jakupb

Pro mě osobně byl druhý díl Expendables jeden z nejočekávanějších filmů roku. I když nebyla jednička zrovna dokonalý film, vždycky si ho rád pustím znovu… a to samé jsem čekal i nyní. Bohužel, přání se mi neplní. Z Expendables 2 mám velmi smíšené pocity. Na jedné straně je to pořád naprosto bezstarostná zábava plná cákající krve a přes zuby ceděných hlášek odkazující na známé role hlavních hrdinů... Na straně druhé film působí jak sešitý horkou jehlou, přičemž nástin scénáře snad Sly škrábal na koleně o přestávkách v posilovně. Expendables se dá odpustit hodně. Občas je to však za čarou. Celý příběh je směšný, zápletka nestojí ani za řeč a zvraty typu deus ex machina jen podporují celkovou bezradnost. Scénáristé si však můžou podat ruku s režisérem. Místo toho, aby West akci úměrně gradoval, to nejlepší nabídne v prvních 10 minutách a chvíle, které mají vejít do dějin absolutně nezvládá (Sly, Arnie, Willis a Chuck v jednom záběru proti přesile a přitom scéna působí tak strašně nezajímavě!) Druhý díl Expendables funguje pouze na poli dílčích episodek, jakožto celek je to jednoznačné zklamání. Nicméně z kina jsem odcházel s lepší náladou, než když jsem do něj vešel a to je v tomto případě asi to hlavní.

Ze začátku se to tváří dospěle. Batman je v invalidním důchodu a vypadá to, že by ho nepostavil na nohy ani hektolitr geladrinku. Pravda o Harvey Dentovi je stále zametená hluboko pod kobercem pro dobro Gothamu. Kariéra komisaře Gordona pomalu ale jistě končí - válka má být nahrazena obdobím míru… Jenže je tu Bane. Nový a také poslední záporák Nolanovy trilogie. A i když jsem ještě před rokem počítal s Hádankářem, Bane není nejhorší volba. Přesto, na Jokera se zapomenout nedá. Není to jen o postavě samotného Heatha, je to o ději a zvratech, které jsou s postavou šíleného klauna spojeny. Jasně, nejsem první, kdo to píše, ale s Jokerem jste nevěděli, co bude následovat, nevěděli jste, na čem jste. U Banea to víte naprosto přesně. I přesto, že jsou scény s ním nabyté nesporným nábojem, díky hlavní příběhové lince, která se na něj váže, je film na můj vkus příliš očividný. A rovněž kapánek rozvleklý, jelikož neumí výrazně zaskočit či dokonce ohromit jako tomu bylo minule. Celé jsem si to představoval nějak jinak. Není náhoda, že druhý díl, ač s takřka stejnou stopáží uteče během chvilky, kdežto zde máte čas si všímat i sebemenších chybiček. A tím to možná taky bude, The Dark Knight Rises mě vůbec nepohltil a dává člověku spoustu času všímat si nesrovnalostí a pro mě zbytečných klišé, jež slibný rozjezd ve vážnějším duchu úplně pohřbívají (alespoň Catwoman šla využít mnohem lépe!). Tenhle film je jistě nadprůměr s velkými plusy, jako je perfektní vizuální stránka a snad ještě lepší hudební podkreslení. Vyniká kvalitními herci a dokonce i víc než snesitelným Balem, který se mi po dlouhé době vážně líbil. Jenže když víte, že stejný režisér před pár lety natočil Temného rytíře, je to krok zpět. Když totiž čekáte další 100% hodnocení, po skončení nejsou slova chvály ta první, která se vám vybaví. 70%, přičemž je minimálně 10% zásluha IMAXu.

Série Prciček u mě už dávno ztratila na zajímavosti. Doba, kdy jsem si od spolužáků sháněl každý díl a po vzoru hesla "zakázané ovoce chutná nejlépe" se na ně tajně díval, je dávno pryč. Přesto jsem si chtěl připomenout staré časy… A Školní sraz je k tomu jako dělaný. Po 9 letech je tu totiž konečně snaha vytvořit film, který má větší ambice než jen skončit na DVD. A jak to tedy celé dopadlo? I když dnes, víc než kdy jindy vidím, že je to žánrově jen další z řady tuctových amerických komedií se všemi zlozvyky, s výsledkem jsem spokojený. Film jede celou dobu na příjemně nostalgické vlně, kdy sraz starých známých ze střední využívá někdy ke vkusným, jindy zase k okatým narážkám na již dobře známé scény. Ačkoli mají Jim, Oz, Kevin, Finch a Stifler za sebou pěknou řádku let, uvnitř jsou stále stejní a pořád je s nimi sranda. Často je sled vypointovaných scén jen těžko uvěřitelný a mnohdy dějové zvraty lezou na nervy (především tehdy, když si musí chlapi něco žehlit u svých drahých poloviček), ovšem Školnímu srazu nelze upřít spoustu vtipných momentů. Kvalitou se dotáhl na původní trilogii a s čistým srdcem mu můžu dát 60%.

http://oi49.tinypic.com/13znwrb.jpg

Prometheus není špatný film. Dívá se na něj moc hezky, po většinu času baví a má i pár scén, které rozhodně stojí za to vidět znovu… Jenže i když ho jako celek vidím spíše pozitivně než negativně, v nejednom ohledu je to velké zklamání. První výtka, která pobouřila asi každého, směřuje k podivnému prostříhání. Hodinu a půl se film nadechuje, pozvolna spřádá různé dějové nitky, poodhaluje ty nejtemnější zákoutí vesmíru a nejednou BUM, film udělá obrovský skok. Na diváka se z čista jasna vyvalí snad 5 klíčových okamžiků, kterým viditelně předchází 30 minut, jež tu prostě nejsou! Dále by mě zajímalo, jak je to s těmi formami života, jelikož mi přišlo, že to neví ani samotný Ridley. Snad z každé postavy se líhne něco jiného a člověk neví, co může čekat (klíč k rozluštění viz. link v nadpisu). Ke konci to vypadá, že vše nabírá jasnější obrysy, jenže finálnímu zrození v podobě >jeho< tak trochu nehraje do karet jeden důležitý fakt. Co zabilo ostatní "bohy" na lodi? Nebyli to náhodou ti samí hnusáci z černého slizu? >On< už měl tedy nějaký ten čásek existovat. Možná se pletu, ale alespoň je vidět, že chybí odpovědi. Ridley toho nechává moc na fantasii fanoušků. Mnohdy to nebývá na škodu, jenže tady je tolik nedořešených věcí, až to není hezké. A na závěr ještě jedno rýpnutí. Když chtěli poslední minuty zasvětit poctě Vetřelci… trochu zapomněli, že frajera, kterého s velkou slávu posadili do stejné polohy, jak ho známe z prvního dílu, o pár minut poté přemístili někam úplně jinam… Takže se to celé míjí účinkem. Shrnuto podtrženo, 60%.

Začátek více než podobný Total Recall vypadal vážně slibně - Dovolená snů, která se jak jinak vymkne kontrole. Kulisy Delosu jsou náramné a vůbec nápad s autentickým prostředím, kde si můžete splnit své sny za směšných 1000 dolarů na den, je výborný. Problematika robotů je dosti nadnesená a nemalé množství nedořešených drobností zamrzí, přesto jsou ony stroje s lidskou či zvířecí podobou na plátně zábavnými společníky. Jen škoda, že svižný rozjezd a dobře načasovanou zápletku nestřídá finále, jaké by si film určitě zasloužil. Neubráním se dojmu, že se mohl souboj Benjamina s robotickým Brynnerem konat na trochu nápaditějším místě a hlavně více akčním způsobem. Věčné schovávání gradaci opravdu neprospělo. Přesto závěrečné orámování otevřeným koncem nasazuje tu správnou korunu a i ono je důvodem proč dám 70%, ačkoli jsem původně chtěl dát o deset procent méně. Stručně řečeno, Westworld je po většinu času svižné sci-fi, které baví a hlavně poskytlo mnoho nápadů budoucím filmům, jako je již zmíněný Total Recall, Predátor (termovize), či další tři, které uvedl xxmartinxx.

Avengers mě rozhodně nezklamali. Jasně nejlepší kino zážitek od předloňských Expendables. A důvod je jasný. Neexistuje lepší recept na popcorňárnu roku než šest superhrdinů, pořádná nálož akčních scén, pohotový humor a parádní efekty. Žádný fanoušek nemůže odcházet se svěšenou hlavou… každá sekunda 137 minutové stopáže je dělaná tak, aby splnila sen nejednoho malého kluka. Nejen, že dojde na vzájemné konfrontace všech hrdinů, kdy jmenovitě souboj Hulka a Thora už teď patří do zlatého fondu, ale celý děj je prostoupen neustálými narážkami na minulost všech zúčastněných. Tihle komiksoví Dannyho parťáci jsou prostě parádní nářez, který si vychutnáte do posledního detailu. Avengers vsadili všechno na jednu kartu, není to složité, nemůžete čekat, že vás něco překvapí, ale v rámci oddechovky nenajdete jim rovných. Odvaz, jenž rozhodně nevidím naposledy. 84%. PS: pokud se rozhodnete pro 3D, tak jedině do IMAXu.

Nevěřil bych, že se to může povést, ale Hněv Titánů je ještě prvoplánovější, povrchnější a celkově stupidnější než díl předchozí. Nejen, že vsází na stejný mustr, ale přidává do něj dvakrát tak velké množství patosu a klišé. Postavy v čele s Perseem samotným zase někam putují, cestu zpravidla komplikují menší či větší bojůvky a poté, co si skrze nevěrohodné dialogy vyslechnou něco málo informací, uhánějí o dům dál. Vše vyústí v bitvu epických rozměrů, přičemž jediná změna od prvního dílu, kdy Perseus čelí obřímu Krakenovi je, že nyní stojí před dvakrát tak velkým Kronem. Největší zklamání však přichází až se zjištěním, že film nesplní ani tu jedinou věc, kterou od něj při návštěvě kina očekáváte. Dobře, je to hloupé, postavy umělé, příběh nulový a jakýkoliv pokus o vtip celkovou beznaděj jen prohlubuje… jenže člověk by řekl, že při tom humbuku na plátně, kdy na obloze lítá chiméra a na stohlavou armádu útočí ohnivé bestie, bude film bavit. Omyl. Veškeré akční scény jsou sice hezké na pohled, ale jejich smysl se vytrácí s takřka neomezenými schopnostmi hlavních hrdinů, jež se úspěšně slévají. Ve filmu není takřka patrný rozdíl mezi bohem, polobohem a člověkem. Všichni jsou odolní proti všemu, a když mají nálepku "ten dobrý", scénář je dělá nesmrtelnými. Nejen, že díky pitomým hláškám a vystavěným charakterům nemáte k postavám žádný vztah, ale nemůžete se o ně ani bát (úplným extrémem je pak osamocený boj Persea s Minotaurem, který Perseus přejde mlčením). Akční pasáže se stávají otravným vyplněním času a fungovaly by pouze za předpokladu, že by následovalo něco víc, jenže ono nic víc nepřijde. Právě jste se totiž úspěšně pronudili hlavní náplní filmu! Hněv Titánů selhal ve své podstatě.

Po dlouhé době blockbuster, na který jsem se opravdu těšil. Trailery s hudbou od Led Zeppelin vypadaly náramně. Navíc jakožto Star Wars neznalý a Star Trekem neovlivněný divák to se mnou měl John Carter o dost jednodušší. Přesto mě dokázal zklamat takřka na celé čáře. Tvůrci vsadili čistě na efekty a chytlavý příběh či vykreslení postav odsouvají na nejpodřadnější pozici. Je sice hezké dívat se na Johna, který skáče dvě stě metrů vysoko, vrší padlé protivníky do tvaru pyramidy aka jeho herní kolega Serious Sam a jen tak mimochodem zachraňuje princeznu a s ní i celý svět… ale divákovi ani dostatečně nevysvětlí, proč to vlastně dělá. Hlavní hrdina provádí všechno jakoby nic, na nic se neptá, ničemu se nediví, prostě jde rovně za nosem a koná. Nějak jsem nepochopil, kde že se v něm bere ta motivace?! Jako celek je film maximálně nevěrohodný, přitom zákony zdejšího světa – Barsoomu - zas tak špatně nastavené nebyly. Pominuli fakt, že boj dobra se zlem je tu zredukován do podoby nevraživosti mezi modrými a červenými... Všudypřítomní Thernové se svými intrikami a původní čtyřrucí obyvatelé, jež celému divadélku nezaujatě přihlíží a čas si krátí vsázením na vítěze, mohli děj posunout někam úplně jinam. Místo toho se většinu času věnujeme nově vznikajícímu vztahu Johna a Dejah (který je umělý až hanba) a v opojném nádechu romance je i tento opus zakončen. Efekty jsou fajn, ale zabitý potenciál zamrzí.

V životě nemusíte vidět ani jeden baseballový zápas, aby vás Moneyball chytnul. I když se režisér často věnuje citové stránce k tomuto sportu a několikrát nám předloží otázky typu „jak vůbec jde tuhle hru nemilovat“, především je to další z řad příběhů o průkopnících. A po této stránce má film rozhodně co nabídnout, i neznalému divákovi je jasné, že teorie statistické analýzy je stejně tak revoluční jako kontroverzní a hlavní hrdina dává každou minutu všanc svoji pracovní kariéru. Billy Beane není z filmového hlediska nijak převratná postava, přesto, nebo právě proto, si ho snadno oblíbíte. Pasuje totiž do těch šablon, kvůli kterým mu stojí za to fandit. 1. Vsadí všechno na jednu kartu. 2. I přes vyhořelou kariéru hráče zůstává věrný svému sportu. 3. S týmem se nikdy nebavil, nyní zkouší navozovat lidské kontakty. 4. Udržuje příkladný rodinný život i po rozvodu. A jeden důvod navíc, jeho vizuální podobu obstarává skvěle hrající Brad Pitt. Skrze jeho postavu a vztah k ní je rázem svět baseballu mnohem bližší. Bohužel se nemůžu zbavit dojmu, že to občas vypadá možná až moc jednoduše, snad i prvoplánově (jo jasně, napsal to sám život, ale i tak...). Příběh se chvíli co chvíli odklání k očekávaným scénám, kdy to nejdřív nejde, aby se později mohlo všechno zdárně povést. Naštěstí tento fakt do jisté míry maskuje civilnější pojetí Millera prosté všech klišé o sportovních zázracích, které dodává potřebnou míru uvěřitelnosti. Pro mě není Moneyball žádným trhákem, na podobné filmy si nijak nepotrpím, ale přesto jsem s výsledkem spokojený. Po jeho skončení nebudu mít rád baseball o nic víc než předtím, ale rozhodně budu mít víc rád Brada Pitta.

http://oi39.tinypic.com/2uji240.jpg

V jednoduchosti je krása. The Artist je skvěle promyšlený film, který mě po dlouhé době dokázal nadchnout. V době CGI a bůhví čeho ještě vsází na okouzlující stylizaci, která dává vyniknout přesně těm prvkům, které by v barevném a namluveném filmu zanikly. Svůj předpoklad originality nijak nezneužívá (Obdivujte mě už jenom proto, že jsem němý film natočený v 21. století!), naopak si pozitivní ohlasy dokáže vytvořit obvyklými složkami. Získá si vás chytlavým příběhem (přechod němého na mluvený film), uchvátí hereckými výkony (Dujardin, Bejo), příjemně naladí hudebním doprovodem a také překvapí režisérskými nápady (objímání saka, lití whisky na stůl, cedule BANG! atp.), které veškeré předpoklady pocty éře němých filmů posouvají na pomyslný vrchol. The Artist snad ani nemohl dopadnout lépe. Je to první film roku 2011, kterému bych přál Oscara za Nejlepší film. A zlatou sošku bych rád viděl i v rukou dvou hlavních protagonistů (i když Bérénice Bejo to bude mít ve své kategorii obzvlášť těžké).

Do sebe zahleděná patetická báchorka ve spojení s nejpovrchnějším pojetím války, jaké jsem kdy viděl. Plytkost vojenských manévrů je však do jisté míry omluvitelná, veškeré ambice na vytvoření druhého Zachraňte vojína Ryana totiž ustupují příběhu koňské Lassie, která je středobodem zdejšího vesmíru. Kůň Joey je natolik silný, chrabrý a chytrý, že se do něj okamžitě zakoukají snad všechny vedlejší postavy. Všichni v něm vidí osobnost a chovají se k němu, jak nejlépe dovedou, přičemž nezáleží na tom, jestli se jedná zrovna o Angličana, Němce či Francouze. Toto mezinárodní opojení mě však absolutně minulo. Proč mi ho má být líto více než těch, co padli vyčerpáním při tahání děl? Sám nevím… nejspíš proto, že na něj kdesi v dáli čeká kluk, který si ho umí přivolat sovím houkáním… Netřeba ani zmiňovat, jak vše skončí. Stačí vědět, že poslední sekundy jsou příkladně zalité oranžovým západem slunce… Jistě, i v tomto slzavém údolí jde pochválit kvalitní technické provedení nebo fakt, že těch mírně přemrštěných 146 minut uteče poměrně rychle, jenže když pro vás film ztrácí smysl, těžko se hledá druhá strana mince. War Horse je prostě krav… vlastně konina.

Ze začátku mi chvíli trvalo, než jsem se do filmu dostal. Uvěřitelnost situací a důraz na realitu je nepokrytě podřizován absurditě. Přesto si nejsem jistý, že to na filmovém plátně úplně vyzní. Je zkrátka až moc patrné, že se jedná o přenesení divadelní hry. A i když se na filmu podílela sama autorka, pochybuji, že ve filmovém formátu nabývá její dílo přidanou hodnotu, naopak v určitých aspektech spíše ztrácí (vygradování, nemožnost záměrně přehrávat a přiblížit se tak ještě více komediálnímu rázu). To však nechme stranou. Hlavní pozornost na sebe pochopitelně strhává čtveřice skvělých herců a přibroušené dialogy, které mezi sebou rozehrávají. Valná většina stopáže vám nedá vydechnout a jen obdivujete herecký koncert. Waltz, Winslet, Foster, Reilly - úžasné. Jsem rád, že se povedlo vyvážit poměr jejich rolí a i když občas někdo (= čti Foster) řeší téma, kterým se mi příliš nezavděčil, stačil jsem si je oblíbit všechny. Rovněž je dobře, že ačkoli s přibývajícím časem obecně přituhovalo, dějiště se nikdy nezměnilo v čistokrevné drama, neustále je udržován nadhled a vyznění celého filmu je čistě pozitivní (o čemž svědčí už jenom ten křeček na konci). Carnage je zkrátka povedenou konverzační jednohubkou, jež za 79 minut dokáže upřímně pobavit. Docela rád bych si na ni zašel do divadla, i přes nevýhodu, že v pražském Činoherním klubu už Waltze a spol. patrně neuvidím. 75%.

Manželka je v kómatu, dozvíte se o její nevěře, děti vám nadávají a do toho ještě musíte řešit obchod za stovky milionů dolarů. George Clooney dostal v The Descendants pořádně naloženo. Přesto, nejedná se o podívanou, která by tu byla poprvé. Jako vždy pozorujeme příběh smolaře, který je zkoušen těžkými životními situacemi vlastně jenom proto, aby mohl na konci usednout k televizi se zmrzlinou v ruce jako vítěz. The Descendants je zkrátka moc velká jednohubka, na kterou druhý den zapomenete. Ovšem najdou se i chvíle, pro které stojí za to film vidět. Scénář se může pochlubit osobitým smyslem pro humor, jenž ač není pro všechny, umí čas od času zaručeně pobavit (buran Sid, šmírování za živým plotem). A zároveň nabídne i pár silných momentů (pláč pod vodou). Jasným kladem jsou také skvělí herci. Ať už George nebo představitelky jeho dcer, každý hraje přesně tak, jak film potřebuje. V celkovém součtu však nemůžu dát víc než 60%. Zkrátka jsem čekal něco víc. A překrásná příroda Hawaje s dalšími rodinnými trablemi na pozadí to rozhodně nebyla.

Náladový film, pěkná atmosféra, zajímavá zápletka… přesto se tu vsází až moc na prvotní ohromení. Zkrátka jako kdyby věřili, že malebné prostředí Paříže a přehršel historických postav zakryje fakt, že je to zoufale průměrné. Každý známý spisovatel, umělec či skladatel tu má jakési cameo, které je většinou pohřbeno vyzněním situace. Owen Willson je neustále na větvi z toho, že viděl málem modlu svého života, přičemž daná osoba pronáší jednu fádnější větu než druhou. Vyjma známých surrealistů v čele s Dalím je jejich přítomnost tristně nevyužita. Celý smysl hledání zlaté éry je pak uťat dříve, než začne být opravdu zajímavý a my se máme spokojit s rádoby objevnou pravdou, kterou víme ještě před začátkem filmu. Jistě, viděl jsem další příjemný film s milostnou tématikou v krásných exteriérech… ale když tohle mohla být mnohem větší pecka!

Na jednu stranu je The Help milý snímek, na stranu druhou mu právě jeho milost a jednostranná zaměřenost kazí šanci, být něčím víc. "Napiš knížku, změníš svět". Těžko se jde sžít s podobou společnosti, kde jsou až na výjimky černošské chůvy symbolem lidové moudrosti, bělošské matky přetvařující se fifleny žijící pro bridžový klub a jejich manželé bezpáteřní floutci, kterých se celá věc vlastně vůbec netýká. A film jde ještě dál, hlavní sdělení natolik zjednodušuje, že veškerou zášť přenáší do postavy Hilly a naopak veškeré dobro, naději a odvahu prezentuje skrze reportérku Skeeter a její spolek chův. Já vám nevím, připadá mi to moc nucené. Rovněž styl vyprávění se až příliš často uchyluje k citovému vydírání (vzpomínky, úmrtí, usmiřování), které by si občas mohl ušetřit. To všechno činí popsání segregace 60. let méně uvěřitelným a filmu jako celku ubírá na hodnotě. Je ale třeba zdůraznit, že The Help jistě neměl být depresivním dramatem plný syrové reality – místo toho se věnoval odlehčenějšímu pohledu na věc, spíše než šokovat má potěšit a dát naději. Tam, kde selhává pevnější dobové orámcování a reálie, nastupuje vtip, tam kde končí věrohodnost happyendu začíná příjemný pocit, že dobru bylo učiněno za dost. The Help podle mě není horkým Oscarovým kandidátem, nicméně stojí za zhlédnutí.

I když má film zajímavý příběh s potenciálem (machinace před začátkem první světové války), neumí ho pořádně využít. Velká část zajímavých zvratů je tu pouze jako zástěrka pro exhibici Sherlockovy dedukce, která občas působí až směšným dojmem ala deus ex machina (Skvrny na podlaze? To může značit jediné – tajný východ!). Je škoda, že nemůžeme přijít na správné řešení spolu s hlavním hrdinou, jako tomu bylo v prvním díle (spousta indicií, z kterých šlo poznat, že není Blackwood kouzelník), jelikož tak přicházíme o radost z vlastních domněnek. Příběh Hry stínů je mnohem více uzpůsoben audio-vizuální stránce věci a snaží se roztočit kolotoč co nejvíce bizarních situací za sebou. Proto se nejdřív Sherlock s Watsnem poperou, aby mohli zanedlouho usednout nad ježčím gulášem a posléze utíkat s cikánskými přáteli před minomety. Neuvěřitelný mišmaš, který funguje snad jen pod taktovkou Guy Ritchieho. Ve srovnání s prvním dílem působí Hra stínu hektickým dojmem, ale když nic jiného, stále je to show, která baví. Tradičně dobrý Downey Jr., kupa nadhledu a fakt, že je všechno ještě víc cool, než jste si kdy představovali. Je sice pravda, že bych postavě světoznámého detektiva přál přece jenom spletitější děj s nečekaným rozuzlením, ovšem verze kdy Holmes jezdí na poníku taky není špatná.

Skvělá pozvánka na připravovanou sérii. A to to Zrození Planety opic rozhodně nemělo jednoduché. V prvé řadě musel film odvyprávět úplný začátek legendy, kdy chtě nechtě prošel všechny podstatné části Caesarova příběhu – výchova, odloučení, odmítnutí, svoboda –, jež nesou logicky povinná klišé. Přesto, ačkoli měl režisér mírně svázané ruce, svoji práci podal velmi sebejistě a digitálnímu opičákovi věříte první poslední. A když přijde řada na tolik očekávaný útěk, jste napjatí tak akorát, aby vám těšení vydrželo do premiéry dalšího pokračování. Tam to totiž tvůrci jistě pořádně rozbalí. Zrození Planety opic bylo zahřívací kolo, příště se to wow-momenty bude jen hemžit :-). 75%.

Čtyřka M:I není špatný film, o tom není sporu, přesto by si zasloužila více péče. Jak z hlediska scénáře (logické chybky zamrzí), námětu (další jaderný útok), tak mnohdy i z hlediska akčních scén. Skoro každý adrenalinem napumpovaný úkol (proniknout do Kremlu, lézt po nejvyšší budově světa atp.) je založen na hi-tech věcičkách z říše snů. Jistě mi tedy dáte za pravdu, že se na plátno hned dívá lépe, když má hlavní hrdina na rukách blikající rukavice, co se přisají na sklo, nebo jiná postava levituje ve vzduchu díky mašince na bázi magnetu. Proto je škoda, že zrovna jedna z mála scén, která je skoupá na vymoženosti tohoto druhu, silně pokulhává. Situace je o to smutnější, že se jednalo zrovna o finální vygradování. Honění kufříku v garáži zkrátka výsledný efekt sráží na kolena. Přesto jsem s výsledkem spokojený. Díky M:I jsem si připomněl staré dobré bondovky s Piercem Brosnanem v čele. Pobavil jsem se u Peggových hlášek a jsem rovněž rád za příběhový posun v sérii, jež jde na triko Jeremy Rennerovi. Jako zaběhnutý standard pak počítám začlenění České republiky do filmových lokací. V tomto případě navíc ještě pozvednuté výskytem Pavla Kříže.

Mám rád filmy, které jsou zdánlivě o ničem, ale na závěr do sebe vše hezky zapadne, jako díly mozaiky. Překvapivá pravda, která se celou tu dobu jen nepravidelně poodhalovala, se náhle zhmotní a vy víte, že ty dvě hodiny náznaků nebyly zbytečné. Taková ale Melancholie není. Jestli si ji chcete užít, musíte se naplno ponořit do každičkého záběru hned od samého začátku. Bavit se tím, jak mají postavy psychické problémy, žasnout nad hereckými výkony a ocenit dobrou, byť jen jednu, dokola se opakující skladbu. Já to nedokázal. Celou stopáž jsem čekal, že film chytne vyšší smysl, že něco ospravedlní ty nic neříkající obrazy. Jenže jsem se nedočkal. Zoufale tomu chybí nějaké sdělení, něco, co vás obohatí. Kdo tomu nepropadne od první minuty, ať nečeká, že se situace zlepší. Takový je asi Lars von Trier a tohle bylo mé první setkání s ním. Jediné však, co po skončení Melancholie s jistotou vím, že to bylo na dlouhou dobu mé poslední setkání.

Příjemná westernová pocta, které by neuškodilo, kdyby lépe volila věkové zaměření. Většina filmu je beztak pro ty odrostlejší z nás, tak proč kazit jízdu úlitbami pro menší děti? Hlavní pilíře úspěchu však tato skutečnost nijak nepoznamenala. I za pár měsíců budu vzpomínat na perfektní CGI vzhled pouštního světa, příjemnou hudbu a nesmírně povedené originální znění (Johnny Depp, Bill Nighy). K prvotřídní audio-vizuální stránce se přidává dobře rozvržený děj, který ve vhodných chvílích vkusně narušují režisérské nápady (připomenutí Clinta Eastwooda či občasná hra s žánrovými klišé). Rozhodně jeden z lepších animáků roku 2011. 75%.

Bezmála dvě hodiny propagandy Velkého bratra. Uniformita a bezcitnost Oceánie, kde do vás neustále cpou zprávy, jak se máte dobře, je tak krásně depresivní, že jsem po skončení filmu úplně ztratil dobrou náladu. Tenhle film není ani tak o příběhu, ani o tom, co je skutečně v místnosti 101, ale především o pocitech, které ve vás vyvolá. O pocitech, kdy je umolousaná hlavní postava, na míle vzdálená všem představám o typickém hrdinovi, vystavena tlaku shora. O tom, jak se postupně pevná mysl podvolí a z člověka je vytvořen pouze jeho stín. Je o tom, že po dvou hodinách filmu ani vy sami nebudete schopni hledat v závěrečných slovech "I love you" naději a ztotožníte si je s jedinou možnou volbou.

Po nemastné neslané předělávce Souboje Titánů si konečně můžeme spravit chuť. Válka Bohů je se všemi svými mouchami nesmírně příjemným oživením. Větší vizuální orgie totiž dlouhou dobu v kině neuvidíte! Tarsem Singh správně pochopil, že o efekty jde až na prvním místě, takže na příběh zbyl pouze minimální prostor. A když už se nějaký ten povrchní dialog či nedejbože příběhový zvrat vyskytne, vlastně jenom proto, aby divák stačil popadnout dech mezi jedním a druhým choreograficky bezchybně zvládnutým krveprolitím. Slušelo by se poznamenat, a tak to má být. Nikoho nezajímají správně pojaté báje, každý chce hlavně vidět starověké Řecko coby nelítostné bojiště oblečené do krásné zbroje. A jako takovou si lze Válku Bohů náramně užít. Singh vytvořil svět plný násilí, zpomalených scén a kompozičně dokonalých obrazů, který je odpudivý a přitažlivý zároveň. Každičkému záběru je věnována maximální péče a z plátna je to patrné na první dobrou. Pomocí temné atmosféry tak mohly vzniknout scény, na které jen tak nezapomenete a prakticky hned po skončení máte chuť pustit si je znovu. Vyjma bitev (především Bozi vs. Titáni), jež předčily i ty z 300, asi každému utkví v paměti "louskáček". Výjev napřahujícího se kravího muže, který svým obřím kladivem míří na nejcitlivější mužské partie, je vskutku… kulervoucí. Mimochodem skoro ve všech drsných scénách má prsty Mickey Rourke a za to mu patří zvláštní dík. Coby Hyperion budí maximální respekt, jen mu zkuste oponovat, když má na sobě helmu roháče a promlouvá svým chraplákem. Já osobně jsem si jistý, že Válku Bohů nevidím naposledy. Jistě, na první pohled je to jasná jednohubka, ale obrazově dokonalé bezduché scény já rád. Je jedno, že hned v první minutě je patrná filmová chyba, stejně jako je jedno, že občas hapruje logika, Válka Bohů má zkrátka styl a to mi stačí.

Před zhlédnutím jsem se nejvíce bál toho, že film nedokážu patřičně docenit. Že slovní spojení "nejpřelomovější film historie" je sice na místě, ale jakožto filmovému laikovi mi nic neřekne a výsledek se mi nebude líbit. Jak můžu hledat přelomovost v 70 let starém díle, když kinematografie z té doby jde mimo mě? Moje obavy se však vytratily již se začátkem. V prvé řadě totiž Občan Kane baví a udivuje způsobem jako každý jiný. Strhne vás svým dějem, zaujme bravůrně vystavěnými dialogy a okouzlí hereckými výkony. A na to žádné hlubší filmové vzdělání mít nepotřebujete. Občana Kanea, natočeného v roce když byl můj děda v pubertě, jsem si totiž užil stejně tak jako současné filmy. Nadchne vás svými příběhovými zvraty a ohromí nečekaným koncem po vzoru špičky žánru 21. století. Čas tomu neubírá na váze, naopak. Nepotřebuji znát osobu Orsona Wellese, abych dokázal ocenit nadčasovost jeho díla. Nemusím ani vědět, že to byl jeho debut, či že úhly kamer zde použité předtím nikdo jiný nezkusil. Především je pro mě Občan Kane skvěle vystavěným filmem, kdy inovativní postupy hrají pouhou roli lákadla, kvůli kterému se na něj budu případně dívat znovu a znovu a s každým dalším zhlédnutím objevím dosud nepoznaný úlomek Orsonovi vynalézavosti. Nebo taky nemusím a zkrátka se pobavím a užiju si opět komplexní zážitek se vším všudy.

Tintin je pro mě velmi příjemným překvapením. S belgickým reportérem se sice setkávám vůbec poprvé, ale hned mi padl do oka. Co na tom, že je pouze mladší parafrází Indiana Jonese, za celý film ho nevidíme dělat jedinou reportáž a bez jeho samomluvy bychom se toho o ději moc nedozvěděli… Pěstmi se ohánět umí, charakterově je na úrovni a má cit pro choreograficky dokonalé eskapády, tak co. Filmový hrdina jako dělaný. A co teprve, když se zaplete se stovky let starým dědictvím. Nebyl by to Steven Spielberg, aby z toho nevytěžil takřka epické dobrodružství. Skutečně, film Tintinova dobrodružství, je milý, hezky odsýpá a prakticky neexistuje místo, které by vás mělo šanci nudit. I díky naprosto dokonalé počítačové technologie je radost sledovat každou sekundu plnou detailních kulis, které mnohdy berou dech. Příběh nás chvíli co chvíli zásobuje novými zvraty a jeho rozvíjení pravidelně zpestřuje nějaký ten nápad. Výsledek si ještě podtrhněte libozvučným soundtrackem, přidejme pár osvědčených vtípků od dvojice popletů (Kadlec a Tkadlec) a bílého psíka navrch. Tintin je sázkou na jistotu a především ti menší musí být u vytržení. Jen doufejme, že si nastolenou laťku zachovají i do dalších pokračování. A třeba přidá Peter Jackson něco, díky čemu budou moci být u vytržení pro změnu i ti odrostlejší. 75%.

Zatím jsem moc na rozpacích, než abych se pouštěl do delšího komentáře. Že film nebude jednoduchá záležitost, jsem tušil už dřív, ale výsledek se mi stejně odhadnout nepodařilo. Obsahově velmi strohé, ovšem to, co nedokáže převyprávět sám příběh, obstará atmosféra. Díky té si dokážete představit tak barvitou minulost všech postav, až to chvílemi nahání hrůzu. Rozvážný řidič bravurně ztvárněný Ryanem Goslingem budiž příkladem. Ovšem jsou zde i tací, jejichž jediným údělem je trpět. A zde začíná můj problém s filmem. Nevadí mi, že se režisér obrazně řečeno neštítí zabodávat vidličky do oka, deformovat krční oblast tyčí na závěs nebo ušpinit si boty lidským mozkem, ale vadí mi, že násilí využívá z jediného důvodu. Chce povznést 90 minut své hloubající premisy 10 minutami explicitního násilí a výrazně se tak posunout pozdější kultovnosti. Proč? Není to moc jednoduché? Jako bravurní příklad mi poslouží závěr filmu. Pouhá hra stínů, která dokonale zakrývá vše, díky čemu Drive obdržel příslušný rating. A přesto mě osobně přijde mnohem zajímavější než tolik omílaná scéna ve výtahu. Slučuje se to i s ostatními režisérskými nápady, zapadá to do barevných nasvícení a inovativních úhlů kamer… tak proč něco podobného nepoužít častěji. Nechci to stavět tak, že film nepřijmu jenom kvůli násilí, které mi mimochodem v jiných případech vůbec nevadí. Ale zrovna u Drive hraje v jeho podstatě velmi výraznou a pro mě zneklidňující roli. Nic proti vodotryskům krve, ale násilí mi zde vadí jako příliš snadná úniková cesta, kterou si režisér chce získat masy, protože ví, že by se mu na zbytek filmu vykašlali. Snad po příštím zhlédnutí změním názor, zatím provizorních 70% s možností jak jít nahoru, tak bohužel i dolu.