AdiegoA

Soul men nepřinášejí do žánru zdaleka nic nového, pouze umě kombinují již stokrát viděné. Přesto na mě kombinace soulu, road movie, komedie a špetky drama působilo jako elixixír života. Charismatická dvojice Mac/Jackson (který mimochodem vypadá tak na 40 a ne na svých 60) bezpečně utáhla i nudnější pasáže a vybruslila s grácií i z trapnějších fórů, kterých se tu, díky Bohu, našlo pomálu. Dvakrát jsem smíchy málem brečel, usmíval jsem se téměř neustále a při hudebních číslech by se mi houpaly boky, nesedět na židli spražen mrtvým tahem z dopolední posilovny. Za perfektní herecké výkony a nabušený soundtrack (I´m your puppet budu mít v hlavě asi ještě dlouho) hodně silná sedmdesátka a rád se podívám za čas znovu. Dedicated to Bernie Mack and Isaac Hayes... two real soulmen.

Opravdu příznačný název. S odstupem času ve mě snímek totiž zanechává pouze brilantní Violu Davis, která na tak strašně malém prostoru předvedla neuvěřitelně výrazný a sugestivní výkon. Shanley napsal dobrý scénář, ale měl ho podstoupit zkušenějšímu filmaři, který by umocnil rozehranou psychologickou partii kněze a jeptišky do vyšších sfér. Už během první hodiny jsem měl pocit "dejavu", zapříčiněné postavou Amy Adams. Její charakter, fungující jako pomezí divákových sympatií se postupně několikrát překotně přikloní na tuhle a hned zase na druhou stranu. Když začne příběh gradovat do slovních přestřelek mezi Streepovou a Hoffmanem, nechá Shanley situaci pouze volně plynout, místo aby chytil otěže do vlastních rukou a postupně scénu napínal. Pro mě je to pouze obyčejný film, který mohl být výjimečný a výkon opěvované Streepové na mě byl občas až příliš afektovaný a nucený.Na frak ji dává jak Hoffman, tak Viola Davis.

"Jaká je láska?" Jednoduchá otázka. Hledání odpovědi je však trochu komlikovanější. "Láska se nedá popsat, lásku musíš prožívat. Je to jako vznést se do oblak a cítit se tak živý, jako nikdy předtím." Přibliž mi to ještě trochu. "Dobrá, chceš vědět jaká je láska, podívej se na film About love, ten ti ji přiblíží. Lásku můžeš potkat pod světly semaforů, můžeš ji ve vteřině ztratit, znovu nalézt. Nemusí vždy končit jako v Pretty Woman. Taková je láska." ...a teď vážně, About love je skutečně kouzelný film. Důsledně seřazené povidky, z nichž snad jen ta prostřední ztrácí dech dokáží během sledování a závěrečných titulků vyoscilovat až k slzám. Pokud jste zamilovaní, budete přemíšlet, jestli šťastně, pokudd jste byli zamilovaní, budete chtít být zas a pokud nejste, tak doporučuju radši Terminátora.

Guy Ritchie dává zapomenout na otřesné Trosečníky a překombinovaný Revolver. Bohužel oproti starším flákům jakoby i tak jel jen na půl plynu. RocknRolla má neuvěřitelně moc postav, které nejsou důležité, ale je jim věnováno příliš mnoho času. Kdyby Ritchie sem tam stříhnul, možná o těch patnáct, dvacet minut, byli bychom svědky nadupané jízdy. Takhle je to někdy až příliš uzývané a od nikud nikam. Zvlášť po zběsilém úvodu se tempo doslova zastaví a jen velmi pomalu se vleče až do geniální loupeže se dvěma ruskými bodyguardy. Jenže místo gradace do závěru alá Podfuck se tempo opět trochu zklidní a najednou je prostě konec. Škoda, po trailerech měl Ritchie slušně najeto. Wilkinson, Butler, Roden, cold bitch Thandie Newton, britský přízvuk ostrý jako břitva a nadupaný soundtrack, tak jak je dobrým zvykem. Jenže ... what the rock'n fuckin rolla actually is?

To, že se vše v tomto filmu podvolí Willu Smithovi, se čekat dalo. Ovšem že z diváka bude druhé spojení Smith/Muccino tahat slzy vykonstruovanějším a daleko průhlednějším způsobem, než by se dalo čekat od tématu otec a syn přespávající na veřejných záchodech, to mi přidělalo trochu vrásek na čele. Příběh není toliko konzistentní a flashbacky létají do hlavního příběhu buď naprosto zbytečně, nebo nekontolovaně rušivě. Muccino má sice celkem dobré vizuální cítění a dokáže natočit působivou scénu. Několik top scén je i zde, navíc většina z nich podbrvená nádhernou hudbou. Co je to ale platné, když dojímá diváka příběhem ze třetí cenové. Sladká Korea mě naučila nenechat se dojmout tak lehce, jak režisér očekává. Will Smith mi tímto filmem přesto udělal obrovskou radost, neboť dokázal, že jeho kariéra nadále nemusí vést pouze Hancockovským mainstreamem a hlavně jak je skvělý herec. Smith zraje jako víno a dorůstá do charakterního kabátu. I když občas trochu plýtval s vrazem totálního životního ztroskotance, většinu emocí dokáže vypnout až k maximu. Rosario Dawson jako jeho herecký protějšek hrála lépe, než jsem ji kdy viděl a navíc je tak krááásná (minule Thandie, teď Rosario ... kdo to bude příště?!). Ško že se přes Rosario a hlavně Willa nemohl nikdo další výrazněji prosadit. To už by ale bylo na další film. Sedm životů je pro mě sice možná trochu pod koberec zakopaný potenciál, ale velmi příjemný.

Celou dobu si říkám, jak se mnou Match point nic nedělá. Ano, je to velmi zručně natočené drama, jakby taky ne, Woody je zkušený mazák. Dokážu se vcítit do kůže hlavního hrdiny, bohatství a kariéra by se opouštěly velmi těžko. Jenže... Scarlett mi nepřijde ani trochu sexy a její herecký projev mi není plně sympatický. Nálada začíná dstávat trhliny a mě u obrazovky drží jen kvalitní režie a dobrý hudební podklad. Najednou přichází konec, který snad patří k jinému filmu, je výborný a já nemůžu dát míň než 80 %. Woody je lišák.

Jihokorejská pecka, která by si rozhodně zasloužila jít i do českých kin. Bohužel si ji naplno mohli užít pouze návštěvníci Filmasie. Přitom, právě tohle by mohlo běžného diváka přitáhnout k výtečné asijské tvorbě. Že je natočit western v Koreji šílený nápad, dokáže režisér Kim Ji-un vytlouct z hlavy během úvodní přestřelky ve vlaku. Ve vizuálně dravém výplachu se tempo příliš nespomalí až do samého závěru. Scénář sice není kdoví jak inteligentní a Ji-un je sám o sobě spíš větroplachem do akce, než komplexně vybaveným tvůrcem 100% bijáku bez kazů, ale proč vlastně ne. Jako letní blockbuster dokonale plní Hodný, Zlý a Divný svou funkci. Z trojice hlavních charakterů je nejcharismatičtější bad ass motherfucker Lee Byeong-heon, ovšem nejlépe napsanou postavu má Song Kang-ho. A ten třetí vzadu, Jung Woo-sung? Není to sice úderný hitman typu Clint Eastwood, ale půlku japonské armády vystřílí efektněji, než by to kdy zvládla sedmička statečných. Hyperzábavný korejský biják.

Jet Li na steroidech. Fist of Legend není kdovíjak chytrý film, který by nabízel nějaké ponaučení, nebo životní moudro. Zato rubačka je to slušná. Jet je v parádní choreografii perfektní stroj na zlámané kosti. Vynechání drátů je v tomhle případě trefa do černého, navíc kamera se nesnaží o nějaké exhibice, takže je všechno pěkně vidět. Díky perfektnímu střihu vynikne Jetova kopací technika a preciznost v pohybech. Herecky pokulhává a v mimobojových úsecích je značně nepřesvědčivý. Jenže pak vymlátí tělocvičnu plnou japonských bojovníků s černými pásky a každému je jedno jeho herectví. Navíc finální záporák, který zatlouká hřebíky holou rukou je velmi zdatným protivníkem i pro Jeta. Hyperzábavný kung-fu výplach.

Upřímná zpověď akčního hrdiny, kterému už dávno pšenka nekvete. Musím přiznat, že jsem po van Dammeově slzícím monologu na kameru sám musel zamačknout slzu. Příběh má mezery, nebudu naivně tvrdit, že se jedná o geniální film, ale pro mě má zvláštní hodnotu. Můj dětský hrdina natočil skvělý film a předvedl opravdu plnohodnotný herecký výkon bez jakéhokoliv přehrávání!!! I kdyby měl opět skončit v továrně v Bulharsku a dostávat ode mě 30 nostalgických procent ke každému hodnocení, na tohle nezapomenu.

Kurýr už není bez Yuena a Leterriera tak zábavný. Opět je to akční výplach, který Besson sepsal v pauze mezi golfem a saunou, ale Olivier Megatron poslal k šípku téměř všechno akční, což je tak trochu problém. Dvě velké bitky s přesilou nepřátel sice nejsou choreograficky špatné (alespoň sem se vrátil Yuen). Statham efektivně likviduje každého, kdo se na něj zle podívá, ale brutální střih podtrhává veškerou snahu jak Yuena, tak Stathama. Opravdu hrozivá je automobilová honička, která se nevyrovná ani kdejakým televizním béčkům se Seagalem. S Leterierrem mohlo být všechno jinak. Statham se vysekal do neuvěřitelně brutální podoby a hláškuje jako obvykle, ukrajinská lolitka je celkem zábavná a T-Bag není úplně necharismatický záporák. Navíc se vrátil i François Berléand. Nikdy není tak zle, aby nemohlo být ještě hůř, takž jen doufám, že neuvidíme čtvrtého Kurýra v režii Bolla.

O Shawshanku už je zbytečné cokoliv říkat. Tímhle masterpiec se zapsal Daborant do dějin jako tvůrce, který předběhl dobu. A to bude platit ještě za dalších dvacet let. I když mám Forresta Gumpa (který je na českých webech nejtěžším konkurentem Vykoupení) raději, nepochybuji o tom, že Vykoupení z věznice Shawshank je jedním z nejlepších, ne-li vůbec nejlepším filmem všech dob.

Remakování a čich Nicka Cage na role, to je v poslední době jedna velká katastrofa. Těžko říct která větší. Bratři Pangové ze svého působivého audiovizuálně našlapaného originálu vytáhli to nejhorší, použili daleko méně osobité herce a chtěli zapůsobit na hollywood. Nebezpečným cílem by mohli tak maximálně kandidovat na nejnudnější akční film poslední pětiletky. Špína thajských ulic se vytratila ta tam a emoce také nikde nejsou. Stylizace Cage do role precizního hitmana mohla fungovat tak deset let zpátky a klipovitá vitalita z původního Bangkok dangerous naprosto chybí. Pouhé dvě scény z celého filmu na mě dokázaly zapůsobit, aby mě akční inferno z konece zase uspalo. Takhle ne, pánové.

Příjemně našlapaný thriller, který se dopředu valí jako buldozer a ani na chvíli se neotáčí zpět. Akční scény vypadají dobře, zvlášť automobilová honička je slušně nastříhaná a vcelku originálně vedená. Celkově největší devizou filmu je výtečný soundtrack, příjemná vizuální stránka a Shia, který dorostl do role hitmakera, jenž v akčních pasážích nevypadá blbě, hlášky mu jedou z pusy samy a charakterní herectví pro něj není problém. Na druhou stranu Michelle Monaghan není pro Shiu důstojnou partnerkou, Thornton má čas jen na pár drsných kukučů a hlavní přednost Rosario Dawson, krása, je utlumena téměř na maximum. Logika si se scénářem také ruku nepodala a Caruso nenašel odvahu nechat Shiu umřít v jednom filmu dvakrát. Škoda. Přesto solidní zábava, která při vypnutém mozku a reproduktorech na plno tvrdí muziku.

Původně jsem se nechtěl nechat ovlivnit tím, že jsem oba dva herní díly propařil snad stokrát, ale srdci se nedá poručit. John Moore doslova utopil všechen potenciál, který zvrhle sympatický detektiv nabízel. Ano, sice dokázal vystihnout depresivní atmosféru a vizuálně stylizovat Maxe Payne přesně tak, jak si zaslouží, ale co dál? Nečekal jsem zrovna akční inferno, ale z ultimátní střílečky udělat matnou detektivku, ve keré se víc žvaní než střílí a fuckuje? Zakomponování Valkýr oproti trailerovému zděšení velmi dobré, ale to je tak se skvělým Wahlbergem a dvěmi sexy černovlásky všechno. Tohle si nezasloužil ani jeden ze sympaťáků Payne/Wahlberg.

Zábavná blbůstka, která se natočila snad jen proto, aby si půlka Thajska zvedla sebevědomí tím, že zbouchá obra Nathana Jonese. Ten je mimochodem patřičně z formy a z kdysi neuvěřitelně svalnatého tanku je klasický Pepík s pivní cejchou a lopatami místo rukou. Herecky na tom není také nikterak dobře, ale v podobných blbůstkách obstojí. Choreografie soubojů je ve většině případů hodně slušná (nakládačka, kterou Nathan dostane od tří nabušenců) a jasně viditelné dráty v akcích málé dívčí verze Tonyho Jaa celkem nevadí. Spolu s Chocolate je Somtum slušnou výplní mezi Tom yum goong a druhým OngBakem, na který se těším jak malé děcko.

Nevím proč, ale u Coenovských komedií se vždycky bavím daleko víc než u syrových thrillerů. Po Bratříčku, kde jsi a Nesnesitelné krutosti další velmi povedená kombinace Coeni a Clooney. Plus samozřejmě komplet obsazení. Právě herci jsou jasně největší devizou snímku, kterému chybí zajímavější scénář. Ve výsledku dojem dělají spíš klasické černohubé výstřelky v příběhu, vařícím z vody. Coeni nemají problém s atmosférou, nebo vyzuální podobou, ale občas to prostě začne zavánět nudou. Clooney, Pitt a Jenkins výborní, Malkovich a Tilda Swinton dobří a mnou neoblíbená Frances McDormand mimózní jako vždy. Po přečtění spalte je klasický pooscarový oddech, který by mě při druhém shlédnutí nudil a při třetím značně otravoval.

Pastýř je neuvěřitelně infantilní film. Stejně jako většina videobéček se Seagalem a Snipesem je na něm vidět za jak levný peníz byl pořízený a lokace zavání třemi posledními van Dammeovými filmy. Přesto na mě opět zafungovala nostalgie. Ty roky obdivování belgického svalovce už nevymažu. Van Damme hraje po 40tce daleko lépe a uvěřitelněji než za mlada a navíc se udržuje ve výborné formě. Na ultimátního borce Adkinse by sice neměl, ale tu vymlácenou hospodu by mu člověk bez problému uvěřil. Už se nemůžu dočkat J.C.V.D.

Vydařená letní pohoda s hity, které nestárnou. ABBA je sice trochu jiný ročník než já, ale chytlavý soundtrack ve velmi dobré interpretaci herecké smetánky mi zní v uších momentálně dost často. Příběh sloužící jako pojítko jednotlivých šlágrů sice není nic objevného, ale výplody fantazie scénáristů prvních dvou muzikálů ze střední válcuje s přehledem. Škoda že s choreografií si nikdo moc hlavu nelámal a když už ano, tak vrcholem jest skupina dam v letech středně pokročilých, pro které je námahou i zdvihnout ruce k nebesům více než třikrát. Meryl Streep skvěle zpívá, ke konci i chytlavě hraje a mužská trojka se sucharem Firthem je bez debat. Pohodová šedesátka + 10 % záloha na krásné lokace a přenádhernou Amandu Seyfried.

Spin kick mohla být bezvadná odpočinková žánrovka. Tedy korejská žánrovka, abych byl přesný, což většinou znamená minimálně tři žánry v jednom. Herecké obsazení velmi dobré a provařený námět, upgradeovaný do trochu originálnějších pater, sice na první pohled nabízí vše potřebné k dobré zábavě, ale na konci přece jen v mém případě převládalo lehké zklamání. Režisér Sang-guk rozjel až příliš mnoho mini příběhů, než aby mohl na konci splést všechny nitky. Jediné co do sebe zapadne je zakončení hlavní linie, kterou stejně ale každý odhadne po pěti minutách. Naopak příběh trenéra, dva kohouti v jednom týmu a soupeření jediného talentovaného taekwondisty s šéfem konkurečního týmu vyzní úplně do prázdna. Takových okamžiků je vážně škoda, protože ubíjí potenciál filmu se skvělými momenty a jedním z nejvýraznějších mladých korejských herců Bin Hyuenem.

Spolu s Pineapple express letos to nejzábavnější, co jsem viděl. Recesista Stiller sice netlačí na pilu tolik jako v Zoolanderovi, ale i tak je Tropická bouře nápaditá, zábavná a protkaná jedním cameem lepším, než druhým. Kulervoucí začátek naznačuje Stillerův potenciál jako slušného řemeslníka co do akce a konec opět tvrdí muziku. Škoda toho nudnějšího patronování po džungli někde uprostřed. Naprostá většina vtupů neztrácí pointu a díky rozložení na několika členné herecké obsazení působí hodně svěže. Nejlepší roli schlamstnul nejcoolovější černoch všech dob Downey jr., který to letos rozjel naplno. Takhle křížit na hrudi dva samopali by nezvládnul ani Statham na steroidech. Black, Cruise, McConaughey vážně super a zklamaný Voight na Oscarech bezkonkurenční. Když k tomu připočtu nabušený soundtrack a plno odkazů na Četu, Lovce jelenů, Apokalypsu a další, vychází mi výtečná zábava, které nechybí originalita, ta se v dnešní době cení asi nejvíc.

Tak jsem si zas jednou ověřil, že pro mě horor není to pravé ořechové. Pokus o atmosférické převedení Barkerovy povídky zůstalo někde ve třetině cesty. Noční scény díky slušné kameře a filtrům sice vypadají dobře, ale to co se na nich odehrává už je jiná kapitola. Kitamura si nebral servítky při masakroidních scénách Vinnieho Jonese, ale všemu chyběl moment překvapení. Žádná nápaditá lekačka, nebo vypnutí atmosféry jako struny, kdepak. Divák ví o všem dopředu a pokud nemá vyloženě slabí žaludek, dostane jen trhání zubů, pár rozšmelcovaných mozků a vypadnuté oči z důlku. Herci se vesměs do svých rolí hodí a Jones se pro podobné "bandass" typy narodil. Proto je taky jasně největším kladem celého filmu. Kdybych na konci nezažil snad nejdementnější pointu svého života, možná bych dal 50 %, smetl to ze stolu a zapomněl. Takhle mi v hlavě pořád šrotuje jedna zásadní otázka: "What da fuck?"

Uf, tohle tedy bylo dlouhých 84 minut. Když Bishop vyprávěl Tarantinovi, jak by to mělo vypadat, byl Quentin jistě spokojen. Halda kultovních keců o ničem, nadupaný mašiny, sexy dvacítky na každém roku a übercool herci a "post-tarantinovský styl" - mazal jistě Quentinovi Bishop med kolem huby. Jenže skutečnost je trochu jiná. Nejenže Bishop neumí režírovat, jeho scénář stojí za starou bačkoru a jako herec nemá ani za mák charisma. Když se ze sebe snaží udělat nadsamce a největšího "bad motherfuckera" filmové historie, nabízí se jediná myšlenka - léčení komplexů. Příběh je sám o sobě nudný, avšak dementně zakomponovaný tak, že to stejně nedává smysl, kamerové hrátky vypadají směšně, atmosféra neexistuje a herci nehrají, jen ze sebe soukají hlášky, které nemůžou super připadat ani Forrestu Gumpovi po obrně. Jediné co stojí za zmínku je nadupaný soundtrack, *Spoiler* smrt Vinnie Jonese *Spoiler* a žhavá Leonor Varela. Takhle by mi ta grindhouseovská pachuť rychle zhořkla. Pryč s ubožákem Bishopem!

Co se o tomhle vůbec dá napsat. O moc horší než jednička, o něco málo lepší než dvojka. Když někdo nechce u filmu přemýšlet, ani se moc bavit, rozhodně může volit Ledové ostří 2 nebo 3.

Hyperzábavné béčko, které si na nic nehraje. Dokonce ani herci se nesnaží hrát, ale užívají si scénář psaný s nadhledem a koňskou dávkou nadsázky. Prostředek se sice celkem táhne, což je u tak krátkého filmu nemilé překvapení, ale většina hlášek a vtipů mají solidní razanci, aby nevyšuměly do prázdna. Sebeparodizující Eglund nemá chybu a taneční čísla neuvěřitelně "cute" slečen dokáží rozproudit krev. Objektivně je to šílená blbost, ale sakra co, já se dobře bavil.

Nejbrutálnější prznění filmu v dějinách kinematografie. Tahle režisérská dvojice by se měla pod hrozbou popravy eliminovat a všechna jejich tvorba spálit, aby si jednou, třeba za 100 let, budoucí generace v důsledku nulových nároků tohoto díla na inteligenční kvocient nepomyslela, že se opice vyvynuli z nás.