Sipora

Ničeho nelituji

Dříve než se divák pohodlně usadí do křesla a zmáčkne tlačítko play, musí si uvědomit zásadní fakt: film není životopisem, memoáry či snad dokumentem o životě Edith Piaf.
Režisér Olivier Dahan se nám pokouší představit Edith především jako člověka, ženu. Prostředkem mu jsou některé momenty z života této zpěvačky. Výkon Marion Cotillardové je tak realistický, že divák může snadno zapomenout, že nesleduje skutečnou velkou "Piafku", zamiovanou a plačící, opilou a umírající Edith, která celý svůj život toužila po jediném: lásce.
Pokud někdo tvrdí, že film je příliš podbýzivý a prvoplánový, prosím. Ale copak sama Edith nebyla taková? Když milovala, zuřila, smála se či plakala, věděl to každý ať chtěl nebo ne. Nikdy neřešila věci oklikou, ale přímo a narovinu. Proto pokud mi některé scény připají příliš "jasné" příčítám to spíše k dobru filmu.
Na plátně skončil poslední záběr filmu a ve zpola zaplněném sále multiplexu se rozhostilo hrobové ticho. Nikdo se nepohnoul, nepromluvil. Ticho se zdálo být nekonečné.
Po několika okamžicích se sálem rozlehla píseň "Non Je Ne Regrette Rien" . Všechny přítomné její síla zatlačila do sedaček a držela nás tak ještě dlouho potom co skončila....
Ano, možná mohl být celý film jiný, lepší....ale jen tento film mi mohl přinést zážitek, který - bohužel - je v čekých kinech až příliš ojedinělý.