Kumonosu jô
Kurosawa
Macbetha jsem sice nečetla, ale zato jsem viděla působivé divadelní představení. Filmové adaptace mi prozatím unikaly, byť se většinou jedná o klasiky. Začala jsem netradičně u Kurosawy. Ani nevím, kolikátý Kurosawův film, který jsem zhlédla, to je. Jeho poetika mě však spíše míjí než uhranuje. Krvavý trůn bohužel nebude výjimkou. Ano, provolávám třikrát sláva umírněné délce filmu, nemusela jsem trpět u tříhodinového eposu, uznávám, že Macbethovi to v Japonsku více než sluší, že v jeho reáliích funguje a působí, jako by patřil právě tam, ale... Nedokázalo mě to strhnout, nadchnout, i přes přijatelnou délku se to místy vleklo... Některé působivé scény to nezachrání.
Tôkyô monogatari
Ozu
Moje vůbec první setkání s Ozuem. Ovšem ani tento japonský klasik mě nedokázal stoprocentně zaujmout. Příběh z Tokia je hezký film, jeho pomalost je záměrná, ale mi přece jen ona zdlouhavost nedovolila si tento film více užít. Snímek má důležité poselství, v podstatě je to hodně smutný film, a přece je spíše takový smířlivý než aby něco/někoho přímočaře kritizoval. Tento minimalistický počin má zajímavou formu, líbilo se mi například proložení rodinných dialogů nesouvisejícími záběry na města. Chápu, že někoho to může hluboce zasáhnout, ten film v sobě nese kus životní pravdy, ale u mě se to příliš nepovedlo.
Mou gaan dou / Infernal Affairs
Volavka
K Volavce bych se, nebýt seznamu nejlepších filmů na IMDb, asi nedostala. Není to žánr, který bych vyhledávala, není to země původu, jejíž filmy mě zajímají. Přesto jsem udělala výjimku a byla jsem vcelku mile překvapena. Není to sice bůhví jak novátorské po stránce dějové, ale i tak mě Volavka bavila, napětí se stupňovalo spolu s mým zájmem. Je to dobře a líbivě natočené, takže to zaujme i lidi podobným druhem filmů skoro nepolíbené.
Mach a Šebestová k tabuli!
Mach a Šebestová
Mach a Šebestová jsou naprostá klasika, teda aspoň pro mou generaci. Jejich příběhy mám načtené i nakoukané a tenhle film jsem si právě osvěžila - viděla jsem jej už dříve a líbil se mi, ani s přibývajícími léty se na tom nic nemění. To jen vypovídá o tom, že je to dílo kvalitní. Trochu mi vadí rozkouskovanost na jednotlivé epizody, ale humor a Nárožný v roli vypravěče vše vyvažují.
Ip Man
Ip Man
Pro mě docela příjemné překvapení. Níkdy bych nevěřila, že se mi film o bojovém umění bude líbit. Tady jsou moje pozitivní pocity zapříčiněny hned několika faktory. V prvé řadě má film sympatického hlavního hrdinu. Líbily se mi přesahy do historie i duše člověka, to, že film nefunguje jen jako bezduchá akční věc, ale má další roviny. A v neposlední řadě má většinu času Ip Man hezké a příjemné barvy, které ale v druhé polovině, následujíc děj, trochu zešednou.
Man Who Shot Liberty Valance, The
Western
Čekala jsem to podstatně horší. Abyste mi rozuměli, western rozhodně nepatří mezi můj oblíbený žánr a často se stává, že u více než dvě hodiny trvajících eposů mezi všemi těmi pistolníky trpím. Chybou tohoto filmu je, že je jeho konec v podstatě snadno odhadnutelný. Vázne tu akce, napětí, chybí atmosféra. James Stewart se sice snaží seč může a jeho postava patří k tomu nejlepšímu, co je v Liberty Valanceovi k vidění (John Wayne také není špatný), ale i tak mě tento snímek, jako skoro všechny klasické westerny, které jsem prozatím viděla, nedokázal filmově uspokojit. Já a western se prostě míjíme a jen výjimečně mě nějaký film tohoto druhu dokázal přesvědčit o opaku.
All Quiet on the Western Front
Im Westen nichts neues
Z Remarqueovy klasiky jsem před několika lety, ještě na gymplu, viděla útržky. Zhlédnutí celého snímku pak bylo jen otázkou času. Je to silný film se spoustou emocí, jdoucí až na dřeň. Zvláště v dobovém kontextu to musela být úžasná podívaná. Dodnes ten film na působivosti vlastně moc neztratil. Kdybych byla moc velký hnidopich, vytkla bych mu to, že je natočen v angličtině. Přece jenom jsme byli svědky událostí na německé straně, že... Ale to je opravdu jen detail, jinak je to dílo zaslouženě honorované.
Rosemary's Baby
Lalalalala
Rosemary má děťátko je na poli hororu/thrilleru klasika. Mám ráda podobně chytré snímky, které se pyšní pečlivě budovanou atmosférou a ne hektolitry krve. Tenhle film to splnil do puntíku. Stísněnost, napětí, postupné odhalování skutečnosti a perfektní gradace, to vše tu funguje. Dokonce ani Mia Farrow mi nebyla protivná, jako se mi to párkrát stalo. Rosemary naprosto naplnila má očekávání a já nemám důvod být zklamaná.
Stalag 17
Stalag 17
Při koukání se na Stalag 17 si nelze nevzpomenout na Velký útěk. A po srovnání mi jako jasný vítěz vychází právě Wilderův Stalag 17. Můj oblíbený režisér nezklamal ani tentokrát a dokázal válečný film natočit tak, aby byl atraktivní i pro mě, pro člověka, který tento žánr nevyhledává a nemá ho v oblibě. Jedna z věcí, která mi vadila na Velkém útěku, bylo vylíčení německého zajateckého tábora jako místa vhodného na prázdniny. Stalag 17 je pojat podobně, ovšem v tomto případě je nadsázka, humor záměrným kořením filmu, ne jako u Velkého útěku, kde to bylo spíše nechtěné. U Stalagu 17 jsem několikrát vybuchla smíchy, to už se mi u filmu dlouho nestalo. Přesto myslím, že ani vážnější rovina zde nezůstala skrytá. A Holdenova postava je prostě skvělá.
Tengoku to jigoku
Kurosawa
Pro mě překvapivě stravitelný Kurosawa, s nímž si jinak moc nerozumím. A že jsem jeho filmů už viděla dost. Je to vcelku napínavý film, který mi do žánrových škatulek Kurosawy na první pohled moc nezapadá, ale o to více může zaujmout. Mě zaujal, to ano, ale k lepšímu filmovému zážitku mi v něm chyběly postavy, s nimiž bych mohla soucítit, s nimiž bych se mohla identifikovat (a v tomto případě mám na mysli především postavy detektivů). Jak tak přemýšlím, mnohem větší šanci u mě mají detektivky s ženskou hrdinkou v čele.
The Wild Bunch
Peckinpah
Moje první setkání se Samem Peckinpahem, kterého jsem měla už dlouho v hledáčku, dopadlo podle očekávání. Peckinpah se mi v prvé řadě netrefil do noty žánrem. I mezi westerny jsem sice našla kousky, které jsem si celkem užila, ale Divoká banda mezi ně patřit nebude a taky se nic nemění na tom, že western prostě není můj oblíbený žánr. Je to v podstatě precizně udělaný film, Peckinpah se nebojí jít naproti násilí ještě více, než bývá obvyklé, ale Divoká banda mě jako celek neoslovila. K dalším Peckinpahovým filmům se budu dlouho přemlouvat.
Kind Hearts and Coronets
Kind Hearts
Uvítala jsem malé (žánrové) zpestření v rámci imdb žebříčku nejlepších 250 filmů. Myslela jsem však, že mě film na pomezí komedie a dramatu zaujme více. Zpočátku se mi vybavila výborná kniha Tristram Shandy, těch paralel bylo několik, těmi hlavními však humor a hlavní postava, která i zde komentovala děj a byla vypravěčem. Jenže počáteční skoro nadšení z takové dávky ironie a cynismu se začalo brzo vytrácet. Film mě začínal nudit a tempo se, aspoň se mi to tak subjektivně zdálo, zpomalovalo. Škoda, původně tenhle film vypadal skvěle.
La battaglia di Algeri
Bitva
Tématu Alžíru se okrajově věnovalo mnoho filmů francouzské nové vlny, přece jenom to byl velký problém, který hýbal tehdejší francouzskou společností, tudíž jeho reflexe byla nasnadě. Bitva o Alžír ho staví do centra dění, takový krok vítám, zdá se, že to bude zajímavé. Jenže ono to zajímavé není. Pár silných scén a příklon k dokumentárnímu stylu nemůže vyvážit tu ohromnou nudu, kterou jsem prožívala.
Fanny och Alexander
Bergman
Viděla jsem několik Bergmanových filmů a často mi jejich poetika nesedla. Fanny a Alexandra jsem se bála o to více, ta tříhodinová stopáž mým průvodním pocitům také nepřidala. Jenže vše je jinak. Vrcholné a mistrovské Bergmanovo dílo si mě získalo. Připomínalo mi Barryho Lyndona i Rodinnou oslavu, začínalo jako krásný vánoční rodinný příběh, pokračovalo skrze temné drama až k hororové pohádce s mysteriózními prvky, aby nakonec opět skončilo smířlivě. Místy to byl film napínavý až nervydrásající, místy veselý. Úžasná byla postava babičky Heleny, zdatně jí sekundovala postava Isaka. Malé děti byly sympatické a vůbec všechny vedlejší postavy měly něco do sebe. Fanny a Alexandr mě přenesl do úplně jiného světa. Krásné, dojemné dílo. Ano, mohlo být kratší, ale v tomto případě tu markantní délku mileráda odpustím.
Dial M for Murder
Dial M for Murder
Hitchcock mě snad nikdy nemůže zklamat, byť musím objektivně uznat, že Vražda na objednávku kvalit jeho některých jiných klasických filmů nedosahuje. Snímek má pomalejší rozjezd, pak se zápletka komplikuje (někdy až moc) a všechno to ústí v moment, kdy to do sebe zapadne a jsou naplněny žánrové konvence detektivky. Zdejší inspektor připomíná Sherlocka Holmese a další inspektory známé mimo jiné z televize. V podstatě žádná scéna vás neposadí na zadek, všechno to zdařile kopíruje žánr (v tomto případě známe vraha a zajímá nás, jak na to přijde detektiv). To není špatně, dobrých žánrovek dneska moc není. Na druhou stranu vás ale nic nedonutí zvýšit hodnocení, je to prostě "jen" dobře odvedená řemeslná práce.
Hustler, The
The Hustler
Tolik Oscarů, Paul Newman, sportovní tematika, tolik očekávání. Planých. Biliárový král u mě nedokázal tato očekávání naplnit. Po vzoru mnohých sportovních dramat jsem čekala něco podobného. Pravda, biliár není z těch akčních sportů, ale o to více jsem se těšila na netradiční obsahovou náplň filmu. Teď musím říct, že více zábavy si užiju, když biliár hraju sama. Tento snímek mě nedokázal plně zaujmout a strhnout, ani když se přehoupl do roviny, která zkoumala osobní vztahy Newmanovy postavy (a takové babrání v psychice člověka mám přitom vesměs ráda). Herecké výkony a občas skvělá atmosféra mě nedokázaly vytrhnout z letargie.
Hiroshima mon amour
Mon amour
Hirošima, má láska je a není milostný příběh. Pokud ano, tak je to rozhodně milostný příběh značně neobvyklý. Daleko více na mě ale snímek působil jako hluboká sonda do lidské psychiky. Pozitivně hodnotím i další rovinu - zajímavou reflexi druhé světové války, její japonská část jde totiž obecně spíše mimo evropské vědění. I když jsem člověk, který u filmu povětšinou hledá silný příběh, Hirošimu jsem si užila, ač tu žádný epický příběh není. Notně tomu dopomáhá nádherná hudba, nápady režiséra - střih, kamera apod. (ne nadarmo je tohle snímek, v němž tak silně rezonuje francouzská nová vlna). Část explicitně líčící následky dopadu atomové bomby byla velice silná a asi nejsilnější z celého filmu. Je proto škoda, že přišla na začátku, protože v kontextu těchto scén ty další tolik nevyzní. Ten snímek má velký význam a rozhodně si nezaslouží zapomnění, tudíž ho doporučuji ke zhlédnutí. (Slova o zapomnění v souvislosti s filmem samým teď působí skoro dvojsmyslně...)
Gandhi
Gándhí
Gándhí je velkolepá filmová freska v tom dobrém i zlém slova smyslu. Přesně naplňuje tuhle charakteristiku. Je to rozmáchlý filmový epos, který se nám snaží říct mnohé, je precizně natočený, propracovaný a formální stránce nelze vytknout snad nic. Jenže jak to tak bývá, je to snímek rozvleklý, místy nudný. Celou dobu jsem uvažovala o tom, proč ho Attenborough natočil tak dlouhý. Dvě hodiny by stačily až až a třeba by ta zhuštěnost přispěla k lepšímu filmovému zážitku.
Dolce vita, La
Fellini
Můj čtvrtý Fellini. Někde na pomezí 8 a půl, které mě příliš nebavilo, a Silnice, která mě bavila, ale už ne tolik jako Cabiriiny noci. Tato filmová klasika opět přináší spoustu pro Felliniho typického, je to zajímavá mozaika lidí i příběhů, má hlubší rozměr, ovšem také více méně neoplývá žádným příběhem, který by vás dokázal strhnout. V kombinaci se skoro tříhodinovou stopáží to mnohdy byla smrtelná dávka. Je to dílo zasluhující uznání, ale už se v něm láme chleba. Už to není ten Fellini, kterého mám ráda.
The Manchurian Candidate
Kandidát
Už dlouho se nestalo, že by mě nějaký film z IMDb Top 250 takhle zklamal. Novější remake, jestli se to tak dá nazvat, jsem viděla před pár lety, unešená jsem jím nebyla, dnes už si na něj skoro nepamatuju, takže nemůžu a nebudu srovnávat. Ani starší verze mi ale nebyla po chuti. Pro Američany to asi musí být dost závažný film, ovšem Mandžuský kandidát šel naprosto mimo mě. Na jednu stranu vidím snahu vyprávět o korejské válce trochu jinak, a to tak, že se zaměříme spíše na psychiku bývalých vojáků, na druhou stranu, i přes tyto bohulibé snahy, to byla tak děsná nuda, že mi po hodině připadalo, že se dívám hodiny minimálně tři. Zajímavá je Angela Lansbury, říkala jsem si, jak to dělá, že v necelých čtyřiceti vypadá stejně jako v sedmdesáti... Ale jinak stvořila zapamatování hodnou postavu.
Barry Lyndon
Barry Lyndon
Ke zhlédnutí dalšího Kubrickova filmu (kromě Spartaka už jsem momentálně viděla vše) jsem se dlouho přemlouvala. S Kubrickem jsme si totiž nepadli vždy do noty, zde mě navíc předem omračovala délka snímku. Jenže moje obavy se ukázaly jako liché. Kubrick dokázal vytvořit vizuálně opojné dílo, které však neohromí jen touto stránkou. V prvé řadě je potřeba ocenit, jak skvěle se popral s nepříliš zfilmovatelnou předlohou. Jeho vypravěč je břitce ironický a právě díky němu se Barry Lyndon stává tím, čím je. Kubrickova schopnost tehdejší společnost až karikovat dodává Lyndonovi další rovinu. Postava samotného Lyndona je tak nesnesitelná a nesympatická, že vás dopředu žene touha po co největší Lyndonově zkáze. A abych to ještě zdůraznila, tenhle odtažitý film, který mi mnohdy připomněl Monty Pythony a Allenovu Lásku a smrt, mě vlastně skoro celé tři hodiny bavil, což se moc často nestává.
Hauru no ugoku shiro
Miyazaki
Tohle je můj čtrvtý film od Miyazakiho, ještě se minimálně na dva chystám. Musím říct, že Zámek v oblacích se mi prozatím líbil asi nejvíce. Miyazaki dokázal ve všech svých snímcích vykouzlit parádní atmosféru, přesto to tady bylo ještě o nějakou tu třídu výše. Ani nevím, jak své pocity specifikovat. Prostě to někdy sedne jako p.del na hrnec. Nechybí zde trocha humoru a nadhledu, je tu romantika bez patosu, jsou tu výborné postavičky, má to svou poetiku.
Kaze no tani no Naushika
Naušika
Dnes můj druhý, celkově můj pátý Miyazaki. Už jsem si na jeho poetiku zvykla, něco se mi líbí více, něco méně. Myslím, že světlou chvilku v podobě parádního Zámku v oblacích jsem si už vybrala. Naušika je velice podobná Princezně Mononoke. Ta mě příliš neuchvátila, proto je skoro logické, že ani Naušika mi zase tak úplně nesedla. Cítím, že Miyazaki nám chtěl říct hodně závažných věcí, ta edukativnost zabalená do pohádky pro děti, to je jistě záslužná věc, ale mě ekologická poselství nedojímají. Režisérova fantazie pracuje na plné obrátky, přesto tomu filmu něco chybí a navíc v mnoha částech spíše nudí. Nedokázala jsem se do tohoto snímku vžít, jako se mi to povedlo ráno se Zámkem v oblacích.
Seppuku
Seppuku
IMDb žebříček mě přiměl k tomu, abych se seznámila s dalším klasikem japonské (a vlastně i světové) kinematografie. Sice snímky podobného ražení vůbec nevyhledávám a vesměs mě spíše nebaví, ale na Harakiri jsem se přesto docela těšila. Leč naděje zůstaly nenaplněny. Chvíli jsem uvažovala o vyšším hodnocení, musím uznat, že Kobayashi mi sednul více než Kurosawa, ale okamžiky, kdy se zdálo, že tohle bude skoro to pravé ořechové, se rázem vytratily. Harakiri v sobě obsahuje napětí, i když se v něm v podstatě nic neděje, ale ta pověstná jiskra tomu přece jen chybí. Pomalé tempo, rozvolněný děj, nuda a statičnost, to není nic pro mě. Ještě mě pár japonských klasik čeká, ale už teď se těším, až je budu mít za sebou...
Network
Network
Po Psím odpoledni, které mě tolik nezaujalo, si u mě Lumet, jehož jsem měla a mám zafixovaného jako režiséra fenomenálních Dvanácti rozhněvaných mužů, opět vylepšil pověst. Network je pro mě jako vystudovaného žurnalistu skoro povinnost. Přehlídka slavných herců, přítomná naléhavost a touha něco sdělit, trochu nadsázka, ale o to větší účinek. Satira, která je vážná a která vás zasáhne, ale která zároveň funguje. O to větší důvod se nad vším hlouběji zamyslet.
Verze 3.3.0 All Rights Reserved
Podmínky užití | Reklama
RSS | Kontakt | FAQ
0.131 sec. (PHP: 1% SQL: 99%)
