Pacey
Valkyrie
Strhující
Právě jsem přišla z kina.... O Druhou světovou válku se zajímám - věděla jsem, jak to bylo i jak to dopadne. Nevadí. Má to spád, má to nádhernou hudbu, nedovolí vám to se pořádně nadechnout. Napětí a přání, aby jim to vyšlo ikdyž víte, že se to nemůže stát, to je to, co vás chytne na začátku a drží vás to po celou dobu. Konečně amíci vynechali všechny ty kudrlinky, okrasy, patos a vedlejší zbytečné linky. A když jdete z kina domů přemýšlíte o té době.... a pak o svém životě a říkate si: co já to pořád řeším? z čeho že já to mám nervy? A uvědomíte si, že přes všechny životní potíže, jsou ta vaše zásadní rozhodnutí přeci jen docela snadná....Takže i přes pár chybiček a historickou zidealizovanost - s klidem za 100%
Môme, La
Ach jo
Tak já nevím. Když jsem odcházela z kina byly ve mně dva pocity. Ten první, to bylo nadšení. Hudba, atmosféra, příběh.... Jenže ten druhý pocit, ten říkal: Cože? Tohle? Četla jsem obě životopisné knihy a to bylo moje štěstí. Kdo nečetl, nemohl vůbec pochopit. Respektive, možná si myslí, že pochopil, ale o tom pochybuji. Ten film je krásný, ale není tak úplně o Edith Piaf....Ne o té, o které jsem já četla.
Flags of Our Fathers
opravdu povedený film
Původně jsem měla jit na 300: Bitva u Thermopyl, ale přemluvila jsem kamaráda na Vlajky a nelitujeme ani jeden. Příběh se mi líbí, válečné scény jsou sugestivní a hudba prostě krásná.
Verze 3.3.0 All Rights Reserved
Podmínky užití | Reklama
RSS | Kontakt | FAQ
0.011 sec. (PHP: 71% SQL: 29%)
