jakupb

Takhle jsem se v kině nepobavil od Tropické bouře! Naprosto skvělá (nejen) konverzační komedie, která těží z jednoduché, ale zato k dokonalosti dovedené příběhové kostře. Pointy vtípků jsou sice někdy předvídatelně vykonstruované, ovšem to nic nemění na faktu, že když vypnete mozek, bude to ohromná zábava! Bez přehánění jsem se prosmál od začátku do konce. Už sama ústřední trojice je super banda, ale tu pravou sílu nabírají až ve spojení se svými šéfy. Kevin Spacey, Jennifer Aniston a Colin Farrell jsou ve svých rolích naprosto dokonalí. Psychouš, nymfomanka a feťák. Je moc dobře, že si ze sebe dokážou udělat takovou legraci. A zapomenout nesmím ani na pro mě nejdokonalejšího borce ve filmu, Deana "MF" Jonese alias Jamie Foxxe. Film 50% své účinnosti nabírá právě na brilantním vykreslení postav a skvělém hereckém obsazení. Jestli jste si přišli do kina užít, dopředu nic nečekáte a přizvali jste k tomu pár svých kamarádů, lepší volbu než jít na Šéfové na zabití udělat prostě nemůžete. K dokonalosti schází pouze údernější a lépe rozvržený konec. Jediné co zbývá dodat je, že filmu přeju podobně překvapivou slávu, jakou byla nedávno obdařena Pařba ve Vegas. Šéfové na zabití si ji totiž namísto jmenovaného snímku opravdu zaslouží.

Obhájce, jakožto režisérská prvotina Brada Furmana, je pro mě milým překvapením. Jedná se o stylové soudní drama, které je pro současného diváka velice atraktivní ať už díky zvolenému prostředí nebo díky předvedené filmařině (skvěle odvedená práce kameramana, povedený soundtrack). I když se může zdát, že samotný příběh moc složitý není, jeho kouzlo spočívá především v nevyzpytatelnosti života na hraně. Tím se nám dostává do popředí hlavní postava, Mickey Haller. Svět, ve kterém žije, ho přímo nutí stát se jakýmsi samorostem, zkrátka naučil ho ohánět se ostrými lokty a právnickými triky. A co že z toho plyne pro nás? Minimálně to, že konečně můžeme vidět Matthewa v pořádné roli! Proto jsem nejdříve mluvil o postavě a ne o jeho výkonu. Na stupiditu svých filmových charakterů totiž poslední dobou silně doplácel. Tentokrát se nám zavděčil a mimo jiné se vyšvihl i s velmi kvalitním projevem. Svého advokáte, majícího kancelář ve svém autě, jež je neustále připravený i na tu nejošemetnější slovní přestřelku a takřka periodicky porušuje zákon, zahrál brilantně a i díky němu je to neskonalý sympaťák. Nedivte se, že podstatná část mého dosavadního názoru patří právě jemu. K hlavnímu soudnímu sporu toho totiž moc ke komentování není. Ze začátku sice případ zmlácené prostitutky vypadá velmi slibně… Skvěle hrající Ryan Phillippe alias Louis Roulet je zahnán pěkně do kouta. Ale postupné souvislosti jsou zbytečně urychlené a ve finiši velmi nedořešené na to, abych mohl tleskat brilantnímu soudnímu majsterštiku. Ne, v Obhájci nejde o vygradovaný konec v soudní síni, mnohem více film boduje dějstvím, kdy se dostaneme ven a na scéně je frajer Mickey, který řeší něco s motorkářským gangem nebo rozmlouvá se svým neméně vyvedeným řidičem.

Někdy se vyplatí vůbec nic nečekat a pouze se nechat příjemně překvapit. Tam kde napjatě vyhlížený Thor zklamal svým sci-fi lookem a fádním příběhem, sbírá důležité body právě Kapitán Amerika. Ten se stručně řečeno drží při zemi a nepotřebuje tři různé světy, aby vás posadil na zadek. Stačí mu k tomu staré známé prostředí 2. světové války. Nepokrytě musím přiznat, že tím se mi trefili do vkusu, zvlášť v době kdy sleduji Bratrstvo neohrožených… Navíc bylo zajímavé sledovat, jak si s dobovými reáliemi povedou tvůrci komiksu… Minimálně za sebe můžu říci, že mi retro atmosféra přišla povedená a líbilo se mi použití nabízejícího se tématu "Hitler a okultismus". Ostatně i v obecnější rovině se mi zdá, že se minimálně v první půli sází na dobrý příběh. Vůbec přerod z podměrečného loosera na nabušeného hrdinu a jeho postupné hledání role (přes cvičenou opičku na ostříleného vlka) na mě zkrátka udělalo dojem. A radost mám o to věcí, jelikož se povedla i omáčka. Humorné nebo naopak akční vložky vždy prokládají děj na správných místech. Jediným menším problémem je fakt, že bitevní vřavě je občas podřízena logika věci (Tommy Lee Jones se naučí super auto ovládat během nanosekundy, ví jak spouštět nitro a ještě předvede akrobatický manévr na konci), ale to je u komiksových záležitostí hold nutné zlo. Jinak ovšem pohodová zábava, která si na nic nehraje a jednou/dvakrát za to zhlédnutí určitě stojí. 65%. PS: Od dabingu jsem zvyklý na ledasco, tohle se však tak často neslyší… z hlavního záporáka udělali komickou postavičku z úplně jiného filmu… „skfělá práce Herren“.

Kovbojové a vetřelci jsou… blbost. Jaké to překvapení! Asi každý čekal, že slepenec divokého západu, emzáků z vesmíru, agenta 007 a Indiana Jonese nebude patřit k nejkvalitnějším kouskům, ovšem nic to nemění na faktu, že jsme si všichni tuhle jízdu chtěli pořádně užít. Však to znáte, kupa filmových odkazů na starší klasiky, nadhled a svěží děj… Bohužel, takoví Kovbojové a vetřelci ani v nejmenším nejsou. Režisér, Jon Favreau, totiž udělal to nejhorší, co mohl. Pojal to vážně. Nejdrsnější padouch široko daleko je senilní, mimoni trestně nevyužití (přitom vypadali náramně), agent Jejího veličenstva mdlý jako vždy a ke všemu se opět zachraňuje stará dobrá planeta Země. Spojením s nijakým scénářem a několika dojemnými scénami slušný propadák. Tohle béčko s áčkovým rozpočtem mělo vypadat úplně jinak! Ve filmu, kde mělo jít hlavně o nadčasovou zábavu, se stalo hlavním poselstvím to, že lidé ještě nejsou tak špatní, a že se má cenu udobřit. Úlet roku!

Šestnáctiletá Hana si spokojeně žije se svým otcem na finské tajze, čas od času tahá 90 kg mrtvého jelena, plynně mluví minimálně 4 světovými jazyky, z pistole umí střílet jako málokdo… Razí totiž heslo: „Přizpůsob se, nebo zemři!“ No, to ještě netuší, že si své životní krédo brzy na vlastní kůži prožije. Všechno totiž začíná zmáčknutím stříbrné páčky… Ano, začátek jistě ambiciózního snímku nepůsobí vůbec špatně. Ale jen kdyby Wright tušil, že častými uměleckými přesahy (viz. orámcování úvodním a závěrečným nápisem nebo povlávající vlasy – nedostalo mě to) zavdá i jednomu nechtěnému. Symbolickým přepnutím páčky totiž šlo všechno do kytek. A to prosím ponechme stranou vůbec fakt, proč na sebe přivolávali pozornost a lokátor zapínali… Nebylo by účinnější využít momentu překvapení? Čert to vem, logických chybek je tam dost i bez toho. Neprospívá tomu ani postupné rozvíjení příběhu. Klišé střídá klišé a příběh pomalu zabředává do takových nesmyslů až škoda mluvit. Zvláštní pozornost je také třeba věnovat sociálnímu procitnutí chudinky Haničky, z které se stal za tu chvíli obstojný dublér Nakládačky z Kick-Ass. Scénář jí neupře krásu holčičího kamarádství a dokonce jí zavede až k prvnímu polibku s temperamentním cizincem… to by však nebyla naše Hana, kdyby to nevyřešila po svém, že? (na obranu nutno dodat, že je to první a poslední úsměvný okamžik filmu) Celou podívanou pak na kolena sráží poslední důležitá stránka, a to akce. Nepřehledné až chaotické, odehrávající se především v šeru. Jinak zajímavé, že našemu malému Rambovi v ženské podobě dá pomalu víc zabrat banda německejch troubů než ozbrojený komando na základně. Do toho se tam ještě motá otec Bana (co ten vlastně předvedl?), dva záporáci (oba s příznačným rysem, jeden si píská, druhý trpí jakousi dentální úchylkou – tohle ale k pořádnému charakteru nestačí, pane režisére…) a v ovzduší neustále poletuje tíživá otázka pravdy, jestli není Hanička, tak trochu zrůdička. Takhle prosím ne.

Zanechme optimismu. Tohle je průšvih. Kdybych jen tušil, že sedm předešlých filmů směřuje k tak prázdnému, povrchnímu a nudnému finále, možná bych do kina ani nechodil. Vždyť tohle měl být konec té nejzaběhnutější značky. Harry Potter, s kterým jsme trpělivě strávili deset let… a má skončit v nemastném neslaném finiši, který zprzní ještě „nadčasovým“ epilogem? Proboha proč? Člověk by řekl, že v průběhu sedmi ročníků v Bradavicích vychytají všechny mouchy, aby rozloučení s diváky probíhalo ve velkolepém stylu… K čemu jsou skvělé audiovizuální efekty, když akce je nesmírně nevyvážená… Já bych totiž rád odlišoval nejusilovnější úkol Harryho Pottera od ochočení ukrajinského štítobřeha v Gringottově bance… jenže ono to moc nešlo! Troufám si říci, že drak měl vůči rozletění ohořelých šupinek vy-budete-vědět-koho navrch. Neuvěřitelně otravná je taky plochost postav a vůbec fakt, že se objeví jenom proto, aby za chvíli opět zmizely, leze na nervy už z principu. Ještě horší je to však s jejich tragickými úmrtími. Hele zemřel tenhle, ach ne, teď zemřela tamta! Přičemž podoba na plátně je zhruba stejně emotivní, jako v mé předešlé větě. Jo jo, emoce jsou, pokud správně počítám, asi čtvrtá Achillova pata filmu. Každá sentimentem zavánějící scéna mě nudila, ovšem to je dozajista také emoce, tak alespoň něco. On scénář se totiž tradičně vyznamenal. Neustále tam někdo pobíhá, ničí tajemné předměty, pořád se naoko něco řeší, ale nejsou sto vydolovat z toho kloudný příběh. Kloves s Yatesem si ale nemají co vyčítat. Oba si na hledání ideální formy vybrali tu nejméně vhodnou chvilku, přičemž Kloves hledá hold kapánek už trochu déle. Co napsat závěrem. Harryho Pottera jakožto sérii mám rád, Harryho Pottera Relikvii smrti na oplátku nemám rád vůbec. Obě části jednoho dílu se nepovedly a připravily nedůstojné rozloučení. Buď jak buď, HP mánie je snad úspěšně za námi… Já se ale nechci poohlížet po něčem, co jí nahradí, já chtěl to velkolepé finále! Rozzlobených a nejprůměrnějších…

Do První třídy jsem nevkládal žádné naděje. Z původní trilogie mi utkvělo dost málo na to, abych se mohl hlásit k fanouškovským řadám, přičemž první Origin jsem bral spíše jako podařenou reklamu na svaly Hugh Jackmana. X-Menovský vesmír mi není cizí, ale nikdy jsem jím nežil… slušelo by se říci, až doposud… a skutečně nejsme daleko od pravdy. První třída musela vypadat skvěle už na papíře! Jedná se sice o poměrně prostý, nicméně nesmírně efektivní příběh, který skýtá neuvěřitelný prostor. A Matthew Vaughn si toho byl vědom – dělal, co mohl a ještě stačil myslet na fanoušky. Jeho verze možného začátku třetí světové války působí uceleným dojmem, a i když chvíli co chvíli přeskakuje od dobových reálií ke smyšleným mutantům s křídly, výsledek je kompaktní. Spojení reálného podtextu (Rusko vs. USA, koncentráky, nacisti), na který je našroubovaný X-Menovský svět se v žádném případě nevylučuje, naopak přidává na zajímavosti. Proto můžou i psychologické scény v tomto veskrze nenáročném blockbusteru působit tak dospěle a okamžitě přesvědčí o své nesporné hloubce… Jen si vzpomeňte na první setkání malého Erika s nacistickým pohlavárem (konkurence pro Hanse Landu?) nebo argentinskou vendetu… Brzy zjistíte, že nejsilnější okamžiky snímku rozhodně nepatří k těm ryze akčním… Tím si mě Vaughn naplno získal. Po Kick-Ass jsem čekal větší cirkus, ale je vidět, že se vyzná. Odhadl, co asi X-Menům pomůže nejvíc. Ubral od hravějšího stylu, ale přesto na něj úplně nerezignoval (výcvik omladiny). Má nesmírný cit pro atmosféru - přesně ví, kdy si může dovolit popustit uzdu. Vkusně pojal například neustálé připomínky minulých dílů, jež nepůsobí účelově, protože mnohdy hrají ve filmu podstatnou úlohu. Skvěle pracoval i s herci. Všichni mají své místečko a nikdo zbytečně nestrhává pozornost. Zkrátka herecký tým, kde pracuje jeden na druhého. Logicky v popředí je však ústřední trojice - Michael Fassbender, Kevin Bacon, James McAwoy – z níž bych rád vypíchl především Michaela předvádějícího skutečný herecký koncert. Stručně řečeno, X-Men: First Class staví na víc než solidním základu, ke kterému přikládá různé bonusy. Ať už v podobě nabušeného OST, cameo roliček Wolverina nebo předchozí Mystique či neznámých osudů známých postav (Beast). Takhle si představuju letní hitovku, mimo filmu jako celku si v ní každý najde ještě něco navíc. 84%.

Trojka u mě propadla na celé čáře. Zaprvé trpí absolutním nedostatkem zapamatování hodných scén. Zadruhé je plná nových nesympatických postav, které jednají jak malé děti. A za třetí, veškerý potenciál dalšího vražícího maniaka zabijí stupidní vývoj (znovu odbyté indicie) a přemíra nelogičností. Zkrátka už to nebaví. Nepodařilo se mi najít sílu přehlížet zjevné nedostatky, jako tomu bylo minule. Jediné štěstí třetího dílu je, že má vcelku vydařené předchůdce, a tak pokusem o příběhový twist vyvolává příjemné vzpomínky. Nemít totiž na co navazovat, film sám o sobě by nefungoval. Nenabídl mi nic inovativního či jakkoli hodnotného. 45% včetně provize.

I přesto, že si ze sebe Vřískot 2 utahuje ještě víc než první díl, posun v kvalitě je očividný. Nestačil ani výborný nápad s fiktivním bijákem Stab či slibně rozjetá debata o osudu filmových dvojek. Snaha se totiž míjí účinkem kvůli nevyváženému scénáři. Kevin Williamson se snažil, to bez debat, ale postupem času začíná jeho rozehraná hra nebezpečně váznout. V první třetině se zachraňuje notoricky známými momenty z jedničky (facka od Sidney, kameraman), pak zkouší navázat novými kousky a chce děj někam posunout (vztah Courteney s Davidem), ale hlavní omáčka (to, co dělá z "vřískotu" -> VŘÍSKOT) mu nějak proklouzává mezi prsty. Populární strašidelné chvilky rozhodně nejsou to, co bývaly. Hodně zamrzí např. scéna s transportem Sidney, kde nelogičnost a tupost bije do očí. Obecně vzato ani tajemno kolem ústředního vraha není prostoupeno zajímavými indiciemi. Proto není divu, že mě závěr moc neuspokojil. Jistě, opět je nasnadě případná pocta Pátku 13, ale čekal jsem víc. Nezbývá než doufat, že trojka překvapí… 60%.

Vřískotu předchází jeho pověst – prakticky dopředu o něm víte všechno podstatné. Otevřeně se mluví o tom, kdo zemře jako první, parodují se jeho nejrůznější motivy… Film se málem stal veřejným tajemstvím jako konec Šestého smyslu. A jelikož jsem samozřejmě viděl Scary movie, nechybělo mnoho a slibný zážitek skončil dřív, než začal… Jeho příběhová kostra inspirovaná právě Vřískotem totiž rozhodně nechodí kolem horké kaše, suverénně vám na závěr prozradí, kdo byl oním vrahem v masce… No, přehlédněme okamžiky, kdy jsem trnul hrůzou, aby se nevyplnily moje nejčernější obavy a ukončeme tento rozvleklý úvod pozitivně: lidé stojící za Scary movie nejsou hovada a Vřískot tak může být oním skvělým filmem, který vám všichni doporučují. Wes Craven spolu s perfektním scénářem dokázal nevídané. Mix strachu a humoru je originální, jednoduše baví. Ten člověk prostě ví, co divák chce. Žádná scéna není navíc, všechno do sebe zapadá. Herci působí příjemně, nikdo se nechová jako hysterický blb. Jen těžko si lze představit snesitelnější formu, kdy se po vzoru těch pravých hororů řítíme do krvavého finále a v tomto případě navíc s úsměvem na rtech… Tu pravou korunu tomu nasazuje pak předesílaný konec, který je skutečně (s velkou úlevou myšleno vážně) nečekaný. Všechno tedy dobře dopadlo - nevítané spoilery nic nezkazily, pobavil jsem se a z fleku bych pokračoval s dalšími díly.

Pravděpodobně nejpopulárnější "hororová" série současnosti konečně doznala svého konce! A byla to pořádná fuška. Sedmý díl je totiž… co si budeme nalhávat… vůbec ten nejhorší, nejzbytečnější, nejnudnější a nejhloupější. Mnohem víc než kdy předtím do očí bije explicitní brutalit a hlavně logické díry, za které by se nemusel stydět ani ementál. Nevím, na co mysleli, ale heslo „Odpovíme na všechny otázky“ se jim šeredně vymklo z rukou. Uspokojivé vysvětlení nepodali vůbec na nic a ve snaze poskytnout alespoň něco málo, vymysleli snad nejdebilnější zvrat, co šel... Po vzoru ostatních jsem se také rozhodl nic neprozradit a mluvit budu raději opět v obecnější rovině - ono to totiž bohatě stačí. Jak vidno scénáristé hold neměli svůj den. Aby to bylo ještě zábavnější "svůj den" zřejmě neměl ani zbytek štábu. Jen těžko se dá omluvit nevírazná režie, které nevytěží vůbec nic ze sebeohavnějšího masakru. Pasti v rámci možností OK, ale koho to má sakra ještě bavit, když všechny ostatní charakteristické rysy série SAW jsou ty tam. Herci děs a hrůza. Mandylor působí nezaujatě, Flanery zase nadmíru nesympaticky. Poprvé mi byla smrt postav srdečně ukradená. Katastrofálně selhává i tempo. Největší napětí jsem zažil asi v první třetině, pak šeď a nuda – čistá nevyváženost. Vskutku žalostný pohled. Od geniálního prvního dílu se ušla dlouhá cesta, jenže na jejím konci nezůstalo z prvotní kvality takřka nic. Je to smutné, že ze 100% pro Saw: Hra o přežití končíme na 10%...

Proti pirátské sérii v zásadě vůbec nic nemám. Na všech předchozích dílech jsem byl v kině a vždy odcházel s pocitem zadostiučinění. Choreograficky vytříbená akce, břitký humor, opilí piráti s namalovanýma očima. Moje dětské já skákalo blahem! Jenže to co člověku stačilo dříve, dneska nemusí… Většina sérií roste společně s publikem, dokonalým příkladem je Harry Potter aneb z pohádky ke stylovému hororu, Piráti však na podobný trend kašlou. Pokud by se mě někdo zeptal, čím se liší Prokletí Černé perly od Na vlnách podivna, víceméně bych mu nedokázal odpovědět. Čtvrtý díl totiž ukazuje jediné - kopírovaní a nešetrné vykrádání s pár usmolenými nápady na vrch (aby se jako neřeklo). Neříkám, že se opět tvůrcům nepodaří pobavit masy a pošimrat bezpočet bránic, jenže vtip řečený počtvrté logicky ztrácí na účinnosti. Proto nebudete nostalgicky vzpomínat při souboji dvou Jacků na soupeření s Willem z prvního dílu, ale bude vám vrat hlavou, jaký smysl má zažívat déja vu, které děj nikam neposouvá a nudí. I když zbyla v novém scénáři pouze hrstka známých tváří, ty nové nic inovativního nepřináší (Penelope se i přes sexy přízvuk jeví nadmíru zbytečná a její černovousý otec jakbysmet) a situaci opět musí zachraňovat duo veteránů – Johnny Depp a Geoffrey Rush. Jediný nový přínos je linka mořské panny s misionářem, jinak je to samý skok z vodopádu, ohrané hlášky (i Jackovi občas dojde dech), znetvořená posádka a závod za relikviemi. Zkrátka pořád ta stejná písnička. Trio scénáristů propadlo na plné čáře! Nesmírně odbyté je i tempo, jak už říkala vjera, než se posuneme k mořským pannám, film tápe a divák s ním. Ještě štěstí, že v závěru se to zázračně zvrtlo a někdo na správném místě (hlavní podezřelý, Rob Marshall) si uvědomil, v jakých kolejích by měl film jet už od začátku. Z kina tedy můžu opět odcházet víceméně se zadostiučiněním jak před pár lety, ale bohužel už s lehkou pachutí a pocitem toho, že jsem vyhodil vstupné za upravenou verzi prvních třech dílů. Tvůrcům šlo jen o to vytvořit odzkoušený průměr, který nebude čeřit vodu a bez zbytečné snahy si tak lehce vydělat. Ale já bych raději viděl Piráty znovu v roli odvážného bukanýra, než jako osobu na pustém ostrově, která se bojí vyplout do neznáma. Ovšem třeba jednou přijde čas, kdy se opět osmělí a ještě nám všem ukážou! Prozatím však slabých 60%.

Takřka nekonečná zásobárna komiksů Marvel předhodila dalšího superhrdinu, napsal se scénář, pár dnů se točilo, pár měsíců strávených v místnosti na digitální efekty a na světě je další blockbuster určený k rychlé spotřebě. Ano, o strojové výrobě by se dal napsat názor sám o sobě. Mluvme ale raději k věci, jasné je, že někdy se sázka na neznámou povede a někdy ne… jak je na tom Thor? Upřímně řečeno i po týdnu od návštěvy kina ve mně převládá ten samý pocit – rozpačitost. Thor podle mě doplácí na slabou předlohu. Stručně, i když se maskuje mytologií, starými bájemi a archetypálními hrdiny tvrdého zrna, stejně nemá obsahově moc co nabídnout. Námětem se pohybuje na nesmírně tenkém ledu morální nápravy a ke všemu ještě přidává téma nové lásky. Pro severského borce s kladivem celkem průser. Nezískalo si mě ani neustálé prolínání dvou, potažmo třech světů – Asgard, Země, Jotunheim – které sice nepůsobilo chaoticky, ale film zbytečně rozkouskovalo. Je to ovšem velká škoda! Druhá nejpodstatnější část filmu – podání – se totiž povedla. Svižná akce, speciální efekty (odpustím lehce kýčovitou architekturu Asgardu), dialogy na úrovni, nadhled a především vtipné vložky ala „půjdu si koupit koně do zverimexu“. Časem si zvyknete i na herce v čele se sympatickým blonďákem (u Hopkinse mi to trvalo kapánek déle) a najednou si uvědomíte, že by mohl film celkem solidně fungovat… kdyby nebylo onoho děje, jenž nejlépe vystihuje slovo slepenec. Určitě to zamrzí. Potenciál tu byl. Možná se zde podepsala zmiňovaná masová výroba a Thorovi měli věnovat větší pozornost… To nejpodstatnější ale je, že si tvůrci neuřízli žádnou velkou ostudu. Rozhodně se nejedná o propadák typu Elektry či Ghost Ridera a průměrný divák má solidní šanci se pobavit. Já však po kladných ohlasech okolí čekal mnohem víc a s výsledkem nemůžu být spokojený, 55%.

Zdá se to až neuvěřitelné, ale v kinech řádí v pořadí již pátý díl a stále není tato série u konce s dechem. Ba naopak! Režisér Justin Lin udělal od nejslabší trojky pořádný krok kupředu a znovu připravil perfektní zábavu, která nedokáže nudit. Výbuchy, bouračky, několika tunový trezor na dálnici… fantasii se meze nekladou. Ale přece jenom, neztratí se tyto povedené nápady v nevýrazném příběhu? Vůbec ne! V tomto ohledu se mi velice líbil scénář. Samozřejmě, žádný zázrak to není… Sází se na osvědčený mustr, kdy se pro okradení zaručeně nejprohnilejšího padoucha shromáždí tým složený z pestrých charakterů, pokud možno alespoň z šesti národností a všech barev pleti… Filmu to však mimo jiné přináší jedno velké plus - humor. Nevím, nakolik jste si toho všimli, ale do té doby než na place přibudou jména jako Ludacris, Sung Kang nebo Tego Calderon, se můžeme tak akorát soucitně usmívat špatným hláškám Vina Diesla. Je to vítaná změna a je moc dobře, že se nám série stále rozrůstá o nové tváře. Ovšem tou nejpodstatnější tentokrát nebyl nikdo ze strany „těch v autech“, nýbrž borec na opačné straně barikády, Dwayne Johnson. De facto nejpovedenější tah režiséra, jelikož někoho podobného jsme potřebovali jako sůl. Někoho, kdo bude rovnocenným soupeřem Vina, kdo s ním bude prohazovat zdi a bude natolik zajímavý (mj. úžasná bradka), že na něj jen tak nezapomeneme. Bohužel to, co se povedlo scénáři u postav, jde jen stěží říci o dialozích. Někdy naprosto hloupé, zbytečně jímavé řeči, které kazí jinak dobré momenty. Ostatně proč vůbec zařazovat polemiku o rodině do nabušené jízdy? K realitou nepoznamenané akci se to prostě nehodí. To je asi největší výtka do budoucna. Jinak naprostá oddychovka, jež svým předešlým dílům rozhodně nedělá špatné jméno. Akce, vtip, kapička nadhledu, zvraty, překvapivě i pár silných okamžiků (ležící Dwayne ala kapitán Miller v Ryanovi)… letní jízda jak má být. PS: Počkejte si na konec titulků, nebudete věřit vlastním očím.

Za málo peněz, hodně muziky. Zdrojový kód má zhruba všechno, co od správného sci-fi thrilleru očekávám. V prvé řadě – NÁPAD. Ano, vytváření paralelních světů začíná být ohrané, ale opět se ukázalo, že záleží především na podání. Příběh o super-revolučním projektu ohánějícím se kvantovou fyzikou, kde vám načtou 8 minut díky pár hadičkám v mozku je podán s takovou samozřejmostí, jako kdybyste sledovali Shakespeara. Scénáristé odvedli kus práce, a i přes přepálený konec můžou být spokojeni… Dalším kouskem do skládačky byla AKCE. Ač je rozpočet na dnešní poměry více než úsměvný, digitální omáčka obstojí i ve srovnání s konkurencí. Hlavní klad je navíc v pátrání po neznámém teroristovi. Máte plné kupé lidí a jen si zkuste zjistit, kdo je ten pravý. Tempo mělo příjemný spád a já se vážně bavil, hlavní postava mě dokázala okamžitě strhnout na svou stranu. Prvotřídní podívanou tedy zkompletovali HERCI. Jake Gyllenhaal odvedl svůj osvědčený standard, který povyšuje neuvěřitelně sympatickým projevem. Nadšení fanynek naprosto chápu… Nevím jak vy, ale já mám jasno. Filmový rok 2011 začal velmi dobře. Zdrojový kód je svěží popcorňák, jež i díky výborné REŽII může myslet na mnohem vyšší mety. Jones zkrátka umí… Těším se na další zhlédnutí.

Čistokrevné béčko ještě nemusí být hanlivý výraz. V loňském roce předvedl Rodriguez se svojí Mačetou nebo Stallone s Postradatelnými, že se může jednat o úžasnou porci srandy. Z mého pohledu, však Drive Angry přichází tak říkajíc s křížkem po funuse. Vrhá na mě dojem příživníka. Nejprve si vypůjčuje mnohé od staršího "Sejmi je všechny" (dítě, styl akce) a ze svého repertoáru toho nabízí skutečně poskrovnu. Vesměs celé tempo 104 minutové stopáže je neuvěřitelně vlažné. Akční scény při sobě nedrží, nedávají větší smysl a nenabízí nic nového. Když už zkouknete tolik bezduchých blbostí - kde se pro rozstřelené koleno nechodí daleko - jako já, ohromení čekejte jen stěží. Drive Angry má pár světlejších momentů, ostatně jako asi každý odvazový počin, ale na to jaké měl ambice, zůstal slušně řečeno na půli cesty. Za pár let po něm nikdo ani neštěkne. Už si moc Ghost Ridera nepamatuju, ale jeho úroveň Drive Angry vcelku vystihuje. Vždyť se beztak jedná o další problémy s peklem, jen s jiným ratingem. I když hlavnímu borci nehoří lebka, o moc vtipnější, zajímavější, či jakkoli poutavější není… Jen se potvrdilo, že Nicolas nemá dobrý výběr rolí a Miltonem se tak nějak pronudil. On nehraje, jenom se tváří – nedostanete z něj ani tu zlobu slibovanou v názvu. Zbytek je pak složen z plytké kaše, ohraných monologů, tupých reakcí a směšných hlášek. Nic, za co byste museli utrácet peníze. Lákavé 3D také nepřesvědčilo o své popularitě a jen poskytuje další důvody pro jeho masové omezení. Proč tedy filmu nakonec dám 40%? No protože William Fichtner. Nechtěl jsem znehodnotit jeho jméno zařazením mezi předcházející řádky, a tak ho, coby snad jedinou kvalitu, dostatečně vychválím až nyní. To kvůli němu stojí Drive Angry za zpětné ohlédnutí, kvůli němu neodcházím z kina úplně rozhořčený a kvůli němu jsem si užil konečně špetku té zábavy. Duo scénáristů kromě přepáleného příběhu vymyslelo také jednu fungující postavu a jsem za to skutečně rád. Skvělý herecký projev, vtipné repliky, přirozené charisma. Díky alespoň za to málo.

Divadlo Járy Cimrmana je pojem. Budou tomu tak dva roky, kdy jsem poprvé zhlédnul Vyšetřování ztráty třídní knihy. Abych pravdu řekl, nejprve jsem z jejich vystoupení dvakrát nadšený nebyl, ale jak čas plynul a člověk dospívá, pochopil jsem, že humor podobného ražení jen tak někde nenajdu… Tolik kultivované zábavy, vtipných bonmotů, nadhledu a nadčasových hlášek… Myslím, že není nutné vykládat, proč jsem si je zamiloval a nyní na ně nedám dopustit. Do dneška mám za sebou 12 z 15 her (kupříkladu Záskok snad 6x) a většina z nich u mě sklidila bezbřehou úctu a obdiv. Ale znáte to, s jídlem roste chuť a i divadelní parket mi začínal být malý. Řada tedy přišla na ostatní počiny dua Smoljak-Svěrák. První na řadě byla logicky Nejistá sezóna. Film sám o sobě určitě hodnotný… Každého zajímá, jak se vedlo jeho oblíbenému divadlu v zákulisí během nelehkých dob komunismu. A podle slov samotného pana Svěráka tak vznikl reálný obraz doby, kdy osud divadla měly v rukách nadřízené orgány, kdy se musela dávat každá replika ke schválení a na vystoupení chodili kontroloři. Není žádným překvapením, že vyznění nemůže být čistě pozitivní, mísí se zde bezmoc s nezdolným českým duchem a vše dává dohromady takový hořkosladký nádech. Autoři se sice snažili zařazovat vtipné historky (upřímně, málo kdy povedené) či ukázky ze svých her a zmírnit tak opozici k režimu, ovšem jiný význam pro mě Nejistá sezóna mít už asi nebude. V divadelních hrách jsou dobové reálie zástěrkou pro salvu smíchu, zde je ona humorná složka naopak proto, aby se film nebral tak vážně a nečišela z něj jenom rozmrzelost z politické situace. Nejistá sezóna tak neplní funkci humoristickou, ale v první řadě osvětovou. Není to další kousek, který bych zařadil ke slavným vystoupením a díval se na něj několikrát za sebou, ale právě tím je svým způsobem jedinečný. Někdy je potřeba vybočit ze zaběhnutých kolejí a raději se pokusit něco důležitého sdělit. Takový spolek Járy Cimrmana neznám, ale líbí se mi to.

Jestli v Nejisté sezóně nepadne slovo Cimrman ani jednou, zde je nejen obsaženo v názvu, ale během děje na něj narazíme snad 100x. Je jasné, komu celý film patří… ano, "Jára Cimrman, ležící, spící", je pokus o oficiální poctu Největšímu z Čechů. Za přispění tvůrčího dua Smoljak/Svěrák se konečně dozvídáme vše potřebné, co by správný nadšenec měl vědět. Druhý jmenovaný se dokonce osobně ujme nelehkého úkolu – poprat se s mistrovou genialitou a věrohodně ho ztvárnit. Nutno podotknout, že z hereckého hlediska to bylo naprosto v pořádku. Mrzí mě ale jiný problém. Co se scénáře týče, páni tvůrci nebyli při psaní asi v plné síle. Jak jinak si vysvětlit do extrémů hnané fórky. Právě z etapy Cimrmanova života jsem si sliboval nejvíc a odcházím mírně zklamaný. Myslel jsem, že styl jejich psaní mám zcela osvojený a mezi životními úseky bude následovat jeden vřelý vtípek za druhým... ale tímhle mě zaskočili. Ať už přehnané zdravení na ulici se známými osobnostmi (které beru jako nutné zlo ve snaze o historický kontext) nebo mírně otravné vynalézání… prostě když čekáte osvědčený standard i malé odlišení od dosud tak povedeného stylu je patrné a zamrzí. Hluchá mi také přišla pasáž s „českým mořem“… Nejprve jsem hledal chybu u sebe, protože tenhle soubor přece chyby nedělá, jenže po nějakém tom přemýšlení jsem na nic nepřišel. Ač se mi to tedy stále nezdá, i Smoljak se Svěrákem si vybrali své slabší místo. Přišlo mi, jako kdyby chtěli být vtipní za každou cenu. Zbytečně tlačili na pilu. Do noty mi nepadli ani se závěrem. Možná chtěli mystifikovat, či poupravit vyznění pro větší zajímavost, ovšem jak říkám, nic pro mě. Ne tedy slavný Járův krok stranou, ale šlápnutí vedle. Jenže stále je tu ta nálepka divadla Járy Cimrmana a ta veškeré námitky tak nějak posílá do ztracena. Celkovou solidní úroveň zachraňují dialogy z muzea peří, herci, kteří doposavad se souborem neměli nic společného (Libuše Šafránková) a připomínka Němého Bobeše skrze poradu během lovu na zajíce. 65%, které kvůli lepšímu svědomí zaokrouhluji na 70%. Zatím nemám srdce dát míň.

Není těžké mu podlehnout, ale přesto se odsuzuje tak snadno… Rok ďábla je zkrátka svůj a jiný nebude. Nedivím se, že ve své době trhal rekordy návštěvnosti, Nohavica je pojem. Jeho písničky poslouchám jako každý druhý, není můj idol, ale spolu s Plíhalem tvoří skvělou dvojici. Přiznám se, že o jeho problému s alkoholem jsem netušil, stejně tak jsem neznal bizardní nesnáze druhého jmenovaného... O lákavost scénáře tedy bylo postaráno... Tu pravou filmovou hodnotu však dodal až režisér Petr Zelenka. Skrz generace vyvolává jeho odkaz nejrůznější rekce. Jedni chválí, druzí nechápou, třetí zůstanou někde uprostřed (a do dalšího zhlédnutí se nepohnou z místa – viz. já). „Jeho mystikou opředená velká souhra náhod, nadsázky a hezké hudbou v pozadí“ (pracovní název vyjadřující všechno podstatné) se díky svému podání stal nezapomenutelný. Ať chcete nebo ne, každý si z filmu něco odnese. Ti bystřejší z nás si zafilozofují, umělečtěji založení jedinci budou obdivovat kompozici, a když prostě vypnete mozek, budete odměněni pohodovým soundtrackem. Ovšem tak či onak, nemělo by se zapomínat, že hudba zde není číslo jedna, nýbrž pouhý zprostředkovatel hlubšího zážitku. Chtěl to tak režisér, snaží se o to i ostatní s Nohavicou v čele. - Za což si Jarek zaslouží zvláštní pochvalu, jelikož si nekrade záběry pro sebe a dává vyniknout filmu jako celku. - Zelenka si byl moc dobře vědom, kdo kde má jakou roli a všechny krásně zkompletoval, k jeho práci chovám respekt. A jestli jsem vás stále nepřesvědčil o kvalitách snímku… Stačí si uvědomit, že pouhé uvažování o smyslu českého novodobého počinu je u mě událost zcela netradiční, ba co víc, čistě ojedinělá. Závěrem bych chtěl ještě říci, že počáteční problémy s překousnutím hry na fikci, domnělou pravdu a malilinkatý zlomeček reality nakonec překonávám. Rok ďábla si cením a rád se na něj někdy podívám znovu.

Děcka si mě získala osobitým podáním paní režisérky (Lisa Cholodenko) a velkým nadšením pro věc. V podstatě vzato, řadí se k žánru pravdivého zobrazení života, ale berou si z něj jen to nejpodstatnější. Snaží se nás mnohem spíše bavit, než nudit (jak mají filmy typu Cvokař v popisu práce). A já mohu říci jediné - konečně to někomu došlo! Čím víc se Děcka od striktního znázornění reality liší, tím více jsou zajímavá. S radostí jim prominu menší disfunkčnost, či chcete li slabší uvěřitelnost. Lisa u mě boduje takřka ve všech ohledech. Charakterově pestrý, kontroverzní a spletitý příběh, který otevřeně brnká na odlehčenou strunu. Stravitelné podání na atraktivitě vůbec neubírá, vtípky jsou akorát. Pravidlo: „Nejdřív zabavit, poté líčit realitu“, by se mělo stát čistě oficiálním. Vznikl tak skvěle napsaný mix, svěží jak hygienický kapesníček. Výhodu má tento snímek i v bravurních herečkách. Jejich výkony jsou tím pravým pojivem a nehledě na logickou pozornost kolem lesbického námětu, to ony drží naděje na nejrůznější ceny. Obzvláště v druhé půlce obstaraly povedenou gradaci, která vyústila v opravdu zajímavé finále. Zametení s jediným podstatným mužem bylo krásné znázornění faktu, že film patří ženám! A i když to primární účel filmu asi nebyl, opět se vznesla řada otázek >na v současnosti tak populární téma<. Od naprosté ignorace, následného prolamování ledu, přes módní záležitost až k lidské potřebě jako takové. Uznání v podobě Oscarů (na kategorii nezáleží) by mohlo přiblížit Hollywood zase o kousek dál otevřenému pohledu na odlišnou sexualitu.

Zpívá to Noname. „Prečo su věci tak ak su?“. Po drobné kosmetické úpravě to hlásají i Simpsonovi (s05e05). „Moc syrovosti a moc málo dovádění. Neškodilo by trochu násilí.“ A vystihuje to vlastně vše! Tenhle názor nebude o tom, čím film je, ale čím by měl být. Pro Winter´s bone nemám zkrátka pochopení. Svou depresivní atmosférou nedokázal vůbec nic. Téměř dvě hodiny mě nutí, abych se díval na obraz chudiny, všeobecné bídy, drog a šedi… především té šedi. Myslete si, co chcete, ale je to žalostně o ničem. Atmosféra je fajn základ, ale když jí nepodpoříte, je vám platná jako Harley-Davidson na Gridu. Pro fajnšmekry, kteří se rádi utápějí v detailně vykreslené beznaději lahůdka, pro ty ostatní obdivující lightcycley, sáhodlouhá nuda. Winter´s bone něco zoufale chybí. Něco, co by bavilo, udivovalo, šokovalo! Protože ten pomalu vyprávěný příběh, bez zvratů či zajímavých částí (z toho jezera sem se měl jako posadit na zadek!?) se neuvěřitelně rychle přejí. A že to se mnou začalo být opravdu špatné… Nezaujat hlavní hrdinkou, jsem si představoval její brzkou smrt na štípači na dříví, v každé scéně, kde byla vidět zbraň, toužebně očekávám výstřel. Cokoli, co mě konečně probudí z polospánku… Chybí hlubší kriminální podtext, rozepsanější charaktery postav, neokoukané postoje... chybí toho spoustu. Do dalšího Oscarového kandidáta jsem šel s velkými nadějemi… Na místo pozitivního zážitku si však odnáším jen další z řad ujištění, že obsahově prázdné nezávisláky nejsou nic pro mě.

Podle názvu celkem logický děj, ozvláštněný neznámou totožností lovců a kořisti. Hra na kočku a na myš se nejdříve zdála být zábavná. Nízkorozpočtové pojetí mi bylo sympatické, režisérský přístup solidní a především kamera vylepšovala i ten nejfádnější záběr. Velká škoda, že po prozrazení identity ústředních postav se jedna dějová linka okatě tlačí do překombinovaného a rádoby šokujícího stylu. Dělání naschválů, vzájemné (ne)zabíjení se a především rozhovory za účelem sdělit pouze nejnutnější minimum působí velmi zvláštně. Je fajn, že nezůstali úplně při zemi a měli nějaké ambice… Ale na jednu stranu víte o předloženém vesmíru velký kulový a na druhou do vás hustí neustále tu samou informaci. „Vyhynutí, přizpůsobením a podstata války obecně.“ Nejdříve v rámci možností silně jednostranné leč své, poté čím dál tím víc otravné. Rovněž poslední minuty vybízející k pokračování dost dobře nechápu, moc nepřehledné až zmatečně, ucelenost tomu zoufale chybí. Pro málorozpočťák je dobré být odlišný a razit nový druh zábavy, ale takhle to vyzní pouze jako hra a amatérská óda na známější kousky. Zarazil mě i věk režiséra, původně jsem se těšil na mladého studenta, který si filmem pomůže na vyšší místo, ale 43-letý Sandy Collora, coby machr přes speciální efekty a modelařinu, mi sem nesedí už z principu. Masky jsou laciné, co si budeme povídat, srovnání se seriálem Angel pak vcelku trefné. Jako jednohubka to není špatný nápad, pokud si chcete odpočinout od megalomanských projektů za nehorázné sumy, proč ne, ale stále se tu najde mnoho chyb a nedostatků… Hodně těžko se mi hodnotí, nejde použít standardní měřítka, proto 50%.

Hezký film. Když si v hlavě přehrávám všechny na Oscara nominované snímky, co jsem viděl, něco takového mezi nimi přesně chybělo. Neamerický přístup, herci-divadelníci (viz. předloňské Pochyby), výborný scénář (konkurent pouze Network) a takové to laskavé podání. Přitom natočeno prakticky bez chyb, jak hlásá reklama na Calgonit, diamantový standard. Něco mi říká, že režisér Tom Hooper má veliké šance. Ostatně jako celý film… King´s Speech je pro mě jedno z nejpříjemnějších překvapení roku! I když zmíním oblíbenou výtku všemožných kritiků, a to sice, že film svůj žánr nikam neposouvá, originalita se upřít nedá. Vada řeči na královském dvoře se ukázala jako znamenitá volba – přichystala nevšední zápletu a zároveň není natolik pobuřující, aby se jakkoli vyhraňovala, čímž by ztrácela konzumní část publika (Black Swan). Chytře probouzí lidskou zvědavost, upoutá pozornost a zbylý čas přesvědčuje o svých kvalitách. A že se má o co opřít. Pominuli řemeslnou stránku věci, všichni hrají výborně. Plátnu vévodí-kraluje Colin Firth, kterému bych Oscara upřímně přál. Zrovna tak to mám u Geoffreyho Rushe, perfektní výkon, bravurní doplňování… Balea vem čert, on si to zaslouží víc! Jediná Helena trochu upozaděná, v rámci možností v pořádku, ale doplatila na logickou ignoraci ženských postav. O nich totiž film nebyl. Co říci závěrem, snad jen, že takhle upovídaný snímek, kde se prolíná herecká špička s kvalitní prací lidí „za kamerou“ si o ty ceny úplně říká. Těžko soudit, jestli má na Film roku, ale jedno vím už teď jistě - líbil se mi moc a druhé zhlédnutí určitě bude.

Originálem neovlivněný (Maršál z roku 1969), jsem se pustil do dalšího oscarového favorita. Nutno podotknout, že od bratří Coenů znám všeho všudy 3 filmy, takže můj názor na ně má k objektivnosti hodně daleko… Ale s prací zde odvedenou jsem spokojený. True Grit se dal natočit mnohem hůř! Jejich lehce satirický, výpravno-zdlouhavý styl mi sedí (+ povedená hudba s kamerou). Pro mě návrat ke kořenům pravých westernů, bez moderní deformace a přehršle nesmyslných přestřelek… Já vidím problém jinde - v příběhu samotném. Další pomsta? Proč ne… Ale na to, že celý divoký západ komanduje 14-ti letá feministka, jsem si zvykal hodně dlouho... Nic proti Hailee Steinfeld, hrála moc hezky, jen představa atypického trojúhelníku – ukecaná holčička, opilý maršál a pravý texaský šerif – je mi na míle vzdálená. Zrovna tak postupné rozvíjení, stěží maskující svou předvídatelnost, se mi dvakrát nezamlouvalo. True Grit stojí na hercích a atmosféře, a jako takovému, zbytečně přepálené (či chcete-li, časově velkorysé) finále jen a jen uškodilo. Tempo je vůči zbytku nevyváženě a místo zlatého hřebu se konal zrezlý kus železa, kazící dosavadní náladu. Hození do mírně filozofické sféry, ozvláštněné rádoby dramatickým prvkem (aka Jak vycvičit draka), zde paradoxně vůbec nefunguje (i když by na rozdíl od zmíněné pohádky mělo dvojnásob). PS: Chtělo to opravdovou kuráž, aby se mírný nadprůměr takové ráže spojoval s Oscary - maximálně nominaci pro Hailee (zářivá kariéra na obzoru?). 65%.

Neuvěřitelně špatné. Remakeovat pět let starý film? No dobře, už jsem si zvykl… Ale natropit takové množství chyb! Vystavění kriminální zápletky, scénář, odtažitost, nevěrohodnost, akční scény, logické nepřesnosti, charaktery postav hodných, zlých, tak těch tradičně přitroublých – nezodpovědné, spíše neodpustitelné. Kdyby tomuto fiasku nepropůjčili tváře Johnny s Angelinou, bylo by ještě hůř… A to podotýkám, že to mezi nimi nejiskřilo (pověsti o vzájemné nesnášenlivosti přes veškerou profesionalitu víc než pravděpodobné), Angelina předvedla pouze pár standardních pohledů z kategorie sexy až žhavé a Johnny neudělal nic proto, aby svého hrdinu jakkoli ozvláštnil. To toho chci tak moc? Mám snad být spokojený, když musím vzít za vděk hezkým prostředím a párečkem stars? Takové nároky směřuji na neslaná nemastná béčka typu From Paris with Love, nikoli předesílané hity roku… tak se ptám znovu a naposled, kde se sakra stala chyba, proč The Tourist dopadl tak žalostně? Jak jste si už všimli, štve mě to opravdu hodně… a mám víc otázek než odpovědí. Z názoru tedy nevyčtete nic směrodatného, pouze kupu stížností na neznámého respondenta. Moc rád bych znal pravdu, jelikož takhle nevypadá za nepříznivých podmínek ani ten nejprůměrnější blockbuster. Zbyla mi tak jen plochá podívaná, která neumí prodat ani zajímavý (leč předvídatelný) zvrat a oči pro pláč. Překvapivě vlažné, povrchní, nijaké… i na relaxační oddychovku setsakra málo.