Romeo and Juliet
Romeo a Julie
Kdo by neznal Romea a Julii. Knihu jsem četla před několika lety, ale filmovou adaptaci jsem neviděla snad žádnou. Kde začít, než u nejlépe hodnocené a dnes už klasické Zeffirelliho verze. Snímek upoutá tklivou hudbou, neokázalou výpravou a spíše komornějším pojetím, které mu sluší. A především, a to je hlavní deviza tohoto filmu, jsou skvělí herci. Oba mladí, krásní, funguje mezi nimi chemie, a tak to má být. Přesvědčivé, uvěřitelné.
Rope
Hitchcock
Hitchcock patří mezi mé oblíbené režiséry, z jeho filmografie jsem zhlédla nespočet snímků. V Provazu jde cítit Hitchcockův potenciál, zároveň z něj sálá jakási společenská kritika, filozofie, ale i ironie a nadhled. Hraje si s formou a příběh spíše upozadí, což se zrovna u mě neshledává s úspěchem. Přišlo pár typicky mrazivých scén, v podstatě víte, jak to celé dopadne, ale zajímá vás, jak se k tomu dojde. Je to rozhodně pozornosti hodný počin, ale z mistrovy dílny mám raději jiné kousky.
Horrible Bosses
Bosses
Podobně přisprostlých komedií, které si s ničím neberou servítky, se v poslední době objevilo více. A dobrým znamením je, že nejsou trapné. Šéfové na zabití rovněž balancují na tenké hraně, nesklouzávají, ale přesto jsou v tomhle podžánru slabším kouskem. Mou největší motivací, proč se na ně podívat, byla účast Kevina Spaceyho. Proti němu nemůžu říct ani popel, ale film sám mohl mít daleko větší grády, šťávu, hlášky, cokoliv. Vcelku příjemné, ale nijak zapamatovatelné dílko s náznaky nekonvenčnosti.
Dog Day Afternoon
Dog Day
Sidney Lumet byl pro mě vždy zárukou kvality, ale tímhle filmem si reputaci trochu pokazil. To, že se snímek inspiroval skutečností, většinou laťku hodně pozvedá, jenže Psímu odpoledni tenhle fakt moc nepomohl. Lumet už minimálně jednou prokázal, že umí rozehrát takřka bezchybné drama s pár herci a jednou místností, ale Psí odpoledne, ač má stejné předpoklady, kvalit třeba Dvanácti rozhněvaných mužů zdaleka nedosahuje, což je škoda. Pro mě je to zdlouhavý snímek bez náboje, s chabou atmosférou a nudnými pasážemi. Pacino předvedl svůj standardně dobrý výkon, ale pro mě to nikdy nebyl TEN herec, jehož filmy bych cíleně vyhledávala. Chápu, že v dobovém kontextu mohlo Psí odpoledne vyvolat skoro poprask, dnes ho mnozí uznávají jako výtečnou klasiku, ale já se mezi ně nezařadím.
Good Will Hunting
Will
Dneska jsem, při svém filmovém absťáku, potřebovala dobrý snímek jako sůl. Musím říct, že jsem se při výběru nespletla. Je v tom filozofie a spousta důležitých životních pravd, Dobrý Will Hunting vás donutí přemýšlet. Kvalitně vystavěný scénář, pár zapamatovatelných scén, emoce, přitom to na pilu netlačí. Krásná hudba, sympatičtí herci, především Robin Williams, kterého mám zaškatulkovaného spíše v komičtější poloze. Tenhle film mě potěšil a myslím, že jsem jej neviděla naposledy.
Big Sleep, The
Noir
Další noirovka, která šlape, jak jí žánr káže. Jenže já už jsem noir filmů viděla tolik, že mě máloco uhrane. Hluboký spánek není špatný, ale pro mě není ani ničím objevný. Ano, je tu parádní charismatický Bogart, jakés takés dobře se stupňující tempo, atmosféra, ale na druhou stranu trochu překombinovaný děj a opravdu nic, kvůli čemu bych před Hlubokým spánkem musela kleknout. Kvalitní žánrovka, těch je ale hodně.
Festen
Festen
Rodinná oslava mě lákala už nějaký ten pátek. Moc severských filmů jsem sice neviděla, ale vím, že většinou stojí za to. Tenhle kousek to potvrzuje. Neskutečně dusná atmosféra, kterou dokreslují všechny dogmácké formální prvky, kamera, schválně nedokonalý zvuk apod., ale i herecké výkony, opravdu tíží divákovo srdce. Postupně vyvěrá jeden hnus za druhým, rodinná přetvářka nestačí maskovat nic. Mrazí vás (z pohledu člověka nepříjemně, z pohledu filmového diváka příjemně). Bohužel jsem na konci čekala větší výbuch emocí a grandiózní finále, které nepřišlo. Jinak ale silný zážitek. Navíc teď Rodinnou oslavu hrají u mých milovaných Bezručů, což mě láká snad ještě více. Tuším, že v divadelním podání, a navíc u nich, to bude bomba.
Diaboliques, Les
Clouzot
Nedávno jsem viděla Clouzotovu Mzdu strachu, která je ceněná ještě více než Ďábelské ženy, ale zkalamala mě. Naopak Ďábelské ženy mě mile překvapily. Tahle noirovka s prvky hororu, thrilleru a krimi si po celou dobu i přes své pomalé tempo (které mě jinak u filmu spolehlivě odrovnává) drží tísnivou atmosféru a nenudí. I když jsem onen zvrat uhádla dávno před samotným strhujícím finále, necítila jsem se nakonec nijak ošizená a zklamaná, ale tak nějak zvláštně filmově uspokojená.
Strada, La
La Strada
Můj třetí Fellini. Navíc jsem se k němu vrátila brzy po Cabiriiných nocích, a to přesně, jak jsem si slíbila. Hlavní role se zde opět ujala Felliniho manželka Giulietta Masina. Opět zahrála na výbornou, přesto byla svou polohou hodně podobná Cabirii. Silný příběh o prostoduché a mravně čisté Gelsomině staví na protikladu ní a hrubiánského Zampana. Z toho vyvěrá ne spád dějových zvratů, ale hromada vnitřních pohnutek a utrpení, o kterých budete vy, diváci, nuceni přemýšlet. Zobrazení poválečné Itálie, spodiny, to vše je až realistické. I tak mě ale Silnice bavila o trochu méně než zmiňované Cabiriiny noci, které mi ukázaly, že Fellini nemusí být jen odtažitá nuda (viz 8 a půl).
Casino
Scorsese
Scorseseho Mafiány jsem viděla před nějakým tím měsícem, ale nepamatuju si na ně úplně dokonale, proto nebudu srovnávat. Casino je podobného ražení, dokonce jsem zhlédla spoustu dalších snímků jako je tento. Už si na tenhle styl pomalu zvykám a také Scorsese mě začíná bavit. Casino stojí na skvělém De Nirovi a tradičně úžasném Joe Pescim, který mě zajímá čím dál tím více. I když mě z tříhodinové stopáže braly mrákoty, Casino plynulo rychle. Nikde moc nedrhlo, pořád nabízelo akci, mělo spád, přineslo zajímavý a v dobrém slova smyslu komplikovaný příběh. Momentálně si nevybavuji film, který by měl dva ústřední vypravěče, takže tohle hodnotím jako zajímavý nápad. Klasická gangsterka, která odsýpá a možná přinese i něco více. Málem bych zapomněla - Casino má parádní soundtrack.
The thing
Věc
Zase jsem se podívala na film, jehož žánr mi úplně nevyhovuje. Tahle hororová klasika s prvky sci-fi je sice kultem, který v kinematografii má své místo, ale mi se potvrdily mé obavy - Věc se mi do noty netrefila. Námětem mi to hodně připomínalo Akta X, zvláště díl Ice, který je vůbec jedním z nejlepších, ale i první film, který miluju. A při porovnání z toho Věc vychází jako místy unylá, nudná, často skoro bez atmosféry. Nesympatické postavy a nesympatičtí herci to taky nevytrhli. Nijak mě to nestrhlo a bylo mi v podstatě jedno, jak to skončí. Tak vysoká hodnocení zrovna u tohohle filmu moc nechápu. Ale na svou dobu má Věc kvalitní masky, triky, celkový vizuál, to zase musím uznat.
Secreto de sus ojos, El
Oči
K tomuto filmu jsem zpočátku byla, i přes jeho relativně vysoká hodnocení, skeptická. Ale argentinský snímek nevidíte každý den, že, tudíž jsem se nakonec odhodlala podívat. Více méně nelituji. Je to spíše klasicky vystavěný krimi/thriller, který oplývá pár zajímavými nápady, bavila mě však ta romantická linka, jež tomu z mého pohledu dodávala trochu něco více. Líbil se mi hlavní herec Ricardo Darín. Ač jsem se místy nudila, něco mi naopak skoro vyrazilo dech. Když to vezmu kolem a kolem, moje obavy naplněny nebyly.
Notti di Cabiria, Le
Cabi
Fellinimu neholduji, a proto se ke každému dalšímu filmu, který natočil, docela přemlouvám. Cabiriiny noci mě však mile překvapily. Naposledy jsem viděla 8 a půl a tohle bylo mnohem, ale mnohem lepší. Především tu byl příběh, který mě bavil. Silná, trochu humpolácká a diblíkovská, ale v jádru dobrá a hodná hlavní hrdinka, jež byla ještě lépe zahraná, prostě zaujme. Konečně jsem našla Felliniho snímek, který by pro mě nebyl odtažitý, zdlouhavý a nudný. Jsem spokojená a loučím se s ním s dobrým pocitem, dokonce s nutkáním pustit si něco dalšího z jeho rozsáhlé filmografie.
Butch Cassidy and the Sundance Kid
Western
Ten film rozhodně není špatný, ale od westernové legendy, ač sama westerny příliš nemusím, jsem přece jenom čekala více. Raději mám akčnější snímky, jmenovat můžu třeba V pravé poledne nebo Hodný, zlý a ošklivý. Tenhle příběh plynul místy moc pozvolně a nepřinášel mi tak kýžené emoce, jen zašedlost, drsnost (ta ale zase koresponduje s místem a jeho atmosférou). Ústřední duo je sympatické a skvělé, o tom snad není pochyb. Líbily se mi formálně výtečně udělané vsuvky, které působily ozvláštňujícím dojmem, hudbu bych také hodnotila hodně vysoko. Myslela jsem ale, že jako celek to u mě bude fungovat lépe a že mě to více zasáhne.
The Avengers
Avengers
Nebýt toho, že jsou Avengers tak vysoko nejen na imdb, že pobláznili snad celý svět nebo alespoň Ameriku, tak by mě tenhle fenomém asi minul, přece jenom nejsem cílová skupina. Jenže zmíněné charakteristiky pro mě nakonec byly důvodem pro navštívení kina. Co jiného než takovou popcornovou lahůdku tam hledat, že. V rámci svého žánru Avengers rozhodně nezklamali, jsou našlapaní od začátku do konce, nešetří akčními scénami ani vtipnými hláškami, do toho připočtěte sympaťáka jako Downey Jr. a máte jasnou letní hitovku. Moje očekávání byla naplněna, avšak s tak vysokým hodnocením se neztotožňuji.
Ballon rouge, Le
Poetika
Už dlouho se nestalo, že by se mi nějaký poetický film tak moc trefil do noty. Červený balónek je milý, dojemný, jdoucí až na dřeň. Skoro archetypální použití barev, sympatický klučina, působivost.
Earth
Earth
Earth, prostý název dokumentu, který směle soupeří s fikčními filmy, což se zase tak často nestává. Musela jsem ho vidět. Předem jsem očekávala spíše jímavou hudbu, vymazlené záběry a zvířecí podívanou, proto mě relativní absence edukativního potenciálu nezaskočila a vlastně mi to ani nevadilo. Výše uvedené charakteristiky totiž Earth naplňuje do puntíku. Tento dokument se pohybuje na šikmé ploše - pro někoho je té prvoplánové kýčovitosti už moc, u mě Earth pomyslnou hranici ještě nepřekročil. Já si ten film užila, i když linka "zachraňme Zemi" mi už tolik po chuti nebyla...
Salaire de la peur, Le
Mzda
Mzda strachu není příliš známý film a i mě by asi minul, kdyby nebyl v imdb top 250. Nevěděla jsem, do čeho jdu. Chvílemi jsem si říkala, jak může být jízda autem nervydrásající (holt naložení výbušninami je naložení výbušninami), ale tyhle pocity mi moc dlouho nevydržely. Film se chvílemi vlekl, titulní postava mi byla protivná. Mělo to atmosféru, ale ta nevydržela celou dobu. A v jednu chvíli bych ani nevěřila, že dokážu být tak škodolibá.
Scarface
Pacinova tvář
Už dopředu jsem tušila, že tohle opět nebude film podle mého gusta. Remake Hawksovy Zjizvené tváře se sice všeobecně považuje za kultovní film, ale mě až tak nezaujal. Ano, Pacino nezklamal a byl přesvědčivý, ale film sám, ona sonda do nitra mafiána, to už tu několikrát bylo, a proto mě to nijak nepřekvapí nebo nenadchne. Brutalitou sice Zjizvená tvář nešetří, přesto tenhle film nepovažuju za dílo, které bych měla potřebu vidět znovu. Ty tři hodiny u něj jsem místy protrpěla, místy jsem se nudila. Mé, zřejmě první, setkání s De Palmou tak bohužel nedopadlo úplně nejlépe.
Beauty and the Beast
Disney
Tahle Disneyho klasika mi do sbírky dosud chyběla. Těšila jsem se a snímek mě nezklamal. Disneyho kreslenou animaci mám ráda, mezi moderní počítačovou animací dnes působí jako zjevení, a protože je to celkově kvalitní film, obstojí i desítky let po premiéře. Příběh je dojemný a poučný, jak to u pohádek bývá. A rozhodně není vhodný jen pro děti. Hudba je krásná a písničky všemu dodávají šmrnc.
Night of the Hunter, The
Noir
Vynikající noirovka, která se drží žánrových konvencí, ale přesto dokáže překvapit. Ani nepamatuju, kdy jsem u nějakého filmu noir prožívala takové napětí a strach. Robert Mitchum je správně ďábelský a patří mezi největší padouchy filmové historie. Já osobně se těšila, až uvidím starší a mluvící Lillian Gish, kterou mám zafixovanou především díky Griffithovi a jeho němých filmům. Atmosféra snímku skvěle funguje, napětí se stupňuje, i když první polovina je lepší a ke konci film trochu ztrácí dech. Tak významné dílo, a přece myslím, že tolik známé, ke škodě věci, není...
The Bourne Supremacy
Agent 2
Po jednodenní pauze jsem zhlédla druhý díl prozatimní trilogie s agentem Bournem. Musím trochu zklamaně konstatovat, že se mi líbil méně než jeho předchůdce. Snímek sám je sice pořád hodně nadprůměrný, chytlavý, vcelku inteligentní a i přes svoje žánrové škatulky mě dokáže bavit, ale už to nebylo ono. Bournův mýtus má narativ vystavěný podobně jako první díl, opět se dočkáme efektních záběrů a honiček, ale po celou dobu jsem měla neblahý pocit, že tohle už tu jednou bylo. Film mě pohltit a překvapit už nedokázal.
The Bourne Ultimatum
Agent 3
Ihned po zhlédnutí druhého dílu jsem se podívala i na třetí díl a soukromě si tak uzavřela sérii o agentu Bourneovi. Dvojka mě nenadchla, i když to je stále vysoce nadprůměrný film, a proto jsem ráda, že trojka zvedla laťku nejvýše, jak to jen šlo. Určitě se jedná o nejlepší díl trilogie. Damonovu roli mu leckdo musí závidět, on se svého úkolu zhostil na jedničku. Trojka má asi nejspletitější děj, ale rozhodně není nepřehledná. Kdybych měla jmenovat další charakteristiky, asi bych se jen opakovala - je to chytré, chytlavé... Ještě jsem myslím ani u jednoho z těchto filmů nezmínila hudbu, tak to udělám teď. Ke snímku sedí jako ulitá. Greengrass měl režii pevně ve svých rukou a já mu tleskám, že dokázal takový kolos ukočírovat.
The Bourne Identity
Agent
Konečně jsem se dohrabala k tomu, abych se podívala na dnes už klasickou (zatím) trilogii s agentem Bournem (kterého hraje Matt Damon). Že je to kvalitní série, to je jasné předem. I já, ač akční žánr nevyhledávám, jsem si první díl užila a tuším, že i další dva mi sednou. Je to chytré a dynamické. Postavy jsou dobře vykreslené a jde o velice chytlavou špionážní jízdu.
Ran
Ran
Můj pátý Kurosawův film, který je svým vzezřením dost podobný jeho předchozím snímkům a jasně tak zapadá do režisérovy poetiky. Líbil se mi více než Tělesná stráž a Žít, které jsem viděla nedávno. Převedení Shakespeara do japonských reálií už u Kurosawy jednou fungovalo, tahle variace na Krále Leara opět funguje a nezdá se, že se jedná o západní motiv. My jej známe i z českých pověstí anebo pohádek a nelze se nezeptat, zdali se nakonec nejedná o tak univerzální téma, jež funguje napříč civilizacemi. Přidání šaška, postavy pro Japonsko naprosto nezvyklé, bylo zajímavým tahem. Výtky mám ke stopáži a nepřehlednosti filmu. No a jak už to tak bývá, opět jsme se s Kurosawou spíše minuli, než aby mě dostal na kolena. Později mu dám další šanci a uvidím, zatím mě nejvíce baví Rašomon.
Verze 3.3.0 All Rights Reserved
Podmínky užití | Reklama
RSS | Kontakt | FAQ
0.136 sec. (PHP: 92% SQL: 8%)
