nicneznam

Co dělá Vetřelce skvělými?

Vetřelci byli klasickým a nevyhnutelným vyústěním prvního dílu. Alespoň pro velkolepého Camerona. A vše jde v těch nejjednodušších stopách směřujících k většině špatných pokračování. Jednoho vetřelce, který vyvolával strach, nahradily stovky dalších, kteří se změnili v houf houževnatých terčů. Solidní posádku nahradili namachrovaní vojáci s košíkem plným blbých keců a třemi zbraněmi v každé ruce. Výjimkou je jen výborný android Bishop. Z této hrozné bandy se až někdy v polovině nicneříkající a nudné podívané stane hysterická snůška bab, které musí Ripleyová ještě utěšovat. Té polovině vévodí jedna z nejpitomějších scén, kdy musí všichni odevzdat zásobníky (Ne, oni se nemohli hned vrátit.) a pak začnou pálit všude kolem sebe a odpadávat. Velení slyší jen křik a vidí jen zhasínající obraz. Tomu se říká vrcholová řežba, která je dnes k smíchu. Všudypřítomný strach, který tu mohl také fungovat, tu nefunguje, protože čeho se má člověk bát? Že nějaký Hicks nebo Vasquezová zemře? Že se nějaký vetřelec rozprskne pod granátem a potřísní někomu oči kyselinou? Vše je tak primitivně vystavěné (postava Burkeho jako příklad), že v dnešní době nevím, z čeho Vetřelci těží u diváků úspěch. U skvěle zpracované jedničky se není čemu divit, i když i ta je mírně přeceňená, ale já myslel, že dnes už si lidi střílečky zahrajou raději na počítači. Alespoň že v trojce dostali tvůrci trochu rozumu a vrátili se k nějaké té atmosféře a pocitu bezbrannosti, což jsou věci, které zajistily nesmrtelnost dílu prvnímu a do jisté míry i třetímu. Dvojka a čtyřka se tohohle nedržely a i když to není chyba, není to ani věc, kvůli které by měl film dosahovat na nejvyšší mety. Dvojka ale stejně pro mnoho lidí překonává jedničku nebo se jí alespoň vyrovnává, jak se s oblibou říká. Což je udivující. U čtyřky už ten způsob fanoušky zklamal a houfně se objevuje tvrdá kritika. Jenže tu si stejnou měrou zaslouží i dvojka. (hodnoceno po zhlédnutí director´s cutu)

"Ve vesmíru váš křik nikdo neuslyší." Tohle sedí jako snad u žádného filmu. Vždy, když před léty v noci dávali Vetřelce, byla to pro mě událost, u které jsem se rád bál. Ve tmě, o samotě. Strašil mě snad už název obchodní lodi Nostromo, která si to plula vesmírem. Ale bylo to určitě i tím, že hned od začátku se nenápadně rozezní tak mrazivé tóny, že člověk ihned pozná, v jakém rozpoložení se bude film odvíjet a v jakém rozpoložení bude divák nucen třást se. Přistání na planetě a objevení lodě je perfektní, plné tajemna a strachu. Vesměs si to drží úroveň po celou dobu mezi 70-80. Jen některé scény postrádají logiku. Takové hysterčení Lambertové a její navigování Dallase vysílačkou ve větrací šachtě patří mezi ty méně povedené momenty. Další se taky najdou. Rozmlácení Ashe a souboj s ním a s Parkerem je pro mě dnes i celkem srandovní. Nicméně atmosféra lodi plná blikajících světel, nekonečných potrubí, těsných chodeb a zastaralých počítačů je dnes stejně přitažlivá a napínavá jako dřív. Posádka taky není složena ze samých kokotů, takže o to lépe. Ripleyová tam hlavně není za sex bombu, jak je dnes ve filmech s hlavní hrdinkou zvykem, ale je to kus tvrdé ženské, a to byl velmi přínosný tah. Tohhle nemá jak zestárnout.

Avatar je očividnou ukázkou technické evoluce, ale povrchní příběh ukazující nenahraditelnost přírody a love-story, u které lze kroutit hlavou, nedělají film roku ani zásadní událost, ke které se budeme s chutí vracet a tři hodiny jí tolerovat jen pro krásné obrázky. Film pro masy tentokrát není takovým filmem, který bych měl potřebu hodnotit v nejvyšších procentech. Daleko víc chápu lidi, kteří dají 40% než ty, kteří dají třeba 100%. U mě to kolísá mezi 60 a 70. Zkrátka filmy, ke kterým se budu vracet, musí mít prvotřídní herecké výkony, atmosféru, hudbu a skvělý příběh. Avatar nemá ani jedno. Mimochodem - dal jsem tomu dvě šance ve 3D kině. (jednou Imax) A při sundání 3D brýlí jsem pomalu nepoznal rozdíl a podruhé už se nudil.

K Pýše a předsudku jsem od začátku přistupoval s mírným despektem. Nebo spíš mírně větším. Nějaká romantika staré Anglie, to nikdy nedokážu plně ocenit, říkal jsem si. A kdysi jsem měl pravdu. Viděl jsem v tom jen děsný slepičinec a ztrácel jsem se ve jménech a vztazích všech postav. Jakmile se navíc objevil bál, tak jsem dával pauzu na rozdýchání a vždycky, když tamní ženské začaly hysterčit v případech, že někdo přijel, dopis dorazil, někdo něco říkal, někdo si chce s někým promluvit o samotě, tak jsem měl trochu problémy. Teď tyhle momenty beru jako neoddělitelnou součást filmu. Něco, co dělá ten film jakým je a dotváří tu příjemnou, snad i dobovou atmosféru se starými zvyklostmi, která mě donutila podívat se na to podruhé. Už při prvním zhlédnutí mě ale zaujala postava Mr. Darcyho. Nejenom, že je zcela uvěřitelně zahraná, ale je skvěle napsaná a tajemný charakter té postavy mě tak nějak zajímal. Uzavřený, chladný pohledný gentleman. Takových se v romantickém filmu moc nevidí. MacFadyen je navíc pohledný chlap, což je pro takovou roli také potřeba. Elizabeth Bennet v podání obstojně hrající a zubící se Keiry vytváří s Darcym takové zvláštní protipólně odpudivé napětí. Navíc málokdy člověk ve filmu cítí, že se tam stejně něco skrytě vyvíjí. Další perfektní postavou je Mr. Bennet. Šedivý stařík v takovém babinci, jehož nenápadné sarkastické poznámky skvěle pobaví. Tohle všechno chybí drtivé většině takových filmů a hlavní slovo u nich hrají nadýchané kostýmy tři metry do šířky, povrchní emoce a na závěr třeba tragédie. Pýcha a předsudek používá k okouzlení lepší metody a mně se to nějak líbí.

S filmy režiséra Manna mám zatím problémy. Collateral jsem nedokoukal, Poslední mohykán je slabota, na kterou si už ani nevzpomenu a Veřejní nepřátelé jsou filmem, u kterého jsem si dokázal vychutnat jen výborné přestřelky, kterým zvolená kamera velmi pomohla. Jinak je to po všech stránkách dlouhotrvající nevýrazná nuda, kterou neoživují ani populární herecké tváře. Pro tohle je i padesát procent celkem dost.

Silný příběh

Pokání je pro mě hrozně těžký film. Ne na pochopení, ale na hodnocení. Nechci mu bezdůvodně ukřivdit, ale i podruhé tam převládá zklamání. Je to zajímavý film důmyslně rozehrávající svůj velmi silný a působivý příběh, ale vadí mně na něm pár věcí, které se na jádro příběhu nabalily a táhnou ho dolů. Ať už jsou to nesmysly jako „Dopisová nehoda“ (Nedokážu si představit, že bych dával do obálky dopis, jehož obsah si těsně před vložením neověřím a pak si na to retardovaně vzpomenu pár vteřin po předání), tak je to i zpackaný prostředek filmu, kterému mimochodem dominuje a který rozděluje scéna na pláži. Jedná se o nejčastěji zmiňovanou scénu. Natočení tohoto kousku muselo být jistě po všech stránkách náročné, ale z diváckého zážitku na té scéně není vůbec nic odzbrojujícího. Beru to jako procházku po pláži a do toho pobíhají na povely režiséra před kamerou různé skupiny lidí a dělají různé věci. To je celé kouzlo. Není to pro mě negativum filmu, jen můj pohled na tuto část. Jako další se objevuje na můj vkus až příliš manipulativně nastrojené vysvětlení se starou Brionou, aneb jak to bylo, se najednou pitomě změní na to, jak to být mohlo, kdybych měla odvahu. Film se dá vydržet, ale vždycky se tam začne vkrádat nuda. Skutečné obrátky nabírá film až v epizodě dospívající Briony, ale to už mně tak nějak nestačilo. Zakončení bych charakterizoval jednoduše. Jak je to z určitého pohledu blbé, tak je to působivé, nečekané a vlastně dost smutné. Uznávám, že mě to dokázalo vzít a celý ten příběh tímhle dostal tu oblíbenou nálepku „podle skutečnosti“ a umocnil celé vyznění filmu. V těchto momentech jsem skoro zapomněl na předchozí nezáživnost, ale když si ten film tak propírám hlavou, nedokážu ho brát jako něco mimořádného a samotné dojemné finále mě nezvyklá. Sice se říká: "Konec dobrý, všechno dobré", ale tady to neplatí. (mimochodem, jak může prasklé vodovodní potrubí zatopit během chvilky metro?!?) Když jsem se dnes podruhé koukal na Pokání, začal jsem si uvědomovat kouzlo a klady Pýchy a předsudku. I hudbu má Pýcha lepší. Nějaký psací stroj mě nevytrhne. U tohoto filmu chápu vysoká hodnocení (do těch 80%), ale já sám mu tolik dát nedokážu.

Andersonův výkvět

Andersonovo soustředěné vyprávění a rozmanitý režijní přístup s přehledem korigující velké množství příběhů, Elswitova další přehlídka jeho oblíbených, dlouhých a náročných bezstřihových záběrů zdobící jeho předešlé filmy, obraz plující na vkusně zvolené hudbě, která dodává některým momentům neuvěřitelnou magičnost. Kolektivně pojatý zpěv na různých místech a finální píseň Save me ukazují, jakou moc má taková hudba pro zesílení celého dojmu. Smrt, popírání náhody jako toho, co řídí lidské směřování? Vzdor a procitnutí, získání a ztráta. Mohl bych psát dál, ale vše je tak nejednoznačné. Podobně jako v romantice Opilí láskou, která je podobně extrémní a mě jako diváka obtížně emotizující, ale její pole působnosti je daleko užší a podchytitelnější. Magnolie zůstává nenapodobitelně svá a svou pozornost vždy přiláká. Anderson si umí jít svou cestou dobře, ale tohle pro mě jsou „jen“ zajímavé vypravěčské hrátky, které vystavují jeho schopnosti na plné světlo a hercům daly skvělou možnost se projevit-hlavně těžko zapomenutelný Cruise v neobvyklé roli. Už chybí jen opravdu silné téma. Na tříhodinovou stopáž se nadávat nemůže. Těch devět filmových příběhů dostalo svůj potřebný prostor a někdy trochu potěší, když divák neví, co by se mělo vypustit. Lepší než v případech stominutových filmů, kde polovinu stopáže tvoří přebytečná náplň. Ale to je odbočka. Magnolia si se svou složitostí a mnohovýznamovostí limituje výslednou působivost, ale některé části jsou tak skvostné, že jako celek zdvihají film do jasné nadprůměrnosti. Pro někoho špatně stravitelnou provokativní dokonalost se silným tématem však Anderson vykrystalizoval úplně někde jinde! Magnolia zde má jen velké polorozkvetlé poupě o devíti okvětních lístcích, kterému k plnému rozkvětu něco chybí. Buď čas, nebo něco jiného. Ropná zálivka a zemědělské dovednosti Daniela Day-Lewise to ale nejsou. Zatím tomu ovšem nic neubírá na jeho stávající kráse, která může s dalším zhlédnutím ještě dozrát. U takových kousků člověk nikdy neví.

Ani pár nezbytných kapek alkoholu nepomohlo k tomu, aby se mně ten film jen trochu zalíbil. Takže buď těch kapek bylo málo, nebo ke snesitelnému sledování tohoto filmu nepomůže nic. Těch 90 minut trvalo jak tři hodiny a další zhlédnutí by bylo mozkovou smrtí. Proti filmům s homosexuály nic nemám, ale teploušská variace na nesporně kvalitněji a zábavněji natočené Prcičky je taková volovina, že ani nebudu říkat, aby se na to nikdo nekoukal, protože zvědavost by byla ještě větší. Ale tak protahování kaďáků se tady věnuje až moc nechutného místa a vtipem se to tady nevyvažuje. Ten film vám nic dát nemůže. A pokud jste homosexuální orientace, tento film vás úspěšně přeorientuje.

Splašený vlak v sobě nezapře béčkové ražení se vším všudy. Po dnešním zhlédnutí tam vidím víc much než bych viděl rád, ale i přes to všechno se na to dá s chutí koukat. Hlavní obdiv věnuju ústřední trestanecké dvojce. Eric Roberts a Jon Voight hrají více než uspokojivě. Jejich postavy mají svůj potřebný rozměr a jejich víceméně jednostranný vztah má zvláštní význam. Poslední dvacetiminutovka stírá všechny nedostatky a při finálním úkonu Jona Voighta mě tak nějak zamrazilo a vyvolalo ten zvláštní pocit. Do toho konečně zazní hudba podtrhující všechny emoce a celá následující sekvence má pak znamenitou působivost. Jen jsem si trochu lámal hlavu s konečným citátem a nějak nevím, jak ho mám uchopit. Třeba mi pomůžete.

Paranormální aktivita byla za dlouhou dobu jediným novějším hororem, na který jsem se těšil. Je pěkné, jak se tento dva roky zapomenutý horor dostal na světlo, získával si fanoušky atd. Pak mě ještě zaujal tím, že je to horor nízkorozpočtový a na nějaké vyšší mety asi nepomýšlel. Zároveň mně byl sympatický jakýsi marketing kolem filmu, kdy si každý mohl zaškrtnout, kde se bude film promítat. Zkrátka vše kolem je perfektní. Film raketově vydělával, ale nevím, jestli za to v tomto případě může kvalita filmu, nebo právě ten velice chytrý marketing a vynášení filmu až někam do nebes v internetových fórech. Tento film, ač mu to třeba přeju, si to ale nezaslouží. Berme to jako druhou Blair witch s tím rozdílem, že tato se odehrává v domě. Koukal jsem se samozřejmě v noci a při několika prvních nočních scénách jsem byl sevřen napětím, co vše se bude dít a tušil jsem, že tu noc asi klidně spát nebudu. Jenže nakonec byly ty noční scény pořád dokola o tom samém, až se staly otravnými. Žádný výrazný posun a nakonec nic. Hodně blbé, když se ten film snaží strašit právě jen v noci a vrcholem celého dění je po hodině a něco to, když bouchnou dveře. V půlce filmu už mi bylo jasné i to, jak tento film skončí. K tomu narůstající počet hádek aktérů přes den, z nichž většina mně přišla úplně bezpředmětná, a tak nějak celkové srovnání s jinými horory mě vede k tomu, že tohle si víc jak průměr nezaslouží. Nedávno jsem se koukal na japonskou Nenávist a tam funguje napětí a strach, aniž by film potřeboval noční scény. Což mě udivuje ještě dnes. Zvedající se peřina a dupání po domě mě v tomto filmu nějak nezasáhlo a já spal jak mimino. Pokud se ale bojíte i u já nevím čeho, zkuste to a třeba to u vás uspěje. Alespoň na ty herce se dá koukat.

Arnie a Cameron spolu. Na vrcholu

Tak já si nemůžu pomoct, ale tady Cameron smíchal ty nejchutnější ingredience dohromady tím nejlepším způsobem a ještě jim dal pevnou formu, která nedovolila, aby z toho byl úděsný mišmas nedržící pohromadě. Podařilo se mu dokonce zabránit vniknutí jakéhokoliv náznaku nudy a jeho film je maximálně zábavný. Ta forma vypadá dobře nejen navenek. Vše se odehrává pod vlivem vysokého napětí, drsných hlášek, neokoukané akce, na svou dobu vysoce věrohodných efektů a v tom všem se prohání sympatický Arnold Schwarzenegger, který si tu střihnul svou nejlepší a zároveň nejlépe zahranou roli. Pokud mluvím o akci, napětí, humoru a efektech, nikde to není namícháno tak geniálně jako ve scéně se stíhačkou Harrier. Když jsem tuto scénu viděl před časem poprvé v televizi, tak jsem prostě nevěřil. Tohle bych si ve filmu asi nikdy nepředstavil. To je jen jeden příklad z mnoha. Ten film má tolik skvělých momentů, kolik by stačilo na tři prvotřídní filmy. Zkrátka a jednoduše, Cameron a Schwarzenegger převálcovali svou minulou spolupráci a sám Cameron nabídl film, jenž musím hodnotit hodnocením, které překonává jeho nejlépe hodnocené filmy z mého pohledu - Propast a Titanic. Zbývá tedy jediná možná číslovka: 90

Povedená komedie

Návrat do budoucnosti je pohodová a většinu stopáže i zábavná komedie, ale ta hodnocení, která film dostává, jsou více ohromující než zážitek z filmu. Tohle je prostě takový obyčejný film, u kterého se člověk občas usměje, ale nejlepší sci-fi komedie nebo co? Nenáročná podívaná se správně ujetými časovými paradoxy a nedotaženým, pěkně blbým koncem. To, že to hned žene diváky do natěšení na pokračování se mně tady nelíbi a zklamalo mě to. Víc by tomu slušelo nějaké ucelené zakončení, které by dávalo daleko lepší pocit než další bláznovina na obzoru, která ve mně ani nevyvolala touhu vidět další díly, i když se jim asi časem neubráním. Z jedničky mám přesto dobrý pocit, který se v převedení na procenta dostane maximálně na číslo 70. A kdybych měl někdy měnit, spíše dolů než nahoru.

Kravina-ani na jedno zhlédnutí

Blbost, která nezná mezí. Už dopoledne, kdy jsem se na to koukal, jsem to věděl. Prvních 40 minut a já bych to nebýt jisté povinnosti ani nedokoukal. Zbytek jsem byl nucen dokoukat až večer a mé zhnusení se ještě vystupňovalo. Po sekundě jsem se dopočítával ke konci a hned jak naskočil titulek, vypnutí, zapomenutí, konec. Já tyto typy filmů naprosto nesnáším. Celou dobu bezduché nepřirozené tlachání. Při pohřbu blbého křečka, při pohřbu matky, při rozmluvě s otcem, při všem. Kydy o ničem. Za celou tu dobu nevím, o co ve filmu šlo. Herci příšerní. Jinak pěkná Natalia Portman nedokázala uvěřitelně zahrát jedinou ubrečenou scénu a ten hlavní maňas byl skutečně jen maňasem. To jejich ujetý seznámení v čekárně a před tím jakási "brutální pařba" u nějakého týpka. Co to bylo? Z takových filmů, které se snad snaží prezentovat nějaké životní problémy a moudra za zvuků vzletné hudby a přitom jsou úplně mimo realitu, je mi blivno. Víc dodávat není třeba.

Poprvé fajn, podruhé ne.

Na Osvícení jsem měl po prvním zhlédnutí jen skvělé vzpomínky. Dnes jsem se nechal natěšeně osvítit podruhé a dopadlo to pro mě docela nečekaně. Když jsem to viděl kdysi poprvé v televizi, bál jsem se a scéna, ve které žena Jacka nahlédne do jeho spisů, mně tehdy přišla jako jedna z nejděsivějších. Skutečně stačil jen pohled do těch papírů. Tehdy bych dal myslím krásných 80%. Za tu dobu jsem z toho asi nějak vyrostl a musím říct, že je všechno pryč. Nuda po celý film a posledních 20 minut už mě teď vůbec nebralo. Je naprostá pravda, že Jack se chová jako šílenec už od začátku. Minimálně tak vypadá. O nějaké změně během filmu bych moc nemluvil. Stejně tak divně se chová jeho žena. Zavře manžela a jde si lehnout do postele. Hotel postavený na indiánském pohřebišti. Haha. Nevím, ale najednou na filmu vidím jen chyby a kultovní scény jako krvavý výtah a Jack se sekyrou dostávající se do koupelny jsou jen opuštěné ostrůvky uprostřed oceánu nudy. Kubrick byl perfekcionista točící stokrát jednu scénu, ale ten stín toho vrtulníku na začátku mě praštil do očí, aniž bych o té chybě předtím věděl. Velké plus má hudba a kamera. Zkrátka ta píle je na tom filmu vidět, ale když mě to podruhé tak zklamalo, nemám jediný důvod, proč bych měl zůstat s hodnocením u svého starého dojmu. A od té doby mám nakoukáno množstí filmů, které si s tímhle filmem v klidu poradí. Jednoduše průměr.

Mně se líbí, jakou tady má Woody Allen fantazii a jak to dokázal napsat a natočit. Taková zdánlivě pohodová sonda do složitostí ženské mysli a vztahů všeobecně. Španělská horkokrevná lekce všem puritánům natočená v prosluněné Barceloně. Ženská psychika tu hraje roli nejistoty, nestálosti a stálých pochyb. To si na druhou stranu užívá bohémská postava Javiera Bardema, která hraje na domácím hřišti a všechny hráče obstojně kontroluje. Až na jednu oscarem oceněnou impulznici. Vlastně měl ten José Antonio (Bardem) zajímavý přístup. Přijde ke stolu a místo zbytečností upřímně a elegantně pozve dvě cizí ženy na výlet (a do postele), protože život je přece krátkej :) O postelování tady ale úplně nejde. To, jak se to pak celé vyvíjí a k čemu postavy dojdou, je docela zajímavé, i když ne tak filmařsky přitažlivé, jak by si kdekdo přál. Nevím jestli se mám k tomu "kdekdu" počítat. Woody zachází pod povrch a představuje kouzla i strasti, které přináší různá forma vztahů. Ta nejistě nepříjemná představa (a nejen ta) dlouhodobých stereotypních vztahů a úskalí krátkodobých milostných kombinatorik a bigamie. To už je ale jen takové naťuknutí, které si každý rozpitvá sám. Allen zkouší různé pohledy a každý mu bude prostě rozumět jinak. Myšlenka s básněmi jeho otce, které zůstanou skryty světu, volající snoubenec při večeři a další množství scén, které může podchytit jen životem zmoudřelý člověk. Na jednu stranu bych nikdy neřekl, že tohle natočil někdo takového věku, ale nezkušený mlaďoch by si asi tolik neškrtl. Woody má zkrátka s každým filmem co říct a tento film budí zamyšlení. Jen bych změnil hlas filmového vypravěče. Přišel mi tak nějak nesympatický. Mohla to být třeba vypravěčka, tedy žena. Nebo rovnou Vicky či Cristina. I tak teda nakonec 70% a rád se k tomu filmu zase vrátím. Jak to dělám často.

Sakra ten film jsem viděl jednou a psal jsem, že to psychickou újmu nezpůsobí. Když si ale kolikrát v noci připomenu nějakou scénu, je to hrozné. Ti Japonci do toho dali něco zvláštního. Hm, musím se na to podívat ještě jednou a asi zvednu hodnocení, ale sám se už koukat nebudu!

Tenhle film je v první řadě fajn zábava, která mě snad ani chvíli nenudila. Musím ale říct, že strašidelný film to není a napínavý je ještě méně. Začátek fajn, pak už je to jen sled úmrtí, více či méně netradičních. Jedno je nečekané, druhé promyšlené, jiná jsou přehnaná. Zkrátka ten film je s odstupem času čím dál tím víc ujetej a poslední záběr je tak komediální a blbej zároveň, že jsem nevěděl, jestli se mám smát nebo ne a případně jak nahlas. S výsledkem jsem ale spokojen. Víc jak 60% ale nepřipadá ani v nejhlubší úvaze v úvahu.

Hvězdná nuda podle šablony

Valkýra je ukázkou té nejhorší a nejnudnější varianty, jak už z tak nešťavnatého námětu udělat nezáživný film. Koukat se celou dobu na směšně důležité mračící výrazy všech oficírů v nažehlených uniformách, kteří jsou bez špetky uvěřitelnosti, sympatie nebo nějakého širšího rozměru a poslouchat neustále "světbortící" fráze typu "musíme spustit Valkýru teď nebo nikdy!" a "Hitler musí být sesazen", to je děs. Všichni působí jako silně nevěrohodné postavičky v dějinách a ty jejich řeči tomu dávají za své. Není tu ani jeden herecký tahoun, hudba, nic. A nějaké napětí? Vždyť nebyl důvod. Bomby se kolem Hitlera mohly nosit jako odpolední svačina a nějaká rádoby vypjatá scéna na začátku s bombou v krabici s lahví byla ohraná už před věky. Opět zamračení náckové, pistole na stole atd. Opravdu jsem se s napětím bál, že nedej bože někoho zastřelí a že nácek ví opět víc, než se zdá. Nevím, co pro někoho dělá tento film zajímavým, ale podle mě není vůbec ničím. Tím ještě odkážu na názor renidla pode mnou. Vystihl další část toho, co si myslím, velmi dobře.

Nečekaný emocionální zážitek!

Už hodně dlouho jsem tak netápal při psaní názoru, ale tohle nemůžu jen tak odbýt. Vystihnout ty pocity ale bude stejně nemožné. Flashbacks of a fool jsou po všech stránkách nesmírně kvalitní podívanou. Slovo "tuctové" tento film odsouvá o několik vedlejších kolejí a označení "jednoduchý, ale nejednoznačný film" získává širší hranice. Ta síla vůbec není v tom, co se ve filmu děje, ale ty pocity, které vyvolává. To u tohoto díla platí dvojnásob a já něco takového už dlouho nezažil. Kvůli tomuhle se snad koukám na filmy. To, že tyto nepopsatelné pocity v někom nevyvolá, nemusí být vždy chybou filmu. Tichá voda břehy mele a tento film je příkladem. V prvních minutách byl můj zájem o příběh minimální a chtěl jsem to mít jen rychle za sebou, ale čím víc jsem prostupoval do filmu, tím se můj zájem a dobrý pocit stupňoval. Skončilo to tak, že přes hodinu píšu tento názor a hledám vhodná slova. Samotná skladba filmu je hodně překvapivá. Očekával jsem klasický vzpomínkový výlet do ideálního dětství, ve kterém se Joe kamarádí s Bootsem a navzájem si říkají věty typu "jseš můj nejlepší přítel" a další hrůzy, ale vůbec. Silné vykreslení vztahu Joea a Bootse tu zcela chybí. Vykreslení vztahu mezi Joem a Ruth je na tom stejně. Přitom jsou to hlavní věci, u kterých divák očekává, že se na nich bude stavět. Jenže třeba Ruth a Joe jsou ve filmové vzpomínce tak 5 minut a nic se mezi nimi nestane. Jak si pak vysvětlit, že mě neskutečně dojme vzpomínkový záběr na ně, když tancují na tu nádhernou skladbu. Je možné si to nějak vyložit? Tento film ukazuje, jak silně dokážou uzrát vzpomínky z dětství na lidi, které pak několik desítek let nevidíme. Obzvláště, pokud tak silně příjemné vzpomínky udržujeme ve světě vzdáleném od toho dětského, a který nám často příliš radosti nepřináší. Nakonec nám ten svět oživí až smrt někoho z dětství, což se stalo i tady. Ten film to ale vše zpracovává tím nejodvážnějším a asi nejméně přístupným způsobem. O to větší má moje sympatie, protože ty přehnaně ambiciózní a často překombinované břečky, jdoucí na ruku divákovi, mě otravují. Pro mě zatím nejzásadnější Film týdne, navíc s nejsilnějším koncem. Navíc téma jakési promarněné šance nikdy nebylo lépe vystiženo. Častokrát mě napadlo srovnání s filmem Stůj při mně. Do nejisté míry jde vlastně v podstatě o to samé, je tam i místy podobná nálada, ale tohle je úplně jinde. Takové filmy se netočí často, o to víc si jich musím cenit. 80% tomu nakonec sluší víc než 90%, ale i tak skvělá práce.

Tento film mě tak trochu minul svým námětem, obsahem a zpracováním. Hledání rodinného zázemí a výchova dětí je asi další potřebné téma, ke kterému si tvůrci mysleli, že mají co říct, ale já jim jaksi příliš nerozuměl. I když na ten film asi nejsem úplně zralý nebo co, podstatné je, že mě to vůbec nebavilo. Snaha na něco vtipně poukazovat skončila vždy pouhou snahou a snaha být vážný skončila stejně. Zábavnost tedy nic moc. Je fakt, že celý film působí celkem přirozeně, až na tu zbytečně sentimentální jednoduchou hudbičku ozývající se při podávání klasických záběrů na auto jedoucí po opuštěné silnici atd. Nějakou úroveň ten film ovšem má a všechny ostatní kvality počínaje herci až nevím co si zaslouží těch 40%. Do budoucna se tomu filmu ale nebráním.

Velmi smíšené pocity

Tak nevím, jestli je dobré psát na tento film názor hned po zhlédnutí, ale Muž na Měsíci mě pronásleduje celkem dlouho a tak to sfouknu hned, dokud mám čerstvé první zážitky. Na tomto filmu je vyzdvihováno téměř všechno, co se dá. I já bych o tom dokázal básnit a bylo by to rozhodně snadnější, než na tomto filmu hledat nedostatky, ale v tomto případě si nepomůžu. Jim Carrey se zhostil role dobře, ale já v tom žádný prvotřídní herecký výkon nevidím. Carrey si prostě opět zašaškoval a nemyslím to nijak špatně. Tyhle role mu sednou a zvládá je dobře. Génia v něm ale nějak pořád nevidím. Víc mě teda překvapil ve Svitu věčně neposkvrněné mysli. Co se týče scénáře, velmi věrně kopíruje nejpopulárnější scénky Andyho Kaufmana a představuje jeho zajímavou osobnost. Andy Kaufman byl určitě velký průkopník v oblasti humoru a zábavy, ale film o něm je jen tradiční přepis jednoho netradičního života. Proto bych řekl, že daleko větší míru na populárnosti filmu má právě příběh Kaufmana než samotné filmové kvality. Film je dobrý, ale ne ohromující. Konec je velmi povedený, ale nedokázal mě dostat. Rozhodně je lepší než začátek filmu a blbnutí u titulků. Bohužel, ať se snažím sebevíc, nemůžu najít něco, co by tento film stavělo do popředí před jinými filmy režírovanými právě Milošem Formanem. O to zřetelněji je ve srovnání vidět jeho průměrnost a bez váhání nad něj postavím Vlasy (bavily a dojaly), Amadea (herecky a obsahově přebíjí) a Přelet (přebíjí po všech stránkách). Muž na Měsící mě spíše jen překvapoval. Pořád jsem nevěděl, co mám brát vážně a vždy mě to napálilo. Není to ale to, kvůli čemu bych byl nucen vyzdvihovat film do výšin. Scéna s Elvisem nic nezachrání a těch 50 je myslím stejně dost. A ani nepociťuju z filmu zklamání, spíše naopak. Když bude nálada, klidně se na to kouknu znovu a rozhodně půjdu spíš výš než níž. Dnes ale ne. Díky. A sbohem.

dobrá práce

Před zhlédnutím jsem byl trochu skeptický, ale nakonec musím uznat, že lépe to snad zfilmovat nešlo. Celý film se odehrává za slunečného počasí na pouštní silnici, ale napětí dokázal Spielberg vybudovat úctyhodné. Ten film dokáže udržet pozornost, není to zbytečně dlouhé a já tam nenašel ani žádné zarážející nelogičnosti. Naopak, hlavní postava filmu nám sděluje své úvahy, možná vysvětlení. Neví, co má dělat a zkouší všechno možné. Samozřejmě, že každý by situaci řešil jinak, ale nezapomínal bych, že je to film a že když se mu otevřete, můžete se skvěle bavit. Je to sice méně náročná podívaná, ale i ta může být vysoké úrovně. Hudba se povedla, což u takových "jednodušších" filmů často nebývá a film navíc obsahuje spoustu zajímavých scén. Třeba spánek v autě a přijíždějící vlak, který má zvuk jak ten řítící se náklaďák. To dokázalo vyděsit i mě. A nebo náklaďák stojící zlověstně v tunelu a děti pobíhající kolem silnice. Ta scéna má prostě sílu, i když se třeba vůbec nic nesemele. A to jsou jen příklady. Nejen tyhle machroviny ale vynesly Spielberga dost vysoko a já mu za tento poctivý flák kvalitního filmu dávám 70%.

Film zdánlivě o něčem

Blade runner je pro mě jen další divná sci-fi, z které někteří dělají něco víc a ono se není čemu divit. Jak vypadá něco divně, začnou se na tom s odstupem času hledat skryté významy a jakési pochybné kvality. Od atmosféry až po jakousi nadčasovost nebo já nevím co. Tuším, že fanoušek filmu vám toho ovšem nikdy moc nevysvětlí. Pro někoho je to holt něco jako kult. Takových kultů už je. Hudba o ničem, kamera o ničem, herci o ničem, děj o ničem. Už jen to samotné prostředí toho velkoměsta budocnosti je klasicky nenormální. Samozřejmě pořád prší, je tma. Po ulici se pohybujou divní lidé, hraje divná hudba a v tom se prochází Harrison Ford a pokukuje po kom by střelil. "Geniální atmosféra." Nechybí vznášedla, blikající neony a ani reklama na kolový nápoj. Jestli dávám 40%, jsem moc hodný. Jinak jsem viděl tu finální režisérskou verzi.

Tarantino ví, jak skalpovat diváka

Quentin Tarantino je bastard, který si tímhle prodloužil permanentku ve světě nepohasínajících režisérských hvězd. Budu se snažit, aby za mě příliš nemluvilo prvotní nadšení. Po jeho posledních filmech nejeden fanoušek zneklidněl a jméno Tarantino získávalo místo respektovaného lesku příchuť namyšlenosti, přílišného sebevědomí a ukájení se vlastní filmařinou a zajetým stylem. Třeba se časem ukáže, že nebylo třeba mu to vyčítat. Už dávno byly v jeho hlavě plány na tento film a málokdo čekal, že návrat bude tak stylový. Co na tom, že trailery slibovaly něco jiného a Brad Pitt není na plátně každou druhou vteřinou. Jeho verbovací monolog byl napsán snad jen pro to, aby se stal kultovním. Z jeho přízvuku se pak s odstupem času vytěží maximum. Jen co promluví italsky, můžete si utírat poprskaná záda. Úsměv Eliho Rotha v pozadí jsem si už v teaser traileru oklasifikoval jako nejúchylnější, nejikoničtější a nejlépe umístěný úsměv ve filmové upoutávce. V kontextu s Quentinovou tvorbou a Pittovým machrovských monologem se za tímto úsměvem skrývá tucet nazi skalpů uřezávaných za zvuku pitomých hovorů, brutální baseballový head home run a několik ustřelených koulí. Vše v nejčernější formě humoru, která některým dlouho nedovolí usmát se, ale dlouho nevydržíte. Když k tomu přidáme rozhovory, při kterých se zpomalí čas a zrychlí váš tep, Tarantinovy audiovizuální pamlsky a opět naprosto dokonalé herecké obsazení, dostávám se k tomu, že se tento film řadí k Tarantinovo vrcholným filmům. Vypisovat všechny klady a povedené scény? Zbytečné a unavující. Ale tak alespoň výběr: celá kapitola 1, verbovací monolog, hospoda, celá kapitola 5. Jaké má film nedostatky? Málokdy se tady člověk shodne. Zde asi nikdy. Je to ukecané, ale pro mě to není nudné. Je to dlouhé, ale našim sedavým zadnicím to vadit nebude. Někomu přijde pár scén trapných, někomu jako účel. Divák nechápavě kouká, kam až herec zachází, ale ve filmu zkrátka postava nereaguje na diváky, herec si jede svou a hlavně si udrží tvář. Pak si vás nakonec stejně získá na svojí stranu. Jedna projekce v kině? Pro mě každopádně málo. Pro začátek 80%. Nyní s velkým náklonem k devadesáti. Uvidíme, jak dál.// 3. září, druhé zhlédnutí: stejně zábavné jak poprvé, možná o něco víc. Těch 90% tu mít musím a půjdu na to znova. Definitivní hodnocení zde bude asi až tak za rok, ale pod 80% nejdu. Tarantino ve mně úplně přetavil ty stereotypní prožitky, které jsem dostával při sledování historických filmů z druhé světové války a natočil něco, co tu chybělo. "Tohle by podle mě mohl být můj mistrovský kousek" a skutečně to tak je. To kouzlo navíc nevyprchává, naopak se teprve odhaluje.

je zároveň na pokraji průměru

To je úleva. Dát si druhé zhlédnutí, abych našel všechny hrůzy filmu, jsem na pokraji zhroucení. Celou dobu jsem s nadějí čekal, o čem ten film bude a vůbec mě nenapadlo, že bude takřka o ničem! Dlouhé nic schované za průměrný soundtrack (kromě pár známých hitovek) a nadprůměrné herecké výkony, které zachraňují film jen částečně. Philip Seymour Hoffman pronese pár zajímavých životních mouder a vypečení redaktoři časopisu Rolling stone trochu pobaví. Jinak je to taková stojatá podívaná na rockery, kteří s sebou ochotně tahají kluka s nahrávacím zařízením a poznámkovým blokem. To ještě beru. Kluk je správný sympaťák, dobrá scéna je, jak se seznámí se skupinou. Většinu času se pak tráví v autobusu, na párty, a tak klasicky. Tito rockeři ovšem mají své morální nedostatky, o čemž je mladý nadějný publicista samozřejmě “stylově“ přesvědčí. A to během bouře na palubě malého letadla, což je snad i nejtrapnější scéna filmu. Onen moment, kdy se všichni v atmosféře ohrožení života vyzpovídají ze svých špatností a pak se ještě začnou hádat, je tak pitomý, trapný a ohraný, až to bolí. A to i přes to, že tento film s oblibou žánruje až do komedie, tudíž by se mu takové věci mohly odpustit. Tohle ale ne. Když pak jeden z nich vykřikne „jsem teplej“ a bouře rázem přestane, já mohu jen přemýšlet, v jaké brakové komedii jsem to viděl a proč to musí být i tady. A když vidím, že Director´s onan cut verze má ještě o půl hodiny víc, no fuj. O čem to ještě může být? Jak se všichni mají dobře, rodina je pohromadě, kapelníci neberou drogy? To zas rejža neví, kdy tu vzpomínku po opravdových kapelách a oddaných fanynkách ukončit. Navíc je ten film celkově po řemeslné stránce nevýrazný a není tam nic, co by výrazně zaujalo nebo uvízlo v paměti. Celou dobu se mně vkrádalo do hlavy srovnání s Andersonovým filmem Hříšné noci. Taky mladý kluk, jehož prostřednictvím poznáváme život v pornoprůmyslu. Spousta neřestí, drog, žen. Zpracování úplně na jiné úrovni a i přes delší stopáž dokáže vést diváka i ve chvílích, kdy se vkrádá nuda. Navíc ten film vyvolává nějaké pocity a atmosféru. O tom si tato bída může nechat jen zdát, oscar neoscar. A role matky kluka je v tomto filmu příšernou kapitolou sama pro sebe. Ty její telefonáty a rozmluva s členem skupiny. Pak náhodné setkání na letišti. Není to klišé? Vysoká hodnocení na čtyřpísmenkových webech mě také opět zaráží.