Ladri di biciclette
Neorealismus
Před pár dny jsem viděla klasiku Řím, otevřené město, jiný film z řad italského neorealismu. Chtěla jsem proto zhlédnout i dalšího zástupce tohoto stylu a udělat si lepší obrázek. A taky jsem si chtěla odškrtnout další klasiku ze seznamu. Musím říct, že Zloději kol mě nebavili tolik jako právě Řím. Opět chválím styl, realističnost, možnost vidět chudobu poválečné Itálie a dopad oné chudoby na obyčejné lidi. Ovšem příběh mě nezaujal tolik, jak jsem si myslela. Někdy od poloviny filmu mi navíc začal lézt na nervy hlavní hrdina, což výslednému dojmu taky moc nepomůže. Neříkám, že je to špatný film, to rozhodně ne, naopak, je to pravověrný zástupce neorealismu se všemi klady, které se k němu váží, ale když vám film neodsýpá, nelze dát větší hodnocení, byť je to klasika jak se patří.
Roma, cittŕ aperta
Klasika
Řím, otevřené město je klasika, která by žádnému fajnšmekrovi v seznamu zhlédnutých filmů neměla chybět. Proto jsem to i já konečně napravila. Z italské kinematografie jsem prozatím mnoho děl neviděla. Zaměřovala jsem se na tzv. zlatý fond a u mnoha filmů jsem prožívala rozpor, protože pro mě prostě neznamenaly takovou bombu. Obávala jsem se toho i u tohoto filmu, ale mé obavy byly liché, pro mě je Řím, otevřené město jedním z nejlepších italských filmů. Pravověrný zástupce neorealismu, u něhož si říkám, že všechny ty problémy po válce, ať už jde o zničené ateliéry či nedostatek filmového materiálu, byly vlastně přínosné. Film točen jakoby dokumentárním stylem nezaujme jen jím, ale i svým napínavým dějem, což je u filmů to, co mě většinou táhne nejvíce. Proto hodnotím Řím vysoko a těším se na další neorealistická díla, sedí mi to zatím mnohem více než takový Fellini.
Notorious
Hitch
Můj nevímkolikátý Hitchcock, teď trochu jiný, než je člověk tak nějak zvyklý, a to především pro tu romantickou polohu filmu, byť na dramatickém či thrillerovém pozadí. Na film mě nalákal především Cary Grant, na něhož se mi prostě krásně dívá jako na chlapa. Ingrid Bergman je oscarová jistota a Hitchcock je vlastně taky jistota, ač tady to bylo slabší. Zpočátku film nemá takové napětí a tempo, které vyvrcholí až v posledních desítkách minut. Film by sice měl vrcholit na konci, ale to neznamená, že by neměl bavit i v průběhu. Chválím za námět - neuvěřitelně aktuální a snad i prorocký, ovšem ve výsledku zpracování pokulhává - prostě to až tak zajímavé není a nezachrání to ani Cary s Ingrid.
Ninotchka
Klasika
Po spoustě klasiky, kterou jsem v poslední době viděla a kterou lze zařadit spíše k dramatům, jsem prostě potřebovala vypnout a vidět taky nějakou klasickou komedii. Ninočka, spojující jména Grety Garbo a Ernsta Lubitsche, dvou hollywoodských fenoménů, byla ideální volbou. Zpočátku jsem filmem byla nadšená a uvažovala jsem o opravdu vysokém hodnocení. Komedie to byla jak se patří, neskutečné hlášky, situace, satira v čele s Garbo s kamennou tváří. Jenže asi od poloviny filmu se z vynikající komedie stal nejprve romantický snímek, který pak postupem času ještě navíc zhořkl. A tahle poloha filmu už zdaleka nebyla tak výborná, proto musím jít s hodnocením dolů. Je to škoda. Ninočka je hodně nadprůměrný film, ale kdyby zůstala ve vyjetých kolejích, bylo by to mnohem lepší.
Lawrence of Arabia
Epos
Takové rozmáchlé historické eposy se dnes už netočí, možná je to škoda, možná taky ne, protože mi připadá, že podobné filmy se kdysi uměly natočit, jednalo se o poctivou filmařinu, kdežto dnes by takový film dost pravděpodobně sklouzl k blockbusteru v tom negativním slova smyslu. Lawrencem z Arábie si můžu odškrtnout další klasiku a stydím se, že jsem ji viděla až teď. Předem mě odrazovala markantní délka filmu, což po zhlédnutí považuju za asi největší slabinu filmu, od níž se odvíjí další věci - místy se to táhne a nudí to. Na druhou stranu těch hluchých míst nebylo tolik, Peter O'Toole podal spolu s ostatními úctyhodný výkon, kombinace dlouhých záběrů a podmanivé hudby se mi líbila, no a celkově mě film a příběh zaujal. Myslím, že Lawrence z Arábie se mezi klasiku řadí po právu. A není to klasika přeceňovaná, jak se mnohdy stává.
Touch of Evil
Welles
Můj třetí Orson Welles, myslím, že své jsem si prozatím splnila a je čas jít dál. Nedávám mu úplné sbohem, ale nevím, kdy se k němu zase vrátím. Každopádně mě těší, že chvilkové loučení bude pozitivní, že jsem si vybrala právě Dotek zla, který natočil po návratu do Hollywoodu. Welles zde opět dokázal, jak dobrý filmař (hlavně po technické stránce, která je naprosto precizní) je. Dokonce i příběh, klasický noir, se mi líbil. Říkám dokonce, protože před pár dny jsem viděla Skvělé Ambersony a tam jsem s tím vtáhnutím do děje měla trochu problémy. Tady ale ne. Postava Quinlana byla správně hajzlovská, takže jsem si na konci mohla nehty ukousat. A tak to má být. Za mě dobrý.
Bacheha-Ye aseman
Krása
Konečně zase film, kterému můžu s čistým svědomím zatleskat. Íránskou kinematografii jsem doposud neznala vůbec, seznámila jsem se s ní hlavně díky učení se na státnice. O Božských dětech jsme vedli debatu, spousta spolužáků doporučila právě tento film. A když jsem si o něm zjistila ještě něco více, začala jsem tušit, že to bude ONO i pro mě. A taky že jo. Naprosto nehollywoodský film, který mě dokáže strhnout, vítám. V podstatě jednoduchá zápletka je přetavena v úžasné drama, k tomu připočtěte roztomilé dětské herce, spoustu emocí (a ne laciných, jak to umí právě Hollywood), ale opravdových. Vlastně jsem u tohoto filmu měla pocit, že tak to prostě má být, že to rozhodně není kalkul pro diváky. Nádherný, laskavý, milý film, u jehož konce jsem se strachovala a dojímala více než u Armageddonu, Pearl Harboru a Titanicu dohromady.
8 1/2
Fellini
Vrhla jsem se na další klasiku. Sice nelituji, že jsem ji viděla, ale představovala jsem si, vlastně ani nevím co. I když jsem měla být opatrnější, někteří spolužáci z filmovky říkali, že Fellini je pro ně filmařem, u něhož usínají. Já k tomu párkrát neměla daleko. Už kdysi jsem viděla muzikál Nine, který se tímhle filmem inspiroval. A díky chytlavým písničkám mi připadal stravitelnější než klasika - Fellini. Mohla bych ocenit formální stránku, obraz, herce (krásné, italské a temperamentní), mohla bych smeknout před zachycením tvůrčí krize, ale on je ten film tak děsně odtažitý a těžce stravitelný, že se do dalšího Felliniho budu přemlouvat asi ještě hodně dlouho.
Magnificent Ambersons, The
Freska rodiny
Doháním filmové resty, kterých mám ještě nepočítaně, protože filmů, jež chci vidět, je taky nepočítaně. Občan Kane je klasika klasik, povinnost každého, kdo to s filmem myslím aspoň trochu vážně. Klasikem je dnes i Orson Welles, tudíž bylo logickým krokem zhlédnout nějaký jiný film tohoto režiséra. A beru to dá se říct popořadě, takže volba padla na Skvělé Ambersony. No, co říct, čekala jsem hodně. Jenže jeden Kane už tu je, takže film po formální stránce velice podobný, byť je ta formální stránka možná ještě preciznější, mě zkrátka na kolena nedostane. Ano, freska rodiny je vystavěna, stejně jako charaktery, navýsost dobře, drama se stupňuje, pád rodiny je strmější a strmější, závěrečné titulky s Wellesovým hlasem jsou výjimečné, ale to je asi vše. Možná si říkáte, copak je tohle málo? Pro mě však spíše ano. Nemůžu si pomoct, ale nedá se říct, že bych si sedla na zadek a film si užila, že by mě to ani jednou nenudilo. Možná na tom má podíl i studiem prostříhaná verze, ale zkrátka a dobře: Orson Welles bohužel natočil svůj vrcholný film hned jako první, takže nic dalšího ho prostě nemůže překonat.
Cesta do pravěku
Pravěk
Je tolik krásných filmů, co mi v dětství uniklo. Cesta do pravěku je jedním z nich. Protože ale cítím jeho důležitost a pevné místo v kinematografii, protože jsem z něj vždycky viděla jen kousky, chtěla jsem konečně zalepit další mezeru. Podívala jsem se. Na jednu stranu je unikátní, že v 50. letech, která u nás byly ve znamení odporných tendenčních filmů, se dařilo animované tvorbě (a pohádkám). Vysvětlit tento fenomén by bylo na delší dobu, ale jsem ráda, že aspoň něčím jsme se ve světě mohli chlubit. Zemanův film je takovou krásnou dobrodružnou pohádkou, ale taky pohádkou poctivě udělanou. Triky tenkrát musely diváky ohromit, dnes pořád nevypadají nijak zle, což značí jejich kvalitu. Nejsem sice kluk, který by baštil dobrodružné výpravy či je sám podnikal, ale Cesta do pravěku je prostě parádní film i pro holky, které prvoplánově dobrodružně založené nejsou. A zapomenout nesmím ani na ten edukativní potenciál.
Harry Potter and the Deathly Hallows: Part 1
Harry Potter
Tak jsem se konečně dokopala ke zhlédnutí předposledního Harryho Pottera. Nečekala jsem bombu, protože už knížka mi nepřipadala bůhví jak skvělá. Zkrátka to bylo potřeba nějak ukončit a vysoké laťky, nasazené prvními díly, už kniha bohužel nedosáhla. Musím říct, že filmy stagnují, ne-li že se horší. Z marketingového hlediska naprosto chápu rozdělení na dva filmy, ale nemůžu si pomoct, na celkovém vyznění to mělo negativní vliv. Děj už taky není ono. Jak tu zaznělo, pořád se naše trojice za něčím honí, před něčím utíká. A pak to skončí. Ani bych neřekla, že to skončí v nejlepším. Film bych prostříhala a oprostila od zbytečných scén Harryho s Hermionou apod. Ovšem nemůžu novému Potterovi upřít temnou atmosféru a především to, že film vlastně strašně rychle utekl, takže z toho vyplývá, že mě to bavilo.
Unforgiven
Eastwood
V prvé řadě musím říct, že western není můj oblíbený žánr, i když i mezi těmito filmy se dá nalézt něco, co by se mi líbilo. To až tak úplně pro Nesmiřitelné neplatí. Mám ráda Eastwooda jako režiséra, jeho poslední filmy jsem viděla skoro všechny a vždy mě dost zaujal, od Nesmiřitelných jsem čekala totéž. Navíc to má Oscara za nejlepší film ad. Jenže chyba lávky. Bylo to drsné, plné marasmu a tvrdých charakterů, takže s atmosférou jsem problém neměla. Jenže na druhou stranu jsou Nesmiřitelní dost dlouhý film, s čímž mívám vždycky problém, navíc mě vcelku nudili. Pořád to nějak plynulo, plynulo, čekala jsem na nějaký fakt zásadní zvrat, ale ono to pořád plynulo a pak byl konec. Asi tak nějak na mě tenhle film působí.
Rashômon
Kurosawa
Kurosawa je filmový pojem, ale celá japonská kinematografie šla prozatím mimo mě. Chtěla jsem začít právě u Kurosawy, ovšem na Sedm samurajů si kvůli jejich délce zatím moc netroufám. Rašomon pro mě byla, i kvůli příjemné stopáži, ideální volba. Kurosawa mě nezklamal. Příjemný film, u něhož mě ta poetika/mystika bavila. Má to v sobě něco víc, a to nutkání zamyslet se nad člověkem jako takovým a jeho chováním. A to je dobře. U mě Kurosawa svůj úkol splnil.
Holubice
Vláčil
Tak jsem se v rámci studia vrhla na dalšího Vláčila. Neupírám mu osobitost a typickou poetiku, jeho způsoby inscenování apod. Ovšem zase se objevuje můj problém - já a poetické filmy. Neumím to s nimi, ony to neumí se mnou. Filmová báseň Holubice je úžasná svým obrazovým vyjádřením, lyričnost, vědomí, že Vláčil ze sebe vymáčkl hodně. Taky na dlouhometrážní debut je to skvělé. Ale... Ani nevím, jak to svoje velké ale rozepsat, prostě já a poetické filmy nejdeme dohromady. Ocením u nich formální stránku, tuším za vším velké poselství, ale úplně docenit je neumím, protože mě zkrátka moc nebaví. 60 dávám také z úcty k Vláčilovi.
Pohádka máje
Pohádka máje
Další z českých filmů, na který koukám kvůli státnicím. Jméno režiséra Vávry bylo celkem lákadlem, ač tohoto režisérského barda považuji spíše za zručného řemeslníka, který uměl prokličkovat každou dobou, než objevného filmaře, pár hodně zdařilých kousků ve své filmografii přece jenom má. Pohádka máje to však není. Námět dle Mrštíků je přesně takový, jako většina české literatury té doby (19. století). Dnes je to prostě vyčpělé a naivní. Pohádka máje má sice v hlavní roli skvělou Natašu Gollovou, kterou mám z té sorty hereček asi nejraději, ale co naplat, když ten příběh a celý film je s prominutím tak debilní...
Cikáni
Mácha
Další z klasik československé kinematografie, kterou sice vidět chci, ale především musím kvůli státnicím. Máchovy Cikány jsem nečetla, spletitý děj si pamatuju matně, ovšem film mi ve všem udělal trochu jasno. Každopádně však nemůžu srovnávat. Na němý film byli Cikáni docela ukecaní (myslím samozřejmě množství titulků). Nedá se říct, že by mi to vadilo, ale spíše ocením němý snímek, který dokáže sdělit to svoje opravdu skoro beze slov. Přese všechno se Cikánům nedá upřít zajímavý, spletitý děj plný zvratů, který vás bude bavit, i když skoro dvě hodiny koukáte na němé tváře. Má to náboj a napětí. Na to, že se jedná o Antonův debut, se to moc povedlo a já se před ním klaním.
Řeka
Řeka
Rovenského Řeku bych asi ignorovala, nebýt blížících se státnic a toho, že jedna otázka nese název poetický film. Takže doháním resty a začínám právě Řekou. V době svého vzniku a uvedení do kin to musela být bomba, já mám však s poetickými filmy dlouhodobý problém. V dnešním kontextu, ač by se tak filmy hodnotit neměly, Řeka ztrácí na naléhavosti, atraktivitě. Co zůstává, je výborná Stallichova kamera a jeho záběry krásné krajiny, která byla tenkrát prostě jiná. Líbila se mi metafora řeky, citlivé líčení příběhu včetně romantické linky, ale jako celek to na mě nezapůsobilo jako bomba. Takže hodnotím poměrně vysoko spíše proto, že tohle je film, který by přese všechno neměl být zapomenut. Mne až tak nedojal.
Chocolat
Hallström
Můj třetí Hallströmův film v krátké době. Ne že by se stal režisérem mého srdce, ovšem musím říct, že jeho filmy mi sedí a dojímají mě. Čokoládu bych si prozatím zařadila spolu s Pravidly moštárny někam těsně za Co žere Gilberta Grapea. Ze snímku opět čiší lidskost, lidské charaktery, dobrota, příjemná nálada, sem tam si připadáte jako v pohádce (místy drsné), ale nikdy to není laciné. Opět se povedlo herecké obsazení, které bylo silné v každém ohledu. Povedl se i příběh plný vášně a pokušení, povedlo se přenesení chuti na čokoládu na diváka... Čokoláda s velkým č se u mě zařadí mezi milé filmy, ke kterým se časem ráda vrátím.
To Catch a Thief
Catch...
Film Chyťte zloděje jsem si nahrála, když běžel v televizi, ale nějak jsem se nemohla donutit podívat se, i když Cary Grant byl pro mě velkým lákadlem. A lákadlem bylo zhlédnout také Grace Kelly, dávnou velkou hollywoodskou hvězdu. Jenže bohužel se s výběrem na dvojce trochu sekli, Cary Grant má mnohem lepší filmy, které bych chtěla vidět... Chyťte zloděje bylo celkem nudné, místy jsem se koukala po hodinkách, nemám potřebu to vidět znovu. Ani jako oddechovka to na mě příliš nezapůsobilo, nemělo to ty správné grády krimi filmu ani romantické napětí. Film zůstal na půli cesty. Ještě že aspoň Cary Grant byl skoro v každé scéně a dalo se dívat na něj... Ani se mi nechce věřit, že tohle má na svědomí Hitchcock.
Dances With Wolves
Tančíš s vlky
Konečně jsem zaplnila další filmovou mezeru a zhlédla jsem oscarový Tanec s vlky. Odrazovala mě markantní délka, ale na dvě etapy jsem film zvládla. Je to poutavé dílo, stačily první hudební tóny a já se zamilovala do Barryho hudby stejně jako u Vzpomínek na Afriku. Příběh trochu brnká na nacionální struny, ale ať brnká, patos jsem neviděla, i když jímavé to bylo. Tanec s vlky donutí k přemýšlení, ukáže kus krásné krajiny, krásné záběry na krajinu, kdy se sice nic neděje, ale přesto tam je spousta emocí, k tomu připočtěte slušné herecké výkony... No zkrátka a dobře, Tanec s vlky se mi líbil.
What's Eating Gilbert Grape
Johnny a Leo
Tak jsem konečně zase narazila na něco, co si ode mě zaslouží více než osmdesát procent. Bohužel musím hned na úvod říct, že mě zarazila dosti prapodivná chyba - jakto, že nejmladší dceři bude patnáct, ale otec se oběsil před sedmnácti lety? Možná si řeknete, že to moc řeším, ale mě to dost zarazilo a nějakou minutu jsem nad tím přemýšlela, zatímco film mi utíkal. Ale to jen takové rýpnutí na úvod, teď k samotnému filmu. Tušila jsem, že tohle bude ono, ale do posledních minut jsem si taky myslela, že jsem se trochu přepočítala. Film si pro mě dávku emocí schoval až na samotný závěr, bez něj by to na devadesát nebylo. Ač příběhy looserů nějak nemusím (hlavně v českém podání posledních let), tady jsem se přes to dokázala přenést, film jsem si užila. Nebylo to laciné, ale přesto tam emoční kouzlo bylo a pořád to někde doutnalo pod povrchem. On tam vlastně ani nějaký strhující děj není, ale postavičky jsou vesměs výborně napsané (některé by zasloužily více prostoru), a ty vám to vynahradí. A co bylo úplně nejlepší, to byl mladý Leo DiCaprio. Žádný Depp, ten od tehdejšího hereckého mladíka dostal pěkně na frak.
Cider House Rules, The
Cider
Pro mě byla Pravidla moštárny už dlouhou dobu na seznamu must see filmů a stydím se, že jsem se na ně podívala, až když jsem měla dlouhou cestu autobusem. Ale podívala jsem se, a to je hlavní. Film podle úspěšné knihy, navíc scénář zpracoval sám spisovatel, to prostě nemohlo dopadnout špatně. Citlivý, milý film, plný něhy a lidskosti. Možná trochu staromilský, ale prostředí, laskavost, skvělé herecké výkony, no pro mě prostě zmáknuto na jedničku. Ale aby to bylo na jedničku s hvězdičkou a lepší hodnocení než krásných osmdesát, muselo by mě to ještě více strhnout. Takže chválím, možná se někdy podívám znovu, ale neklesám na kolena a nepěju oslavné ódy.
Operation Petticoat
Růžová je dobrá
Na Operaci Spodničku mě opět nalákalo jméno Caryho Granta, když jsem jako jeho spoluherce viděla Tonyho Curtise, potěšilo mě to. Bohužel musím říct, že bych místo tohoto filmu na dvojce raději viděla Šarádu nebo třeba Pověstného muže. Než se film rozjel, čili než se na ponorku dostaly ženské, bylo to nudné. Pak se sem tam mihly vtípky, pohled na Caryho rozhodně nebyl k zahození, ovšem dojem z filmu už to u mě moc nevylepšilo...
Ironweed
Looser v hlavní roli
Jsem ráda za další film s Meryl do sbírky. Ironweed bohužel také patří mezi ty málo známé a těžce sehnatelné snímky, prostě žádný mainstream. Atmosféra je ponurá a nahořklá, to se filmu navodit podařilo. Herecký koncert se také odehrál. Meryl i Jack, sázka na jistotu, zajímavé vidět je jako ztroskotance. Ovšem markantní délka, absence gradace příběhu, spíše takové bloudění v kruhu, to mi vadilo, sem tam mě film nudil, a proto nemůžu hodnotit výše.
Dark Victory
Bette
Jsem vděčná za další příležitost podívat se na nějaký snímek, ve kterém hraje moje milovaná Bette Davis, která mě svým výkonem nikdy nezklamala. Hořké vítězství vypadalo zpočátku hodně dobře - čekala jsem ždímání emocí a uhranutí své osoby. Tak silné to sice nebylo, avšak přesto mě film zaujal, Bette zahrála skvěle. Možná její herecký partner mohl být lepší, ovšem vedle Bette to lze jen těžce, jejím výkonům se špatně sekunduje. Sem tam skoky v příběhu, možná nějaké lapsy apod. zapříčinily, že po režisérské a hlavně scenáristické stránce to nebylo stoprocentní, ale i tak, film je to dost nadprůměrný se skvělou Bette v čele, takže extrémní zklamání se na mojí straně, jako na straně fanouška, ani nekonalo.
Verze 3.3.0 All Rights Reserved
Podmínky užití | Reklama
RSS | Kontakt | FAQ
0.021 sec. (PHP: 46% SQL: 54%)
