On the Waterfront
Kazan a Brando
V přístavu je můj třetí film od Elii Kazana a bůhví kolikátý film s Marlonem Brandem. V podstatě nezklamal ani jeden z nich, ale přece jenom jsem při pohledu na ty oscarové žně čekala mnohem více. Kdo ví, kdy bych se k tomuto filmu dostala, kdyby nebyl v imdb top 250. Takhle jsem jej zhlédla trochu dříve. Jenže je to vůbec taková výhra? Nevím. Snímek je to docela klasický, nijak nevybočuje ze schématu tehdejších děl. Abyste mě špatně nechápali, Kazan odvedl dobrou práci, ale neprojevil tolik invence. Brando byl vynikající, ale když už ho člověk trochu zná, ví, co asi může čekat, proto ho ani nadstandard nepřekvapí. V přístavu je pěkný film, ale asi nebudu mít potřebu ho někdy vidět znovu.
Bridge on the River Kwai
David Lean
Není to první Leanův film, který jsem viděla. Zároveň tohoto režiséra uznávám jako velkého filmaře a autora těch pravých filmových eposů, jež se už dnes netočí. Jenže Most přes řeku Kwai, filmová klasika podle klasiky literární, je opět zástupcem žánru, který si až tak moc neužívám. Je faktem, že i mezi válečnými snímky najdu mnoho kousků, které mě zaujaly a dokázaly uhranout, ale Most přes řeku Kwai mezi ně bohužel nepatří. Oceňuji pěknou sondu do duše vojáka namísto klasických válečných scén, oceňuji jiný pohled na druhou světovou válku, ale také vidím rozvleklost a nedostatek čehokoliv, co by bylo spouštějícím impulsem pro příval emocí.
Smultronstället
Lesní jahody
Podívala jsem se na další Bergmanovu klasiku, doposud jsem od něj viděla tuším tři filmy. V podstatě mě zaujaly všechny, a to včetně Lesních jahod. Ovšem jen jeden z nich mě dokázal uhranout, protože jsem se zrovna nacházela ve specifickém duševním rozpoložení. Na Bergmana se člověk asi nemůže dívat jen tak, ale musí na něj mít chuť. Netrvdila bych, že dnes jsem tu chuť neměla, ovšem na druhou stranu musím říct, že po zhlédnutí Lesních jahod nadšená nejsem. Líbil se mi Sjöström se vším všudy. Dokonale vystihl podstatu své postavy. Uznávám ho jako skvělého režiséra i herce. Bergman natočil film, který do jeho filmografie zapadne velice lehce. Dobře vylíčil pocity postavy, která tuší neodvratně se blížící smrt, tady nemám co vytknout. Je tu myšlenka a poselství, ale snímek jako takový kolem mě jen tak proplul.
Sen noci svatojanské
Trnka
Co říct asi o nejlepším animátorovi u nás, animátorovi, který se neztratil ani v Evropě či ve světě, o jeho průlomovém filmu? Že jsem ráda a vděčná, že jsem ho konečně viděla? Budiž. Ze Snu noci svatojánské čiší láska k řemeslu, autorova hravost a pečlivost. Formální stránka je takřka dokonalá. U příběhu jako takového je to horší. Shakespeare má na svém kontě rozhodně lepší hry a Trnka si Sen noci svatojánské trochu přibarvil k obrazu svému a udělal z něj spíše lyricko-snový film. Budu to brát jako autorskou invenci, ovšem musím říct, že právě ona poetičnost může být i u filmu o trochu delšího než hodina překážkou k prožití dokonalé slasti. Pro mě osmdesát procent s odřenýma ušima. Trnka je zkrátka persona a Sen noci svatojánské echtovní kousek, byť má své chyby.
Once Upon a Time in America
Leone
Viděla jsem skoro čtyřhodinovou prodlouženou verzi. Není to můj první snímek od Leoneho, takže jsem zhruba tušila, do čeho jdu. Musím říct, že jeho rukopis je tu znát, své dodávají i tradičně vynikající melodie Morriconeho, jednoho z nejlepších autorů filmové hudby vůbec. Film jako takový je z mnoha důvodů hodný obdivu. Je neuvěřitelně komplexní, podává zajímavý obraz Ameriky 30. let, je to výstavní freska. Jenže je to také snímek na můj vkus moc zdlouhavý a místy nudný, bez patřičné gradace děje a exploze emocí. Vidím kvality, ale necítím je. A to je u mě vždycky znamení pro hodnocení méně než osmdesát procent.
Méliés
Po krátké době jsem se podívala na další filmovou poctu filmovému řemeslu (tím prvním snímkem byl pro mě Bio ráj), zhlédla jsem Huga, na něhož jsem se dlouho těšila. Na první pohled film, který do Scorseseho filmografie tak úplně nezapadá, a to především díky svému žánru. Mrzí mě, že se Hugo prezentuje jako rodinný film, ne jako hold kinematografii, který vzdává sám režisér. Úplně z toho cítím Scorseseho nadšení, stejné nadšení, jaké měl i kouzelník, který kinematografii opravdu stvořil, Georges Méliés. Příběh je to dojemný a krásný, přesto neždímá emoce (já bych na strunu klidně přitlačila, někdy to působilo mdle). Hudba skvělá, formálně to vlastně taky vypadá takřka bezchybně. Huga lze považovat za rodinný film, ale těší mě, že se můžu počítat mezi ty, kteří vidí "trochu dále." Marty, potěšil jsi mě, nikdy ses neřadil mezi režiséry, které bych vyhledávala, ale tvůj Hugo mi ukázal, že o tom musím ještě popřemýšlet. Mám chuť se někdy podívat znovu, mám chuť kouknout se na další filmy Méliése, přesto nad 80 procent nepůjdu. Skoro dokonalá forma nestačí k tomu, aby zakryla těch pár trhlin v obsahové stránce. Já chci emoce, já chci, aby mě film srazil na kolena. Hugovi dám další šanci později, třeba hodnocení zvednu.
Extremely Loud and Incredibly Close
Oskar
Letos jsou klíče v hlavní roli nebo co. Tenhle film by mé pozornosti asi unikl, nebýt jeho oscarových nominací. Přesto jsem se pak těšila, protože jsem se nadchla prvními veskrze pozitivními ohlasy, jejichž autoři slibovali emocionální nářez. To já mám ráda. Jenže poté šlo hodnocení obecně prudce dolů a já začala pochybovat, což se mi následně ukázalo jako správný pocit. Daldryho Hodiny miluju, Předčítače už ani ne, tento film je ještě lehce pod úrovní Předčítače. Což o to, příběh je to ve své podstatě pěkný, ale zároveň u mě emoce takřka vůbec nevzbudil. Je to řemeslně na vynikající úrovni, ale nemůžu se zbavit pocitu, že je to trochu prvoplánové. Zajímavé, že třeba u Válečného koně mi to nevadilo, i když ždímání emocí tam bylo snad ještě lacinější než tady. Asi mě holt více dojímají zvířata než pomatené děti.
Iron Lady, The
Iron Lady
V letošní sezoně snad není filmu, na který bych čekala s větším napětím a zvědavostí. Pořád jsem někde v koutku duše doufala, že to bude dobré (nepochybovala jsem o své milované Meryl, ale o režisérce a filmu jako takovém), že nepříliš nadšené prvotní reakce se ještě utříbí. Nestalo se tak, ale neměla jsem to srdce film bez zhlédnutí odsoudit. Teď však mám vlastní čerstvou zkušenost a konečně si můžu udělat názor. Bohužel musím dát dřívějším reakcím a mým pocitům za pravdu. Začnu pozitivně. Meryl Margaret nehraje. Ona jí je. Je to právě ona, která drží snímek nad vodou, snad jen díky ní stojí za to Železnou lady vidět. Film sám se rozpadá. Chápu, že účelem nebylo natočit klasický životopisný snímek, ale ať bylo záměrem cokoliv, film sám o sobě nefunguje. Je to neskutečná nuda, trochu lépe vyznívá pár scén z doby politických vrcholů, ale to je asi tak všechno. Celkově to na mě působí tak, že ani sami tvůrci nevěděli, co vlastně chtějí vyprávět. (Ke kontroverznímu pojetí demence Thatcherové se vyjadřovat nebudu.) Bohužel myslím, že úmyslem nebylo vyprávět dechberoucí příběh, ale udělat film, díky němuž by Meryl mohla urvat třetího Oscara. Já bych jí ho přála jako nikdo, ale mnohem raději bych byla, kdyby Oscar získala za roli, která by byla součástí skvělého filmu. To tady neplatí a já zároveň myslím (a strašně ráda bych se mýlila), že to Meryl podkopne nohy.
Oldboy
Oldboy
Nejsem příznivcem korejské a vůbec východoasijské kinematografie, takže nebýt vysokého umístění Oldboye v imdb žebříčku, vyhnula bych se mu, a to ještě celkem ráda. Asijský způsob vyprávění, stylizace jejich filmů, to všechno mi moc nesedí, proto jsem tušila, že ani Oldboy mě příliš nezaujme, i když jsem se rozhodla dát mu šanci. Bohužel se můj počáteční despekt (no, možná trochu silné slovo) projevil v podstatě jako oprávněný. Oldboy mě nezaujal. Pár scén je sice zapamatováníhodných, hudba je fajn, ale nudný, odtažitý a jednoduchý příběh se snaží tvůrci maskovat komplikovaností vyprávění, hyper cool stylizací a bůhví čím ještě. Jenže když se nad tím zamyslím, já si z tohoto filmu odnáším především tu nudu.
Nuovo cinema Paradiso
Cinema Paradiso
Viděla jsem director's cut, který je dlouhý skoro tři hodiny. V době, kdy nastal boom poct kinematografii jako takové, jsem se podívala na jeden starší kousek, který filmovému umění vzdává hold rovněž. Italský příspěvek k problematice je takřka bezchybný. Má vše, co u filmu hledám. Silný příběh, jakousi lidskost, emoce. První část, kdy vidíme malého Salvatora, je snad ještě lepší než část druhá. Neskutečná pohoda, atmosféra, vynikající představitel titulní role, k tomu humor a nadhled, ale kdesi v dálce i ukázka bídy poválečné Itálie. Pak u mě příběh trochu ztratil, ale opravdu jen malinko. Na scéně se objevuje téma osudové lásky, ale i osudového přátelství. Alfredo je postava, kterou budete hlavnímu hrdinovi skoro závidět. Už tyto roviny jsou nesmírně silné. Jenže Nuovo Cinema Paradiso není jen o příběhu jednoho režiséra, je to především pocta celé kinematografii, povinnost pro všechny milovníky filmu, protože ta nostalgie, kterou zažijete, je neskutečná. Bude si toužebně přát na vlastní kůži zažít počátky kinematografie, tleskat a bučet spolu s diváky v sále... Zkrátka a dobře. Jsem neskonale vděčná imdb žebříčku, protože jen díky němu jsem mohla narazit na další klenot, na něhož snad nikdy nezapomenu a k němuž se v budoucnu mileráda vrátím.
Full Metal Jacket
Kubrick
Filmů, které natočil Kubrick, už mi moc nezbývá. Na Olověnou vestu jsem se vcelku těšila. O tématu vietnamské války pojednává více filmů ze 70. či 80. let, spoustu z nich už jsem viděla, a proto jsem tak trochu tušila, do čeho jdu. Kubrick natočil kvalitní příspěvek. Musím ale říct, že mnohem více mě zaujala první polovina snímku, která se odehrávala ve výcvikovém táboře. Bylo to pro mě něco nového a zajímavého. Druhá polovina byla horší, místy rutinní. Neříkám, že byla špatná, jen mě tolik nezaujala. Hodnotím na pometí sedmdesáti a osmdesáti procent s tím, že na vcelku vysokém hodnocení má podíl především první část, jež přinesla kýžené emoce, připravila půdu pro další vyprávění, ale také nastínila charaktery, vztahy a celkovou problematiku.
Lock, Stock and Two Smoking Barrels
Ritchie
S Guyem Ritchiem už nějaké filmové zkušenosti mám, proto jsem zhruba tušila, do čeho jdu. Přesto mě snímek Sbal prachy a vypadni mile překvapil. Líbil se mi více než následný Podfu(c)k, který jsem ovšem viděla dříve. Na podobnou notu brnká i Tarantino (např. Gauneři) a i tady u mě vede spíše Ritchie. Sbal prachy a vypadni mají tak absurdní dějovou linku, až je to (hlavně ke konci) takřka dokonalé. Navíc je to vtipné a příjemně cool, přitom ne prvoplánové. Vypíchnu například hudbu, poslouchat mou oblíbenou Dusty Springfield nebo řeckou klasickou melodii spjatou s tancem zorba za zvuků nabíjení brokovnice, to byla prostě lahoda.
Chinatown
Polanski
Čínskou čtvrť jsem mnoho let znala jen podle názvu a jména režiséra, vlastně jsem dlouho ani nevěděla, že se jedná o detektivku. Teď mám konečně vlastní filmovou zkušenost a můžu film sama zhodnotit. Jenže když nad tím tak přemýšlím, ani nemám co říct. Jack Nicholson nezklame nikdy (i když jeho postava mě až tak nezaujala), Polanski patří mezi kvalitní režiséry, ale snímek sám o sobě se u mě jako legendární a kultovní detektivka nezapsal. Scházel mu drive a napětí, zápletka mi nepřipadala nijak extra zajímavá (táhlo se to, ani zvraty a rozvinutí jiným směrem, než divák očekává, tomu nepomohly - necítila jsem nic). Holt jsem asi zhýčkaná například prvními díly britské detektivní série Hlavní podezřelý a o kvalitní detektivce mám ještě trochu jiné představy. Nestačí, že navážete na noirovky.
Treasure of the Sierra Madre, The
Western
Poklad na Sierra Madre je snímek, který jsem měla už dlouho v hledáčku, přestože žánr westernu mi až tak nevyhovuje. Jedná se ovšem o klasiku, tudíž jsem si ji jako správný filmový fanda nemohla nechat ujít. Huston na poli režisérském byl pro mě zárukou toho, že nešlápnu úplně mimo. Zatím jsem od něj moc filmů neviděla, ale pár ano. Nestaly se mými oblíbenými, ale potvrdily mi, že Huston byl dobrý filmař. Ani Poklad na Sierra Madre můj dojem nezhatil, navíc bylo osvěžující vidět Humphreyho Bogarta v odlišné roli, než je u něj obvyklé. Jenže pořád je to "jenom" western, můj ne úplně oblíbený žánr, je to film tradičně žánrový, takže mi skoro nemohl přinést kýžený zážitek. Trochu jsem s tím počítala, ale zároveň jsem trochu doufala, že by se to mohlo zlomit...
Margin Call
Margin Call
Margin Call rozhodně není filmem pro většinového diváka. Za toho se sice nepovažuji, ale i tak jsem se s filmem až dodneška míjela. Ne proto, že bych ho cíleně ignorovala, ale proto, že jsem ho ani nezaregistrovala. Oscarová nominace za scénář to změnila. Snímek má spoustu skvělých herců, kteří hrají uvěřitelné postavy, na své straně. To je zajisté plus. Jeho téma je na první pohled nudné, odtažité. Po celou dobu se parta byznysmenů z Wall Street baví o firmě, penězích. Jenže tvůrci podle mého dokázali, že i z takového tématu se dá vykřesat něco více. Mě to bavilo. Margin Call není zázračný snímek, kvalit filmu Wall Street (který jsem doposud neviděla) zřejmě nedosahuje, ale i tak je to zajímavý příspěvek, který stojí za to vidět.
Boot, Das
Ponorka
Wolfganga Petersona mám zaškatulkovaného jako režiséra ne příliš povedené Tróji a nepovedeného Poseidona, proto jsem na jeho dávnou a oceňovanou Ponorku byla zvědavá, i když to vůbec není typ filmu, jaký bych vyhledávala. Viděla jsem director's cut, který měl přes tři hodiny, a musím se bez mučení přiznat, že jsem občas hodně trpěla. Jinak ale chválím nový pohled na druhou světovou válku, který byl tentokrát z německé strany, no a také nesmím opomenout vynikající klaustrofobní atmosféru. Ale ani přes svoje viditelné kvality si mě Ponorka nezískala.
Dangerous Method, A
Sabina
Na Nebezpečnou metodu jsem se těšila od té doby, co jsem se dozvěděla, že se točí. O psychoanalýze a samotném Freudovi jsem leccos četla, na vysoké se tím několikrát zabývala v různých předmětech, takže jsem byla zvědavá spíše na tuto rovinu filmu. Chápu, že se jedná o fikční dílo (fikční nechápu ve smyslu "vymyšlené", ale ve smyslu "napodobující realitu" - film prostě nikdy nemůže být realita sama, ani dokumentární film ne), které má svá dramaturgická pravidla. Proto nebudu hodnotit a srovnávat, nakolik se tvůrci odchýlili od skutečnosti a nakolik si co pro potřeby filmu přibarvili. Když pominu tohle všechno, musím seznat, že rovina, na kterou jsem se těšila nejvíce, byla spíše potlačená. Místo toho se tvůrci soustředili na ženu jako původce sváru mezi Freudem a Jungem, což se mi až tak nepozdávalo. Po formální stránce nelze filmu moc co vytknout, ovšem já u filmů vždycky hledám silný příběh. Toho se mi nedostalo, snímek kolem mě proplul a hlubší stopu ve mně nezanechal, protože je chladný, vyumělkovaný a odtažitý.
A Better Life
A Better Life
Budu se asi posté opakovat, ale i tento film mi padl do oka jen díky oscarové nominaci, a to tentokrát pro Bichira, kterého jinak znám jako uhlazeného vládce podsvětí z Trávy. Nezjišťovala jsem, o čem snímek bude, stačilo mi vědět, že o Mexičanech - to už zhruba tušíte, jakým směrem se děj bude ubírat. Po nudnější první části přišla lepší druhá polovina s větším nábojem a lepším tempem děje, všechno to dokreslovala zajímavá hudba Desplata a patřičná atmosféra. Na mysl se mi drali Zloději kol anebo třeba Božské děti. Nemyslím si, že by film přinesl něco extra nového, ale špatný rozhodně není. Má příjemnou stopáž a já jsem si ho vcelku užila.
Tinker Tailor Soldier Spy
Jeden musí...
Opět jeden z těch snímků, které by mě asi nezaujaly na první pohled, ale na něhož jsem se podívala kvůli nadcházejícím Oscarům. Moje pocity jsou smíšené. Zaujal mě Gary Oldman, tvůrcům se podařilo dobře vykreslit atmosféru doby. Jenže bohužel se film táhne, dvě hodiny a kousek se jenom mluví a mluví, až vám z toho jde hlava kolem (a to mám jinak umluvená dramata ráda). A co víc, snímek je strašně nepřehledný a chaotický, tvůrcům se přede mnou podařilo dokonale skrýt motivace postav, vlastně samotný příběh byl tak trochu o ničem, jako by se nic nestalo a nic nevyřešilo. Přese všechny výtky však nakonec hodnotím poměrně vysoko, atmosféra a herci přece jenom udělají kus práce.
Das Leben der Anderen
Das Leben...
Moc dobře si pamatuji, když tenhle film přicházel do našich kin a já na něj četla pozitivní recenze. Zaujal mě už tenkrát, ale bůhví proč jsem jeho zhlédnutí o několik let odložila. Životy těch druhých mají na první pohled silný námět, který má co říct i českému publiku. Na pohled druhý se ovšem síla námětu ztrácí a rozmělňuje. Snímek mě nedokázal strhnout a patřičně zaujmout. Chyběly mi emoce, gradace děje, tísnivá atmosféra, cokoliv. Je to škoda, podle mě šlo z námětu vytěžit mnohem více.
Beginners
Beginners
Filmu bych si ani nevšimla, pokud by Christopher Plummer nebyl nominovaný na Oscara. Na jednu stranu jsem se nakonec těšila - nezávislé filmy mám ráda, na stranu druhou jsem se toho filmu trochu bála, protože sám o sobě až tak pozitivní ohlasy nevzbuzoval. Bohužel se naplnily spíše mé druhotné pocity. Začátky, to je snímek, který má na svědomí profesně nevyzrálý režisér, jenž má za sebou jen jeden neznámý celovečerní film, proto trpí množstvím nápadů, jež jsou sice samy o sobě dobré, ale ve výsledku je jich opravdu hodně. Taky děj není na můj vkus úplně učesaný - jako by film nevěděl, jestli je o otci, který konečně přiznal svou homosexuální orientaci a zároveň umírá na rakovinu, nebo o synovi, který se plácá ve vztazích i životě. A ve výsledku z toho všeho vzniká nuda v nezávislém balení. Tenhle film ve mně nic neprobudil, Plummer svůj part zvládl na výbornou, nápaditost by tu byla, ale jako celek to u mě nezafungovalo.
The Girl with the Dragon Tattoo
The Girl
Nečetla jsem knihu, neviděla jsem původní švédský film a abych byla upřímná, ani jedno z toho mě neláká. Americká verze Mužů, kteří nenávidí ženy je však povedená. Rooney Mara i Daniel Craig odvedli dobrou práci na poli hereckém, Fincher odvedl dobrou práci na režisérské sesli. Učinil z filmu dílo, které nenudí a dokáže udržet divákovu pozornost, i když má v podstatě předpoklady k tomu, aby nudit mohlo, protože to není látka, která by se na plátně vyjímala sama od sebe. Zkrátka a dobře, Fincher to měl pevně v rukou a na výsledku to je znát.
Rango
Rango
Loni se Pixar vytasil pouze s velice průměrnými až podprůměrnými Auty 2, tak bylo jen otázkou času, kdy přijde na scénu něco, co může jejich neotřesitelnou pozici ohrozit (i když dle mého už přišlo spoustu skvělých animovaných filmů i dříve, jen Pixar byl vnímán jako král z jakési setrvačnosti). Rango loni svůj úkol splnil a dost možná se stane letošním oscarovým vítězem, neboť konkurence není bůhvíjaká. I když Rango sám o sobě je skvělý film, takže myslím, že i kdyby větší konkurence byla, neztratí se. Co říct obecně. Rango zvolil cestu žánrem, který pro animované filmy není až tak obvyklý. Vidět western v tomto podání bylo osvěžující. A jako správný animovaný film má Rango spoustu cool hlášek, roztomilé postavičky a svoji veverku - skupinku našlapaných amigos s kytarou, kteří zároveň slouží jako průvodci dějem či jeho komentátoři.
Jodaeiye Nader az Simin
Nader a Simin
Íránskou kinematografii mám ráda, jejich filmy jsou jiné a skvělé, proto jsem se i na Rozchod Nadera a Simin nesmírně těšila. Líbilo se mi, jak se z původního tématu o separaci dvou dospělých lidí nakonec vyklubalo skoro soudní drama, které nekriticky odhalovalo vztahy v rodině a mezi lidmi obecně. Uznávám, že to mělo náboj a svou charakteristickou podobu, že to bylo zajímavé, jiné, dobře napsané. Ovšem má očekávání byla asi přehnaná. Snímek ve mně nezanechal hlubší stopu, jako se to už jiným íránským filmům podařilo. Cením si ho, myslím, že vyhraje Oscara a naprosto chápu všechna ocenění, ale nedokázala jsem si ho užít natolik, abych měla potřebu vidět jej znovu.
Trainspotting
Trainspotting
Další z filmů o drogách, což není téma, které bych úplně vyhledávala. McGregor k nepoznání, Boyle jako režisér, zajímavá forma, to už je jiná. A taky imdb žebříček umí nahlodat. Potěšilo mě, že příběh není čistokrevný doják. Ono to vlastně není ani drama, ale spíše komedie - v tom vidím přínos - podívat se na drogovou problematiku jinýma očima. Pak tu máme tu zmíněnou formální stránku. Spousta vychytávek, nápadů, zajímavá kamera, hudba (ne sama o sobě, ale její konkrétní použití) atd. Jenže když se vrátím k příběhu samotnému a odhlédnu od formy, tak musím zklamaně přiznat, že mě až tak nezaujal.