jakupb

Nová Alenka mě nijak zvlášť nelákala a tak jsem jen s klidem pozoroval, reakce všeho druhu od "jé, 3D Depp a upa supr barevný svět" po "příšerně přeplácaná pitomost". A že se film přehoupl i přes miliardu ve výdělku? Prostě dobrý reklamní tah… No dobře, nakonec mi to nedalo. I já nechtěl být ochuzen o nový film Burtona, i když mi jako režisér neříká tolik, co ostatním. Tak či onak, byl jsem zvědav sám na sebe, jestli se přikloním k první rýmované variantě (viz. nahoře) nebo dám přednost možnosti, kterou jsem pracovně nazval 3P… Nemá cenu dále protahovat. Dopracoval jsem se k jakémusi středu, ale spíše než abych chápal tábor pějící ódy, mám blíže k negativistickým řečem. I já, člověk co o Burtona nejeví větší zájem, uznávám, že není při nejmenším ve své kůži. Film je ukázkou efektů, populárních osobností, efektů a filmové vtíravosti. Že sem zmínil efekty 2x? Nejspíš proto, že právě ony digitální obezličky jsou první, které se vám vybaví při vzpomínání na film po 5, 15, 50 minutách či jistě i po pár měsících, ne-li letech. Digitální forma je taky jediné zajímavé, co lze za necelé dvě hodiny na plátně spatřit. Těch milionů co do toho narvali… a přesto… člověka by rozhodně více potěšilo, kdyby si dali záležet spíše na příběhu. Po pravdě, už dlouho jsem nezažil takový paradox - masivní použití nejmodernějších přístrojů nedá sebemenší šanci na minimální rozmach děje, na který se evidentně z vysoka vyprdli, a tak se chudák trošek poskládaný z pár dějových linek topí v moři barev duhy, rendrů a milionech pixelů. Proto, ač se Alenka v říši divů tváří na snový odvaz a splněné touhy nejedné puberťačky, které už Stmívání nestačí, je uvnitř neuvěřitelně sterilní. Kde je teď náš Depp, či Bonham? Ta si může nafukovat libovolnou část těla k prasknutí… a stejně s naším milým Kloboučníkem nic nezmůžou a nezachránili by úroveň ani excelentním výkonem, pro který stejně za celou stopáž není příležitost. Ale proč by měli mít herci či producenti zlé sny? Peněz mají až kampak.

Lola je krásný příklad filmů, které chybí na poli českých výtvorů. Rozpočtem nikterak náročný, využívající alternativní pojetí, neznámé herce a hlavně, těžící z jediné věci – dobrého nápadu. A nemusí se jednat o notně revoluční myšlenku, stačí si přihřát polívčičku na otázce bez odpovědi, a to sice, jak by se vyvíjela situace, kdybych zareagoval/a jinak… V tomto ohledu je Lola masterpiec v podbě nadšeneckého dílka, nikterak náročného na intelekt a lákající převážně na svižné tempo a náhlé zvraty. Hlavní protagonistka, držící otěže toku času pevně v rukou, vybíhá z domu své matky hned 3x, aby si mohl zkusit jaké to je předběhnout, přeskočit či dopadnout na kapotu auta nějakého pana Meiera a tím ovlivnit doslova všechno! Nebo třeba vrazit do náhodné paní za rohem a změnit celý život jí. Na poprvé je film náramně zábavný a vězte, že vás nadchne tak jako mě. Výrazné se zdá být vůči obsahu i pojetí, což je milé, že i když na vás vybalí takové trumfy, ostatní prvky neprojdou bez povšimnutí a také mají prostor pro ocenění. Viz. animace kreslené Loly, záběry z kamery vrhající dojem, že jsme 10 let zpátky v čase oproti současnosti ve filmu (jistě pochopíte) a třeba i postava Loly samotné. Nabarvit jí vlasy na červeno, dát jí zelené kalhoty a křik rozbíjející sklo ještě neznamená vytvořit kultovní postavu z duší. To potřebné samozřejmě dodala až herečka samotná. Franka hrála s přehledem a i přes to, že není klasickou kráskou, je nesmírně zajímavá. Tím jsem si odbyl vše hezké a pozitivní. Nebyl bych to ale já, kdyby mi něco přesto nevrtalo hlavou a nevadilo mi. Člověk, který vymyslel předání zbraně od Manniho bezdomovcovi, je buď geniální a vyřešil mi otázku s neobjasněným vyloupením banky, kdy Lola záhadně vyvázla, nebo je strašně naivní a má sklony spackat nejlepší okamžiky :D. Jednoznačně divná a procentastrhávající je však etapa v casinu s ruletou… co jen je k tomu vedlo. Obecně jsem ale velmi potěšen, i krátká stopáž dokáže nabídnout velkou podívanou. 75%.

Jedněmi nenáviděn, druhými milován. Jistě, kladná hodnocení na každé filmové stránce převládají, jenže nejde přehlídnout hlasy lidí, kteří se pozastavují nad velkou bublinou, jež se nemá k tomu, aby konečně splaskla… A za sebe s nimi plně souhlasím. Blade Runner je svým způsobem jedinečný (podle pamětníků přišel s novým posunem ve sci-fi žánru), to ale neznamená, že něco nového hned všichni musí pojmout stylem: „Ty jo, všude tma, Harrison hází jeden cool pohled za druhým, děj je super revoluční a celý je to prostě hustě divný“. No a co? Je logické, že každá nová věc si najde svůj fanklub a filmu to i přeju, jelikož se na něm podílí jména, které mám jinak rád, ale nic to nemění na tom, že nebudou všichni na větvi a dávat vysoká hodnocení. Protože podle mě, ti co tak učiní, tomu dělají především z respektu k divné stránce věci, k době natočení a až v poslední řadě, kvůli tomu, že si film skutečně užili. Ruku na srdce, koho ty dvě hodiny nenudily? Tempo je tak vlažné, až by u toho člověk usnul. Samozřejmě, že se na to dá zvyknout, ale pro lidi odkojených na adrenalinových střílečkách jako jsem já, je to zívačka. Pardon, jestli na to jdu moc neohrabaně a přehlížím skryté kvality, ovšem když už chce film zaujmout několik generací, čekal bych, že mě svou vytříbeností a umem praští do očí a tak říkajíc posadí na zadek. Velkou záhadou jsou také lehce filozofické otázky, potažmo šéf replikantů, Roy. K tomu, aby mě donutili se zamyslet, je zde skutečně málo příležitostí. Myslím, že jasně vítězí forma nad obsah… Prostředí sci-fi světa je skutečně poutavé a i když začínám z duše nenávidět pestrobarevné neony a vznášedla s párou v tryskách, po výtvarné stránce je to hezké. Zvlášť mě potěšilo lpění na asijské kultuře, počínaje občerstvením a konče nejspíše gejšou na obří obrazovce. Hudba také příjemně doplňovala. Co jsem však jen těžko překousl, byla všudypřítomná tma. Tohle je vážně moc, navíc když si režisér ještě libuje v dešti. Krapet přívětivější atmosféra by výsledku rozhodně prospěla, jeden umrněný záběr na blankytně modrou oblohu bylo tristně málo. Ale to by stejně ty kameny úrazu výrazně nezmírnilo. Buď jak buď, přesvědčil jsem se, že tenhle "kult" přenechám ostatním a s díky odmítnu.

Hvězda špionské série Mission Impossible se setkává s jednou z hlavních ozdob Charlieho andílků – ideální záležitost, jelikož oba mají s žánrem zkušenosti a tak mohla vzniknout jedna z největších pohod letošního léta, (K)night and Day (tradičně nelogický český překlad, který nechci používat). Skutečně, tenhle film si na nic nehraje a dokáže diváka pobavit a vyvolat vněm srdečné záchvaty smíchu. Jestli bude v budoucnu pro něco ceněný, tak proto, že se obešel bez sexuálních scén, trapných vulgarit a místo toho nabídl uvolněnou zábavu pro každého. Je snad vedlejší, že příběh si nezíská žádného fajnšmekra a scénář je předvídatelný až kampak. Vždyť je to jedno, když se bavíte… Lví podíl na tom má i účast dvou zmíněných hvězd a jak Tom, tak Cameron jsou z kategorie příjemných herců. Jejich pošťuchování, romantická gesta, či akční pasáže si lze jen užívat a závidět jim, kam je při provádění těchto aktivit vítr zavane. Skutečně parádní cesta kolem světa… Destinace se střídaly jedna za druhou a tak nemají sebemenší možnost vás nudit jakkoli okoukaným prostředím. Od tropického ostrůvku po Rakousko. Natáčení muselo být notně adrenalinový zážitek… Vždyť herci samotní by mohli vyprávět, když se rozjedou úzkou uličkou vedle býků - protože ač jsem tomu s počátku nemohl uvěřit přes přemíru okatých digitálních efektů, jsou některé záběry na živo (budiž mi svědkem interwiev s našimi stars). Neubráním se pochvale ani u veškerých vtipně laděných scén. Smálo se celé kino a to je co říct. Milý styl v kombinaci s hravými gagy/monology/narážkami je velmi vyvedený. Nemám závažnějších důvodů proč být v celkovém hodnocení přísný. Vždyť hravá režie dokáže nabídnout každičký podstatný detail, skvěle si načasovat scény (perfektní svižné tempo) a v pravou chvíli ukázat co je potřeba, tím pádem chválím rovněž práci kamery. Pohodových 65% a klidně zaokrouhlím nahoru. Podle reakcí širokého okolí jsem čekal slabý film, o to příjemnější je zjištění opačného významu :). Jen houšť s podobnými oddechovkami.

Mr. Nobody je více než příjemné zpestření nabídky kin. Konečně přišel film, který spojil veliký potenciál, experimentální podobu a komerční ladění, aby finančně nepropadl (snad). Dokázal mě skutečně nadchnout, s jakou lehkostí si dokáže poradit s nepřeberným množstvím otázek a různých možností vývoje dané věci, aniž by se člověk ve vzniklém kolotoči událostí neztratil. Pro každého, je to podle mého skromného názoru, velice působivá látka. Film je také pozoruhodný, co se žánrovosti týče. Okamžitě mě upoutal romantický nádech. Nejen lehce absurdnější manželství rodičů hlavního hrdiny, ale předně známosti samotného Nema… Mladistvá láska k Elise je v moha ohledech vskutku inspirující :D... Výborný je i sci-fi nadhled (tj. zrození Nema), který zarámuje celý film a udělá z něj ještě nápaditější záležitost, než je pomocí nekonečného kladení otázek - coby, kdyby. Ovšem zpátky k hlavní postavě, je sice fakt, že jsem ho zmínil již dvakrát, ale každý asi podvědomě tuší, že napsat něco o filmu bez neustálého připomínání jeho osoby prostě nelze. Celý ten přehledný galimatyáš (hodně blbé spojení, ale tak nějak vystihující) se točí kolem něho… Nemo Nobody (což je nikdo na druhou, páč obě slova jsou synonyma) je skvěle napsaná postava v každé své etapě života. Odpovídají tomu i herecké výkony… Jak na prcka, tak i na dospělou podobu se hezky dívá. Nejedno srdce fanoušků něžného pohlaví nad J. Letem zaplesá. Co mě ale přišlo líto, je odvrácená strana filmu. Nebýt výborných nápadů, které se snaží jakoukoli mírnou stagnaci odvrátit (kapka deště rozmáznuvší dopis), je celá stopáž skutečně dlouhá. Neumím si to vysvětlit, ale ač mě bizardními výjevy obrazovka nepřestávala udivovat, neustále jsem se díval na časový posuvník. Přirovnal bych to k dítěti v cukrárně, které má sice nepřeberné možnosti, jak zažít ty nejlahodnější zážitky, ale půjde s příslibem „snad někdy příště“, domů. V mém případě to znamená, že jsem si film neuměl dostatečně užít a raději se vrátím ke klasické tvorbě… Kdo ví, možná nastane změna při dalším zhlédnutí. Ovšem nyní se mi do něj nechce, obzvláště ne po divném finále, které pohřbilo naděje na volné vyústění a spíše nežli přilepšilo, film srazilo o stupínek níž.

O Paulu Newmanovi toho vím strašně málo a toto je teprve čtvrtý film, který s ním vidím, přesto si mě v každé své roli okamžitě získal. Říká se o něm, že patří mezi nejlepší herce všech dob… a já můžu jen souhlasně přikývnout. Paul je frajer a o to víc mě těší, že si zahrál právě zde… Frajer Luke je film jako stvořený pro něj! Krásný příběh o nezdolném a svéhlavém pohodáři. O člověku, který se stal obětí nespravedlivého trestního zákoníku své doby, kdy byl podobný trest za neúmyslnou vraždu a ničení cizího majetku. Tento film má velkou výhodu, že ač by měl datem natočení patřit do starého železa, místo toho inspiruje stovky lidí. Ujal se ho šikovný režisér a vtiskl mu kus moderny. Netuším, na jaké obecné úrovni jsou dobové filmy, ale podle mě je i dnes z filmu cítit jistá kontroverze a pokusy o nadčasové okamžiky. Scéna s mytím auta od božské Lucinky, cool záběry na odraz od zrcadlových brýlí dozorce… On i klasický nešvar let minulých, lenošivé až zpomalené tempo vyprávění je výsledku vlastně ku pomoci. Vůbec mi zde nepřišlo, že bych se byť malinko nudil, naopak, užíval jsem si perfektní herecké představení. A jsme zase u toho… Newman mě prostě nepřestával bavit. Když je na scéně, dokáže i z tak nenápadné sázky, jakou je snězení skoro kopy vajec, udělat úchvatný okamžik. Abych však nevychvaloval jenom jeho, také G. Kennedy ukázal, že umí. Oscar pro něj je vcelku pochopitelný a zasloužil si ho. Nejvíce mi však imponuje film svým vyzněním. Jestli byla první polovina o seznamování a o sympatiích k uvězněným, druhá nabídla zajímavé adrenalinové okamžiky. Tři útěky od hlavního oblíbence mě naprosto nadchly a lze mezi nimi pozorovat perfektní charakterový vývoj. První útěk z lítosti a zoufalství, druhý z touhy po nevázané svobodě a ten třetí… řekněme, že představoval vrcholný dar, jaký nám film nabídl… díky němu budu na Frajera Luka vzpomínat vždy v dobrém a na hodně dlouho mi uvízne v paměti. Pro citlivá, vznešená témata na pozadí vězeňského prostředí mám slabost. Ne na úrovni Vykoupení či Zelené Míle, ale coby třetí do party rozhodně ano. 80%/90%.

Na Inception se těšil snad každý fanda filmu a pro většinu z nich se rovnou stal předčasným hitem roku. I já nebyl této vlně ušetřen a v duchu jsem si říkal, že je moc dobře, když se námětu o lidské mysli, v které je možné prakticky cokoli, zhostil mistr nových kultů motajících hlavu, Christopher Nolan. Prakticky bylo vyhráno, Počátek nebude mít sebemenší chybu, i když divák měsíc před premiérou vlastně tuší závěr filmu… Zde se totiž mělo sázet na koncept úplně za hranicí původní zápletky. Je jedno, jak strašně primitivní je popud pro zloděje myšlenek Cobba, veškeré tajemno totiž obstarají sny, jež skýtají nepřebernou škálu možností pro režiséra, aby se plně vyblbnul a okořenil příběh vším ostatním, co prvotní zápletce chybí. Námět filmu je v šikovných rukách hotový poklad… A domněnky se na plátně skutečně začaly zhmotňovat. Už od prvních záběrů jde poznat, jak se v tom Nolan vyžívá a dokáže divákovi po obrazové stránce nabídnout přesně to, o čem jen fantazíroval. Sny jsou pomocí počítačových triků nesmírně kvalitně vystavěny a leckterý záběr diváka ohromí (celé „limbo“). Přitom nezapomíná svá snová prostředí dobře odůvodnit a dokonce nám dokáže vkusně vysvětlit původ akčních scén, které by jinak vůbec nedávaly smysl a byly by na plátně pouze za účel, aby se zde něco dělo (akce v taxíku). Nolan jde na to jedním slovem důsledně! A tak není sebemenší důvod proč mu jeho práci kazit nevybíravou kritikou. Na letní kasovní trhák je to naprosto přes rámec a po nemastných neslaných pokusech, jak nalákat zážitkuchtivé diváky do kin, je film sázkou na jistotu. Určitě se kolem Počátku vyrojí banda nadšenců a vydobije si stejné renomé jako Nolanovy předešlé kousky… Čím mě ale tentokrát režisér malinko překvapil, bylo lehké posunutí jazýčku vah od těch ryze netradičních filmů, k těm klasicky blockbusterovým. Jasně, Batman byl popcorňák, ale po Mementu a Dokonalém triku je husarský kousek v podobě skvělého rozuzlení podřízen veskrze tradičnímu závěru. Řeči o nejsložitějším režisérově filmu mi připadají hodně ukvapené. Kdo nebude líný si své myšlenky bezprostředně po zhlédnutí utřídit, nemůže být ani trochu zmaten (čímž nemyslím jenom záběr na káču, ale veškeré teorie o snu a realitě). Nolan kombinoval, až kapánek překombinoval v mírně neuspokojivý závěr, to je hlavní téma nedostatků. Jinak se jedním dechem jedná o výborný počin s dobrými hereckými výkony, perfektní hudbou, slušnou dávkou adrenalinu (já se rozhodně nenudil) a akcí ve stylu Matrixu na vrch (osobně mi nevadila.) 80% a jednoznačně příjemné rozptýlené před třetím Batmanem…

Po dlouhé době netradiční historický film, kde nejsou alfou a omegou výpravné bitvy, ale boj se omezuje na ten uvnitř každého jedince, který svádí sám se sebou, se svým přesvědčením. Nechá-li se semlít progresivním křesťanstvím, zůstane u starých bohů, či jestli zasvětí svůj život víře ve vědu. Nevím, jak se to tehdy odehrálo a určitě lze o převratu zachyceném v Agoře polemizovat, ale režisér mi ukázal situaci natolik důvěryhodným způsobem, že se nijak nebráním mu uvěřit. Obecně otázky víry jdou prakticky bez výjimky mimo mě a nijak se v nich nepohybuji, takže křesťanství coby dnešní islámské vyznání posuzuji jenom, co se filmové prospěšnosti týče… A právě pokud neberu hlubší fakta v potaz, jsem nesmírně spokojený, s jakým výsledkem se tvůrci vytasili. Krásně je zde popsáno, jaká strašná zvěrstva jde vykonat ve jménu vyššího dobra a jak hrozné je něčemu bezmezně věřit. Náboženské čistky byly zachyceny přesně podle toho, jak si je asi každý představuje. Zbrklý impulz k rozpoutání pekla mnohdy stačí a vše je náhle ztraceno (především část s okupováním knihovny.) Co mě ale překvapilo ještě víc, hlavnímu tématu jsem se stále nepřiblížil. Pouze nastiňuji situaci, přičemž bych málem opomněl dějství, v jehož středu je charizmatická Hypatia. Už z toho poznáte, že vás film nemá šanci nudit. Nejen že se neustále něco děje, ale zdroj otázek, kterými vás film přímo či nepřímo zásobuje, je takřka nevyčerpatelný. A právě Hypatia ztvárňuje postavu a téma pro mě nejdojemnější. Tahle nenápadná učitelka snad jediná pochopila o čem život je a na místo aby se zdlouhavě zaobírala tématem okolo náboženství, vykonává objevy, které jsou pro lidstvo mnohem přínosnější. Protože jak už se sám režisér snaží upozornit, ve vesmíru je náš veliký svár naprosto nicotný (záběry kamery z výše). Přirovnání lidí k mraveništi je trefné a tento nadhled dává filmu nesmírně ucelený dojem. Může se zdát, že Agora nebude tak zábavná jako Troya s Pittem nebo tak velkolepá jako bitevní vřava v Království nebeském, ale přesto mi v paměti uvízne o to hlouběji a hned tak na ní nezapomenu. Výborná Rachel Weisz, dechberoucí vizuál, podmanivá hudba… to je jen špička ledovce. Agora je nesmírně komplexní film a patří mezi největší překvapení roku.

Je chyba, že se k Vetřelci dostávám až teď, po několika letech co jsem raději šahal po nových podřadných filmech (např. Pandorum), které se mu snaží vyrovnat… Ovšem těžko lze pojmout za srdeční záležitost byť sebevíc přelomový film, když tu revoluci nikde nevidím. Koncept Vetřelce nejspíše přišel s něčím novým, tísnivým prostředím vesmírné lodi, kde se vyskytuje nebezpečný tvor… dnes je však účelnost omezena pouze na chvilkové návaly adrenalinu přičiněním dobových reálií, nikoli nepředvídatelností jako kdysi. Snažím se tím říci, že i když je film první svého druhu, vlastně ho znám odjinud aniž bych ho kdy viděl a naplno si lze vychutnat jenom jeho okouzlující prostředí potemnělých ubikací. Ještě štěstí, že Ridley věděl, jak na diváka a připravil i těm současným hutnou a pro nadšence hororu zároveň chutnou atmosféru. Strachu nebo minimálně obav se nezbavíte ani na minutu. Po této stránce perfektně odvedená práce… a to Vetřelce nijak okatě neukazují, spíše vsází na logické pocity diváka, že ať chce nebo ne, je jako na trní, páč nemá potuchy, odkud se na vystrašenou oběť vyřítí. Brilantně zafungovalo i archetypální rozčlenění posádky, které je velikým problémem dnešních filmů. Novější režiséři by udělali z Bretta úplného troubu, z Parkera obhroublého a namakaného borečka a z Ripleyové sexy babu. To Scott zachoval „lidskou“ podobu všech členů a tím nám je mnohem snáze a lépe dokáže zpřístupnit beztoho, aniž bychom si museli ťukat na čelo, co to naše posádka vyvádí. Je tu však ještě jeden důležitý fakt, který sice nehraje takovou roli, ale pro mě je přesto nesmírně důležitý. Predátor a Vetřelec k sobě tak nějak pasují, ať chtějí nebo ne, a kdybych si měl vybral svého favorita, stále zůstanu u nadřazeného lovce. Není tomu ani tak z důvodů zajímavosti rozdílných mimozemšťanů. Predátor má super zbraně, perfektní vzhled a pozoruhodný pohled skrz masku, k dobru Vetřelce však musím připočíst úžasné vývojové stupně, styl zabíjení a mnohem patrnější zvířecí pudy nežli u jeho soka. Ne, v tom jádro věci nespočívá… I když je totiž Vetřelec mnohem vyspělejší film a bez debat kvalitněji pojatý, zábavnosti Predátora se nikdy nevyrovná. Tolik na závěr a promiňte mi mojí odbočku… jinak dám 75%.

S versus-filmy nemám sebemenší zkušenost, ale když se mají na jedné obrazovce objevit bok po boku takové celebrity mezi emzáky jakými Vetřelec a Predátor dozajista jsou, nejde odolat. A je mi úplně šumák, že se jedná v uvozovkách pouze o neustále omílaný děj s kupou klišé zvratů. Tady přece nejde o to, aby scénář vytahoval skrytá esa z rukávu. Sami musíte uznat, že minimálně Predátoří série na tom založená není, jede se neustále přímočaře dopředu… S Vetřelci sice porovnávat nemůžu, protože ač nerad, přiznávám, že mi stále úspěšně unikají. Ale jak Anderson-scénárista, tak Anderson-režisér se nemá výrazně za co stydět. I když mám určité výtky k pyramidě splácané ze tří kultur, legenda je to bezpochyby poutavá a systém jakým Predátoři chodí na Zemi lovit a co proto to musí udělat, je solidně propracovaný. Vskutku krásně to vystihuje ústřední věta: Nezáleží na tom, kdo zvítězí, my prohrajeme. Horší je to však s jiným důležitým prvkem a to tím, troufám si říci, skoro nejdůležitějším. Vždycky by měli hlavní monstra nahánět aspoň malinký strach a my k nim chovat patřičný respekt. Bohužel pro film, včera mě podívaná nechávala maximálně chladným. Povětšinou počítačoví „borci s dredy“ nebo jejich lovná zvěř s kyselinou v těle, nezanechají minimální dojem. Atmosféra je jednoznačně nedůstojná a chtěl bych vidět člověka, kterému běhá mráz po zádech ve scénách, kdy si dokonce jeden Predátor pořídí lidského parťáka. Tohle bylo vážně moc a nic na tom nemění efektní souboj s vetřelčí královnou. Tvůrci Predátory v určitých ohledech, nebojím se říci, pěkně ponížil a respekt nabytí z předchozích dílů přijde v niveč. Aby se pánové svého safari spřáhli s tak podřadným druhem, jakým pro ně člověk je, je věc nevídaná a neslýchaná. To je jako kdybychom šli na lvy s antilopami v záloze. Ještě štěstí, že jinak je AvP svěží oddechovka, svým tepem a zároveň krátkou stopáží je jasným favoritem do nepohody. Dá se na to dívat a pro tentokrát dám ještě 60%, jelikož mám k filmům s mými oblíbenými lovci z vesmíru slabost a jsem schopen přepustit i zjevné nedostatky na úkor co nejlepšího zážitku.

Predátor se postupem času ze žhavé novinky před nějakými 23 lety propracoval až k pohasínající značce kvality, která jasně míří do záhuby (vlivem versus-filmů). Podobný osud potká většinou všechny filmové série, když se neodejde ve správný čas a nezamezí se nekonečnému vykrádání sebe sama. Jenže existují i takoví dobráci, kterým není tento nelichotivý stav lhostejný a rozhodnou se jednat. Nový projekt, Predátoři, měl být důkazem dobré vůle a nejen vrátit kdysi zašlou slávu, ale především nasměrovat postup série správným směrem – pro případná pokračování (což je otázka finančního (ne)úspěchu). A jak tedy skutečně nadějný projekt dopadl? Věc se má následovně, i když je to první díl o Predátorovi, na který jsem si zašel do kina, zároveň mu náleží další prvenství, tentokrát záporné – první díl, jenž se mi nelíbil. Je mi líto, ale zbytečně chodit kolem horké kaše nemá cenu. Celý film stojí za zlámanou grešli. Už od prvního přistání/dopadnutí na emzáky osídlenou planetu na mě naše banda vyvolených nevrhala dobrý dojem. Klíčovější se ale ukázal vliv těch nejpodstatnějších, Predátorů. Nevím, proč tvůrci přišli s myšlenkou vícero druhů. Je v pořádku, že planetě dali svojí flóru a faunu, ale zásah takového druhu jsem nečekal a nemile mě zaskočil. Je sice jedno, že se nadřazení Predátoři od těch původních výrazně neliší… dokonce mají scénáristický talent, když pro svoji hru vyberou rozličné členy týmu lidí - Mexičan, Japonec, černoch – ale nějak mi tahle myšlenka o naddruhu a následném naddruhu naddruhu neseděla, což se projevilo hlavně ve velmi rozporuplném závěru. Bez slušného nápadu také zůstala postupná decimace nově vytvořené jednotky. Překvapila pouze první smrt s chytrým použitím zvukové stopy. Jinak to Predátoři kosili hlava nehlava a nic nezměnil ani nově příchozí Fishburne. To je kapitola sama pro sebe. Už vidím toho frajera, jak se dlouhé měsíce stravuje stylem „co les dal“ a vypadá, jako kdyby každý den trávil 2 hodiny v posilovně. Alespoň, že po tom co ho fyzicky nadhodnotili, ubrali mu na psychice. Pošahanec to byl vskutku perfektní! Pak už nic nezachránilo ani připomínání slavné jedničky přímo tak míněným rozhovorem nebo doslovným přeříkáváním známých hlášek v podání Brodyho. No jo, Adrien… ten se sem nehodil až hanba. Myslím, že k přechodu k pramálo charakterním rolím má ještě daleko a beru to pouze jako úlet kvůli honoráři a notně adrenalinovému natáčení. Co říci závěrem, snad jen, že jsem sám zvědavý, jak si na sebe film vydělá. Pokud bude mít štěstí, dočkáme se dalšího dílu a určitě budu netrpělivě vyhlížet, jak si s ním poradí. Mají rozhodně co napravovat, protože bych si nikdy nepomyslel, že se dočkám takové blbosti, jakou byl souboj jednoho Predátora s členem Yakuzy na paloučku.

Druhý díl Predátora je z mého pohledu dost ve stínu legendární jedničky. No jak pak by ne, kam se Arnold nachomýtne, je o zájem postaráno. Otázkou zůstává, jestli je to k podceňované dvojce fér. Když vám hlavní hvězda odmítne i mini roličku kvůli pokračování Terminátora, co si máte počít? Režisér na to šel od lesa, spočítal si, že když na jedné straně pomyslné rovnice odečtete Arnolda ztělesňující krvavou pohromu pro leckterou potvoru z vesmíru, na straně druhé musíte přidat o dost více násilí. Vše v duchu zachování rovnosti… Proto je pokračování pěkně hutné, nic pro slabší povahy. Choreografové akčních scén se do toho obuli od podlahy a tak není divu, že se film snad dvacetkrát přestříhával kvůli únosnosti brutality. Až mi těch nelítostných (tentokrát lidských) bestií z drogového kartelu bylo líto, když bezelstně stříleli stovky nábojů pánubohu do oken ve snaze zasáhnout neviditelný cíl… Hádáte správně, řeč nemůže být o nikom jiném, nežli o Predátorovi! Tentokrát nám poodkryli pokličku s tajemstvím ještě více a na světě jsou tedy takové lahůdky jako kopí, efektní vrhačský disk a moje oblíbená síť. Samo sebou, že použité v boji nadělají pěknou paseku, to si pište… Něco jiného je však krvavé orgie natočit tak, aby nepůsobily příliš jednoduše nebo snad lacině. Tím se dostávám k práci kamery a výběru míst, které spolu jdou ruku v ruce. Lokace jsou na mou duši úžasné, a i když zapadlá ulička, hotelový apartmán nebo jatka na první pohled v našich očích strach nevzbuzují, kameraman tomu dodal grády stylem 90. let. Moc pěkné švenky, pohledy vzhůru a znamenitě zmáklá akce v koupelně babičky, která šla na našeho fešáka s koštětem. Za to u mě sklidili ovace, protože je dobře, když si ze sebe dokážou utahovat a mají správný nadhled. Predátor dvě tedy není žádná srajda, jak podle hodnocení na ostatních webech (čsfd) vypadá, je to "echt" záležitost pro nadšence. Pochválit musím i nástupce božského Arniho, jenž se ujal své nelehké role se ctí a dokázal přivést na svět dokonce srovnatelného hrdinu s jeho Murtaughem ze Smrtonosné zbraně… Hezčí pozvánku na nové Predátory, jsem si ani nemohl přát.

Jak už uvedl AdiegoA, jen těžko v paměti hledám lepší ukázku >>poctivé filmařiny<<. Se začátkem prázdnin mě napadaly takové myšlenky, že bych snad napsal cosi jako knihu nebo pokus o filmový scénář (což kladu za vinu smrtícímu vedru, které mi pomalu začíná lézt na mozek), ale tohle mě vrátilo nohama na zem. Jasný důkaz, že už na papíře museli vypadat Obvyklí podezřelí neskutečně lákavě. A když má dílo bytelné základy (právem zasloužený Oscar pro scénář pana McQuarriea), to by bylo, aby se režie neujal nějaký šikulka a nepovznesl ho do nebeských výšin. Opravdu, Obvyklí podezřelí jsou jedním slovem - "sví", těžko by se mi je porovnávalo s ostatními… Mají vlastní vypravěčské tempo, stylovou atmosféru a dovedou připoutat k obrazovce už od zmatenějšího počátku… Čas rychle kvapil kupředu a já se nepřestával divit. Tenhle film šlape coby kriminálka jako hodinky. Moc se mi líbila vytvořená partička zločinců… Žádná klišé banda profesionálních nájemných borců, kteří vystřílí budovu, seberou zlaté cihly a diamanty a večer jdou na večírek plných vnadných striptérek. Normální chlápci, ke kterým máte často lidsky blízko a do jednoho si vás brzy získají. V tomto ohledu je skvěle pojata postava Deana od Gabriela Byrnea. V určitých ohledech zaujal i netradiční Kevin Spacey, u kterého jsem pořád nechápal, čím si toho Oscara vysloužil… nějaké podezření na rozuzlení jsem měl, ale tajemno okolo (ne)existujícího Kaisera Sozeho bylo vytvořeno bez jediné chybičky. Lví podíl na tom měl úchvatný flashback laděný do uměleckého hávu... Ale abych to zbytečně neprotahoval, Obvyklí podezřelí pověsti o skvělém konci skutečně dostáli. I když jsem ho tak říkajíc znal půlhodiny dopředu, úskočné manévry od režiséra, které nás měly na oko zmást, moje přesvědčení úspěšně nahlodávaly do doby, než bylo konečně jasno. Takže ve stručnosti bych ještě rád poblahopřál k prvotřídní podívané se sladkou třešničkou na vrch v podobě závěru. Slovní hodnocení -- jedno z nejpovedenějších krimi, jinak 84% v řeči čísel. „Nejlepší trik, který ďábel kdy předvedl, bylo přesvědčit svět, že neexistuje.“

Nemohl jsem uvěřit svým očím, když jsem spatřil hodnocení zdejší recenze nebo úžasný průměr na IMDb. Je snad možné, aby měl TŘETÍ díl jakékoli série takové ohlasy a tvářil se, že je nejlepší z celé trilogie? Světe div se, ano a je to o to neuvěřitelnější, že se jedná o animovaný film. Toy story 3 výrazně zastiňuje své dva předchůdce a statečně se pere o titul jednoho z nejlepších kino-zážitků roku! Ani nevíte, jak rád se mýlím, protože před měsícem mě napadaly představy vypovídající pouze o fiasku… A teď, s odstupem času teprve vidím, jak hrozně moc jsem se spletl. Tenhle díl úplně mění veškeré žebříčky legendy zvané Příběh hraček a ujímá se hned několika NEJ-. *1* Nejoriginálnější = zapomenut budiž příběh z dvojky, který jsem měl za dost povedený… ten nový je 2x lepší s kupou nejlákavějších odměn v podobě vyzrálých odkazů. Je tu mnou vytoužená příležitost jít za žánr pro menší a pustit se do dospělejších záležitostí. V tomto směru si můžu jenom libovat… odchod na vysokou, oproštění od dětských záležitostí, emoce číhající na každém rohu (což se nejvíce projeví v konci). Co je ale ještě lepší, dospělejší přístup přenesli i na samotné hračky… Dějství ve spalovně bere dech! Toy story dokázalo nejen vyjít ze svého stínu, ale navíc nabídnout určitě jednu z nejvypjatějších scén vůbec. Nesmíme však opomenout toho, jehož zásluhou je nám zážitek umožněn… Vzájemné vztahy se vyhrotily hlavně díky přispění nového padoucha, tj.… *2* Nejprohnanější a nejzáludnější hračka = řeč nemůže být o nikom jiném, nežli medvědu Mazlovi. Pro dětskou pohádku dosti krutý charakter, naproti tomu pro ostatní třešnička na dortu inovací v tomto směru. Po geniálně "zahraném" Kenovi s jeho Barbie, kteří se společně stali hlavními strůjci vtipu, opravdu jedna z nejnápaditějších postav. A když už jsem nakousl toto odlehčené téma, půjdu rovnou k jádru dalšího NEJ-… *3* Nejvtipnější = tvůrci si dali ohromně záležet na tom, do jakých situací své statisty postaví a nechají je rozehrát geniální vtípky a fórky. Přeprogramování Buzze do španělštiny je jenom špička ledovce. Pixar dokáže udělat nespoutanou srandu i ze závěrečných titulků! Žádné vypointované gagy, žádné klišé… Vzápětí se ovšem dokáže vytasit s úplně jinou škálou emocí… na mysli mám empatii. *4* Nejdojemnější = sžití s postavami je na maximu a v už předesílaném závěru nikdo nezůstane bez projevu lítosti či zármutku. Už dlouho mě tak nemrzelo, že film končí a toužil jsem po přídavku, což značí jediné. *5* Nejsvižnější = tak dynamická zábava neběží v kinech často, je jedno, že se jedná stále o dětské téma, tohle si užije jak mladý, tak odrostlý divák… Jednoduše, těch případných NEJ- by bylo určitě ještě mnoho. Nejlepší hudba, nejlepší akční scéna… o tom však příště, musím se krotit, abych nenapsal román. Kdo ví, třeba budu za pár let porovnávat trojku se čtyřkou a všechny ty NEJ- přepisovat. Laťka je ale setsakra vysoko, tudíž plně zasloužených 90%.

Objektivně vzato, pokud se podíváme na filmy pár let zpátky, pořádnou fantasy aby člověk pohledal. Je sice hezké, že se objevují hiťárny o upírech a jim podobných strašidelných bytostech, ale Twilight sága je cokoli jen ne atmosférická a temná… To Solomon Kane konečně přišel s příslibem změny k lepšímu a splnil veškerá má očekávání, do puntíku. Kdo čeká složitý propletenec od fantasy-rubačky je naiva… taktéž vidina oslnivých hereckých výkonů nebo jakékoli změny od hlavní náplně -brutálního masakru- je na míle vzdálená. V rámci fantasy se dá odpustit skutečně mnoho. Něco je ale už přes míru… každý dobrý film by se měl vyvarovat určitých hrubek… a tak není Solomon natolik bezproblémový, jak zatím podle mých slov vypadá. Určité dějové zvraty postrádají nápaditost a svědčí o soustředění iniciativy do jiných složek… A dlouho hledat nemusíte, jak už plakát nebo první úryvky bitev napovídají… tím, co vám má vyrazit dech, je vizuál. Na okraj, hlavní pilíř bojů tvoří atmosféra, nutno podotknout, že vskutku výživná. Nevím nakolik je film točen v českých lesích, ale prostředí je úchvatné. Připočtěme ještě deštivé počasí, bahno a středověk máme jako vyšitý. Pak se nedivte, že sem ty obludy typu čarodějnice přímo zapadají, no a nejlepší způsob jak dát dohromady všechny tyhle prvky je zabíjení od stylového Jamese Purefoy po jehož klobouku stékají čůrky deště a v pozadí hraje krásný soundtrack. V tom tkví veškerá síly filmu, a jestli vás něčím posadí na zadek, tak přesně touhle směsí drsné podívané…. Na další slabé místo ovšem už náplast nenajdeme... Problém se nalézá ve smyslu likvidování. Je mi fuk, že obyčejné pobudy Solomon sejme jedním švihnutím, ale u velkých záporáků bych čekal, že se náš hrdina pořádně zapotí… To jsem se však mýlil. Gradace a přelevlování z menších ryb na větší je nulové. Slavného kouzelníka s celým svým krásným démonem ala Balrog z Pána prstenů pošle na věčnost nějak brzo. Takovou dobu se těšíte, že Kane nasadí svému zabíjení korunu a zbylé pochybnosti uklidí pod kobereček, jenže vyvrcholení za moc nestojí. Proto pouze 65%. PS: Vašut a účast ČR potěší, proto nechápu mizernou propagaci.

Legendární jednička, zábavná dvojka a zcela průměrný třetí díl… téhle zelené pohádce začal pomalu ale jistě docházet dech, a jestli chtěla pomýšlet na návrat, musela vsadit na jistotu. Čtvrtý díl se buď stane důstojnou tečkou nebo definitivně zpečetí nelichotivý osud… Upřímně, ještě před zhlédnutím jsem tajně doufal a věřil, že tentokrát nic nezbabrají, byla by škoda opustit našeho milého zlobra s naštvaným výrazem… A možná proto, že máme co dočinění s pohádkou, slib se vyplnil. Čtyřka není žádný průser a důvod vzniku – usmíření fanoušků – by měla bez větších problémů splnit. Vybrala si k tomu totiž chytrý způsob, vsadila na sentiment a naše dobré vzpomínky na předešlé (tj. první dva) díly. Pomocí Rumpelíčka, mimo jiné nadmíru nesympatické a otravné osoby, je nám umožněn dosud největší zvrat ve shrekovské sérii. Království Za sedmero horami je vzhůru nohama a nezůstal kámen na kameni. Což možná připomíná dvojku, už tam si začal Shrek cosi s přeměnami. Kdysi změnil sebe, dnes změnil vše okolo. Oslík není jeho nejlepší kamarád, kocour se stal mazlem a Fiona Amazonkou… A co je horší, proradný Rumpelíček se despoticky ujímá vlády. No a na Shreka nezůstalo nic menšího, než vše uvést do původního stavu. Vcelku laciný děj, já vím, ale k prostoru pro vzpomínání naprosto ideální. Čtyřka se vlastně snaží pouze omezovat na narážky, upomínky a prožívání okamžiků, které se povedly dříve. Fionino srdce je potřeba získat zpět a hned je tu šance pro námluvy, romantická nedorozumění atp. Oslík svého kamaráda nemůže poznat a vuala, co asi nastane… Avšak abych tvůrcům tenhle tah zazlíval, názor nepíšu. Z hlediska nedostatků jsou tu mnohem ožehavější témata. Co třeba proslavený styl humoru, jednička s dvojkou vážně válely… ale kde nic tu nic. Z humorných vložek se staly občasné rádoby vtipné hlášky a především ze strany Shreka jsem neslyšel snad jedinou věc, která by dokázala pobídnout mojí bránici k jakémukoli projevu. Proto musím být vděčný i za primitivní a dětinské fórky od kocoura s oslíkem… Jinak obecně vzato, film je naštěstí poměrně svižný a ve finále to pořádně roztočí. Z energetické podívané se mnoho neubralo a křečovitě tak působí pouze humor. Buď jak buď, tahle série je bohužel a možná raději bohudík za námi. Čtvrtý díl jen potvrdil menší kvalitu jak scénáristickou, tak komediální, ale co je důležitější, představuje stylové zakončení, po kterém nám nezůstanou slzy v očích, ale snad i úsměv na rtech. Čtvrtému Shrekovi byste měli dát šanci, ať bez třetího rozměru jako v mém případě nebo rovnou s 3D brýlemi na nose... 60%/70%.

Hned v prvních několika málo minutách je patrné, jakým směrem se dvojka Příběhu hraček vydává. Třikrát větší rozpočet oproti jedničce je patrný a tak je mnohem komplexnější, snaží se být vtipnější a nemůže chybět i pár nových postav. Zároveň si však ponechává svou vzácnou kouzelnost, kterou dává jasně najevo, na jakou cílovou skupinu má spadeno. Dětem se určitě líbí přehršle barviček a efektů a žádný rodič neupře své ratolesti chvilku pomíjivého štěstí v ceně jedné vstupenky… k tomu ještě přijde pod vánoční stromeček nějaká ta kazetka či tričko a tvůrci opět můžou bouchat šáňo… Takhle tomu podle mě bylo, je, i bude u většiny animáků. Co mě ale opět nevyvádí z úžasu, je, že i když by mohl Toy story zabřednout do pestrobarevného kýče s nesmyslným dějem, stále chce vyčnívat a pomocí zápalu lidí za kamerou tak vznikl další bezvadný film směle se řadící po bok jedničky. Ani ve snu by mě nenapadlo, že se dočkám od tak povrchního tématu natolik výrazné podívané… to abych se pomalu začal připravovat na epický příběh o rukavici na pečení s hodnocením přes 8 na IMDb. No posuďte sami, únos v podání zlého darebáka, vrcholící nalezením nesčetně kamarádů a klasickým happyendem s ponaučením. Jakkoli to zní klišovitě, výsled tvrdí opak. Pixar válí! Po celou, tentokrát delší stopáž, mě dějství na plátně úplně pohlcovalo a připadal jsem si jak u velkofilmu. Hotová pleáda akce, humoru a originálních nápadů. Zvláště se pak musím zmínit o odbočce se Zergem a druhým Buzzem. Skvělá parodie na Star Wars. Takže ačkoli je můj názor další snůškou myšlenek pouze pějících chválu s plno odbočkami od hlavního tématu, doufám že vás přinejmenším nalákám. Čili závěrem bych udělil hodnocení zhruba stejné jako minule a napsal ještě pár slov o mém nezměrném natěšení na trojku, která je již nyní vyzdvihována…

Toy story už jsem samozřejmě kdysi viděl, ale nikdy mě nebral natolik, abych ho vyzdvihoval nad ostatní nebo propadl sběratelské mánii populárních postaviček. Navíc v době, kdy mi ho máma pustila, jsem ani netušil, co znamená pro animovaný průmysl označení "první svého druhu". Legendárnost a role, jež film sehrál, mi navíc unikala ještě mnoho let… až se mi to zdá neuvěřitelné, ale tenhle fakt jsem se dozvěděl teprve dneska. Konečně vím, co stojí před mým milovaným Shrekem, populárním dobrodružství o Nemovi nebo exotickým Madagaskarem. Ač mi stále připadá Toy story přinejmenším nenápadně, tenhle krátký celovečerák odstartoval úžasnou revoluci v zábavě pro děti celého světa. A jestli si říkáte, že je zbytečné začínat názor tak dlouhým úvodem, doufám, že nikoli. Až v tomto světle jde Příběh hraček docenit a naplno si vychutnat skromný začátek jedné úžasné éry kinematografie… Za sebe jsem rád, že přinejmenším na mě to zabralo - jsem mile překvapený. Z tak povrchního námětu a zdánlivě vypointovaného děje dokázali mistři svého řemesla udělat nezapomenutelný zážitek. První díl působí jaksi kapesně, vždyť největší cesta jaká hračky čeká je výlet do Planety pizza, ale i přesto dokážou rozehrát na malém prostoru, velkou podívanou. Ono ani nejde tolik o výpravnost, jak jsme zvyklí například z Up nebo Aut, zde se jedná o nefalšované proměňování drobných příležitosti ve zlatý důl. Nikdo a nic není ponecháno náhodě a tímto přístupem si mě získali. Každičká postavička, ať bez valné inteligence, zato s kopcem roztomilé naivity… ehm pan dinosaurus… nebo ryzí hrdina s kovbojem co se hrdinou teprve stane, vskutku pobaví. Dohromady dávají svěží mix. Solidně a hlavně vkusně je zde také zakomponováno ponaučení, které tvoří neodmyslitelnou výchovnou složku. Hračky kontra Sid aneb procitnutí, po kterém se bude bát jen přiblížit k truhle svých „obětí“ – je na první zhlédnutí dobré. Nikomu nedá šanci se nudit… Shrnuto, podtrženo: I v prvopočátcích přišel Pixar s krásným filmem. Mnozí můžou namítat, že výbornou pověst Toy story obstaralo to, že je prostě první... Ovšem já věřím, že nejeden člověk by si ho zamiloval, i kdyby měl tehdá masivní konkurenci.

Na to, že měl být film inovativní a nebát se překračovat hranice, zamrzl přesně uprostřed cesty. Určitě jsou tu patrné velké ambice, ale hloubku filmu by měl tvořit především děj… na to se nesmí zapomínat a tak je Číslo 9 sice dokonalým po stránce grafické, hudební i atmosférické, jenže nic nového nám nesdělí. Legenda o liduprázdném světě nabízí šanci na nové postupy, protože lidské charaktery logicky padají, když ve filmu není nikdo kromě sestrojených věcí. Ale namísto toho, aby se režisér snažil vtisknout panáčkům své vlastní ideály, vloží do nich úplně identické nátury, na které jsme zvyklí u lidí. I když tu tedy nejsou přímo lidé, díky nezměněným charakterům u hlavních postav na ně neustále narážíme. Mají stejné pocity, myšlenky, prostě nic originálního… V Kukym to vykompenzovali dětskou logikou a tak byl růžový méďa odlišný, ovšem v tomto případě je jedno jestli se bavíme o číslu 1, 5 nebo třeba 9, každý z nich si během filmu projde osvědčenými klišé a jedná bez onoho hlubšího cítění, které nám bylo na začátku slibováno. K dobru tvůrcům ale musím zmínit fakt o závěrečném rozuzlení, kdy je nám objasněn původ panáčků… jenže i tak jsem zklamaný… tenhle zvrat se sem nehodí a i když koresponduje s tajemnou příběhovou linkou, je prostě laciný. Avšak nechci, abyste si mysleli, že Číslo 9 je natolik rozporuplný… primárně je totiž obrazově bezkonkurenční a nabízí úchvatnou podívanou. Vychutnával jsem si každičký záběr, ať už hru světla a stínů nebo nápadité akční pasáže. Výsledný dojem jen umocňuje nádherná atmosféra, která okamžitě prozradí, že tohle není nic pro malé děti. Vyzrálost po výtvarné stránce je dokonalá. Jsem tedy zatím na vážkách, pro grafickou podobu jsem všemi deseti a moc rád bych jí viděl ještě v dalších dílech, nicméně coby příběhový korpus mě film zklamal a nepředstavuje moc dobrý prostor pro případné pokračování. Nechám se překvapit a dodám, že jsem každopádně rád za zajímavou zkušenost. Po přehlídce infantilnějších animáčů pro prcky snaha zavděčit se i těm starším… možná s mírně nedotaženými nápady… ale i tak značná a ceněná.

Nedokážu pochopit, co na filmu většina z vás vidí. Už od prvních minut je patrné, že jde režisér na věc jinak a mění stereotypy v odvážné pokusy… ale pokaždé to s sebou nese jedno velké mínus. Inovátorské provedení se nemusí líbit všem a bohužel pro mě já tentokrát k většině nepatřím. Přes tak slibný rozjezdu jsem očekával mnohem víc než další snahu o uvažování nad smyslem "bytí" a "bití" zároveň. Protože jak varianta s ypsilonem tak ta s měkkým i, se u mě minula účinkem. V první byla klíčová postava Brada Pitta a snad po prvé se stalo, že jeho herectví zvítězilo nad rolí. Hrál totiž dobře, ale to, co měl v popisu práce, bylo nudné a k pláči. Jeho sáhodlouhé proslovy shrnu bezduchým výkřikem: žij jinak než stádo. Ha, úplně cítíte tu hloubku, že? No a v té druhé naopak vynikal Edward Norton, který se rovnou může s celým svým způsobem odreagování jít zahrabat. Boj muž proti muži nemá co do sebe a nevynikne ani pro stránce akční, natož po stránce obsahové. Pěsti lítají jenom pro lepší pocit, nic víc, nic míň. Ke všemu ještě ta nehorázně depresivní atmosféra, ke které se stavím většinou skepticky. Od filmů čekám, že mi spíše pomůžou a nehodí mě do hnusu a špíny bez zdárného východiska, jako v totmo případě. Jen tak pro zajímavost, k této etapě se přesně hodí postava Marly. A tím je dokonán herecký trojúhelník, po jehož zkompletování dostene obrázek o filmu jako celku (každý ze tří přinese do děje vlastní charakteristický prvek.) Čili z mé strany se velké chvály nedočkáte… Leda tak za překvapivý konec a stylové výbuchy. Abych to shrnul, Klub rváčů pro mě není nic víc, než lehce experimentální pokus, u kterého mám dojem, že ho lidé už jenom z principu odměňují vysokým počtem procent a nechávají se strhnout perfektními herci. Já si ale film odměněný hodnocením 8.8 na IMDb představuji jinak. Kdo ví, jednou třeba změním názor… zatím však průměrných…

Nový Princ pro mě nebyl takové terno, abych si na něj zašel do kina, ale nemůžu popřít mojí zvědavost… Ještě teď si pamatuju na první obrázky z natáčení v dnes již zrušeném Premiere, pod kterými se redaktoři divili, proč na nich vypadá Jake jak z německého gay porna. A jak to s filmem vesele začalo, podle podobného trendu to s ním i skončilo, za což jsem skutečně rád. Naštěstí jsem ušetřen rozhořčení, jaké ve mě bylo po zpraseném remakeu Souboje Titánů, Princ z Persie je oproti němu krásná nenáročná pohádka… I když jsem hru viděl pouze coby pozorovatel přes rameno mého kamaráda, oblíbil jsem si toho vtipálka neváhajícího skákat po všem možném a metat kotouly… A tak nějak filmová podoba vypadá. Kde jinde začít, nežli u Dastana ztvárněného Gylenhaalem, jež je herní postavě podobný jako vejce vejci. Do puntíku splnil to, co jsem od něj očekával. Tradičně sympatický prototyp šibalského hrdiny, odvážného, s ryzím srdcem, v jehož osudu je vzít si princeznu a zachránit svět. Znovu je potřeba připomenout, je to jenom pohádka! V pohádce jsou přece černobílé charaktery, princezny, a jelikož jsem v Orientu, i zlý vezír. Nechyběl ani kontrast s přítomností a tvůrci si sem prostě museli procpat i komicky působícího "podnikatele s pštrosy". Ačkoli je jeho účast dosti sporná a dá se na něj neustále osopovat za jeho klišé projevy a nemístný slovník z 21. století, nedá se mu upřít, že zkrátka pobavil. Těžko říci čím, ale film si mě získal a nemám chuť mu vyčítat zjevné nedostatky. Pomineme-li přehršle okatostí a okoukaných zvratů, svižným dějem nás tento blocbuster bude bavit a odejdeme s úsměvem na rtech. Tato adaptace hry tedy podle mě nikoho nenaštvala do nepříčetnosti a ten kdo jí bere s rezervami, může si na ní smlsnout a užít si jí naplno. Opravdu daleko lepší než nedávné dobrodružství se světélkujícími bohy. 60% a dobrá nálada navrch.

Kuky se vrací je jako blesk s čistého nebe! Po tunách estrádních hokusů pokusů nevalné kvality se tu z nenadání objevuje snaha něco změnit, jít proti proudu. A výsledkem je roztodivný film, který vám na dlouhou dobu uvízne v paměti… Vlastně ani nevím kde začít, jelikož toho mám na srdci hodně. Určitě první, čím si vás režisér podmaní, je úchvatné vizuální zpracování. Doby dokonalých animáků od Pixaru jsou rázem ty tam, nikdy totiž nebudou mít onen půvab Kukyho a jeho lesního království. Skloubení reálných zvířat a panáčků z všemožných materiálů je dech beroucí. I když panďuláci nedisponují absolutně žádnou mimikou, byť jen loutkový pohyb stačí k tomu, abyste si je zamilovali. Bohužel jejich nadabování neodpovídá krásným duším, jež bych si k nim představoval. Takový čtecí přednes Svěráka nebo nezaujatá řeč, ačkoli ovlivněna malým věkem, u Ondry, doslova kazí zážitek v dialogových sekvencích. Ale zpět k výtvarnu. Klíčové se totiž jak jinak ukázaly nápady, a těmi režisér skutečně oplýval. Je vidět, že jeho dětské "já" nemělo klid a potřeboval se vyblbnout… Už jenom fakt, že při zvýšené rychlosti automobilových honiček se přesuneme z období léta do období zimy (jak napovídá dětská logika, tachometr doprava = stupně celsia dolu) upřímně potěší. A když jsem se dostal k autům, byla by škoda si je více neprobrat. Jsou jednoznačně vděčným tématem a ve filmu plní tak třetinu stopáže. Opravdu ne jeden divák si vzpomněl na proslavenou sérii Rychle a zběsile ;-). Od kol lítaly jiskry, došlo i na únikové manévry… vskutku jedna báseň. Prostě nevím jak víc v dobrém světle popsat lesní okolí a postavičky v něm žijící. Co mě ale dostalo ještě víc, je děj, který ač se na to na začátku netváří, je perfektním spojením reality a fantazie. Jak nad tím přemítám sebevíc, nemůžu přijít na lepší příběh, vděčný jak pro malé, tak velké diváky. Čímž bych chtěl říci, že jak se všude píše: mladší se budou nudit, dospělí lamentovat nad občasnou infantilitou… mě to ani nepřišlo. Hledisko univerzálního věkového rozsahu je jedním slovem uspokojivé.. Což ale neplatí pro závěrečnou část, ta je takovou výjimkou a svojí nevybíravostí mě překvapila… může mít hodně hrubších významů, přičemž ten prvotní, je vlastně ještě idylický (pálení na ohni naštěstí chytře zaonačili)… Buď jak buď, snažil jsem se být tentokrát co nejvíce objektivní a myslím, že s doporučením Kukyho špatnou věc neudělám. Dal bych ruku do ohně za to, že získá nejednoho Českého lva.

Ačkoli osobně preferuji filmy o válce ve Vietnamu (Četa a hlavně Lovec jelenů) i s druhou světovou mám pár zkušenosti. Především pak z žánrů, které jsou pro zmapování toho konfliktu dosti atypické (Hanebný pancharti, Velký flám). Bylo tedy na čase podívat se na zoubek této smutné etapy lidské civilizace tak, jak se sluší a patří, přičemž mě nenapadlo nic jiného než si pustit veskrze vyzdvihovaný a oceňovaný velkofilm od oblíbence Spielberga... Hned zkraje je třeba říci, že natolik megalomanský projekt jsem si ani neuměl představit. První bojová scéna a to ta o vylodění na Omaha beach okamžitě dostála své pověsti a uvrhla mě do patřičného rozpoložení, kdy se mi nedostávalo slov. Svým zpracování u mě mají obrovský respekt. Takový smysl pro odpovědnost (dotažení každičkého aspektu bitvy, kdy vojáci, jež se dokážou pouze vylodit, si můžou gratulovat) se jen tak nevidí! Ale dost rozebírání, protože každý fanda dobře natočené podívané tohle viděl, nebo se na to určitě chystá ;-). Akce totiž není všechno a bylo by krátkozraké uvíznout jenom na její neutuchající chvále. Problémů se totiž nevyhnul ani ostřílený Spielberg, což mě nejednou zamrzelo. Děj se dá shrnout jednou větou a sám jsem měl menší problém s jeho obhajobou pro můj lepší pocit. V žádném případě to není jednoznačné a natolik primitivní zápletka se záchranou jednoho vojína mě štvala. Je hezké, že i samotní povolaní zachránci si na rozkaz stěžují a mumlají cosi o zbytečné propagaci armády u průměrných rodin, ale nějak mi nešlo zbavit se laciného dojmu z toho všeho. Zachraňte vojína Ryana, je vlastně bravurní akce se všemi výhodami emocionálních útoků, našroubované na prostinkou příběhovou kostru, která nemůže nikoho udivit, ba zaskočit. A tohle jsem vůbec nečekal. Nebudu ale zbytečně přehánět a psát věci, kde si zahořkle stěžuji nad nedotažeností… Tenhle film pro mě zůstává jedním z nejlepších válečných a jsem schopen mu mnohé odpustit. Je snad jasné, že jde logicky jedna věc na úkor druhé. Akce > děj. Bezchybná atmosféra > nečekané zvraty. Mně to nevadí a je mi líto lidí, kterým příběhové linie brání v plné spokojenosti. A když už nic jiného, po herecké stránce je to opravdu paráda. 80%/90%.

Tento nový animák pro mě rozhodně nebyl takové terno, abych na něj šel do kina. Odrazoval mě už jenom svým názvem… ale nadšení všech ostatních mě přesvědčilo alespoň k domácí projekci… a abych pravdu řekl… jsem za to nesmírně rád. Po Vzhůru do oblak je moje důvěra k novým dobrodružstvím v prvotřídní grafické podobě (tím jsem záměrně vyloučil vyspělejší kolegy jako Mary a Max) zase o kousek vyšší. Jak vycvičit draka mě skutečně bavilo a nabízí nenáročnou pohádku pro diváky každého věku a nenudí vás různými kázáními o dobru, což je první velký plus. Humor je rovněž na vyšší úrovni a tvoří podstatnou část vstřícné atmosféry, která není ani infantilní, ani příliš drsná po vzoru Skandinávie. Tvůrci z toho vybruslili rozumným kompromisem, kdy na nás sice roztomilý dráček valí svá krásná kukadla, ovšem druhá strana barikády – Vikingská vesnice – disponuje pravými válečníky oděnými do brnění a ohánějící se mohutnými sekyrami. Obojímu je věnována správná porce prostoru. Jako kdyby měla dvojice režisérů detektor úskalí všeho druhu a přesný návod jak se jim úspěšně vyhnout (konec mi vůbec nevadil, ba naopak)! Jestli jste tedy schopni přepustit jednoduchý děj a máte pohodovou náladu, kterou chcete podpořit, nic vám nebrání sáhnout zrovna po tomto animáku… K dobrému také připojím fakt, že ladění filmu do 3D podoby není nijak okaté a ve 2D si to užijete stejně, přičemž třetí rozměr je pouhým bonusem vylepšující už tak dobrý dojem. Kdybych byl menší dítě, velmi snadno bych filmu podlehl a dráček by byl mým hrdinou… v akčních pasážích se vážně vyznamenal a jeho povaha je tak krásně nevinná, že je stejně ikonický jako Scrat v Době ledové… Už teď se těším na další díly a je mi líto, že jsem byl v začátcích tak skeptický, proto každý, kdo smýšlí stejně, by měl poznat, že Jak vycvičit draka za to jednoznačně stojí.

Vyfič! na mě od začátku dělal dojem tuctové komedie od ženy (režisérský debut Drew Barrymore) pro ženy. Prostě něco ve stylu něžnější Vybíjené, která dopadla víc než klasicky a i když měla záštitu neznámého sportu, valné úrovně nedosáhla… Zde je však patrná snaha jít na věc lidštěji a přes mírně dramatické věci ze života. Máme tu prototypového puberťáka a hotovou kopii mé představy o americké rodině, tj. matka se laicky točí jenom kolem ženských věcí, dokonce byla jakousi miss a otec je pracant se zálibou v americkém fotbalu… A život tomu chtěl, naše milá holka ztvárněná sympatickou L. Page bydlí v zapadákově a stůj co stůj se chce vymanit ze zaběhnutého stereotypu a dělat blázniviny… Když si to jen okem projedete, je tam něco neotřelého nebo nápaditého? Ani nápad! Tenhle film chce možná jít na věc jinou cestou, ale dějem si hází pod nohy samé klacky v podobě nemístných a ohraných klišé. Cesta, kterou naše hrdinka ujde, přes nadšení pro nový sport, lásku, rozepře v rodině až po šťastný konec, je tak neuvěřitelně předvídatelná, až se nabízí myšlenka, proč Drew coby režisérka vsadila na časem prověřené jistoty bodující jen u úplných nováčků. Nápaditý projekt přece nemůže chtít stavět na takovém množství neoriginality. Takže i když je možné, že teď píšu nesmyslný počet znaků o jedné věci, vězte, že z dobrého důvodu. Podle mě totiž není člověk, kterému by se po skončení nevybavily podobné myšlenky a tak chci, abyste věděli, do čeho jdete. Je dobré vědět, že uvidíte jeden střelený americký sport zabalený do klišé od shora dolu, tvářící se že nese hlubší sdělení. A jelikož už pomalu ale jistě začínám být alergický na odlehčené filmy s laciným posláním, počet procent bude hovořit jasně. V celkovém součtu pro mě má Vybíjená coby trapná, leč jednoznačná oddychovka stejnou hodnotu jako nedotažená šance ztroskotávající na základních věcech… Doufám v lepší budoucnost dalších režisérských kousků od Drew a věřím, že nebude těžké překonat Drew-herečku, Drew-režisérkou… Takže 50%.