Omarovic

Wolverine je podle komixů malý a silně agresivní žlutočerný chlapík, jehož věrnějšího zpracování se už asi nedožijeme. A kdyby ano, fakt nevím, jak by se mohl jmenovat. Všechny Wolverinovské názvy už totiž vyžahl Fox a tentokrát jej přiřadil takovému filmu, který je jako Poslední samuraj s mutantem. A to je právě problém - jako film z obyčejného světa, který nemá skoro nic společného s tím X-manovským ba dokonce komixovým. The Wolverine inovoval z hlediska příběhu hodně. Z ústřední postavy udělal ochránce a na rozdíl od Origins si hodně držel distance od absurdní akce. Jenže vyplnění mezer přibližováním japonské kultury a neustálým žvatláním věcí, které nás vůbec nezajímají, je prostě něco, co v komixovém filmu vidět nechceme. Film se hodně věnuje Wolverinovi jakožto postavě, ale už se vůbec nezajímá o další postavy. Kam zmizeli všichni mutanti?! Nepochopte mě ale špatně. Být The Wolverine stand-alone film, který nemá s komixy nic společného, šlo by o nadstardandní podívanou. Jenže jakožto součást X-man univerza, které věrně následuje jak Trilogie, První třída i Origins, představuje asi to největší zklamání ze všech.

I když představa o obřích příšerách a obřích robotech zní jako naprostá šílenost, Pacific Rim je přesto neuvěřitelný nářez! Mít skvělý nápad, prostředky, herce a k tomu Guillerma Del Tora se vyplatilo i v případě filmu, který na první pohled vypadá jako dvojče Godzilly a jako blockbuster, z jehož trailerů si můžete poskládat celý film. Pacific Rim překvapuje, kde se dá, mimo jiné také proto, že s akcí vůbec neváhá a svým námětem dělá podívanou, která se dějovou posloupností úplně liší od podobných mimozemšťanských invazí a godzilla-filmů. Akcí se nešetří, stupňuje se, humor nechybí, příšery jsou větší, roboti jsou poškrábanější, sice si člověk rychle zvyká, ale pořád to má styl... Pacific Rim je přesně ten film, na který chceme pro všechny ty výborné audio-efekty chodit do kina a utrácet i za IMAX!

The Rock je ikonickým akčním hrdinou, kterého si málokdo představí v roli, která se liší od ranařské hory svalů. Ačkoliv opět hrál ve filmu inspirovaném skutečnými událostmi, bez ohledu na to, jak moc se někde ubralo nebo přidalo, svým výkonem nám rozhodně dokázal, že umí zahrát i postavu, která nosí dlouhé rukávy a nerozdává rány pěstí. Tematikou si film Snitch nezadá s každým druhým drama thrillerem, dějově taky není nijak zvlášť bohatý, nicméně hlavní myšlenka jej vedla takovým směrem, který se mi prostě líbil a bavil mě. Zpracován je tak, že se pro napínavou atmosféru snad ani nejde nudit. Těm divákům, kterým se líbila Kráčející skála, Snitche přesto doporučuji. Ačkoliv to tak vypadá, film není stejný, ba je dokonce možná lepší.

Rychle a zběsile je považována za sérii o autech. Já mám ale spíš dojem, že o autech je paradoxně hlavně díl třetí, který skoro všichni nenávidí a zavrhují. Zatímco v trojce je ten motiv, zahrnující kluka, který si buduje vztah k rychlým vozidlům, všechny ostatní díly používají sporťáky jen jako okrasu k ději plnému akce a "motivu rodiny". Jestli byla pětka akční a o rodině, nic to není v porovnání se šestkou, která se fakt promovala na vyšší level. Zde není pouze moře klišé "rodinných" dialogů, "hlubokých" monologů a pravidelně se dostavujících hlášek. Ne, ne. I akce se už zcela odtrhla od reality, v níž by všechny ty skoky, který je tu fakt plno, asi nedopadly dobře. Co ale na tom? Nad absurditou některých scén se sice řehtá celé obecenstvo, ale nic to nemění na tom, že se člověk vážně dobře baví. Tvůrcům ještě, zdá se, nedošly nápady, dokázali opět naplno využít potenciálu postav, dát je do nových situací, nových akčních scén... Zkrátka pastva pro oči. Zvlášť pak oceňuji fakt, že šestku konečně kloudně propojili s trojkou, a to v takovém stylu, že se na sedmičku budeme těšit, ať už se Vin a Dwayne budou rvát s kýmkoliv, ať už nechají Stathama vymyslet cokoliv...

Iron Man je hrdina, kterého milujeme za deště, v bouři, v plískanici. Ani nic moc dvojka mu neukradla post hlavního tahouna Avengers univerza, takže vcelku logicky následuje díl třetí, od kterého čekáte cokoliv, jen ne to, co ve skutečnosti dostanete. Z trailerů se film tváří jako Temný rytíř povstal - jako cesta plná útrap bez naděje. O to více je šokující zjištění, že Iron Man 3 je všechno, jenom ne vážný. Co je ale podstatné, s novým režisérem a s novým přístupem se natočil skvělý film, který skoro od základů překopal strukturu Iron Man filmů, které byly doposud natočeny. Ten pocit z dvojky, že je vlastně skoro úplně stejná jako jednička, přestane mít divák už v prvních sekundách. Nový Iron Man se drží při zemi asi dvacet minut a pak to všechno začíná. Téměř konstantní akce, ve které si od střelby neodpočine ani Iron Man, ani Tony Stark. Vedle krimi nádechu se ve filmu exponenciálně zvýšila i míra hlášek a vtipných momentů, ale hlavně přišlo něco, co dodalo u Avengers sólo filmům nový rozměr. Konečně tu hlavní hrdina proti sobě nemá úplně stejného soupeře - v případě Iron Mana týpka v obleku. Ačkoliv tu o akci rozhodně nouze není, nemohu překousnout, že vedle Iron Patriota si člověk neužije ani těch 40 nových obleků. Jejich účast totiž spočívá ve formě několika sekundových záblesků, fakt asi největší zklamání. Z konce teda taky nejsem zrovna moudrý, nicméně Iron Man 3 v mnoha směrech skutečně předčil očekávání. Mohl být lepší, ale přesto doufejme, že bude inspirací i pro další marvel superhrdiny.

Je opravdu neuvěřitelné, co se může v reálném životě stát. Film Fargo to dokazuje, a to dokonce v takovém stylu, že vám zůstává až rozum stát nad tím, jak je možné, že se v souvislosti sešla taková banda. V tomto filmu, kde je opravdu jeden lepší než druhý, se člověk více než párkrát usměje nad více než jedním projevem naprosté idiocie. Hlavně Maci, Buscemi a Stormare tady jakožto nejvýraznější postavy s nejdelším vedením figurovaly ve filmu plném černého humoru a naprosté nepředvídatelnosti. Inspirace skutečnými událostmi je zde nicméně opravdu moc znát. Příběh je sice zajímavý, ale s pocitem neucelenosti a neuvěřitelné kolísavosti děje se mi na Farga moc dobře nedívalo. Jde o dobrý, ale ne zas tak moc zábavný film, který by se vryl do paměti.

Horror patří k mým nejoblíbenějším žánrům, tudíž bych měl znát i ten nejslavnější ze všech, jímž je bez pochyby Hitchcockovo Psycho. Při sledování scény za scénou jsem měl neustále pocit, že už jsem je nejméně stokrát viděl. Jenže je tu ten nezpochybnitelný fakt, že Psycho použilo většinu motivů ještě předtím, než se z nich stalo klišé. Je velice zábavné sledovat jejich neuvěřitelnou okatost, avšak příběh si stále kupodivu uchovává svoje tajemství a mysteriózní atmosféru. Když si člověk představí, jak musel tento film zapůsobit v době svého vzniku, ten rozruch by se dnes určitě nedal srovnávat snad ani s Pánem prstenů nebo Harrym Potterem. I tak jsem měl ale pořád pocit, že se dívám na film, z něhož tíha věků udělala klasiku, u které by bylo hrubé dávat nízká hodnocení. Ovšem závěr a celé rozuzlení mě přesvědčilo o její neuvěřitelné nadčasovosti, kterou mě opravdu překvapila i po půl století své existence. Ačkoliv není Psycho skoro vůbec strašidelné, jde stejně o neobyčejně kvalitní film.

Podívám se na plakát a hned je mi to jasné. Tatum a Hill, dva mladí a řekněme si to na rovinu, zatím nepříliš úspěšní herci v akční komedii? To bude prostě blbost! Už se mi dlouho nestalo, že mě podceňovaný film vyvedl z omylu v takovém stylu. 21 Jump Street je sice neuvěřitelně hloupý, naivní, zkrátka s klasickými rysy komedie, ale policejní utajení v kombinaci se školním prostředím fungovalo kupodivu opravdu výborně. Skvělý spád, málo klišé a především perfektní humor. Nestává se mi často, že bych se smál v tak krátkých intervalech. Tatum + Hill paráda, výborný Ice Cube a nečekaný Johnny Depp. 21 Jump Street je výsledkem filmařské zručnosti, se kterou se podařilo prakticky nemožné.

Průkopnický film a matku mého oblíbeného žánru jsem už dlouho nemohl tak ostudně přehlížet. Už delší dobu mám na paměti, že spousta lidí o 2001 Vesmírné odyssey mluví jako o kýblu plného do nebe volající zdlouhavé nudy, který diváka mučí především svou dlouhou dobou trvání. Já se spíš trochu obával technické stránky, ale konečný výsledek mě nadmíru překvapil. Je pravda, že by se u filmu v některých pasážích dalo klidně žehlit prádlo bez úniku důležitých informací, na druhou stranu však film disponuje neuvěřitelně pokrokovým technickým zpracováním, inovativními nápady a nadmíru zajímavým námětem, jehož rozuzlení si nechcete nechat za žádnou cenu ujít. Troufám si i říct, že z technického hlediska by byla Vesmírná odyssea i přes drobné detaily a bez znalosti roku výroby skoro až neodlišitelná od soudobých filmařských možností, což mě ještě s mysteriózní sci-fi atmosférou podtrženou úžasnou hudbou, někdy donutilo skoro až slintat. Zkuste říct ne scénám s pohledem na tajemnou desku. Ano, další krutá pravda je, že trvá poměrně velmi dlouho, než si divák vůbec může poskládat nějaké souvislosti, a že se na konci vlastně nic nedozví, nicméně právě tento přístup a umělecká stránka dělá z Vesmírné odyssey mistrovské dílo, který už žádné další sci-fi nedokázalo ani napodobit. Donutit diváka u sci-fi trochu zapřemýšlet... to už dnes nikde nenajdete.

Velmi dobře zpracovaný film, který na základě skutečných událostí dává Affleckovu stylu úplně jinou podobu, než u jeho starších filmů. Tentokrát žádný Ben Affleck Movie, ale konečně něco, co zaujme víc, než pouze jeho herecký talent, vypracované tělo ve sprše a podobné nesmysly. Argo si všechna ocenění zaslouží z mého hlediska především za zcela neobvyklý druh napětí, který ve filmu panuje. Nevím sice, kde se přidalo a kde ubralo, nicméně s tak dobrým scénářem to funguje jako celek opravdu výborně.

Ještě přibližně tak v polovině jsem si nebyl úplně jistý, ale pak jsem začínal nabývat dojmu, že César by padl do série Dexter jako ulitý. Ačkoliv nepřesvědčil diváka o morální správnosti toho, co dělá, pořád to byl vrah, jehož film postavil do takové pozice, že i bez nějakého kodexu mu divák prostě fandí. Lepší pojmenování nenacházím. Film nedělá svému hororovému žánru čest všeobecným strachem, ale napětím, které divák pociťuje ve svízelných situacích hlavní postavy, která podobně jako Dexter disponuje schopností ze všeho se dostat. César je psychopat nechutně trápící člověka, který je na něj milý a který si to v žádném případě nezaslouží. Může za to ale přístup filmu, který si svého hrdinu udržuje v určitých mezích, že jej zkrátka nemůžeme nenávidět. Zatímco spíš je velmi dobrý španělský výtvor, který si své místo sice nenajde mezi výbornými horrory, ale mezi dobrými filmy určitě.

Považuji se za příznivce horrorů, který se v průběhu času vytesal natolik, že mu už nějaký ten tužší kořínek neschází a že ho jen tak něco nepřekvapí. Ovšem tak, jako jsem se bál dnes v noci, jsem horror prožíval naposledy před mnoha lety u filmu Kruh. Není příliš mnoho aspektů, které jsou vyžadovány od hororového žánru, ovšem kritérium strach zde stoupá přímo do atmosférických výšek. A dalším je napětí. Tím je atmosféra tak nasáklá, že jsem děkoval za každou scénu ze soudní místnosti, která ten pomalu praskající balón opět o trochu vypustila. Musím se opravdu přiznat, že jsem se nedokázal soustředit na cokoliv jiného, a že představa vlastní zkušenosti ještě více umocňovala efekt lekavých scén, které mi mimo jiné například navždy změnily představu o Carpenter, jakožto hodné sestřičce vraha ze série Dexter. Je sice pravda, že ke konci už film od strachu dost polevil, nicméně prvotní dojem zůstal. V moci ďábla je dost možná nejlepší horror za posledních několik let, co jsem viděl. Nebýt kombinace Carpenter-soudní místnost, asi bych si předčasně pustil do kalhot. Lajk hodnotí běžný film skoro výhradně podle míry zábavnosti. Možná někdo přikládá důležitost nedostatečně dobrému zpracování, ovšem já, ač se k tomuto názoru nehlásím, ohodnotím tento horror skoro výhradně podle míry strachu. 90% možná ani není dost...

Mám v sobě takovou utkvělou představu, že Tarantino nikdy nemůže zklamat. Dokázal to už tolikrát, že už v jeho prvopočátcích muselo přímo čpět, že tenhle maník se v režii uchytí. Žel bohu jsem byl nucen pochybovat, když se na začátku dva mafiáni nad umírajícím kumpánem nezmohli na víc než na v oné situaci naprosto bezvýznamné tlachání a křičení. Nad absurditou této situace mi zůstával rozum stát, čemuž Keitel nasadil korunu, když vytáhl hřeben a začal si česat vlasy. Nedalo se na to přestat myslet natolik, že jsem měl opravdu obavy. Naštěstí když už ne Rothovi, tak alespoň filmu jako celku uvázal tlakový obvaz budící se Tarantinův retrospektivní styl. Sice nám celá scéna, o které se v celém filmu pouze mluvilo, unikla stejně jako obsah kufříku z Pulp Fiction, nicméně se vlilo alespoň trochu života do všech postav, na jejichž variabilitě a charakteristických znacích se Tarantino zakládá. Gauneři nejsou majstrštich, ale pořád mi o Tarantinovi nezkazili mínění.

Sice si původní Prcičky pamatuji jen velmi matně, nicméně mohu s plnou jistotou konstatovat, že čtyřka přišla opravdu až teď s návratem původního obsazení. Na druhou stranu je ale pravda, že co se týče inovací, Školní sraz bohužel plynule navazuje jako osmička. O čem jsou Prcičky? O pařbách, sexu a dva a půl tisíci trapasů. Bez toho by to Prcičky nebyly. Nicméně proč se nikdy nikdo nepokusil inovovat do zápletek? Pokaždé je to úplně stejné a to bez výjimky. Vždy se ve třech čtvrtinách filmu nadělá hromada chyb, při níž se zraní city desítek lidí, což se pak viníci (shodou okolností vždy hlavní mužské postavy) snaží vyžehlit. A na konci jsou všichni šťastní. Neříkám tu, že mě film nebavil, ale to, že se starou partou přijdou i stará klišé, mi fakt jako monumentální comeback nepřijde.

Už dlouho jsem neviděl film, na kterém bych nepotřeboval hledat klady a zápory, a který by se mi líbil jen tak sám od sebe. Pí a jeho život je příkladem mistrovsky zpracovaného filmu, který z jednoduchého námětu vytěžil naprosté maximum skrze kombinaci filmařského umění a přidaných hodnot. Vše zde nachází své uplatnění. Od snahy po realističnost, přes skvělé výkony, až po audiovizuální efekty, které ve spojení s úžasnou hudbou vytvářely někdy přímo až magickou atmosféru plnou strašidelně krásných barev. Film Pí a jeho život strčí do kapsy kdejaký film o ztroskotání nebo o Tarzanovi. Přesto však najde díky své koukatelnosti uplatnění ve všech věkových kategoriích. A zejména u těch, kteří čekají od filmů něco víc.

Tarantino ve svém oboru umí chodit, to se mu musí nechat. Má takový talent, že skoro nikdy nešlápne vedle, ať už zkouší jakýkoliv žánr, což z něj dělá člověka, na jehož další práci se třese celý filmový svět. Věděl jsem, že Nespoutaný Django uspěje i jako western, ovšem musím přesto říct, že jsem poněkud zklamaný. Upuštění od kapitolového a občas i částečně retrospektivního stylu mi jako chyba nepřijde. Django má tu výhodu, že i když je jeho děj striktně chronologický, pořád nepostrádá další tarantinovské rysy jako pestrý výběr zajímavých postav a širokou škálu dialogů, na kterých se zakládá víc než na samotném příběhu. Když se zaměřím na příběh, jeho celkovou kompozici oceňuji zvlášť za koukatelnost, originalitu, žádné černobílé dobro a zlo, humor i nepředvídatelnost, když se to tak vezme v určitých momentech. Vzhledem k tomu, že toto všechno smícháno dohromady tvoří komplexní celek, je těžké přesně určit příčinu, ale to zklamání vzrostlo jednoduše z nudy. V polovině film dosáhl vrcholu a pak to s ním šlo jenom z kopce. A to ne kvůli poklesu kvality, ale spíš atraktivity, z mého pohledu. Django je skvělý film, ale jen na jedno použití.

Žúžo dobrodrůžo. Nedokážu si představit, že bych se vydal na Cestu na tajuplný ostrov do kina, nebo dokonce do IMAXu, pro který je tento film dělaný, nicméně v pohodlí domova a s jedinou dobrou motivací - Dwaynem Johnsonem jsem se odhodlal trochu zariskovat. Pro dobrodružné filmy slabost nemám, zvlášť když se zakládají jenom na klišé. Ovšem Cesta na tajuplný ostrov mě docela příjemně překvapila. Nejen, že je v konečném důsledku možná lepší než jednička, ale s Dwaynem a Cainem nabízí i humor, který je sice dost hloupý, ale v jejich podání vyloženě úžasný. Skoro po celou dobu jsem měl z těch pitomin, které zde měly představovat akční scény a zvraty, hlavu v dlaních, ale nemůžu si pomoci, také jsem se opravdu dobře bavil. Záležitost hlavně pro děti, ale také dobrý oddech pro starší.

V domnění, že se hloupí diváci chytí na lep kdejakému nesmyslu, ze kterého udělají fenomén, jsem Hunger Games vůbec nevěřil. Tématem, kdy jsou lidé hozeni do krvavého deathmatche, totiž tvůrci stejně žádnou díru do světa neudělali. Stačí si vzpomenout třeba na Běžícího muže, Ralley smrti nebo Zabij, nebo budeš zabit... Nicméně nyní musím uznat, že jsem filmu hodně křivdil. Jako je v některých aspektech hloupý nebo klišovitý, stejně tak je v některých skoro až neuvěřitelně dobře promyšlený. Nemohu přenést přes srdce, že pozadí příběhu tvoří nesmyslně středověko-diktátorská USA, ve které žije 90% lidí pomalu jako zvířata, ale to Hunger Games divákovi kompenzují v mnoha věcech. Je pravda, že je děj trochu trapně předvídatelný, ovšem co se týče pozadí her samotných, také dobře propracovaný, koukatelný a inovativní natolik, že si netroufnu říct, že se povýšil až na samotnou špičku zmíněných filmů se stejným tématem. Hunger Games pro mě daleko spíš než světový trhák, znamenají spíš jednorázovou záležitost, zato ale dobře strávenou.

Že v tomto filmu půjde o špatné vztahy zaměstnanců s jejich nadřízenými, mi bylo jasné už předem, ale v jakém stylu je toto téma podáno, mě vyloženě naštvalo. Vůbec nejde o fakt, že film dělá čest svému českému názvu doslova, ale o to, že šéfové jsou zde na zabití z naprosto nerealistických důvodů. Jistě, řeknete mi, že jde o komedii, ale i tento žánr si snad už prošel takovým vývojem, aby nevyužíval kdejakou nadsázku tak výrazným způsobem. Tento důvod stál za tím, že pro mě prvních 30 minut bylo naprosto k nevydržení. Naštěstí se pak věci ubraly k lepšímu a už se konečně dal ocenit vcelku dobrý humor, sehranost ústřední trojice a rafinovaný vývoj příběhu až ke smířlivému konci. Šéfové na zabití nejsou špatnou komedií, ale mají určité nedostatky, které je stahují do pouze slabého nadprůměru.

Moc pěkný film, co se týče námětu i zpracování. Nicméně člověk se na něj začne dívat i s očekáváním nějaké horrorové stránky, kde La Cara Oculta hodně propadla, ale co... Film není ani tak o strachu diváka, jako spíš hlavní postavy, která jej svou svízelnou situací dokáže přesvědčit, že pro ní to horror rozhodně je. Mimo to je obdivuhodné, že film s tak jednoduchou zápletkou dokáže být velmi zábavný, plný zajímavých zvratů a originálních myšlenek. La Cara Oculta překvapila natolik, že bych neměl problém se na ní podívat i znovu.

Taky jste chtěli vidět již nejméně třetího Boromira v podání Seana Beana? A taky vám nedala spát otázka, jestli v tomto filmu tento herec přežije až do samého konce? Myslím, že nebudu ani moc spoilovat, když prozradím, že to se vám znova nepoštěstí. Černá smrt má zajímavý příběhový námět obohacený o skličující atmosféru křesťanského středověku. Zaujmou i vcelku dobré kostýmy a taky pár dalších herců z Game of Thrones, ale to je asi tak všechno. Film je zoufale lineární a dějově velmi jednoduchý a chudý. Nechybí pár zajímavých momentů, ale celkový dojem na vás film udělá spíš horší než lepší. Tvůrci si se scénářem vůbec nepohráli. Vypadá to až, že jim stačil pouhý koncept, který neobohatili o žádnou komplexnost nebo provázanost. Černá smrt se nepozvedla ani nad hranici průměrnosti.

O Kingovi je známo, že je mistrem horrorů. Misery nechce zemřít je vcelku dobrý jako thriller, ovšem jako horror hodně mizerný. Knihu jsem nečetl, proto budu vycházet jen z toho, co jsem viděl, nicméně nemohu si odepřít vyjádřit jisté zklamání nad tím, že jsem se strachu vůbec nedočkal. Co ale Misery ztrácí na této stránce, to si kompenzuje osobitě originálním příběhem, plným šílenství a vůle přežít. Ačkoliv je film z hlediska zpracování skoro jako každý jiný, pořád je tu obrovské napětí vzbuzující velká očekávání. U Misery se člověk rozhodně nenudí, ale vedle vcelku slušných výkonů Kathy Bates a Jamese Caana, si z ní člověk moc neodnese... Jde o dobrý film, to ano, ale vyloženě jednorázový.

Moc pěkné romantické drama, které vystupuje z řad skrze velmi osobitě sarkasticko-cynický humor a neobvykle pojaté hlavní postavy. Ve finále vypadá Silver Linings Playbook jako každé druhé drama, ale na druhou stranu je zde opravdu vidět ta snaha ve všech směrech prokreslit charaktery postav, čímž bylo umožněno i zapojení do boje o Oscary i úplným nováčkům. Tento film je tím druhem dramatu, na které se vzhledem k úmyslu nesoustředit se pouze na ústřední dvojici, ale i na prostor ostatním, a jinak celkově dobře zpracovanému příběhu dobře dívá, ale nebojím se říct, rychle zapomíná. Jsem si jistý, že znova bych se na něj nekoukl, ale ačkoliv se jej neopovažuji označit za horkého oscarového favorita, vůbec bych se za jeho případné výhry nezlobil. Coopera i Lawrence mám jako herce rád, tak bych jim to i přál.

Looper není film, který by se mohl dostatečně ocenit v kině. Asi každý, kdo viděl trailery a o filmu předem něco četl, něco takového určitě nečekal. Looper, ačkoliv si hraje s myšlenkami cestování v čase podobně jako Terminátor, 12 opic apod., se jim zpracováním ani dějovým rozvržením skoro vůbec nepodobá. Hlavní roli zde totiž kupodivu hraje příběh, a to dokonce až do té míry, že na akční sci-fi postrádá většinu klišé motivů. To celé ovšem na úkor množství akce a speciálních efektů, tedy hlavních kinotaháků. Co z toho vyplývá? Pokud jste jej v kině nestihli, máte vyhráno. Čeká vás totiž prvotřídní podívaná, která předčí veškerá očekávání a která se starším podobně laděným filmům hravě vyrovná. Překvapí především pojetím dvou hlavních hrdinů, u nichž není zcela jasně dané, komu máte fandit. I přes fakt, že ohledně myšlenky cestování v čase se Looperovi nepodařilo vyladit všechny logické chyby, pořád se na něj dá dobře dívat a skvěle si ho užít.

Velice zajímavě pojatý životopisný film, kterému černobílá vůbec neškodí. Ačkoliv příběhovou komplikovaností zrovna nedisponuje, bohatě mu to vynahrazuje kombinace postižený a jeho společenská integrace. Očekávat nějaké velké dějové zvraty nebo velký spád se nedá. O tom to fakt není, jako spíš o hlavní postavě, jíž se dostává potřebné pozornosti jen za její ponurou existenci a rozhovory s ostatními lidmi. Očekávání netkví v tom, co udělá, ale co řekne. Věřte, že jako normálnímu divákovi vám to bude stačit, a film Sloní muž to má v malíku.