Skogen
Men in Black II
MiB, MiB, hurááá!
Pane jo! Mám v oblibě science-fiction a stejně tak mě berou i parodie, muži v černém jsou tedy syntézou mých oblíbených žánrů. Kdyby krom tohoto zároveň spadali i do kategorie psychologických a historických filmů, které taktéž můžu, mohlo by to být prostě dokonalé ;o)) Marně přemýšlím, co bych Mužům v černém vytknul. Nebudu se tedy trápit. Mnohde je film originální, vtipný je v každém případě, dost mě překvapilo, že ve flashbackové scéně, kterou ve vzpomínkách prožíval K, byl i nečekaně dojímavý..
Rocky
Co takhle do toho praštit?
Vždycky, když jsem se na Rockyho díval, měl jsem úžasnou chuť zmasit boxovací pytel. Jenže jsem nikdy žádný neměl a tak jsem zůstal sedět na gauči. Ale teď vážně. Nejdřív jsem na filmu, kde do sebe mlátí nějací lidi, místo aby spolu zašli na pivko, neviděl vůbec nic úžasného. Pak jsem se zadíval pozorněji - a zjistil, že to má atmosféru. On je ten Rocky takový dobromyslný blbeček, Stalloneho hypomimická tvář ho reprezentuje dokonale (hercovu superiorní inteligenci protentokrát ponecháme stranou) a prostředí chudého slumu vůbec dotváří atypický obraz hlavního hrdiny. Rockyho životní láska je taky něco řekněme hodně pod průměrem, ale stejně jako Ošklivka Bety se i ona umí vyšvihnout. Stačí, když do toho Rocky začne bušit (myšleno v ringu) a po zápase nezapomene co chtěl říct. Ostatně je známo, že něco umět zdaleka nestačí, protože dobrý manager z vás udělá hvězdu, i kdybyste byli po lobotomii. Když se pak s boulemi pod obočím, na lícních kostech, na čelisti a vůbec všude, kde to jen jde, potácíte ringem a rozšlapáváte po podlaze vlastní a taky ovšem soupeřovu krev, a když směrem k rozmazanému, podprůměrně hezkému fleku zařičíte: "Miluju tě!", budou davy šílet a svět bude váš. Jen se nesmíte před ostatníma stydět a taky si musíte dát pozor, abyste skrz několikanásobné vidění padli okolo krku tomu správnému fleku, protože by se z něho taky mohl vyklubat třeba rozhodčí. I když... V Americe to tak neberou a možná byste sklidili úspěch ještě mnohem větší. Rocky není špatný film, první díly z boxu nedělají žádnou filozofii, jednoduše jde o to nějakým způsobem najít své místo na slunci a taky v neposlední řadě vydělat nějaké ty prachy, bejkárny na Rockyho, jako na každého zbohatlíka, přijdou až později. Až si pořídím boxovací pytel, pořídím si na DVD taky Rockyho, stržen emocemi začnu do pytle bušit a pak mi ten pytel nadělá boule a já budu taky hledat svůj milovaný flek...
Skalpel, prosím
Pro náročného diváka
Jedinečný televizní film z atraktivního lékařského prostředí, oproti těm současným výjimečný svou vážností a absolutní věrohodností. Tragický rozměr vytváří hlavní motiv nevyhnutelné smrti bezstarostného, avšak už symptomatického dítěte, jejíž bytostnou nespravedlnost prožívají jak souvislostí znalí lékaři, tak hochův dědeček s dojemnou úctou k lékařským autoritám. A nutno říct, že tehdy se jim opravdu věřilo.. Jsme svědky těžkého vnitřního rozhodování šéfchirurga v excelentně sebejistém podání Miroslava Macháčka, zda se pokusit o riskantní zákrok s vysokou pravděpodobností exitu přímo na operačním stole, anebo malému pacientovi dopřát pár týdnů života ve stínu smrti. Místy dramaticky táhlý děj prohlubují profesorovy vnitřní úvahy, v souladu s principy myšlení bilancující šance, odbíhající k všednímu dění a filozoficky komentující paradoxy dočasného jevu zvaného život. Nástin tragiky v souvislosti s hlavním tématem vyzvedává smrt dospívající dcery docenta Krtka, která jeho, jenž je schopen ve vteřině rozhodovat v otázkách života a smrti, svým osobním rozměrem zcela vyřadí z běžného života. Nesmírně působivá je scéna, v níž zdrcený Krtek před očima profesora, svého blízkého kolegy, bezradně bloudí dětským pokojem, dotýká se předmětů své dcery a konstatuje: "Teprve teď si uvědomuju, jak málo jsem ji znal. Zkouším číst básně, které četla ona a zjišťuju, že jim vůbec nerozumím..." A jeho kolega nemůže víc než s pochopením naslouchat, říct není co... Vnímavější divák si lehce uvědomí, jak jemu samotnému protéká život mezi prsty, když mylně přikládá důležitost povrchním hodnotám, zatímco ty skutečné hodnoty považuje za tak samozřejmé...
Der Lebensborn - Pramen života
Farma lidí
Tuze zajímavý film, dávající nahlédnout pod pokličku záměru eugenického kuchtění nacistické Třetí říše. Dnes pokládáme účelové páření nadsamiček s nadsamci pod taktovkou vědy s cílem vytvoření vyšší rasy jednoznačně za nelidské. Prakticitu tomu nelze upřít, ostatně starověkým Sparťanům za umělou selekci třeba v Bitvě u Thermopyl tleskáme, ale tak jako tak je to nelidské a šmytec. Monika Hilmerová zde skvěle zahrála, vynikající byla Vilma Cibulková, která typologicky do své role nacistické lékařky perfektně sedla. Bronislav Poloczek dokonce mohl uplatnit i polštinu. Nejméně přesvědčivý mi připadal jeho filmový chráněnec Michal Sieczkowski v podstatné roli Lea, škoda, být o dvacet let mladší, jsem si jistý, že by zde byl naprosto jedinečný Ondřej Vetchý.. Film skrz bezcitnou sterilitu atmosféry nacistických ideálů nadřazených zájmům jednotlivce dýchá až hmatatelnou touhou po lidském citu, zosobněném v ukradeném mateřství. Zvlášť v dnešní době, kdy se po dvou generacích opět rozehrávají extremistické vášně vycházející namnoze z takových lidsky pokřivených ideálů, doporučuji zhlédnout.
K-PAX
Meditativní...
Nic pro lidi s vášní pro akci, ti by se opravdu měli rovnou poohlédnout po jiném titulu, zato opravdové orgie pro všechny, kteří se rádi zamyslí, mají slabost pro pohroužení se do nitra postav a netrvají na černo-bílé realitě. Námětem mi Svět podle Prota dost připomněl Formanův Přelet nad kukaččím hnízdem. Také zde máme psychiatrický ústav s podivným, avšak v podstatě mile upřímným a vůči drsnému světu reality mizerně vybaveným osazenstvem, kterému vlije krev do žil a vůli k životu nevšední příchozí. Zatímco v Přeletu nad kukaččím hnízdem je to Jack Nicolson reprezentující trošku samorostlého, dost inteligentního, avšak prostého člověka, Prot v podání Kevina Spaceyho je jaksi absolutně kosmopolitní. Tak jak si jen v moderním věku dokážeme představit, když spekulujeme o obydlenosti Vesmíru a jedním dechem zároveň tíhneme ke zdravé skepsi. Ve filmu mnohokrát zazní Protovo nemilosrdně kritické: "Vy lidé....", je to kritika lidské omezenosti, která je z nadřazeného objektivního měřítka (dejme tomu toho kosmického, ale stejně tak nadosobně filozofického) absurdní a jíž podléhají i vzdělaní lidé, doktora Marka Powella nevyjímaje, když hodnotí svět ze své pozice úzkých zájmů, což je ústředním motivem filmu... Vizuální stránka zdařile využívá efektů světla - Protova principu, skvělá hudba výborně podtrhuje atmosféru příběhu. Jeff Bridges se dokonale zhostil role vytíženého psychiatra, vzdalujícího se ve prospěch zaměstnání svým blízkým i svému nitru, o výkonu tradičně skvělého Kevina Spaceyho, který je alespoň pro mne zárukou kvality, snad ani není potřeba se zmiňovat. Taktéž věrně byly odehrány i role chovanců kliniky. Nevyhnuli jsme se tak trošku detektivní zápletce, do které se ve skutečnosti lékaři příliš často nepouštějí a také alternativní příčina Protovy záhadnosti (vedle jeho verze původu z K-PAX) není příliš originální a nikdo nepochybuje, že má působit na city, za nejslabší scénu pak považuji neoficiálně svolané vědecké kolegium v planetáriu, nicméně v souhrnu do sebe i přes fantastičnost námětu vše zapadá bez divokých řešení a z jakéhokoliv pohledu lze zápletce věřit. Úžasný je samotný závěr - střízlivý a nejednoznačný, opravdu důstojný celého dobře konstruovaného příběhu. Možná my všichni, stejně jako ti blázni na klinice, čekáme ve svých radostech i nezměrných strastech na cosi spásného. Dočkáme se svého Prota?
L.A. Confidential
Policajt nebo gauner..
Jak už jsem vydatloval do profilu, krimi a detektivkám nejsem příliš nakloněn. Toto je však výjimka. Samotný případ, či spíše série zpočátku naoko s sebou nesouvisejících případů, je doprovázena perfektní charakteristikou postav, hlubším popisem souvislostí a řadou vedlejších linií, díky čemuž je děj velice barvitý a (možná až příliš) komplikovaný. Vyplatí se i přes neskromnou délku věnovat pozornost souvislostem. Říz dodává zařazení k tzv. americké drsné detektivní škole, kde policajti rozhodně nejsou svatouškové a kdy účel často světí prostředky. Obsazení je hvězdné, mladého Russella Crowea, Kevina Spaceyho, Dannyho DeVita a Kim Basinger rozhodně nelze ignorovat, i to napovídá, že o běžný krimifilm nejde. Překvapivé rozuzlení nikoliv zcela na konci zamrazí i potěší.
Starci na chmelu
Chmel je naše zlato
Dnes bychom mnohé z toho, co bývalo v příběhu dramatické, tolik neřešili. Přesto příběh jasně směřuje k sexuálnímu vztahu dvou mladých lidí, kteří to často ani nyní nemívají jednoduché. Tenkrát se kladl důraz na dlouhodobé perspektivy vztahů, antikoncepci tehdy zastupovala tak tableta acylpyrinu mezi ženskými koleny, vše partnerského se pojímalo docela vážně a okolo sblížení se nadělala spousta sračiček, v informovanosti o tom živočišném v nás byli naši dědové a babičky v silné nevýhodě. Dnes je každý teenager takřka sexuolog, zato ta vážnost vztahů šla celkově docela k ďasu. Když s vědomím toho budeme trošku shovívaví k lehké naivitě aktérů, k úsměvnosti některých situací a při hodnocení z pohledu dneška k někdy až hysterickým reakcím, jsou Starci na chmelu zajímavým a slušným muzikálem. Už proto, že se odehrávají v šedesátých letech, které i u nás znamenaly alespoň dočasné uvolnění tehdejší společenské prudérnosti. Příběh věčně mladý, hudební čísla výborná, co více si přát..
Dangerous Minds
Ještě stále "exotika".
Především se zde ostatními vysoce hodnotí excelentní výkon Michelle Pfeiffer a dobrá práce filmového štábu. Přiznám se, že příběh je celkově natolik hustý, že pro mne štáb zcela vymizel a vůbec mne nenapadlo zamýšlet se, jak Michelle Pfeiffer skvěle hraje... Budiž to oceněním nejvyšším. Pochopit tento film znamená pochopit školství a strukturu společnosti USA. Jsou školy prestižní, zejména soukromé, a jsou školy podřadné, zejména státní. Ty první studentovi slušně zaplatí rodiče (později už třeba i on sám), na ty druhé chodí po našem tzv. socky, což jsou lidé, kteří nemusí být hloupí ani špatní, ovšem mají startovní čáru o poznání víc vzadu. Vždy je třeba rozlišovat inteligenci a intelekt. Vysoce inteligentní může být i domorodec z pralesa na úrovni doby kamenné, protože inteligence je potenciál k vnitřnímu růstu, oproti tomu intelekt je už souhrn toho osvojeného, čím jedinec disponuje na základě formálního i neformálního sebevzdělání, kde úroveň studijní látky hraje podstatnou roli. Dva jedinci, jeden z mizerné státní školy v Bronxu, druhý z prestižní privátní školy v dobré čtvrti, mohou mít shodně velmi vysokou inteligenci, přesto mohou být zároveň intelektuálně naproto jinde. Mít dobrou životní úroveň už není jen záležitostí osobních schopností a píle, ale ve větší míře také otázkou výchozího bodu, tedy prostého štěstí kde se člověk narodí, aby svůj potenciál mohl zúročit. Před americkými problémovými školami je ráno nával. Student stojí frontu než projde detektorem kovů a scannerem, zda u sebe nemá zbraň nebo ostrý předmět. V prostorách školy jsou instalovány kamerové systémy. Přestávky jsou tříminutové, pouze na přesun ze třídy do třídy. Pokud někdo musí na WC, obdrží od učitele průkaz, který ho opravňuje k pohybu mimo třídu. Ve školách jsou přítomni policisté, kteří, pokud studenta zastihnou mimo třídu, legitimují ho, a když průkaz nemůže předložit, má velký problém, koná se disciplinární řízení. Pro učitele je zcela nepřípustné dotknout se žáka, toto může být snadno posuzováno jako sexual harassment, kromě policistů se mohou studenta dotknout už jen učitelé s pravomocí policie, tzv. deanové. V některých školách se nachází místnost sloužící jako vězení, stejně tak mohou být zřízeny i jesličky pro děti studentek. Převážná část studentů bývá černošská, protože vzdor formálním multikulturálním zásadám v systémové praxi rasová segregace stále přetrvává. Vzdor opatřením, vynucených okolnostmi, se mezi členy gangů strhávají bitky, kdy nastává chaos, teče krev, po chodbách dupou boty policistů, aktéři z řad studentů jsou odváděni v poutech a odváženi do nemocnic... Nejde o výmysl, jedná se o konkrétní zkušenosti jedné pedagožky z působení na střední škole v Bronxu (kam příliš nechtěla). Jistě si každý náš studující ve srovnání s tím uvědomí, jakou osobní volnost a zázemí ve své škole má, třebaže není soukromá ani prestižní. Také si jistě dokáže představit, jak některá opatření (třebaže v tamních podmínkách nezbytná) mohou působit na důstojnost mladého člověka a jeho vztah ke společnosti, jistě lze do jisté míry chápat, že některému čas od času rupnou nervy a "vyřeší" situaci stejně deformovaným způsobem, jako je deformované prostředí, ve kterém se pohybuje. Tamten obraz je výsledkem degenerace části populace, vržené systémem přes palubu. Realita, kde se záplatují důsledky a schází možnosti uplatnění prevence. Michelle Pfeiffer není ekonom ani podnikatel, aby byla s realitou spokojená. Je učitelkou na podobné škole. Vidí okolo sebe neutěšený stav, vnímá subkulturu frustrované společnosti mladých lidí, vytvářejících si vlastní hodnoty a normy, protože na ty většinové kvůli svému automatickému společenskému zařazení s velkou pravděpodobností nikdy nedosáhnou. Vládne právo silnějšího a alternativní čest. Z filmu je cítit beznaděj a marnost, jen chvílemi přerušovaná vědomím, že silný jedinec s obrovskou vůlí jít proti trendům, má schopnost něco malinkého na okamžik změnit, než se vyčerpá a systém ho převálcuje. Zeptejte se Coolia, jehož hit Gangsters Paradise ve filmu temně nostalgicky zní.
Morozko
"Ivánku... " ...cink..
Bylo by podle mého osobního názoru pošetilé upírat procenta výtečné pohádce jen kvůli jakýmsi topograficko-historickým reminiscencím nebo faktu, že byla rok co rok v novoročním televizním programu. Nic z toho jí totiž na kvalitách neubírá. Co se týče programového rituálu, je to jako s Básníkama nebo se seriálem M.A.S.H. - zoufale ohrané a proto neatraktivní, ale jakmile si k tomu sednete, sedět už zůstanete, ne nadarmo se Mrazík do nabídky televizí vrátil. Jde stylem o nejklasičtější z klasických pohádek, třebaže ne tak zcela v našem kulturním duchu, přesto jí ve všem dokonale rozumíme. Nepostrádá kouzlo, vtip, lehkou nadsázku, atmosféru. Dokonce je možné říct, že i po tolika reprízách se u ní lze dobře bavit. Navíc je natočena způsobem, který nezastarává a mnohé hlášky, jak už zde kdosi podotknul, zlidověly napříč generacemi. -"Ivane, Ivane.. Ty palice dubová.."
The Mummy
Archeologie s dynamitem
Upřímně řečeno, čekal jsem všelicos. Vyloupnul se z toho docela příjemný dobrodružný film á la Indiana Jones v novém generačním pojetí. Nevím proč, jsem vysazený na pištící žravé brouky, těmi by mi filmaři dojmy z filmů kazit neměli, ale co naplat, holt piraňovitý scarabeus v mamutí kolonii se v temných chodbách vyhladověn jaksi vyskytl.. Po filmu jsem se shodl, že nejvíc lidsky na nás paradoxně zapůsobila postava záporáka velekněze Imhotepa, kněz toho jména mimochodem skutečně žil - byl stavitelem první stupňovité pyramidy faraona 4. dynastie Džosera v Sakkáře, ostatní hrdinové byli dost schématičtí, ovšem v tomto druhu filmu to snad ani jinak nejde. Docela jsem se pobavil, k tomuto čistě odpočinkovému snímku bez jakýchkoliv vyšších ambicí nemám jiných námitek.
Sunshine
Vesmírná prázdnota
V každém případě je na co se dívat, třeba záběry zvnějšku na Ikara jsou značně působivé, ohnivý žár Slunce, třebaže vyhasínajícího, vystačil na pěknou řádku efektů. Stačilo málo a ze Shunshine by byla jedinečná klasická sci-fi, tvůrci se však rozhodli jít trošku alternativní cestou. Ve vesmírném prostoru je to pochopitelné, avšak jakási sterilita panuje i na palubě mezi astronauty, dlouhé záběry na hru slunečního žáru a nimrání se v pocitech posádky navozují tísnivou atmosféru. Nevím jak vy, ale já mám pocit, že s interpersonální stránkou posádky si režisér neporadil zrovna nejlépe. Jakoby byli sami sobě daleko v planetárních měřítcích. Sympatické je, že určitou dobu vůbec není zřejmé, kdo bude hlavní postavou a že se s předpokládanými hlavními hrdiny vůbec nejedná v rukavičkách. V příběhu se vyskytuje několik skutečně originálních myšlenek, o to více zamrzí, že nakonec převládne klasický scénář tuctového hororu, protože Sunshine je právě čímsi na pomezí mezi sci-fi a hororovým filmem. Nebýt pak jedné věci, dal bych v hodnocení snad o plných dvacet víc, ale ta záležitost mi natolik nesedla, že
procenta musí jít citelně dolů. Absolutně nechápu, co ve filmu pohledávají ty takřka podprahové momenty, kdy se skrz záběr mihne statický obraz lidské tváře. Jedná se nejprve o scénu vstupu do Ikaru I, kdy se na mžik obraz tváře objeví vždy ve chvíli, kdy jas baterky v temnotě oslní kameru. Natolik mě to zaskočilo, že jsem si film vždy na příslušných místech vrátil a krokoval až k té jedné inkriminované pozici. Později obličeje poznáváme na společném záběru astronautů, ale ta kompozice mi rozhodně nepřipadá šťastná, a ačkoliv je pravdou, že efekt přináší snad kýžené divákovo znejistění, bohužel s sebou nese i vytržení z příběhu. Docela vážně přemýšlím, že tu zhůvěřilost úplně sprostě z filmu vystříhám, ať si říká o autorském záměru kdo chce co chce.
Dívčí válka
Boj trvá, třískáme se dodnes..
Pěkná jevištní parodie, která si bere Dívčí válku jako ústřední motiv humorného nahlížení na obecný vztah mužů a žen. Herecké obsazení i výkony jsou podařené, zejména mě dostal Mojmír Maděrič se svým "Lumírem". Vše tak jako v životě začíná a končí (no, spíš opravdu začíná..) se sexem, okolo něhož se úplně všechno točí, nožka Sabiny Laurinové, alias pohledné roztoužené "Šárky", až po zadek občas vykouknuvší zpod tógy, všem mužům výmluvně naznačuje, že sex určitě nelze brát na lehkou váhu. Emancipační rovina, jak bylo tak nějak v těch před a těsně porevolučních letech obvyklé, vyšumí do ztracena - ačkoliv jsme si vědomi, že je to občas nespravedlivé, tradiční genderové role bourat nebudeme - koukejte, ať je to nerozhodně, což znamená, že naoko vládne muž, který je tak trochu dětinský a v soukromí panuje žena, skrz naskrz praktická. To byl převažující mocný hlas doby. Revoluce si, milé feministky, dělejte sami, Ringo Čech je sice uznalý, ale ne blbý ;o) Ostatně to už v úvodu přiznává a především nejde o nic většího ani menšího než o srandu. Souhrnem - vedle produkce Divadla Járy Cimrmana další vyvedená věcička z podobného soudku.
Beowulf & Grendel
Legenda bez mystiky
Legenda prošla pod rukama tvůrců částečnou demýtizací, realisté se určitě nemusejí obávat, že by toto zpracování bylo jen jakousi pohádkou pro dospělé. To "pro dospělé" podtrhuji, ačkoliv se určitě nejedná o přednostní znázorňování bezhlavé řežby, jak bývá vcelku normální u snímků této kategorie, jsou přece jen některé scény poměrně naturalistické. Beowulf je uvěřitelným hrdinou. Bez planých keců, bez patosu a bez poklonek, seversky jednoduše vstoupí do děje a je tady. Nad zpodobněním trollů by kryptozoolog zaplesal, vskutku, jakoby vypadli z nějaké starší či možná vedlejší vývojové větve rodu Homo. Tak nějak to na počátku mýtů opravdu být mohlo. Malinko moc subtilně a jemně na osamělý drsný život, třebaže má rázné zvyky, působí vyobcovaná čarodějka Selma, Beowulfova duchovní křižovatka. Ale přece se hrdina nezakouká do rachejtle, Selmu mu chválím, třebaže jeho egu dává záhul (a možná právě proto). Určitě zaujme strohá krása severské přírody i přirozeně přímé charaktery postav. Nehledejte primitivní hrdinství ani přehnaný akcent na bitevní vřavu. Třebaže se akční scény vyskytnou, přece jen se tento snímek orientuje spíš na podstatu než na povrchní výjevy. Což je dobře, bezduchých sekanic je už tak k mání víc než dost.
E.T.: The Extra-Terrestrial
One-way ticket..
"Ítýho" jsem viděl před....? Dop.... to je doba. Je skoro neslušné to vyslovit (kdy jsem film viděl, i když toho vytečkovaného konce slova se to týká taky - strašně by mě zajímalo, co jste si dosadili, něco by to o vás vypovědělo ;o) Ten E.T. byl ošklivý jak hypotéka, tím spíš na svou dobu, a co hůř - byl tam s náma v kině.. Spielberg měl geniální nápad nechat vytvořit potvůrku, která v člověku - zvlášť dobře si pamatuju ten e-e-e článkovitý natahovací krk - hravě dokázala rozehrát xenofobní koncert. Jenže pak se ukázalo, že E.T. není v hloubi svého kosmického já zdaleka tak špatný jak špatně vypadá, že taky vůbec nemůže za to, že ze všeho nejvíc připomíná mutanta po těžké autonehodě a několika zpackaných operacích, kdy sjetí chirurgové z hecu dali dohromady to co našli v septickém koši odminula, a že je to vůbec doopravdy takové nešťastné a sentimentální vesmírné jelito... A tady Spielberg dobře věděl, že když se ukáže, že se to taky bojí hnusně vyhlížejících pozemšťanů, že když to na člověka bude valit smutné velké oči a bude to bezradně šmaťchat na batolecích nožkách po nepřátelském světě, xenofobie se rázem změní ve spasitelský syndrom. A když nakonec krutě onemocní, takže se přestane hýbat, a nebude moct prchat před armádou, která chce zákonitě vždycky všechno nezvyklé rozpižlat, budou prostě děti na plátně muset stůj co stůj "Ítýmu" pomoct dostat se někam tam domů, jinak je budou diváci v kině virtuálně lynčovat.. Hodnotím podle svých ztrouchnivělých vzpomínek, ale určitě se pokusím poohlédnout kolem dokola a seženu-li, podívat se na toho extraterestriálního zbloudilce takřka po dvou desetiletích znovu. A po očku budu sledovat zase já svoje děti ;o) Život je jedna velká sranda... ;o))
Bez té skryté reklamy to nešlo?
Ještě si třídím dojmy.. Snad to do tečky za názorem stačím zpracovat... Vizuální pojetí se mi zamlouvalo. Velice podařený styl, třebaže ti, kdo nejsou na filmové adaptace komiksu navyklí, mohou být zaskočeni. Zejména tvrdá obrazová tonalita scény při bouři, jež potápěla lodě Peršanů, záběry takřka bez polotónů, kdy ostré kmity blesků zachycovaly emotivně vypjaté, takřka statické, pózy Sparťanů, byla mistrovským uchopením komiksových výrazových prostředků. Žel, lepší práce s efektem času, s dynamikou kamery a zejména pak s perspektivou, by i v nebojových scénách přece jen mohla dílo posunout víc z balancování na pomezí konvenčního pojetí dál k umělecké hyperbole, tak jak to zrovna komiksu vpravdě sluší. A dost. Může mi někdo říct, proč nemalá část Peršanů vykazovala negroidní znaky? Z jakého důvodu? Nechť se tvůrci podívají na Stoneova Alexandra Velikého, jak vypadá Peršan. Komiks, nadsázka, stylizace, mohlo by být "budiž" - ale nemůže, má-li být Peršan Peršanem. To by Sparťan rovnou mohl vypadat jako americký mariňák. Avšak oproti tomu, sám král Léonidás, všechna čest, jakoby rovnou vykročil z pradávné amfory, tak je jeho výzor perfektní. Ano, soudil bych, že staří Řekové by Gerarda Butlera brali. Zato Xerxés.. Achich ouvej.. Jakoby chtěl Snyder ukázat, jak bude vypadat ten chlapec z Tokio Hotel, až vyplešatí.. Stoneův Dáreios v kombinaci se Snyderovým Léonidásem - to by byla vizitka! Nu což, smiřme se s tím, že tvůrci občas musí zazlobit a udělat z Xerxa piercingového boha (a z Alexandra Velikého blonďáka). Scény z bitvy mi vzaly dech. Má to říz, lokaci, načasování, nadsázku, je to vkusně morbidní (připadá-li takové slovní spojení vůbec v úvahu - inspirace k ranní lichotce: "Miláčku, dnes vypadáš opravdu vkusně morbidně.."), efektní, temné... A na závěr zdrcující kritika - je to propaganda. Našel se producent, který zaplatil něco, co v očích amatérských obývákových bojovníků pomůže vzpružit blízkovýchodní pozici. Ty apely o hrstce statečných nesmiřitelných, pro které není hanba nebrat zajatce a rubat i ty bezmocné na zemi, pro ty bojující za svobodu a světlé zítřky všech, o těch, na které se všichni ostatní vykašlali, zatímco měli stát jako boží zákon ve spravedlivé věci po jejich boku (styďte se!), tito hrdinové, kteří přišli zvítězit, nebo zemřít, kteří přišli porazit tmářství... V případě Léonidásových Sparťanů v Thermopylské soutěsce tomu tak vskutku bylo. Zneužité téma. Jestliže se Američané do jeho role stylizují (a já nevěřím na náhody, na takové už vůbec ne), jestliže říkají, že oni jsou těmi morálními autoritami současných válek tam v cizí zemi na východě, odkud teče ropa do amerických harleyů, pak je to v souvislostech ale přesně opačně! Nicméně, ať si z filmu každý odnese co chce. To je jeho věc. Skryté poselství snímku nebudu hodnotit, ocením jen tu uměleckou stránku.
Cesta z města
Kudy kam?
Podařený filmík zabývající se opět jednou krizí středního věku (pozor slečny a dámy, není vůbec pravdou, že se vám tahle věc vyhýbá, pouze vás přepadá chvíli po třicítce, takže se tahle poslední pořádná příležitost zaujmout kohosi čistě živelně, často ze strany vašich partnerů hořce vykládá poněkud jinak) a také technokratickou společností kontra stoickou harmonií přirozeného běhu světa. Tomáš Hanák je v roli výborný, jen to nadužívání slangu IT odborníka je až přemrštěné, nepůsobí to na mne přirozeně, proč by si měl mumlat programový kód nad notebookem.. Cesta z města na mě zapůsobila tak uvolněně a jemně anarchisticky, až jsem vyšel před barák a po pár letech si zase zapálil. Dva roky na to jsem s kouřením zase šlehnul a teď už jen čekám, co se mnou udělá repríza filmu.
Alexander
Alexandr jako kámoš
Pro historické velkofilmy mám slabost. Paradoxní je, že kromě jediného (Statečné srdce) mne žádný podle očekávání nenandchnul. Přesto dál čekám a doufám... Nyní už k filmu Olivera Stonea. Ohromný prostor je ve filmu věnován Alexandru Makedonskému jako člověku. Zatímco v průběhu více než dvou tisíc let je Alexandr vnímán jako legenda, zde ve svém ryzím člověčenství působí poněkud nanicovatě. Nespatříme zde Alexandra VELIKÉHO, nýbrž kohosi, o kom si budeme během filmu občas říkat, co to vlastně bylo, co ho předurčovalo k takové historické úloze a triumfu, kdy byl dokonce zbožštěn. Kladem Stoneova zpracování je poměrně velká historická věrnost. Od vlivu rodičů na Alexandrovu osobnost, přes zkrocení "nezkrotného" hřebce, který Alexandra posléze provázel až do Indie, roztržku s Filipem Makedonským, průběh boje s Dareiem III., svazek se třináctiletou peršankou Roxanou, až po požití otráveného vína, jako jednoho z možných Alexandrových konců. Co se Stoneovi příliš nepovedlo, jsou bitvy. Je zde sice jakási snaha o přípravu diváka vylíčením taktiky před bitvou, avšak kdo by se na to soustředil.. Víc diváka v tu chvíli zajímají postavy. Jednotlivé fáze boje pak působí roztříštěně, izolovaně, nepochopitelně - koláž nějakých přesunů odkudsi kamsi za účelem čehosi... Nelíbilo se mi rovněž středověké vyjádření šikování vojů před bitvou, tehdy disciplína stála na méně formálních principech, jednalo se víc o záležitosti cti než o subordinaci, jak nepřímo vyplývala z nastoupeného vojska. Také opět jednou vizuálnímu zpracování vyčítám vzhled Řeků a zde také Makedonců, z jednoho důvodu - plavovlasost. Tak jako v Tróji jsou herci často blonďáci, ačkoliv tato barva vlasů náležela barbarům ze severu. Římanky se sice o něco později snažily o blond odstín podle otrokyň, ale to přece jen nebude Alexandrův případ.. Vangelisova hudba není špatná, ovšem místy bych si přece jen představoval víc přizpůsobení scéně. Vzdor předchozí kritice se film velice blížil mé (náročné) představě o výborném zástupci historického žánru, jen ho Stone podle mého uchopil ve vztahu k Alexandrovi až příliš osobně, trocha toho odstupu ve vztahu k "vždy osamělému" velkému hrdinovi by neškodila. Jelikož však jiné filmy tohoto druhu s tématem zachází ve jménu téhož dost brutálně a historická fakta pojímají velmi, velmi volně, díky za to.
Happy Feet
Ať žije kabaret!
Tenhle filmík tak trochu vybočil z řady. Nejenže film animovaný - on ještě fušuje do muzikálu. Dotaženo do konce, mohla by to být slušná žánrová bestie.. Začátek je poměrně zdlouhavý, pěkných pár minut se vlastně nic neděje a my jen koukáme, jak ti tučňáci, ve skutečném světě s opravdu ohyzdným akustickým projevem, pějí jako Pavarotti a Montserrat Caballé krát pár set a něco dohromady. Zpívajících tučňáků je fakt kopa. Nakonec se příběh přece jen rozvine. Co se dá ocenit, je příklon k environmentalismu, protože asi všichni, až na pár zaťatých jedinců odříznutých od vnějšího světa, chápeme, že bez přírody si nejen tučňáci ani neškrtnou. Z pohledu tučňáka tedy uvidíme, jak se jako lidstvo chováme ohavně, když jim "bereme ryby". Závěr mne mnoho nenadchnul, nevěřím v jednoho jediného moudrého spasitele, který by měl mít bez vědomí ostatních právo rozhodovat o osudu všech, ať je to antarktický opeřenec nebo člověk. Politici, kteří jen čekají na to, kdy se budou smět projevit jako jednoznační klaďasové a zasáhnout ve jménu správné věci ve prospěch tučňáků (myslím fakt ty ptáky, ne lidi s tučným kontem), to je snad ještě větší akční sci-fi než Transofmers, tím spíš, že takhle blbnout děti, to je od filmařů skutečně nehezké... Nicméně občas je příběh i dojemný, songy dokáží zaujmout, animace perfektní, myšlenka sice zašmodrchaná, ale něco si z toho odnést lze. Ještě k animaci - ten ústřední tučňák vypadá opravdu o dost jinak než ti ostatní opeřenci. Chápu, že je to proto, aby se dětičkám nepletl, jenže když on má hlavu od plyšáka a všichni ostatní vcelku realistickou tučňáčí, to je pak už trochu moc divné.. Sakumprdum - pokud vám ještě zima neleze krkem a jste schopni překousnout nějaké to hudební číslo, lze doporučit.
Doctor Zhivago
Zrovna teď bych si to rád pustil..
Podařená adaptace proslulého románu Borise Pasternaka. Ačkoliv je pro mne televize bez DVD či videa pouhým doplňkem bytu a zřídkakdy si něco z programové nabídky vyberu, v tomto případě jsem seděl v křesle jako přimrazený a zcela pohlcen tento velkolepý příběh sledoval. Zde jsem si poprvé důkladněji povšiml Keiry Knightley, jejíž výkon mne velmi zaujal, Keiře se podle mého názoru podařilo propůjčit postavě charisma a také typově mi do role Lary Antipovové přesně sedla. Zatímco Keira se v kůži hlavní hrdinky neustále bezchybně vyvíjí, Hans Matheson je nejpřesvědčivější jako mladý Juri Živágo v první a prostřední třetině filmu, v závěru jako zralý muž s podlomeným zdravím už tak zcela dokonale do konceptu nezapadá. Herec Sam Neill je excelentním "padouchem" Viktorem Komarovským (proč ta ruská jména vlastně neustále poangličťujeme - Yuri, Victor, Misha, Zhivago...?). Naprosto výjimečná je pak citová hloubka příběhu. Je doslova přebitý emocemi v tom kladném smyslu. Žádné patetické plky a teatrální pózy z laciných slzolamů, zde se divák vnoří do duše postavy a procítí - a často protrpí - si její životní zápas sám uvnitř sebe. Děj je introvertní, je znát, v jaké hlavě román vznikl, vztahy jsou spletité a ačkoliv děj prochází řadou zvratů, rozvíjí se naprosto přirozeně a logicky. Už jen za tu úchvatnou emocionální hloubku musím dát maximum... A prosím vás, kdybyste snad věděli, kdy bych právě tuto TV adaptaci mohl sehnat, dejte mi vědět. Dík.
Universal Soldier
Hlavně podruhé nechcípnout
Akčňák stojící na dvou echt postavách do pranice, z nichž ta Lundgrenova je opravdu odstrašující. Tfujtajxl, nechtěl bych mu šlápnout na malíček.. To Van Damme mu s klidem šlápne rovnou do obličeje, protože Van Damme je tak jako tak mrtvý a to už je člověku lecos jedno. Jen se díky vědě a armádnímu rozpočtu ještě stále docela slušně hýbal. A Dolph a zbytek spešl jednotky stejně tak. Oba hlavní zombíci se poněkud vymknou kontrole intrikujícího vojenského velení a na pozadí tohoto průseru si jdou vyřizovat mlhavě uvědomované osobní účty z vitálnějšího dřívějška. A docela jim to jde. Po počátečním trochu trapném úvodu, kdy si musíme zvyknout na až příliš lepenkové obličeje obou zneužitých mrtvolek (do jisté míry jde o standardní výrazy obou herců) a jejich "kousající se software", se příběh docela hezky rozeběhne do nenáročné béčkové akční sci-fi s několika dobrými nápady. Jedním z nich je potřeba být sem tam u ledu, jinak zcepenět na přehřívání. To mě taky stálo takřka šok, protože když kamera začala zvolna od podlahy zabírat štíhlé, opálené nohy, tušil jsem pěknou nahou holku - a on z toho byl o kousek výš Van Damme... No málem jsem spadl z gauče... Shrnuto, oproti takovému Matrixu se drží dost citelně při zemi a místy průběhem opravdu silně připomíná Terminátora, ale jde to.
The X Files
Co je to zase tam venku??
Když zpočátku běžel seriál Akta X, byl jsem u vytržení. Pseudodokumentární styl některých, především těch úvodních, sekvencí navozoval pocit opravdovosti a spolu s tajemnou atmosférou záhadných případů krytých nejvyššími zájmy tajných služeb, podpořenou působivou hudbou, mi zhusta způsoboval vydatné šimrání neznáma kdesi v oblasti křížové kosti. Byl to zřejmě poslední TV seriál, na jahož díly jsem netrpělivě čekal a snažil se nenechat si je ujít. Film zachází s tímtéž, jen rozpočet je samozřejmě více šit na míru velkému filmovému světu. Vše je velkolepější, barevnější, propracovanější, ale kupodivu se snad ani nejedná o přednost, protože na drobné nedokonalosti seriálové televizní série jsme si už navykli a přijímáme je jaksi na způsob přirozených vad investigativního dokumentu. Bohužel má film oproti čtyřiceti minutám seriálového dílu drobné obtíže s udržením divákovy koncentrace. Shodná, jen možnostmi přifouknutá konstrukce příběhu k plnému využití divácké představivosti nepostačí. Těší mne však, že film vznikl, z hlediska úspěchu televizní série se jedná takřka o povinnost a rozhodně nejde o propadák.
Eragon
Děkuji, můžete to odnést..
Je mi jasné, že Eragon je cílen na jinou skupinu než třiatřicetiletého otce dvou dětí (byť si tyto skutečnosti občas plně neuvědomuje), nicméně jsem opravdu čekal cosi tochu vydařenějšího. Efektní kámoš drak to nespasí, rozhovory mi občas znějí velmi, velmi dětinsky. Eragon se zbytkově svezl na vlně Pána prstenů, ale co do působivosti bych ho přirovnal asi tak ke třetímu výluhu nálevového sáčku čaje (kvalitní je ten sypaný).
Dědictví aneb Kurvahošigutntag
Ty prde...
Bolek Polívka je krapet komplikovaná osobnost. Jako komik (on sám říká "klaun") nesedne každému, rozhodně je však dobré vždy zapřemýšlet nad pozadím vtipu, tam se totiž často teprve skrývá Bolkova pointa. Osobně ho v komických úlohách nepodceňuji a v charakterních rolích si ho velice vážím. Kurvahošigutentag docela klame tělem. Nejprve se očekává satira, pak se z toho vyklube buranský film, aby se z něj nakonec po pochopení opravdu vyloupla ta satira.. Mnohým podnikatelům z raných devadesátých let bych doporučil, aby se nestyděli a zavzpomínali na svou minulost.
Hot Shots! Part Deux
Dvě je víc než jedna
Už vím, proč mám v paměti rovnítko mezi Žhavými výstřely a pořádnou srandou. Ona je ta dvojka podle mého o dost povedenější než jednička. Parodie je vůbec zvláštní žánr, mnohdy působí až drze a nevkusně, chce to však nebýt karlovarským dietním sucharem a absurdnost situací si plnými doušky vychutnávat. Charlie Sheen se do role poněkud neobratného a smolařského superakčního hrdiny perfektně hodí a vzdor tomu, že ze sebe pro účely role vydrezúroval opravdového Ramba, je jednoduše od pohledu k smíchu. Když se k tomu přidají ty zmatené monology (a dialogy), které jsme si jinak zvykli slýchat z úst Leslieho Nielsena, je dokonáno... Báječná je scéna z bagdádského paláce, kde filmový Husajn jakoby z oka vypadl skutečnému nebožtíkovi Husajnovi, budiž mu země lehká (anebo se to teď říkat nehodí?), skoro bych věřil, že si ten opravdový na chvíli odskočil do Holywoodu střihnout si scénu. Američanům připisuji k dobru jedno veliké plus - tak jako jsou často na zabití s tím svým patetickým patriotstvím a trapnými žblechty vyhřezlými ze zobecnělých společenských klišé, dokáží si stejně dobře z toho všeho udělat bezbřehou legraci a když na to přijde, v tom dobrém smyslu jim nic není svaté (v tom špatném taky ne, to už je horší).
Gia
Malá Gia..
Budu-li o ní hovořit v intencích filmu, tak jak byla ztvárněna Angelinou Jolie, pak Gia nikdy nevyrostla, stále byla tou holčičkou, která s rozzářenýma očima naslouchla, jak je půvabná a jak jí svět bude ležet u nohou. Nic na tom neměnilo pozdější střídání vzdoru s beznadějí, ani lehkomyslná nespoutanost, která vše rozhodla, i když jí skutečně kus světa u nohou ležel.. Gia měla jinou představu, ten okolo se povalující svět přehlídkových mol jí nesahal ani po kotníky a pokud v něm měla existovat, jestliže ji nikdo nevybavil silou se nad něj povznést, musela taktéž klesnout do bahna. Bohužel, citová deprivace a motivování k úspěchu za každou cenu rozhodně nejsou nejlepší faktory pro šťastný život... Překvapilo mne, jak procítěně dokázala Angelina roli zahrát. Na televizní film je zpracování velice dobré, poměrně bez problémů bych si ho dokázal představit i na velkém plátně.
Verze 3.3.0 All Rights Reserved
Podmínky užití | Reklama
RSS | Kontakt | FAQ
0.019 sec. (PHP: 66% SQL: 34%)
