Bettyna

Nebezpečný odpad...

Ne že bych se snad jakýmkoli primitivním způsobem vyžívala v příbězích o prostitutkách, chcete-li kurtizánách, lehkých ženách, a ostatní výrazy pro pracovnice tohoto nejstaršího povolání už nejsou publikovatelné, ale mám prostě ráda v kolonce žánr tři slova, drama, historický, romantický. Bohužel ne vždy jsem z toho, co jsem viděla nadšená. Nebezpečná krása je až nebezpečným příkladem toho, jak lze toto nadějné téma naprosto zmrvit, v tomto případě doslova potopit v benátských vodách. Matka hlavní hrdinky, kdysi kurtizána, za kterou se otáčely celé Benátky, dle mého naprosto postrádala jakýkoli cit pro morálku, když přišla ke své dceři se slovy, že pokud chce dostat svého milého a zároveň uživit rodinu, tak by taky měla započít s kariérou lehké ženy. Možná to tak tehdy nesla doba a dovedu si představit, že k takovým situacím i docházelo, ale v případě tohoto filmu to bylo podáno tak, až se mi z chování matky zvedl žaludek. Její výukové metody byly naprosto odzbrojující a já, být její dcerou, bych si k srdci nevzala ani jednu z nich. Celý příběh byl pojat tak nějak z rychlíku a než jsem se já vůbec stačila rozkoukat, najednou byl konec a mě zůstal tak leda pocit jakési prázdnoty, zrady a touha vidět něco lepšího! Fofr neuvěřitelný, láska dvou hlavních hrdinů, která je za 10 minut vyřešena jednoduchým prohlášením, že si ji přece vysoce postavený hlavní hrdina vzít nemůže, pak nadpozemsky úžasná kariéra hlavní hrdinky (například nepochopím, že měla v posteli vždy zdatnější jedince, navíc některé až éterický nádherné, když tedy pominu obtloustlého církevního hodnostáře), do toho její úspěšná kariéra básnířky a pak už snad jen nepochopitelná žárlivost hlavního hrdiny, který se mezitím sám stačil oženit, obvinění z čarodějnictví pro hlavní hrdinku a pak soud, kde se najednou projevily silné charaktery všech postav, které se více či méně mihly na obrazovkách, pak polibek přes celou obrazovku, cvak a závěrečné titulky. Takový fofr jaký nabral tento film, jsem fakticky dlouho neviděla. Dramatické momenty vedle dramatu ani neležely, natož aby s ním něco měly společného, těch pár narafičených komparzistů, ležících v ulicích Benátek, kteří měli předstírat obrovskou morovou nákazu, rozhodně dramaticky nepůsobilo. A co, že jde hlavní hrdina do války? Stejně všichni fandové romantických filmů, navíc tak evidentně nízkorozpočtových jako tento, ví, že se prostě z té války vrátí, i kdyby nechtěl. Filmaři neměli prachy na to, točit další minuty srdceryvné bolesti na tvářích hlavních představitelů a na to, aby efektivně hlavního hrdinu připravili o život. Napadá mě jediné synonymum pro tento film, je to jednoduché slovo, skládající se ze tří písmen, FUJ! Kdybych tento film neviděla, nic by se nestalo, ba právě naopak, ušetřila bych svůj relativně pěstěný vkus od tak nevkusného šoku. Škoda, že tento nepoužitelný materiál nelze obvinit z čarodějnictví a upálit na hranici, v době, kdy se tento film odehrává, to byla docela móda. 0% a jdu někam tiše zapomenout…

Snímek, který nepřinese emoční smršť, do trháku má rovněž daleko a kromě exkluzivních hereckých výkonů si z něj divák neodnese zhola nic. Dovedu si představit, že knižní podoba bude mít daleko lepší spád nežli právě zfilmovaná verze, především tato, pokud existuje nějaká starší, tak tu jsem neviděla. Příběh starší kurtizány, která si na prsou hřeje mladíčka, jemuž ještě teče mléko po bradě, není ničím oslnivým a už touto jedinou větou se dá snadno nastínit celá nitka příběhu. Mladík v chladné kurtizáně vzbudí hluboké city a sám podlehne jejím svodům, více než by možná sám chtěl. Och, jaké to klišé. Poněkud mi vadila hudební kulisa v jistých částech filmu. Pokud vidím v kolonce žánr slovo drama, čekala bych komornější hudbu a ne vysloveně komediální styl. Budiž, stalo se. Obdivuji ovšem vymazlené záběry, barevné momenty, které doslova potěšily moje očka, vymazlené stejně jako když na jazyku převalujete slovíčko „chéri“. Zmínila jsem herecké výkony, které bezpochyby stojí za zmínku. Stárnoucí Michelle Pfeiffer, krásná žena, které roky přidávají na kráse, se výborně hodila právě do roličky stárnoucí zástupkyně nejstaršího povolání. Rupert Friend, jehož podezřívám, že patří do rodiny s Orlandem Bloomem, ta podoba je totiž občas opravdu zarážející, také překvapil. Chlapík, který chvilkami připomíná krevsající potvoru z upíří ságy, jedno jaké, a poté zase chlastem zdevastovaného bezdomovce bůhví odkud, mě nesmírně překvapil. Věřila jsem mu každé slovo, každý pohyb a i když mě z jeho zjevu často mrazí, obdivuju jeho herecký projev, ne každý mladý herec se může chlubit takovým nadáním. Těším se na další jeho role a doufám, že co do dokonalosti budou mít vzestupnou tendenci. Je tedy čas vše shrnout. Nemastný neslaný děj, který podržely především herecké výkony obou hlavních představitelů a vyšperkované záběry, se rozhodně nedá označit jako megafilm, který musíte bezpodmínečně vidět, ale zároveň se nedá považovat jako urážka vkusu.

Zloděj vkusu...

Díky tomuto filmu jsem objevila své nadpozemské schopnosti. Protože vydržet dvě hodiny sledovat naprostý nesmysl, to jsem ještě opravdu hodně slušná, snad zvládnou jen hrdinové s nadpozemskými schopnostmi, nebo rovnou bozi? Když už totiž můžou řečtí bohové žít v Hollywoodu, tak není přece problém, aby nemohli žít i na Moravě. Naprostou absenci smysluplného děje nezazlívám jenom filmařům, ale i spisovateli tohoto „velkolepého“ díla. Ti chudáci co vzali do rukou kameru a snažili se z toho vytřískat poživatelný film, opravdu sáhli vedle, větší šlágr by snad byl i megafilm o Rákosníčkovi. Veškeré, i sebemenší triky, působily levně, nepřesvědčivě a na celkovém vzhledu bylo opravdu znát, že prostě chyběly peníze. Od Chrise Columba, mimochodem režiséra dvou báječných „potterovek“, jsem čekala naprosto něco jiného! Pravděpodobně tajně doufal, že se diváci jakékoli sexuální orientace utopí v modrých očích Logana Lermana a to že omáčka okolo stojí za zlámanou grešli si ani nevšimnou. My se spíše topili v prázdném kinosále než v modrých očích hlavního hrdiny. Veškeré momenty působily silně křečovitě, Logan se možná snažil hrát, ale nedařilo se mu to, jeho hrdinské „prsení se“ pokaždé, když vzal do rukou nějakou zbraň, mi bylo vysloveně nepříjemné a to se ani nevyjadřuju o skutečnosti, že ji držel jako prase kost, a nebyl sám. Po zjištění, že Hádes má své peklíčko pod nápisem Hollywood, že Zeus se svým božským příbuzenstvem žijí na Olympu kdesi nad americkým mrakodrapem, už mi bylo všechno jedno a tajně jsem se modlila k řeckým bohům, ať už tato šílenost skončí. Veškeré známější tváře, ať už Sean Bean, Rosario Dawson, Uma Thurman nebo i Pierce Brosnan, vysloveně mrhaly svým hereckým talentem. Krize zřejmě zaútočila i na peněženky známých herců. V žádném případě nelituji peněz vyhozených za lístek, protože až do konce svých dnů si budu pamatovat, že Percy Jackson, ať už ten blesk šlohl nebo ne, byla ptákovina první kategorie, jediná svého druhu, na které jsem byla v kině. Za to tedy klobouk dolů! U Dia, co tohle bylo? Všem, kdo tyto řádky dočetl až sem musí být jasné, jaké bude mé hodnocení!

Překvapivě oslnivá komedie, u které režisér zaručeně točil kormidlo správným směrem. Konečně po dlouhé době zajímavý námět filmu, který, ať přemýšlím, jak přemýšlím, nejde srovnat s ničím, co jsem doposud viděla! Pokud ovšem nepočítám poněkud humorné zakončení vysílání legendárního rádia, které se až nepříjemně podobalo zkáze Titanicu, ale v tomto případě oči zvlhly spíše smíchem, nežli smutkem. Jestliže se obáváte trapného humoru, kterého je v mnoha komediích tolik, že by se dal vidlemi házet na vlečku, můžete si vydechnout, tahle situace se nekoná. Situační komedie dokonale promíchaná s typickým anglickým humorem, který nemá daleko k černému, je skutečně mistrně zvládnutá a o tuto návykovou podívanou se postará i neméně skvělá banda herců. Bill Nighy, jehož pohybové kreace a výraz v obličeji stačí bohatě k tomu, aby se vám smíchy podlomily kolena, opět nezklamal. Vysloveně mě uzemnil herecký výkon Rhyse Ifanse, kterého si pokaždé spojuji s více seriozními rolemi, a který tentokrát povolil uzdu svému bláznovství a bylo se na co dívat, nic úchylnějšího jsem v tomto superdílku snad ani nenašla. A největším bonbonkem pro mě bezpochyby zůstává osoba, která se za ty dvě hodinky na obrazovce mihla sotva pětkrát, ale přesto utkvěla v paměti. Tom Wisdom alias „půlnoční Mark“, největší sexsymbol na palubě, který každým, byť sebemenším pohybem před kamerou způsoboval záchvaty smíchu, i když ani nebyl důvod. Opravdu štěk, ale občas to tak má každý z nás, že ho uchvátí osoba, která se objeví dvakrát ve filmu a jednou v závěrečných titulkách. Do role uhlazeného „nájemného vraha“ ilegálních rádií snad ani nemohli filmaři lépe vybrat, nežli Jacka Davenporta, opravdu trotl. Tak by se dalo pokračovat donekonečna. Z obrazovky na mě celé dvě hodiny dýchala pohoda, atmosféra 60. let a ta senzační banda herců, kteří se beztak sami u natáčení neuvěřitelně bavili, byla skvělým mixem. Nechápu, proč jsem se bránila podívat se na Piráty na vlnách tak dlouho, jsem jedním slovem nadšená a jedním číslem bych to vyjádřila asi následovně – 90%. A Richarda Curtise budu sledovat okem ostřížím, chlapec zatím předvedl, že umí!

Spravedlnost skutečně neexistuje a je to pouhopouhé slovo do větru. Své o tom ví i hrdina tohoto snímku, který vychází ze skutečné události a o to víc je šokující. Vyšetřovatelé se prostě rozhodli, že když nejsou schopni najít skutečného viníka atentátu, tak to odnesou nevinné oběti. Pod nátlakem z nich vymámili svědectví a nevinní jsou posazeni do chládku. Role hlavního hrdiny se svou pověstnou vervou ujal Daniel Day-Lewis. Skvěle sehrál nejen rozverného floutka, který nic neřeší, ale později i neprávem obviněného vězně, který se snaží z vězení dostat a dokázat světu svou nevinu. Daniel je pro každou svou roli ochoten podstoupit náročnou přípravu a proto vypadá vždy tak přesvědčivě. Pete Postlethwaite, v roli Guiseppe Conlona, otce hlavního hrdiny, je rovněž přesvědčivý a ačkoli mě nikdy žádná z jeho rolí nepoložila na lopatky, tak musím uznat, že díky této si ho vážím. Na mě Ve jménu otce hluboce zapůsobil, především do nebe volající nespravedlnost, které je nakonec učiněno zadost propuštěním Gerryho z vězení, sice po mnoha letech, ale lepší pozdě nežli nikdy. Trojlístek Daniel a Pete doplňuje Emma Thompson, která docela nečekaně projevila talent pro roli zarputilé právničky. Ačkoli tedy filmy tohoto typu nevyhledávám, tentokrát jsem nešáhla vedle. Za originalitu, surovou pravdu o „spravedlnosti“ a pravdě nemůžu jinak, než dát 80%, které dokonale vystihnou kvalitu tohoto snímku.

Filmy s válečnou tématikou jsou vděčným žánrem, který se ovšem ne vždy musí zrovna vydařit. Chlapec v pruhovaném pyžamu rozhodně žádný průlom ve světové kinematografii neznamená a tematicky rovněž taky nic moc zajímavého. Příběh osmiletého chlapce, syna nacistického vojáka, který je nucen žít daleko od domova bez kamarádů a proto ho to táhne za poznáním, mě ničím neoslovil. Při délce hodinu a půl není mnoho prostoru pro to natočit extra drama, ale spousta prostoru pro to natočit nic moc film. Jediný zajímavý okamžik je snad jenom ten, kdy divák může sledovat vztah syna nacisty versus židovského chlapce za plotem koncentračního tábora. Jakmile se v hlavách chlapců zrodí geniální nápad, že by společně mohli hledat ztraceného otce židovského hocha, tak už v tu dobu musí být všem jasné, jak film skončí a tak už téměř čtvrt hodiny před koncem ztratí na zajímavosti úplně. Herecky tento snímek nepodržel nikdo. Vsázela jsem na Davida Thewlise, ale prohrála jsem na plné čáře. Naprosto chápu ty, které tento snímek postaví do latě, nadchne, okouzlí, ohromí a bůh ví co, ale ve mně nerozechvěl ani jednu citovou strunu a rozhodně mě nepovalil na lopatky. Jednoduše už těchto pokusů o válečný doják mám plné kecky a chce to poněkud jiné jméno v kolonce režisér a trochu výše položený rozpočet a vydatnou reklamu a pak se možná dá z něčeho těžit. V tomto případě opravdu pšenka nevykvetla, ale ani nevyrostla. Prostý, jednoduše zapomenutelný film, alespoň v mých očích, který si zaslouží 30% za snahu, ale opravdu jenom za snahu.

Konalo se milé překvapení. Většinou mi filmy tohoto typu přijdou bezduché, nezáživné a ve většině případů lehce zapomenutelné. Sam Mendes točí snímky takové, že jednou je musíte prostě milovat, podruhé nenávidět a potřetí nevíte kam je zařadit. Všude dobře, proč být doma mělo a má svůj smysl. Oceňuji tu myšlenku natočit příběh lidí, očekávajících přírůstek do rodiny a snažících se najít své „místo na Slunci“. To odhodlání, když je ženská už v podstatě ve vyšším stupni těhotenství, vydat se za dobrodružstvím a hledáním místa, kde by mohli společně jako rodina žít, mě okouzlilo. Babička a dědeček se chystají do světa, tak proč bychom i my nemohli odjet? Skvělá myšlenka, skvěle natočená a báječně zahraná jak Mayou Rudolph, tak i Johnem Krasinskim. Těm dvěma bych sežrala i to, kdyby opravdu v soukromí spolu měli buď přátelský, nebo partnerský vztah, moc jim to spolu slušelo a čišela z nich pohoda, žádná křeč. Nesmírně dlouho mi trvalo se vůbec k tomuto kousku odhodlat, sednout si k počítači, udělat si ten čas a podívat se, dneska jsem za to ráda, že se ten čas nakonec našel. Tak pěkný, pohodový film, s kouzelným hudebním doprovodem, který přesně dokresloval atmosféru filmu, jsem dlouho neviděla. Nad tím nemusíte přemýšlet, stačí se bavit, a žít život s hlavními postavami, navíc humorné okamžiky zaručeny. A odpočinek byl i ten fakt, že oba hlavní hrdinové působili obyčejně, domácky, žádná sexy kočka a sexy kocour, prostě obyčejní lidé, kteří žijí život tak, jak chtějí, v obyčejném domku a nic neřeší. Divák, či divačka, se pak můžou bez problémů posadit před obrazovky v teplákách, vytahaném triku, s rozcuchanými vlasy a nemusí řešit mindrák z toho, že ti na obrazovkách jsou zase typickým příkladem dokonalosti! 80% a Same, víc takových filmů, jasné?

Hravě s Biblí...

Pamatuji si jako dnes, když jsem intenzivně škemrala, abych mohla mít kreslenou Bibli, učarovaly mi obrázky, nádherné provedení, a časem, až jsem se naučila číst, jsem si přečetla i tu textovou část. Je pravda, že pro děti předškolního či školního věku jsou kreslené biblické příběhy atraktivnější, než jejich hlubší podstata. Pochopení té hlubší podstaty přijde později, nebo nepřijde vůbec. Princ egyptský opravdu není tou klasickou pohádkou, na kterou by se rodiče měli dívat se svými caparty předškolního věku. Čistě biblický příběh, který se vtiskne do mysli spíše starším ročníkům. Pro mě byla ta včerejší hodinka a půl velmi silným zážitkem. Nejsem věřící, ale po včerejšku věřím v jednu věc – dokonalost filmové animace. Krásný příběh Mojžíše, zpracovaný tak, že každému velmi rychle docvakne, o co se jedná, dokreslen nádhernou hudbou a nadabován tak dobře, až divák kouká, že je tohle na české poměry vůbec možné. Ať už se Bible opírá o skutečnost nebo ne, tak je Mojžíšův příběh zážitkem, který by si žádný filmový fanda neměl nechat ujít! Za nejsilnější moment považuji okamžik, kdy Mojžíš převádí svůj lid přes mořské dno a vy v momentu, když oblohu rozčísne blesk, vidíte ve vodní stěně stín velryby, nádhera, co k tomu více dodat! Vřele doporučuji všem, protože když už já zůstala paf u biblického příběhu, tak rozhodně nezůstanu sama…Díky za tento zážitek!

Klasická disneyovka, která se ovšem nestane v žádném případě mou srdeční záležitostí. Příběh zchudlé servírky toužící po vlastní restauraci a nafoukaného princátka, kterého změní až láska k naší chudé servírce, mě opravdu nechytl za srdce. Tak infantilní příběh jsem opravdu dlouho neviděla. Pomalu se stává tradicí, že hlavní hrdiny doprovází na jejich osudových cestách nějaká banda hloupoučkých zvířátek. V tomto případě obtloustlý krokodýl milující jazz a světluška, nehorázně připomínající bakterii z reklamy na Domestos bacti-stop, ta fakt děsila i mě a to už dávno nejsem malá holka. Co oceňuji, tak tmavší pleť hlavní hrdinky, konečně ne žádná porcelánová panenka a netradiční zvrat v okamžiku, kdy Tiana políbí žabáka, toť jediné, snad ještě vedle docela zajímavého soundtracku, co stojí za zmínku. Mít o 15 let míň, žrala bych to i s navijákem, takhle si neustále udržují prvenství jiné disneyovky. 40%, za nepříliš dlouhou dobu trvání, za tmavou Tianu, pěknou hudbu a onen netradiční zvrat!

Překvapivě povedené zpracování známého románu Victora Huga. Klasický příběh je zpracován tak, aby i divák, který nečetl předlohu (v tomto případě i já sama), mohl jednoduše pochopit celý příběh, který je opravdu natočen tak, jako když slyšíte vyprávění o knize z úst učitelky literatury. Opravdu krásný příběh, navíc natočen s drtivou převahou v České republice, je příjemnou podívanou pro diváka každého věku. Výborné herecké obsazení, tentokráte i snad do posledního žebráka, který se na obrazovce mihl, dává za pravdu prostému označení kvalitní film. Výborný Liam Neeson coby hlavní hrdina Jean Valjean, je nejen kusem krásného chlapa, ale i kusem pořádného herce a Jeanovi vtiskl takový obraz, jaký by mě v hodinách literatury ani nenapadl. Citlivý, přesto drsňák, navíc se svým charakteristickým dabingem se prostě Liam stal modlou tohoto snímku. Uma Thurman, kterou si spíš dnes vybavím jako ženu činu ve žlutém oblečku, s blonďatou hřívou, honící se za pomstou v krváku Kill Bill, mě překvapila, že dovede zahrát i takovouto, veskrze ženskou a příjemnou roli. Geoffrey Rush, se svým obličejem, tolik typickým pro záporáky opět necpal zadek na špatné prkénko! Záporáci jsou ve filmu kolikrát více než kladní hrdinové a divák si je i snadněji zapamatuje. Geoffreymu se povedlo uvést se do stavu „nezapomenutelný“ relativně bez problémů, nejen v této roli. Samozřejmě nesměla chybět romantika, která dnes už nechybí snad v žádném filmu, ať podle předlohy, nebo z hlav scénáristů. Ústřední dvojici si střihla, tehdy mladinká Claire Danes, a mnou do nebes vynášený Hans Matheson, který sice mnoho prostoru neměl, ale on pokaždé dokáže, že hrát umí, snad i kdyby se jeho jméno objevilo pouze v závěrečných titulkách. Co dodat? Opravdu příjemné překvapení, dobrý pocit z dobrého filmu, částečné vlastenecké cítění a především radost z toho, že nebyla další kniha zničena filmovým zpracováním. Ještě nesmím zapomenout vyzvednout poslouchatelný soundtrack, který nerušil, ba právě naopak dokonale podtrhoval celý film. Bídníci v této podobě, v jaké vykoukli na svět, nejsou bídnou podívanou!

Dina (hlavní hrdinka) po celou dobu prohlašovala: „Jsem Dina.“, abych nezůstala pozadu, pronášela jsem v duchu na adresu této v podstatě docela velké stupidity otázku: „Na co se to proboha dívám?“. Obdivuji herečky, které stejně tak jako Maria Bonnevie dovedou zahrát duševně naprosto vyšinuté postavy. Je to daleko větší herecký kumšt, než se téměř dvě hodiny připitoměle uculovat, házet psí pohledy, tajně nosit v srdci lásku k hlavnímu hrdinovi a celkově vystupovat jako naivní husička. Dina v tomto všem měla docela jasno. Poté, co jako mladá dívka, nechtěně připravila o život svou matku, se s ní život, a otec především, nemazlil. Otec ji jako mladou provdal za mnohem staršího muže a už se to s ní vezlo. Jakmile si chudák přivodil zranění, šup s ním do strže, když byl chuť na sex, povalila na podlahu nebo do sena podkoního a když už se konečně zdálo, že by mohla najít štěstí, tak se z chlapíka vyklubal podrazák. Téměř ve všech případech se z toho mužský hrdina opravdu nevylízal, protože Dina se opravdu s nikým a ničím nepárala. Jediná věc, která opravdu lahodila oku, byly záběry nádherné Norské krajiny, i když mrazivé, přesto zahřály na srdci. Kromě Gérarda Depardieu, Hanse Mathesona a Christophera Ecclestona mi nebyl povědomý ani jeden obličej, taky dobře, alespoň jsem měla možnost vidět poněkud méně okoukané tváře. Celý příběh byl opravdu šílený stejně jako hlavní hrdinka. Samozřejmě bylo pár momentů, na které asi jen tak nezapomenu, ale kdyby tento film zanikl, tak se po něm pravděpodobně nikomu stýskat ani nebude, ba dokonce po něm ani pes neštěkne. Vystihuje naprosto přesně pojem „tuctový film“. Film jako takový nemůže pokaždé ukazovat ideální svět, Dina má rozhodně k ideálu daleko, ale přesto by stačilo ubrat krapet té šílenosti a přidat trochu reality a na výsledku by to bylo daleko více poznat. Pro mě rozhodně zapomenutelná záležitost, ohodnocená 30% za bravurní výkon Marie Bonnevie, za „převelikou“ roli Hanse Mathesona, který tentokráte místo hereckých úspěchů pokořoval rekordy v roli „inseminátora“, škoda ho, a samozřejmě plusové body za chladnou, ale přesto nádhernou krajinu Norska.

Sherlock Holmes 21. století za taktovky Guye Ritchieho poměrně solidně započal filmovou sezonu roku 2010. Kdo by se netěšil na nové, doslova dynamické podání světoznámé detektivní postavy Sherlocka Holmese? Jeho dřívější podoby poklidného, logicky uvažujícího, nadprůměrně inteligentního detektiva vzaly za své, když plátna našich kin vzal útokem Robert Downey Jr., který ze Sherlocka udělal smrtící zbraň, chladně uvažující, dokonale vypadající, nadmíru cynickou a poodhalil světu alespoň trochu Sherlockovu čistě osobní stránku. Robert byl tou správnou ingrediencí, která držela chuť a vůni celé této dvouhodinové podívané. Když člověk neví co očekávat, překvapivě zírá na plátno a ve strnulém úžasu pozoruje děni. Tentokrát i já, znaje pouze trailer a herecké obsazení, jsem zůstala zírat v němém úžasu, co to z té klasické postavy byli schopni filmaři udělat. Ano, akčnost smíchaná s notnou dávkou humoru, dochucená speciálními efekty a podařeným hereckým obsazením má za následek relativně tuctovou, ale přesto lehce stravitelnou podívanou. Co ve mně ovšem způsobilo návaly nechutenství, bylo zjištění, v posledních minutách filmu, že vše vede k otevřenému konci a my se, chtěně či nechtěně, můžeme již teď těšit na pokračování. „Proboha, proč?“ zůstala mi viset tato otázka na rtech a visí tam i teď, když cvakám tyto řádky. Jednou je sice málo, ale v případě filmů ve většině případů i dost! Již teď čuchám ve vzduchu neslavnou budoucnost druhého pokračování, doufám ale, že se pletu. Příběh tedy v podstatě nevybočoval ze zarytých kolejí jakéhokoli kousku, hlavní hrdina, hlavní záporák, strhne se honička za spravedlností, trocha lásky, napětí, krve, závěrečné, rádoby šokující, rozuzlení a film je na světě. V případě pana detektiva vše stojí a padá na hereckých výstupech a na tom, kdo vymyslí lepší vtip. Nutno podotknout, že po té humorné stránce ty dvě hodiny za to stojí, kdo má rád Robertův styl humoru, neodejde neuspokojen! Tudíž Robert skvělý, jeho přítel s tváří Judea Lawa zdatně sekundující, Rachel McAdams nijak výrazně vyčnívající, vždy brilantní, dokonale záporný Mark Strong, který tvář pro tyto role opravdu nezapře a herecký bonbonek v podání Hanse Mathesona. Nemůžu tvrdit, že bych z kina odcházela výrazně zklamaná, ale infarktový stav se rovněž nekonal. Závěrečný ortel by byl asi následující. Pohodový filmový kousek, který divákovi útočí na bránice, kdo doteď nemiloval Roberta Downey Jr., tak ten se zamiluje a na pohlaví opravdu nesejde a ve výsledku opravdu nebude nikdo litovat, že dal ty nekřesťanské peníze za lístek do kina! Výrazně kladně hodnotím i soundtrack, jméno Hans Zimmer milovníkům filmové hudby asi něco říká, ale tentokrát se nám ten německý Honzík představí opravdu v jiném kabátě, než jak ho známe a řekla bych, že i zdařile. 70%, abych tedy završila tyto řádky….

Japonci jsou v oblasti animace naprostí mistři. Jednoznačně a na první pohled divák ví, že se dívá na japonskou animaci! Díky sestře jsem obohacena o další, beze vší pochyb exkluzivní, zážitek. Opravdu netypická pohádka o lovci upírů, který je sám napůl upír mě uchvátila a nestydím se to přiznat. V dnešní době samých kýčovitých příběhů o nehynoucí lásce upíra a člověka, nebo naopak, je Vampire Hunter D opravdu řežba, která se sice romantice v předchozím řádku zmíněné, nevyhne, ale přesto do příběhu patří a ničím ho nenahlodává! Navíc snad právě jen ti Japonci dovedou svým animovaným postavám vtisknout takové charisma, že si občas připadáte jako „duševně choří“, když se do nich zamilujete. Sám D, velký lovec, ohrožován nejen konkurencí, všelijakými démony, i vlastními, je prostě v tomto filmu oním temným hrdinou, o kterém mnoho nevíte, přesto mu fandíte a tušíte v něm dobro. Tenhle mix fantasy, hororu, sci-fi, romantiky a i kapky humoru je tím pravým ořechovým pro filmové fajnšmekry, kteří se při dvousloví „japonská anime“ tetelí blahem. Sama nepatřím k těm, kteří by tento žánr vyhledávali, ale občas (právě díky sestře) kápnu na dílko, které se mi doslova a do písmene po „vampírovsku“ zakousne do krční tepny a nechce pustit! Opravdu brilantní počin, který si 100% zaslouží, a věřte, že kdo neviděl Vampire Hunter D a Interview s upírem, neví, co jsou upíři!

Katastrofické filmy jsou docela vyhledávaným filmovým žánrem. Diváky rozdělují do tří táborů, jedni je zbožňují, druzí nenávidí a třetím je to v podstatě jedno. Bohužel mají všechny tyto filmy společné jedno, přespříliš podobný scénář. V tomto případě 2012 není výjimkou. Vždy vše začne objevem nějakého aprobovaného vědce a pokračuje zkázou Ameriky. Docela mě zarazilo zjištění, že všem aktérům tohoto filmu fungovalo spojení se zemí do té doby, dokud nepadl Bílý dům a s ním i americký prezident, opět vykreslený jako hrdina své doby! Veškeré takové katastrofy navíc stmelují již rozvedené rodiny s malými dětmi a v téměř drtivé většině takovýchto snímků se najde i někdo, kdo cítí zkázu v kostech a zároveň potřebu říct sbohem svým bližním. To co má pak působit dojemně, působí až příliš kýčovitě a většina z nás už tento moment očekává. Bonusem navíc bylo zjištění, že Američané přenechali výrobu „záchranných modulů“ na čínských spoluobčanech, takže jsme se tentokráte a pravděpodobně velmi výjimečně dotkli okrajově i Evropy, Afriky a Asie. Samozřejmě žádný katastrofický film by nebyl katastrofickým filmem, kdyby se nám do v podstatě dokonalého plánu na záchranu hlavních hrdinů nezapletla nějaká ta chybička. Tentokráte se nezavřeli dveře od záchranného vodního plavidla, honosně zvaného Archa, a problém je na světě. V tomto momentu divák neví, jestli pozoruje zkázu Titanicu nebo jestli se opravdu dívá na 2012. Pak už vás jenom zarazí zjištění, že Američané nemají ani tušení o tom, že 8 000 metrů vysoký kopec by taky mohl být Mount Everest a to už pak nevíte, jestli brečet smíchy, anebo pochybovat nad gramotností našich zaoceánských spoluobčanů. Jako menší zradu jsem pociťovala i vykreslení britské královny jako zbabělce. Americký prezident hrdinně zhynul se svým lidem, kdežto britská královna cítila potřebu zachránit sebe a své psí miláčky. Bůh ví, jak by to bylo ve skutečnosti a jestli by to nebylo spíš naopak! Co jediné se opravdu vyjímalo na pozadí veskrze trapného příběhu, byly jednoznačně efekty. Ty přinesly do světové kinematografie nový, jedinečný způsob, jak se velice efektivně zbavit planety Země. Za to jediné je možno před Emmerichem, kterého jindy tolik obdivuji, smeknout klobouk. Ve výsledku tedy působí 2012 nerealisticky, nepřinese kromě efektů nic nového a o hereckém obsazení nepříliš úchvatnými herci, snad až na výjimku v podobě Chiwetela Ejiofora, ani nemluvě. Kdyby staří Mayové viděli tento „pozoruhodný“ pokus o vyobrazení jimi popsané zkázy Země, tak by ten svůj kalendář velmi pravděpodobně roztřískali na kousky a zapomněli, že vůbec kdy něco takového dali dohromady. Pro mě tedy jednoznačné zklamání, které završím 30% a vírou v to, že se Emmerich v příštích letech polepší!

Opravdová jízda

Překvapivě velmi pozitivní dojmy jsem si z Easy Virtue odnesla. Nepopírám, že hlavním důvodem pro mě bylo, vidět Bena Barnese v jiné roli než v kůži sladkého prince Kaspiana a démonického Doriana Graye. Zbytek hereckého obsazení mi opravdu ničím neimponoval. Je veřejným tajemstvím, že nejsem příznivkyní Colina Firtha, natož pak Jessicy Biel, ale trailer mě okouzlil a proto jsem hodila veškeré předsudky pod koberec. Příběh docela tuctový, kdo by už alespoň jednou neviděl film, kde by hlavním problémem byla manželka milovaného synáčka, a všemu vévodil boj tchýně versus snacha?! Jenže báječné podání vesměs opravdu „nenápadného“ příběhu mě oslovilo. Jessica skutečně není žádná hvězda, ale kdo jiný by se do role americké automobilové hvězdy hodil?! Jednoznačně výborná volba a s Jess jsem opravdu silně sympatizovala každou minutu filmu. Moment, kdy zasedla domácího mazlíčka paní domu, je jednoznačně nejveselejším momentem celého filmu, ale i pár dalších věcí stojí za to, aby divák tu hodinku a půl před obrazovkou vydržel. Colin Firth, který sice vysloveně nezatloukal hřebíky do rakve (jak ostatně docela často dělává), ale tentokráte je měl dokonce i v rukách, byl rovněž docela milým překvapením. On je nepopiratelně typickým představitelem anglických lordů, a když se řekne anglický lord, tak vidím jeho. K tomu všemu přidat trochu ironického vystupování, jeho samozřejmou eleganci a tentokráte jsem u té obrazovky ucvrkávala i já. K Benovi nemám sebemenší výtku, nic mi nedovede pokazit zážitek, když ho vidím hrát (ani v poslední době zhlédnuté video pěveckého rázu z roku raz dva). Je pěknou tvářičkou, ale zároveň v něm vidím opravdový herecký potenciál, který snad nikdo neuhasí, naopak bude nadále přikládat do ohně. Bonusem, a opravdu příjemným se stal Kris Marshall, známý to Colin – bůh sexu v úspěšném, romanticky a komediálně laděném filmu Láska nebeská. Kdo neviděl, nepochopí. V podstatě bezchybné herecké výkony podpořil neméně bezchybný hudební doprovod a výsledek působil nesmírně elegantně, v žádném případě ne nabubřele, rytmicky a v každém směru oddechově. Myslím, že v sobě objevuji lásku k anglické filmové tvorbě. Zasloužených 80% a mé vřelé doporučení.

"The Best" 2009

Čekat se vyplatí, obzvláště v případě Jamese Camerona. Je to už přeci jen nějaký pátek, kdy světlo světa spatřil Titanic, James poté velmi pravděpodobně odpočíval a připravoval si půdu pro svůj návrat, který se mu, nutno podotknout, opravdu vydařil! Mistrovsky propracované, technicky doslova vrcholně zvládnuté, příběhově poněkud jednodušší, ale ve výsledku nadmíru uspokojivé dílo, které dostalo název Avatar v tuto dobu trhá všemožné rekordy, ruinuje peněženky diváků, rve srdce romantikům, vyvaluje oči z důlků milovníkům technických hračiček a uspokojuje náročné, i méně náročné diváky. Za vše mluví i fakt, že od premiéry, která se v našich končinách odehrála 17. prosince, uběhlo už nějakých pár dní, a přesto byl včera kinosál do posledního místečka vyprodán. James naservíroval tuto velkolepou podívanou podle klasického scénáře, který byl bohužel v některých místech naprosto předvídatelný. Seznámil nás s hlavními hrdiny, ukázal nám svět, o který půjde, vymezil kladné a záporné postavy, vmáčknul do příběhu lásku a vše završil působivou bitvou a koncem, který možná nikdo z diváků nečekal, znaje Jamese Camerona. Jednoduchost příběhu jde k čertu, pokud je tak výborně, „čučavě“, zábavně a mistrovsky zpracován. Obsadit do hlavní role Sama Worthingtona byl tah správnou figurkou. Sam se nám již letos předvedl v protichůdně braném snímku Terminator Salvation, kdy jedni ho milují, druzí odsuzují. Dle mého předvedl skvělý výkon a i proto jsem se těšila na Avatar, kdy opět budu moci sledovat jeho herecký koncert. A tak se nám Sam pomalu ale jistě hrabe mezi hereckou elitu. Role chromého Jakea Sullyho, který se převtělen do „modráska“ dostává pod kůži obyvatelům Pandory, zamiluje se a pomůže jim zachránit jejich svět před útoky jeho vlastních lidí, mu byla šitá opravdu na míru. A pokud spojíte nesporný herecký talent s dokonalým vzezřením opravdového chlapa (Australané to snad mají v krvi) fanynky omdlévají a pánové uznale pokyvují hlavou. Navzdory jisté averzi vůči Sigourney Weaver musím říct, že hrála skvěle a bez jejího břitkého humoru a rázného vystupování by byl Avatar o něco ochuzen. Navíc její „typický“ úsměv bych poznala, i kdyby se na mě culila v podobě žáby z nějaké sinicemi pokryté smrduté tůně. Největším překvapením pro mě byl konec. Cameron si dle mého potrpí na dramatické konce, tak jsem byla víc než přesvědčená o tom, že prostě buď Jake nebo Neytiri zemřou hrdinskou smrtí a já z kina bez zaslzeného obličeje a posmrkaného kapesníku prostě neodejdu. A ouha, jaké to překvapení pro mě, nečekaně happy end! To mě opravdu potěšilo. Jednoznačně si tedy stojím za názorem, že je Avatar „the best“ tohoto roku. Veskrze komerční snímek, kvůli kterému se nadělalo na můj vkus, až příliš humbuku mě nezklamal, potvrdil si své prvenství a byl senzačním vizuálním bonbonkem, který mě opravdu zarazil do sedačky a pustil až v posledních minutách, kdy už na plátno vyskočily titulky. Je mi tedy ctí a národním svátkem udělit zasloužené ohodnocení 100%, které si Avatar bezpochyby za svou dokonalost a neotřelost zaslouží, ani slabší článek předvídatelného příběhu nemůže narušit celkový dojem z filmu, který je natolik brilantně zvládnutý a poukazuje na Cameronovu bujnou fantazii. Vymyslet svět, jeho obyvatele, zvířata, zvyky a vůbec všechny drobné či větší detaily dalo asi hodně zabrat, ve filmovém světě se jedná o průlom. Já jenom doufám, že tu s námi Cameron ještě hodně dlouhou dobu bude a natočí ještě pár takových filmových zákusků, které bude očekávat celý svět…

Věrný obraz lidské duše...

Jednoznačně nejtemnější film tohoto roku, temnější je už leda pád výtahovou šachtou! Hustá atmosféra téměř dvouhodinové podívané se dala nožem krájet, ale to leda pořádně nabroušeným. Takové napětí, svírání stěn dutiny břišní a ruce ledové hrůzou jsem naposledy prožívala u filmu Sunshine, takže si co se týče atmosféry, mohou tyto dva kousky opravdu podat ruce a horlivě jimi potřást. Záběry anglických ulic a uliček, do toho temná hudba a pár scén, kdy opravdu cáká krev a najednou se divák nemůže zbavit dojmu, že se divá na pokračování filmu Sweeney Todd. Těch „tot“ (pro zaryté angličtináře a pro ty, co zrovna nevyhráli konverzační soutěž v němčině, tot je německy mrtvý) je tu sice daleko méně, ale i tak si myslím, že být Dorian Gray do rodiny se Sweeneym, tak je na něj jeho brutálnější verze opravdu pyšná. Nemám takovéto filmy ráda, opravdu naivně jsem si myslela, že tohle snad bude nějaká sice dramatičtější, ale přesto méně krvavá a napínavější podívaná. Originální dílo Oscara Wildea jsem nečetla a měla jsem tudíž chabé pojetí o tom, co mě čeká, matně jsem si vybavovala akorát stárnoucí obraz a nestárnoucího Graye. Jenže po skončení filmu a následném uvažování o tom co napsat do tohoto názoru jsem došla k závěru, že jsem přeci jen našla v tomto díle jisté primitivní uspokojení a v hloubi duše jsem i nadšená. Ben Barnes mě překvapil především svou rolí tak odlišnou od hrdinného prince Kaspiana v letopisech Narnie a také tím, jak tento na první pohled sladký hošánek dovede zahrát takového zhýralého chuligána s vražednými choutkami. Natočit film tak plný erotiky a navíc potvrdit domněnku čtenářů klasického díla, že přeci jen Dorian Gray měl zálibu v zadních partiích svých mužských přátel a do toho všeho zamontovat rozčtvrcená těla, lásku, výčitky svědomí a nakonec hrdinskou smrt, chce opravdu kus odvahy. Režisér Oliver Parker je svým způsobem pravděpodobně blázen, ale vsadil na dobrou kartu a povedl se mu odvážný kousek. A za velké plus považuji i skutečnost, že je film anglický, nikoli americký. Ať si říká, kdo chce, co chce, ale opravdu stačí přeskočit velkou louži a výsledek vypadá jinak. Z hereckého obsazení jsem tentokráte měla výborný pocit. Veškeré herecké umění statečně kočíroval Ben Barnes, který asi Oscara za herecký výkon nikdy nezíská, ale přesto dovede diváky oslovit nejen vzhledem, ale i herectvím. Navíc do role Doriana bych ani lepšího herce nenašla, protože člověk opravdu přemýšlí nad tím, jestli Ben doma na půdě nějaký takový obraz taky nemá. Na svůj věk, i když 28 není moc, opravdu nevypadá. Colin Firth má jedinečnou schopnost zatlouci u každého svého filmu pomyslný hřebík do rakve, v tomto případě mu to také docela vyšlo, vzhledem k hororovému nádechu a i těm pár mrtvolám. Netvrdím, že by snad byl špatným hercem, ale je na něm něco, co mě pokaždé spolehlivě naštve, jen ho vidím. Z hereček excelovala především Rebecca Hall. Sice těch pár momentů v závěru, lehce přirovnatelných ke slovu „štěk“, nemohlo nijak výrazně vyzvednout její kvality, ale i přesto je v ní něco, co dodá filmu šmrnc. Zamýšlela jsem dát nízké hodnocení vzhledem ke všem těm do očí bijícím momentům, které nesnáším, ale neudělám tak. Velice pravděpodobně už nikdy nebudu chtít Doriana vidět, ale i tak si myslím, že rozhodně ve filmovém světě ostudu trhat nebude a fanoušky si bezesporu najde. Po zralé úvaze si tedy myslím, že 70% je opravdu optimální hodnocení a doporučuji všem, kteří vzdychali blahem u Sweeneyho Todda a Zkrocené hory a také těm, kterým nevadí závěry, poněkud vytržené z kontextu a se záchvěvem heroismu.

Bathory je bezpochyby kontroverzní záležitostí roku 2008, která si dělala ambice snad na veškerá filmová ocenění, Zlatou malinou počínaje a Oscary konče. Juraj Jakubisko natočil film na české poměry nevídaný, kde záběry, které známe z amerických filmů, briskně střídají typické „české“ filmové výšplechty. Nejsem proti, pokud je vše vkusné a logicky pochopitelné, pak i nějakou drobnou chybku divák odpustí. První věc, nad kterou můj rozum zůstává stát, je označení slovensko-český film. Pravdou zůstává, že co do počtu, tam těch českých a slovenských herců (kompars nepočítaje) „štěkalo“ opravdu mnoho, ale prim hrálo mezinárodní osazenstvo v čele s Angličankou Annou Friel (krvavá madam osobně), Skotem Hansem Mathesonem (dvorní malíř Caravaggio) a s ještě jedním obyvatelem britských ostrovů Vincentem Reganem (coby paroháč Ferenc Nadasdy). Aby toho nebylo málo, tak nám tento nádherný trojlístek doplňuje hollywoodská megastar našich luhů a hájů, kdo jiný než Karel Roden osobně (záporák Thurzo)?! Kdybych z této čtveřice měla vytvořit žebříček „herecké zdatnosti“, bráno od nejlepšího po nejhorší, tak by směle vévodil právě Karel Roden, protože právě on je opravdovým potěšením pro oko náročného (i méně náročného) diváka a navíc kdo jiný, než právě Karel Roden by měl ve slovensko-českém (pořád mi nedá spát obsazení zahraničních herců) hrát záporáka? Pak dlouho nic, pořád nic, pak Anna Friel a o třetí a čtvrtou pozici by se směle porvali štětec proti meči Hans a Vincent. Kdo by neznal příběh Alžběty Bathoryové (ať už vykonstruovaný, nebo pravdivý), která se pro zachování své krásy koupala v krvi panen. Doba pokročila, tehdy pro krásu padaly hlavy, dnes stačí zajít do jakékoli drogerie a nechat nemalé peníze v kosmetických přípravcích nebo navštívit lékaře na slovo vzatého, označovaného „plastický chirurg“, který z vás za menší obolus opět udělá osmnáctku jako vyšitou! V případě Alžběty dodnes nikdo neví, zdali se příběh zakládá na pravdě, nebo jestli její případ byl opravdu vykonstruovanou záležitostí. Nikdo z nás si nedovede představit, co někteří museli vytrpět na mučidlech a tak se dá i zpětně veškerá vyřčená lež odpustit. Příběhu jako takovému se opravdu nedá nic vytknout, dle mého bylo vše podstatné sděleno a co ne, to si divák snadno domyslel. Ovšem nemůžu opominout Alžbětiny stavy deliria, kdy se nám na obrazovce v „rozmazaném“ stylu zjevovaly divné záběry, ze kterých dodneška nevím, co bych měla pochytit. Opravdu netuším, co tím básník, respektive Juraj a spol. chtěli ukázat? Ušetřilo by se pár minut a pár zavařených mozků horlivým uvažováním nad nesmrtelností chrousta. A největším mínusem a bodem, který by v každém případě snad ani neuškodilo dodatečně vyškrtnout, byla dvojice Bolek Polívka a Jirka Mádl? V hlavě mi vyvstává jediná otázka: „Co to proboha mělo být?“. Dvojice rádoby tajných agentů maskovaných v kutnách synů božích, tvrdě bojující proti bezpráví, násilí a potírající lež a nespravedlnost ve mně nezpůsobovala nic jiného než záchvaty smíchu a pocity trapnosti, že právě tito dva jsou české národnosti. Na každý jejich vynález, ať už speciální prototyp kolečkových bruslí, lyží, které lyžují sami, odposlouchávacího zařízení, které by směle použil v akci i James Bond a tomu podobné technické vymoženosti, jsem se opravdu velmi těšila, protože mi bylo jasné, že bude alespoň chvilka, kdy se budu moci bez skrupulí zasmát z plna hrdla. Co k tomu říct, prostě nepatřičný zážitek, jehož absence by mi rozhodně nevadila. Abych přistoupila bez zbytečných okolků k závěrečnému hodnocení, tak uděluji 40% za snahu, která ovšem dle mého názoru vyšla naprosto vniveč. Naše filmařské umění ještě opravdu není natolik na výši, abychom byli schopni natočit film, který by konkuroval zahraniční produkci. U nás zatím takovýchto kvalit dosáhl leda Miloš Forman, před jehož uměním smekám klobouk! Bathory jednou, a někdy, za spoustu let možná podruhé….

Jednou je málo, desetkrát moc, dvakrát akorát! Po prvním zhlédnutí bych asi ani 50% neudělila, protože buď jsem to prostě nepochopila, nebo jsem byla v náladě, absolutně popírající jakékoli nadšení pro film. Woody Allen je osobnost, režisérský skřítek, který pod svým chatrným zjevem opravdu skrývá kus umělce, ale jeho filmům musí divák přijít na chuť. Na Hře osudu se mi kromě trefného názvu a hereckého obsazení líbila i ta opravdu detektivní zápletka, ze které hlavní hrdina a vrah v jedné osobě díky „hře osudu“ vybruslil bez ztráty desítky. Jonathan Rhys Meyers, Scarlett Johansson, Matthew Goode a Emily Mortimer tvořili parádní čtyřlístek, kterému se zajímavě promíchají karty osudu. Výborná atmosféra dokreslená nejen venkovskými, ale i městskými záběry a ona bezvadná detektivní zápletka prostě ve výsledku způsobily v mém pohledu na celý film doslova boom a budu si stát za dvouslovným označením kvalitní film. Ať přemýšlím jak přemýšlím, nenapadá mě nic jiného, co bych mohla napsat, proto ukončím svůj názor ohodnocením 80% a výkřikem: „Woody forever!“.

Málokdo by čekal trochu inteligentního humoru od americké komedie, protože v té hromadě braků tohoto žánru se opravdu výjimečně nějaká ta „inteligentní“ najde. Na takovéto pokusy o film prostě divák musí mít žaludek. Pařba ve Vegas je docela překvapením, ale žádné terno to taky není. Alkohol vládne světem, kdo nepije, není in (ne že bych s touto teorií snad nějak souhlasila) a tak proč nenatočit film o pořádné pařbě, kdy druhý den ráno si nikdo z účastníků nic nepamatuje a místo draka mají tak leda tygra v koupelně. Nesourodá partička, kterou tvoří inteligentní zubař, sexy učitel, nastávající ženich a vyšinutý bratr nevěsty, mě opravdu bavila. Jsem na rozpacích co víc napsat, prostě si myslím, že přeci jenom tahle podívaná dělá docela čest svému žánru a v té záplavě naprosto zapomenutelných okamžiků opravdu vynikne těch pár momentů, u kterých se dá brečet smíchy. Chudák tygr uvězněný v koupelně z toho všeho vybruslil jako jasný vítěz v kategorii „bavič“! :-) Takže bych završila těchto pár řádků docela úctyhodným hodnocením 50%, na americkou komedii opravdu hodně!

Veškerá objektivita jde stranou, když se jedná o filmový žánr, který mám tolik ráda. Drama, okořeněné romantikou, zasazené do historie a ještě k tomu podle knižní předlohy, je pro mě téměř vždy opravdový filmový požitek. Knihu jsem nečetla, takže hážu za hlavu veškeré ty bezduché výkřiky, jak se to vůbec nedrželo předlohy a podobně, co bych z toho taky měla?! Jenže při závěrečných titulkách jsem byla přesvědčená, že si ráda knihu přečtu, když podle ní dokázali natočit tak krásný film. Je více než jasné, že takovýto druh filmu neosloví mužské „publikum“, ale pro ženské, které si stejně jako já rády pobrečí u kdejaké ptákoviny a nejsou daleko k přirovnání „citlivka“, tak pro ty bude Moll Flandersová modlou! I když se opravdu z velké části jedná o romantiku, tak opravdu dovedu ocenit absenci jakýchkoli významných infantilních řečiček a slibování si lásky až za hrob. Krutá realita, tak bych asi nazvala rozuzlení celého příběhu. Osud hlavní hrdince podkopával nohy, ale vše dopadlo docela dobře a tak, i když jsem si v půlce filmu královsky pořvala, tak jsem v závěru pocítila jisté uspokojení z toho, že to tak dobře dopadlo! Navýsost spokojená jsem byla i s hereckým obsazením. Morgan Freeman je dle mého stavěn spíš pro jiné role, ale role veskrze elegantního sluhy a zároveň přátelské osoby mě přesvědčila o tom, že snad i takovéto role pro něj nejsou cizí. Robin Wright Penn v hlavní roli předvedla opravdu docela oslnivý výkon (i když slovo oslnivý asi nevystihuje celý film) a jako herečky si jí vážím, proto pro mě znamená opravdu velký přínos pro takovýto druh filmu. A John Lynch je jasným důkazem toho, že když chlapa škaredého jako noc trochu načešou a navléknou do štramáckého oděvu historických postav, tak se na něj opravdu dá dívat! Za ten jeho psí pohled by mu člověk dal i pětikorunu a i když jeho postava neměla v příběhu větší prostor, přesto na tuto postavičku nezapomenu, dodala příběhu opravdový šmrnc. Co víc říct? Sice jsem v začátku svého názoru házela objektivitu stranou, ale v závěru přeci jen trochu té objektivity musím přizvat ke spolupráci. Daniel Defoe (autor předlohy) může být pyšný, že někdo takto svědomitě předal světu jedno z jeho děl! 70% a opravdu ráda se k takovémuto filmu budu vracet…

Doba ledová je už od prvního dílu prostě bláznivina, u které se vyřádí nejen děti, ale i dospělí! Celkem nesourodá partička pravěké zvířeny opravdu dovede vyčarovat úsměv na divákově tváři. Animace, jako ostatně téměř u všech animovaných filmů poslední doby, je více než vydařená. Docela jsem chvilkami cítila lehčí, ale opravdu jen lehčí kopii Jurského parku, ale to docela chápu, jelikož dinosauři Jurského parku jsou legendou, která se prostě a jednoduše bude kopírovat. A kde jinde by filmaři asi měli nabrat pohyby všech těch bestií, než z tak promyšleného a strašlivě reálně působícího filmu? Další bod navíc přikládám těm legračním scénám, ze kterých mě osobně nejvíc utkví v paměti „zhulené chichotání“ nad propastí. V tomto momentě jsem se spolu s hrdiny smála jako vyšinutá! A jednoznačnými hrdiny pro mě zůstávají malí T-Rexíčci. Jedná se o oddechovku, která opravdu neurazí žádnou věkovou kategorii. Sama za sebe nemůžu prohlásit, že by se jednalo o jakkoli úžasný film, ale přesto si myslím, že je jedním z těch lepších pro nejmladší generaci diváků. Málem bych zapomněla na věčného hrdinu této „ságy“ a to veveřáka, na kterého v tomto pokračování přijde jaro. Pro toho, kdo Dobu ledovou ještě neviděl, vřele doporučuji alespoň tyto momenty!

Osobně si myslím, že chytrých thrillerů s vyšperkovanou kriminální zápletkou není nikdy dost. Docela dlouho jsem odkládala den, kdy bych se konečně měla na tento kousek podívat a dnes jenom můžu suše konstatovat, že jsem se přeci jenom mohla podívat dřív, docela jsem se ochuzovala o kvalitní podívanou! Nečekal mě pohled na žádné vyšňořené vyšetřovatele jako je tomu v případě nespočetných CSI, které na nás útočí z obrazovek našich televizorů, ale naopak se nám v roli vyšetřovatele představí obtloustlý novinář, který si potrpí na manželku svého přítele a chaotický nepořádek, ať už na pracovišti, nebo doma. Zápletka přesně taková, jakou si přeje každý divák. Už v první části filmu tušíte, kdo je asi vrah (tentokrát ani toho tradičního zahradníka nikdo netipoval) a v posledních pěti minutách se vám všechny vaše domněnky otočí o stoosmdesát stupňů někam úplně jinam. Docela dobře se povedlo podchytit veškeré maličkosti, které vedly ke konečnému rozuzlení oné velké záhady! Podezírám pana režiséra (Kevin Macdonald), že tak trochu ve volném čase fušuje do CSI a něco od těch hochů pochytil. Poté, co mě jeho Poslední skotský král docela zklamal, můžu směle prohlásit, že Na odstřel ho v mých očích vyzvedl podstatně výše. Russella Crowea si všichni milovníci filmu vybaví jako vysvaleného a na krátko ostříhaného Maxima Decima, který zvesela decimuje své nepřátele ve velkofilmu Gladiátor. Proto je docela zděšení, když se prvně zjeví na obrazovce jako obtloustlý, vlasatý a celičký jakýsi umolousaný novinář jednoho nejmenovaného plátku, kterému se dostanou do rukou materiály k zajímavému případu, ve kterém figuruje jeho nejlepší přítel (Ben Affleck). Ani těch pár kilo navíc nemůže vzít fakt, že Russell Crowe je prostě pan herec. Ben Affleck toho nikdy moc nenahrál, dle mého názoru ho dalece zastiňuje jeho mladší bratr, který opravdu podává dechberoucí herecké výkony. I tak ale mohu prohlásit, že role uhlazeného kongresmana, který běhá za ženskýma a přitom mu doma sedí manželka, se mu opravdu docela povedla! Přítomnost dalších báječných herců, respektive hereček, mezi které Helen Mirren a Robin Wright Penn rozhodně patří, už byla rozhodně takovou třešničkou na dortu! Nelituji ani minuty strávené před obrazovkou a jsem opravdu za tento film ráda, rozhodně nepatří k těm „na odstřel“. Každá nitka příběhu se proplétala ve složitý obrazec, ze kterého na konec vykoukl opravdu nečekaný závěr a můžu beze vších pochyb říci, že takový konec je dobrým základem pro jistou dávku nezapomenutelnosti. 80% si tahle netuctová záležitost bezpochyby zaslouží.

Ani mi není moc líto, že budu docela krutá! Už při psaní názoru na Stmívání jsem byla přesvědčená o chabé kvalitě následujícího pokračování a měla jsem pravdu. Od té doby se změnila jedna jediná věc, mám celou ságu poctivě přečtenou. Aby mě fanynky (možná i fandové) neukamenovali, musím podotknout, že knížky jsou naprostým šlágrem, jednoduše napsané, opravdu strhující a pro čtenáře, kteří tento žánr zbožňují naprosto dokonalé. I já jsem všechny díly přečetla jedním dechem a kdykoli se k nim ráda vrátím! Hrají prim v oblasti odpočinkové literatury. Vraťme se k filmu. Zkraje musím pochválit (ale to je poprvé a naposledy), že se filmařům opravdu povedlo podržet se předlohy, měla jsem pocit, jako bych četla a ne se dívala na film. V tomto směru opravdu klobouk dolů. Dál už se nedá chválit opravdu nic. Když už tolik vydělali na Stmívání, tak jsem tajně doufala v lepší efekty u dalšího pokračování. Asi si ty peníze hážou do prasátka, jinak to nejsem schopná pochopit. Chrise Weitze jsem si vážila za Zlatý kompas, sice to rovněž nebylo zrovna terno, ale ti lední medvědi byli tak krásní, že je každou noc před spaním počítám místo oveček! Kdyby v Novém měsíci poskakovali oni místo těch rádoby vlkodlaků, asi bych z toho byla možná i trochu nadšenější. Vlkodlaci? Ani náhodou, podle mě spíš trošku větší vlci, ale ani tak nevypadali realisticky a docela mi kazili už tak zlý dojem z filmu. O ději není potřeba ani mluvit, každé malé dítě i starší člověk si dovedou odvodit o čem to asi tak bylo (nebo spíš o čem to nebylo?). Prostě naprosto klasický milostný trojúhelník, ze začátku láska jako trám, pak jakési výčitky svědomí kvůli naprosto nepodstatné věci, odchod hlavního upírského hrdiny kamsi za oceán a veselé utužování vztahu Belly s Jacobem Blackem, které nakonec vyvrcholí zjištěním, že přeci jenom Bella stále miluje Edwarda, ale že by i Jacoba? Upír aby se v tom vyznal! No prostě kýč jako kráva, který by v jiných režisérských rukách a v jiném hereckém zastoupení možná vyzněl daleko lépe. Co je to za modu, když místo skvělých hereckých výkonů pozorujeme obnažené hrudníky nabušených svalovců? Taylor Lautner (Jacob Black) má sice senzační postavu, ale k čemu to je, když jinak neumí hrát a jeho výrazy jsou stejně tvrdé a nepoddajné jako svalstvo na břichu? To samo Robert Pattinson (Edward Cullen). Zaznamenala jsem jistou změnu od předchozího dílu a to v tom, že místo jednoho výrazu použil asi tři, ale přesto opět žádný zázrak, fanynky ozáří spíš svým vzhledem alá „aby bílá bíla byla“ než tím co předvede na plátně. Kristen Stewart (Bella Swan) se buď evidentně nelíbila představa honoráře, nebo měla po čas natáčení žaludeční potíže, protože její utrápený výraz opravdu mluvil za vše, a kdyby se aspoň jednou usmála, brala bych to jako výhru. Ve Stmívání jsem jí to ještě docela žrala, ale tady už ne. Docela mě mrzí, protože jsem jí tipovala na lepší výkony! Co mě ovšem mrzelo asi nejvíc, tak obsazení tak výborného herce jakým je Michael Sheen do role jakési krevsající potvory odkudsi z Itálie, možná dodal postavě ten správný šílený ráz, ale do takového braku je ho zatraceně škoda! Filmové zpracování celé této ságy (knihy chválím, kudy chodím) je naprostým výsměchem romantických a fantasy filmů. Proboha proč? Možná bychom se divili, kdyby se scénář dostal do rukou jinému režisérovi, ale zatím si statečně trhají ostudu všichni, kteří se kolem toho točí. Chápu mladé holky, že je pro ně tahle podívaná splněním jejich snů, že v noci spí v rakvích, používají bílý make-up a tajně doufají, že je někde nějaký ten upírský Romeo vyhlíží. Mít tak o 6 let míň, asi bych na tom byla stejně! Jenže mně se na tomto filmu nelíbilo naprosto nic. Stmívání ještě mělo jakýsi náboj, který mě docela okouzlil, a dala jsem 50%, ale tady jsem ten náboj spíš potřebovala proto, abych mohla prostřelit obrazovku! Navíc hudba, která doprovázela celé dvě hodiny mého trápení, byla jako vystřižená z rockového koncertu a samostatně bych si ji nikdy neposlechla. Ne, mrzí mě to, ale opravdu, i když jsem nečekala zázraky, jsem doufala alespoň v trochu zdařilejší pokračování! Moc bych si přála, aby celá tahle sága měla větší grády, protože se celou dobu bude srovnávat s knižní předlohou, která je opravdu dobrá. Jedinou věc, kterou můžu ohodnotit, je tedy ta snaha o držení se předlohy, to se opravdu povedlo a pak možná to krásné tělo Taylora Lautnera, které mě občas vytrhlo z transu, ale rozhodně to na celkové hodnocení nebude mít podstatný vliv. 20% bez skurpulí!

Pocta skladateli...

Už na první pohled nízkorozpočtový film, který nezachránila ani hudba jednoho z předních skladatelů Ludwiga van Beethovena a k nepoznání zamaskovaný Ed Harris. Po celou dobu jsem se nemohla zbavit dojmu, že si každou chvilku Ed nasadí kovbojsky klobouk, připálí cigaretku a bude vyhrožovat svými „proklatě nízko“ posazenými kolty! Ed je prostě akční hrdina, nemám ho ráda, ale v takových rolích mi pasuje daleko víc než v roli rozpolceného hudebního skladatele! Líbila se mi představa, že možná Ludwig měl opravdu takové přátelství s Annou Holtzovou (Diane Kruger) a je to hlavním motivem celého filmu. Diane Kruger jsem její roli nevěřila, působí na mě příliš novodobě a historické role tohoto typu jí opravdu nesedí, možná je to můj osobitý názor, ale je to tak. Matthew Goode, herec, který mě poslední dobou docela zaujal, se na obrazovce objevil asi dohromady tři minuty, a i proto jsem možná pocítila jisté zklamání. Ještě že celková délka filmu nebyla taková, aby se nedala přežít! Opravdu nic mi toto dílko neřeklo a kromě krásné hudby si z něj ani nic neodnesu. Pro mě bohužel otřesná nuda. 10%, aby Ludwig neřekl.