Jaaanka

Surreálné, ale milé

Už dlouhou dobu jsem ve videopůjčovně kroužila kolem filmu, který má na přední straně hlavičky malkovičky. Při každé další návštěvě mě pronásledovaly stovky hnědooček a lesklých lysinek a já znovu a znovu obracela DVD a přemýšlela: mám-nemám. Na desetkrát jsem odolala, nakonec ale podlehla. Nemusela jsem se však na sebe zlobit. Trio: Diaz-Cusack- Malkovich vytvořili dokonalý komediální trojúhelník (do kterého občas zabrousil i perverzní doktor Lester). Kdo tvrdí, že nikdy netoužil po tom státi se někým jiným, tak lže. Kdekdo má někdy slabou chvilku, zasní se a představy se hrnou ve vodopádu idejí. Mou představu o mém dokonalém já bohužel John Malkovich nesplňoval. Nebo bohudík? Sní snad ženy o bytí muži? Či muži ženami? Velmi pochybuji o tom, že bych dala 200 dolarů zarostlému podivínskému chlápkovi, abych jím byla posléze vpuštěna do zablácené temné chodbičky. Nikdy neříkej nikdy. Musím přiznat, že mi tato absurdita vhání úsměv do tváří, který ne a ne zmizet. Dokonce jsem přemýšlela, že bych si podobné podnikání otevřela :) Jak by řekl Hugh Grant: surreálné, ale milé.

Na vlastní oči

Šílenost zvaná Rande měsíce jistě pobaví při dlouhých zimních večerech, možná Vám i trošku zvedne náladu, ale rozhodně se jí nenasytíte coby duševní potravou. Hrající zpěvačky mají u diváků pramalý obdiv (když pominu jistý sexy zevnějšek a hlavně, drazí pánové, hlavně hluboký výstřih) a ani v Jessice Simpson nenaleznete nový pro film přínosný talent. Její filmový protějšek Dane Cook stráví na plátně přece jenom více času, a jak tomu má v každém příběhu být, divák se má s nějakou figurou ztotožnit. Už ji nehledejte, je to náš milý Zack. Troufám si tvrdit, že on je tím správným ženským ideálem, po kterém ženy před plátnem tajně touží. Bohužel konec komedie je více jak předvídatelný a závěrečné minuty jsou už zbytečným protahováním toho, co je již od začátku jasné. Vyšla jsem z kina a oddychla si, že to nebylo tak hrozné, jak jsem očekávala, ale že bych si koupila DVD? Nestrašte!
PS: Druhý den jsem vyrazila (pod pohruškou násilí :P ) na klasický rodinný nákup. Položky se ke slečně za kasou líně sunuly po pásu, ale jakmile dorazily k jejím hbitým ručkám, nestačila jsem je nakládat do tašek. Z lahůdek učinila létající bomby, které se přede mnou hromadily do neuskupené hroudy kalorií. ,,Páni, ta měla hrát v tý komedii!" řekla jsem si a jen jsem na ni nevěříčně valila kukadla. Ten film byl šílenej, ale i druhý den se mi z něj zjevovaly obrazy, které mě neustále rozesmívaly. ,,Prosím, slečno, mohla byste dát to zboží do košíku? Už tu nemám místo." Kam se na tu ukrajinskou pokladní hrabe supervnadná Jessica!

Ať láska a pravda zvítězí

Jak napsat názor k Občanu Havlovi bez nedotčení se politických otázek? Jsem politicky nezávislá a nestranná, neříkám, že náboženství je opium lidstva či že je štěstím pro stát, když lidi nepřemýšlejí.. . Chtě bych být v hodnocení objektivní, uvidíme:
Jaký jiný politik než V.H. by o sobě nechal natočit dokument tak osobní, do největšího soukromí hledící a ukazující jeho vniřní boje, starosti, pochybování, životní a politické nejistoty? Jen se koukněte na plakát. Sedí si tam na obláčku, mne si ruce a jeho shrbený postoj naznačuje skromnost a upřímnost. Tak jako na obláček, co si na nebi pluje, vzhlíželi někteří lidé i k Němu. Měl rád šípkovou růži, a doufal, že poprahové vnímání diváků sledující jeho novoroční projevy tu drobnou rostlinku postavenou vedle něj vezme na vědomí. Vzory ponožek spolu nejdou ruku v ruce. Ne, to není selhání fotografa ani známka Havlova procesu stárnutí. Jen člověk, který je nad věcí, si ze sebe dokáže udělat legraci. Byl lidský a také dělal chyby. Začínám agitovat, všimla jsem si, ale nemohu si odpustit jednu pro mne nezapomenutelnou scénu z tohoto dokumentu. Havel se před zraky kamery svěřuje Špačkovi, že mu dalo velké přemáhání překonat sebe samého a nebýt na všechny své lidi tak hodný. ,,Překonal jsem se a Klause jsem do toho jazz clubu nepozval. Klaus má moc rád jazz, ale řekl jsem si ne, nebudeš tak hodný," prohlásil s úsměvem Havel a tiše podotkl: ,,No, možná ho ještě pozvu..." Tím scéna u kulatého stolu skončila a následoval záběr, kde sedí tehdejší premiér V. Klaus naproti V.H. v oném jazz clubu. No, abych to pomalu uzavřela. Dokumentární film Občan Havel mě dojal a prohloubil mé vědomosti a sympatie k naší bývalé hlavě státu. Věřím, že nejsem jediná, kdo si přeje, aby heslo V.H. ,,Ať láska a pravda zvítězí,, žilo dál.

Pívko k tomu

Byla jsem tak trochu naivní, když jsem si myslela, že půjde o seriózní film. Vážné téma se změnilo v ubohou karikaturu, která je zachycena nevyrovnanými výkony německých teenagerů, rádoby herců. Podle přečtených recenzí jsem čekala cosi jiného, víc názorného, mravně ponaučujícího. Samo sebou, že fašismus byl jedna velká lekce pro všechny, ale proč si to připomínat od Němců? Na začátku jsme upozorněni, že film je podle skutečných událostí, které se odehrály na jedné americké škole. Tak proč to *píp* filmujou Němci? To je parodie sama na sebe. Sami se tím zesměšňujou a ukazujou na své nevratitelné chyby. Máte rádi německou rockovou muziku? Tak to šmahem do kina, budete přímo nadšeni, protože se před vámi na plátně odehraje nevídaná podívaná, vídaná např.: v kempech u Lipna, na horských boudách v Krkonoších... nadšenci, kteří si libují v německém halekání a přiťukávání si půllitry od piva si film zařadí do své TOP desítky nejlepších filmů. Tak zum Woll!

Obří cosi

Je to opice? Další King Kong hledající Jane? Ale má to ocas, dlouhý, mohutný a hřebenovitý. Snad dinosaurus přichází v úvahu. Zřejmě měl Jurský park den otevřených dveří, protože jiná možnost vysvětlující zjevení monstra musí být daleko více mysteriózní a prachem new-yorských trosek zahalená. Snad ani slovem Monstrum bych film nepojmenovávala z příčiny předvídatelnosti. Zejména z důvodu, že za dobrých 20 minut trvání se ve snímku žádná příšera neobjeví. No nebylo by to napínavější zjišťovat spolu s hrdiny filmu, co nebo kdo útočí na jejich půvabné betonové betonové městečko? Ale když už ta milá oblúdka vkročí do příběhu, zatřese lidskými charaktery více jak zimnice. I když vám bude běhat mráz po zádech, trošku zalitujete, že roztřesená ruční kamera nepřiblíží a tedy i nezdetailní utrhlou hlavu sochy Svobody (když už ji někdo urazí hlavu, chci si ji pěkně zblízka prohlédnout), milé zabijácké pavoučky či trosku mrakodrapů. Napětí nás pronásleduje snad v každém záběru, vyjma párty, avšak oko kamery je nevyzpytatelné a pronásleduje chvíli toho, chvíli onoho, a to i přes chaotické houpání kamery zavěšené na krku dokumentátora. Jako spektrum emocí a zážitků působí záběry uceleně a dokonale. Poslední námitku vznesu ke snědé hnědovlasé herečce, která tvoří se třemi dalšími kamarády ústřední čtveřici postav. Její dramatické cítění bylo velmi nevěrohodné a fádní, že ve mně zbuzovala soucit na bodě 0. Vůbec nevyjadřovala pocity jako smutek, když její přítel se stal obětí monstra) a strachu. Všichni herci byli neokoukaní a to bylo filmu jedině ku prospěchu.

Matilda versus Harry Flint

I po letech (ne)dozrávání se dobrovolně nechám okouzlit Dáhlovským příběhem o malé Matildě s čarovnou mocí. Plná entuziasmu, ano, použila jsem cizí slovo, hltám ty přihlouplé scény s paní učitelkou Hrůzovou a ještě hloupější s Dannym DeVitem. Ano, uvědomuji si, že 20letý člověk se zálibou v pohádkách má nakročeno do sanatoria pro duševně narušené, ale proč si to odpírat? Film je živý, o napětí není nouze a každý se rád zasní, co kdyby právě on sám se narodil s takovým darem čarovat. To už sice zacházím do utopických myšlenek, ale tento čarovný příběh se mi líbí daleko víc, než stejně tak zadaptovaný Harry Potter. Sorry Harry.

What did it suppose to be?

Ženský fotbal mi nic neřiká. Žebernatá Keiře zřejmě ano, jak jinak si vysvětlit, že se upsala tak přihlouplé romanticko-sprotovní komedii. Trenér ženského mužstva působící jako gay? a Indka, co probourává hranice rasismu? To jsou témata, jež by mohla filmu přidat poznámku: hlobokomyslný. Když pominu, že již od začátku předpokládáte zápletku a konec, tak vás ani nežné Keiřiny rtíky a orientální tanečnice neudrží u televize. Brrrr! Nikdy!

Rubíny pláčou

Nejprve budu kritická, zejména proto, že chci ke konci zanechat dobrý dojem. Můj odpor ke krvi a podřezávání míněno pozorováním břitvy, jakožto holicího nástroje, který se tak lačně hloubí do lidských tkání a způsobuje nepřirozeně veliké gejzíry krve, mně vskutku utvrdil, že se lékařkou opravdu nestanu. V tomto krvavém směru narážím i na podobnost s Kill Bill, kde krev a násilí byly denním chlebem chladnokrevných. Burtonovi fanoušci potvrdí, že v režírování Sweenyho Tim nešlápnul vedle a opět nás ujistil o svých excelentních schopnostech co se imaginace a výtvarné stránky týče. Sweeney, jakožto postrach Londýna 19.století, se stal svým nemilosrdným chováním a specifickou chmurnou a tajemnou identitou opravdovou konkurencí samotného Jacka Rozparovače. Jeho děsivá tvář a věčně zamračený a ďábělský výraz by kdejakému dítěti vehnal slzy do očí. Po shlédnutí tohoto filmu nebudete rozhodně přehnaně veselí, spíše si domů odnesete vzpomínky v podobě hudebních zážitků a úchvatných působivých melodií, které prostupují celý film. Remake a zároveň adaptace jsou velmi povedené a nelituji shlédnutí. (Jen strhávám 20% z hodnocení z důvodu přespřílišného užívání rubínové tekutiny.)

Cut off all

Jestli něco nebude nikdy objektem mé touhy, tak je to tento film. Pakliže se k televizoru dostavíte s pětiminutovým zpožděním, opravdu nevěste hlavu. Pokud je ovšem interval mezi začátkem a vašim zapnutím tv vetší jak jednu hodinu... To samozřejmě také není na škodu. A pokud stisknete tlačítko off a půjdete se šťourat v nose, myslím, že to se zábavou vyjde opravdu na stejno. Aniston opět dokázala, že kraluje v žebříčku nejvíce prkenných hereček (Přátelé jsou jedinou výjimkou) a Rudd svůj herecký výkon věčným uculováním také nepodzvedne na hvězdnou úrověň. Kostymérky se nejspíš snažili pomstít za nízké platy, usuzuji z toho, jakým stylem byli herci odíváni. Nejvetší pravdu večera utrousila má matka, po očku sledujíc film:,, Jsem v programu četla, že to má být komedie?" A na zvýšení nespokojenosti si sundala brejle a pohleděla na mne, jako bych za kvalitu toho skvostu mohu já.

Austenovky

Rozum a cit- Vášeň a cit- Pýcha a předsudek. Až se mi z toho točila hlava, protože všechny názvy se mi popletly, samozřejmě jen zdánlivě. Po povinném přečtení Pýchy a předsudku, jsem byla vskutku ohromena mistrovským psaním Jane Austenové a věřím, že každá dívka ihned opustí od dívčích románů Lenky Lanczové a zaměří svůj zrak na romantiku 18. a 19.století. Pak následovala nudná adaptace Pýcha a předsudek s Keirou Knightley, za kterou, bůhví jak, dostala oscarovou nominaci. A teď byl do kin uveden film Becoming Jane, jehož název byl do češtiny záhadně přeložen jako Vášeň a cit. Po celou dobu, kdy v časopisech běžely recenze na tento film a na programech kin stál titul Vášeň a cit, krev se ve mne pěnila a nemohla jsem pochopit, název... Vášeň a cit... vždyť spisovatelka napsala Rozum a cit. Já, která přečetla knihu Pýchu a předsudek, vím, že to je omyl. Byla jsem vážně naštvaná. Jsem přece znalkyně autorčina rukopisu... Brzy jsem však byla vyvedena z omylu.
S kámarádkou jsme dorazily do kina a já ji opět hučela do ucha, jaká to je chyba s tím titulem. Pak začal film. V domnění, že sleduji adaptaci Rozumu a citu, jsem nechápala souvislosti mezi postavami a spojitost ústřední postavy s ostatními charaktery, či dokonce s jinými adaptacemi Austenových románů. U dveří kina jsem si uvědomila, a za to se vskutku stydím, že jsem žila ve velkém omylu, však vy víte v jakém... A co se týče vlastního hodnocení snímku, který už nemohu srovnávat s knihou, velmi kopíruje vyznění předešlé Pýchy a předsudku. Ano, je mi jasné, že oba flmy vychází ze stejné doby, stejné země a stejných společenských a mravních zásad. Možná, že bylo příliš brzo natočit další snímek, který svádí, a to oprávněně k jejich srovnávání. Ale abych jen neustále nekritizovala, chválím kostýmovou výpravu, kulisy a instrumentální hudební doprovod. A v neposlední řadě chválím herecký výkon Jamese McAvoye, který svým výstředním klukovským chováním rozvířil jinak tiché stání upjatých anglických vod.

Poznávačka

To byste, milé děti, nevěřily, jak může být tento film poučný. Dozvíte se mnohá fakta, která by vám ani nejnaučenější profesor na základní škole neodhalil. Postupně získáte info o lidech, jejich povahách, profesích, o přírodě... Samozřejmě i mě to obohatilo a nyní jsem o mnoho chytřejší. Zjistila jsem, že policisté jsou opravdu ti nejodvážnější muži a k výkonu jejich povolání bezesporu patří výborná fyzička a umění chladného úsudku. Dále už vím, že v lese se nemá do ničeho šťourat, kopat, píchat, lépe do lesa vůbec nechodit, aspoň vás nebude pokoušet vandalismus a cizí slizské předměty. Pakliže neodoláte a vyjdete za tmy do ulic, vyhýbejte se pomalým kymácejícím se lidem, zejména těm, kterým se vytratila barva života ze tváří. Pokud některá ze čtenářek tohoto názoru touží býti učitelkou, prosím, vyvarujte se nošení krátkých přiléhavých sukní, studenti pak nebudou o hodinách viset očima na vaši zadnici. A rada či poučení na konec- na film se snad raději nekoujte :P

S rukavicí zmizela i romantika

Chudáčci ubozí, jak ti jen museli trpět. Sára a Jonathan. Jako písmeno A a Z, tak daleko od sebe. Oh, Jonathane, mám tvoji levou rukavici a vím tvé křestní jméno, och och, ale jaké pak máš telefonní číslo. Ano, napsala jsem ho na bankovku. Pokud k sobě patříme, bankovka se ke mě vrátí... A tak jde celým filmem. Večně nevěřící a s ničím nespokojená Sára stále zkoušela moji trpělivost! Téma filmu dobré, jen příliš natahovaný děj, kdy divákovi dochází trpělivost a nedočkavostí vycházející z nenaplněného setkání ústřední dvojice, skřípe zubama. Kdybyste po úvodních deseti minutách film vypli a vrátili se k němu v onech závěrečných 10 min. možná, a to bohužel, by to mělo ten samý efekt. Och Och, kam zmizela ta romantika.

Once once ...

Jsem unešena. Málo kdy se mi stane, že od filmu něco určitého očekávám a následně se to vyplní, toto pravidlo se porušilo. Do kina jsem šla bez předsudků se srdcem otevřeným čistému vnímání. Ano, samozřejmě jsem četla premiérové recenze, a nebývá často, abych se s tímto časopisem názorově shodovala, ale zde nastala vyjímka. Sice bych netvrdila, že se jedná o muzikál, pod tímto žánrovým označením si spíše představuju věci jako Pomáda ši Chicago, melodie tklivých písní a rozechvělé hlasy zpěváků ve mně zněly až do hluboké noci. Ráda film shlédnu i podruhé...
Flashback: dlouho mi vrtalo hlavou, proč takový konec, těžko pochopitelný pro diváky zvyklé na komerční mainstrem. Dnes ráno mi to došlo! Spolužačky kamarádka je právě Markéta Irglová. Když mi ve škole interpretovala rozhovor s ní o jejím filmu a o nepochopení závěru, Iva prý nedokázala odpovědět na otázku, proč to tak dopadlo. Byla nad věcí, a snad právě mlčením prohlubovala naše tápání po odpovědi na již zmíněnou otázku Proč. Stačí jen přemýšlet...

Kde jsou ty peníze?

Měla jsem jít do kina. Takhle jsem z -prý- megatrháku měla velmi rozpoluplné zážitky. Nejenže za to může verze, která se ke mne dostala, ale mimo to i prostředí, ve kterém se děj filmu odehrává. Nemluvím tu o rušném americkém městě plném mrakodrapů (kde jinde se může odehrávat příběh Spidermana, na vesnici s nízkými domky těžko..), ale o temné černé grafice. Spiderman je černý, nepřátelé jsou černí (mimo Sandmana, který se grafikům přes míru vydařil!), děj se odehrává v noci, to se pak divákovi těžko hledá těch investovaných 250milionů dolarů. Stále je to tentýž muž, jenž vystřeluje své pavučiny do závratných výšek a mrštně při tom předkopává pravou, někdy i levou nohu, hodí salto a usadí se na střeše té největší budovy z okolí. Rozhlíží se. Hej, lidi, bude čtyřka? Snad ne...

Chybná volba

Už mě minimálně měsíc hryže svědomí, že jsem klesla v žebříčku o tři místa, že jsem nenapsala žádný názor a že celkově nemám na filmy čas. Když jsem si konečně vyšetřila večer na nějakou zábavu, bylo přede mnou rozhodnutí, zda jít do kina na Můj vůdce nebo se koukat v teple domova na Zákon přitažlivosti. Byla jsem hloupá, že jsem dala přednost gauči. Takhle jsem se stala svědkem rádoby vtipné romantické komedie bez romantiky a vtipy a mizivého náznaku po jakési jiskře, která měla mezi hlavními aktéry snímku nastat.

Haha hoho

Ale jo, zasmála jsem se. Bavila jsem se. Snad to bylo dlouhodobou absencí filmu v mém životě či zvýšenou teplotou, ale i taková to zmagořená komedie mě dokázala potěšit. Možná bych se za to měla stydět... v mém věku... O trapné scény nebyla nouze, na nahé dívky ve sprchách jsem vážně nebyla zvědavá a pozorování kluka, jenž si strká myšku do pusy jakbysmet. Jediným světlým pomentem byl přerod vychrtlého nesmělého a zakřiklého šprta v nevázaného pařiče a odmlouvače, jeho scény byly okouzlující. Toť z chvály vše.

Cítím se jak malé děcko, kterému byla bezdůvodně odebrána hračka. Je to příběh, který je úmyslně rozdělen do dvou filmů, aby navnadil diváky na pokračování. Tento tah byl pěkná podpásovka a hodlám režiséra žalovat :D ale na druhou stranu Quentin Tarantino obohatil děj o mnohá milá překvapení v podobě typicky japonské kreslené animace, jenž popisuje mládí O-Ren, členění děje do kapitol, ale také i změnu barevné scény v černobílou. Pakliže druhý díl nesplní má a nevěstina očekávání, krutý soud ho nemine... alespoň v mé mysli.

Byl jednou jeden zajíček...

Nevím, zda titulovat film jako ryze dokumentární. Také nevím, jaké věkové kategorii je vlastně věnován. Film bych svou tématikou rozdělila do několika žánrových či dějových úrovní. Část životopisná, romantická, animovaná, historická a cestopisná. Tento celkový výčet ve mně utvořil domnění, že se jedná o drama s velmi silnými empatickými emocionálními momenty, které diváka nenechají chladným a bez povšimnutí. Na druhé straně je děj doprovázen skákavými zajíčky, kvákajícími žabkami a husami, jenž vystrkují své ctěné pozadí na samotného vydavatele knih slečny Potterové. Tyto sekvence mi připadají dětinské, ale právě jejich přítomnost dělá film tak kouzelným a pohádkovým. Pokud překousnete několik počátečních minut a zvyknete si na věčně se uculující a samomomluvou trpící Renée Zellwelger, odhalí se vám věru půvabný příběh emancipované spisovatelky 20.století.

Otevřme oči

Začalo to tím, jak jsem si o jedné, jako vždy záživné, hodině němčiny četla pod lavicí premiere, němčinářka a zbytek třídy si překládali článek o režiséru Florianu H.v. Donnersmarckovi. V okamžiku, kdy padlo slovo film jsem zalistovala v premiere a našla ohvězdičkovanou recenzi na Životy těch druhých, učitelku to zaujalo a hned usoudila, že je přínosné film vidět, shodou okolností bežel v našich kinech. Ehm, v našem malém kině... Tak tedy v rámci přínosnosti a prospěšnosti mému studiu (jako řemen) jsem na tento německý snímek vyrazila. Překonání své antipatie vůči německy hovořícím hercům považuji za prvotní vítězství. Nic mě ale v kině nevytočí tak, jako když promeškám začátek filmu, nebudu se tu ale schazovat, že? V kinematografii našich západních sousedů se vyznám pramálo, ale to, co se odehrálo před mými zraky v kině, je hodno velké pochvaly. Lidé nevyhledávají politicko-historická témata, ke kterým bezesporu patří politika Německa 80.let a přisluhovači tajných služeb Stasi... ale jsem si jista, že lidem, kteří si touto dobou prošli bude po shlédnutí snímku běhat mráz po zádech, a šťastlivcům narozeným po bude sice stejně ouzko, ale navíc budou nenucenou formou obohaceni o cenná historická fakta. Životy těch druhých byly pro mne velkým filmovým překvapením roku (pro někoho zvláštním).

Nenalezen

Jsem nadšená, vážně! Tenhle film si u mě našel své místo. Připadám si jak smyslů zbavená a nedokážu na něj nemyslet.. Pohltil mě? Možná. Syntéza úžasně depresivní hudby, vynikajících hereckých výkonů (zejména chválím narkotiky prožraného Mr.Downeyho Jr.) a chytlavé zápletky, jak jinak než podle skutečných událostí, omámí snad každého jedince. V Zodiacu není nouze o bezvadné dialogy, chválím tedy scénáristu, dále o velice věrohodné dobové kostými, auta, lokace... také kameramana a jeho víceméně přizrněnou kameru a zejména režiséra- Davida Finchera, který se zhostil tak těžkého břemene (za pomoci studia Warner Bros) a posunul ho směrem kupředu. Jen malá výtka ke střihačům: přístě odstřihejte větší kusy pásma, stopáž 160 min je i na tak tolerantního diváka přece jen příliš náročná....

Bastafidli

Jak přišel, tak i odešel. Bude tomu již měsíc a já už si skoro nic nepamatuji, a nemyslím si, že to je důsledek ztráty paměti, ale kvality filmu. Lépe řečeno, jestli vůbec nějakou má. Sláva se nekoná. Moje tlustá řecká svatba ani Svatba jako řemen se nenastala. Svatba nebo pohřeb? Dohozená svatba? Tak omšelé téma nevyzdvihne z prachu ani taková hvězda, jakou je Diane Keaton.

Jak vykrást kasino

Prohrábla jsem se mezi, v dnešní době již starožitnými, vhskami a objevila Dannyho parťáky. A přesto, že jeho rok výroby spadá až k roku 2001, samotný film rozhodně do starožitnictví nepatří. Která žena by odolala mužům v kvádrech, co ze svých rukávů sypou jednu hlášku za hláškou a při tom dovedou být stále tak sexy? Právě ta šarmantnost a nenucený humor dávají filmu ten správný spád, samozřejmě za doprovodu akčních liniím, jenž dokazů, že vykrást kasino, není velký problém... Nikdy se nenudíte a jen žasnete...

1,2,3,4,5,6,...

Když je úspěšná jednička, natočí se dvojka. Pokud je dvojka méně úspěšná, natočí se trojka, aby si režisér či herci zlepšili reputaci. Nebo si tento díl trilogie vynutili diváci? Moment, toto je Hollywood! Kdo nenatočí trilogii, nemá nárok na hvězdu na chodníku slávy? A co se řídit rčením dát přednost kvalitě před kvantitou? Kolik úspěchů slaví třetí pokračování před těmi prvními a druhými pokračováními ? Shrek, Piráti z Karibiku, Zachraňte Willyho, Spiderman, Resident Evel, Matrix? Kolik z nich se probojovalo do top nejnavštěvovanějších filmů za první víkendy? Můj subjektivní názor je ovlivněn mnohými zkušenostmi. Za celý můj život se mi nestalo, abych ohodnotila pokračování pozitivněji než jeho předcházející prvotní díl série. A abych jen netlachala... Tito parťáci-již třetí polevili na svém chytrém humoru, přidali na chaotičnosti a nenávaznosti děje, a oproti jeho předcházejícím dílům jsem tentokrát litovala peněz, které jsem za lístek vyhodila. Takže kluci, nezkoušejte mě rozplakat a netočtě čtyřku, mnohačetné děkuji!

Nadsázka

Mezi přečtením recenze i rozhovoru s režisérkou Alicí Nellis a shlédnutím samotných Tajností uplynulo mnoho dní a tydnů. Zub času ohlodal většinu mnou získaných informací a tak jsem se musela, dosti nerada, smířit s tím, že jediné co o filmu, na který jsem si zakoupila lístek, vím to, že se odehrává během jenoho jediního dne a hlavní postavou vedle I. Bittové je klavír. Lyrická tragikomedie v doprovodu sytého hlasu černošky Niny Simone osloví spíše nežnou polovičku. Tou druhou půlkou do páru jim jsou mužiska, do ucha jim funící stvoření, jenž usli a tak pasivně plní funkci ,,statečného,, mužského doprovodu. Nedivme se... Předtím byli pravděpodobně odvlečeni na Bestiář, kde jejich ego utrpělo nemalou ztrátu hvězdičky a dozvědělo se, že ,,chlapi jsou svině a ženský naivky,, (cituji slova kamarádky). Tak nechme je spát a povídejme si. Hrdinka I. Bittové byla někdy až nesnesitelně uzavřená a mlčenlivá. Například ve chvíli, kdy v nadsázce se na kruhovém objezdu tančí tango a ona jen zírá, zírá. Takovéhle pasáže bych přeskočila, nebudu zastírat, že jsem je zřejmě nepochopila. S tou nadsázkou se v Tajnostech vážně nešetří. Bez nadsázky ovšem tvrdím, že i když není tento snímek mainstreamovský, rozhodně si místo ve vašich srdcích najde.

Temnější a silnější

Zlo, které na brýlatého hrdinu číhá, je v pátém filmu o něco skrytější a zákeřnější než v těch předešlých. Lord Voldemort, tedy ten, jehož jméno se neříká, pohlédne mladému chlapci do očí, né-li do nitra a pěkně zahýbe s jeho osudem. Moment!? To už bylo v 1,2,3,4...! Ale, když už se s něčím úspěšně začalo, má se s tím také tak skončit. Lidé jsou natěšení na nové a nové knihy a filmy o HP a když to tak dobře vynáší, proč přestávat? Spisovatelka Rowling má očividně bezednou fantazii i nápň do pera. A přestože nejsem skalní fanoušek této mánie s klukem jenž nosí bezesklé lennonky, asi navštívím i další pokračování. A ano, to co nám skupina tvůrců slibovala před premiérou byla pravda. Voldemort bude sílit a Harryho čekají těžké časy. Adieu za rok...