jakupb

Mel patří do mých Top 10 herců a tak jeho nové přírůstky zákonitě putují do přihrádky: vidět přednostně. Na hraně temnoty navíc bylo připepřeno o skončení Melovi herecké abstinence ve větším měřítku. Comeback to měl být se vším všudy. No ano, bohužel ale jenom měl… u plánování se zůstalo. Je zbytečné zastírat, že tenhle film je menší omyl a v poměrně nabušené filmografii už dvakrát (a ne naposled :-)) zmíněného herce bude černou kaňkou. Chvástat se ve stručném ději výrazy typu "propracovaný thriller" je do nebe volající!! Jsem ochoten připustit, že rozjezd mě mile překvapil a snad i mírně zaskočil, jenže jakmile se vyslovila věta: Dcera byla zabita při útoku mířeném na detektiva, veškeré naděje jsou promrhány v jednom momentu. A to doslova. Celkem často se snaží tvůrci divákovi lehce naznačit, jakým že směrem se bude děj asi ubírat, ovšem tohle není ani cvrnknutí do nosu, tohle je praštění palicí do hlavy! Od dobré patnácté minuty víte, jak vše skončí. Je totiž úplně irelevantní jakou verzi spiknutí si pro nás připraví. Už ze zmíněného stručného děje vás nic lákavého nečeká. Ale nechám vám alespoň kapičku naděje… nic víc vykládat nebudu. Pár okamžiků totiž skutečně stojí za to. Tenhle film není úplná katastrofa, jenomže když pomýšlíte na návrat svého dětského symbolu, hold se na věc díváte jinak. Utěšuje mě jediné, Mel nezklamal. Pravda, sice neukázal nic z novějšího repertoáru a zahrál si starého dobrého chlapa na cestě za pomstou… buďme však rádi za jeho snahu. V akčních pasážích měl stále na vrh a pořádně se předvedl, kam se na něj hrabe Saegal se svým - napřahující se ruka, střih, dublér dává ránu, střih, záběr na Saegalův obličej :-D. Pak i jeho dojemné scény dokázaly stále chytnout a přesvědčit o reálnosti. Je mi ho tedy líto, měl si prostě vybrat lépe a nechodit do projektu vrhající na mě dojem, že režisér plete páté přes deváté a zároveň nemůže na nic kloudného přijít z hrůzy nad průhledným scénářem, který je potřeba nějak na oko zaonačit. Snad to mému oblíbenci vyjde s připravovaným The Beaver.

čím víc divné, tím víc zajímavé

Obrovské překvapení! Na to, že jsem nic nečekal a dopředu se ani nenamáhal zjišťovat, o čem film vlastně bude, jsem totálně zaskočen. Z Defendora se vyklubal navenek neuvěřitelně neotřelý málorozpočťák, který má sakra co říct. Žánrově je obtížné zařazovat, ale s jistotou mohu jedno prohlásit, z každého odvětví se bere to nejlepší, a i když je to či ono téma často frekventované, povede se jim ho vykreslit coby převratnou novinku. Skvěle je to poznat u příběhové kostry. Každý druhý by nad ní jen mávnul rukou a prohodil pár slov o nehezké klišovitosti, pak však přijde řada na nápaditost a nikdo ani nepípne. Režisér a scénárista v jedné osobě, mimochodem debutant, přišel pro mě s něčím, co je pro každého žádané a dává nám svoje kouzla v akurátních dávkách. Postava Defendora je jednoduše pozoruhodná. Málo kdo jiný ve mně vzbudil poslední dobou takové pocity. Pronikání do jeho nitra a pátrání po minulosti formou vzpomínek je vytvořeno na perfektním systému. Znovu je vám odkryto jen to potřebné a Defendor tedy působí stejně neokoukaně při úvodních, tak závěrečných titulcích. Nesmírně tajnůstkářský, bizardní, naivní, odhodlaný, sympatický a v jádru dobrý člověk. Dialogy s ním mají hlavu a patu, a když na to přijde, i jeho komiksové hlášky ve chvílích, kdy si hraje na ochránce zákona, působí pozitivně komicky (dodávávají šmrnc.) Rovněž tak jeho slavná dobrodružství s "prvotřídním" vybavením jsou něčím úžasným. Najednou jsem objevil úplně jiný druh akce. Špionáž svým způsobem ve stylu Johnnyho Englishe, ale myšlená vážně. Jestli si to neumíte představit, o důvod víc se podívat. Hezká je také snaha pouštět se do mírně filozofických otázek, ovšem úplně jiným stylem, než jsem očekával… vy si totiž musíte zodpovídat na otázky, které jsou většinou jen naznačeny… Jestli si neumíte představit ani tohle, Defendor je pro vás jako dělaný :-). A poděkovat musím ještě hercům. W. Harrelson je možná tento rok ve stínu hereckého skokana roku Worthingtona, ale na rozdíl od něj mi plně dokázal, že umí zahrát svojí úlohu bezchybně. Emoce jsou jeho silná stránka, můj obdiv vznikl právě tam. Prostě, kdo neviděl, nepochopí. Vychvalovat budu, kde je to jen trochu možné....

Dlouho jsem se zdráhal, ale chuť zkompletovat si sérii přece jenom zvítězila. Zatím je Batman mým nejoblíbenějším komiksovým hrdinou a tak by byla škoda nechat si ujít nějaké jeho báječné dobrodružství, ne? … No, jak jsem záhy zjistil, zas takové škoda by to nebyla. Měl jsem utéct, dokud byl čas! Batman a Robin je nejhorším dílem ze série a co mě mrzí o to víc, navíc jedním z nejhorších hovadin, co jsem kdy viděl! Je až neuvěřitelné, že pod záštitou jednoho hrdiny lze natočit filmy na opačné straně 100 bodové stupnice. Když se dá Joelovi volná ruka a hlavně mega rozpočet, dokáže výsledek neuvěřitelným způsobem přeplácat. Barvičky, efektíky, výbuchy, proč? Ve své podstatě je film jenom o tom, a komu se to nezalíbí v prvních pěti minutách, má utrum. Pořádný charakter aby člověk pohledal. Batman se chová jak rozumu zbavený, jenom občas řekne nějaké moudro ze scénáře. Oboustranné sympatie nepřipadají v úvahu. Ještě o třídu níž, tedy u dna, je slavný Robin, který se vloudil i do názvu. Hrůza hrůz. Batman a jeden partner je katastrofa. Proto je v závěru hotovou smrtící kombinací příchod dalšího. To na opačné straně barikády je to úplně jinak. Jak Poison Ivy tak i pan Freeze se snažili a dopadli u mě mnohem lépe než hrdinové symbolizující dobro. Arnold byl sice v ledové uniformě a s oholenou hlavou dosti komický, jenže trefné hlášky a charisma měl… tím se pro mě vyhoupl vysoko nad Batmana. Tento díl si užijete jenom skrze záporáky! Všechno okolo počínaje akcí a konče trapnými a nedoladěnými kulisami je špatně, což se na vás snadno přenese. Musel jsem se nutit to dokoukat a stopáž (mimochodem zbytečně nataženou) jsem si rozdělil na tři části. A když se něco takového stane, nic dobrého to nesignalizuje. Jestli je nějaká teoretická šance udělit byť minimální počet procent, jedině za Arnolda a sexy Umu. V tomto směru je příchozí Nolan naprostý zázrak, který by měl být blahořečen. Jenom díky němu se neocitl Batman v definitivním propadlišti dějin, a to tam měl po tomto propadáku jednou nohou nakročeno.

Až do dneška jsem neměl ani potuchy, jak strašně se s delfíny v Japonsku nakládá. Jenže teď už to vím... Úplně se mi změnil pohled na věc a to od základů. Předtím pro mě byli usměvavými a bezstarostnými vodními klauny, jež jsou sice zavíráni do malých nádrží, ale když je zoo legální, kdo by co namítal. A potom, přispěním komerce takřka zdecimovaný živočišný druh, ke kterému velrybáři přistupují jako k neživé věci a přitom, jak říkal dokument, my jsme spíš ti, co by se měli od delfínů učit. Japonsko, které mám zafixované jako zemi plnou obřadních procesů, zabijí tak krásné tvory s neúctou a nečinně přihlížejí jejich utrpení... Ještě je ale šance, že uznáte, že tohle není ojedinělé (bohužel). Masakrují se i ostatní zvířata, tak proč takový poprask kolem delfínů (přiznávám hodně nehezky řečeno) – ale když je vám sděleno, že delfíní maso obsahuje 20-ti násobné hodnoty rtuti než je únosné, jen nechápavě kroutíte hlavou. Prát se o právo se pomalu zabíjet je fakt chytrý tah. Díky tomuto dokumentu mě to okamžitě začalo zajímat a v tom je ten zázrak, jeho přesvědčovací schopnosti jsou obdivuhodné. Pozorovat odhodlanou partičku lidí v čele s člověkem stojící u zrodu komerční delfínománie a zároveň cvičitelem, je alarmující. Kdo by nevěřil chlápkovi, který byl u zdroje, zná to, a rozhodl se přejít na "stranu dobra"? Rozhovory s ním jsou víc než pozoruhodné a otevírající oči. Efekt dokumentu je podpořen i lákavou vizáží (noční akce) a dobrým hudebním podbarvením. A já upřímně doufám, že i v temném tunelu se najde světýlko naděje. Tenhle film pro mě nemá jen obyčejnou hodnotu, ano, já se na něj podívám a nic s tím neudělám, jenže materiál, který je zde obsažený dal do chodu kolotoč, na jehož konci bude snad zastavení toho všeho. Jakmile se něco takového dostane do oběhu, nejde to ignorovat a strhne se vlna solidarity (klasickým případem v mini měřítku jsou jímavé reportáže na Nově). Na soudy už možná není spolehnutí, ale dokud se budeme navzájem špehovat, spravedlnost zvítězí... Nejhorší ale je, že tohle jsou "jenom" delfíni, jehla v kupce sena… Tenhle dokument může mít stovky případných pokračování.

Filmové muzikály nijak v lásce nemám, nikdy jsem jim nepřišel na chuť a HSM byla poslední kapka. Tenhle žánr má pro mě takovou hodnotu, jako nové české výplody, rozumějte blízko nuly. Jediné, co mě vedlo ke zhlédnutí Moulin Rouge, byla 4 minutová písnička, jak jinak než vložená do statusu na fbku. Ale konečně je tahle hrozná stránka aspoň k něčemu dobrá. Začalo to u písničky a končí objevením skvělého zážitku, který mi vrací víru v už dávno zatracené spektákly. Celé ty dvě hodiny jsem byl jak u vytržení, óda na lásku pojatá mnohdy dosti kýčovitě mi přesně padla do noty (až jsem tomu sám nechtěl věřit). Stylizace je prostě povedená, barevnost překvapivě nerušivá a soulad toho všeho brilantně podtrhuje účinnost. A to jsem se já bláhový obával, že se tím pronudím. Ani náhodou! Akce není to jediné, co dokáže diváka napnout, dokonce nejsou potřeba ani vybroušené rozhovory… nic takového, zpěv coby sdělovací prostředek všechnu tuhle práci obstará, což je pro mě novinka. Jsem za sebe rád, že umím ocenit i něco jiného, než vypjatá dramata nebo druhý extrém, přehnanou akci. I bohémský svět mi něco říká, mě do nedávna absolutnímu ignorantovi, co se tohohle týče. Iluze je také samozřejmě bravurně podpořená skvělými hereckými i zpěvnými projevy hlavních postav. Ewan už pro mě není jenom trdlem se svítícím mečem, rovněž i Nicole svým půvabem ozvláštnila každičký záběr. Jako pár byli výborně sladěni. Což mi připomíná i postavu ze zápornějšího soudku. R. Roxburgh sice na to nevypadal, ale do role se pěkně opřel. Hezké je rovněž od lidí, stojící za tímto ojedinělým dílem, že nám nechtějí přehnaně věšet bulíky na nos a tak dokáže láska stejně tak těšit, jako bolet. Konec byl přesně podle představ, i když kapánek melodramatický. Takže vážení, od teď slavnostně prohlašuji, že nad pojmem muzikál nadále nebudu ohrnovat nos. Nový Nine se rázem ocitá v mém hledáčku :-). Jinak "El tango de Roxanne" je nezapomenutelné, líbilo se mi před zhlédnutím, a líbit se mi bude i nadále. Samo sebou, celý soundtrack je perfektní. Poslouchat se ho vyplatí track za trackem. Bravo bravissimo.

Už bylo zapotřebí, aby mi někdo názorně předvedl, jak vypadá skutečný akční film ze staré školy. Po selhání novinky s Travoltou jsem byl nucen šáhnout k tutovce, kterou jsem si šetřil na horší časy. Poslední skaut nemohl zklamat, když už vám o něm totiž vypráví i vlastní máma, je načase do toho skočit po hlavě! U kultu starého bezmála dvacet let, je očividné, že bude prověřený skrz na skrz. A žádné překvapení se nekonalo, co jsem chtěl, jsem také dostal. Jenže ukázal se zde jiný problém. Film je viditelně poznamenaný vlivem své doby volající po hrdinech semletých životem. Když si spojíte jedno s druhým, vznikne vám John McClein v hrubším podání. Je sice hezké, ustavičně poslouchat uštěpačné poznámky na to jaká svině život je, čili sarkasmu si užijete až kampak, avšak tohle je stará známá písnička. Ještě štěstí, že k hlavní postavě brzy přibyde parťák. Tím se výrazně liší od Smrtonosné pasti a tak Poslední skaut konečně začal být "samostatný", tj. nic nevykrádá. Náhle i repertoár hlášek nabere obrátky a nová postava s sebou přinese perfektní styl humoru. Některé výšplechty se řadí do zlatého fondu, už jenom kvůli nim to stojí za to. Dojem nakonec zvedl i skomírající příběh, jež včasně oživili a nechali vygradovat. Sportovní zákulisí není dvakrát originální, pravda, ale lhal bych, kdybych tvrdil, že tam nepasovalo. Posledních deset minut na stadionu bylo jak ze škatulky. Přesně takový druh zábavy jsem hledal. Jen s tím maxi-výbuchem Scott kapánek přestřelil. Podstatné a směrodatné jsou však čistě jenom dialogy hlavních protagonistů a vražedné tempo dávající vyniknout hvizdu kulek. Film si budete pamatovat především skrze tato dvě hesla. Herecké výkony, mnohdy velmi důležité, jsou totiž nenápadně odsunuty na druhou kolej a i když to tak zprvu nepřijde, nejdůležitější pro Willise je, že si dokáže ze všeho přirozeně utahovat a zbytek se nějak doklepe… Natáčení pro něj musela být obrovská švanda a je to poznat. I Wayans si to užívá se vším všudy. Pohled na ty dva je tedy to pravé ořechové, co filmu dodává šťávu… 70% je tak akorát.

Už když jsem slyšel více o holohlavém Travoltovi, nežli o filmu samotném, bylo mi to podezřelé. Ale po tom, co jsem se pln očekávání na From Paris with Love mrknul, ani nemusí. Na rovinu, je to totiž hrozná blbost! Přitom na jednom známém nejmenovaném webu byl už předem zvolen nejočekávanějším akčně humorným nářezem roku… Nejen že se tedy naděje neproměnily ve skutečnost, ale maska novodobého hitu se rozpadá více méně po půl hodině. Musela být fuška vůbec z toho sestříhat nějaký trailer neprozrazující nic moc hlubšího… to by se totiž okamžitě odsoudili k předčasnému propadáku. Takhle minimálně pár melounků vydělají, než se rozkřikne pravda. Jak vám brzy docvakne, jakmile se snaží jít pod povrch věci a scénárista se vytasí s "trumfem", který si škudlil na příhodný čas, jakou takous doposavad získanou úroveň to ohromě degraduje. Zápletka je vycucaná z prstu a v dnešní době filmů alias Bourne neohromí ani Pepu z Horní Dolní. Nevím na co přesně Luc Besson při psaní myslel, ale nic inteligentního to rozhodně nebylo. Copak se naivně domníval, že někomu to přijde nečekané a sedne si z toho na zadek? Prostě a jednoduše, ukazuje se, že Travolta se vzhledem plešouna je jediné světlé místo v už takhle bezcharakterním a snadném akčňáku. => Jak zmiňoval Pecca007, nebýt jeho, mohli by jít všichni k čertu s celým svým pofiderním filmem dopředu ověnčeným zájmem masy diváků. <= On a do jisté míry i akce… samozřejmě ovlivněná tím, že tam osobně figuruje ;-). Tyto pasáže sice nenabízí nic inovativního, mrtvoly padají rychlostí blesku, ale hezky se na to dívá. Ranař John proti všem! Což mi připomíná, absolutně nicotný význam Jonathana Meyerse. Ještě před filmem jsem ho v lásce dvakrát neměl a tak mě jen utvrdil v mých antipatiích. Herecký výkon postavený na pár grimasách, kterým vévodí neustálá vykulenost, si mě nějak nezískal. A nasadil tomu korunu v závěru… Ať se raději vrátí k Tudorovcům na Novu. Takže asi takhle: Na From Paris with Love by chuť byla, ale brzo vás přejde! Kdo nic nečeká, nic nezkazí. Jen doufám, že stejnou cestou nepůjdou i noví Poldové s Brucem Willisem.

K Daybreakers jsem okamžitě zaujal negativněji laděný postoj, stejně jako například k novému Vlkodlakovi. Osud tomu tak chtěl a kritici nebyli proti, jak totiž jinak nazvat hodnocení držící se při zemi. Pro všechny, kteří na tom byli podobně nebo chtěli vidět upíry v nevšedním pojetí, mám ovšem dobrou zprávu. Na rozdíl od Vlkodlaka ho film v mnoha ohledech výrazně předčí. Pořád však nevím z jakého konce začít. Na počátku je perfektní zápletka… přesně po tomhle se v nových počinech všeho druhu pídím. Originalita je věc už jen zřídka kdy vídaná a zkuste si jí navíc najít na tématu, jako jsou upíři probraní od hlavy až k patě, zezadu i zepředu. Příchod dobrého a neotřelého nápadu je tedy obrovským příslibem a lákadlem. Tím jsem se dostal k jádru věci. Scénář je hezká věc, jenže jak s ní naložit že? Zaměřit se na davy hltající bezduchou akci, či zařadit brzdu a ponoukat náročnější? Scénář totiž měl a stále má, veliký potenciál. Až mi je proto krapet líto, jak se to vyvrbilo. Rozhodně se mohlo více přitlačit na pilu… zůstalo u snahy oddělit zrna od plev. Abyste chápali, průběh je více než zajímavý. Akce vkusně smísená s narážkami a odkazy, vůbec rozdělení politiky… jak by řekl Borat jedním slovem, "fajne". Jenže pak se ve tvůrcích hne svědomí a začnou myslet na chudáky konzumní diváky, kterým nechtějí motat hlavu a nabídnou jim to, co sami uvidíte… Nemluvím jen o konci, jež díky bohu vkusně zamaskovali neskutečně libovou scénou s "použitím" léku v praxi… Mluvím o vyhraněném chování postav zasluhující si širší rozměr, mluvím o zbrklých klišé a pro mě nedotaženým rádoby stylovým pojetím (např. sekvence s hořícími řetězy). Určité kazy si bohužel nedokázali odpustit a odsekávají tak výsledku pěkný přísun procent. Nic to však nemění na mé pozitivní náladě. Zklamání? Možná, jenže je kde hledat náplasti a že jich tu je. Z Daybreakers si odnesu dobrou zkušenost, že s už tak vyčerpaným žánrem se dokáže hnout nečekaným směrem a taky už nebudu dopředu podceňovat novější adaptace příšer patřící do sektoru špatných hororů… Překonejte marketingový tah nevkusně parazitující na popularitě Stmívání a objevte o třídu lepší film, jež má reálnou šanci vás dostat.

Co si pamatuju, ještě nikdy jsem se takhle u traileru nezasmál! Jestli by film dopadl podle předpokladů, mohl by klidně aspirovat na kultovní záležitost, třeba něco jako Big Lebowski (mimochodem vždyť i tady hraje Jeff Bridges). Ono už ten název, "Muži, co zírají na kozy", fakt hlína. Bohužel nic nebylo tak ideální, jak jsem si to dopředu vysnil. Vševystihující se zdá být heslo: zklamání non plus ultra! Nechápu, proč ukázky působily nesmírně svěže a neokoukaně, když výsledek je pravým opakem. Dělat si srandu z armády U.S.A., no pročpak by ne, ale provedení je přinejmenším nešťastné a pointa naivní. Po pravdě se ve filmu jen stěží orientuju, ne však z hlediska dějového, nýbrž z hlediska žánrového. Rámec "komedie a tím to hasne" je omezený. Ukázáno je nám totiž mnohem širší spektrum a to mate. Tvůrci se snaží být originální, tím jak prokládají stopáž dramatickými momenty, otázkami k zamyšlení a snaží se nalézt své řešení na mnohem komplikovanější okruhy. Nejsmutnější na tom ale je, že film si stejně nejvíce užijete coby ztřeštěnou pitominu na zasmání. A tyto výše zmíněná hlediska vám to paradoxně jen ztěžují. Ale nechci nikomu nic vnucovat, takhle to vidím já (promiň xxmartinexx :-D). Mnohým třeba právě tohle divné pojetí učaruje a herecký ansábl pro ně bude už jenom třešnička na dortu… Pro mě ale ne, páč bez herců bych to snad i vypnul. Oni jediní opravdu pomáhají pozvednout kvalitu vzhůru. G. Clooney coby mentální agent, rytíř Jedi a pro laiky lehce těžký magor, mě nepřestával udivovat, kam až je schopný zajít. Taky J. Bridges si střihl roličku exota, jak se patří. Ovšem ještě štěstí, že tam vůbec byli. Co jsem ale nepobral, byl K. Spacey! Takhle prosím ne… Měl být radši jako Cruise v Tropické bouři… Film do sebe prostě nějak nezapadá a těží pouze z pár povedených scén potažmo hlášek. Kdo se tedy těšil a čekal po letech výjimečnou komedii, nechť se raději těšit přestane. Trailer je nakonec na filmu to nejlepší. Pokus o stát se nadprůměrným, posouvá naopak hranici právě do čistě průměrných vod.

Dnes film vyzní jako naprosté B-čko, ovšem je samozřejmostí, že ve své době představoval neuvěřitelný nářez. Ne nadarmo je zmíněný ve Žhavých výstřelech 2 jako nejkrvavější film všech dob, tedy až do chvíle, než ho samotné výstřely hravě překonaly ;-)… to už sem ale nepatří. Total Recall se vážně s ničím nemazlí a jde si drsně za svým, tedy lépe řečeno Arnold si jde za svým. Větší ikonu v hlavní roli než jeho samotného ani vybrat nemohli. Arnold, podle mě v nejlepších letech, ukazuje svojí pravou sílu, zloduši, mějte se na pozoru! Opravdu krev teče proudem, slabší povahy ať se raději nedívají… Až mě udivovalo, čeho všeho se filmaři nebáli. I se svým notně zastaralým náčiním a proprietkami rozehráli pravé krvavé peklo. U kulek nezůstane, Arnold vás prošpikuje vším co má po ruce, jak praktické… Interakce s prostředím je tedy na hodně vysoké úrovni, bohužel podoba prostředí, je věc jiná. I rok 1990 zanechá na filmu stopy a zub času je neúprosný. Exteriéry města nebo v druhé polovině, Marsu, jsou skutečně k smíchu. To mě přivádí na myšlenku, že kdyby se film natočil po roce 2000, rázem by se vyhoupl na špici sci-fi žánru… co se totiž příběhu týče, v něm je nevyčerpatelný zdroj síly. Vůbec námět mě ohromil, když jsem čekal bezduchou řežbu, ale to zatím nic nebylo. Různými zvraty a úhly pohledu mě nepřestávali udivovat po celou dobu! Neznamená to však, že má film tak říkajíc vyhráno. Několik laciných postav, škatulkování a především podivná atmosféra, kdy nevíte, jestli si z vás režisér nedělá srandu, nebo to takhle skutečně mělo vyznít, sráží rychle laťku z hvězdných výšin, do mírného nadprůměru. Taky klasické nešvary 90. let mě štvaly častěji, než jsem myslel. Záběry kamerou až na detail obličeje rád nemám. No ještě že situaci zachraňuje Arnie. Ten se svými hláškami a drsnými pohledy dokáže i přes takřka průměrný výkon udělat divákům radost. Myslím si, že 75% je dostačujících. Jen by mě vážně zajímalo, jak by vypadal případný remake. V Recallu jsou totiž podle mě ještě neobjevené možnosti.

Do filmu jsem nevkládal žádné naděje (přičiněním všemožných recenzí včetně té zdejší) a do kina jsem šel jenom kvůli dlouhé chvíli. Snad to nebude tak hrozné ne? A taky že nebylo… Nemyslete si však rovnou, že Vlkodlak je supr dupr záležitost, to ani náhodou. Film se veze na vlně novodobých předělávek vyznačující se akci, akcí a pak netradičně zase akcí… Tohle bylo první, co mě po skončení napadlo! ... Jenže na rovinu, zas takhle černobílé to není, byla by škoda to notabene odsuzovat. Jistě, chyby jsou na úrovni pozitiv, ovšem mnohdy stačí viditelná snaha. Filmaři se svým stylem vrátili hodně zpět a dali vyniknout poctivým stínům a mlze odkrývající pouhé siluety. Snaha vyrovnat se svému předchůdci tu je – a to beru jako bernou minci. Hodnocení pod dolní hranici tedy odmítám, jsou mnohem horší počiny, jak na poli předělávek, tak všeobecně. "Chlupatý Hulk" mě nepřestával bavit. A lineárnost mi byla více méně šumafuk. Kdybych se totiž chtěl v ději šťourat, neobstál by ani minutu. Dvě hodiny se jede po jedné, maximálně dvou linkách, které prokládají buď romantikou, nebo brutalitou. Nemusím snad zdůrazňovat, co se mi líbilo víc ;-). Láskyplné scény mě totiž neuvěřitelně nudily a byly hrozným způsobem prezentovány. Když je tam chtěli mít, měli si je více obhájit. To s krvelačnými výjevy si rozhodně pohráli víc. Scény s přeměněným Del Torem patřily mezi nepostradatelné opory tohohle konceptu, kde se rozhovor skládá pouze z informací, které je potřeba nějak dostat na povrch. Během těchto vzácných chvilek si nešlo nevzpomenout na Wolverina… Hezky se na to dívalo, jen co je pravda. Zuřivost a zvířecí pudy smísené s lidským rozumem ztvárnili moc hezky, a to myslím vážně. Horší to však bylo s jinými tvory, paradoxně těmi normálními. Digitální medvěd a jelen či co ve mě nevyvolávali velkou důvěru… Více jsem si sliboval také od herců. Benicia nemusím, ale hrát umí. Byl jsem tedy připraven konečně ho přijmout jako herce… ke vším smůle k tomu neměl ty potřebné příležitosti. I Hopkins má rozhodně navíc. Pár jeho samolibých úsměvů nestačí. Největší zklamání je však promrhaný Hugo Weaving. Po vzoru všech, nelze než lamentovat nad jeho nevyužitím. Ale není všem dnům konec, třeba se objeví v druhém díle! Ach ano, závěr patřil mezi ty otevřené. Jen já nyní nevím, jestli mám jásat nebo se začít preventivně bát. No uvidíme, s čím se vytasí.

Nepotřeboval jsem vidět ani Batman a Robin, abych věděl, že stagnace je hodně mírné označení pro situaci, dříve tak populární série. Chtělo to nutně oživit… proto jsem nesmírně rád za příchod Ch. Nolana. Restart série bylo skvělé rozhodnutí a hrdinovi v netopýřím plášti viditelně prospělo. Nejprve jsem se obával, že mě znovu poznávání Bruce bude nudit, protože ho pojmou stejně jako v jedničce z roku 1989, to jsem však netušil, že jde tento dobře známý příběh vyložit úplně jinak. Ra’s Al Ghul, to je hned jiné kafe. Liga stínů se sem dobře zapracovala, a ačkoli vyznívala ze začátku hodně vynuceně a klasicky, později plně obhájila prostor jí věnovaný, potažmo vůbec celý význam. Roviny "Gotham" / "Liga stínů" a "zhouba" / "lék na ni" skutečně dokážou Batmana představit ve správném světle, poskytnou mu čas na hrdinská gesta a v závěru ho z toho nechají vybruslit s čistým štítem. Vlna podezření, která se u mě s každou minutou zvětšovala, se nakonec úplně vypařila a zbylo jenom nadšení. Vtipné je, že na stejném principu byla položena zápletka. Jako kdyby mikrovlnný vypařovač odcizený Wayneově společnosti pronikl z obrazovky do obýváku a působil na sledující… Nolan mě zkrátka naplno přesvědčil, že se svojí vizí dokáže uspět a nejen to, když chce, překoná i tu původní. Jen by to chtělo příště vypilovat akci. Ta na mě vrhala zmatený dojem a kamera by měla melu zabírat z větší vzdálenosti. Tomu se však vymykají automobilové honičky, ty patří mezi silné pilíře adrenalinu… Dojem rovněž dokázali ozvláštnit vybraní herci. Jedna z mála rolí, kde Christiana Balea skutečně můžu a nevadí mi jeho strnulým výrazem (možná proto, že má často masku :-)). I další jako Freeman, Caince, Oldman a v neposlední řadě bravurní Murphy, posouvají hranici kvality mnohem výš. Připojil bych ještě, že jsem za tento úspěch o to více vděčný, když vím, jak dopadl Temný rytíř. Batman začíná, se pro něj stal excelentním odrazovým můstkem. Prostě a jednoduše, Nolan velí sehrané lodi a z filmu je cítit potenciál na vrácení dříve nabyté pověsti. Podařilo se, 75% a veliký dík.

Chtěl jsem jednou pro vždy učinit přítrž mým neustálým dohadům, co že je ten Hurt Locker vlastně zač. Netušil jsem ale, že budu po zhlédnutí ještě více rozpolcený než předtím - jednoznačná záležitost to věru není… Vlastně ani nevím, co o tom psát… Téma je velmi aktuální, tudíž se může opřít o výpovědi a využívat záznamy přímo z centra dění… udělalo se tedy jediné, denní chléb vojáků ve zpustošeném Iráku (ono se to i rýmuje :-)) převedli do koukatelné podoby a obsadili do ní několik známějších jmen. Těžko křivdit, snad každý totiž chce vědět, jak se to s tou situací, o které nás věčně zpravují média, skutečně má. Připravte se tedy na výlet mezi pořádné chlapy, pravidelně dávající svoje holé život všanc drátkům, rozbuškám a v neposlední řadě i sebevražedné mysli místních fanatiků. Pyrotechnika coby zprostředkovatel reality vážně zabrala dokonale. Jen mě mrzí, že se té syrovosti podřizovala kdejaká maličkost. Kamera mi vadila, více hudby by neuškodilo, zdlouhavější záběry by potřebovaly ozvláštnit -> vyplývá mi z toho snad až moc čistokrevný dokument a po pravdě, na to jsem jim nebyl zvědavý. Nenavazující scény vem čert, ovšem všudypřítomné napětí nad opatrnými vojáky marně hledající nepřátele, když vy víte, že je jenom otázka času, kdy je stejně překvapí, se přejí příliš rychle. Hurt Locker má štěstí, že je pro mě první svého druhu, další jeho klon byť s jiným prostředím, by u mě absolutně neobstál. Je fajn, podívat se jak to tam chodí, vždyť díky tomu si odedneška při zprávách informující o dalších výbuších představím neohrožené machry, ale do Oscarové hry zasahuje tohle želízko podle mě až příliš okatě. Filmu uvádějící na pravou míru (i když, i tom se dá polemizovat) jednu s velmi diskutovaných priorit USA se nějak moc nadržuje. Ale ono je to pochopitelné. Odvážná režisérka by měla být vítanější nežli borec přes efekty, piplající se několik let s fiktivním světem modrásků... Jak jsem zmínil, jsem stále na vážkách. Tak abych to uzavřel, i když bude mé konečné hodnocení vypovídat o povrchnosti, když je mi Pandora milejší než Irák, přes 70% jít nechci.

V současné nabídce kin snad ani nešlo upínat svojí pozornost jiným směrem, nežli na Prokletý ostrov. Svojí konkurenci přebíjel už jenom jmény v pozadí. Zajímalo mě, jak se povede Scorsesemu, který mě před nedávnem uchvátil Skrytou identitou, a nenechávala mě lhostejným ani přítomnost Lea. A na vrub filmu bych chtěl hned z kraje odvrátit poněkud odsuzující kritiku. Slovo zklamání je přemrštěné, Prokletý ostrov je totiž na tolik komplexní, že zklamaní můžou být jen lidé, hledající jasné rozuzlení (což ještě vysvětlím). To co se totiž za bezmála dvě hodiny a čtvrt předvádělo, bralo dech. Napětí se rozhodli budovat od píky a sklízí za to ode mne velkou pochvalu. Už jen díky tomu, nepůsobí film lacině, takže žánrové klišé >>z idylky do pekla za dvě minuty snadno a rychle<< se nekoná. Jen jak se dorazí k branám léčebny, atmosféra se snaží být maximálně věrohodná a za mohutné přítomnosti hudby se jí to skutečně daří. A jestli někdo psal (Houser), že tlak na diváka kolísá a tempo vázne, nemá pravdu. Se stopáží si Scorsese bravurně pohrál a být na mě, nevyhodil bych ani sekundu. Nuda sem nepatří, hltal jsem totiž každičký projev a dialog. Tím se pomalu dostávám k hereckému ansáblu. Leo se skutečně vybičoval k excelentnímu výkonu, avšak je dobře, že se vyskytnou i tací, jež v mžiku sekundy dokážou milého Lea překonat a nechat ho za sebou. Mám tím především na mysli mini roličky zdejších bláznů. Přesto je poznat, kdo je tu "šéf" a tak bych se nebál ocenit DiCapria nominací. Svojí roli zahrál, jak nejlépe mohl (což ještě vysvětlím). A možná je na to řada už teď. Jestli jste si všimli, stejnou větu jsem použil dvakrát a není tomu náhodou. 3/4 filmu se totiž netrpělivě čeká na pochopení pravdy a ta přišla v tom nejlákavějším balením. Každý si o ní může myslet to své. Režisér nám podává dostačující vysvětlení (velmi se podobající Čisté duši), to ano, jenže Leo si mě získal na tolik, že si tu možnou pravdu nechci připustit a mám k tomu plno teorií. V tom vidím velikánkou výhodu. Málo kdy dokáže nějaké dílo, navíc tak nové, živit hned několik závěrů najednou. Shledávám to jako třešničku na dortu se vším, co k tomu patří. 20 minut do titulků věřím jedné verzi, za deset minut náhle úplně obracím a jeden záběr před zobrazením velkého nápisu "director: Martin Scorsese" mě nechají, ať si myslím své. Paráda!! Ať je Prokletý ostrov jakkoli zašmodrchaný a pro někoho nezáživný, nikdo mu neodpáře nálepku: musíte vidět. Jít či nejít? Jít raději dvakrát! Lepších 80% s příslibem pravděpodobného zvýšení.

Marley a já mě skutečně mile překvapil. Dokázal, že i komedie novějšího data nemusí nutně dopadnout špatně. A přitom k tomu stačila maličkost, postavit strasti a slasti na roztomilém psíkovi. Ze začátku jsem se sice domníval, že se tomu vše bude podřizovat a 90% materiálu bude orientováno jenom na to, jak labrador smutně kouká či dělá rozverné kousky… ale to jsem film podceňoval. Ano, Marley a já je především o podání vztahu páníčka a jeho nejlepšího přítele, ovšem nevrhá se do toho po hlavě a dopřává nám i jinačí pohledy na věc. Jakkoli je prvotní pořízení štěňátka nucené, zbytek dokáže jít i bez něj a "trhací, popřípadě kousací představení" jsou pouze jakousi odměnou. To bych jednoznačně vyzdvihl. Ústřední dvojice má totiž na starosti i jiné povinnosti a tak zabezpečení rodiny aneb zařizování ideální práce a i postupné fáze romantického vztahu, jdou ruku v ruce s hlavním posláním. Pes není nastrčený a jednoúčelový, on do Groganovi rodiny perfektně zapadá. Film s ním umí také krásně pracovat. Marley se stal na tolik plnohodnotným členem, že dokáže stejně tak pobavit nebo dojmout, jako jeho lidští partneři. Výhodu má i v tom, že se většina diváků do filmových zvířat okamžitě zakouká a ať jejich nastalý oblíbenec udělá, co chce, budou mu to baštit i s navijákem. Tohle byl od tvůrců takový krok na jistotu. Funguje to jinde, tak proč by to nefungovalo tady. Zbývá už jen zhodnotit konec… Co se k němu dá říci, na jedné straně mě potěšila určitá vyspělost této komedie, že se nebojí pustit do vážnějších vod, avšak na straně druhé, v slzavé údolí se promění jen ti nenároční. Závěr je tak nějak na půl cesty, emoce se sice mají tendenci drát na povrch, ale hned je zastaví klasická snaha zapůsobit. Tohle je můj případ. Stačí se chvíli zamyslet a i tak láskyplný a jímavý příběh jde na úkor americké snaze vydolovat z vás všechno. Nepopírám však, že podlehnout je snadné… Jak totiž řekl Owen, psovi je jedno, jak vypadáte, nebo kolik máte peněz, stačí, když mu dáte své srdce a on vám dá zase to své… V tomto duchu je film pojat a větších výtek skutečně nemám, pohodový nenáročný kousek na odpočinek, takový je Marley a já.

No jo no, co chtít po bratrech Farrellyových, že? Není potřeba vidět všechny jejich béčka, abyste si uvědomili, na jaké úrovni můžete čekat jejich nové filmy… Těsně vedle samozřejmě výjimkou nebylo. Jediné štěstí je, že se tam vždycky uvrtá nějaké slavnější jméno. Ben Stiller, ač herec převážně odlehčeného rázu, diváky přilákat dokáže. To bez debat, sám mezi ně patřím. Nebýt jeho, ani pes by po tom neštěkl. On jediný dává filmu punc jakžtakž zábavné jednohubky, jelikož sama o sobě by se na nohy jen těžko stavěla. Průběh je neoriginální až hanba. Klasické uhnání do chomoutu, tentokrát jen mírně připepřeno bizardní partnerkou. Do určité míry byl výskyt Lily přínosem, ovšem na druhou stranu jen ona samotná pokaždé strhala celkovou úroveň neuvěřitelným způsobem. Na až nevkusný nadhled a povrchnost jsem zvyklý z každé druhé blbosti, ale jak se říká, co je moc, to je příliš. Tvůrcům není nic svaté! K mínusům také musím připočíst přemíru klišé rozprostřených snad do každé druhé minuty. I hlavní zápletka byla postavené na obzvlášť banální věci, menší nápaditost by bodla. Ale nemůžu upřít snahu. S příchodem nové ženy se začaly humorné vložky lepšit a já se konečně díval na pravou komedii, ne na odvar jako předtím. Což mě přivádí k myšlence, že z Těsně vedle se dalo vytřískat daleko víc. Poslední půl hodinka byla super, nejdříve útěk přes hranice a úplný konec dokázal i nadchnout… zamrzí tedy tradiční šablonovitost, kterak trouba štěstí nabyl a pak rychle pozbyl v americkém podání. Ostatně Ben taky jel na poloviční výkon, měli ho více zapřáhnout. No každopádně bych to uzavřel asi takhle. Kdo neuvidí, o nic nepřijde, ovšem jakožto relaxační prostředek Těsně vedle stačí. I když je to tedy opět jedna z mnoha variant, jistý potenciál tu byl. Ve svém žánru mírný nadprůměr, obecně čistý průměr, víc vědět nepotřebujete. Záležitost spíše pro skalní fanoušky Bena nebo příležitostné hledače chvilkového štěstí v nenáročných odvětvích.

Russella Crowea mám coby herce velmi rád a Čistá duše byla jeho příležitost, jak se mi definitivně vloudit do TOP 10 herců… A co bych to zdržoval – nejen že toho využil, ale naprosto mě nadchl. Celý film patřil jemu a dokonale ho ovládal. Vždycky když se jedná o životopisný snímek, je potřeba silný herec s nevyčerpatelným repertoárem výrazů, Russell ukázal, že on takový bezpochyby je. Na dvě hodiny se stal skutečným Johnem Nashem! Přizpůsobil svůj způsob chování, mluvy… opravdu oceňuji, že se snažil pro reálnost udělat, co bylo v jeho silách. Další Oscar by mu slušel, škoda přeškoda, ale s ten rok oceněným Denzelem nemůžu srovnávat, neviděl jsem. Každopádně víc než kvalitní výkon. Abych na to navázal, film měl štěstí v Russellovi a přesně naopak. Čistá duše je zářný zástupce případů, kdy jsou dvě nejpodstatnější složky v rovnováze a jedna bez druhé by nefungovala. Tam kde Benjamin Button končil, se zde teprve začíná. Brad mírně řečeno dojížděl na zdlouhavé pasáže, jenže tento děj je více nahuštěný a rozhodně poutavější. Rozvržení stopáže se mi přesně trefilo do vkusu. Díky rozjezdu si hlavního hrdinu okamžitě oblíbíte, což se prověří především v dramatičtějších scénách. Režisér ví, jak nás přimět prožívat těžké životní zkoušky spolu s ním. Naštěstí nic nepůsobilo nuceně, takový průběh hrdinovo břímě určitě mít může. Scény v nemocnici probouzí lítost a ty na univerzitě zase nehynoucí pochopení pro touhu udělat všechno kvůli opětovnému zařazení se do společnosti. Ale rozhodně nebudu blíže specifikovat, já pointu věděl, a proto to nebylo takové překvápko, nedoporučuji zajímat se, oč tam běží… Prostě a jednoduše, život jednoho matematika už sám o sobě není fádní, a když připočtete třešničku v podobě herců (zapomněl jsem na rovněž excelující Jennifer Connelly) výsledkem je po právu oceňované drama. V čisté duši se vzájemně snoubí každičká složka a společně dávají dohromady hit, jež si jistě ještě někdy s radostí pustím. Tleskám a dávám krásných 90%.

Jak už psal Meky, synopse je naprostou bombou. Příběh, už jenom na papíře, představoval bezednou studnu emocí. Přichystal jsem si tedy kapesníčky a šel na věc… A hned začátek ledacos napoví, bulíky na nos vám nikdo věšet nebude. Film to ukazuje na rovinu, tak jak to má být. Existence lidí je pomíjivá, a hranice mezi bytím a nebytím příliš úzká, a i když si člověk přetváří k obrazu svému, co se mu zlíbí, všemocný není. Život jedné holky, říkejme jí Kate, není ojedinělý, klidně se to může stát vám a v tom je ta síla. Film neukazuje nic jiného než pravdu, kterou v právě této chvíli zažívá ve světě nespočet lidí. Na tom se staví a na tom se padá. Obecně vzato mám filmy, aby mě tohohle ušetřily. Borec se samopalem v ruce a bazukou na zádech zachrání svět… Takhle to ale nefunguje. Kate neměla nikoho, kdo by mávnul kouzelným proutkem a byla náhle fit, neměla ani nikoho, kdo by zrovna v období její nemoci vynalezl protilék, Kate však měla svojí rodinu, která za ní bojovala dnem a nocí, a i když oproštěná od střelných zbraní, dokázala něco úžasného. Ač je Kate smyšlená postava, a její rodina jakbysmet, prožívá skutečné věci, o kterých se možná bojíme mluvit, ale je to tak. Děkuju filmu, že se nám to nebojí ukázat - možná v nehezkém, ale správném světle – a otevírá oči. Nemusím vám totiž snad popisovat, jak vypadal konec. Jen mě mrzí, že přes všechno to, co jsem právě ze sebe dostal a co jsem prožil, mě film nepřinutit použít připravené kapesníčky. V tomto případě by byl brek, mým maximálním projevem spokojenosti, čili by splnil film svůj cíl, ovšem neměl jsem ani na krajíčku. No nic, chtěl bych se ještě zaměřit na další stránky. Co třeba herci. Ti předváděli to nejlepší, co v sobě měli a i zprvu mě nesympatická Cameron, ukázala, že svojí roli myslí vážně. Největší ovace však připadnou Sofii a Abigail, na mladé herečky vážně nářez, jen tak dál holky. Hudba rovněž povedeně dokreslovala atmosféru, bravo… Film bych tedy rozhodně doporučil těm, co chtějí změnu a nebojí se přijmout pravdu v nejodhalenější formě.

L.A. předchází taková pověst, že se nedá ignorovat navěky. Názory pode mnou mi okamžitě vnukly myšlenku o dalším 100% hodnocením a nejsem hloupý, abych si sám škodil. Každý neopakovatelný zážitek se počítá, a dvojnásob v této době jedné rychlokvašky za druhou. Tolik na úvod, který se dá shrnout dvěma slovy: obrovská natěšenost. Zmiňuji to z prostého důvodu, někdy se totiž nevyplácí upínat se k něčemu, co beztak nenastane... Z toho bohužel jasně vyplývá zvýšená intolerance k nedostatkům a tak hodnocení, které udělím, bude ještě o stupínek nižší. Nezaobaleně řečeno, L.A. není můj film snů, a budu na něj pohlížet čistě z konzumního hlediska, nikoli jako na srdeční záležitost. Viděl jsem, byl jsem za to rád, ale proč musí být něco víc? Je to prosté, nemusí a taky ani nebylo. Ovšem nemyslete si o mně, že jsem buran a neumím docenit časem prověřenou kvalitu. To bych vážně nerad, páč spokojený jsem byl, o tom žádná. Děj je vážně hezky udělaný a i jeho zaměření nic nezkazí. Po pravdě řečeno, zpracování různých "zákulisních praktik", gangů, korupce a podobných záležitostí jsem si na tolik ještě nikde neužil. Skvěle fungovalo i postupné odkrývání případu, kdy si ten okamžik pravdy nechali nejdříve pěkně uzrát a po vypuštění tím zněkolikanásobili jeho účinnost. K pochválení je i zasazení příběhu do dobového hávu, jemuž se přizpůsobila také hudba… nepomyslel bych si, že to řeknu, ale mnohem lepší než rock. Gró toho povedeného však tvoří především herci, kteří by za této situace postavili na nohy i nějaký dějový brak. Russel a Guy vytvořili nezapomenutelné duo, jejich postupné zvykání si na sebe jim zajistilo obrovskou popularitu nejen u mě a ostatních, ale především ve světě filmu. Jedině je bych označil za nejlepší herce. Z toho důvodu mi je černou kaňkou Oscar u Kim, dle mého názoru, absolutně nezaslouženě. Jak k tomu přijdou chudáci Russel a Guy, o které ani nominací nezavadili… Tak či onak, na film jednoznačně stojí za to mrknout, jen já v něm nevidím to co ostatní. 100% nepřipadá v úvahu a zatím ani 90, proto "pouze" lepších…

Dokonalý únik mám z doporučení a bylo mi oznámeno, že se zhlédnutím nemám otálet… Já jsem však opačného názoru. Nestalo by se vůbec nic, kdybych si tuhle kravinu nechal ujít! Po celou dobu vaří z vody, a jestli se pokládají za originální, setsakra se pletou. Postavit thriller na tak banálním, nesmyslném a stěží uvěřitelném zvratu, je strašně málo a to si obhájím. Vůbec ta stopáž je špatně rozvržená. Jak už to bývá, začátek nás má seznámit s okolnostmi. Zde tomu nemohlo být jinak. Páreček se opět vydává na snovou dovolenou do panenské přírody –> Havaj byl dobrý tah. Jenže už tady vzniká problém. Když začnete dávat okamžitě pozor a budete slídit po drobnostech, v následném finálním rozuzlení nemůžete být nadšeni! Část před zvratem a po zvratu se k sobě podle mě až enormně nehodí. Vůbec mi to nesedělo. Je jasně poznat, že vyumělkovaná zajímavost jde do popředí za jakoukoliv cenu, dokonce i za tu, že vám zbude kupa otázek bez vysvětlení, které nikdo neposkytne. Hodinu se nic neděje a nejednou bác! Tempo jde prudce nahoru, což vás sice přiměje zbystřit, jenže jste tak říkajíc hozeni do zmatených souvislostí, jež po složení do mozaiky nedávají větší význam, než že je ta dvojička napůl šílená. Absolutně se vyflákli na "to předtím". Tam měli možnost zaúřadovat a přidat na gradaci, čímž si vytvoří ten žádaný oslí můstek. Ale jak jsem říkal, smůla. Místo toho nás neustále zásobují tlacháním do větru ze všech stran, což se záhy mění v nudu. Herecky to tak žádný koncert nebyl. Ženské osazenstvo nic moc nepředvedlo a i to tenkrát kvalitnější, mužské, se nezmohlo na víc než pár výkřiků nebo lehce udivených obličejů. Shrnul bych to asi takhle: Dokonalý únik se snaží hrát si na letní hit, ovšem z této pozice se mu ani vzdáleně nepřibližuje. Kdyby byla první půlka více akčnější, a ta druhá naopak více uvěřitelná, klidně bych neremcal a s pusou dokořán jim to baštil. To by však nesměl dělat režisér chyby na všech frontách. Film není nic víc než pokus o květinku vyrostlou na smetišti. Zázrak se však nekonal! Naprosto průměrná podívaná.

Po všech těch nových výtvorech, jsem si chtěl pořádně oddychnout a zarelaxovat si u tvorby toho nejtuctovějšího zrna. Klasický horor s vraždícím maniakem líčící smrtelné pasti skýtal nejvhodnější řešení. Pustina totiž vážně není žádný zázrak a zbývalo akorát zjistit, jak si povede ve své kategorii. V tomto ohledu jsem však velice, velice zklamán. Na rovinu říkám, že neberu absolutně žádné ohledy na malý rozpočet a zaměření se na konzumní diváky. Nic takového mě nezajímá, když je totiž film notabene špatný, nemůže se vymlouvat. Věci, které za tu necelou hodinku a půl předváděli, my daly najevo, že jsem přinejmenším hodně naivní, když jsem do toho s nadšením šel. Příběh zde použitý měl v sobě určité kouzlo, ale to by nesměl být zbytek tak zprasený. Nedá mi to, říct to musím, na vzniku se podíleli snad samí fušeři neobeznámeni s těmi nejzákladnějšími věcmi. Atmosféra, hudba, kamera, herci… tohle všechno degraduje účinnost a vliv na diváka na hranici pohybující se kolem nulového bodu. Tak sakra, když chci točit horor, měl bych přinutit lidi začít se bát… Ale kdeže. Tvoření napětí je tak stupidní, že i nové odpady se Stevenem Seagalem jsou podmanivější. Brutalita je jediný pojem jaký rejža asi znal. Je libo člověka rozkousaného, upáleného, ubodaného nebo třeba rozpláclého na skále? To je nám panečku nápaditost. Navíc každý z těchto aktů je prováděn s takovou samozřejmostí, jak kdyby nás to snad mělo položit na zadek. Jen tak mimoděk, spousta ošklivých momentů je prvoplánově vypointovaná a bez hlubšího významu. Scénář snad psali na koleně během polední pauzy! V podobných jednohubkách bych rovněž očekával sympatické herce, nebo při nejmenším prsaté slečny. Ani tohohle se nedostává! Hlavní frajer mě neuvěřitelně štval těma jeho žvástama. Dokonce i k padouchovi bych měl kupu výtek. Jeho prozrazení totožnosti je nejen uspěchané a zbrklé, ale i po tom co se ukáže v celé své kráse (ehm) je nehorázně k smíchu. Jestli měl pouštět zlo, kde se stala chyba? Radím dobře, ruce pryč a nohy na ramena.

Na Bratry mě nalákala zajímavá ukázka slibující po dlouhé době hvězdně obsazené psycho-drama o traumatu z války. Nezbylo než se podívat... K mé smůle byly moje nadějné vyhlídky brzy změněny na neutuchající rozmrzelost. Nepočítal jsem s překonáním Lovce jelenů, jenže abych dostal film formátu, "všechno, co stojí za řeč, bylo v traileru" mě nepříjemně zaskočilo. Ukázalo se to jako nepřekonatelný handicap, protože jsem se přes to nedokázal povznést a naplno si užívat emocionální nádech, jelikož jsem věděl dopředu, co se stane za 10 minut. Nezazlívám filmu jeho jednoduchost, jenže pak si hold nemůže pomýšlet na něco víc. Sám se i přes ambice odsuzuje k úrovni, jaké se chtěl dozajista vyhnout. Dánský origoš jsem neviděl, ale domnívám se, že se převratně lišit nebude, takže klidně mohli rozšířit dějové linky a přidat dramatického vypětí na více frontách… Dějství doma a v Afghanistánu není marné, čili by ho stačilo jen drobně připepřit… Bohužel chyběla právě ty blíže nespecifikovaná místa pozvedávající film směrem nahoru. S tím by totiž přišly i šance pro herce… Ústřední trojice má dozajista zvučná jména, avšak to nestačilo… Tobey se mohl snažit, jak chtěl, i kdyby se třeba stavěl na hlavu, z role jaká nám byla předložena, víc vymáčknout nešlo. Natalie je na tom ještě hůř. U ní navíc zamrzí i pár nezvládnutých momentů. Nejkladněji bych hodnotil Jakea. Ten měl největší výhodu v charakteru, o jakém si ostatní mohli nechat zdát. Celkově uspokojivou úroveň tak zachraňuje alespoň otevřenější vyústění… kdyby to totiž jasně uzavřeli, nasadili by korunu špatným rozhodnutím… Američani prostě udělali kroku mimo, o čemž svědčí i fakt do dnes nižšího hodnocení na všemožných renomovaných webech, nežli jeho staršího filmového brášky. Snaha byla, ale vyložená špatným směrem! Tenhle počin by fungoval s jiným scénářem, s mnohem větším spektrem nápaditých scén a s více příležitostmi pro herce… takhle však ne. 60% je naprosté maximum, jaké ze své pozice můžu nabídnout. Ona procenta totiž nelépe vyjádří, mojí toleranci a patřičný respekt k obsahu změny člověka v důsledku války, ovšem na spokojenost je to tristně málo. Jak už se psalo v recenzi, čekali jsme víc, než projekt uvízlý na půl cesty…

Jakmile je některý film poctěn Oscarovou nominací, prudce u něj vzroste můj zájem. A ještě že tomu tak u The Blind Side bylo… musím vám dát za pravdu, bez této "prestiže" by přišel o 90% zájemců o docenění jeho zjevných kvalit. Prostě a jednoduše, tento nenápadný počin (ač s big star Sandrou) mi vážně padl do noty! Je vytvořený na bravurním kontrastu, jež mi ještě teď nebere vítr z plachet v usilovném vychvalování. Obvykle jsem u příběhů ze života vcelku spokojen, jenže pár minut po titulkách už myslím na něco jiného – Blind Side je pravý opak. Příběh je vystavěn na bytelných základech a i přes absenci závažnějších zvratů, které by se daly klidně vyčítat, mi tento nekontroverzní styl pojetí nevadil a bavil mě. Vsazení na jistotu v podobě zaběhnutého mustru – ze dna vzhůru, je zpracováno barvitě, detailně a tak nějak pohodově, že vyčítat mi je proti srsti. Navíc s perfektními herci, kterým jejich role očividně sedly. Tím nemyslím pouze Sandru nebo hlavního borce, ale snad úplně každého nevjímaje ztřeštěného klučiny. Herci dělají hodně a zde se to jen potvrzuje. Vhodné je rovněž rozdělení témat, jež hrají prim. Americký fotbal proti vztahům v rodině? Namícháno v nejlepším poměru, řekl bych tak 1:2. Konečně ryze sportovních filmů je až až, takže když se orientují krapet odlišným směrem, jen dobře… děj je na úrovni. Procházení menšími životními zkouškami je načasováno tak, že nuda je slovo patřící úplně někam jinam. Až mi přijde, že je to nějak moc ideální… To se projevuje během průběhu v přílišné náklonnosti paní štěstiny u hlavního hrdiny. Ačkoli se však k tomuhle hledisku stavím skepticky, nic to neubírá na mé upřímné radosti z jeho úspěchů. Kdyby byl nesympatický, jen těžko by se ke mně dostával, jenže jeho povaha mě dostala hned v začátku. Odpouštět lze tedy snadno. Kdo chce být pes, místa pro šťourání si najde, ale nesmí se zapomínat na to, že některé filmy mají prostě za misi zasévat štěstí a ne smutek. Rád jsem jak za sebe, tak i za Sandru, před kamerou se rozparádila v tom nejlepším světle, takže hodnotit budu vysoko. 84%.

Když už chci vidět nějaký katastrofický film, nejčastěji se pouštím do postapokalyptických - nevím čím přesně, ale pokaždé mě mnohem více zabaví, nežli "megatrháky" pojednávající o USA napadené tornádem, povodní, zemětřesením a dalšími živly ohrožující počestné obyvatele (2012 je výjimka) The Road proto byla jasná volba. Nejen, že je nová a z plakátů na mě okamžitě zapůsobila, ale její herecké obsazení má něco do sebe a mimoděk mám obecně rád jímavé příběhy… Je mi tedy záhadou, z jakého důvodu to pro mě nebylo předpovídané terno! The Road je mimořádně zvláštní film, u kterého nevím, jestli mám primárně nadávat, či být v depresivním transu z hrůz zde viděných. Zatím se spíše přikláním k první možnosti, líbivost Cesty totiž masivně ovlivňuje vaše rozpoložení, pozor na to! Abych byl rád z toho, že mi klesne nálada na bod mrazu a já budu ve stavu hlubokého smutku, musel bych se do postav ohromě vžít a to se mi po celou dobu nedařilo. Čili jestli chcete být z filmu nadšeni, úplně se oprostěte od okolního světa a představte si, že v tom svinstvu, kde jsou jenom umolousaní lidé a kde se pro kus chleba riskuje život, žijete sami. Z toho pro mě plyne, že atmosféra není natolik silná, aby si tuhle práci obstarala sama. Když nebudete chtít vy, nic se kvůli vám nezmění. Samo okolí je sice perfektní a zapůsobí, jenže ústřední úloha konverzace otce se synem, která by s klidem mohla tento deprimující stav odpovídající dění navodit, není zvolena nejlépe. Obecně se tam málo mluví, a když už se konečně postavy rozpovídají, nečekejte nic extra. Místo srdceryvných proslovů a vět dostáváte pouze kupu náznaků, kterými se musíte probrat sami a hlavně po svém. Navíc některé se nijak výrazně nepovedly, tudíž máte úlohu o dost ztíženou… Zatím však předčasně takříkajíc neházejte flintu do žita. I když je tento film těžší a není pro každého, má v sobě obrovský potenciál. Já o něm sice za sebe nemůžu říci, že by byl dobrý, ovšem na druhou stranu se ani neodvažuji psát slova degradující jeho cíl. V The Road je totiž určitě i něco víc a je na vás, jestli to chcete odhalit a nechat se filmem unést, či nikoli. Ještě že Viggo nezklamal…

F. Drabont, jakožto jeden z mých nejoblíbenějších režisérů, má z mého pohledu vskutku úžasný seznam režírovaných filmů. Počet se sice dá spočítat na prstech jedné ruky… směrodatné je však především to, že se u jeho počinů pokaždé tetelím blahem. Dva ze tří hitů jsem dokonce odměnil metou nejvyšší, sto procenty. Z toho důvodu byla touha zjistit, jestli se mezi ně zařadí i Majestic navýsost neodkladná až urgentní. A navážu na názor Mekyho – bohužel v opačném smyslu. Majestic je totiž „opovrhován“ vůči ostatním Frankovým výtvorům zcela po právu! Tentokrát nebudu za vším hledat ženu, ani ve filmové úpravě pořekadla, scénář. Ne, nic takového, nyní kvantum filmu poslala do kopru klasická snaha dojmout a dostat do kolen, což se abnormálně projevuje ve finiši! Až mi z toho bylo smutno… Trošku paradox, pravda. Z happy endu smutno většinou nebývá… Nechci křivdit, to ani náhodou, ovšem nechápu, že by jenom mě nepřišla úroveň konce v souladu se zbytkem. A přitom tomu taky ani být nemuselo, rozjezd byl jako na drátkách. Občasný zvrat si přímo encyklopedicky strhávala pozornost na sebe a tím pozvedával zdlouhavost na únosnou mez. Hlavní linka taktéž měla potřebný šmrnc a do jisté míry překypovala žádoucími emocemi, jinými slovy dávala příležitost vyniknout hercům… A ti se zahanbit rozhodně nenechali. Doby, kdy byl Jim Carrey pro mne jenom šašek z povolání, jsou ty tam. Jeho gumový ksicht nahrazuje talent… dramatickým hercem umí být stejně tak dobrým, jako tím komediálním. Na jeho hlavu nelze snášet než samé pochvaly. Mojí pozornost si rovněž získal podle odpozorovaného výkonu, další výborný herec, M. Landau. Tleskám jeho mimice, s kterou se vždy vytasil v dramatických částech. Jak vidíte, zatím naprosto pohodový filmek bez chyb. No a na to se naplácne závěr, jak ze špatného snu. Jim podle mě přehrává, lidské charaktery se natahují jak kšandy a ztrácí nabytý respekt, politické téma je nevyužito - hold každá drobnost podřízená šťastnému vyústění, které jakoby křičí do světa: Když je člověk dobrý, nemá šanci dopadnout bledě, prostě nespravedlnost zkrátka neexistuje. Fuj!