Josef K.

Černá tůň, v níž se tvůrci utopili

Film noir je specifický žánr, který staví hlavně na atmosféře a působivých hereckých výkonech, děj, který je záměrně spletitý, hraje spíš druhé housle, a nějaké ty drobné nelogičnosti se dají odpustit. Vždyť ani klasika Hluboký spánek (1946) nedává odpověď na to, kdo vlastně vraždil, a údajně to nevěděl ani scenárista snímku William Faulkner! Černá Dahlia atmosféru má, k čemuž přispívá excelentní kamera i výprava, bohužel scénář se nedokázal vypořádat se spletitostí předlohy a osekat nevýznamné vedlejší výhony a odbočky, kvůli kterým na hlavní linii nezbývá prostor a důležité informace se nahonem a násilně vkládají do replik, kde se snadno přeslechnou (například proč se zavražděné herečce Betty Shortové říká Černá Dahlia zazní pouze jednou jaksi mimoděk, a kdo v té chvíli chroupal popcorn a přeslechl to, má smůlu). Film jsem viděl třikrát – jednou dobrovolně, dvakrát povinně – sám pro sebe jsem si zformuloval, co mi na filmu nejvíc vadí (jen zdůrazňuji slovo nejvíc, výčet by byl mnohem delší): Blanchardova patologická posedlost mrtvou Shortovou, která není absolutně vysvětlená, a údajná a mnohokrát zdůrazňovaná podobnost mezi Shortovou a Linscottovou (Swanková), které by si mohl splést jen člověk s těžkým šedým zákalem. Film tak ztrácí základní vnitřní logiku, kterou již nenajde. Aaron Eckhart je snad jediný, kdo je trefně obsazený, Swanková nemá co hrát a Josh Hartnett se Scarlett Johanssonovou působí jako dvojice studentů ve školním představení, už dlouho jsem neviděl špatnou volbu hlavních protagonistů. Suma sumárum, ani skvělý Vilmos Szigmond nenapraví neuspokojivý dojem, který snímek vyvolává.