v jistém smyslu Zoolandera s „Magnum pohledem“, jen zas v oblasti parfémů, ovšem také zde nevíte, zda být šokováni kladně nebo záporně. A úplný konec, i když je jak vystřižen ze zombie filmů, vyznívá hodně kontroverzně, ale také nepostrádá jistý efekt vhodný pro zakončení. Parfém – Příběh vraha určitě stojí za to vidět.

Film Obsluhoval jsem anglického krále mi vrtal hlavou velmi dlouho. České filmy nemusím, ale věhlas tohoto se rozrostl více, než většiny z té doby. Něco přece muselo být na té nominaci za nejlepší zahraniční film… Američané, stejně jako většina cizinců, považuje naši zemi dozajista stejně nadanou jako třeba Dánsko, a vsadím se, že průměr nad 70% je jen z dojmu cizího, tedy v očích cizinců art filmu. Nicméně ne každý je takový hlupák, aby se řídil jen zemí původu, ale na těch 70% prostě něco je. Abych řekl pravdu, jsem nefalšovaně překvapen. Název Obsluhoval jsem anglického krále, sice příliš o příběhu nevypovídá, má však svůj osobitý děj, který má přesně takového hrdinu, kterého většina českých filmů postrádá – nějak výjimečného, který neřeší klasické fádní deprese a konflikty, ale spíš vyčuhuje z davu specifickým znakem, rysem nebo charakterem, čehož Ivan Barnev dosáhl hladce. Role naivního, prostoduchého a štěstěnou obdařeného muže je mu přímo na míru ušitá, a jak potom film vypadá… Nechci to přehnat, ale jako bychom se dívali třeba na českého Forresta Gumpa nebo Kentána z Montarži, jen s nám vlastním osobitým humorem, který, zdá se, ještě nevyprchává a nachází si místo právě v takovýchto filmech. Film má prostě co do sebe. Ačkoliv pojednává o obyčejném pikolíkovi, vůbec to není na škodu. Jeho životní cesta je čím dál více pozoruhodná, a vtipné scény nastupují jako na běžícím pásu. Dále mi byl příjemný Kaiserův vypravěčský hlas i jeho občasné vstupy, a vše podtrhává atmosféra předválečného období, i její průběh. Zase se díváme na druhou světovou válku jinýma očima, a v tomto případě nápaditou, originální, humornou a velice odlišnou formou. Příběh dále nešetří s gagy, vtipnými scénami (slavnostní večeři s císařem považuji za jednu z nejlepších) a v neposlední řadě s ženskými těly. Ne, že by mi to vadilo, ale něco takového jsem opravdu nečekal, a možná že i mnohým cizincům se film líbí o to víc :). Film se zalíbí i z hlediska početného, možná až napěchovaného hereckého obsazení naší nejvyšší laťky. Mluví ze mě nadšení, protože jsem čekal daleko míň.

Když jsem si nedávno vyhlédl tři filmy, které spočívají nějak podezřele vysoko na žebříčku imdb – Město bohů, Dvanáct rozhněvaných mužů a Mafiáni, vykazoval jsem velkou nedůvěru, a proto opravdu hodně očekával. Prvním dvěma to opravdu přeju, ale Mafiánům... Je pro mě vážně docela těžké zaujmout objektivní a nezaujatý postoj k filmu, od kterého jsem očekával tolik, a asi to tak bude i vypadat. Tu podobnost se sérií Kmotr nelze v žádném případě přehlédnout. Nejen žánr, ale i Robert De Niro jej nemálo připomíná. Na druhou stranu, koho lepšího, respektive vhodnějšího by mohli tvůrci vybrat do filmu, který se navíce zakládá na skutečných událostech? Další fakt, který hodně situaci pomáhá, a zaujatým dává důvod, aby s Kmotrem příliš nesrovnávali. Porovnání to není, ale Kmotr je podle mě rozhodně mnohem lepší. Mafiáni mají svůj styl a prezentují příběh z pohledu mafiána a vypravěče v jedné osobě. Velmi se mi na nich líbí způsob, jakým popsali příslušný život, klady, zápory, i jak se příliš nezabírají loupežnými přepadeními a zachovávají spíš styl dramatu s nízkým počtem výstřelů z pistole. Ray Liotta ukázal výkon, který jej díky jeho úlisnému vzhledu definuje, a scény, kde se zdraví s ostatními bossy a má takové známosti i přes jeho věk apod., představují na filmu možná to nejlepší. Ale všechny pozitivní znaky, i když jich je většina, mi nějak k úplné spokojenosti nestačí. Ačkoliv nejde o primitivní, nepropracovanou nebo přímočarou záležitost, nesedí mi zde malá různorodost scén. Přišlo mi, jako bych se po celou dobu díval na jednu, a tu samou scénu. S více časovými obdobími je to pochopitelné, že tento dojem vytváří především stručnost, ale ne příliš uspokojivé. Film je docela zábavný, ale po první polovině už začíná ztrácet na šťávě, trochu se opakovat a místy i trochu deprimovat. Nicméně, objektivně vzato jsou Mafiáni celkem slušně zvládnutým filmem, který v mnohém dokáže i překvapit. Jen smůla, že si zde nikdo nemůže užít krátkého vystoupení Samuela L. Jacksona nebo Tobina Bella, jehož delší přítomnost by dokázala určitě hodně.

Nevím, čím je přesně způsobeno, že chovám takovou nedůvěru k filmům, jejichž úspěch se zdá být na první pohled oprávněný. Dvanáct rozhněvaných mužů si hoví, stejně jako podobně podezírané dílo Město bohů, nad Pánem prstenů, což mi sice pořád moc nesedí, ale přesto nyní chovám sympatie k divákům, kteří >tento< film vyzdvihli tak vysoko. Mám pro to nespočet důvodů, jakožto všichni, kteří dokážou poznat opravdu dobrý film, alespoň tedy stejné kvality. Nechci se tím nějak povyšovat nebo povznášet, ale Dvanáct rozhněvaných mužů má opravdu svůj ráz, který je třeba ocenit. Nenapadlo by mě, že mě jednou dokáže povznést do filmového nebe dílo z šedesátých let. Není to odpor k filmovým stařešinám, nýbrž jen zvýšená nedůvěra téměř stejné intenzity jako k českým filmům, která mi bránila zhlédnout toto dílo. Jaká chyba. Pasivita se mi v poslední době začíná líbit. Pozemšťan s ní je učiněným skvostem, a vsadím se, že kdybych vyrůstal za těchto filmových podmínek, kdy se o efektech ani nesnilo, všechny dnešní vylomeniny by mě vyloženě nudily. Jedna dějová linie, jedno místo, jenom slova, přičemž vás i za těchto okolností obestírá rouška tajemství, nevědomosti a neutišitelného očekávání. Takto bych film nazval, protože i když je vám konec takřka od začátku jasný, jeho náplň není jako volná vedlejší věta v hodině českého jazyka. Pryč s těmi eufemismy, já děj úplně žral. Naslouchal jsem každému slovu, oblíbil si každého aktéra i si vážil různorodosti charakterů. Nominované filmy na oscara za nejlepší scénář roku 57 neznám, ale nedovedu si představit v tuto chvíli propracovanější, respektive dokonalejší. Vývoj děje i postav pomalu, ale jistě směřuje kupředu, přičemž ani nejste schopni na chvíli zastavit a odejít na toaletu. Dále mám ve zvyku ocenit herce, ale spíš než je (nesmírnou pýchu cítím k Jiřímu Voskovci) zhodnotím český dabing. Jako bych se díval na Expendables, jen s nejlepšími dabéry namísto akčních hrdinů. Toto představuje další důvod mého nebývalého nadšení – každá scéna, kde si každý s aktérů přichází na své, ještě víc prohlubuje požitek z perfektních českých hlasů. Dvanáct rozhněvaných mužů musí vidět každý, nemohu si pomoci.