Skogen
Garfield: A Tail of Two Kitties
Reklama na zívající odpoledne
Animované filmy mám rád. Podle tohoto jednoduchého sdělení by bylo možno říct, že Garfielda mám rád jenom trochu, protože je také animovaný tak trochu. Ale jako všechno na světě je i toto daleko složitější a tak důvod, proč mám k filmovému Garfieldovi vlažný vztah, tkví v něčem jiném než v rozsahu animovaných prvků. A začnu pěkně zostra. Garfield 2 je totiž zoufale nudný. Podle příležitosti machiavellisticky jednající přitloustlý kocour totiž nedodává filmu naprosto žádný spád a "vyčůrané" chování je, pravda, úsměvné, nikoliv však k popukání, už proto, že i vtip se scénou vleče lenivě, jako hlavní hrdina sám a nenabízí absolutně žádné překvapení. Děj je zcela předvídatelný, nepřinášející vůbec nic neotřelého, kvůli čemuž zcela pozbývá poutavosti - záležitosti, kterou by jakýkoliv příběh ze své podstaty bez diskuze disponovat měl. Film zpracováním pravděpodobně zaujme zvířátkům nakloněné děti školkovského věku - možná, moje děti si po čtvrthodině šly hrát s kostkama (já jsem ještě chvíli tvrdohlavě koukal), bohužel však podle mého názoru není na místě dávat mu přívlastek "rodinný", protože starším členům toho narozdíl od jiných animovaných počinů mnoho nenabízí. ..A podle mých zkušeností vlastně ani těm mladším.
Crow, The
Vrána lepší sýčka...
Vráno, vráno, černý ptáku, nechceš sýra do zobáku? Nechceš! Tady běží o něco jiného. Syrově melancholická temná záležitost, harašící skrytě tak trochu v hlavě každého metalisty, dokud to nepřekousne a nezačne být aspoň trochu konstruktivní, je jedním z mála filmů využívajících divoké reálie a těžce pesimistické vize tohoto hudebního směru. Umrlý Eric Draven (Brandon Lee), navrátivší se z onoho světa, aby pomstil příkoří spáchané na životě svém i jeho milé, s nabroušenou kytarou vysedávající v temné mlze na bizarních stavbách vysoko nad hlavami grázlů a snovající tesknou pomstu, než s tváří pomalovanou barvami odplaty k hrůze provinivších se svou pomstu vykoná, veden archetypálním symbolem záhrobí - vránou, je nezapomenutelnou postavou. Filmu bohužel udělala jedinečnou marketingovou službu tragická událost, při níž Brandon Lee zemřel. Údajně při natáčení došlo k záměně slepých nábojů za ostré. Kdo ví, zda by měla "The Crow" i bez oné nešťastné události takovou pověst, jakou má nyní. Každopádně, souhrnem všeho dohromady, se jedná o skutečnou kultovní záležitost.
Starship Troopers 2: Hero of the Federation
Áááááágrrrrr....
tsssfrrrrrr, ueéééeáááhh-nehhhh, blééé... S citoslovcemi bych možná i vystačil. Omlouvám se všem, kterým se ta věc líbila, patříme holt každý někam jinam, což je dost dobře znát už podle těch mých citoslovcí, že jo ;o)? Ve filmu nesčetněkrát v drobných variacích zazní krapet nesmyslná hláška: "Víte něco víc než já, vojáku?" Jelikož se takto vojáci ptají vzájemně, řekl bych, že všichni dohromady vědí velké kulové, tím spíš, že není tak docela zřejmé, o čem by kdo měl něco vědět. Patrně o těch broucích. Široký rozhled tam nepředpokládám. Hvězdná pěchota 2 patří do kategorie filmů, u nichž je přísně zakázáno přemýšlet, protože by se lehce mohlo stát, že byste záhy překvapeně zjistili, že navzdory svému někdejšímu přesvědčení vůbec nepotřebujete mozek, vlastně, že vám při filmu docela dost překáží a že by bylo lepší vychutnat si zážitek prodlouženou míchou. Po unáhleném rozhodnutí věnovat mozek na dobročinné účely byste posléze u kvalitnějších snímků a občas i v životě mohli litovat.
Predator
Lovící žaba
Predátora jsem viděl kdysi na úsvitu lidského věku na mizerné VHS s takovým tím improvizovaným dabingem, kde jeden člověk amatérsky motnotónním hlasem překládá všechny dialogy a zpravidla překládá i univerzální "au". Od té doby k němu tíhnu s jakousi nostalgií a teď mi dává práci filmu nenadržovat. Ovšem, když názor, tak subjektivní, že ano... Myšlenka filmu je dobrá. Jednou za čas, zpravidla v horkých létech, si do pralesů něco odněkud přichází zalovit. Proč ne, my v pralesích (a nejen tam) lovíme taky - a rádi. Jenže ne lidi, i když i to se prý stává, že si občas nějaký ten psychopatický jedinec zaplatí ilegální zájezd do válečné zóny, aby si střelil člověka. No fuj.. Ironicky podotýkám, že když se to tak vezme, chová se Predátor naprosto lidsky a my ho plně chápeme. Nepsychopatické osobnosti ovšem chápou i vojenský výsadek v čele se Schwarzeneggerem, který má záležitosti přijít na kloub a nenechat se přitom ulovit. Džungle dodává ten správně nepřehledný kolorit a Predátorova lovecká taktika patřičnou dávku napětí. Ačkoliv jak říkám - ve filmovém prostředí se naprosto ukázkově uplatňuje efekt habituace, v tomto případě na zobrazované násilí a to, co diváka přivádělo ke kolapsu před několika málo lety, to je dnes zívačka. Každopádně platí, že tu největší hrůzu vždy dokáže spáchat povzbuzená fantazie. Predátor je dobrý film. Kdo za každou cenu netrvá na překotné a nekončící akci, touto volbou neprohloupí.
Geri's Game
Vítěz bere vše ??
Mnou oblíbené studio Pixar. Kde jinde by tak nápaditá a precizně zpracovaná, třebaže kraťoučká, věcička mohla vzniknout? Geriho partie šachu je překvapivá, vášnivá, zarputilá, trochu pošetilá, v podstatě osamělá a také v tom všem bezcitně krutá - až do prozření. Nebylo by od věci pokusit se sesbírat na jeden nosič vícero obdobně kvalitních krátkých počinů.
Final Fantasy: The Spirits Within
Jako od kresleného Camerona
Jelikož jsem oba celovečerní filmy viděl v opačném gardu, domníval jsem se, že animace v The Spirits Within z roku 2001 bude na horší úrovni než v případě Advent Children z roku 2005. Není tomu tak. Z velké části je to dáno pojetím animace. Zatímco pozdější Advent Children je vytvořeno poetičtěji, fantaskněji, s úmyslnou jemňoučkou stylizací směrem k japonskému fenoménu zvanému manga, animace v The Spirits Within je, dá se říct, přísně realistická. Spolu s precizností a už tehdejší technickou úrovní je důsledkem velmi přesvědčivá scéna často jen s obtížemi rozeznatelná od běžného filmu se speciálními efekty. A v případě takové počítačové animace je celý film jedním velkým speciálním efektem, takže v tomto ohledu není žádný problém s trikovou složkou a efektní podívanou. FF: The Spirits Within je až někam do tří čtvrtin čímsi jako hardcorovou scifárnou a velice mi atmosférou připomíná dvojku Vetřelce (Vetřelci). Srovnávat kupodivu lze, protože animace je natolik reálná, že je možné na ni zapomínat a chvílemi si napětím hryzat nehty.. Později se mezi klasické sci-fi reálie mísí metafyzické prvky a v tomto momentě jsem naopak získal dojem, že se filmem inspirovali tvůrci PC hry Doom3, protože je zde velká shoda vizuální stránky i celkové atmosféry, třebaže jde možná opravdu jen o náhodu.. Děj se odehrává v poničených Spojených státech budoucnosti a probíhá podle typického západního schématu včetně hlášek. Ty jsou opravdu povedené, několikrát se i zasmějete. Postavy jsou indoevropského typu, narozdíl od Advent Children, kde se občas určité asiatské rysy daly postřehnout, zkrátka se můžete snadno domnívat, že film je americký a nikoliv japonský a to až do chvíle, kdy si uvědomíte, že Japonci s Američany patrně nesdílejí nadšení pro happyend... Srovnám-li vzájemně oba díly, technicky si vedou stejně dobře. FF VII: Advent Children je pojato umělečtěji, více odráží japonskou mentalitu, je celkově co do atmosféry ponurejší a vyzněním výrazně citovější než FF: The Spirits Within. Naopak "Esence života" má logičtější děj, vyváženější akci a zcela realistické ztvárnění, kdy se stírá dojem animace a zdá se, jakoby divák sledoval normální akční sci-fi, čímž paradoxně film trošku pozbývá na výjimečnosti. Osobně na mne víc zapůsobil druhý díl "Advent Children", na který se rozhodně ještě několikrát podívám. "The Spirits Within" si také ještě pustím, ale takový prožitek mi nepřinese. Přesto příznivcům science-fiction dávám velmi dobré doporučení a ostatní od zhlédnutí nezrazuji.
Total Recall
To se mi snad zdá?!
Total Recall je zdravě paranoidní věcička původně z pera neméně zdravě paranoidního spisovatele sci-fi literatury Philipa Kindreda Dicka, jehož životní filozofii asi nejlépe přiblíží jeho vlastní výrok: "To, že jste paranoidní, ještě neznamená, že vás nemohou sledovat." V hlavní roli destrukcemi pobíhá Arnold Schwarzenegger a jako Dickovo umělecké dítko se snaží zjistit, jestli je to skutečnost nebo jenom sen, že mu jde někdo po krku. Samozřejmě šlo o skutečnost, protože jinak by hrdina byl paranoidní a to se paranoikům rozhodně nemůže stát. Zpočátku se film tváří celkem seriózně, později se divoce zvrhává do ryzí "béčkovosti". Obraz budoucnosti je poměrně podařený, třebaže naivně vykonstruovaný, divák si obdobně jako hlavní hrdina není jist stavem věcí a děj několikrát převléká kabát, aby nebylo možné si bůhvíjak jistě myslet, kdo je na čí straně. Jako většina podobného ze seznamu Arnoldových filmů, i zde jde o one-man show, tedy o osud neuvěřitelně schopného "tvrďáka proti své vůli" i s nezbytnýma hláškama, kterého záporáci rozhodně neměli namíchnout. Stalo se, dobře jim tak. Vřele doporučuji všem, kteří netrvají na důsledné platnosti fyzikálních zákonů a přáli by si vidět Arnolda s pořádně vypoulenýma očima.
Mars Attacks!
Mhm..
Wellsovský námět, lidé úpící v likvidačním područí mimozemských (ne)tvorů, proč ne. Jen si nejsem jistý, jestli Tim Burton chtěl vědomě sedět zároveň na dvou židlích, případně zda je rozpačitý dojem z filmu zapříčiněn tím, že se až do konce natáčení nemohl rozhodnout, jestli točit temnou sci-fi anebo parodii na ni.. A tak to dopadlo podle toho - obojetně. Což asi není nejlepší, protože oba žánry medikované současně své účinky ruší. Možná jsem film pouze nepochopil. Jenže to by pak bylo taky špatně, protože měl být ve výsledku natočen natolik dobře, aby se tak stalo ;o)
Red Planet
Zrudlá planeta
Vcelku sympatický výsledek snahy o natočení klasické science-fiction. Škoda jen, že zřejmě nebylo možné vyhnout se lehké naivitě, která jinak nadějný počin v očích ortodoxního scifisty trošku znevažuje. Kdo ví. Třeba opravdu nešlo vybrat vhodnější představitelku do role velitelky mise, ta zvolená by mne nepřesvědčila ani o tom, že by dokázala velet mzdové účtárně, natož výpravě na Mars, ale budiž. Možná se základna na Marsu skutečně bude stavět všehovšudy z několika trubek, trochy kartonu a role alobalu, jak naznačovaly její hubené filmové trosky, budiž. V úvahu by také mohlo připadat, že armádní robot bude k zabíjení používat vždy o dost komplikovanější metodu než by mohl, proč to dělat jednoduše, když to jde složitě, jak dí výrok už klasický, nevíme. Amy ostatně spadla na plechovou šištici až z oběžné dráhy, takže na nějaký ten neroboticky hravý exces nárok má.. Tedy budiž. Ale ti brouci.. Ty už jsem nepobral a nikdo mi nevymluví, že vyhnout se pištícím žravým broukům nebylo možné... Ne na vše jsem byl ochoten přistoupit a v průměru co dvacet minut jsem měl na tváři schovívavý úsměv, nicméně buďme velkorysí. Jde o pohodovou sci-fi, která oproti skutečné hrůze typu "Den nezávislosti" nabízí vcelku korektní nenáročnou a mnohdy i zajímavou podívanou, a která si ani na nic obzvláště velikého nehraje, třebaže znovu připomene věčný axiom, že není nad to, když se dva mají rádi. Čert to vem, klidně i na Marsu, který se tak může o to víc čevenat.
Kaena: La prophétie
Kaena jo, zbytek jakž takž ;-)
Přestože nemám rád přímočaré filmy, zde se mi utajování souvislostí jeví být až přehnané. Výsledkem je, že se v tom divák ztrácí a v čekání na okamžik, kdy to všechno "zacvakne", se tak trochu začíná nudit. Také mnohým nepříliš podstatným scénám je věnováno až moc prostoru, který by naopak víc slušel rozvinutí myšlenky. Třeba Kaenina výjimečnost, když už jí byla logikou filmu přiřknuta, příliš rozehrána není a podstata stromového světa samotného je natolik zajímavá, že nevyužití příležitosti k bližšímu pohledu klidně i někde na samém počátku, je téměř trestuhodná, navíc by si tím divák vyřešil i jednu ze základních otázek, která je však zodpovězena až na konci - a to už pak poněkud zbytečně. Také všechny ty bytosti, co ty tam vlastně dělají, o co jim jde? O něco méně efektu a "tajuplnosti" by bylo o dost více ve srozumitelnosti. Takto nezbývá než do samého konce čekat, co z toho vzejde. Ne však napjatě, jak by to mělo být, ale pasivně, protože pro nějaké celkové vyznění jednoduše moc není čeho se chytit. Animace není špatná, jen malinko nevyvážená. Něco je naprosto realistické, nadruhou stranu některé postavy - zejména děti, jsou vzhledem k tomu pojaty skoro až jako karikatury. S Kaenou samotnou si dali tvůrci záležet, hezky se na ni kouká, taky díky tomu, že je oblečená po vzoru laciných sci-fi dráždivě minimalisticky. Znáte ten princip, chlap zašroubován v těžkém skafandru tak dokonale, že se musí hejbat za pomoci trysek na zádech a vedle něho kolegyně vzdor nepřívětivému Vesmíru jen v lehké bederní roušce, možná i děravé.. Ale co, když to opravdu hezky vypadá. Čili Kaena je svým zjevem přínosná za všech okolností ;o) Podtrženo sečteno, nápadité prostředí a všední, avšak originálně vyřešená zápletka, jen by to podle mého bylo možné uchopit obratněji a méně chaoticky. Pak by to byla fakt bomba.
Final Fantasy VII: Advent Children
Kultovní záležitost
Jak jsem z různých ohlasů zjistil, Final Fantasy na diváky působí kontroverzně. Přirovnal bych to k účinku oliv, které jako jedlíci můžete buď milovat, anebo nenávidět, ale nic mezi tím. Mne FF VII: Advent Children mocně oslovilo. Nejprve, ještě než jsem k filmu usedl, jsem byl fascinován tajemnou mystikou, která dílo obestírá. Když se konečně objevilo na mém monitoru a to tak, že jsem film pustil namátkou na náhodném místě (scéna z města), pocítil jsem nejdříve zklamání, protože jsem se těšil na precizní animaci, abych vzápětí ohromeně zjistil, že to JE PRECIZNÍ ANIMACE.. Co jsem chvíli pokládal za fyzické kulisy a reálné postavy herců totiž nemělo s běžnými rekvizitami ani osobami nic společného. Vše bylo opravdu nesmírně věrně vytvořeno v počítači. Japonci jsou hračičkové.. Japonci jsou taktéž introvertním národem, uzavření jsou i ve vztahu k sobě samým, možná proto jsou tak empatičtí a kde my potřebujeme záplavu slovních pojmů, jim postačí vyjádřit podstatné výrazem obličeje nebo vhodným gestem. A obojí jde nadmíru skvěle i hlavním postavám z FF VII: Advent Children - Cloudovi, Tifě, Renovi, Marlene, Denzlovi a samozřejmě rovněž záporákům Kadajovi se svým gangem a též obávanému Sephirothovi i dalším. A jelikož jde o film vzešlý z úspěšné stejnojmenné konzolové hry, je také plný rychlé akce. Autoři zřejmě vycházeli z toho, že o filmovou verzi budou mít zájem především ti, kteří už znají hru a proto se ve vysvětlování souvislostí nikterak nepodbízejí. Je možné, že nezasvěcení diváci při prvním zhlédnutí nebudou stejně jako já mnohým věcem rozumět. To nevadí. Pokud vás osloví nádherné zpracování a velice silný příběh natolik, že se jako já podíváte znovu, mnohé bude daleko jasnější. Český dabing schází. Kdo neumí dobře anglicky, musí vystačit s titulky. Na jednu stranu je to dobře, protože dětské postavy dost dobře nadabovat neumíme, na druhou stranu titulky odvádí pozornost od fascinujícího koncertu mimiky a gest. Dialogy jsou chytré, mnohokrát seknou hluboko do nejzákladnějších problémů lidského vztahu k druhým, k sobě samému a zejména pak ke světu jako takovému. Samotná atmosféra a myšlenka filmu pak hluboce přesahuje žánr zábavné počítačové animace a dokáže oslovit. Chápu, že na některé bude Final Fantasy na první pohled působit infantilně, některým bude vadit až přemíra akce v druhé části a jiní zase jednoduše nemají v lásce žánr sci-fi a mystiku... No co, vždyť olivy také nemusí chutnat všem...
Memoirs of a Geisha
Stojí za to.
Jsem muž, chlap, "kluk", samec, vyberte si. Nevím, zda ze mne mluví stereotyp, když prohlásím, že mě z tohoto důvodu romantické filmy dvakrát neberou. Snad jako předehra něčeho, co by se mělo odehrávat kdesi v ústraní po závěrečných titulcích, dá-li štěstí... Po několika letech manželství si však už bez netrpělivého očekávání věcí příštích můžu vychutnat i ten film samotný... Gejša... Přiznávám, že mne japonská kultura fascinuje. To prostředí osobní cti, sebekázně, náznaků, obětavosti. Každý, kdo někdy po delší dobu osaměle procházel obdobím větší nepřízně a zvádnul ho, si v sobě nese znamení. To beze slov vyvěrá na povrch a nenechá nikoho na pochybách. Snad tímto jsou osobnosti oné tradiční kultury stigmatizovány. Film samotný nás provází nelehkým osudem hlavní hrdinky. Nejprve malé holčičky Chiyo, která je zavlečena do domu - školy pro gejše, kde se po osudovém setkání přes počáteční zoufalý vzdor gejšou také stává. Chiyo odchází a s ní přes útrapy i naivní dětský svět. Zůstává však gejša Sayuri, úchvatná, nejžádanější. Nemá mít osobní přání, nesmí milovat, nepřísluší jí po něčem toužit, přesto skrz jediné prchavé setkání z dětství toto všechno z hloubi duše dobře zná. Má v sobě hluboké kouzlo, charisma, stigma nevšednosti. Klidně bych napsal sex-appeal, kdyby tak přímé vyjádření ve vztahu k tématu bylo vhodné. Není. Je to faux-pas, jak by řekli Francouzi. Erotika je v pozadí, sex sem nepatří. Nedělám si iluze o své odolnosti, v tom testu, kdy šlo o to, zda gejša zaujme muže jediným pohledem, bych v jejím případě téměř jistě selhal. A docela rád ;o) Děj filmu nevybočuje ze standardní zápletky, co jej činí zajímavým je malebnost, až tajuplná poetičnost prostředí. Taktéž nám jsou cizí pravidla toho světa, díky nim a atmosféře je film schopen diváka pohltit. Také musím zmínit vynikající filmovou hudbu, která pocity zdatně umocňuje. Snad jen ten závěr nepřekvapí. Přesto je dobré, že konec je nejistý a očekávání v duchu žánru není nikterak samozřejmé.
Braveheart
A na dalšího oblíbence...
Na dalšího oblíbence (film) jsem si "po letech" vzpomněl... Čím to, že to nejlepší dlouho obcházím..? Statečné srdce je velkolepým snímkem o skotské legendě bojující za samostatnost proti útlaku. Snad každá země má někoho takového. Mimo národ český, pomineme-li krapet nestandardního Švejka. Možná tak ještě dnešní terminologií "teroristu Žižku", ačkoliv v duchu národněosvobozeneckého boje se vždy promine lecos... A proto se jistě rádi podíváme na v kiltu pobíhajícího Mela Gibsona, který je tím pravým ksichtem do tragédie. Hodněkrát toho využil i zneužil, tentokrát se sám sebou coby režisér trefil dokonale. Nu což, příběh je to velice jímavý, doba temná a tragice nakloněná, hrdinové sympatičtí a nepřátelé hnusní až na půdu. Těšte se na lásku i zradu, velkolepé bitvy, ve kterých vás jistě jako mne překvapí děsivá účinnost vynálezu zvaného luk a šíp. Velmi na mne zapůsobila scéna, kterak Robert the Bruce, skotský šlechtic a později král, nejprve hledí do očí raněnému Williamovi a dochází mu souvislosti, později pak, když vtrhne ke svému leprou znetvořenému otci a vyčítá mu podvod a zradu, jež padá na jeho hlavu. To pokládám za vůbec nejsilnější okamžiky už tak silného filmu. Docela mne mrzí, že na VHS, kterou vlastním, nejsou otitulkované francouzsky (a kousek latinsky) mluvené scény s královnou. Přicházím tak o význam vyřčeného, škoda. Snad jiné edice tímto neduhem netrpí, protože obsah za to stojí. Film je vynikající, ani jeho mocná stopáž nepřekáží požitku.
The Terminator
S.Connor? Máš termín od Terminátora
Terminátoří trilogie. Viděl jsem všechny tři díly, vlastním dva a zbožňuji z nich jeden - ten první. Vždy jsem dával přednost myšlence před akcí, třebaže s pohledem na ukrutně zamyšleného myslitele bych se určitě nespokojil. Chce to pro mne takový přijatelný kompromis - a tím je ze všech tří jednoznačně první díl. Na něm totiž spočívá všechno to, čím už se pak nemusí zabývat díly další a proto pak staví víc na akci - veškerá tíha objasňování zápletky, vyjevení paradoxů i chmurné vize zítřku lidstva. A pak, jako záporák je současný kalifornský guvernér fantastický. Jako vždy na mne i nyní nejvíc zapůsobil detail. Ta scéna, kdy Sarah, chvíli předtím namlouvající na diktafon vzkaz pro svého nenarozeného syna - příštího vůdce války proti terminátorům, na benzínce v polopoušti zapózuje polaroidu mexického chlapce a za tichého znění hudby a pohledu na větrem hnané chuchvalce suché vegetace po poušti, se na fotopapíru začíná rýsovat její podoba. Tu fotografii už jsme totiž jednou viděli - hořet tam ve válce s terminátory v budoucnosti... A najednou díky tomu bezpečně víme, že se to opravdu stane. V tom filmu tedy... Ačkoliv... Kdo ví...?
Fahrenheit 9/11
Není všechno paráda co hraje..
To kdysi v prvohorách zpíval Karel Zich. Velmi dobře by ho i po eonech bylo možno parafrázovat. Amerika je tradičně synonymem svobody a demokracie. Okřídlených toť slov, ze kterých se stalo dogma. Po zhlédnutí dokumentu Fahrenheit 9/11 může Čecha těšit zjištění, že naše mladá kuřecí demokracie je se svými těžko pochopitelnými excesy v podstatě světovou. Rozdíl je jen v jejím vlivu. Jenže z jiné partie mozku vzápětí křičí šokující impuls, že vzdor neutěšenému stavu tím pádem už přece není kam jít, když i vzor samotný je zpráchnivělý ?! Omyl. Je kam jít. To jenom nesmíme věci pokládat za faktické jen na základě tradice a stereotypu. Dokument Michaela Moora odhaluje americkou politiku v negližé, tedy tak jak by ji zřejmě vidět být nemělo. Jde o prachy, potom o prachy a nakonec o prachy. Koneckonců většina Američanů přece dávno neříká nic jiného. Proč by to mělo být v politice jinak? Navíc, když je tak úzce provázána právě s businessem - a ne ledajakým. Dokument se věnuje třem nejvýznačnějším momentům novodobé historie USA, které zásadně (re)formují Ameriku samotnou a její vztah k ostatnímu světu: 1). Zvolení G. W. Bushe prezidentem i se skandály, které ho provázely. 2) Útokem na WTC a Pentagon 11. 9. 2001 s velmi zajímavými souvislostmi. 3) Rozpoutání války v Iráku, polemikou o nezbytnosti tohoto kroku, skutečnou motivací k válce a s dopady projevů americké mentality, z níž vychází jednání, na irácké mínění. Něco vás bude vpravdě šokovat, velmi často se ale i zasmějete. Protože jak sám Moore řekl: "Dokument je natočen pro popcornového diváka, který když se nebaví, z kina ihned odchází". Vy, když se nebudete u videa/DVD bavit, snad z domu neodejdete. Nehledě na okolnost, že byste museli být velmi těžkými ignoranty, aby vás v tom či onom smyslu nezaujal. Krom věcí nejpodstatnějších mne znovu velmi zaskočilo, jak bigotní, nacionalističtí, sebestřední a naivní Američané dokáží být. Vždyť oni si zřejmě ani neuvědomují, že voják ve válce může být zabit. A že jsou hrdí na to, že jejich syn (dcera) je voják, který zabíjí a je zabíjen. Jak by ne. Vždyť tam své děti poslali proto, aby si v armádě vydělali na studia. Děti jsou ve válce, pyšní rodiče se mezitím denně modlí za jejich zdraví a vyvěšují každé ráno vlajku s hvězdami a pruhy. Když s nimi pak armáda vyřídí smutnou povinnost, obracejí se na Boha, aby jim "dítě" vrátil a spílají americké administrativě, že jim vzala syna/dceru. Že na tom mají vlastní olbřímí podíl je opět ani nenapadne... Ale zpět k nejpodstatnějšímu. Michael Moore ve Fahrenheitovi 9/11 boří jedno velké dogma. Dogma o neměnnosti stavu věcí. Dogma, že se nikdy nic nemůže zvrhnout. Moore je filmař, jako takový samozřejmě v zásadě může s materiálem pracovat tak, aby mu okolnosti hrály do karet. Nicméně celosvětový úspěch jeho díla, spolu s chórem ozývajícím se proti současné politice Bílého domu a to i z Ameriky samotné, hlasitě napovídají, že je na čase být ostražitý. Posuďte sami, zda si Amerika zajatá v moci novodobého feudalismu neokonzervativců nezahrává s ohněm.
Stalingrad
Vperjóód maladcy!!
Válka je bestie. Z přímo zúčastněných na ní jen několik vysoce postavených možná vydělá, za předpokladu, že mají tu čest být na straně vítězů, všichni ostatní jsou jejími oběťmi. Toho se drží i Stalingrad. Oproti duchu mého nadpisu je příběh vyprávěn z pozice nevelké skupiny příslušníků wehrmachtu, vojáků, kteří dříve byli normálními civilisty a kteří prožívají tvrdou deziluzi i poznání, že je samotné válka navždy změnila. Z celého dlouhého obléhání Stalingradu uvidíme několik efektních bojů, které však bohužel nejsou zarámovány v celkovém kontextu, takže dojem jednoty času a místa se poněkud stírá. Klidně mohlo jít o Stalingrad jako o cokoliv jiného, v období, kdy už fašisté doznávali fiaska. Detailně jsou zde líčeny útrapy následků bitev, bojiště se plní roztrhanými těly, z nichž některá neměla "to štěstí", aby z nich namístě vyprchal život. Mnoho vojáků tak prožívá muka v improvizovaných lazaretech, všude obnažené pahýly končetin, krev a beznaděj. Rusové stejně jako Němci. Zajímavý snímek, který nepromlouvá o falešném hrdinství, ale snaží se předkládat válku v deziluzorním balení. Vypráví, že vojáci daleko více konají to co musí než to co chtějí, že víc než bodré hrdinství je žene kupředu zoufalý strach a že váha života ve válce tolik devalvuje, že se na změnu jeho hodnoty vůbec nelze připravit. Ne všechno však chválím. Na filmu se mi nezamlouvaly poněkud nepřirozené dialogy, jistá schématičnost postav a už zmíněná absence náhledu celku, který by mohl dát šarvátkám těžce zkoušené německé jednotky ten správný kontext.
Skřítek
Skřet
Joj! Těžké to soudit. Určitě jde o naprosto atypický snímek, který si podle mého najde stejný počet zastánců jako odpůrců. Tedy cosi vyhraněného, co neprahne po průměru. Osobně se mi Skřítek líbil, třebaže jsem ho napoprvé nedokoukal a vrátil se k němu až za čas. Postava skřítka samotného, bizarně si sedlající jisté domácí zvíře, by vybavena patřičným dějem s klidem mohla vklouznout přinejmenším do Erbenovy Kytice, natolik působí morbidně. Záměrem však nebylo působit roztomile... Film je samozřejmě především o lidech, prostřednictvím skřítka se jen některé aspekty lidského soužití lépe dostávají na povrch. Dialogy pomocí citoslovcí vzbuzují pocit veselí, na celý film vám však nevydrží, je dobře, že film má v záloze i jiné trumfy. Je zde i poměrně slušná porce vtipu, zejména pokud jste trošku sebekritičtí a občas se na obrazovce tak trochu poznáte. Na to, že je možné se i zasmát přijdete ve chvíli, kdy opanujete své upřímné zděšení. Jde o velmi netradiční experiment, natolik zvláštní, že si nejsem jistý, zda náhodou na dlouhou dobu, anebo rovnou úplně, nešlo o jediný výstřel tímto směrem.
Smrt krásných srnců
Český klenot
Karel Heřmánek je můj oblíbený herec. Hlavní role mu neobyčejně sedla, jako by byli stvořeni jeden pro druhého. Ke kvalitám příběhu samotného se netřeba vyjadřovat. Kdo zná typickou směsici poezie, drsnosti i laskavosti ve vyprávění Oty Pavla, jen by mne nařknul z plácání do vody... Ono o tu vodu taky často jde, přisadím si. Film je natočen velice zdařile a já jsem ani na okamžik nepochyboval o ničem, co mi tak poutavě vyprávěl.
Borat: Cultural Learnings of America for Make Benefit Glorious Nation of Kazakhstan
Ano, ale..
Z Borata jsem trošku na rozpacích. Dobře mi tak, uvěřil jsem velkolepé pověsti o mimořádnoti filmu, která ho předcházela a to mi znemožnilo být příjemně překvapen udivujícím nonkonformismem. Malinko mne v prožitku znejistila absence vyhraněnosti žánru. Proč? Všichni víme, že tam na plátně/obrazovce nebyl Borat, ale Sacha B. Cohen. Hrající herec. Přesto je vtip i pointa filmu založena na dokumentárních prvcích. Borat jako naivní a tak trochu (?) buranský Kazach z nic netušících Američanů tahá na světlo jejich neřesti a my se nad nimi v obýváku můžeme šklíbit. Ovšem nadruhou stranu se například nahý Borat válí po svém obézním příteli a to už není nic přímo ze života, protože jak už jsem řekl, Borat je ve skutečnosti Sacha Baron Cohen. Nyní už si divák přirozeně pokládá otázku co a do jaké míry je výsledkem autentické situace a co dalšího je dílem aranžmá... Musím se také trošku zastat Američanů vystupujících v těch dokumentárně pojatých sekvencích. Nemohu se zbavit dojmu, že mnozí Češi by si nezadali, ba že by možná kolikrát byli i "lepší". A nejen Češi, samozřejmě. Film nicméně v souhrnu hodnotím jako zdařilý, každopádně atypický, mnohdy, ne však vždy, zábavný, zkrátka vhodný k podívání. Apropo, nevíte, jaký postoj k filmu zaujala ministryně bez portfeje Kazažka Džamila Stehlíková?
Monty Python and the Holy Grail
Bravo!
Čtyřmi slovy - humor podle mého gusta. Monty Pythons předvedli úžasnou mozaiku gagů, jejich břitký a překvapující vtip se ve "Svatém grálu" projevil naplno a pokud by mohl být vyjádřen akustickou vlnou, jistě by měla sílu zbořit zdi Jericha... Už pouhý pohled na výrazy artušovské družiny a obzvláště pak samotného krále Británie je schopen vykouzlit divákovi úsměv na tváři. Jakmile se k výrazu přidá i projev a posléze situace, je o dobrou zábavu vystaráno. Osobně pokládám "Svatý grál" za nejpovedenější z Pythonovských filmů, ačkoliv ani takový "Život Briana" rozhodně není špatný. Ve "Svatém grálu" se však jedná o nepřetržitý a plynulý sled vtipných scén, kdy si Pythoni jednoduše beze studu tropí srandu ze všeho na potkání bez potřeby příliš komplikovat schéma hůře pochopitelným intelektualismem, vzdor tomu, že bez ohledu na vyjadřovací prostředky patří jejich humor do kategorie toho chytrého. Věta na závěr - ať už mi nikdo netvrdí, že Britové jsou konzervativní či dokonce suchopární.
Babel
Režisér je Mexičan,
což v prvé řadě znamená, že filmová klišé o splněném americkém snu se jednoduše nekonají. Díky za to. Jaký je Babel? Babel = Babylon = Babylonská věž = zmatení jazyků. Také film se týká mezilidské komunikace. Ústřední myšlenku v pozadí díla bych charakterizoval jako vyjádření fatální lidské neschopnosti, ba co hůře, nepříjemně často i nevůle, v exponovaných momentech porozumět situaci a druhým. Tento jev prolíná celým filmem a mohu říci, že je velmi působivý. Oproti Amores Perros není vizuální stránka Babelu tak drsná, třebaže ani zde si servítky nebere. O to víc však fasinuje psychologická stránka. V Amores Perros si za své potíže mohl každý dotyčný velkým dílem sám. Zde však přichází ke slovu temná zákonitost, že v životě se často mnohý dostane do neštěstí tak jako pověstný slepý k houslím. Technicky Iňárritu předvedl vynikající režisérský výkon, zejména je výtečná logická konstrukce scén a jejich načasování. Velmi dobří jsou i herci, skoro bych řekl, že nehrají, že své osudy žijí a divák s nimi. Brada Pitta není třeba se bát, zde má s Cate Blanchett zrovna takovou důležitost a prostor jako exotičtí neherci. Velmi organicky však všichni bez výjimky symbolizují svůj kulturní okruh - a o to právě šlo. Babel jsem jedním dechem dokoukal ve čtvrt na jednu v noci a pak se šel ještě na hodinku posadit do vany, abych si film trošku vnitřně zpracoval. Patří mezi to nejlepší, co jsem za poslední dobu, ne-li vůbec, viděl.
Young Guns II
Vynikající..
Zaujal mne už neotřelý úvod. Hned poté mne nadchla práce kamery za doprovodu vynikající Bon Joviho hudby. Děj se povedl, je na každém, co si z filmu odnese, přičemž si myslím, že rozhodně je z čeho vybírat. Klidně se můžete spokojit s přestřelkami pro westerny typickými, ale to by bylo málo. Tenhle western má totiž pod slupkou něco navíc. Ze sympatického uličníka Billyho se postupem času klube pitoreskní postava neschopná řešit potíže jinak než vyloženě orgiasticky za pomoci revolveru, osoba s poněkud problematickým vztahem k realitě a s poněkud zvláštní psychikou. Ne, že by leckterý protivník byl na tom lépe, příběh se však věnuje právě Billymu a v obecné rovině pak nechutně profláklé a otravné skutečnosti, že odpovědnost člověka stejně jednou dožene. Viděl jsem ten film několikrát a zařazen ho mám na čestném místě.
The Exorcist
Hororová klasika
Ve své době šlo o vrchol toho, co si filmaři na plátně mohli dovolit. Film byl vnímán jako skandální, některé scény byly vystřiženy a vrátily se do stopáže až v dnešní otrlejší době. Na současného diváka odkojeného větším hnusem už žádným extrémním šokem působit nebude. Má však umně zpracovanou atmosféru, která velice obratně mystifikuje a pohrává si s efektem domněle možného. O všem, co film zmiňuje, už jste někdy slyšeli šeptat jako o reálné události. Film toho geniálně využívá a třebaže jste moderní racionální lidé, máte-li představivost, chvílemi budete mít i husí kůži. Slabším povahám se sklonem brát nadpřirozeno vážně proto doporučuji koukat večer na Exorcistu jen s někým, ke komu se pak budete moci pevně přitulit (a u koho máte "jistotu", že není posedlý ďáblem ;o)
Corpse Bride
Žjova, to je teda fakt něco..
Něco málo jsem o filmu slyšel a tak ve mně pořádně zahlodala zvědavost a té jsem nakonec podlehl. To je moc dobře, protože to za to stálo. V první chvíli jsem se sice vyděsil, že půjde o cosi jako kreslený muzikál a že postavičky budou výt nejen občas, ale po úplně celý film, polekal jsem se ovšem zbytečně. Naopak, občasná originálně pojatá hudební vložka děj osvěžuje. Dílko je pojato velmi sympaticky, s humorem, popis charakterů postav prostřednictvím jejich karikatur mi vysloveně sedl. Samotná Emilly, třebaže je navzdory svému hýbání se přesvědčivě mrtvá, má v sobě cosi nesmírně graciézního a pokud by za prvé nebyla postižena oním politováníhodným stavem a za druhé, kdyby nebyla animovaná, asi bych se do ní rovnou zamiloval ;o)
Bruce Almighty
Jen tak dál..
Jim Carrey nepatří zrovna mezi moje oblíbené komiky. Jeho typ humoru prostě musí rezonovat s divákovou vlnovou délkou a ta moje se nalézá na poněkud odlišné frekvenci. Nicméně Božský Bruce není tak uplně typickou komedií v Carreyho stylu, ačkoliv i zde se pro Jimovy úleťácké kreace prostor najde. Jen je to namícháno v docela dobrém poměru k chytřejšímu humoru a nedochází k potlačování vlastního děje, čili něco takového jako děj zde především je. Oproti jiným filmům si zde Jim zachoval svůj osobitý projev, aniž by vše bylo vystavěno pouze na pitvoření se. Několikrát jsem se velice dobře pobavil, zaujalo mne, že se ve filmu objevily i vážnější momenty, navíc do celku velmi dobře zakomponované a příjemně vyznívající. Osobně film chválím a sám za sebe bych si přál, aby se Carrey i v budoucnu držel v takovéto vkusné rovině.
Verze 3.3.0 All Rights Reserved
Podmínky užití | Reklama
RSS | Kontakt | FAQ
0.022 sec. (PHP: 48% SQL: 52%)
