Le scaphandre et le papillon
Skafandr
Jsem ráda, že se takhle citlivého příběhu chytli Francouzi a ne hollywoodští tvůrci. Je to podobný případ jako Intouchables, které jsem viděla před pár dny. Příběh je dojemný a téma je divákovi naservírováno velmi jemně. Zpočátku mě nehorázně štvala subjektivní kamera, ale postupem času jsem si na ni zvykla a teď ji považuji za příjemné a zajímavé zpestření filmu. Oblíbená formulka "podle skutečnosi" snímku dodává na patřičné naléhavosti. Bylo to hezké, nelituji ani minuty (Skafandr a motýl jsem zaregistrovala při jeho premiéře a za těch pět let jsem na něj nezapomněla) strávené u tohoto filmu. Vyvstávající otázky o smyslu života potěší. Zvláštní, zajímavý film, skvělý Amalric. Chtělo by to ale větší emocionální zásah na mé straně.
High Noon
High Noon
Tohle je tuším mé druhé setkání s Fredem Zinnemannem, tentokráte jsme se potkali u klasiky a zároveň zástupce žánru, jehož nevyhledávám. Ovšem tento western se mi líbil. Příjemná stopáž je jen začátek, to hlavní a mnohem důležitější je příběh našlapaný od počátku, příběh, který se nezastaví a který je pořád nabitý nějakou akcí. Zkrátka a dobře, stále se něco děje a divák nemá šanci se nudit, jak se mi to u mnoha rozvleklých, byť klasických, westernů stalo. No a vidět suverénního Garyho Coopera jako neohroženého, oddaného a poctivého šerifa bylo taky příjemné.
Sherlock, Jr.
Frigo
Buster Keaton se v době své největší slávy mohl směle rovnat s ostatními umělci grotesky, Chaplina (ač ten se jí věnoval jen zpočátku kariéry) nevyjímaje. V mnoha ohledech je i překonával. Raději mám Friga na mašině, kterého jsem viděla už před pár lety, ale i Frigo jako Sherlock Holmes jako groteska skvěle funguje. Najdeme tu několik vynikajících nápadů, hlavně závěrečná honička je úžasná. Nelámu se smíchy, ale uchechtávám se, to myslím stačí. Keaton se opět předvedl, a to nejenom jako výtečný kaskadér.
The Princess Bride
Nevěsta
Je to můj třetí film Roba Reinera a musím říct, že mě zatím zaujal nejméně. Princezna Nevěsta je pohádka, která bude českému divákovi odkojenému na českých pohádkách místy připadat divná. I já, kdybych to měla shrnout, řeknu, že je to pošahaná pohádka. Zarámování filmu četbou knihy, no budiž, ale spíše otravná záležitost než oživení. Výprava - doufám, že to bylo cílené, protože jinak bych musela vytknout i to. Na jednu stranu pohádka působí amatérsky a na druhou stranu musím ocenit její humor a nadsázku. Herci mě nezaujali, ale některé postavy jsou zajímavé. Já jsem zkrátka v rozpacích. Vidím snahu o originalitu, ale neumím si to užít.
Carmen
Carmen
Moje zatím na nějakou dobu poslední (čtvrtá celkově) Carmen. I tady trochu hapruje příběh, přece jenom ho Mérimée napsal v 19. století, což si logicky vyžádalo svou daň - v tom století se prostě tímto stylem psalo. Je to místy naivní a nepravděpodobné. Každopádně je třeba říci, že ve španělských reáliích to funguje mnohem lépe než v Carmen Jones, která se odehrává v Americe a k níž má tento film nejblíže. Ocenit musím nádherné kostýmy a výpravu, pak také herce (nebo spíše zpěváky) a jejich výkony. O hudbě se snad zmiňovat nemusím, opera Carmen je jednou z nejlepších, obsahuje několik notoricky známých melodií... Tenhle film v sobě vášeň a napětí má, ač trvá dvě a půl hodiny, nenudíte se. A uznat jej dokáží i ti, kteří operu nevyhledávají.
Intouchables
Intouchables
Na tenhle film jsem se těšila, říkala jsem si, že mám loňskou zahraniční filmovou sezonu v malíčku, a přece přišel snímek, který mě zaujal, na něhož mě všichni upozorňovali. Intouchables v podstatě naplnil má očekávání. Francouzi umí zahrát na citlivou strunu tak, že film nespadne do škatulky laciných slzopudných dramat. Kdyby se to samé natočilo v Hollywoodu, nejsem si tak jistá výsledkem. Herecké duo se parádně doplňovalo a celý film byl prodchnut neuvěřitelným množstvím cynického humoru, což mám ráda. Já si na tohle dílo stěžovat nemůžu, v podstatě není nic, co bych nějak extra vytkla. Příjemný film a příjemný zážitek z něj.
Prénom Carmen
Godard
Na film Křestní jméno Carmen jsem se nedívala kvůli Godardovi, který je režisérskou legendou, ale kvůli tématu, snímek míním zpracovat v referátu. Zatím u mě jasně vede Carmen Carlose Saury, ta byla vášnivá a dynamická, jak má být. Carmen Jones Otto Premingera je zajímavá a jako muzikál funguje, ovšem hapruje tam příběh. Křestní jméno Carmen tedy hodnotím nejhůře. Ke Godardovi jsem si cestu doposud nenašla, ani tento snímek není výjimkou. Pozitivně hodnotím délku, ale i tak je film místy hodně nudný a nezáživný. Godard se snažil o vnesení co největší invence, ale u mě to nezafungovalo. To, že nám ukazuje nahé titulní hrdiny, je sice zajímavé, ale z filmu to umění nedělá. Je tu pár nápadů, které fungují, klasická hudba nezklame, zajímavé je užití tradiční červené barvy... Jenže jak jsem psala už stokrát. Zajímavá forma mě skoro nikdy nevytrhne, pokud nefunguje obsahová stránka. A ta podle mého skromného názoru prostě nefunguje.
Cool Hand Luke
Frajer
Není to můj první film s Newmanem, hereckou legendou, ale je to rozhodně jeden z těch jeho nejznámějších. Hned zpočátku musím říct, že s touhle klasikou se úplně neztotožňuji a cestu jsem si k ní bohužel nenašla. Ano, Newman je frajer (ať už v jakémkoliv slova smyslu), dívá se na něj pěkně, ovšem pro mě to je postava úplně mimo moje škatulky. Tím chci říct, že jsem si k ní nenašla cestu stejně jako k filmu samému. Frajer Luke má takový ten podtext, který vás donutí přemýšlet, což je vždy jedině dobře, ale jinak je to snímek rozvleklý, sem tam nudný, jenž nedisponuje žádným epickým, jímavým příběhem plným zvratů, což jsou věci, které u mě téměř vždy zafungují. Neříkám, že se mi apriori nelíbí žádné filmy, u nichž je to jinak, ale rozhodně to filmy s jiným druhem podání příběhu mají u mě těžší. Frajerovi Lukovi se tento aspekt překonat nepodařilo.
Strangers on a Train
Hitch
Tohle je tuším můj jedenáctý film z dílny Alfreda Hitchcocka, mého oblíbeného režiséra, který jsem viděla. Hitchcock sám nezklamal. Naservíroval nám klasickou noirovku, myslím, že ani nijak nevybočil ze svého standardně kvalitního režírování. V podstatě to všechno funguje, ovšem nemůžu se zbavit pocitu, že hlavně konec filmu byl takový naivní, nedotažený. Ano, můžeme se ohánět dobou vzniku, ale i tak myslím, že i s ohledem na datum uvedení snímku to mohlo být lepší. Klasika, která neurazí, ale ani nenadchne. A že Hitchcock nadchnout uměl. Ostatně i tento film pozvedá především on.
Carmen Jones
Carmen
Chystám se psát jednu seminárku o indigenizovaných adaptacích a vybrala jsem si k tomu Carmen, protože to je látka vděčná a nejen ve filmech stokrát omílaná. Postupně nakoukávám různé snímky a Carmen Jones v mém výčtu nemohla chybět. Je rozhodně zajímavé sledovat, jak se s tradičním tématem popasoval režisér Preminger, který z Carmen pro tentokrát udělal černošku. Carmen je v tomto filmu tradičně vášnivá a přitažlivá, láme mužská srdce na počkání. Pro mě bylo překvapivé, že se ve filmu, i když se tam objevují četné davové scény, nezjeví ani jeden běloch. Ocenit musím hudbu. Dynamická, melodická, rytmická, známá i neznámá, dobře zazpívané písně. S příběhem samým je to horší, nepřekvapí, ale ani neurazí. Stejně si myslím, že on není stěžejní.
Triumph des Willens
Propaganda X umění?
Těžké, přetěžké hodnotit tento film. Během hodiny a tři čtvrtě jsem se pokusila oprostit od jakéhokoliv historického kontextu a soustředit se čistě na film jako takový. Asi se mi to podařilo. Snímek Triumf vůle je sice propagandou toho nejtěžšího kalibru a na této rovině ho lze jednoduše odsoudit a asi to bude správné. Je nebezpečný v tom, jak všechny ty hrůzy doby minulé maskuje nádhernými obrazy, krásnou a tklivou hudbou, procítěnými projevy o tom, jak se všichni budou právě teď mít dobře, jak ukazuje nadšené davy věřící v lepší zítřky. Film hraje na city a diváka sráží svou monumentálností na kolena stejně, jako to dělaly například církevní stavby - všechny ty ohromné chrámy, jejichž poselství v tomto bylo jasné. Ideální film pro polemiku na téma dokument a etika. Výtečná a inovativní forma a hrůzný obsah na druhé straně. Je na každém, jak se s tímhle filmem vyrovná.
Exit Through the Gift Shop
Banksy
Fenomém Banksyho mě zhruba do doby před měsícem úspěšně míjel a nebylo to nijak cílené. Dostala jsem se k němu přes seminář z filozofie umění - tam mě Banksy jako osoba/umělec ihned zaujal, a proto jsem uvítala možnost podívat se na dokumentární film věnující se jeho osobě a street artu obecně. Thierry Guetta je velice vtipným a příjemným společníkem po čas celého filmu. Snímek sám až tak úplně o Banksym není - což mě trochu zamrzelo. Jinak je to ale dílo příjemné, které přináší humor, zábavu, ukáže vám umění (a je to vůbec umění?), navíc vám vyvstanou na mysli mnohé méně i více provokativní otázky. Akorátní stopáž a zajímavý film.
Ikiru
Žít
Tak s tímhle filmem jsem se dneska natrápila a opět bohužel musím potvrdit to, co už dávno vím - Kurosawa se mi zatím ne a ne trefit do vkusu. Stejné to bylo i s Kubrickem, který si mě nakonec získal, tak uvidíme, jestli mě podobné "prozření" čeká i s japonským tvůrcem. Opět vidím zajímavou režii, typický styl, zvláštně a netradičně vystavěný příběh, zkrátka a dobře vidím spoustu formálních kvalit, které se netýkají jenom toho, co teď spěšně jmenuju. Jenže tahle celá poetika se opět míjí se mnou jako divákem, neumím se do toho ponořit, neumím si to užít a většinu času se nudím. Tak třeba zase někdy příště.
Al X Robert
Mann se neřadí mezi mé oblíbené režiséry, protože se většinou míjíme v žánru. Na Nelítostný souboj jsem se ale těšila, a to především kvůli Alu Pacinovi a Robertu De Nirovi. Ti sice také nepatří mezi mou top ten mezi herci, avšak jejich kvality nelze přehlédnout. Obávala jsem se i stopáže, ale ani ta nakonec nebyla překážkou a já si film užila. Je to příjemné, chytré kriminální drama korunované bezva herci. Samozřejmě z toho šlo vykřesat mnohem více - hlavně ze "souboje" herců, který se odehrával především v nekontaktní, tudíž ne tak vypjaté rovině. I tak se mi ale Nelítostný souboj líbil.
Chronique d'un été
Kronika
Někdy stojí za to podívat se na něco naprosto mimo mainstream. Pokud je to navíc manifest tak zásadního hnutí, jakým cinéma-vérité zajisté bylo, pak to za to stojí o to více. Kronika jednoho léta nás zavádí do Francie mezi běžné lidi, kteří jsou konfrontováni otázkou, zda jsou šťastní. Lidé jsou různí a různé jsou i jejich odpovědi, které se odvíjejí od toho, co prožili. Postupně se blíže seznamujeme s více lidmi a film se promění ve sled epizod z života účinkujících. Tu zajímavých, tu zajímavých méně. Oceňuji, jak se osobní rozhovory dotýkají obecnějších problémů, jako byla válka v Alžíru či rasové problémy ve Francii. Líbila se mi i poslední scéna, kde jsme svědky bezprostředních reakcí účinkujících na celý film, který právě zhlédli. A závěrečné úvahy samotných tvůrců jsou jen třešničkou na dortu. Po formální stránce se jedná o skvost, po stránce scenáristické to místy dost vázne a nudí, takže lepší průměr až mírný nadprůměr, to je Kronika jednoho léta.
Per qualche dollaro in più
Dolarová trilogie
Leoneho dolarovou trilogii nakoukávám (netradičně) odzadu. Na druhou stranu je třeba říct, že se dívám podle klíče známost/kvalita snímků. Zatím to platí. Film Hodný, zlý a ošklivý se mi líbil více, ovšem Pro pár dolarů navíc mu zdatně sekunduje. Je to Leoneho typicky kvalitní dílo (ne ke všem jsem cestu našla, ale tady se mi to zatím daří) se všemi kýženými znaky. Hudba Morriconeho je brilantní, snímek sám nepostrádá napětí a umně následuje žánrové charakteristiky. Leoneho ruka byla jistá. Myslím, že je to on, kdo "udělal" Eastwooda, a to především díky svému režisérskému umu. Na něj i Van Cleefa byla radost pohledět - a Van Cleef se mi líbil ještě o trošičku více.
Yojimbo
Kurosawa
Můj třetí Kurosawa. Ani tento snímek mě však nedokázal přesvědčit. Na vrchol zatím stále stavím Rašomona. Tělesná stráž má výbornou formální kvalitu, ostatně jako spousta východoasijských snímků. Má svou poetiku, ta je ovšem západnímu divákovi včetně mě většinou na hony vzdálená. Příběh je díky mnoha intrikám trochu zmatečný a celkově je Tělesná stráž často spíše nudná než plná napětí, jak by to asi u samurajských filmů mělo být.
Witness for the Prosecution
Wilder
Billy Wilder zkrátka nemůže zklamat a já moc dobře vím, proč ho mám ve své top desítce režisérů. Zpočátku jsem ani nevěděla, co se pod vcelku nenápadným názvem a snímkem, který není tak profláknutý jako třeba Wilderovo Někdo to rád horké, skrývá. A přišlo milé překvapení. Soudní drama, jak má být. Báječní herci, napínavé scény, patřičná atmosféra. A dost šokantní závěr, protože ten neodhadne asi nikdo. Dvanáct rozhněvaných mužů to sice není, ti jsou pro mě stále špička, ale i tak je Svědek obžaloby vysoce nadstandardní film, jemuž k dokonalosti chybí jen málo.
Stand by Me
Stand By Me
Sám King o této adaptaci hovoří jako o nejlepší, která podle jeho knih vznikla. Posoudit to nemůžu, protože jsem nečetla předlohu The Body. (Každopádně je třeba mít na paměti, že když King hodnotí úroveň adaptace, nelze to brát z pohledu filmového kritika/fanouška, který mezi sebou porovnává jeho filmy jako takové. Pokud chceme vzdorovat jeho názoru, je třeba načíst knihy, pak se podívat na filmy a hodnotit převod mezi dvěma médii.) Teď k filmu. Když se zaměřím na filmy jako takové a porovnám je, vidím Osvícení, Zelenou míli, Shawshank na špici a Stůj při mně za nimi, ovšem pokud zmíněné snímky byly na 90 nebo 100 %, tak Stůj při mně si zaslouží přinejmenším 80 %. Krásný a dojemný příběh, v němž vůbec nejde o mrtvolu a kde dobrodružná linka je jenom přídavkem k tomu, co se skrývá níže - k přátelství čtyř malých kluků, jejich vzájemné lásce a obětavosti. Je v tom síla. Je v tom vtip. Hrají tam nadaní mladí herci a třešničkou na dortu pro mě byl soundtrack přesně podle mého gusta.
Great Escape, The
Útěk
Na válečné filmy se dopředu nikdy netěším, protože mě nenaplňují. Tak trochu jsem doufala, že Velký útěk bude výjimkou, ale nebyl. Ano, máme tu herecká esa a slavného režiséra, ale máme tu taky spoustu věcí, přes které se neumím přenést. V prvé řadě je to délka a nudnější první část. Vlastně jediná pro mě opravdu napínavá pasáž byl samotný útěk tunelem. Konec jsem tušila, takže ani jím mě film nemohl dostat na kolena. Pak další věc. Chápu, že film není dokument a dokument není obraz reality, ovšem i tak mi vadilo vylíčení nacistického tábora. Nacisti jako hodní strejdové a tábor sám málem jako místo pro dovolenou... Možná to vypadá, že ten film jenom haním. Tak to není, cítím úctu a vidím spoustu kladů, ovšem vidím i ty zápory, díky nimž dávám nakonec hodnocení, jaké dávám.
Tonari no Totoro
Miyazaki
Tohle je tuším můj třetí film od Miyazakiho, ale pořád platí, že žánr anime není mým šálkem čaje. Totoro je film s jednoduchým příběhem, ovšem především pro mladší diváky musí být přímo nabit fantazií a snová rovina je musí uhranout. Já jsem si užívala hlavně scény s "plyšákem" Totoro, častokrát jsem se uchechtla, ale kdybych se měla na film Můj soused Totoro podívat globálně, po stránce dějové mě tolik nenadchnul. Bylo to pěkné, ale všechno to kolem mě tak hezky proplulo a jaksi nemám potřebu vidět tento film znovu. To se spíš podívám na další, nejen Miyazakiho, kousky.
Living in Oblivion
Buscemi
Na Život v oblouznění jsem dostala tip, snímek mě hned zaujal, tak jsem se na něj mileráda podívala. Hledala jsem zrovna něco krátkého, nenáročného a spíše zábavného. Většinou u filmů toužím po silném příběhu, ale když vidím snímek tak nabitý nápady, snímek, u něhož si režisér doslova hraje s diváky, musím to ocenit. Steve Buscemi jako tradičně nezklamal. Opět hraje divného chlapíka a opět je naprosto nezapomenutelný. Čiší z toho láska k filmovému řemeslu, ale i inteligentní humor, a to mám ráda.
Lektionen in Finsternis
Herzog
Ten den jsem měla po filmové stránce náročný, proto jsem si možná nemohla stroprocentně vychutnat Herzogův dokumentární film Lekce temnoty. Každopádně jsem se snažila vnímat maximálně. Filmové eseje jsou na percepci náročné vždycky. Lekce temnoty má zajímavé téma, které je ještě zajímavěji podané. Herzog není prvoplánově dojímavý. Téma války v Zálivu podává z pohledu, jenž nevede směrem od jednotlivých postižených lidí. Naopak se snaží pokrýt skutečnost jako celek. Jediný člověk, žena, které zavraždili manžela, všechno bere jako boží úděl. Proto ani ona dostatečné emoce nepřinese. Není to chyba, je to jen jiné. Hudba je parádní. A celkově to má zvláštní náboj - jen se musíte dobře uvolnit a pak si tu duchovní rovinu vychutnáte do sytosti.
Eyes Wide Shut
Kubrick
Z tohoto filmu jsem měla strach. Přece jenom je to Kubrick, kterého uznávám, ale jehož ne všechny filmy mě dokázaly zaujmout tak, jak se na režiséra světového formátu sluší a patří. Navíc přede mnou byla vidina 159 minut v potemnělém sále, večer. A já u filmů umím v tuto dobu snadno usnout. Naštěstí se ani v nejmenším mé obavy nenaplnily. Kubrickův poslední film, jehož uvedení se sám nedožil, se mi líbil. Bylo parádní sledovat Kidmanovou a Cruise v takto netradičních rolích. Zvláště když z Kidmanové je dnes vosková figurína a z Cruise minimálně podivín. Jenže tady jim to slušelo a dobře hrálo. Když se zaměřím na Kubricka, obdivuji jeho odvahu ukázat věci nepřikrášlené, neuhnutí s kamerou, když se zobrazují neestetické, kontroverzní a bůhví jaké věci. A taky musím říct, že mě plných sto padesát devět minut bavil a poutal k plátnu, takže můj včerejší filmový zážitek je více než příjemný.
My Week with Marilyn
Marilyn
Tímto snímkem zakončuji svou oscarovou sezonu, protože jsem už viděla všechno, co by aspoň za něco mohlo stát. Můj týden s Marilyn mi připravil zakončení vcelku příjemné. Že to nebude klasický životopisný film, jsem věděla, proto mě pojetí snímku nijak nepřekvapilo. Je dobré se předem připravit na to, že Můj týden s Marilyn nejde do hloubky, ale je to jenom krátká epizoda a ochutnávka z života kontroverzní herečky. Michelle je dobrá, já ji mám vcelku ráda, ale uznávám, že na Oscara to asi není a že samotná Marilyn měla ještě něco více než ona. Bavila mě především první část filmu. Přišel vtip a lehkost, bylo to zábavné. Myslím, že název správně odkazuje k tomu, že hlavní postavou je tu mladý Colin, u něhož tvůrci pěkně zobrazili životní zrání zpočátku tápajícího a nemotorného mladíka. A ještě oceňuji to, že snímek zobrazuje zákulisí natáčení, což je jistě lákavé. Bohužel se však lehkost postupně vytrácela, tvůrci jen vrstvili a vrstvili, ale děj negradovali, což Mému týdnu s Marilyn hodně ubírá. Jinak je to film povedený. Mnohem, mnohem lepší než například Železná lady, která se také snažila být netradičním životopisným filmem.
Verze 3.3.0 All Rights Reserved
Podmínky užití | Reklama
RSS | Kontakt | FAQ
0.022 sec. (PHP: 51% SQL: 49%)
