Skogen

...

Tak trochu drsné, i když nepříliš zažrané memento. Což znamená, že se fest zasmějete, ačkoliv je stále cítit, že se nejedná o bohapustou srandu, stejně jako kontakt s drogami je legrační jen do jisté míry. Zdaleka ne každý, kdo si s narkotiky začne, nutně skončí špatně. Je to něco jako ruská ruleta. Někdo z toho vyvázne celkem v pohodě a jiného to prostě bez ohledu na cokoliv sestřelí do sraček. Film těží z toho, že planě nemoralizuje, je objektivní. O to víc zaujme. Sám jsem se pár dní před usnutím děsil, že se mi bude zdát o tom promodralém miminu, které doplatilo na kolektivní trip v čele se svou mámou, neboli suchou terminologií dojelo na zanedbání povinné péče.. Jakobych bral na sebe kus viny za chování těch na obrazovce, tolik to bylo sugestivní. Nadruhou stranu, při druhém zhlédnutí už jsem byl v klidu. Protože kdo mezitím vezme do ruky knihu My děti ze stanice ZOO od Christiane F. a prožije si atmosféru té autobiografie, tak jako já, ten už u Trainspottingu ocení spíš tu legraci, zděšení a slzy už padly na stránky knihy - tu lítost se jako chlap sice zdráhám přiznat, ale jednoduše s tím nic nenadělám.

Leslie Nielsem je dobrý kolík. Vzhledem k tématu bych i řekl, že je to dobrý dubový kolík, jen kdyby mu jako filmovému upírovi takové přirovnání přímo existenčně neškodilo. V Drákulovinách jsou tuny pěkných hlodů, třebaže ne všechny míří přímo do černého, některé se jen tak otřou, celkově však jsou Drákuloviny přesně takovým typem parodie, s jakým souzní můj vkus a tak jim příležitostné šlápnutí mimo bez velkého váhání s klidem odpustím.

A příště s ptákochřipkou

Divák má takřka povinnost hodnotit film kladně. Patří jednoznačně k dobrému bontonu, že podobná témata se nekritizují. Homosexualita, menšiny, zdravotní postižení, válečné oběti,patriotizmus (zvláště ten americký), zoufalí rodičové a pitomé trable zbohatlíků, prostě mají zelenou, ačkoliv situace se vždy opakuje a nikdy to nebude o moc lepší. Vezměme si postoj zaměstnavatele. O HIV se toho v minulosti vědělo asi tolik jako zkraje později o SARS, prionech z hovězího, či nejnověji o hrozbě viru H5N1 - právem obávané chřipce ptačí, co k ní jenom čuchnout stačí.. Zaměstnavatel má povinnost dbát o podmínky na pracovišti a tak přirozeně v prostředí nevědomosti bude usilovat o to, aby mu nezAIDSovatěli další zaměstnanci, kteří by z něj v právních sporech sedřeli kůži n-násobně. Navíc v zemi, která živí pouhá 2% světové populace, avšak zároveň 50% všech právníků, co jich jen se žalobama v aktovce po světě běhá a kde vás mohou žalovat i za to, že jste před nějakou domýšlivou rachejtlí drželi v ruce okurku, protože se tak jednalo o jasné sexuální harašení a je třeba vás zpranýřovat.. Philadelphia je jasný příběh osobního neštěstí, jaký se však v různých variacích bude v atmosféře strachu opakovat vždy, když lidstvo postihne obdobná metla jako AIDS, aniž bychom už dostatečně věděli, jak se k ní v přiměřené míře rizika postavit. Ke všemu, v tomto filmu jde o to, o co v osmi a půl případech z desíti shodné produkce. Totiž dosáhnou svého, někomu to natřít, zvítězit a slavit úspěch. Pěkné, jen si nejsem jistý, jestli ta výhra v souvislostech stojí za to. Asi jo. Jak komu.

Spíš žumpa

Asi jsem hodně chtěl něco ztrhat, když jsem v menu hmátnul po tomhle filmu. Anebo se potřebuju vypsat z frustrace, že jsem po tomhle braku čas od času loupnul okem od rozdělaných webových stránek, abych nakonec zjistil, že se na obrazovce, řečeno kostrbatým překladem cizí frazeologie, celou dobu dělo NIC. Zatímco jednička psychologicky řešila trable dospívání a dvojka pak slevila na lacinou komerci typu Kamarád do deště, o trojce jaksi nemám co říct. Kladem jsou jedině písničky, ale i těch už dnes po tisícím druhém poslechu máme plné zuby.. Tenhle "film" na mě působí dojmem, jakoby šílený zaměstnanec marketingového oddělení šílené cestovní kanceláře nechal natočit celovečerní reklamu na exotiku pro porevolučně vyhládlé Čechy, která však záhy poté vzhledem k záměru působí podobně tristně, jako Lábusova nahá zadnice v Slunce, seno a erotika, zatímco snad měla opravdu působit eroticky... Divím se Vejmělkové, že do toho šla, protože kdyby měla hrát v lesbickém pornu, dostala by možná lepší scénář. A pak by se musela trochu zapotit, aby z toho skutečně něco bylo. Mno, asi byla taky vyhládlá.

Freude.., Jungu.., Adlere..!

Zajímavé... Polovyprávěný příběh s téměř archetypálním podtextem. Obratná sonda do lidských duší, kdy se lecos vyvíjí proti očekávání, a která se shovívavým nadneseným úšklebkem uděluje lekci: Nesuď předčasně! K detailnímu pochopení příběhu je zapotřebí základní orientace v lidském prožívání, zejména závěrečná scéna loučení Anouk s "vyléčeným" fantazijním přítelem klokanem je až dojemně symptomatická. Snímek zdařile využívá kontrastu celkově baladické atmosféry (kterou jsem takto zakusil snad už jen v Pravidlech moštárny) s paradoxními vizuálními prvky, působícími pak humorně. Jako třeba záběr na vodu stékající v dešti po kamenném nose (či z nosu?) sochy ctěného předka neméně ctěného starosty města, svou symbolickou prekérností zlehčující důstojnost tohoto fanaticky upjatého muže. Bez přílišných vodítek jsem měl po celou dobu obtíže místně i časově příběh lokalizovat, což dodávalo na síle snové náladě. Snad poprvé mi nepříliš sedl Johnny Depp, uvítal bych v méně důležité romantické roli Rouxe někoho poněkud dramatičtějšího vzezření a méně na sebe strhujícího pozornost. Kromtoho Roux v podání Deppa vedle zralé Vianne působil příliš mladě, což jsem vnímal rušivě. Kdo má rád symboliku a nečiní mu potíže dát si práci s pochopením charakterů a souvislostí mezi nimi, ať neváhá.

No 1.

Kdybych měl jmenovat vkusnou, zábavnou a smysluplnou moderní pohádku, bez váhání bych na prvním místě uvedl Tři veterány. Ve své podstatě klasický, ale velmi hravě a umně pojatý pohádkový příběh, je nesmírně lehce vyprávěn. Zdařila se zejména ta velice obtížná věc, na které ztroskotává většina moderních pohádek, totiž zrovna to, co činí úspěšnou moderní pohádku úspěšnou moderní pohádkou - fungující syntéza současných prvků s těmi klasickými. To se ve Třech veteránech povedlo opravdu skvěle a tak vedle sebe můžeme sledovat klasickou nadpřirozenou supervizující autoritu zpodobněnou v postavách tří trpajzlíků, zázračné dary a kouzelná jablíčka a hrušky, symbolizující účinky rozhodování při hledání pravého cíle. A taktéž ovšem cigára "s velbloudem", Bellův přístroj a úsměvnou celnici... Zejména však s ohromnou nadsázkou pojaté lidské slabosti, ať už se jedná o pletichaření, zlodějnu a pokrytectví, anebo naivitu hlavních hrdinů, včetně jejich pošetilosti ve chvílích, kdy jejich charaktery prověřuje náhle získaná moc. To vše s humorem sobě vlastním autorům příběhu.

Svěrákovina

Mám humor pana Zdeňka Svěráka velice rád, proto jsem další film tandemu otec & syn vřele uvítal. Je pravdou, že Zdeněk Svěrák si už dávno našel svou filmovou polohu nesmělého, nepříliš praktického filozofa a od té doby se jí drží jako klíště. Komu by snad nevyhovovala, pro toho je jako autor ztracen, ničeho zásadně jiného se v tvůrčím přístupu patrně nedočkáme. Opět je zde směsice na jedné straně hořkého poznání a zklamané rezignace, na straně druhé infantilního nadšení pro novou, i když v běžném posuzování pošetilou věc, snílkovského odtržení od praktické stránky života ve prospěch čehosi hlubšího, dotýkajícího se světa idejí. Přemýšlel jsem, čím si mne Svěrák tolik získal - a zjistil jsem, že je to absolutní absencí fanatismu. Svěrák, když už zpodobňuje fanatický prvek, činí tak s takovou absurdností, že je každému jasné, že to nemůže myslet vážně. A ať jsem nekritický, když řeknu, že svým herectvím připomíná mi toho nejmoudřejšího z lidí - Sókrata, který ačkoliv byl nejmoudřejším, zároveň pronášel ono známé: „Vím, že nic nevím...“ A stejně jako Sókrates ten paradox vysvětloval, že jestliže malý kruh obsahuje sumu vědění prostého člověka a větší kruh větší sumu vědění Sókratova, pak také obvod kruhu, který se dotýká neznámého, je daleko větší v případě většího kruhu Sókratova než malého kruhu prostého člověka a tedy si Sókrates skrz své vědění daleko více uvědomuje, čemu všemu nerozumí, zatímco prosťáček se domnívá, že postačí málo, aby mu bylo všechno jasné... Tak také infantilita a pošetilost Svěrákových postav v sobě ukrývají skrz filozofující rozmrzelost, vzápětí se rozplývající v dětinském hnutí mysli jiným směrem, hloubku moudrosti, skrytou před těmi, kteří si dosud myslí, že nejmoudřejším je ten nejpragmatičtější z pragmatických. Mám rád Svěrákův tak trochu cynický, ale zároveň laskavý humor, s nímž říká, že asi přece jen bude hůř, jenže je mu to úplně jedno, protože on na to kašle, když jeho ideje jsou nad věcí. A tak to je. V kapce vody můžete objevit celý svět. A ve Výkupu lahví své místo na slunci, tak jako Hrabalův Hanťa objevil Seneku ve sběrných surovinách.

Pořiďte si kuchaříčka...

Já osobně vařím docela rád. Jako každý chlap vařím rád, protože vařím, když chci a ne, když musím, což je opravdu nesporná výhoda v perspektivě vaření si neznechutit. Ale třebaže rád vařím, ani by mně nenapadlo na to koukat, když zrovna nemusím. Takže koukám jen proto, abych to nespálil a nepřipekl, když vařím já a vaření jiných je mi ukradené, ani „Kluci v akci“ mě neberou, tím spíš krysa v kuchyni. Přesto jsem po chvíli zjistil, že Ratatouille je zábavný animák. Je tak nějak evropsky opravdový, bez onoho okatého přehánění, které jinak lidem třese bránicí při koukání na Dobu ledovou, Shreka, Loveckou sezónu a jiné. Třeba za to může ta francouzská atmoséra, třeba daleko víc režisér a scénárista s českými kořeny, který už vytvořil skvělý krátký animovaný film Geriho hra. Samozřejmě v zásadě film nevybočuje ze základního vzorce. Tak jako my se dnes učíme o jednotě času místa a děje v antických tragédiích a o temné inklinaci k duchovnu v barokní éře, tak se třeba za nějakou tu dobu budou naši potomci učit, že na přelomu dvacátého a jednadvacátého století bylo charakteristické pro animovaný film, že se v něm povinně vyskytovala postava hrdiny, padoucha, milenky a ztřeštěnce. Ratatouille nevybočuje. Animace je skvostná, zejména pohyb postaviček je bravurní, „myšofobové“ se mohou těšit na pěkný hysterický záchvat. Zápletka působí střízlivě, ale nikoliv nudně, tvůrci oprášili starou dobrou berličku zvanou deus ex machina - a ono to funguje. Narozdíl od jiných animovaných počinů se zde staví na konstruktivním principu. Je třeba uspět. Je třeba uvařit baštu. Je třeba dostat baštou svět na kolena. Brokovnice se sice objeví a bude také svázán jeden hygienik, nicméně ten odlišný přístup v podobě důrazu na zmíněný konstruktivismus mě zaujal. A ještě jedna věc mě překvapila. Úplně mylně jsem měl za to, že ratatouille je jméno toho klíčového myšáka...

Violet neviolet...

Spíš než o film jakoby šlo o sled klipů, v nichž Milla Jovovich v rádoby erotických pózách drtí nemehla nepřátele, kterých jsou mraky... Dialogů je vcelku poskrovnu. Upřímně, kdyby nebyly vůbec žádné, bylo by to lepší. Atmosféra filmu i celkové vyznění působí nemastně - neslaně, občasná změna přelivu vlasů v běhu to nespasí a často se materializující zbraně v rukou taky ne. Jakoby šlo především o to v každé situaci nějak zmasit protivníka a pak alá do další potyčky, kde to chce hlavně nějakým způsobem zmasit protivníka a pak... Velice nepříjemně jsem se u toho nudil, což je s výjimkou náhlého úmrtí to nejhorší, co se mi u filmu může stát.

Legendární leprosárium..

Z Beowulfa mám poněkud smíšené pocity. Ne, že by mi vadila 3D animace, ta se mi líbila už ve Final Fantasy - Esenci života. Podle ohlasů však mnozí jiní způsob ztvárnění tak docela nepobrali, řekl bych, že už v propagaci se měla animovaná stránka filmu víc zdůrazňovat a méně se mělo hovořit o hereckých personách, které byly animaci předlohou. Ačkoliv jsou Anthony Hopkins, Angelina Jolie a John Malkovich, abych jmenoval ty největší stars, bez potíží k rozpoznání, charakter animace přece jen „žehlí“ mimiku a gesta natolik, že o tradičním hereckém projevu nelze hovořit. O to zde ostatně vskutku neběží, takže očekávání hereckých výkonů je passé a musí jít stranou, naopak, pokud vás zajímá, jak dokáže „zahrát“ technika, pak stejně jako já budete k „herectví“ přistupovat z odlišného úhlu a ztvárnění vám vadit nebude... Něco jiného už je charakterové pojetí postav. Ani trochu se mi nelíbilo zpodobnění Grendela. Netušil jsem, že trollové měli být zdeformovanými genetickými zrůdami s dysfunkční anatomií, že z nich měl kanout sliz a hnis, že zkrátka působili jako potomci rodu se sakra těžkou hereditární zátěží, kteří navíc prožívali mládí hřejíce si záda o rozpraskaný betonový sarkofág jakéhosi raně středověkého černobylského reaktoru, dokud z nich nezačaly odpadávat kusy masa, tumorovatět tkáně a celkově se měnit v cosi jako omylem nepohřbené psychopatické zombie. Tak to dopadá, když se má atmosféra napětí suplovat hnusem, což se sice hodí do tuctového hororu, avšak do severské legendy o posledním trollovi stěží. Velice jsem počítačově animovaného Beowulfa obdivoval, když se tomu oslizlému a leproidnímu Grendelovi nahý vrhnul na záda, to muselo být vzrušující ;o) Grendelova matka v předloze Angeliny Jolie je oproti tomu, ač ze stejného rodu (možná byl tím genetickým šmejdem otec Hrotgar), zpodobněna nesrovnatelně lépe a proto svede budit respekt i bez hnusu. Kdoví, zda se Angelině nezajídalo chrlit animovaný hnis... Zpočátku jsem taky nedokázal překousnout Beowulfovu amerikánskou osobnost. Já jsem Beowulf a kdo je víc? Ani stín nadhledu, ani náznak humoru, ani kapka skromnosti, taktu ani co by se za nehet vešlo. V Beowulfovi - Králi barbarů je to jiný kabrňák, tam nebylo problémem s hrdinou sympatizovat. Naštěstí v průběhu děje lecos vykrystalizuje a Beowulf se pak projeví mnohem lidštěji a přirozeněji, takže pro Američany typické černo-bílé pojetí heroa se přece jen poněkud zabarví (a to zejména do červena). Také královna, Hrotgarova choť, na mne zpočátku působila až příliš štětkovsky, ale to se dá chápat, Hrotgar byl přece jen v porovnání s Beowulfem čímsi jako zkorodovaným, dýchavičným a žíznivým Favoritem proti vyšperkovanému a našlápnutému Hummeru, takže je celkém snadné předpokládat na čí šaltrpáce by se raději královna nechala povozit... Druhá legenda s drakem je zejména tou, která zbavuje Beowulfa nabubřelosti a dělá z něj sympaťáka. Dokonce i Američané pochopili, že není zlato všechno co se třpytí, že se za některé činy platí, a že i hrdina může mít své temné stránky, na které je třeba poukázat a ne je racionalizovat v zájmu bezchybného hrdinství, čehož jsem se obával nejvíce. Závěrem - nebýt opravdu nešťastného zpodobnění Grendela a Beowulfova zkraje až příliš okatě vyřvávaného hrdinství, dal bych tak o dvacet víc.

Když se nikdo nekouká...

Traduje se v pověrách, že na tajuplný Štědrý večer zvířata mezi sebou mluví lidskou řečí. Hospodář by měl dobytek obsloužit a promptně zmizet, protože aby se neprofláknul podraz, přidává se temný dovětek, že ten, kdo je při tom vyruší, do roka zemře. Ve vtipném animáku má kdokoliv bez oné chmurné perspektivy možnost nahlédnout, jak by to asi vypadalo, kdyby pověra o lidském chování zvířat nelhala, a to kdykoliv a nejen o Vánocích. Nečekejte však žádné nudné rozprávky o sousedovic maštali z předminulého století, neboť dobytek je trendy přesně dle zásad mladých generací, protože mladá generace je vždy cool, voly a husy nevyjímaje, třebaže životní styl je zde poznamenán kulturou amerického středozápadu, takže nejde o žádný urbanistický underground, nýbrž o rurální veselice ve stodole, která se vmžiku mění v hotové Las Vegas, jakmile se sedlák nedívá. Songy jsou laděné převážně do country, nicméně takový Mr. Bombastic v podání rapujícího obtloustlého potkana je jednoduše boží... Co se týče animace, dost jsem nepochopil, proč mají i bejci vemena, když by je měly mít jen krávy. Dejme tomu, že jde o znak rovnoprávnosti a přejdeme to... Vcelku bych se spokojil s bláznivým karikováním lidství, což autorům jde, plus s nějakou tou zápletkou vyplývající z konfrontace se zaskočeným člověkem, to jim také šlo, zlotřilé kojoty (či zavilé šakaly) bych tam mít ani moc nemusel... Celkově je to fajn počin, opět jednou něco příjemně uvolněného s jemnými prvky vkusného buranství, jak jsme si navykli mít rádi na Shrekovi. V závěru jen poopravím oficiální popis na tomto webu, protože v CZ verzi se hlavní postava jmenuje Oťas a jeho otec, byť nevlastní, není osel, nýbrž logičtěji taky bejk, třebaže s vemenem. ..

Čas je fascinující rozměr...

Po jisté době mohu říct, že jsem byl příjemně překvapen. O to víc, že zpočátku jsem se kysele šklíbil nad zoufale typickým stereotypem roztržitého akademika a nad (pomyslně) snadno předvídatelnou zápletkou, aby ze mně záhy kyselost přelezla na čísi jiný obličej, sledující jiný, skutečný jednoduchý, film. Roztržitý vědec může být roztržitým vědcem, přirozeně proto, protože je v míře větší než obvyklé nezávislý na vnějším světě, zde to posléze ze situace vyplývá. Odpusťme filmu, že bourá hranice mezi vědou teoretickou a aplikovanou, jež jsou jinak propastné bezmála jako veličina (či veličenstvo) Čas samotný, o který zde předně běží. No a děj..., ten se rozhodně neubírá přímočarými stezkami, jak jsem se obával, a jedinec neznalý předlohy či starších zpracování jistě tak jako já bude mile překvapen. Zejména svěžím jeví se být hrdinovo poznání, že vzdor zdánlivě nezpochybnitelné zoufalé potřebě lásky k jedné ženě a zdánlivě klíčové zápletce s ní související, opravdu "pro jedno kvítí slunce nesvítí..." Byť málokdy je osud natolik vstřícný, že vzápětí nabídne místo růže orchidej (800 000 let slovem "vzápětí" až tolik počastovat nelze, že jo..) Klobouk dolů před mistrem Wellsem, že si troufnul na takový flák času, málokterý autor sci-fi se odhodlá k fantazii překonávající několik staletí. Zpracování je důstojné, ne nadarmo dostali maskéři Stroje času nominaci na Oskara. Ta druhá, specializující se evoluční větev rodu Homo, která kdesi v budoucnosti Země vznikne, je sice vizuálně až příliš computerově disponovaná a tak při pohybu svou pružností připomíná kus neposedné gumy, leč zdařilým výzorem jde o rasu dost působivou. Souvislosti jsou také pěkně dotaženy do konce a co se zprvu zdá jako přehnaný fantas, to posléze dostává punc věrohodně možného. Hlubší filozofická rovina pak naznačuje, že ten „náš“ hrdina, v univerzálním rysu člověčenství veskrze současný jedinec, jednoduše musí světu okolo vnutit svou vůli, tak jako ji člověk v maximální míře vždy svému okolí vnucoval, i kdyby měl zhebnout, že má ve zvyku improvizovat, takže ho to pudí nejdříve konat a pak teprve objevovat důsledky svých činů, a že naše rozumové možnosti překračují naši etiku stejně jako naše fyzické já předbíhá psychiku, takže sami sobě často nerozumíme. A to tím víc, čím složitější svět jsme vytvořili, přičemž nechápeme, že základním atributem vysněného ráje není harmonická a nudná idyla, nýbrž jednoduchost. Proto i hlavní hrdina dosahuje katarze a vysvobození z osobního traumatu nikoliv vzdorováním osudu za pomoci mocné a složité vědy, ale přijetím primitivního a jednoduchého světa, jenž bývá nezbytně nutně drsný a krutý, ale ve své jednoduchosti a přirozenosti snadno srozumitelný a proto i krásný. Tahle sci-fi mě nenápadně přivedla k zamyšlení - a to se cení. Stojí také za to vychutnat si soundtrack.

Příjmená díra.

„Ospalé díry“ se Tim Burton chopil se sobě vlastním morbidním humorem, takže ačkoliv zpočátku tak trochu očekáváte drasťárnu, zvláště, když vydatně stříká krev a spatříte bezmála více těl bez hlavy a hlav bez těla než těch zkompletovaných do obvykle funkčního celku, zavčas zasáhne nadsázka. To je příjemné odlehčení, díky němuž je film dobře stravitelný a můžete si ho vychutnávat bez pocitů zvrhlíka pasoucího se na násilných scénách. Burtonův dvorní herec Depp se opět předvedl v dobrém světle, s citlivým přístupem k roli dokázal v pravý čas odlehčit scénu náznakem parodizujícího prvku a jindy se zase vkusně tváří smrtelně vážně, aniž by se kombinace tloukla. Závěrem... To výše popsané, co mi nesedlo v „Mars útočí“ a co jsem při sledování tak zcela nepochopil, to se v „Ospalé díře“
podařilo na jedničku, alespoň pokud bych měl známkovat já.

Je libo polaskat ostnatým drátem?

Občas mám potíž zaujmout ke zhlédnutému filmu určitější postoj. Něco vypovídá příběh, něčím zujme zpracování (anebo taky ne), všímáme si hereckých výkonů a ovlivňuje nás filmová hudba... Potíž je, když se dílčí dojmy dostanou do konfliktu. Na Silent Hill jsem se těšil. Námět mi připadal zajímavý a slib tajemna mě vyloženě přitahoval. Jako každý film na motivy gamesky i tento nepatrně strádal na příběhu. Zlaté pravidlo vývojářů her zní, že příběh není podstatný. U filmu je to trošku jinak a proto není možné PC hru jen tak doslovně přenést na plátno. Schází zde interaktivita, kterou je v zájmu divákova zaujetí nutno nahradit přifouknutým příběhem. Od vstupu hlavních postav do „města duchů“ Silent Hillu jsem měl z děje na obrazovce pocit, který bych nejlíp definoval jako vjem „levelovitosti“, tedy lineárního postupu do dalších fází při splnění dílčího úkolu. Možná, že se jednalo jen o zdání, když jsem si byl vědom právě toho, že film je natočen podle PC hry, nevím. Ten dojem tam ve střední části stopáže byl. Atmosféra filmu je však zdařilá, mlha a poletující popel, klaustrofobické příchody temnoty, zrůdy vzbuzující odpor zdeformovaným a zapomenutým lidstvím, určitá temná mystika.. Kdyby zůstalo u toho, byl bych z filmem naprosto spokojený a moje očekávání by byla důstojně naplněna. Naneštěstí pro mne film také obsahuju jistý prvek, který určitě nemusím - brutalitu. Výjevy sadistického násilí, které by za běžných okolností bylo chápáno jako úchylné, a které není možné tolerovat ani jako prostředek msty. Kdoví, zda by se Jan Hus mstil za to, že byl upálen. Domnívám se, že ne... O to horší však je, že podoba toho násilí sklouzla k formě, kterou já pokládám za navýsost nechutnou. Jsem toho názoru, že násilí páchané na dětech by mělo být prostě a jednoduše tabu... To se nedělá. Hotovo, finíto. Ani náznak tolerance, byť jde jen o znázornění. Každá doba boří mýty a zábrany té předcházející a každá doba měla své moralisty, kteří tvrdili, že je to špatně. Nevím, zda mezi takové patřím, každopádně si ovšem myslím, že nepotřebuju být vyděšen, či spíše znechucen, za každou cenu.

Asi se z toho složím do krychle..

Už když jsem se doslechl o tomto filmu, pomyslel jsem si, že když ho neuvidím, vůbec o nic nepřijdu. Později mne nadšené komentáře přesvědčily, že bych snad když už ne z hlediska příběhu, pak alespoň z hlediska vizuálního zážitku, o něco přijít mohl. Inu, na tranformeráky jsem se podíval... Nebudu sem tahat logiku, nemá to smysl, tenhle film ji zcela ignoruje, vznikl jen a jen kvůli tomu, aby navozoval pudové orgasmy z efektů. Stylově čistý teenagerský film v tom špatném slova smyslu. Prolog doprovázený obrazovým záznamem krychle vstupující do atmosféry ve mně zažehl vykřičník. Následné úvodní minuty věnované falešné helikoptéře byly zajímavé, zaujaly mne krom sexy hlavní ženské postavy ;o) asi nejvíc z celého filmu, protože vzápětí se to prudce zvrhlo do mizerného „aninebéčka“ s megarozpočtem. Postavy jsou nepřirozené, naprosto nemilosrdně bez fortelu typologicky uhňácané a z děje se ještě mnohem víc než ze spálených gum transformeráků táhne smrad všudypřítomných klišé v potřebě vyprávět mnoho osudů ve zkratce. Zkratky vládnou modernímu životu, krátce si užijete rodinu, prožijete pár krátkých vztahů, ve zkratce si odbydete (jedno dvě tři) manželství, krátce budete zaměstnáni tam a krátce zase jinde, vykouříte krátké startky a objednáte si short drink... Proč ne tedy ve filmu. Drsně mi lezl na nervy ministr obrany (který o sobě navíc musel prohlašovat, že je ministrem obrany), tak nevěrohodnou a špatně napsanou postavu jsem ve filmu už dlouho neviděl. Co se týče práce Pentagonu, vojenských složek a obecně principu fungování institucí hierarchicky na vrcholku státu, to spadá do kategorie „logiky“, o níž jsem řekl, že ve filmu prostě není. Za všechno - moci si bez přístupových práv na úrovni fyzické i na úrovni informačních systémů odnést domů přísně utajované skutečnosti na SD kartě do foťáku, to je opravdu po všech stránkách slabomyslnost. A odpojování serverů a lokálních stanic sekerou, to je taky šleha, zajímalo by mě, kolik úředníků ví, kudy jim v kanclu vedou dráty, aby si brilantním zásahem namísto uchránění citlivých dat nedejbože nezrušili rychlovarnou konvici. Ani ne klišovité, ba už přímo vazce klihovité, připadá mi neustálé polidšťování vojáků, kteří, jsa kdesi v misi, kde by měli vraždit a znásilňovat, musí v jednom kuse tesknit po alespoň jedné manželce (pardon, jen po jedné manželce) a po dítěti (čím víc tím líp), nejlépe, když jde o mimino. Manželka si samozřejmě doma musí několikrát pobrečet a uhryznout si všechny prsty z napětí u TV, když sleduje, kde ten její zase lítá. To jsou tak blbí, že si nemůžou najít jinou práci? Každý chytrý by to udělal. Aha, vlastně jo, kdo by pak divákům předváděl humanismus armády.. Klišé v klihu. Transformeráček na palubě Air Force One nejvíce mi připomínal báječné postavičky z videoklipu Ratamahatta brazilské metalgrupy Sepultury. Jenže zatímco mýtické bytosti z amazonského pralesa mají personu, tenhle robůtek působil jako vztekem pominuté Číslo 5. Že si v jednom kuse žbrblalo jakési patlaniny přičítám nadbytečnému reproduktoru, který se omylem ocitl v jeho konstrukci. No a samotní big transformers... Tak moc si přejeme, my lidé, vdechnout strojům duši, až nám z toho hrabe.

Newyorská renesance v kanalizaci..

„Jsem rád, že jsem želva“, pronesl s maniákálním výrazem můj syn - kdo viděl film, ví, o čem mluvím - seskočil z palandy, přetrdloval kuchyni, vrazil do lednice a za divokého máchání všemi končetinami vpadnul po hlavě do obýváku.. Docela ho chápu, kdyby mi bylo šest, taky by na mě Leonardo & co. zapůsobili silně. Vizuálně je vše perfektní. Želvám se krásně vrásní jejich želví kůže, 3D animace tomu sluší, narozdíl od klasicky animovaného seriálového předchůdce, kterého si bohužel z TV asi mnozí pamatují, je pojetí mnohem důstojnější a efektnější. Akce je v příběhu bohatě, dočkáme se mnoha bojových scén, občas i poněkud nepřehledných, což je trošku škoda. Největší slabinou je děj. Po většinu času se totiž příběh tváří jako úvod k čemusi hlavnímu, až náhle překvapeně zjistíte, že se hlavní motiv zčistajasna blíží ke konci, aniž byste si ho nějak zvlášť vychutnali. Ne, že by se nic nedělo, želváci s renesančními jmény sebou mrskají obdivuhodně, kromě New Yorku se hned zpočátku dokonce podíváte i do Latinské Ameriky, což je pěkné oživení hezky zčerstva po titulcích, želváci se svým krysím velkým učitelem dokonce řeší i problémy vzájemných vztahů, ambicí a disciplíny, leč hlavní motiv filmu se v tom opravdu dost ztrácí a jak už jsem zmínil, přes stálé čekání, kdy už to konečně začne naostro, vám klíčová zápletka před očima přeběhne jako krajina za oknem Shinkansenu a ani přitom nemusíte sedět na magnetickém polštáři. Přesto, po trapné seriálové verzi, jsem byl úrovní tohoto zpracování docela mile překvapen a se svou šestiletou želvou bych klidně snesl další díl.

A proč máš tak velké zuby??

Třikrát sláva, výstřel z děla a bedna roztřískaného šampaňského na počest nejlepší zfilmované akční sci-fi všech dob! Drze si troufám prohlásit, že tomu, kdo by snad nesouhlasil, nekoluje v žilách ani kapka kyseliny a jeho už napohled slabošská čelist, neschopná prudkým výpadem vyrvat z protivníka život i spodky, musí dávat tušit taktéž hnusně unylý charakter. Před bezmála třiceti lety dalo filmové plátno vzniknout konstrukci jednoho z nejděsivějších monster, v realistickém ztvárnění, v působivém příběhu. Co na tom, že by bylo možné pedantsky se zamýšlet nad pravděpodobností biologické kompatibility lidského masa a kyselinoidního vesmírného parazita. V setmělém kinosále, nebo alespoň s nosem zabořeným do obrazovky, to nikoho ani nenapadne, jakoby přímo na vaší tváři bylo přisáto a právě vám smrtící gastroskopii provádělo ono nechutné larvální stádium impozantního bezcitného predátora, jehož jediným cílem je bezohledná evoluce - vplížit se, roztrhat, využít, zplodit a ovládnout. Nám zbývá jen propadnout panice. Druhý díl, jehož se Cameron na více frontách chopil nekompromisně dravě a sebejistě, navazující na skromnější, avšak více psychologickou jedničku, šroubuje napětí na maximum a v prudkém spádu nedává šanci vydechnout. Zdařile využívá zbytkového dějového potenciálu jedničky a dál rozvíjí svůj brilantní příběh zoufalé akce, které je snadné uvěřit, třebaže sem tam něco je krapet nadsazeno a v principu se, odhlédnuto od složité a působivé obálky, jedná o prostou vyvražďovačku. Lidé zde však ještě stále neumírají proto, aby bylo vidět, jak se rozcáknou na zdi a celek působí natolik mocně, že zhodnotit Vetřelce jen jako prostou vyvražďovačku, musela by mne hanba fackovat a hnáty, jimiž píšu, musely by mi na místě zčernat a upadnout... Je to klasika a vrchol žánru.

Láska kokain přenáší..

Jeden z nich je ambiciozní fízl, druhý je cosi jako charakterní mafián. Mezi nimi se zmítá Jo Ann (Michelle Pfeiffer). Komu z nich dá přednost? Tak především toho druhého zvaného Mac hraje Mel Gibson a má přitom nevinně nasazen svůj nejlepší balící ksicht. Navíc se Mac dojemně stará o svého syna z rozvedeného manželství a v neposlední řadě vlastní vilu, jachtu a pár milionů (dolarů). Aby se dámy neurazily, podotknu, že o peníze samozřejmě v žádném případě nejde. Kdepak. Čistá láska. Ty miliónu jen.., řekněme.., vytvářejí tu správnou atmosféru. Ano, to je ono. Prachy vytvářejí krásnou atmosféru pro čistou lásku. V tom Gibsonův starý kámoš, poněkud méně charakterní polda Nick (Kurt Russel), nemůže stačit. Ale souložit by taky chtěl. Ach jo, tušíme trable. Do toho chce polda Nick ulovit šarmantního drogového magnáta, Mexičana Carlose (Raoul Julia), jenž je, co čert nechtěl, zářně zásadovým přítelem zazobaného a čerstvě zamilovaného Maca a protože se rozhodl preventivně oddělat jeho lásku všetečnou Jo Ann, dostávají hispánsky romantické chlapské vztahy povážlivé trhliny. Ono se podle Maca a Carlose vůbec zdá, že drogoví dealeři, anebo aspoň ti bývalí, jsou asi ti nejférovější lidi pod Sluncem... Dokonce až natolik, že i nepříliš ctnostný polda Nick nakonec ledacos překousne. Film je fantasticky nevěrohodný, schématický, happyendový, nicméně, kdybyste chtěli o nic méně trapný svět reality na pár desítek minut hodit za hlavu a třeba se i trochu zasnít, splní vám všechna přání.

Slušné..

Jsou náročnější filmy, které mi skrz oční bulvy a sluchového hlemýždě zmasírují šedou kůru mozkovou (ze které jedna manželčina spolužačka z gymplu nechtěnou přesmyčkou udělala můru kostkovou - tu, doufám, v lebce nemám) a takové filmy mám rád. No a pak mám taky rád filmy, které mi dokážou zmasírovat archaický mezimozek, libující si v primitivních pudech, protože si rovněž čas od času žádá své. Přesně sem patří Lví srdce s někdejší top-action personou Jeanem-Claudem Van Dammem v hlavní roli příslušníka polomýtické Cizinecké legie se základnou kdesi v poušti, z níž kvůli těžké šikaně dezertuje a načerno se vrací domů. To "domů" je však relativní, jako zběh je štvancem bez nároku na cokoliv legitimního a celou jeho rodinou je zmrzačený bratr a existenčně nezajištěná švagrová s dcerkou. Nastal čas, aby Leon začal nosit potravu. A protože normální práce je pro něj tabu, kromtoho ve fabrice u pásu nebo v kanclu s klotovými rukávy by to jaksi nebylo ono, začne vydělávat v čím dál těžších ilegálních zápasech, organizovaných pro pobavení zbohatlíků a kořist obětavě nosí ženě svého odkráglovaného bratra. V mnoha Van Dammových filmech se v základních rysech opakuje stejný scénář. Na tichém a skromném hrdinovi je pácháno příkoří, až je ve jménu druhých donucen konat i za cenu sebeobětování a vzdor osudu i podrazům s ocelovou vůlí a s technikou hlava proti zdi, vítězí. Ano, je to ve značné míře povrchní, ano, člověk dlouhodobě vystavený takovým podmínkám by měl poněkud nabouranou psychiku a těžko by sám byl vzorem obecné cti a vyrovnanosti, ale co, Van Dammovi to věříte. On do toho to své lví srdce dává a zatímco tělem se rve, kope, trhá a cupuje protivníka na sračky, jeho jakoby prosebný, téměř vše snesoucí "psí" pohled říká: "Já jsem tohle nechtěl.. Já jen musím..", protože v meritu filmů s ním jde o čest, spravedlnost a cit. A mezimozku se to líbí.

Bez předsudků

Když jsem četl spíš převážně zklamané komentáře ke třetímu dílu (a prý závěrečnému) Pirátů, povzdechl jsem si, že zkrátka přišel konec jedné malé filmové legendy. A ono prdlajs. Ani náhodou tento díl nehodlám kritizovat. Když si vzpomenu, kolikrát jsem se v očekávání mýlil v případě prvního dílu „Prokletí Černé perly“, dobře jsem udělal, že jsem s výjimkou vzetí v úvahu kritičtějších názorů těch druhých žádná svá konkrétní očekávání nepřijal. Třetí díl je jiný. Ne špatný, prostě je jiný. Je zdaleka nejvážnější z celé trilogie, také nejmonumentálnější a nejprovázanější, protože se autoři vskutku snažili všem osudům dát vysvětlení, propojit je a uzavřít, snaha je znát, leč vedlejších linií bylo příliš mnoho a za záchranou brzdu se tak mělo namísto kopnutí vyšší rychlosti zatáhnout už mnohem dřív - už ve druhém pokračování, pokud měly být všechny osudy dokončeny zlehka. Díl „Na konci světa“ je oproti předchozím neoblíben z prostého důvodu, že ač jde o počin skrz naskrz komerční, odmítl plnit očekávání: 1) odmítl kult osobnosti Jacka Sparrowa. Jack je stejně jako v prvním dílu sice frajer, ale taky tak trochu outsider, většina diváků by ho však chtěla mít božskou personou 2) tento díl ze sebe odmítl učinit grotesku 3) žádný happyend, žádný závěr á la telenovela... Ježíšmarjá, díky za to! Také zde dostali na úkor provařeného Jacka mnohem víc prostoru jiné nesmírně charismatické osobnosti a řekl bych, že Jacka i zastínily - bez mystiky úchvatný Barbossa, naopak znepokojivě zajímavá temná Calypso alias Tia Dalma a do třetice fascinující a vzhledově i charakterově vyšperkovaný Davy Jones, jenž je zde zdařile pojat doslova jako tragická postava. Scéna mezi Jonesem a Calypso v poslední třetině pak byla vskutku vrcholná a nezdráhám se říct, že díky až hmatatelné osudovosti byla také nejsilnější z celého filmu a snad i z celé trilogie. Překonala i neočekávaný vývoj osudu Willa Turnera a jinak vskutku skvělý, protože v intencích příběhu i logický, avšak z hlediska stylizace nečekaný, závěr. V tom jsem Piráty přese všechno podcenil, pevně jsem počítal s větším klišé a happyendem, přiznávám. Samostatnou kapitolou jsou scény z bitek a lodních soubojů. Bravo, má to říz, při působivých detonacích člověk ani nedutá. Jen si jeden pomyslí, jak se ten tolikrát prostřílený prohnilý pařez s názvem Černá perla vůbec ještě udrží na hladině. V případě Bludného Holanďana je to jinak, ten jde ke dnu často a rád, ale Perla, ta musí mít schopné údržbáře (ani jeden z posádky na to nevypadá). Přehnaným bylo znázornění síly Východoindické společnosti, takhle to být nemuselo. Z hlediska konstrukce příběhu byl možná až příliš natažen úvod, kdy „nakopírovaný“ Jack v říši mrtvých poněkud nudil. Úvodně rozehraná tvůrčí partie se Sao Fengem je trošku rozpačitou slepou uličkou, narychlo konstruující autoři to asi cítili stejně a tak je dobře, že se ho nekompromisně zbavili, svým kolegům co do charisma Sao Feng zdaleka nestačil a taky by nebyla žádná sranda ukočírovat další rozvětvení děje. Jako nepochybné plus pak vidím pevné zachycení charakterů postav, které neprocházejí žádnými křečovitými konverzemi osobností, jako známe třeba z Pretty Woman. Zde všechny postavy mají své cíle a užívají bez výjimky sobě vlastní prostředky, v tom jsou Piráti vzdor žánru paradoxně opravdovější. Piráti jsou fenoménem současné filmové zábavy, mají šmrnc. Mne třetí díl nadchnul, je střízlivější než dvojka a konzistentnější než jednička, ta ponurost mu sluší. Byl bych ochoten ubrat druhému dílu, ale tomuto nikoliv. Že se někomu nechce u takto žánrově profilovaného snímku přemýšlet a stěžuje si na složitost a komplikovanost děje, to není důvod k zatracení. Zcela jistě vím, že pokud se někteří z těch kritičtějších posuzovatelů podívají v klidu nezaujatým pohledem znovu, budou v hodnocení i oni vstřícnější.

Nečekaný zážitek

Pestrobarevné, hyperaktivní, maniakální, úmyslně kýčovité. Po úvodních titulcích mi jednoduše spadla čelist a v dolní poloze setrvala do půli filmu, protože na něco tak ujetého a zároveň neotřelého jsem jaksi nebyl dostatečně připraven. Graciezní Nicole Kidman byla úžasná, ostatně všichni herci se zde svých jemně zkarikovaných rolí zhostili výtečně. Říkám si, co by na to asi řekl Toulouse-Lautrec, jehož by vášeň pro hýřivě dekadentní svět kankánu impressionisticky rozpitý v očích zmlžených abshintem, k podobnému posudku přímo předurčovala. Já jsem kabaret nikdy nenavštívil a taky nevím, jestli by mě tam s pokleslou čelistí chtěli, vím však, že tenhle Moulin Rouge ve mně zanechal dojem.

Kdysi jsem obsluhoval...

Je asi charakteristické pro český film, že nerad experimentuje a než by se vyjadřoval ke kontroverzním tématům, raději hraje na jistotu a vyslovuje se až když je téma přijatelně historicky zpracováno a společnost k němu zaujala určitý postoj. Slabinou filmu je, že zatímco literární předlohu Bohumil Hrabal napsal počátkem sedmdesátých let, film přichází s více než třicetiletým zpožděním, což by bylo dost i na České dráhy. O časech Protektorátu Čechy a Morava toho bylo natočeno a vysloveno od té doby mnoho, generace se obměnily a téma, ač by vskutku mělo být nesmrtelné, už přece jen není současné. Pravdou je, že to, co by bez poetiky a pochopení pro švihlý přístup k životu bylo možné nazvat kolaborací, pro správnou dávku nadhledu časový odstup vyžaduje, leč dnešní mladá generace si bez kontextu z filmu příliš odnést nemůže, zřejmou hodnotu tak má spíše pro ty věkovitější. Podstatná část filmového díla má charakter vyprávění, doprovázeného "hrabalovsky zasněnými" scénami, autorův rukopis je především v nich dobře patrný. Překvapilo mne určité otevřenější znázornění erotiky, které pro Bohumila Hrabala nebylo příliš typické, on se okolo sexuality pohyboval vždy nesměle po špičkách v náznacích, tak jak bylo obratně znázorněno v Postřižinách, zde je erotika mnohdy až parodizována. Herecké obsazení se mi zamlouvalo, ačkoliv na Oldřicha Kaisera jsem si musel chvíli zvykat, takový Rudolf Hrušínský starší byl by mi vyhovoval o něco více a tu závěrečnou reklamu na Pilsner Urquell by zajisté také střihnul báječně... Nu, pane Menzele, asi to nebylo možné, ovšem tenhle film měl přijít dřív. Rád jsem se podíval, něčím jste mě nadchnul, něčím i překvapil, zklamán nejsem, nicméně nadšen rovněž ne.

Zlobr nebo dobr?

Většina komentujících třetího Shreka zavrhla. Ne až do horoucích pekel, kdepak, to by si sympaťák zlobr nezasloužil, když i teď strčí do kapsy většinu animáků, ale přece jen Shrek III. oproti svým mladším já trochu ztratil šťávu. Dřív bývalo dobrým zvykem, že děj si zarputile šlapal za svým a nekoukal vlevo ani vpravo, ve třetím dílu sem tam přešlapuje na místě a občas poodběhne stranou, přičemž není zřejmé, jestli se vůbec ještě vrátí k tomu, co předtím nakousnul. Některé gagy působí až moc plánovitě, přesto žádný strach, najde se i pěkná kopa těch zdařilých. Třetí Shrek jako celek působí dojmem, jakoby tvůrci vymetli dno pokladnice nápadů z předchozích let a spolu se zlomky kýženého pokladu to splácali dohromady i s několika pavouky. Taky souhlasím, s někým tam pode mnou, že mnohému se děti nezasmějí, protože tomu nebudou rozumět. Já jsem musel vysvětlovat, proč Shrek děti nechce a taky se těch mých dětí dotklo, jak se skrz zlobřata to jejich dětské pokolení líčí v nehezkých barvách. Neříkaly sice nic, ale tvářily se místy rozladěně. Tenhle Shrek holt jde po starších. Přesto filmaři odvedli kus dobré, byť nepříliš překvapivé, práce a kladné ohodnocení si nesporně zaslouží.

Fantastická nuda.

Čtyři nadlidi si tak nějak normálně bez skrývání žijí mezi lidma a podlidma a jediné, co je odlišuje od těch ostatních, je opravdu jen nějaká ta supervlastnost. Samozřejmě, že superlidem se může postavit jenom superpadouch, to všechno už známe jako svoje boty, přilétá tedy Silver Surfer a devastuje fantastické čtyřce jejich mrzký obyčejný život. A to je asi tak všechno. Bohužel, neuvidíme nic co jsme ještě neviděli, přičemž celkové vyznění filmu na mě působí jaksi ploše a cirkusově. Když to shrnu, nejvíc ze všeho se mi líbila Jessica Alba, pro podobné mrkací "panny" mám slabost, jenže tohle se samotnou Fantastickou čtyřkou souvisí jen velice volně a Jessica klidně mohla hrát třeba v reklamě na dámský holící strojek, bylo by mi to jedno. Ioan Gruffudd mě daleko víc než zde zaujal před lety jako Lt. John Feeley v působivém TV filmu "Válečníci" z prostředí občanskou válkou zmítané Bosny, kde britská jednotka plní svůj mandát v rámci mise UNPROFOR. Fantastická čtyřka je docela hloupě udělaný film na motivy komiksu, i když na pustém ostrově po nějakém tom měsíci bez kina a televize by zaujmout mohl.

Wow! Smoking head!!

Před Ghost Riderem jsem si pustil film Ohnivý had, který mě tak úchvatně znechutil, že jsem se rozhodl na čas ke všemu ohnivému, pocházejícímu od filmového průmyslu, usedat rezervovaně. Možná i proto, že jsem neměl velká očekávání, mě Ghost Rider mile potěšil. Komiksová předloha je znát, ovšem film spíš balancuje na hranici žánru mezi komiksovou nadsázkou a vážným thrillerovým pojetím. Připadalo mi, že mnohé postavy si zasloužily o něco více prostoru, tím spíš, že dohromady toho vizuálně slušně působící záporáci mnoho neukázali, zejména jednotlivé zápasy s Ghost Riderem byly docela odfláknuté, zde by zcela jistě slušelo víc invence a snahy. Triková stránka se mi jevila být zdařilá, nic přemrštěného a zároveň opravdu bylo na co koukat, zvlášť přeměna Johnnyho chopperu v ten ghostriderovský je vskutku impozantní. Motorkáři si přijdou na své. Zdařilá je i "lykantropická" metamorfóza samotného Johnnyho v Ghost Ridera, ačkoliv je pravdou, že ta jeho hořící palice skutečně působí poněkud plastikově, jak už namítali někteří níže. To je však detail pro hnídopichy, v souhrnu jsou efekty opravdu pěkné. Pobavily mě trefné hlášky z rozpálených Ghost Riderových sanic, ať už šlo o strohé: "Slitování došlo!", jako odpověď na padouchovo škemrání o život, tak zejména scéna, ve které policejní vrtulník Ridera šmíruje na střeše mrakodrapu a ten ho zahákne řetězem, přitáhne si ho i s vyděšeným pilotem, kroutícím kniplem na všechny strany, před svůj planoucí pohled a vyštěkne do kabiny: "Pěkně mě štveš!" Hodně se mi v hlavní roli zamlouval Nicolas Cage, i když ho jinak opravdu zrovna dvakrát nemusím. Zde mu jeho typická poloha mimoně přinesla body a řekl bych, že v jeho případě platí, že zraje jako víno - čím starší, tím lepší. Zato seňoru Mendes bych s klidem nechal vyměnit. Buď svou roli trestuhodně flákala, anebo to s jejím hraním obecně nebude příliš slavné, no a pokud snad byla obsazena kvůli sex-appealu, pak ani toho mnoho nepředvedla. Vyzněním je Ghost Rider zajímavým navázáním na původní folklór démonických postav. Moderní doba si sice v současných pověstech (Contemporary legends), či řečeno populárněji městských legendách (Urban legends), libuje především v postavách úchylů, kriminálníků a psychopatů, romantizující návrat k tradičnímu nadreálnu však má cosi do sebe. Ostatně metafyzičtí padouši se do těch moderních verzí zlých chlápků obratně stylizují. Už proto je myšlenka zajímavá, že se drží mravoučného prvku, jenž je přinejmenším latentně přítomen v každé tradované storce. Zde rovněž platí, že ďáblovi nelze věřit a jít s ním do komplotu je věc o mnoho víc troufalá než přínosná. Až konec filmu tuto pravdu relativizuje, což je ve vyznění trošku nešťastné, protože ďábel je ztělesněním jednoho konce polarity dobro - zlo, reprezentuje zlo jako princip a nad principem nelze zvítězit. Můžeme vítězit jen nad druhými a nad sebou samými, nad principy však nikdy. Možná si ale jen tvůrci, jak je zvykem, ponechali otevřená vrátka k pokračování. Fajn film, zdařilá rovnováha stylizace, morbidity, vtipu i nostalgie.