Skogen
Lola Rennt
Fajn schíza..
Lolu jsem viděl kdysi dávno, bylo nebylo, mnoho vody uplynulo a jestli neumřeli, žijí dodnes... Prostě před nějakým tím časem. V paměti mi tak zůstala zafixovaná především stopa dojmu, jakým na mne snímek zapůsobil, faktické detaily se mírně vytrácejí. Opakující se děj, krátký úsek života s očekávaným fatálním rozuzlením, vždy v další variantě s jemným rozdílem a doplněním, je docela originální myšlenkou. Lola běží městem jak urvaný vagón v součtu pěknou chvíli a já jsem byl celou dobu v napětí, jak to vlastně dopadne. A mnohokrát to vypadalo hodně nalevačku. Ona je tedy mezi námi ta Lola docela fracek a Manny je týpek, který to nevzal zrovna za správný konec, jenže ve vší své přirozenosti jsou oba docela dost sympatičtí, hlavně svou touhou přežít den a zůstat spolu. Rozhodně sympatičtější než Lolin stereotypem okoralý, byť zazobaný, konformní otec, který nejenže NIC nechápe (jako vždycky ;o), ale ještě se tváří náramně chytře. Opět jednou jsme svědky, že neexistuje jediná definitivní univerzální pravda, že sdílená pravda je jen shoda nepříliš rozdílných zkušeností. A když se svět dospívajících idealistů tolik liší od světa postarších pragmatických realistů, je konsensus záležitostí silně teoretickou... Film mě zaujal a když budu mít příležitost, každopádně se s chutí znovu podívám, jak Lola běží o život.
Quo vadis
Kvůli lásce dám se k chásce..
Historický román je cosi, co vychází z historických událostí, ale vypráví je po svém. Jako historický román jsou pojímáni i Dumasovi Tři mušketýři, kde však, jak známo, Dumas vsadil víc na kostrukci příběhu než na věrnost historii. Stejné je to s tímto filmovým Quo vadis... Názory na vhodnost převyprávění se asi budou hodně různit, nicméně umění se nikdy nebude spoléhat na práci "přes kopírák". Velkofilm je poměrně výpravný, základní postavy nejsou černobílé, třebaže se většinou pohybují v extrémních polohách a pěkně je vyjádřeno, jak se dělá politika. To je příjemné. Narozdíl od silně katolického Polska je však pro ateistické české publikum zřejmě obtížné akceptovat rovinu náboženské víry, ve které se film pohybuje. Současný Čech má blíž k tomu polyteistickému Římanovi než k rannému křesťanovi a zvláště v druhé půli filmu běžný důraz na křesťanskou víru působí až přehnaně a nevěrohodně. Z detailů pak na mne závěrečný zápas Ursa s býkem působil poněkud nanicovatě, zdá se, že mu Ursus zakroutil rohama - a bylo po bejkovi. Úsměvným mi připadalo, že nahá Lýgie byla omotaná břečtanem (nebo něčím podobným) tak dokonale, že měla břečtan opravdu všude ;o) Konečné slovo: Jde o dlouhý film, ale rozhodně jsem nelitoval, že jsem se k němu posadil.
Cast Away
Nebyla by nějaká pohledná Středa?
Tom Hanks často hraje ve filmech, které bych stručně charakterizoval vcelku nic neříkajícím termínem "divné". třeba jako Zelená míle, anebo Philadelphia. Sympatické na nich bývá, že vyloženě neaspirují na komerční úspěch, problematické je, že se v nich vždy vyskytuje jistá dávka patosu a infantility. Jelikož úspěšní herci mají právo vybírat si scénáře, zřejmě je to Hanksova osobní záležitost. Trosečník začíná velice dobře. Později na ostrově nastává pro tvůrce logicky potíž - co s časem, kterého má ztroskotavší Chuck - a s ním i diváci - náhle habaděj. Tak co s tím časem? Hledat kokosové ořechy? Pokusit se ulovit želvu? Šnorchlovat při pobřeží...? Ke slovu přichází neléčený zub, který nám připomíná, že až dojde na Pekárkova slova (prezident České stomatologické komory) a zubaři budou k mání jen pro ty s opravdu dobrým pojištěním (můj zubař už se na mně vyfláknul s pozvánkou, ač mě dřív neopomněl upomínat), budeme si muset všichni pořídit brusle. Když nebudeme mít tolik zoufalé odhodlanosti se vachrlatého chrupu zbavit jako Chuck, pak alespoň, abychom se mohli jít klouzat. Na to přichází Chuckův poloreálný přítel Wilson, se kterým už to začíná být infantilní... Ale proč ne, v takových podmínkách má člověk na zblbnutí nárok. Nejsem si už však jistý, zda má ten člověk po tom všem, vlivem čeho se mu realita poněkud silněji rozostřila, nárok se tak neuvěřitelně rychle, až zázračně, oklepat a dostat do nebývale civilizované rovnováhy, jako se přihodilo právě Chuckovi po návratu do jeho amerického domova. Mnohé je zde po letech úplně jinak a leckoho by to dost rozhodilo, nehledě na chabý psychický stav chvíli předtím. Chuck je však vyrovnaný, má pochopení, uvažuje s nadhledem, je to kabrňák. Klobouk dolů. Možná, že když si konečně zase jednou dáte Big Macka, budete na tom taky tak... Ale konec legrace. Trosečník není nic extra sakra úžasného, ale taky nejde o nic k zatracení, řekněme takový slušnější průměr v kategorii těch solidnějších oddechových filmů.
The Green Mile
Když to musí být..
(Tak jsem pozavíral zbytečná okna v Oknech a pokračuju dál..) Před chvílí jsem hodnotil Trosečníka, kde jsem Zelenou míli hodil do pytle s nálepkou "divný film" a od té chvíle přemýšlím proč. Stálo mi to za to..? Dočetl jsem se, že film byl natočen podle předlohy Stephena Kinga. V předloze mám tedy apriorně jasno. Znepokojivá atmosféra jako smradlavý čoud vzlínající v mysli čtenáře, mistrovský koncert slov navozující nejistotu a její pravou ruku Stracha (Strach, Karel; Praha 4 - Podolí). Film jako médium však díky své názornosti mnohdy nutně vyzní jinak než kniha a tady mám navíc trošku podezření, že to úmyslně zaonačili směrem k dojímavosti na úkor té nejistoty... Upřímně - na můj vkus jímavosti až příliš. Nu, já jsem literární předlohu nečetl, takže soulad nehodnotím... Z filmu Zelená míle jsem si odnesl poučení, že je jedno co si myslíš, hlavní je, že sekáš dobrotu. Je úplně jedno, jestli dotyčný zabil nebo nezabil ty děti (kdo má dítě ví, že zabít ho je v některých situacích hračka. Poznámka pro humanisty - rád přeháním), to podstatné je, že dotyčný co nevidět přijde o kejhák. Tak, ehm, pojď příteli, když to musí být... Co si s tím filmem počít?? Uznán vinným, odsouzen, popraven, vůle a možnost něco změnit u aktérů veškerá žádná, že jde o člověka víme i bez myši a bez popravy (pravda, ne všichni), stále mě nenapadá jiná nálepka než "divný film". Vzhledem k tomu, že mě přinutil zamyslet se, hodnotím docela vysoko.
Nikita
Něco za něco..
Vynikající film z minulého století (to zní neúprosně ;o), kde se nestaví jen na "one-man-show" v podobě jakéhosi nabušeného a řádně nakrknutého borce, který srovná se zemí půl světa, protože mu předtím kdosi vyrazil krajíc z ruky a ten upadl na podlahu tou namazanou stranou... Snímek ještě vychází z dobré zásady pořádně vysvětlit PROČ na plátně dochází k tomu, k čemu dochází. Tedy ne, že nakrknutý borec ničí sídliště, protože mu vyrazili z ruky krajíc chleba, ale že tak jedná, protože mu vyrazili krajíc chleba namazaný džemem, který má strašně moc rád, a na kterém mu záleželo, protože se nevyrábí, neboť tuhle poslední skleničku džemu uvařila jeho babička, jež ráno skonala hladem, protože jí ti samí necitové po sté vyrazili z ruky krajíc namazaný sádlem, které se nevyrábí, protože... Díky tomu plně chápeme, proč je ten borec zdravě našňupnutý a ventiluje se. A nejen to. Taky se dozvíme, proč babičce krajíc se sádlem vyráželi z ruky (nevonělo a cpala jim ho pod nos), čímž je nastolena objektivita, kdy podivuhodně chápeme jednání obou a více stran a ne pouze toho borce. Autoři si dali práci zprostředkovat divákům prožívání hlavních hrdinů, jejich motivace, naděje, touhy, zklamání.. Nikitě ze spodiny společnosti, holce na konci, je nečekaně dána druhá šance. Ale i zde, jako vesměs ve světě, který se týká peněz a moci, platí, že nic není zadarmo. Nikita, která v sobě znovu objevila důstojnost a perspektivu, to bolestně poznává. Právě ona, které už dřív tolik chybělo porozumění a kus něhy. Nakonec ho přece jen dostává - a zase ztrácí..
Knight's Tale, A
Moderní středověké myšlení
Kdybychom nechali nějakého současného romantického dobrodruha vysmrknout mozek a nalili ho do lebky středověkému jedinci, mohl by se příběh rytíře odehrávat tak nějak jako ve stejnojmenném filmu. Středověké jsou totiž jen ty reálie (a to ne vždy), myšlení a jednání postav je veskrze současné. To by ovšem nestačilo. Jelikož by šlechta s drzým poddaným bleskurychle vyběhla, kdyby si činil nárok na privilegia vyšší třídy, neřku-li na obsah spodního prádla urozené dámy, museli bychom vysmrknout o mnoho více současných mozků a implementovat je do všech těch středověkých těl, aby měl příběh reálnou naději na úspěch. Film nejsem ochoten chápat jinak než jako parodii na rytířské příběhy, jenže na to se zase místy tváří až příliš opravdově.
Hot Shots!
Charlie, do toho!
Dřív jsem se u Žhavých výstřelů volně válel po kině, dnes je pojímám trošku víc s klidem, protože už mě po několikerém zhlédnutí přece jen nedokáží tolik přidusit smíchem... Po letech si říkám, že něco se podařilo parádně, něco byl trochu výstřelem do prázdna, suma sumárum je to ale výborná parodie, jedna z prvních "plnotučných", které se u nás objevily, když jsme do té doby ze žánru znali akorát tak Limonádového Joea. Ostatně Žhavé výstřely už taky lecos pamatujou, například dobu, kdy se Amerika Saddámovi teprve smála, než se ho vydala pověsit. Mám takovou pološílenou pracovní teorii, že jsou tímto způsobem masy nenásilně připravovány na budoucí události (proč by to někdo šikovný nenatočil, když se najde produkce), a protože nedávno se zase objevila Bitva u Thermophyl, kde stateční Řekové porubali nemožného Xerxa i s jeho přesilou Peršanů, je možné, že až lidé po několika bijácích pochopí, že Peršany je třeba rubat, vyrazí se na Írán a bude pověšen pro změnu zase Ahmedínežád.. Ale to jen tak polovážně bokem, berte to také jako parodii. Vedle Bláznivé střely a jejích sestřiček jsou Žhavé výstřely parádní záležitostí a už už se těším na reprízu ještě vyvedenější dvojky.
Fimfárum 2
Co je to to "Fimfárum"?!
Nuže v animované tvorbě jsme vždycky byli jedničky, jen s příchodem počítačové animace nám jaksi s přehledem ujel vlak. Ostatně už jsme se prý zase probudili a nabušené procesory už i u nás přepočítávají shaddery jakési koze, která nás má provázet pověstmi českými a my tak snad ten ujetý vlak kdesi v další stanici zase možná za nárazník drapsneme a nepustíme. Tož uvidíme, necháme se překvapit! A teď to Fimfárum... Ať je to co je to, je to něco, co tu je, aby nás to pobavilo. A ono to pobaví. Vyprávění pana Wericha je poutavé pro dospělé, pitoreskní postavičky tomu dodávají "glanc" a jejich hemžení je natolik zábavné a kolikrát i bizarní, že s přehledem zaujme i děti. Jak první, tak i druhé Fimfárum se povedlo a jak se nad tím tak zamýšlím, ať už to s počítačově renderovanou kozou a pověstmi dopadne jakkoliv a ať je to fimfárum cokoliv, doufám, že koza ten fimfárovský způsob animace tak úplně nevytlačí.
21 Grams
Mrazení v duši
Iňáritu - toť Dostojevskij západu, jen že pro své brilantní psychologické studie neužívá pera a papíru, nýbrž kamery a herců. Opět prolínání dějů, nyní jde však o mozaiku ze všech tří celovečerních filmů největší. Kdybych styl Iňárituova vyprávění neznal z Amores Perros a Babelu, asi bych se v těch zpřeházených střípcích příběhu jako asfalt hutného, ztratil. Složitější skládačkou už je jen puzzle o tisících dílcích bez předlohy. V 21 Grams je však vše dosud nejlogičtěji propojeno a nezoufejte, vše do sebe zapadne. A to tak, že dokonale, a to tak, že překvapivě, a to tak, že v hloubi dušičky vás bude mrazit... Jak se mi film zamlouval je možné nahlížet ze dvou úhlů. Z hlediska příběhu se mi nelíbil, protože děti by neměly umírat. Z hlediska příběhu podruhé na mne velice zapůsobil, protože Iňáritu dokáže na plátně vyjevit osud (tragický osud) snad jako nikdo jiný. K tomu perfektní charaktery postav a vynikající herecké výkony. Sean Penn je u mne nyní Pan Herec, ačkoliv dřív jsem ho měl ve škatulce libových frajírků bez výraznějšího hereckého umu. Nepříliš známá Naomi Watts v roli zdrcené ženy (nikoliv hysterické, jak psal kdosi níže!), je fascinující a toho ošklivého Oskara za svůj zcela přesvědčivý výkon dostala jednoznačně právem.
Kytice
Když houká sýček, boj se třes..
Překvapila mě velice, ta zfilmovaná Kytice, řekl bych, že mnohým k zlosti, podařená je věru dosti.. Balada, pověra, osud černý, potrestá postoj licoměrný, či naivní přístup k životu, nehraje se na náhodu, vše co ti osud jen tak skýtá, též nakonec se ti započítá...
Leon
Těžký život zabijáka
Při sledování mě napadlo několik věcí. Především, že Jean Reno je opravdu mým oblíbencem. Jeho filmové postavy se v akci, abych tak řekl, nezdráhají smrdět potem, což u metrosexuálů typu Blooma, di Capria anebo třeba Cloonyho, nepřipadá v úvahu. Uvědomil jsem si taky znovu, jaký má francouzský film sklon k sentimentu. Kdo zná některé mnohdy i nepříliš povedené snímky s Gérardem Depardieu, asi ví, o čem mluvím. Dalším specifikem je smyslnost francouzských tvůrců, podmíněná historickým kulturním odkazem, jakožto líhní evropské dekadence. Ač zrovna tento spisovatel nebyl Francouz, adolescentní Matilda v podání mladičké Natalie Portman jakoby vypadla z pera Vladimira Nabokova. Besson své Lolitě lehce erotické vyjadřovací prostředky rozhodně neupírá. Téměř se divím, že postava takto vyzývavě vyjádřené dívky-dítěte, vývojově na samém prahu sexuality, mohla v jinak prudérní americké produkci vzniknout. Sám Leon působí sympaticky nejapně a vzdor hroší kůži až dojemně zranitelně, avšak když jde do tuhého, mění se v neomylně kalkulující chladný stroj. A právě konflikt potlačeného prožívání v zájmu přežití v drsných podmínkách, i vratkost takové pozice při změně okolností, zřejmě Luca Bessona dost fascinují. Trošku nešťastné je, že Leon neumí číst, profesionál jeho druhu by měl být vědomostně hodně na výši, pakliže "neodklízí" výhradně kdesi v buši. Ono by se pak například mohlo snadno stát, že by Leon po vykonané zakázce kdesi v budově místo do únikového východu vtrhnul do kotelny a skončil na hromadě šmíru, či méně romanticky za plynovým kotlem, pokud by byl na únikových dveřích jemu nesrozumitelný nápis a ne piktogram na předepsané eurocedulce. Očividně šílený policejní šéf je taky docela silné kafe, ačkoliv nepochybuji, že plno šéfů je docela slušně šílených, jen ne tak očividně a pokud ano, pak už jsou ve společenské hierarchii natolik vysoko, že si to mohou hravě dovolit. Navíc mi tento jak podobou, tak projevem, velmi připomíná jednoho známého (zná ho tady každý), který, jestliže ještě nikoho nezabil, pak asi jen pořádnou náhodou - a toho si v pozici policejního pohlavára opravdu nedokážu představit. Epizodní postava Leonova manažera a Matildina poručníka Tonyho, dává souvislostem patřičný rozměr. Závěr je snadno předvídatelný, překvapení se nekoná. Po dějové stránce nejde o nic převratného, ale zpracování je pěkné. Lehká nadsázka k tomuto žánru patří stejně jako prezervativ k náhodnému styku, zde se s ní zachází citlivě. Co si z filmu vzít? Pokud netrpíte autodestruktivními sklony, bydlete raději na českém předměstí než na tom francouzském. No a jestliže sebemrskačství vaší parketou je, pak ani na českém sídlišti nezoufejte. Ono se to časem vyrovná.
Open Season
Kdo jinému jámu kopá, atd..
A znovu báječný animák. Po trošku nanicovatém úvodu, kdy se postéprvní rozehrává duet dobromyslného obra a praštěného hyperaktivního a nekonečně žvanivého nedochůdčete (Shrek x osel, Many x Sid v Době ledové....) se příběh nečekaně ubírá jiným směrem, kde je ten silný najednou v nevýhodě. Děj se rozvíjí v příjemnou zábavnou podívanou a mohu říct, že čím dál ke konci je to ještě lepší a lepší. Závěrečná bitva mezi zvířectvem a lovci je opravdovou lahůdkou, zejména tlaková nádoba na plyn, zvaná lidově plynovou bombou, přetvořená v cosi, za co by se nemusela stydět ani bombardovací peruť v Iráku, mě docela dostala... Lze se sice v duchu tázat, zda je tento druh humoru v reálných souvislostech od Američanů košér, ale nebuďme suchaři a trochu toho černého vtipu si dopřejme. Chtěl jsem se zde také zamyslet, nakolik se jako lidstvo definitivně vzdalujeme od přírody, když si můžeme dovolit představovat dětem grizzlyho jako domácího mazlíčka, ale to spíš patří do obecnější úvahy. Film mne pobavil, mé děti rovněž, vůbec se nezdráhám ho doporučit.
Lolita
Bacha na hormony.. (obě pohlaví ;o)
Šikovné zpracování kontroverzní knihy, kterou americký vydavatel dvakrát odmítl, až francouzské (ach, zase ti Francouzi a Ľ Amour na tisícero způsobů) vydavatelství Olympia Press Nabokova, jenž svůj román prozměnu sám před dokončením dvakrát málem zničil, vzalo na milost. Ostatně film byl také natočen ve francouzské koprodukci. Jeremy Irons je v roli Humberta exceletntní, Dominique Swain jako Dolores (Lolita), mu v hereckém výkonu zdatně konkuruje. Až na závěrečnou část filmu, kde v usedlejší poloze Dominique nepůsobí už tolik přirozeně, snad proto, že měla vyhlížet a jednat už jen dospěle a být tak zbavena právě těch kontroverzních atributů, díky nimž byla do role obsazena. Hned na počátku filmu je scénou na silnici divákovi vyjeveno, že příběh má destruktivní podstatu, a že za mnohdy úsměvnými scénami se bude skrývat tragédie. Nelze jinak, protože sama realizovaná pedofilní láska je svou nenaplněností destruktivní povahy. A Humbert má pedofilní sklony, třebaže dosud pod kontrolou autocenzury. Ta se postupně vytrácí s tím, jak (ochotně) podléhá Lolitiným svodům. Jeho slabina, která ho zničí, spočívá v okolnosti, že má i svědomí, a že skutečně miluje, což se nevylučuje, i když si je čím dál víc vědom toho, že podléhá vášni, která Lolitě ubližuje. Jeho láska v důsledku nemůže být opětována, život se hroutí. Dolores je skutečnou nymfičkou, eroticky předčasně vyzrálou ženou v dívčím těle, která si je vědoma své síly a z kratochvíle se baví mocí, kterou nad Humbertem má. Ona si hraje s ním a on si hraje s ohněm.. O skutečnou fyzickou lásku však stojí pouze Humbert, Lolita je jen zvědavá - a citové pouto je tak po počáteční a později už omšelé zkušenosti vyloučeno. Lolita je Humbertem zklamána, potřebovala osobnost, nikoliv milence. Děj graduje setkáním Humberta s jiným Lolitiným svůdcem, jenž si pouze užívá, a který nepochopí, že pro Humberta je Lolita životní láskou. Spirála dosáhla na dno, příběh se uzavírá. Jsme zpátky na začátku a v myšlenkové agónii křižujeme silnici...
Signs
Znamení X
To, co film zřetelně vyděluje ze záplavy xenofobních snímků těžících z neznámého, je psychologie postav. Aktérům jsou dány charaktery a zejména hlavní postava v podání Mela Gibsona je rozpracována poměrně hluboce. Film lze z hlediska děje rozdělit na třetiny. V první třetině jde o to, že těsnému okolí domu a samotným jeho obyvatelům dělá společnost COSI, co podle běžných měřítek příliš nepatří do našeho světa a ačkoliv dvěma dětem, žijícím v tomto domě, je ta věc zcela jasná, zbývající dva dospělí muži potřebují něco času, aby si to rovněž uvědomili. I poté však záhadu interpretují chybně, což divák skrz náznaky ví. Tuto část filmu pokládám za nejzdařilejší. Dobrá je práce kamery, příjemně znepokojivě působí scény, v nichž filmovým hrdinům „něco nehraje“, velice dobře je využito záhad, které existují i ve skutečném světě. Při mnohých záběrech pak v zádech cítíte totéž, co v noci potmě na půdě. Ve druhé třetině už v domě vědí, že pro vysvětlení je třeba jít někam za hranice běžného poznání, jen se nemohou shodnout, co to pro ně znamená. Až posud by se dalo říct, že se film vcelku přísně drží toho, co se na naší planetě z nějaké příčiny opravdu odehrává, od tohoto okamžiku nastává tvůrčí fabulace. V něčem je to škoda, protože se vytrácí právě mrazení z realistického neznáma, avšak snímek holt musí mít nějakou progresi.. Závěr je pak ve znamení holého přežití. Výběr Mela Gibsona pro hlavní postavu byl dobrou volbou, asi žádný jiný herec nedisponuje tak „tragickým obličejem“, čímž mám na mysli schopnost mimicky vyjádřit zdrcení, beznaděj, vnitřní bolest. Jde mu to tak dobře, že by občas mohl i ubrat. Pokud vám při pohledu na jednoho z dětských protagonistů připadá, že se díváte na volné pokračování „Sám doma“, pak vězte, že vedle Gibsona sice opravdu vidíte Culcina, ale ne tam toho, nýbrž jeho bráchu. Podoba se nezapře. Mrzelo mě, že si autoři nedali práci s dotažením logiky do úplného konce. Jestliže smyslem otázky, kterou film evokuje, není, aby si na ni divák po závěrečných titulcích sám odpověděl - a to bývá spíš parketou náročnějších snímků, pak by jakékoliv otázky měly být filmem zodpovězeny. Zpočátku se film drží obecných ufologických poznatků, tedy popisů jevů, které dnes v serióznějším pojetí přijímáme jako potenciálně platné, poté se tvůrci od obecné představy odpoutali, takže mají co vysvětlovat. Dost pochybuji, že pointou filmu Znamení mělo být, aby si divák sám odpověděl na otázku, proč jsou pro mimozemšťany nepřekonatelnou překážkou zamčené, případně zatlučené dveře, když z reálných svědectví víme, že by jim vadily asi stejně mocně jako připíchnutá eurocedulka „Mimozemšťanům vstup zakázán“. Stejně tak není objasněno, proč by jim vlastně měla vadit jistá látka. Musíte se spokojit s faktem, že tomu tak je - a šmytec. A motiv toho všeho nadělení, ten je sice jemně nakousnut, jenže opravdu jen skromně, tak nějak jako strašně kyselé jablko - a šmytec podruhé.. Tvůrci si někdy v té druhé třetině zřejmě uvědomili, že nechtějí dělat další Akta X. Chybělo málo a byl by to dokonalý film, i tak je ale nadprůměrný.
Titanic
Film ke dnu právem nešel.
Tato verze filmu se stala symbolem receptury úspěšné Holywoodské tvorby, což značí: Namíchej dohromady několik potenciálních hvězd, silný scénář vycházející z trošku mystifikované reálné události a k tomu nej speciální efekty, celé to důkladně zpracuj zkušeným režisérem bombastických snímků a upeč tu směs žhavým rozpočtem... Titanic z roku 1997 si tím trošku neprávem vysloužil pověst protěžovaného díla, když posbíral několik nominací i Oskarů a plnil obdivem stránky filmových magazínů a zejména popcornových časáků, o což se mocně zasloužila zejména vycházející hvězda hezounka Leonarda. Vkus fajnšmekrovské části divácké obce se cítil být tím vším zájmem a chválou uražen a negativisticky Titanic klasifikoval na prachsprostý komerční počin, jehož úspěch byl dán jen a pouze tím, že se podbízel, a že se na něm nešetřilo. Skutečnost je taková, že si Oskary zasloužil, třebaže se opravdu nešetřilo a třebaže se opravdu trošku podbízel, protože komerční ambice mu ani náhodou nechyběly. Jde ovšem z mnoha stran o skvěle odvedené řemeslo. Leonardo di Caprio se právem stal hvězdou, ať už proto, že se jím režisér přesně trefil do momentálního diváckého vkusu, anebo proto, že jednoduše zahrál dobře. Na Titanic jsem se zase podíval zcela nedávno a znovu musím říct, že je velkolepý. Fiktivní příběh dvou milenců dává vyprávění o zkáze majestátní lodi osobní lidský rozměr, prostý popis katastrofy s řadou anonymních lidí by zdaleka nepůsobil tak poutavě a ve výsledku jímavě. Příběh lidských charakterů, stižených strašlivou tragédií, však divákovi umožňuje prožít si katastrofu s nimi - a divák pak má při sledování filmu v zádech mrazení, jako by mu na nich ležel ten zkázonosný ledovec samotný... Co bych filmu vyčetl, je malinký handicap ve věrohodnosti, kdy se Jack s Rose až příliš dlouho ráchají v ledové vodě v útrobách rozpáraného Titanicu, aniž by se po několika málo minutách stali úplně stejně chladnými mrtvolami. Také honička s Roseiným zhrzeným nastávajícím chotěm ve chvíli, kdy už jde Titanic efektně ke dnu, nepůsobí co do logiky děje příliš přesvědčivě, nicméně s vědomím, že je to v zájmu gradace děje, lze obojí překousnout. A protože jsme kvůli efektu vytěženému do jediné kapky museli s hlavními hrdiny až do posledního okamžiku zůstat na Titanicu viset, budeme nuceni vyrovnat se i s tím, že Rose s Jackem nemuseli být na míle daleko od nešťastného vraku v momentě, kdy nabral definitivně kurz kolmo dolů. Je zcela vyloučeno, aby se prostým kopáním nohou, navíc v dech beroucí jen několik stupňů chladné vodě, dokázali vymanit z mocného víru táhnoucího dolů ke dnu vše nalézající se nad masou hmoty monumentálního potápějícího se vraku. Ke všemu v podmínkách, kdy se pojmy dole a nahoře střídají nesrovnatelně rychleji než pověstné skotské počasí a kopat nohama ve snaze dostat se k hladině je dobře možné směrem dolů jako i vzhůru nohama, stejně jako na sever, anebo třeba na jih, pravděpodobně však každou chvíli jinak. Nu což. Nějaké ty maličkosti se ve srovnání s velkolepostí celku musí omluvit. Je zde láska i nenávist, romantika i drama, napětí i vtip, kus iluze i prozření, je zde všechno, hezky zabalené v legendě o lidské pýše.
Neverending Story, The
Věčný příběh
Pozoruhodná moderní pohádka. Velice zajímavé je propojení světa fantazie s Bastienovým reálným světem a velmi působivé je šikovné propojení příběhu s emocionalitou diváka. Ač se jedná o film postarší - a na trikové stránce je to zákonitě znát - stále má díky své barvitosti a silnému obsahu co říct. Pohádka se nezdráhá místy nabírat až baladických dimenzí a nerozpakuje se velice přirozeně bez zbytečného patosu oslovit emoce. Není pak mnoho novodobých pohádek, které by ctily prapůvodní hodnoty a právě Nekonečný příběh je jednou z nich.
The Last Samurai
Poslední ze samurajů...
Úvodem pochvala za to, že zhlédnout to jde bez sebemrzačení. Ale.. Když jsem se na „Posledního samuraje“ díval, nedařilo se mi film vnímat jako něco originálního. Často mi přicházelo na mysl, že „Poslední samuraj“ je jen syntézou nápadů a scén z jiných snímků. Pojetím se mi připomněl zejména hodnotnější Tanec s vlky (netřeba říkat proč), Statečné srdce (bojové scény, zvlášť ta s lukostřelci) a Šógun (Zajatec japonských ostrovů - také nemusím vysvětlovat). Hlavní hrdina v podání Cruise je pak jen dalším válečným veteránem z mnoha, kterého provází trauma z dřívější války, tentokrát hodně vzdálené, a jenž má budit u diváků lítost (ale raději respekt), protože trpí kvůli tomu, že kdysi nevybíravě zabíjel. Teď už si vybírá, proto už se tolik netrápí. Zklamaly mě i logické průsery v ději, asi nejvíc ta lapálie, kdy japonský císař raději posílá Katsumotovi pod čepel svou těžce budovanou armádu, kterou zbouřivší se samuraj s požitkem decimuje, místo aby ho prostě požádal, aby složil zbraně, když sám Katsumoto několikrát pronáší, jak je císaři oddán, a že postačí pouhé jeho slovo, aby se bez řečí vlastní rukou dobrovolně vykuchal. No to je opravdu hloupé... Závěr filmu, kdy se hrdí samurajové ženou přímo pod laufy děl a mašinkvérů a všichni dohromady prokazují ještě méně taktického nadání než palestinský sebevražedný atentátník, ve mně více než pocity obdivu a účasti vzbuzují dojem bandy mnoha Don Quijotů de la Manchů, kteří si skutečně nezaslouží nic jiného než okamžitě semlít do konzervy pro psy. Veškerým počinem pak nevábně prosakuje prvoplánovitý patos. Celý film ani tak není o někdejších Japoncích, jako spíš o univerzálním americkém kabrňákovi, který opět nakonec hravě dokáže být vším, čím si zamane a jen tak mimochodem se bez něho zase jednou někde něco neobejde. Narazil jsem na názory, že „Poslední samuraj“ některým divákům přinesl vhled do života a zvyků někdejší japonské elity. Možná by pak ale bylo lepší pustit si „Sedm samurajů“ Akiry Kurosawy (populární americký klon se jmenuje „Sedm statečných“), anebo již zmíněného Šóguna. Mám totiž pocit, že každý skutečný samuraj by při pohledu na toho „posledního“ vmžiku spáchal sepuku - a zbyl by jen ten Američan, čímž by chvástavému názvu bylo opravdu učiněno zadost.
Příběhy obyčejného šílenství
Příběh obyčejného samotáře.
Kdyby se hlavní hrdina nejmenoval Petr, ale Ondřej a kdyby jeho původní povolání nebylo letecký dispečer, ale neurochirurg, kdyby nebyl po chybě přeřazen ne na místo řidiče letištního vozíku, ale třeba na pozici nemocničního zřízence, mohl být film v pohodě uveden jako volné pokračování "Samotářů". Stejný typ humoru, stejná nedůvěra v laskavost moderního světa, stejný scénárista a stejný Ivan Trojan v hlavní roli. Liší se tedy oba filmy vzájemně něčím? Ano i ne. "Příběhy" jsou narozdíl od "Samotářů" přece jen zasazeny do dospělejšího světa, ve kterém už aktéři našli své místo. Nadruhou stranu to, že ho našli, vůbec neznamená, že ten jejich svět bude jednodušší a že si tím tedy nějak pomohli, protože Zelenkovi hrdinové jsou ve vší prostotě uvnitř natolik složití, že si jakkoliv jednoduchý vnější svět svým přístupem zákonitě musí zkomplikovat. Troufám si říct, že všem, které okouzlili "Samotáři", se zákonitě budou velice líbit i "Příběhy", no a pokud ne, pak zde nemá smysl ztrácet čas, protože jde v zásadě o totéž. Já jednoznačně patřím do té první skupiny, takže mě film potěšil, nicméně příště už Zelenka asi bude muset přijít s něčím novým.
Tajemství hradu v Karpatech
No.1 české komediální tvorby
Spolu s Adélou, která ještě stále nevečeřela, řadím Tajemství hradu v Karpatech k tomu nejlepšímu, co kdy v zemích českých v zábavné tvorbě vzniklo. Počínaje hrabětem Teleke z Tölökö v podání úžasného Michala Dočolomanského, přes tradičně famózního pana Kopeckého aka barona Gorce, až třeba po postavu Tómy hluchoněmce, se jedná o skutečně geniální výběr herců, kteří dokázali svým projevem už od prvního pohledu rozehrát zparodizovaný charakteristický rys té které postavy a výsledný efekt je tak dokonalý. Jak Tajemství, tak i Adéla, jsou filmy zcela prosté jakékoliv neorganické příměsi, která by hyzdila vtip a ubíjela zábavnost. Není nad to, když režisér přesně ví, co hodlá točit, nesnaží se jako Pejsek a Kočička nacpat všechny příměsi do jednoho dortu s vizí, že chuť pak bude dokonalá a nemíchá tak dohromady jablka a hrušky - pan Oldřich Lipský to očividně věděl velmi dobře a v žánrové čistotě natočil dokonalou a vkusnou parodii.
Adéla ještě nevečeřela
Ach vy muži, jste jako malé děti..
Praví s okouzleným úsměvem Květuška Nicku Carterovi, jenž v tu chvíli neméně okouzleně nechává běžet padoucha... Jen na chvíli. Nick je bezkonkurenčním detektivem, jediným, který dokáže vyřešit případ spojený s baronem von Kratzmarem a dokázat, že vrahem je opět Zahradník.. A komisař Ledvina, až směšně elegantnímu Nickovi přidělený pro znalost místních poměrů, který do sebe láduje buřty s cibulí jeden po druhém a se štamgastskou ctí je zalévá plzněmi, je nádherně zparodizovaným Čechem ;o) Jako v další úchvatné parodii pana Lipského „Tajemství hradu v Karpatech“, také zde v hlavních rolích excelují Michal Dočolomanský a jedinečný Miloš Kopecký. Zejména pan Kopecký je v rolích obdobných padouchů naprosto nepřekonatelný. Jeho tak skvěle uplatňovaný „zhýralý“ pohled mizery je už sám o sobě predestinací úspěchu. Na profilu a umu pana Kopeckého, jenž byl Hercem, jací se jen tak nerodí, stojí nejedno domácí filmové dílo. Panu Hrušínskému, maje u mne pověst filozofujícího realisty, podle mne role komisaře Ledviny sedla dokonale, lépe než postava podivínského vědce Orfanika v „Tajemství hradu v Karpatech“. „Adéla“ je sledem nekončících a chytrých gagů, koncertem úchvatných hlášek a orgiemi nevázaného nadhledu. Pane Lipský, BRAVO!
Choking Hazard
Kdo jinému jámu kopá... ;o)
Vzpomínám si na úžasné kritiky pánů Marka Dobeše a Štěpány Kopřivy v publicistické čáti sci-fi magazínu Ikarie. Přiznávám, že jsem se na ty kritiky filmů z nově vydaných VHS těšil skoro víc než na samotné povídky, které jinak byly těžištěm Ikarie. Obzvláště na ty zdrcující kritiky, které si nebraly servítky a na tvůrcích neponechaly nit suchou. Dobeš s Kopřivou je totiž psali s excelentním sžíravým humorem, který mne naprosto dostal.... Jenže, ejhle je! Z kritiků se stali autory a troufale se sami vydali všanc..... ----------------------------------------------------------------------- Jak se jim dílo zdařilo? Tak i tak, obojak, mohlo to být lepší, nicméně také i mnohem horší. Je to újeťárna, řekněme zábava typu večírku čerstvých vysokoškoláků, kteří se snaží o intelektuální kolektivní masakr, u kterého by se všichni, včetně obětí, velmi dobře bavili, nejlépe bodrými hláškami typu, jak ti to oko překrásně vyteklo, netušil jsem, že bude až tak viskózní, přičemž dotyčný bude mít hubu od ucha k uchu, bude se i s okem vlajícím na nervu válet smíchy po podlaze a přitom se filozoficky podivovat kupříkladu faktu, že člověk, když se pořádně zabije, je opravdu mrtvý... Nu, proč ne, absurdity i černý humor mám rád, tuze rád. I ve formě filmu. Jenže to by tam nesměla být hluchá místa. A ona tam jsou. Celek na mne působí dojmem konceptu. Dojmem rozpracovaných a dohromady spíchnutých návrhů, které by bylo možné propracovat k dokonalosti, pokud by se nespěchalo... Je však také třeba vzít v potaz, že Choking hazard vznikal z čirého nadšení, bez solidního rozpočtu, jako amatérský projekt několika recesistů. V takové souvislosti to zas tak špatné nebylo. Nicméně se nedivím, že Dobeš s Kopřivou už ty kritiky nepíšou.
War of the Worlds
Důstojná katastrofa..
Válka světů byla natočena v roce 2005 na motivy stejnojmenného románu, který vyšel už v roce 1898 jednomu ze zakladatelů science-fiction literatury Herbertu Georgi Wellsovi. S tím souvisí klady, ale i slabina filmu. Původní sci-fi literatura byla veskrze vážně pojatá, žánr by bylo možno definovat termínem "fantastický realismus", tedy rozvíjení myšlenky pravděpodobně možného. To vydrželo půl století - vzpomeňme jen na o něco pozdější klasiky zvučných jmen Arthura C. Clarka, Isaaca Asimova nebo Franka Herberta - dokud se sci-fi v hojné míře nezačala stávat běžnou reálií každodenního života každého jednotlivce žijícího v moderním prostředí. Věda, ta současná magie, přestala k fascinaci sebou samou neustále překvapovaných lidí stačit. Pak se důraz na myšlenku odklonil směrem ke gejzíru efektů a akce a moderní science-fiction sklouzla od vědy a invence ke konzumaci triků a akce bez hlubší podstaty. Film Válka světů těží z vážné románové předlohy z úsvitu žánru, propůjčuje si z ní esenci naléhavého sdělení, jak by to OPRAVDU jednou mohlo vypadat, kdyby... Film je ve své snaze o opravdovost přesvědčivý. Věrohodnost vyvěrá z vážně uchopené myšlenky, která neklopýtá, nýbrž jde cílevědomě a nezadržitelně svým pevným směrem, vyvěrá z prostředí i z filmových postav. Herecké obsazení se podařilo, Tom Cruise, ačkoliv ho jako člověka kvůli jeho religiózní pošahanosti příliš nemám v oblibě, je ve své roli excelentní a jako herci mu zde nemám co vytknout. Taktéž představitelé jeho filmových dětí jsou skvělí. Chvílemi je film velice depresivní, soustředí se na lidské chraktery a jejich prožívání mezních situací, což není příliš typické, ovšem filmu to sluší. Velice jsem se bál, že se film nakonec zvrhne v podobnou směsku komerce, trapných nacionalistických blábolů a pitomostí, jako se tak záhy přihodilo taktéž ambiciózně vyhlížejícímu Dni nezávislosti, který má s Válkou světů společné téma. Obával jsem se zbytečně. Ufff. Válka světů se lacinému populismu ubránila. Trikově je film zdařilý, rozhodně je na co se dívat, chvílemi i s otevřenou pusou, třebaže naštěstí akce a efekty nezabíjí nosné téma. Velkou slabinou je však pointa. To, co asi bylo překvapivé na konci předminulého století, to už ve světle dnešní úrovně všeobecného vědění působí triviálně. Pošetilé rozuzlení pak ostře kontrastuje se začleněním příběhu do současnosti, s naší představou, že by se tito mimozemšťané, vyspělostí nás několikanásobně převyšující, neměli dopouštět banálních chyb. To je však především vadou na kráse samotné předlohy nahlodané zubem času, ne až tak filmu samotného. Tvůrci v této věci zůstali předloze věrni, za což je ovšem nelze kritizovat...
P.S.: Tak jsem se dozvěděl, že Tom Cruise za výkon právě v této roli obdržel anticenu Zlatá malina, což mimojiné zřejmě znamená, že filmu vůbec nerozumím...
Forrest Gump
Forreste, utíkej!!
S tím, jak se film opět po čase objevil v TV, jsem se znovu podíval a uvědomil si, jak je báječný. Přestože už je tak notoricky znám. Ale co, na „Básníky“ se taky nikdy nechci koukat a třebaže je mám na VHS, kterou jsem si nikdy nepustil, sedím pak u bedny a nadávám na reklamy... Tom Hanks jedinečným způsobem ztvárnil mírně duševně zaostalého Forresta. Naivně upřímné komentáře hlavního hrdiny se odzbrojujícím způsobem vyjadřují k mnohým ožehavým tématům a mile sympaticky s "nechtěnou" vtipností k nim zaujímají postoj. Ať už je to válka, anebo úspěšné studium na VŠ s IQ 70, lidská společnost vyžadující jakékoliv idoly nebo pitoreskní vztah k bohatství, penězům a moci.. Forrest Gump je takový modernější americký Jára Cimrman. Ze všeho nejvíc mne vždy dostane, když se roky nazdařbůh běžící Forrest, následován v uctivém odstupu davem jiných běžců, náhle kdesi v pustině zastaví, zkroušeně se otočí a k davu s dětskou upřímností pronese: „Jsem, lidi, unavenej, jdu domů..“, pak projde zpátky zkoprnělým rozestoupivším se davem, načež jeden z následovníků se bezradně zeptá: „No, jo, ale co teď budeme dělat my?“ To je tak nádherná situace, jakých mnoho není a právě kvůli tomu hlubokému vhledu do lidských duší, pojatému kolikrát s laskavým humorem a vzdor vážnosti tématu bez moralizování, mám ten film tolik rád.
Le Grand bleu
Spagetti del Mare... No neber to.
Příběh romantického setkání, lásky, přátelství, mužské rivality, vášně a podivného bláznovství až fanatismu. Mnoho jsem do té doby o sportovním hloubkovém potápění bez přístrojů nevěděl, Magická hlubina mi alespoň zprostředkovaný dojem umožnila. Z filmu přímo dýchá středomořská atmosféra, jakési opojení ze světa, kde existuje polední siesta a chlap může být macho. V tomto filmu jsem v roli Enza, přítele hlavní postavy Jacquese a jeho snoubenky Joany, objevil Jeana Rena. Ačkoliv mnohé oslovil už epizodní, avšak výraznou postavou „čističe Viktora“ v Brutální Nikitě, já jsem nad jeho personou žasl v tomto filmu, kde dostal daleko větší prostor. Kromě fascinace mořem a až meditativní atmosféry zpod hladiny, snímek přináší notnou porci vtipu, jen se mi příliš nezamlouvá až příliš krutý závěr, ve kterém se vše nemilosrdně zvrhává. Proč to? sám nevím. Snad byl Jaques skutečně „z jiného světa“, snad nic netrvá věčně, tím méně slepá milenecká láska, snad by byl bez takového závěru film jen plytkým humorným vyprávěním bez velké vazby k realitě, protože, uznejme, podobné koníčky mohou mít opravdu snad jen cvoci..
Barbarella
Peace, flowers, love...
Barbarella patří do komiksového světa, který už neexistuje. Dnes jsou tady Batmani, Judge Dreadové, Punisheři, Wolverinové a jiní bijci. Barbarella však nebyla zástupkyní brutálního násilí, ona byla vyslankyní míru a ...sexu. Prostě šedesátá léta plná živých barev, erotiky, naivní lásky a nějakého toho LSD. Barbarelle bychom rozuměli, kdyby přišla ze záhrobí, měla chatrnou impulzívní psychiku, zlý kukuč, kožený plášť na ramenou a dělo v ruce, protože dnes se jde na svět drsně zpříma nejlépe nějakou tou zbraní hromadného ničení a rozhodně se ho nikdo nesnaží převychovávat jakousi krásou a rozkoší. Film samotný však stejně není žádným zázrakem, je příliš zdlouhavý a příliš naivní, tak mne napadá, že i s ohledem na téma a dobu vzniku by ho bylo nejlepší sledovat se zapáleným jointem.. Pak by ode mne mohl dostat i víc. A tak je jeho hlavní předností střídmě oděná Jane Fondová, které tímto patří 3/4 mého hodnocení.
Verze 3.3.0 All Rights Reserved
Podmínky užití | Reklama
RSS | Kontakt | FAQ
0.023 sec. (PHP: 51% SQL: 49%)
