Bettyna

Nevím, jestli něco špatného lítá ve vzduchu, jestli blbě vidím, nemám štěstí, nebo jestli už dobrý film je stejně nedosažitelný jako ideální muž?! 50/50 je příjemný film pokud se ovšem vehementně soustředíte pouze na Josepha Gordon-Levitta, sympatický rakovinný příběh bez zbytečných slzavých momentů a zhruba v polovině filmu vyřčenou hlášku, jejímž hlavním hrdinou je lord Voldemort, ta vás spolehlivě zabaví do konce filmu, pokud selže zbytek. Velkým plusem a tahounem téměř dvou hodin je opravdu jeden jediný fakt a to ten, že nemá divák ani chvilku pocit, že ho film chce na konci vyflusnout jako absolutně vyždímanou uslzenou trosku. Klobouk dolů. Hlavní hrdina má prostě rakovinu, svět se nezboří, život jde dál, naděje je, chuť do boje taky, tak proč nežít svůj život dál?! Joseph je sympaťák, na kterého se dá dívat jako na šikovného chlapa i na slušného herce. Zbytek už stojí za zlámanou grešli. Omezený slovník Setha Rogena mě, slušně řečeno, začíná pekelně iritovat. Jestli se měl Seth postarat o komediální linku příběhu, tak se někde stala zatraceně zlá chyba. V mých očích pošlapal všechno to dobré, co se z relativně slušného snímku dalo vytřískat, dal tomu marihuanový nádech s notnou dávkou vulgarismů a tím si mě nezískal ani co by se za nehet vešlo. Neodnáším si z filmu vysloveně špatný pocit, ovšem Seth mi ho pekelně zkazil, Anna Kendrick mu zdárně sekundovala a chudák Joseph prostě nemohl všechno zvládnout sám. Ne, tohle není můj šálek čaje.

Kdo si libuje v sebemrskačství a nevadí mu dvě hodiny trpět pohledem na pěkné obrázky bez hlubšího smyslu, tak tomu můžu jenom doporučit. Rozum zůstává stát nad tím, co si někdo představuje pod pojmem film, respektive mně rozum zamrzl. Víc akce zažiji v koupelně u mytí rukou, víc dramatických situací při škrábání levé či pravé zadní půlky svého pozadí a daleko romantičtěji se cítím, když můžu přihlouple koukat do trouby, jak se peče štrůdl. Už nikdy a nikdo mě nedonutí tohle vidět znovu. Co to bylo? Akci, drama a romantiku zřejmě nikdo z filmařů neviděl ani z rychlíku a jediné co bych považovala za zdařilé, tak kostýmy. Kdokoli chytne odvahu tohle vidět, uvidí mistrovskou práci s kordy a dýkami. Víc okatého „zasouvání kordu do podpaží“ aby pohledal. Ne, ne a ne. Škoda těch kilometrů filmové pásky, která padla na tento film a upřímně se divím, že kameramanovi nepraskla čočka hned při úvodních titulků. Ve snaze vidět zase po delší době Gasparda Ulliela v akci, jsem si způsobila nemalý děsuplný úlek, ze kterého se budu vzpamatovávat pekelně dlouho. Zatracené škoda je fakt, že nejde hodnotit v záporných hodnotách, La Princesse de Montpensier by měla krásných a zasloužených 100% v záporných číslech. Jedno velké oduševnělé fuj!

Tak nějak celá legenda o Robinu Hoodovi dostala na zadek, no ne? Uznávám, těšila jsem se na klasického Robina tak, jak ho známe všichni milovníci hrdiny v kamizole, s nezbytným lukem po ruce, ale překvapením se nebráním a Ridley Scott mi jedno takové naservíroval s vervou sobě vlastní a jsem spokojená. Zárukou kvality je pro mě i Russell Crowe, kterého prostě nelze nemilovat. Charismatický, obyčejný chlapík, neobyčejný herec, do role Robina zpočátku nepředstavitelný, po odlepení očí od obrazovky téměř dokonalý. Sympatické tváře, nevtíravý humor, lehce stravitelný děj i příběh, krásná práce s luky a šípy a Ridley mě zase a znova měl na mušce, už jsem uhryzovala vlasec a být film delší, slupla bych i udici. Jedinou drobnější výtku bych měla k monumentální scéně v závěru filmu, kdy člověk chvíli neví, jestli sleduje vylodění v Normandii nebo situaci z 13. století. Osobně bych konec poskládala trochu jinak, ale stalo se. Výtvarně zpracovaný konec stojí rovněž za zmínku. Dlouho se nestalo, abych vydržela u titulků tak dlouho. Robin se tímto stává jedním z mých milovaných historických rozmazlováků na kterýkoli večer za kteréhokoli počasí.

Mé obavy, že díky averzi vůči avízovaným brutálním scénám si nechám ujít monumentální zážitek loňského roku a ochudím tak žebříček toho nejlepšího za rok 2011, můžou být bez problému smazány. Drive má svoje kouzlo, má Ryana Goslinga, bubínky laskající kvalitní soundtrack, dokonce i stylové sexy rukavice, ale to mi nestačí. Podívat se znovu by asi také nepomohlo, jelikož nechci opět některé momenty trávit s prsty v uších, zpěvem na rtech a křečovitě zavřenými víčky, abych z hektolitrů krve neměla vedle filmového zážitku i noční můry do konce letošního roku. Tak nějak jsem si už v začátku, a také díky reakcím některých mých souputníků vyvodila, že se toho ve filmu moc „nenakecá“ a středobodem dění zůstanou mimické svaly ve tváři Ryana Goslinga. Chce se mi křičet: „Trefa!“. Ryanovi fandím, trvalo mu to dlouho, ale získal si mě. Jeho výrazu, celkovému postoji a hereckému umu nemůžu vytknout nic. Veškeré emoce, které film postrádá, má totiž hlavní hrdina vepsané ve tváři a originalitu tím tedy Drive prostě nezapře. Ovšem když se pak z „chlapce“, který se tváří tak, že neumí do pěti počítat, vyklube hrdina hodný hlavní role v hororovém snímku, pak mi z toho i smutno bylo. Ne, nemám ráda brutalitu, ať už za ní stojí dobrá věc, či nikoli. Celou dobu mi chybělo i napětí, moment, kdy divák křečovitě svírá prsty, očekává vymodlený konec, nebo jakkoli fandí hrdinům hlavním, vedlejším, záporným nebo kladným. Trošku chuť mi spravil „křivák“ v pečlivě vymodelovaném břišním svalu našeho pana „řidiče“ a následné minutové modlení se slovy: „Mrkni, mrkni, mrkni…“ a potlačení veškerých jiných myšlenek. Umřít on v daný moment, tak by mě ta skutečnost asi vážně dorazila. Skutečně nevím, jaký výsledek by mělo mít mé hodnocení. Přistihla jsem se při momentech, kdy mě víc než dění na plátně zajímala přilnavost stylových rukavic k povrchu volantu a než výrazy ve tvářích herců a hereček. Na druhou stranu, jako milovnice kvalitní hudby, jsem měla stavy, kdy jsem si kvílela spolu s interprety některých skladeb a poklepávala nohou do rytmu. Ano, nepopírám, že Drive je originál. Nepřeji mu skončit v propadlišti filmových dějin ani na filmovém „hnojišti“, ale zaslouží si pozornost poněkud náročnějších diváků, nimralů, kteří si v tom najdou to své. Já to nenašla. Dle mého alespoň zasloužených, „pocitových“ a přejících 70%.

Bijte mě, kamenujte, nadávejte, ale já mám prostě Rolanda Emmericha svým způsobem ráda. Nepopírám, že se mi zježily chlupy na těle hrůzou, když režisér velkolepých, více či méně povedených, „katastrofáren“ sáhl po tématu spíše komornějšího rázu, ale co už, mám ráda odvážné lidi. Anonym je povedená věcička s originálním pohledem na dobu Williama Shakespeara. Vyhráno má ten, kdo napne veškeré své šedé buňky mozkové a dostane se přes úvodní blázinec v ústředních postavách, kdy mu maximálně bude jasné, kdo je tady tou královnou Alžbětou. Přeskakování v datech a nezměrné množství postav je dle mého totiž jediným kamenem úrazu. Jakmile utřete zpocené čelo a zahodíte archy papírů s poznámkami kdo je kdo, ve kterých by se sotva i prase domácí vyznalo, pak je všechno už v pořádku. Konspirační teorie hadr, chtělo by se mi říct. Z famózního autora oblíbených děl udělat negramotného ochmelku se zálibou v ženských klínech, to chce notnou dávku odvahy. To už ani nezmiňuji skutečnost, že Alžběta, panenská královna, skončila jako ženská veselá v rozkroku s armádou nemanželských dětí. Najít si oblíbenou postavu, nebo někoho, na koho by se dal upřít zrak a jehož herectví by se dalo pochválit, nebo pomluvit, je docela boj, ale považovat se to dá i za chytrou taktiku. Stihnou se vám na obrazovce mihnout příjemné i nepříjemné herecké tváře, ale na žádné z nich nestihne celý film stát, natož pak padat. Hlavním tahounem zůstávají drobné i větší dvorské intriky a velkolepé pódiové záběry Shakespearových děl. Emmerich by nebyl Emmerichem, kdyby nám nenaservíroval ani obsáhlé pohledy na historický Londýn a exkluzivní záběry na pohřeb královny Alžběty na zmrzlé Temži. Já osobně chválím a chrochtám si blahem, protože po prvopočátečním šoku z toho, do čeho se pan režisér pustil, jsem momentálně nadšená a dovedu si představit, že by se tohoto typu filmů držel i v budoucnu. A oscarová nominace za kostýmy? Zasloužená!

Ať se snažím najít cokoli pozitivního vedle poctivého námětu, nenacházím nic. Válečné filmy s chytrou zápletkou, kde hlavním motivem není chrstat skrze obrazovku hektolitry krve do davu diváků, mě vždycky baví a bavit i budou. V tomto bodě tedy Zelená zóna jede na plné obrátky a není ji co vytknout. Ovšem to bídné zpracování mě mrzí. Jakmile diváka film nevtáhne do děje a je během jeho sledování schopen aktivně brouzdat na internetu, vyřídit staré telefonáty a ještě kouknout o čem bude knížka, na kterou se mu na polici práší už dva měsíce, tak je prostě něco špatně. Spoléhala jsem, že dvojka Greengrass a Damon zvládnou předvést stejně solidní akci jako v případě Bournea, ale nepovedlo se. Jedním dechem srovnávat Zelnou zónu a Bournea mi tedy přijde nemístné. Kromě dvou jmen nemají společného nic. Absolutně „bezemoční“ film, který se neuvěřitelně táhne a na němž nejde ocenit, kromě zmíněného námětu, zhola nic. Menší plusový bod a trochu projevených citů zaznamená člověk maximálně v závěru filmu, kdy hlavní hrdina v afektu rve klopy saka pana záporáka, a když vyjde najevo, že zaslal e-mail s pravou verzí příběhu snad všem existujícím novinám. V tomto momentě jsem se zvládla i na chvíli probudit z jisté letargie. Prostě ne, ačkoli mě to mrzí, já se nudila a to na dobré hodnocení opravdu nestačí.

Film, jenž nezůstává žánru thriller a drama zhola nic dlužen. Zdařilé ztvárnění zajímavého námětu, kde excelují výborní herci, kteří svým výkonem pozdvihli relativné béčkové dílko na áčku se blížící podívanou. Když jsem se přenesla přes prvopočáteční tápání ve stylu „kdo je kdo“, pak už nebyl problém si film užít plnými doušky. Právě prolínání současnosti s minulostí, kdy se můžeme podívat do tváří hrdinů v jejich mladém, i poněkud pokročilejším věku, je trošku divočejší, protože osobně bych kromě Helen Mirren zbývající tváře trošku zpřeházela, ale to je problém diváka a jeho schopnosti se bleskově zorientovat. Ne vždy platí známé „zapírat, zapírat, zapírat“, protože jestli něco skutečně v životě platí, tak to, že pravda nakonec vždy vyjde najevo. S tím se pere ústřední trojice, která se po „berlínské misi“, kdy měla zlikvidovat válečného zločince, bývalého doktora, který působil v koncentračním táboře, vrací domů a jsou oslavováni jako hrdinové, ačkoli skutečnost je poněkud jinde. Líbí se mi ukázka toho, jak to každý z nich zvládá po svém. Jeden se s tím pere celý život a na vlastní pěst se vydá na cesty, aby našel a zničil toho, kdo jim před lety utekl, ale nakonec sáhne sám sobě na život, protože situace se jeví neřešitelná, druhý z nich vede úspěšný život naprostého ignoranta a ta třetí se potácí životem v doprovodu alkoholu a cigaret a vyčítá sama sobě, kde udělala chybu, aby nakonec byla právě tou, která ve všem udělá jasno. I když se tedy Dluh jeví coby lacinější podívanou, kterou i ve skutečnosti je, herecké osazenstvo tomu dává správný říz, a proto snad ani samotnému filmu není co vytknout. Osobně jsem spokojená, přišla jsem si na své a jsem toho názoru, že si do budoucna tímto filmem pár večerů ještě zpříjemním. Mohu vřele doporučit.

Monte Carlo se stalo dokonalým důkazem mého sebeovládání, přizpůsobivosti a zejména dokázalo, že mám opravdu odolný žaludek a jen tak něco mě nerozhází. Občas prostě mívám chuť pustit si jako kulisu snímek žánru ze všech nejnenáviděnějších a ještě pokud je původem z USA, ale občas se stane, že se zakoukám, příjemně pobavím, a i když o nízké kvalitě není pochyb, tak zase tolik nenadávám. Zatímco méně šťastné maturanty v našich poměrech kolikrát musí uspokojit poplácání po rameni a mlaskavá pusa na tvář za zdárně ukončené studium, hrdinka tohoto filmu dostane darem týdenní pobyt ve Francii v doprovodu kamarádky a nevlastní sestry. Děvčatům se celý výlet zvrhne ve snobskou zábavu největšího kalibru, když dojde k záměně hlavní hrdinky za jakousi ignorantskou nádheru koupající se v penězích. Zase jednou ukázka toho, jak hodné charakterní holky si nejsou schopny za běžných okolností najít optimální protějšek a jakmile je kolem nich aura luxusu a ve velkém se točí peníze, tak i pánové jim padají k nohám. Ovšem stále zůstávají těmi charakterními, značně naivními a slušnými dívkami. Naštěstí si realista řekne, že je to jenom film, že jemu se to stát nemůže a pak je vše snesitelnější. Na dálku toho moc nevidím, tak jsem si sundala brýle a nevadila mi ani Selena Gomez, které mám z nejmenovaných bulvárních plátků na internetu i z titulních stránek kdejakých periodik pro náctileté plné zuby, ale ve snaze o herectví a bez šaškujícího Justina Biebera po boku, mi přišla relativně snesitelná. Podle mě je škoda každého dalšího slova navíc, které by v souvislosti s tímto filmem padlo. Beru ho jako film, u kterého se náctileté slečny pobaví a ti dospělejší jsou u toho schopni stavět puzzle a brát ho jako kulisu. O nějaké filmařině nemůže být ani řeč a kromě barvitých a sympatických exteriérů a sem tam nějakého šikovného muže, který se mihne před kamerou, prostě a jednoduše není o co stát.

Víc než cokoli jiného mě trápí fakt, že musím o svém oblíbeném knižním díle v tomto podání říct, že mě zklamalo. Ano, je to tak. Netvrdím, že by snad tato verze byla nějak špatně zpracovaná, vybočovala z předlohy, nebo že by snad představitelé hlavních postav nebyli dechberoucí a báječní, právě naopak. Chyba bude nejspíš v tom, že si kniha od Charlotte Brontëové zasloužila už toliko zpracování jako díla od Jane Austenové, takže už jsem viděla tolik verzí, že mě tato neměla ani čím oslovit. Kdybych doposud neviděla, dle mého, nejlepší zpracování vůbec, byla bych nyní nadšená a okouzlená. Michael Fassbender i Mia Wasikowska podali bezpochyby dokonalý herecký výkon, uvěřitelný, sympatický a zejména lidský. Samotná atmosféra, přesně taková, jaká na vás dýchne z knihy, byla převedena na plátno s citem a na výbornou. Do dvouhodinového filmu se navíc vměstnalo všechno to podstatné, a jak říkám, nevidět už předchozí Jany Eyrové, byla bych nadšená jako malá holka. Filmu tedy nevytýkám zhola nic po té technické stránce, ani co se týče herců, vytýkám mu skutečnost, že v zástupu předchozích Jan už nepřinesl nic nového a nic okouzlujícího, či snad překvapivého. Mrzí mě to tedy, ale skutečně míru mého nadšení srazilo k zemi nebetyčné zklamání.

Jakmile se v něčem perou andělé a démoni, smrdí to alespoň trochu fantasy a nechybí tomu správná hutná atmosféra a krapet napětí, tak jednoznačně musím být u toho. Neviděla jsem Constantina včera poprvé, viděla jsem ho minimálně pošesté a bavit mě prostě nepřestal. Keanu Reeves s neodmyslitelnou cigaretou v ruce dělá „peklu ze života peklo“ tak stylově, že ať se snažím jakkoli, nedovedu si na jeho místě představit žádného jiného herce. Zdárně mu sekunduje skeptická detektivka v kůži Rachel Weisz, která se nakonec stane klíčovou postavou zápletky. Boj dobra a zla pojat netradičně formou „udržení rovnováhy“ mezi nebem a peklem má šmrnc. Démoni jsou správně odpudiví, jejich domov správně démonický, boj s nimi víc než šmrncovní a zápletka? Mistrovská. Potrpím si na takové filmy, a Constantine je jednou z těch drog, kterou si můžu dávkovat pravidelně, a předávkování mi nehrozí. Tah na branku je výborná rolička pro Tildu Swinton. Archanděl Gabriel ještě nikdy nevypadal tak cool a nepůsobil jako správný, jak to říct slušně, sviňák?! Ty dvě hodiny s nadsázkou a dobrou akcí prostě baví každou minutu a diváka si udrží, ať se tomu budete bránit, jak chcete. A koho nepobavila závěrečná scéna s pánem pekel, výmluvně zdviženým prostředníčkem a v neposlední straně se žvýkačkou, ten jako by nežil. Tak jak na mě působí komiksy, nadčasově, stylově, trošku machrovsky a prostě cool, tak na mě působí i film a zatraceně mu to sluší.

Jsou snad potřeba nějaká slova? Upřímně si myslím, že slova chvály, nebo jakákoli jiná, plně vystihující moje pocity prostě neexistují. Pravidla českého pravopisu jsem prolistovala od začátku do konce a naopak a žádný adekvátní přívlastek pro Warrior nenalezen. Sportovní dramata nikdy nebyla tím správným tahounem, který by mě u obrazovky udržel, ale změna je život, ne snad?! Neměla jsem pocit, že bych se dvě hodiny plácala ve zbytečných emocionálních výlevech o konzistenci a sladkosti cukrové vaty. Pocit, že by si snad Warrior hrál na něco víc, než je, se taky nedostavil. S hrdostí spatřil světlo světa, dal o sobě vědět, a buď se to divákovi líbí, nebo ne. Osobně oceňuji, že celý příběh na nás nikdo netouží vybalit hned minutu po úvodu, nýbrž postupně odhaluje další a další vzájemně navazující skutečnosti a z hlavních hrdinů nedělá nijak životem uválené chudáky. Ano, každý z nich má svoje problémy, ale kdo je v dnešní době nemá? Běžné problémy všedního života, se kterými se každý z nich pere po svém. Žádný film ovšem netvoří jenom příběh, ale podstatný kus práce odvádí herci. Jestli mi tady někdo řekne, že Tom Hardy a Joel Edgerton svoji práci neodvedli zatraceně dobře, tak se klidně i pohádám! Ti dva si zaslouží moji úctu a respekt. Zvládli role běžných lidí, bratrů, zápasníků a v neposlední řadě soupeřů s nonšalancí. Hráli obličeji, každým svalem na těle, celkovým postojem těla a pozorovat tyhle dva byl pro mě dokonalý zážitek. Troufám si prohlásit, že takto nějak má vypadat herecký koncert. Gavin O'Connor se nemá absolutně za co stydět. Dal světu film, který si zaslouží obdiv a který si filmoví fandové budou pamatovat. Udělal z hromady svalstva v boxerských trenkách normální lidské bytosti a nenechal jim nálepku brutálních mlátiček. Tohle by se asi všem nepovedlo. Vytřískal z Hardyho a Edgertona maximum a já mu za to děkuju, díky němu totiž v mých očích získalo sportovní drama další rozměr. Málokterý z komorních snímků těchto kvalit si pouštím po čase znovu, Warrior absolutně převálcoval veškeré mé dosavadní předsudky a návyky a budu si ho s klidem a s chutí pouštět i několikrát do roka. A spekulovat tady o tom, jestli je, či není reálné, aby to učitel fyziky natřel profesionálním zápasníkům po pár týdnech trénování, ať už se tím v minulosti živil nebo ne, fakt nebudu. Já se na film dívala pro radost a ne jako sportovní komentátor. Nikdy nezapomenu na momenty, kdy tvrďák Hardy popouští uzdu citům vůči vlastnímu otci, kdy jsem křečovitě svírala peřinu a zatínala zuby s napětím, jak souboj dopadne, ačkoli jsem si mohla říct: „Americký film, jak jinak to může dopadnout?“, na hysterický výlev u závěrečných titulků, kdy jsem se dušovala, že lepší film jsem nikdy neviděla a musela jsem hlavu vystrčit na čerstvý vzduch, abych se vzpamatovala. Díky za tyhle pocity, které dělají filmy nezapomenutelnými. Co dodat závěrem? Famózní zážitek, kterému nepochybně stojí za to obětovat dvě hodiny života, dokonce i několikrát ročně.

Zarytě odmítám trávit čas v Zoo u pavilónu opic, ale Zrození planety opic mě inspirovalo k tomu, že se tam asi občas půjdu podívat. Milá jsou překvapení, kdy do kina jdete vysloveně jenom proto, abyste si doma nehryzali nudou nehty na jedné ruce a druhou se nerýpali v uchu, a z kina odcházíte v lehké euforii, s nadšením a doma máte ještě chvilku nad čím přemýšlet. Vizuálně příjemně ztvárněný film o křehkém vztahu mezi opicemi a lidmi, o vědeckém výzkumu, který ačkoli myšlen dobře, nenese dobré výsledky, a zejména o touze po svobodě. Necelé dvě hodiny filmu vám v rozumné míře naservírují lehce stravitelný děj, fešáka Franca a jeho chráněnce Caesara, z něhož se vyklube bojovník za práva opic. Nechybí ani trocha akce v podobě závěrečné akční scény, která sice neobsahuje všechno to, u čeho by si milovník akce mohl vesele slintat na triko, ale působí realisticky a hlavně je po ledasjakých bojůvkách, co máme všichni nakoukané z ledasjakých filmů, chvalitebně přehledná. Rupert Wyatt toho filmovému světu zatím mnohé nedal, ale na jeho opičáky se, dle mého skromného názoru, bude delší čas vzpomínat v dobrém. Upřímně se mi líbí i fakt, že celý film vyzní v mnoha věcech docela vizionářsky a abychom se tedy za pár let nedivili, co se nám v našich lesích bude houpat na smrku a jaký že to bacil bude kosit lidstvo. Momenty, kdy vám opice a vše kolem nich připadají reálné, občas střídají momenty, kdy je práce počítače až přespříliš patrná. Držme se ovšem faktu, že učený z nebe nespadl a nic nemůže být dokonalé. Nechyběla by mi Freida Pinto, jejíž „výskyt“ nepatrně postrádal smysl a jejíž roli by hravě zvládl kdejaký soused z předměstí, i když toho by zřejmě Francovi asi těžko nasadili do společného lože a celému filmu by slušel i trošku akčnější kabátek s lehce vyšperkovanou mimikou hlavních lidských postav a rozpitvanější emoční stránkou. I přesto a navzdory všemu zůstávají opičáci jedním z toho nejlepšího, co loňský rok nabídl.

Přesně takto si představuji brutální útok na citlivou složku diváka. Existují dva možné výsledky tříhodinové podívané. V prvním případě divák drtivou filmu přes slzy nevidí a v případě druhém, kdy nekápne ani slza, divák nadává na přeslazenou idyličnost. Filmaři jdou na to chytře, to se jim musí nechat, od lesa, a za každým stromem vytahují lepší a lepší zbraně. Zdaleka nemá vyhráno ten, kdo si suverénně bude bušit do hrudi, že bez jediného potáhnutí a zvlhnutí oční bulvy přečkal pohled na postiženého Rizvana Khana, který po smrti matky vyráží do světa bující civilizace (kam jinam než do Ameriky), kde zároveň potkává svou životní lásku. Dalším útokem na slzné kanálky, tentokráte tím zlomovým, je tragická událost v rodině, již delší dobu šťastně sezdané ústřední dvojice, úzce související s teroristickými útoky z 11. září. Pak už v podstatě ani na občasné záchvaty smíchu není čas, brečíte pořád, pokud nejste ti šťastní necitliví realisté. Nelze se ubránit pocitu, že když už se něco kazí (vhodnější by bylo jiné slovo), kazí se to pokaždé pořádně a se vší parádou. Za tímto by si rozhodně stál i Rizvan, hrdina tohoto filmu. Jeho putování, protkané nesčetnými patáliemi, za možností setkat se osobně s prezidentem USA, aby dostál přání své lásky a mohl se k ní vrátit, působí jako marný boj Dona Quijota s větrnými mlýny a předpokládám, že tímto marným bojem (mimo filmový svět) i skutečně je. Rizvan přežije úmornou cestu napříč státy, setká se s lidmi, kteří ovlivní jeho život, je podezříván ze snahy o teroristický útok, za což je šoupnut do chládku, má štěstí víc než rozumu když se jeho příběhu ujmou lidé, kteří ho z něj vytřískají, stane se hrdinou při zachraňování životů po živelné katastrofě, svým osudem inspiruje tisíce lidí, donutí pár jedinců přiznat se k hrůznému činu, manželku získá zpátky na svou stranu, poleží si v nemocnici po ozbrojeném útoku na jeho osobu a světe div se, setká se s prezidentem, aby splnil svůj slib. Chce se mi křičet: „Jak hlupák ke štěstí přišel!“, a bylo by na tom kus pravdy. Opravdu, každý realista si u tohoto filmu musí, prostě musí, odplivnout a zanadávat. Já sama jsem na hraně, ačkoli jsem jednak přes závoj slz měla z některých sekvencí velké kulové, přesto odsuzuji přílišnou pohádkovost a idyličnost celé této, ač příjemné, maškarády. Být Rizvan Khan obyčejný chlap, bez vrozeného postižení, obávám se, že by po celém snímku ani pes neštěknul. Forrest Gump se osvědčil a není možné v tom nehledat jistou podobnost. Ovšem nechám na povrch vyplout své romantičtější já a to tvrdí, že si podívanou užilo, královsky si pobrečelo, rozechvělo bránici výbuchy smíchu v některých momentech a nemá z toho vůbec špatný pocit. Jsem ráda za (pro mě cizí) herecké tváře, celkové pohádkové vizuální podání, možnost popustit uzdu emocím a zejména za pár životních mouder, která si do života odnesu. Nejstěžejnějším je to, že existují jenom dva druhy lidí, lidé hodní a lidé zlí. Emocionální nálož jako prase pro ty, kteří chtějí probrečet večer, nebo kteroukoli jinou část dne, a zanadávat si na nepřízeň osudu chudáka Rizvana.

To, že je Taylor Lautner herecky tupý jako dámské holítko po dvou měsících používání, s dokonale vysochaným svalstvem a obličejem takovým, že padá k zemi každá náctiletá slečna, na kterou se z obrazovky zahledí, o tom snad žádná. Bez dechu je film bez přílišných ambicí, který obsazením hlavní postavy naláká maximálně určitou věkovou kategorii divaček a pár odvážlivců, kteří stejně jako já, neví co s volným časem a potřebují doslova do písmene zabít nudu. Pro mě jednoznačně zůstává milým překvapením už ten holý fakt, že se mě Taylor nepokusil odzbrojit odhalením pekáče buchet na svém břišním svalu již v prvních sekundách filmu a dal prostor úvodním titulkům. Jako další velké plus hodnotím, že mě ve výsledku film ničím vysloveně neurazil, nepošlapal můj dobrý vkus (i když ten je občas také diskutabilní) a dvouhodinovka s ním strávená, byla strávená příjemně. Když se totiž divák zvládne oprostit od velkých očekávání, přimhouřit oko, či rovnou obě, zapomenout na všechna ta skutečně kvalitní díla, která kdy viděl, vydržet se dá vše. Dějová linie udrží určitou dávku napětí pouze první půl hodiny, pak už je vše více než předvídatelné a s dobrou propiskou a archem čistého papíru by takový scénář doma „spíchl“ i žák první třídy. Z Taylora se vyklube chudák, nemající ponětí o své identitě, žijící s matkou a otcem ve službách CIA, kteří ani nejsou jeho vlastní, dřív než stihne zjistit pravdu, už nemá od koho, do toho se zaplete nějaký ten záporák, nejlépe ruský mafián, skutečný otec s pohnutým osudem, lepá děva, která mu na útěku tvoří doprovod a případný divák chlap, tak nemusí dvě hodiny koukat na muskulaturu pana Lautnera a ejhle, dílko je na světě. Koho nalákalo v popisu filmu v kolonce žánr slovo akční, ať si radši pustí Krásku a zvíře, tam si té akčnosti užije víc. Pár bouchaček, jeden efektivní výbuch domu, rychlá auta a ruský mafián ještě nedělají akční film. Navzdory těm všem do očí bijících negativům je kupodivu zvláštní, že jsem nepřišla v půlce o dech a nezemřela udušením. K mému vlastnímu údivu se i špatný film dá natočit tak, že relativně dobře odsýpá, splňuje alespoň minimální počet lákadel, která si udrží divákovu pozornost, a vybojuje si tedy hodnocení krásných 40%. Ať se na mě fanynky nezlobí, ale ve dvaceti letech se tvářit tak, jako by měl na kontě čtyři Oscary, to Taylorovi vážně nežeru. Jednou přijde na to, že Twilight z něj herce opravdu neudělalo. Do kina mě naláká až tehdy, až místo trika začne odhazovat trenky a i tehdy ty peníze v rukách budu žmoulat pěkně dlouho a přemýšlet o tom, jestli nebude lepší zajít na pivo.

Tři mušketýři jsou smutným důkazem naprostého nezdaru. Alexandre Dumas, budiž mu země lehká, tohle vidět, tak sebou v rakvi šije o sto šest. Když už se s grácií zvládnou točit díla Jane Austen, dílům Alexandra Dumase by trocha důstojnosti také slušela. Za omluvu by se dala přijmout pouze skutečnost, že Tři mušketýři ve filmovém světě už své důstojné zástupce mají a světlo světa si nyní zasloužilo spatřit něco odvázanějšího a bláznivějšího. Pokud by tomu bylo takhle, tak pak Paul W. S. Anderson zaslouží omluvu. Film do kina láká jednak jménem režiséra, jednak hereckým obsazením, trailerem, fajnšmekři řeší scénáristu, hudbu, dějovou linku, kostýmy, atd. a všechno do sebe pro efekt prostě a jednoduše musí zapadat. V tomto případě je prostě chyba už na prvním místě v kolonce režisér. Anderson je prostě blázen a všechny jeho filmy to svým způsobem dokazují. Třem mušketýrům nevdechl zhola nic z toho, co bylo potřeba vdechnout, aby se lépe zapsali do paměti diváků. Základní dějová linka si vzdáleně ponechává stejný „tvar a význam“ a je možno ji považovat za věrnou předloze, ale ten zbytek okolo, omáčka, ve které by měl děj plavat, je příliš podobná univerzální hnědé omáčce školních jídelen, která ležela příliš dlouho zapomenuta na teplém místě a již nevábně zapáchá. Dialogy: „Pojďme tam, udělejme to takhle!“, „Jeden za všechny, všichni za jednoho.“, působí jako rozmluva prasat na dvorku hrnoucím se bez rozmyslu ke korytu. Nezapamatovatelné, nudné, s náznaky hrdinství, které v dalším momentu vyprchává, nezáživné a smutně odrazující. Herecké obsazení na pár výjimek velice sympatické, navlečené do krásných slušivých kostýmů, ale pod taktovkou Andersona plápolající po place jako hadrové panenky bez duše. Matthew Macfadyen, v umění potápění zdatný Athos, Luke Evans ninja pánbíčkář Aramis, Ray Stevenson brutální mlátička Porthos a Logan Lerman, nemachrovaný D’Artagnan, ti všichni, kromě posledního zmíněného, jsou sympatičtí herci, u kterých mě obzvláště mrzí, že šaškovali tak, jak šaškovali. Logan Lerman je šáhnutí vedle, nezralý, nevýrazný herec, který by se měl držet Percyho Jacksona zuby nehty a jinde se radši o nic nesnažit. Orlando Bloom, nahastrošený k nepoznání by tak akorát byl vhodný k plašení špačků do vinic, více než samotný vévoda vypadal jako jeho dvorní šašek. Chris Waltz, ačkoli jediná postava, která mě pár momenty pobavila, měl radši zůstat doma. Jeho zvučené jméno v tomto snímku zanikne už v titulkách. A Milla Jovovich? Škoda mluvit. Stárnoucí modelka nepředvedla nic jiného než pár děsivě uzývaných zpomalených „resident evil“ chvatů, které ještě tři dny poté, co jsem měla možnost celou záležitost vidět, mi vrtají hlavou. Proboha proč? Možná proto, že pan režisér svou milou rád ukazuje světu. Relativně slušné jsou bojové scény, ve kterých tedy zrovna nefiguruje vzducholoď. Nepostrádají originalitu, jsou přehledné, místy vtipné a hned po kostýmech jsou jediným bodem, u kterého jsem ochotná zvednout palec. Milady, postava ačkoli ne zrovna zbytečná, v tomto filmu zbytečná je. Co to mělo být? Mission Impossible v hlavní roli s Millou? Trapné zpomalovačky, o scéně v úschovně vzácného šperku se radši nezmiňovat. Asi stárnu, ale tohle prostě nechápu. Hudbu ze Sherlocka Holmese už jsme tu jednou měli, tak podruhé není třeba. „Letecká bitva o Versailles“? Zbytečný luxus, který si filmaři mohli odpustit. Ne, ne a ne. Chce se mi zběsile křičet a být hlavou do stolu, protože tak jak jsem se těšila, tak jsem zklamaná. Zde můžu přihodit procenta k dobru jenom za již zmiňované sympaťáky v hlavních rolích, kostýmy a bojové scény. A to radši nezmiňuji ty příliš okaté 3D momenty i v klasickém 2D provedení okatější než obvykle. Je mi to líto, snad i slzu ukápnu, ale 30% musí stačit. Tohle by nefungovalo ani jako letní, natož podzimní trhák.

Dát někomu, či něčemu, druhou šanci je věcí docela omílanou, ne vždy dobře učiněnou, ale ani ne příliš na škodu. Díky mému zalíbení v dříve neoblíbeném Ryanu Goslingovi jsem se jednoho krásného podzimního dne prostě „hecla“, sehnala Zápisník jedné lásky a dala mu druhou šanci. Jestli jsem udělala dobře, nevím ani dnes, nicméně mám z celého filmu lepší pocity, nálady a dojmy než před lety o vánočních svátcích, kdy jsem dvě hodiny strávené u televize považovala v tomto případě za ztrátu cenného času, který jsem mohla trávit stavěním puzzle, které jsem našla pod stromečkem. Pravdou zůstává, že nebýt ústřední sympatické dvojky v podobě již zmiňovaného Ryana Goslinga a Rachel McAdams, v některých momentech působivých exteriérů a „dojákového“ podtónu, který prostě já, velká cíťa, ocením vždy, tak je film plochý jako dřevotřísková deska. Pokud se divák hlouběji zamyslí, zjistí, stejně jako já, že je to film o ničem. Klasická prvoplánová romantika, kterou když ovšem srovnám s díly od Rosamunde Pilcher, tak vychází jako jasný oscarový kandidát ve všech bodech, od kamery a herců, až po hudbu a zvláštní efekty. Už na začátku, při pohledu na dědu a bábi, každému dojde, že ačkoli jim lásku jako trám trošku kazí stařecká demence a „skleróza“, tak ve své podstatě vše dopadne dobře, a pak už si člověk to „drama“ na obrazovce tolik neužije. Efektivně se nám tedy prolíná pohled na bábi a dědu s deníkem v ruce, který své „sklerotické“ lásce předčítá z deníku jejich života, kdy se nám na obrazovce zjevuje ztepilý Ryan, éterická Rachel a jejich lovestory. Označení nemastné a neslané se v tomto případě nehodí, ale že by Zápisník jedné lásky dosahoval závratných kvalit, to také ne. Prostě a jednoduše se dá celý počin pojmout jako více než dobře natočený, zahraný a stravitelný romanticko-dramatický zážitek, jehož jedinou kvalitou zůstává ústřední dvojka, ale jehož děj je v každé minutě více a více předvídatelný, což je škoda.

Série Rychle a zběsile dostala naprosto nový, neočekávaný a především zajímavý, rozměr. Prototyp něčeho, co se ani vzdáleně nedalo v předchozích dílech postavit do roviny se slovem film, mě s přehledem dovedl nepředstavitelné dvě hodiny udržet u obrazovky a relativně pobavit. Je to snad tím horkem? Samozřejmě zase nejásejme, nejedná se o stoosmdesátistupňový obrat, ovšem ten obrat patrný je. Vypracované svaly, vymyté mozky, přešitá prsa, pevné zadky, rádoby drsná hudba, rychlá auta a „horký brambor v hubě“ rozhodně nechyběli ani minutu, a proto jsem stále byla nohama pevně na zemi a věděla, že opravdu koukám na Rychle a zběsile. Ovšem tentokrát se, navzdory všem těm momentům, kterými pohrdám, podařilo vecpat slušný příběh, hodně slušnou akci a světe, div se, i nějaký ten humor. Vin Diesel se nikdy nenaučí hrát, v jeho případě hrají pouze svaly pod těsným trikem a Paul Walker, s obličejem hodícím se na titulní stránky Bravíčka (beztak tam chlapec párkrát už byl), jsou sehraný tým. Hrát neumí ani jeden, působí na obrazovce jak Kráska a Zvíře, ale tentokrát jsem nad tím mávla rukou a zvládla si dvě hodiny užívat povedenou jízdu. Hodinu a půl budete mít pocit, že se nic neděje, a ono se opravdu nic neděje. Chvilku vás nadchne promyšlená loupež nablýskaných kár z jedoucího vlaku, milovníci Paula Walkera zažijí minutu strachu, dokud hora svalstva v podání Vina Diesla, jejich hrdinu nezachrání, ale pak je zase na delší dobu klid. Nejlepší část filmu startuje přestřelkou v temných uličkách mezi drsnými poldy, ještě drsnějšími bandity a následnou „robinohoodovskou“ akcí hlavních hrdinů. Můžeme se jenom domnívat, jestli Justin Lin, v přestávce mezi Rychlými a zběsilými a tímto dílkem, zvládl prubnout všechny díly Kobry 11, ale ať je tomu ve výsledku jak chce, tak se mu honička s trezorem v závěsu ve stylu „smetu, na co přijdu“, nesmírně povedla. Mrzí mě jenom jedna skutečnost, a to ta, že se chystá další pokračování a obávám se, aby si pan režisér, po celkem zdařilém kousku, tentokrát definitivně nenakálel do vlastního hnízda. Uvidíme. Jednoznačným vítězem v kategorii „Lepší jak drátem do oka“ pro mě v tuto chvíli zůstává, prostě a jednoduše, tento díl. S nadstandardním hodnocením, vzhledem k mému dlouhotrvajícímu pohledu „na věc“, 70% a snad toho nikdy nebudu litovat.

Jednoduchý, líbivě natočený příběh s příjemným hereckým obsazením, „čučavou“ vizuální stránkou, láskou jako trám a s délkou, která navzdory původním obavám, uplynula skutečně rychle. Říkám si tedy, proč ne? Osobně jsem spokojená, byla jsem schopná se upřímně zasmát, dojmout a rozhodně si myslím, že tento film neurazí, ačkoli pro náročného diváka nebude znamenat téměř nic. Cirkusové prostředí a život uprostřed hospodářské krize, snaha udržet se při životě a navenek působit jako dokonalost sama, tak v těchto rovinách se mi celý film líbil nejvíc. Lidé si koupí lístek na úžasné, dechberoucí představení a pod velkým barveným stanem se jim prohání lvi bez zubů, kteří běžně žerou maso téměř „pochodující“ z kýble, snobsky vypadající představení s nádhernými koňmi, kdy navenek jsou krásní, ale ve skutečnosti jeden z nich to má doslova „za pár“, šéf cirkusu, nažehlený, charismatický fešák, chtělo by se říct osobnost, který v soukromí týrá zvěřinec, manželku a celé osazenstvo cirkusu a v rámci úspor vyhazuje lidi z vlaku. Na povrchu huj a uvnitř velké fuj! Christoph Waltz mě baví za každého počasí, za každého duševního rozpoložení, ale upřímně si myslím, že má chlapec daleko lepší potenciál, než vysloveně „štěkat“ v takovémto, i když ne špatném, filmu. Násilnického, dominantního a nevypočitatelného záporáka zvládl na jedničku, ale chyběla tomu jakási třešnička na dortu. Reese Witherspoon je takový skřítek, ke které jsem si ještě pořádně nevypěstovala jakýkoli vztah. Prostě příjemná ženská, na kterou se dobře dívá, ale u níž opravdu nejsem schopná posoudit herecké kvality. Ožehavým středobodem celého filmu prostě a jednoduše zůstává Robert Pattinson. Já to říkám pořád, že upravený, správně ostříhaný a v relativně normálním filmu, podává daleko lepší výkony a také daleko lépe vypadá než v celém tom zatraceném Stmívání, kde září na slunci jako kočičí zlato, tváří se tak, že by mu člověk dal pětikorunu, na hlavě má vrabčí hnízdo a jediným jeho hereckým výkonem je plížit se za hlavní hrdinkou s tragickým výrazem a rádoby hrdinskými řečmi. Mé srdce zaplesalo, protože jsem v něm konečně zase viděla toho Roberta, kterého si pamatuju z Harryho Pottera, charismatického fešáka s nezapomenutelným profilem. Takže v tomto směru palec nahoru a díky filmařům, že můžu na Roberta zase chvilku vzpomínat v dobrém. Ústřední dvojku doplňuje úžasná slonice. Jsem asi cíťa, ale ta ušatá fešanda o velikosti nákladního auta mě dovedla rozesmát a dojmout nejvíc. I ta romantika na úrovni bez trapného komediálního obalu na mě působila daleko realističtěji než některé, radši nejmenované, počiny filmového průmyslu. Poněkud rušivě hodnotím akorát holý fakt, že celý příběh je prostým „vyprávěním“ senilního staříka, kvůli kterému jsem se v úvodu musela i podívat, jestli koukám na správný film. Lepší by bylo „vybalit“ to na diváka rovnou. Ovšem a navzdory všemu je výsledek více než uspokojivý, má nadšenost vystupňovaná do vzácně vysoké pozice a proto s radostí uděluji krásných 70%.

První třída nejen názvem, ale i obsahově. Matthew Vaughn zvládl vdechnout duši a originalitu celým X-Men/ům s takovou nonšalancí, že si zaslouží můj obdiv, dokonce i potlesk a v neposlední řadě si zasloužil i ty dvě návštěvy v kině. Už trailery byly nářez, u kterého jsem se obávala nevábného výsledku, ovšem nakonec se staly výjimkou potvrzující pravidlo a film nebyl jenom „sestřihem“ toho nejlepšího z trailerů. Neroztříštil veškeré zážitky z předchozích dílů, o jejich kvalitě, či nekvalitě se netřeba zmiňovat, jelikož pro mě stále působí jako slušný celek, naopak doplnil chybějící části příběhu a zatraceně lituji, že Vaughn nepřihodil ještě alespoň hodinku navíc, ukočíroval by to s přehledem a já bych mohla o hodinu déle v kině slintat blahem a ucvrkávat nadšením. Všichni hlavní protagonisté od nejzápornějšího Kevina Bacona po nejkladnějšího Jamese McAvoye, i se všemi lidmi a mutanty mezi nimi, byli příjemnou sortou lidí, kterým jsem věřila vše snad do poslední minuty. Okamžiky vrcholného blaha jsou jednoznačně ty, kdy se na plátně zjeví Michael Fassbender. Neuvěřitelně flexibilní, příjemný a lidsky působící herec, navíc v roli, kterou jsem schopná pokaždé ocenit, v roli duševně rozervaného, dobrosrdečného záporáka. Lépe to asi nevystihnu. Scéna ve francouzské bance, argentinské vile, nebo momenty útoku na ruského soudruha v jeho vlastním domě na mě měli podobný zdrcující vliv, jako některé vybrané momenty z Počátku. Velice kladně hodnotím kvalitu humornějších momentů, které opravdu otřásaly bránicí. Přičemž vyzvednout bych měla okamžik zjevení Hugha Jackmana coby Wolverina přibližně v polovině filmu. Klobouk dolů a „Go fuck yourself!“. Třešničkou na dortu už je snad jenom zasazení děje do 60. let. Zatím není vhodná doba na to dělat unáhlené závěry, jsme teprve v půlce roku, ale pro mě jsou X-Men: First Class zatím nejlepším filmem první půlky roku a pokud se nevyskytne něco jiného, stanou se i nejlepším filmem roku. Vaughn na hrad a 100% bez mrknutí oka.

Jestli nějakého režiséra opravdu nemám ráda, tak je to Quentin Tarantino. Jeho filmy, ačkoli jsem jich viděla málo, celý, do doby Hanebných panchartů ani jeden, mi přijdou zbytečně brutální, agresivní a ačkoli zjevně nepostrádají notnou dávku nadsázky a humoru, nevyžívám se v nich, respektive mě ani nelákají. Tento jeden jediný mě nalákal a kupodivu si mě i získal, i když nepostrádá všechno to, co Quentinovi prostě nežeru. Celek na mě působí jako pohádka o druhé světové válce, klidná jako stojatá voda, jejíž hladinu sem tam rozvíří nějaká ta munice. Proč ne? Příběh má nápad, rozumnou pointu, nepostrádá pár zajímavých zvratů, vytříbený humor a proto jsem i schopná zapomenout na jméno v kolonce režisér. Klobouk dolů před Christophem Waltzem. Coby hodný nacista s notnou jazykovou výbavou a prupovídkami takovými, že divák neví, jestli se smát, nebo brečet, je bezesporu velkým plusem celého filmu a veškerá ocenění získaná za tuto roli si zaslouží. Brad Pitt je na facku, to se ani jinak říct nedá. Poprvé, co otevřel pusu, se mi otevřela kudla v kapse a otevřená vydržela až do konce filmu, i když Brad by statečně zvládl táhnout celou zábavu sám. Ten jeho nechutně „poameričtělý“ přízvuk opravdu drásá uši a docela trvá, než si člověk zvykne. Celkově tedy strhávám procenta pouze za zbytečnou brutalitu. Skalpování a varlata v ohrožení prosím, ovšem bušení do hlavy baseballovou pálkou už na mě bylo příliš. Dále by neuškodilo trochu srazit celkovou stopáž, přeci jenom se některé sekvence táhly jako nudle z nosu a nějaká ty procenta i za některé, skutečně uzývané momenty. Výsledné hodnocení z mé strany tudíž 80%, což si myslím, zejména v Tarantinově případě, není málo. Příště si ke štrúdlu mamá Landové klidně ještě jednou celé pancharty prubnu znovu.

Divák si říká, že už se snad tahle značka ani prodávat nebude a ono ejhle!? Stále někdo tahá pirátskou kůži na trh. Piráti z Karibiku jsou nejlepším pirátským filmem, nejpromyšlenějším, nevyšperkovanějším a bezesporu „čučavým“, myslím všechny Piráty jako celek. Když už dojde na lámání chleba, v tomto případě na dělení na díly, už je to o něčem jiném a kvalita klesá s každým dalším dílem a obavám se, že „na vlnách podivna“ dosáhla samého dna. Protože prostě už Orlando Bloom a Keira Knightley nechtěli hrát Willa a Elizabeth, tak nám filmaři naservírovali hříšně krásného pánbíčkáře a lepou děvu s rybím ocasem a romantika je na světě. Kolem těch dvou se točí věčně zmatený Johnny Depp coby Jack Sparrow, příčina jeho divokých snů Penélope Cruz a banda zasloužilých pirátů a další, dá se říci katastrofické pokračování, je na světě. Nejvíc zamrzí holý fakt, že i ve formátu 2D, jsou okatě viditelné momenty 3D. Možná se někdo bude divit, ale je to skutečně viditelné. Jack, ačkoli nepostrádá nic ze své excentričnosti, imbecility, idiocie a smyslu pro humor, je přeci jenom už poněkud zarezlá verze cool piráta a kapitána Černé perly z prvního dílu. Pravdou zůstává, nutno podotknout smutnou pravdou, že on jediný ještě jakž takž drží celou kocábku nad vodou. Ani vizuálně úchvatná scéna s mořskými pannami, modré oči ďábelsky krásného pánbíčkáře, či šarm španělského monarchy nemění nic na tom, že se tady opět něco nepovedlo. Toliko scén, kdy bylo zapotřebí pronést pouze pár vět ve španělštině, tam nebylo, přesto je evidentně strašný problém alespoň touto drobností trochu zamanévrovat do uvěřitelnosti. Takto nezbývá divákovi, který viděl originální znění, než pokrčit rameny a zapřemýšlet nad tím, jak v tu dobu všichni bravurně váleli anglicky. Až už dojde na lámání chleba, tak už je celá španělština k smíchu. Za pochvalu stojí snad jen úžasná Penélope a její výbušný charakter a pár, opravdu pár, povedených vtípků kapitána Jacka. Jinak předvídatelná nuda, vizuálně sice podaná zdařile, ale netuším, co by mohlo pomoci zachránit tuto potápějící se loď. Se vší lítostí, protože piráty mám prostě ráda, 40%.

Zase jedna trapná rychlokvaška spíchnutá horkou jehlou, bez hlavy a paty, na kterou zvládnete v rekordním čase zapomenout, a jediné, co vám trošku zavaří mozkové závity je přemýšlení nad tím, proč oscarová herečka Natalie Portman kývla na roli v takovémto filmu. Upřímně, nechápu ani já! Za hodinu a půl zvládli Ashton Kutcher s Natalii Portman minimálně tucetkrát rozválet ložní prádlo, několikrát se rozejít a sejít, bezduše řešit otázku proč spolu nemůžou oficiálně chodit, nerozesmáli mě ani jednou, nudili mě maximálně. Když se před kamerou sejde nejlepší herečka a nejhorší herec, rozhodně to neznamená, že si výsledek zaslouží alespoň průměrné hodnocení. Fuj a 10% alespoň za šikovného pana doktora co se párkrát mihl v záběru.

Letošní rok evidentně přeje nadprůměrně dobrým filmům. Důkazem je i Thor. Čekala jsem, že budu zklamána bezduchou komiksárnou, která mi naservíruje notnou dávku hrdinských keců, vyblýskaných hrdinů, amerických úsměvů a z kina si neodnesu nic. Opak se stal pravdou a z kina jsem odcházela se „sluncem v duši“ a úsměvem na rtech. Thor je tak zdárně povedeným kouskem, až se mi to ani nechce věřit. Sehrát svět Asgardu a současnosti tak, aby to fungovalo, šikovně se prolínalo a divák z toho neměl vítr v bedně, dalo asi patřičně zabrat, ale povedlo se na výbornou. Užijí si všichni. Fandové fantasy (já v jejich čele) vrní blahem v první přibližně půlhodině, fandové technických hračiček, počítačové techniky, ti chrochtají blahem v dalších minutách, milovníci kvalitního humoru se v průběhu filmu nasmějí dosytosti a ti, kterým je v podstatě všechno jedno, ti se skvěle pobaví po celou dobu. Spodní čelist mi spadla dolů tak, že jsem ji téměř hledala pod sedačkou, když se mi před očima otevřel celý Asgard a ještě ve 3D. Barevné, hravé, temné, éterické, elegantní, všechna tato slova mi tak nějak samovolně lítala myslí. Znepřátelený Jotunheim s ledovými obry co do vizuální podoby Asgardu směle konkuroval a ačkoli asi budu za blázna, působilo to na mě realisticky. Všichni hrdinové s nadpřirozenými schopnostmi na mě nevypadají jako banda steroidy nadopovaných idiotů, dokonalých tak, až to bolí. Bohové, nesmrtelní, nepřemožitelní, dobrá, ale všeho s mírou a ani jednou jsem nepocítila k žádnému z nich nějaké vrcholné nesympatie. Záporák či klaďas, všichni si za svoje výkony zaslouží palec nahoru, i když ve filmech tohoto žánru netřeba příliš mistrovského herectví, jelikož se ledasco dá zamaskovat okolními supertriky. Herecké obsazení povedené a obávám se, že díky tomuto filmu si leckteré z herců zaškatulkuji na dlouhou dobu dopředu. Tom Hiddleston pro mě na dlouhou dobu zůstane Lokim, zvláštní postavou s temným tajemstvím, v okamžiku zápornou v druhém kladnou a snad jako jedinému jsem mu schopná přisoudit notnou dávku hereckého umu, jelikož jeho role si to do jisté míry vyžadovala. Anthony Hopkins si k označení Hannibal přidá ještě Odina. Málokterý herec si zaslouží sehrát roli „všeotce“ a „boha bohů“ Odina, tak, jak si ji dle mého zasloužil Hopkins. Snad jako v každé jeho roli výborný a suverénní výkon hodný chvály. A teď ten, jenž si zaslouží poctu ze všech největší, Chris Hemsworth. V merku mám tohoto sympaťáka už od doby Star Treku (2009). Pravda, tenkrát byl mrtvý dřív, než se snad na obrazovce stihl objevit, ale slzela jsem u tohoto momentu natolik, že se mi chlapec pěkně vetřel do paměti. Tenkrát kapitánem hvězdné lodi, od včerejška prostě a jednoduše Thor. Ne nadarmo se říká, důvěřuj, ale prověřuj. Nedůvěřovala jsem tomu, že to zvládne, prověřila jsem si ovšem, že ano. Působil jako nabušený, namyšlený, nemotorný nekňuba, přesto gentleman (a prý že vymřeli) se srdcem na správném místě, ke kterému slovo hrdina prostě patří, ačkoli na to nejprve sám musel dojít, když ho nazlobený tatík poslal na planetu Zemi, protože v Asgardu trochu zlobil. A Natalie Portman? Spíše hezká ozdoba filmu, ale určitě ne zanedbatelná, svou roli sehrála taky. Ještě všemi toliko diskutovaný dabing! Kašlete na city, pocity, nálady a dojmy, dabing se povedl tak, že mě ve spojitosti s ním slovo „trapný“ nenapadlo ani jednou. Nepatřím k lidem, co si vysloveně potrpí na originální znění s titulkama, ovšem vyhledávám ho poslední dobou raději než dabing, ale přesto dovedu ocenit dobře nadabovaný film a tím Thor bezesporu je. Spíše komorní dramata je třeba si vychutnat v originále, v případě komiksových adaptací se dá ledasco skousnout. Tedy, abych zakončila tento „krátký a stručný“ názor, stačí říct jedno jediné slovo: EXCELENTNÍ! Srážím 10% jenom za druhou půli filmu, která nepatrně ztrácí na svižnosti a za momenty s létajícím hlavním hrdinou, jelikož mi záběry připomínaly původního Supermana, kdy ještě technika nebyla toliko na úrovni jako dnes. Jinak tedy mistrovské dílo a bezpochyby 90% hovoří za vše...

Jak byl rok 2010 slabší na opravdu dobré kousky, rok 2011 naopak začal a pokračuje velice slibně. Neil Burger pustil na plátna film „za pár kaček“, se slibným hereckým obsazením, troufám si říct, neotřepanou zápletkou a z původní akce „jdeme do kina, jedno na co“, se vyklubaly zatraceně dobré dvě hodiny. Málokterý popcorňák má tak slibný potenciál. Bradley Cooper, hezounek s krásnýma modrýma očima, zvládl udržet divákovu pozornost až do poslední minuty a tím mě mile překvapil. Jedno jeho škobrtnutí a do kytek může jít celý film. Ačkoli nechybělo množství i jiných postav, byla to do jisté míry spíš „one man show“. Děj ve stylu jak chudý Honza ke štěstí přišel, měl švih, nepostrádal logiku a nepůsobil nepatřičně. Kdo z nás by (zejména o zkouškovém, v období státnic a maturit) nechtěl super prášek, co způsobí, aby náš mozek fungoval na 100%? Všechna pro mají i svá proti, a proto všem doporučuji si doplnit informace získané z popisku filmu i vlastními poznatky. V podstatě jsem tedy nepostřehla žádné momenty, co by mi zkazily celkový dojem. Snad poněkud nepatřičně působila krvelačná scéna, boj o život, těsně před koncem. Jehla z injekční stříkačky zapíchnutá v oku, sbírka mučících pomůcek, kuchyňský nůž pátrající po střevních kličkách, úchylné sátí krve ve snaze získat poslední možnou dávku zázračného léku. Pardon, ale slabší povahy nestačily zírat. Pominu-li tedy těch pár minut, které ve výsledku nic neznamenají, zaslouží si Všemocný 80% s přehledem jako jedno z mnoha příjemných překvapení tohoto roku, to ještě ani pořádně nezačal.

Že by byl Zelený sršeň nějaký zázrak? Nemyslím si. Možná právě kvůli kladným ohlasům jsem čekala větší nářez, ovšem očekávání se nevyplnilo. Akční hrdina vzal na sebe jiný kabát už v Kick-Ass a Zelený sršeň je jeho zdárným pokračovatelem, ale postavit ty dva filmy vedle sebe, tak Zelený sršeň by jako vítěz nevyšel. Mrzkou volbou Setha Rogena do hlavní role tragédie začíná a dějem bez chuti a zápachu, končí. Rogen se opět předvedl jako přerostlé pubertální hovado myslící rozkrokem, bez špetky šarmu a komických vloh. Nebavil mě a bavit nikdy nebude! Jay Chou v roli „pohůnka“, mechanika, vařiče kávy a mlátičky v jednom mi byl tedy značně sympatičtější. A třešničkou na dortu zůstává akorát Christoph Waltz, jakožto typický záporák byl neuvěřitelně přesvědčivý a do jisté míry i zábavný. Jinak kde nic, tu nic. Zhýralý synáček po smrti otce přebírá „rodinné impérium“ a se vzpomínkou na dětství a hrátky na superhrdinu se po hlavě vrhá do dospělácké verze těchto hrdinských her. Má super auto, přítele co se s nadšením vrhá do páchání společných nekalostí, protivníka, zákeřného a mstivého Bloodnofskyho, sexy sekretářku, kterou „značně nenápadně“ vmanévruje do role informátora a tím to všechno hasne. Mně osobně Zelený sršeň přijde jako slátanina všeho co se našlo kolem cesty, točená sice s dobrým úmyslem, ale ne příliš povedená. Pod honosnou slupkou se skrývá všechno to, co už jsme milionkrát viděli, v novém hávu a se Sethem Rogenem, který dovede vše značně znepříjemnit. Ze všeho zmatku a zívání mi vyšel jako vítěz akorát Christoph Waltz, který coby Bloodnofsky pozitivně zčeřil nudné vody této akční „komedie“ a song Gangsta’s Paradise, u kterého jsem si zavlnila boky i já! Za Chrise, lísteček na kávě, bezva song, super cáru a pár „cool“ momentů alespoň 50%.