unloved

Když jsem minulý týden dokoukával film Babel, tak jsem se vsadil sám se sebou, že jestli nedostane toho žlutýho plešounskýho Oscara za nejlepší film, přestanu kouřit. A tak mám už druhý den absťák a klepou se mi ruce. (Touto cestou bych chtěl poděkovat filmu The Departed za to nesmírné utrpení). Povedený film o lidech pro lidi. V každém příběhu jsem litoval alespoň jednu postavu (nejvíc asi tu japonskou holčinu), ale pak jsem si uvědomil, že tyhle lidi skutečně někde žijou a to poslední, co od nás chtějí, je naše lítost k nim. Film byl většinou smutný až tragický, ale když si to tak přeberu, mohli si za tuhle tragičnost hlavní postavy samy. Dva kluci střílej do autobusu, aby uspokojili zvědavost. Páreček Američanů na sklonku svýho vstahu vyrazí do Maroka, aby vyřešili svoje problémy. Na černo pracující chůva, která sebere svěřené děti a odjede do země, ze které uprchla, na svatbu. Když se to tak vezme, všichni jednali trochu neuváženě, ale to jim nikdo zazlívat nemůže, páč takhle občas jednáme všichni. Jen na to o trochu víc doplatili. Snad jedině ta japonská dívka a její otec mi do téhle skládačky moc nezapadají (darovanou pušku nepočítám). Možná proto se mi tenhle příběh jevil ze všech čtyř jako nejvýraznější a nehlujbší, sám o sobě stojící. Hezky se mi to rýmuje. V průběhu filmu jsem si vzpomněl na jednu frázi, která se traduje o Internetu a to, že "All people are connected". V tomhle filmu to vlastně platí taky. Událost v Maroku změní běh života několika lidem v USA a Mexiku. Škoda, že tohle nedocenili akademici... mohl jsem si teď jít zakouřit...

Přelet nad kukaččím hnízdem jsem dneska viděl už podruhý, protože poprvý se mi nelíbil, ale tušil jsem, že mi něco uniklo. Asi se na to mrknu ještě jednou...

Dovolím si směle tvrdit, že Znamení jsou Shyamalanův nejlepší film, jaký kdy natočil. Nemusíte se mnou souhlasit, můžete klidně namítnout, že Šestý smysl byl vrchol jeho kariéry. Klidně, poslužte si, neřeknu ani půl slova. Pak se Vás ale budu muset zeptat, o čem že vlastně ten Šestý smysl byl. Ano, jistě, někdo vyhrkne celou zápletku filmu. Celkem jednoduchý. A teď se zeptám dál: "O čem byla Znamení?" Pokud mi jednoduše odpovíte, že to byl film o invazi zelenejch mužíčků (jak jsem to už párkrát zaslechl z úst některých rádoby filmových znalců), tak se vám nejspíš vysměju do tváře a utvrdím se v tom, co jsem říkál už na začátku: Znamení jsou nejlepší z dosavadních filmů M. N. Shyalamana...

Ještě v něčem jsou Znamení dokonalá. Tak působivý soundtrack jsem už dlouho neslyšel. James N. Howard - ač jsem o něm do té doby ještě moc neslyšel - se záhy ocitl na nejhornějším místečku mého playlistu. Obzvlášt poslední dva tracky: Hand of Fate Part I a Part II. Jak by řekl kritik někdy z dob Mozarta, tyto skladby mi přinesly rozhřešení... Naprosto úžasné kousky...

Ponurý? Temný? Proboha!

Poslední dobou mě naprosto fascinuje, jak někteří lidé mluví o Timu Burtonovi jako o temném režisérovi a jeho filmy označují jako ponuré! Proboha, tyhle dvě slovíčka možná hezky znějí, ale vystihují dostatečně Burtonovi filmy? A co třeba o Timu Burtonovi prohlásit, že je to osobitý umělec a jeho filmy jsou naopak dost barvité, se spoustou překrásných detailů? Hm? Přesně taková byla Mrtvá nevěsta. Nebo jste snad vycházeli z kina s depresí a sebevražednýmy myšlenkami a říkali si, jakej to byl ale ponurej a temnej film? Myslím, že ne. Burtonovi filmy jsou přeplněný fantazií, praskají pod náporem udivujících kulis a jsou prostě geniální. Batman byl možná temný, Ospalá díra možná dostála určitého stupně ponurosti a Vincent v sobě měl obě vlastnosti, ale proboha netvrďtě to samé o tak laskavém filmu, jakým je Mrtvá nevěsta... Děkuji, nechci...

Jurský park byl jeden z prvních a bohužel také jeden z posledních filmů, u kterého jsem vůbec zaznamenal speciální efekty. Tenkrát jsem seděl před televizí, s otevřenou pusou zíral na ty dinosaury a obdivně šeptal: "Jůůůůůů. Jak tohle udělali, tati? Jak to udělali?" Díky Jurskému parku (a především zásluhou výjimečného Johna Williamse) jsem objevil filmovou hudbu. Ten majestátní pochod s perfektním crescendem, a pak zase jemný motiv Jurského parku. Většinou žádný soundtrack neposlouchám déle jak měsíc, ale Jurský park se s mým hudebním životem prolíná už téměř deset let. Nádherné dílo. Jurský park je zkrátka film, který by měl vidět (slyšet) každý, protože - dejme si teď ruku na srdce - kde by byl dnešní Pán prstenů, nová triologie Star Wars, či Harry Potter bez tohoto Spielbergova díla a Williamsovi hudby? Jurský park je zkrátka jeden z těch filmů, který si každoročně pustím alespoň jednou, abych si připomněl, kde to všechno začíná. A jak trefně ve filmu poznamenal Dr. Grant: "Život si už najde cestu..."

Hmmmm, už vás někdy napadlo přiznat se k něčemu špatnýmu? K něčemu, na co nejste zrovna dvakrát pyšný a každej večer děkujete Bohu za to, že krom vás to ví jen a jen On? Existujou jen dvě cesty, jak to sdělit ještě někomu dalšímu. Buď mu to řeknete dobrovolně nebo vás něco zatlačí. Dobrovolnosti předchází hluboký poznání, kdežto u přitlačení přichází až poté. A asi o tomhle je tenhle film. O tom, co všechno ve vás může probudit něco otřesnýho. Ten film byl perfektní, málem až dokonalý. Ukázal mi, jak snadno je každej z nás zranitelnej, i když si spousta lidí myslí opak. Ale na tom teď moc nezáleží. Co na mě v tomhle filmu udělalo největší dojem, bylo Stueovo přiznání. Pronesl pravdu o svém životě v několika krátkých větách, před očima manželky, milenky a zbytkem světa. Vlastně to byla jedna z nejromantičtějších filmových scén, jakou jsem kdy viděl. Při sledování tohodle perfektně natočenýho filmu jsem úplně zapomněl, že existuje něco kolem mě. A o to přece dobrým filmům jde nejvíc, ne? Jen teda asi delší dobu nevlezu do žádný telefonní budky a pokud náhodou půjdu kolem nějaký vyzvánějící, co nejrychlejc uteču...

Williho mám prostě rád. Je to jednoduchej a naivní příběh. Nemá žádnou větší myšlenku. Ale kde bych byl dneska, kdybych si tenhle film v dětství nepouštěl pořád dokola? A každej trouba, kterej mi bude cpát, že tenhle film za tu hodinu a půl nestojí, je... no prostě trouba! Takže nebuďte troubové...

Už delší dobu jsem měl při rozhodování "na co jít do kina?" dost smůlu. Naštestí Potomci lidí tohle změnili. Nejen, že jsem se zase konečně mohl nechát unášet brilantními záběry, skvělou (a hlavně roztřesenou a zároveň zkrvavenou) kamerou, vynikajícím Michaelem Cainem a i překvapivě uvěřitelným Clivem Owenem. No jasně, ale první místo stejně obsadí režisér a scénárista Alfonso Cuarón. Jeho předešlá dílka moc neznám: Mexická jízda mě moc nezaujala. Svět Harryho Pottera v jeho rukách konečně dostal něco, co mu do té doby tak úpěnlivě chybělo. Jenže pak přišel s Potomky lidí a získal si moje uznání. Z tak jednoduchý (a na první pomysl i dost dětinský) myšlenky udělal naprosto věrohodný a promyšlený svět. Najdete tu dost působivých, delikátních, hrůzných, trpkých i úsměvných scén. Pokud nejste padavky, určitě nebudete litovat...

Úchvatné, stejně jako Beethoven

Miluju Beethovena! Jeho hudba je naprosto... prostými slovy nepopsatelná! A pokud se spojí s filmem jako hudební kulisa, je to ještě lepší. Kdo viděl film Equilibrium, kdy hlavní hrdina zaslechne kousek z první věty Deváté symfonie, určitě mi dá za pravdu. Stejně tak dobře - avšak poněkud jiným způsobem :) - vynikla Beethovenova hudba ve filmu Mechanický pomeranč, co říkáte? A proto film o "výrobě" tohoto božského Beethovenova díla bude pro milovníky naprostou lahůdkou. Například při bezmála desetiminutovém koncertu, kdy orchestr diriguje již neslyšící Beethoven za vizuální výpomoci své "žákyně", jsem měl v obličeji výraz nechápavosti, naprostého osvícení a naivní radosti. Při čtvrté větě dospěl tenhle můj stav až k úplnému orgasmu. V téhle chvíli jsem se zmohl jen na výstižně strohý popis: "Bože, to je krása!". Zkrátka tahle část filmu je jednou z nejlepších a zrovna teď si ji dávám už potřetí. Na druhou stranu ale ve filmu nelze nepřehlédnou dost významnou inspiraci Formanovým Amadeem. Hlavně na konci filmu, kdy Beethoven stojí na pokraji světa živých a diktuje své poslední noty svému zapisovateli. Jako vystřižené z Amadea. A je toho víc. Pokud jde o herce a jejich odvedenou práci, tak nejlépe si samozřejmě stojí Ed Harris v hlavní roli. Jeho prostřednictvím Beethoven po necelých 180 letech znovu ožívá a znovu nám předává to, po čem prahne spousta lidí: genialitu, jednoduchost a krásu...

Ach jo...

Proboha, koho napadlo natočit takovouhle ptákovinu?! Koukat na dva nadrbaný puberťáky mě vážně chvílema dost unavovalo. Děj žádnej, o hudbě ani nevím, že v tom filmu nějaká byla - snad jen díky českejm rádiím sem zaslechl tu nejznámější. Dialogy založené na slovech "hustý", "drsný" či "vostrý" mě moc nelákaj. Ale i přes to, že Snowborďáky hodnotím jako největší vývrhel český kinematografie, tak musím uznat, že Kotek není ten nejhorší herec, jak mi našeptávali moje předsudky před shlédnutím filmu. Kdyby jen dostal roli v něčem trochu důstojnějším, možná by nám ještě předvedl, co všechno dokáže. Pokud ale zůstane u Snowboarďáků, Rafťáků, Podvraťáků či jinejch -áků, tak Bůh buď milostiv k jeho duši...

Je to o Mozartovi nebo Salierim?

Tenhle film byl možná o jednom geniálním skladateli a jeho talentu, ale z mého pohledu to byl film o závisti a o tom, jak se s ní průměrný či nadprůměrný (ale ne vynikající) člověk vyrovnává. V postavě Salieriho, hnaného závistí a žárlivostí, jsem chvílemi s hrůzou poznával sám sebe. Hodně nepříjemné prozření. Ve scéně, kdy Salieri háže do krbu kříž a přísahá Bohu, že mu bude stát v cestě a nedovolí, aby se jeho boží dílo (Mozart) dostal daleko, i kdyby to stálo cokoliv, jsem jen souhlasně mručel a skutečně jsem Salierimu přál, aby to dokázal, aby se mu povedlo zničit Mozarta. Troufalé, co? Stydím se za to, ale je to pravda. Na tom filmu mě nejvíce zaujal konec, kdy Mozart diktuje Requiem (v podstatě své vlastní) Salierimu, který si ho vlastně u něj v masce objednal. To, jak Mozartovi v hlavě vyskakují různé melodie je vážně úchvatný. Tom Hulce to zahrál výtečně a Oscar byl určo na místě. P.S. pro všechny Mozarty: Bez nás - Salierimu podobných - by to stejně nešlo... ;)

Když jsem svému kamarádovi vykládal, jak je Grinch povedená komedie, oponoval mi, že větší blbost nikdy neviděl. Stačilo mu pustit scénu, kdy Jim Carrey (ve filmu naprosto perfektně obsazený) rychlým a tím dobře známým pohybem ruky strhne ze stolu ubrus, aniž by ze stolu jediná věc spadla na zem, a pak i s ubrusem odejde ze scény. Řeknete si: "No a? Na tom přece není nic skvělýho." Dal bych vám za pravdu, jenže to není všechno; Za moment se totiž Grinch k tomu stolu vrátí a všechno z něj s nechutí shodí na zem, pak celý stůl převrhne a nakonec naštvaně odchází. Doporučuju si tuhle scénu pustit. Můj kamarád se snažil potlačit výbuch smíchu, ale bohužel, nepovedlo se mu to... A takových originálních scén tam je vícero. Třeba Grinchova zběsilá jízda Kdovíkovem v tom malinkém autíčku je vážně komická. Povedená komedie...

Musím se přiznat, že tenhle film jsem nedokoukal, takže nevím, jak dobrý byl nebo nebyl závěr, ale myslím, že každý film se hodnotí ne podle posledních deseti minut, ale od začátku do konce. Film jsem vůbec nepochopil. Vůbec jsem nedokázal stopovat záměr tvůrců. O co jim sakra šlo?! Ten film mi chvílemi připadal i trochu... divný... nijaký... nudný. O to víc mě zarazilo poznání, že spousta lidí o tomhle filmu mluví jako o něčem, co musí vidět každý. Nemůžu s nimi souhlasit. Pokud nemáte rádi filmy, o kterých se domníváte, že je stejně nakonec moc nepochopíte, pusťte si radši něco jiného, protože jinak budete po tomhle dvouhodinovém zápasu dosti unaveni, budete sedět ve vašem křesílku, srkat čaj a to všechno s pocitem zmaru, že vám "něco uniklo".

A proč ne?

I když jsem film viděl po dvou sklenkách silnějšího vína a i když posledních pár let - díky nátlaku ostatních lidí - vnímám sentimentálnější scény ve filmech dost vlažně, tak tohle dílo mi ukázal, že jednoduchost a naivnost pořád ještě mohou existovat. Spousta lidí vám řekne, že tenhle film je "sračka", jenže to nemusí být zas až tak pravda. Už někdo přede mnou říkal, že když na Lady in the Water půjdete s tím, že vám ten film moc nedá, tak si opravdu na tom filmu najdete tisíce chyb. Pokud uděláte opak, možná vás to nakonec překvapí. Jsem člověk, který na recenze moc nedá, jelikož každý je různý a každý vidí v tom filmu něco jiného. Já jsem viděl tvář Story, když ji Cleveland vrátil život, a pak ten její úsměv. To byl úsměv, do kterýho se nevejde ani jediná špatnost, kterou v sobě nese každej - usměv nevinnosti. Možná si z nás Shyamalan tímto snímkem udělal jen srandu, podle postavy kritika, kterou do něj zasadil a o to víc si Shyamalana považuju. A co se hudby týče? Ta je naprosto úchvatná! Kdo nepochopil skladby Hand of Fate I a II z filmu Znamení, nemůže pochopit ani tenhle Howardův skvost. Po Znamení jeden z nejlepších soundtracků Jamese Newtona Howarda.

Johnny Depp zklamal

Snad jako každý jsem byl prvním dílem pirátu nadchnut a tak jsem od dvojky očekával minimálně stejně dobrou podívanou, ale co se nestalo: nejen, že pro mne dvojka byla zklamáním (což ale vzhledem k nedořešenému ději není nic zvláštního), ale to, co předvedl Johnny Depp, to by trapas... v prvním dílu byl vynikající, měl svoji ""image"" a jeho hlášky byla radost poslouchat, jenže ve dvojce mi toto neukázal, ale snažil se mě o tom co nejnuceněji přesvědčit. Jeho humor odpovídá mateřské školce a podobným institucím. Hrůza! Pár scén bylo sice dobrých, ale to přece nestačí! Ale na druhou stranu netvrdím, že film by nestál za zkouknutí. Když jsem vyšel z kina, přemítal jsem jen o jednom: Kdo je to sakra ten Davy Jones?! Málokdo o tomhle hrdinovi mluví, ale já si za tím prostě stojím; Davy Jones je jedna z nejlepších záporných filmových postav, se kterou mně kdy filmoví tvůrci mohli seznámit. Narozdíl od Jacka Sparrowa, Davy Jones má srdce na správném místě! V truhle, mimo své tělo! Pokud bych ten film chtěl vidět znovu, tak snad jen kvůli Davy Jonesovi a jeho hře na varhany. A tím se dostávám k hudbě. Badeltova jednička se mi nepokrytě líbila, i když jsem v každém tónu poslouchal Zimmerova Gladiátora. Ale když ve dvojce vzal oteže do rukou Zimmer, bál jsem se, že to bude jen další odnoš jeho - na první poslech - vynikajích děl. Po poslechu soundtracku jsem názor změnil. Hans skutečně umí i dnes vytvořit něco originálního a porozumět postavám a nikoliv jen "trochu jinak" kopírovat podobně schématické postavy z filmu do filmu.