Skogen

Králíků jak v Austrálii

V záplavě počítačové animace jsou plastelínoví hrdinové příjemnou oddechovkou. A vida! Někde dřív jsem psal o Cestě do pravěku předběhnuvší Jurský park, a o Saxaně, která datem vzniku trumfla Harryho Poterra. V případě Wallace & Gromita jsme to my Češi zahraniční produkci očividně natřeli formeláky (Lucie, postrach ulice; ...a zase ta Lucie) a Modrým a Zelenou (Chobotnice z II. patra; Veselé Vánoce přejí chobotnice)... ;o) Hravý tvárný materiál i zde přímo vybízí ke karikaturám a postavy skutečně působí docela legračně a ujetě, třebaže ne až tak morbidně, jako ve Fimfáru. Úsměv od ucha k uchu se mi na obličeji objevil hned, jak se na scéně ukázal nápadník šlechtičny Campanuly Tottingtonové, vznešený Victor Quartermaine. Tvář a výraz této figurky mi natolik připomínaly skutečného Brendana Frasera z mumiácké trilogie, že jsem se téměř poprskal kofolou. Oproti přívalu ztřeštěných gegů stavících na neočekávaných a patřičně vyhrocených situacích, jak to známe z jiných animáků, tady humor působí poněkud usedleji, na moment překvapení se moc nehraje. Naštěstí není znát, že by film na něco takového okatě aspiroval, takže se lze spokojit i s tak trochu předvídatelnými scénami. Možná Wallace & Gromit nepobaví extra třeskutě, ovšem příjemné divácké chvilky přesto zaručí.

Dech beroucí..

Ti Mexičani mě zničí... Nejdřív Alejandro Gonzáles Iňárritu, teď Guillermo del Toro... Já vím, Faunův labyrint je koprodukční počin, tedy Mexiko s USA a Španělskem dohromady, ale míra zde obsažené citovosti musí pramenit z hluboce intuitivních duší, které v odosobněném světě ještě nezdegenerovaly. Nesmírně smutná záležitost. A ve své hloubce a niterných nadějích fascinující a poutavá. Podlehl jsem kouzlu tohoto emocionálního eposu natolik, že jsem si málem uvařil nohy na radiátoru, než jsem se trochu vzpamatoval a zase je sundal. A pozor! Je to příběh. Není to pohádka, je to fantazijní příběh. Příběh dívky, která v těžké době utíká do fantazie a já, pár minut po skončení filmu, bych jí moc přál, aby ten pohádkový svět byl skutečný místo toho krutě obyčejného... Tento pohádkový příběh by v žádném případě neměly vidět děti, rozhodně ne ty dnešní. Snad dřívější děti, odkojené drastickou pohádkovou klasikou, takové, které poznaly bolest a smrt, ty by asi rozuměly. Vizuální stránka je velmi, velmi naturalistická a ve spojení s neuvěřitelně silným a zlehka odvíjeným dějem a již zmiňovanou emocionalitou, tvoří celek, jenž je vzdor fantaskním prvkům působivější než kdejaké drama. Nevím proč, už při prvním pohlédnutí na snímky z filmu kdesi v tisku jsem tušil kultovní záležitost. Dodatek (26.3.): Před několika dny vyšlo DVD Faunův labyrint v příloze časopisu. Byl jsem přirozeně zvědavý na český dabing. Není to zlé, jak jsem se obával, ale pokud můžete, pusťte si ho přece jenom v originále, má to mnohem větší šťávu.

Ouvej..

Poslední film Michaela Moorea mě natolik upoutal, že jsem u něj snědl celou brusinkovou paštiku i se všemi šesti rohlíky... Někteří Mooreovi vyčítají, že ve svých dokumentech tzv. hraje na city, že s diváky tímto způsobem manipuluje. Ano a proč vlastně ne.. Vždyť se obrací na obyčejné lidi, které může těžko oslovit jen statistikami a legislativní terminologií. Navíc je primárně určen Američanům... Užívá jazyk, kterému většina lidí rozumí - jen si představte, jaké to je.. Tak by bylo možné sémantiku Mooreových dokumentů vystihnout. Pro našince vyznívá silně především první polovina. Ta druhá, v níž Moore srovnává brutalitu amerického modelu s Kanadou, Velkou Británií, Francií a dokonce i s Kubou, je určena především domácímu publiku v USA. My, kteří jsme na výhody solidárního a efektivního zdravotního systému zvyklí, pokládáme zmíněné výhody srovnávaných států za samozřejmé. A jaké to v Americe se zdravotnictvím tedy je? Otřesné. Pokud zrovna nepatříte mezi elitu. Nemusíte ale patřit ani mezi „socky“, jak se u nás s oblibou říká, stačí, když prostě nejste mezi těmi několika procenty skutečně majetných, kterým je naprosto buřt, jestli si budou exklusivní částkou platit exklusivní pojistné plány, anebo vše zaplatí v hotovosti (2% nejbohatších lidí vlastní více než polovinu světového bohatství, o zbylou necelou půlku se musí podělit 98% těch ostatních a vy jste s 98%ní pravděpodobností mezi nimi). Trocha čísel by nám řekla, že Američanova přímá spoluúčast, tedy to co mimo pojištění ještě zaplatí ze své peněženky, činí 54,2% nákladů* za zdravotnické výkony. Zároveň však státní kasa USA vynakládá na zdravotnictví 15,3% HDP*. Nikoliv méně, když už si toho Američané tolik platí sami, což by napovídala loigika věci, ale přesně naopak - stát vynakládá opět nejvíc ze zemí OECD! Pro srovnání - v ČR je míra spoluúčasti pacientů (spolu s Velkou Británií) nejmenší ze zemí OECD, pouhých 12,1%*, což jinak značí, že většina peněz musí přicházet ze státní kasy (povinného zdrav. pojištění). Opravdu - stát vynakládá v přepočtu k HDP celých ohromujících 7,2%* ! Čili náš zdravotní systém spolyká jen polovinu toho, co Americký, přičemž naši lidé za zdravotní péči doplácí jen zlomek toho, co Američané. Zároveň máme kvalitní zdravotnictví, v prevenci dětské úmrtnosti jsme dokonce mezi nejlepšími na světě, zatímco USA jsou na pozici Albánie. Ve srovnání délky života / vynaložené náklady na zdravotní péči, což má vypovídat o kvalitě a efektivitě zdravotního systému, nás od USA dělí 24 pozic - ve prospěch České republiky. Padesát miliónů Američanů vůbec nemá zdravotní pojištění (nemohou si ho dovolit), jelikož Američanů je celkem 250 miliónů, má zhoršený přístup ke zdravotní péči každý pátý. A ten, kdo pojistku má, za ni při tak vysoké přímé spoluúčasti platí v průměru $400 měsíčně. Sám za sebe. A při významnější potřebě čerpat zdravotní péči (vážnější nemoc, úraz..) to nemusí stačit, tím spíše, když léčbu musí pojišťovna schválit. Za členy rodiny buď připlatí, anebo se modlí (Američané se modlí často), aby neonemocněli či neměli úraz. Neboť zdravotnictví USA má vydělávat vlastníkům. Nemusí léčit, musí vydělávat. A dostávám se k tomu, proč je pro nás dokument Sicko důležitý. Jisté kruhy v čele s ministerstvem pana Julínka a jeho mluvčího Cikrta, se domnívají, že zavést v ČR tentýž princip, tedy že zdravotnictví má v prvé řadě vydělávat, je dobrý nápad. Skutečně se za tím mají skrývat miliardy pana Chrenka nebo Kellnera? Anebo tito mají být bílými koňmi zahraničních subjektů, které už v tom umí chodit a stálo by jim za to rozšířit pole působnosti? No, ono by to ve finále bylo jedno. Naši úředníci lžou úplně stejně, jako lhali američtí, když měli v úmyslu udělat z fungujícího zdravotnictví business se zdravím. Zeptejte se pana Moorea a srovnávejte. Ještě máte čas nenechat si vymýt mozky, ale jen chvíli! Jinak neříkám že vy, jste-li velmi mladí, ale vaši rodiče, starší příbuzní a známí, by mohli začít zcela zbytečně umírat. *Údaje z roku 2006.

Kur Ňa, Panda, dobrý!

Parádní úvod navozující atmosféru legendy, patřičně hyperbolizovaný a anabolizovaný, mě zaujal. Následoval prudký kontrast, který diváka vrací do reality. Takových ňoumovitých a jelitovitých hlavních hrdinů už jsme viděli mraky... A klasických příběhů jakbysmet. Kdyby zůstalo u toho, bylo by to slabé a po Pandě by ani pes neštěkl, včetně mně. Naštěstí je to ztřeštěnější a taky inovativnější. U scény s bojem o knedlíček jsem se zasmál jako už dlouho ne. Sedlo mi i jakési to poselství, které samozřejmě u filmu tématicky souvisejícího s východní kuturou nesmí chybět. Vida, jak na nás Čína & spol. dokáží kladně působit. Jen jsem se bál, že i to poselství bude přílišně zparodizováno, ale obavy byly zbytečné, tvůrci si zachovali dostatek vkusu. Jako kohosi přede mnou mne také kačer jako otec pandy šokoval. Dóóst velká podivnosť. Čekal jsem, že se to časem nějak vysvětlí, ať si divácká nedochůdčata zvykají na promiskuitu, jenže kdosi se zřejmě zalekl herr Ratzingera z Vatikánu a tak až na jednu nadějnou pandí narážku záhada otcovství vyšuměla do ztracena. Nevadí, lecos si domyslíme. Ale divné to fakt je. Těch devadesát bodíků ze sta možných si v mých očích Panda jistojistě zaslouží. Už za tu animovanou dřinu a odříkání ;o)

Bum prááásk!

Docela sranda. Vtip a invence tomu nechybí, vzdor hvězdnému zaměření neschází ani námět za života, pochopitelně doveden patřičně do extrémů. Žánrově v sobě muzikál s lehkou hravostí spojuje prvky černé komedie s příměsí atmosféry drsné detektivní školy, ve výsledku působí překvapivě harmonickým dojmem, příjemným nadneseným sarkasmem a odzbrojující přímočarostí osloví. Renée Zellweger je každopádně zajímavý typ, něco mě na ní fascinuje, krapet nevybíravě bych řekl, že narozdíl od normálně hezkých lidí ona v některých momentech bývá tak krásná, až je ošklivá - a možná naopak.. Velmi mne zaujalo pohybové nadání Catherine Zeta-Jones. U herečky se něco takového samozřejmě očekává, nicméně všechna čest, zde bylo talentu do vínku dáno vrchovatě. Spojení obou hereček, z nichž každá zvlášť je bezpochyby něčím oslovující, však na společné scéně příliš nefunguje. Catherine vyhlíží vedle drobné Renée poněkud nafoukle, Renée zase v porovnání s Catherininými plavnými pohyby skáče jako koza. Ony si opravdu konkurují. Bohužel i v těch dojmech. Richard Gere si zahrál v jedné ze svých typických rolí, které mu sednout jako ulité - elegantní pan úspěšný, jenž je natolik "za vodou", až je tak trochu někde úplně jinde. Gere zcela s přehledem dokáže předvést, že jeho hrdina nepatří mezi normální smrtelníky. Neříkám, že jsem se bavil v bůhvíjaké extázi, sem tam mi něco nesedlo, kam za sebe počítám i slabší závěr (na jevišti může společné taneční číslo plně fungovat, ve filmu už takové vyvrcholení není jednoznačné), přesto nemohu zapřít celkově kladný dojem.

Volným pádem vzhůru

Mám dobrou zprávu. Ač je to prostě a jednoduše dvojka, vůbec to není špatné! Podařilo se dát příběhu další rozměr, v prvním dílu se civilizovaní hrdinové především vypořádávali sami se sebou a zejména s nezvyklým prostředím volné přírody, ve dvojce se zase musí popasovat se svými divokými soukmenovci. Perfektní práci odvádějí tučňáci. Gangsterské trio v čele se šéfem a jeho pravou rukou Kowalskim je trefou do černého. Je dobře, že dostali přednost před hvězdami jednoho hitu - lemury. Zato akční bábinka s přibližně osmi křížky na přihrbených zádech a všemi končetinami ve výskoku už je trochu příliš. Chápu, že diváky zhruba o pětašedesát let mladší může nekompromisní důchodcovské kung-fu náramně pobavit, leč plus mínus pár let nahoru i dolů schopnost bavit se na takový účet prudce devalvuje. Každý z našich hrdinů zde má svůj příběh, nejvíc prostoru je však věnováno Alexovi. Vztah Alexe a otce poznamenává vyznění celého filmu, upřímně řečeno, pro maminy se tentokrát moc prostoru nenajde, ani Zubova poněkud drsná věta: "Dej pokoj, ženská..", mnohou z nich nepotěší. Čert to vem, všichni máme své zájmy ;o) Po všech těch mile trapných tatících jeden nepřevoněný potěší.. A tak otcům mohu vzkázat, než vezmete své ratolesti s sebou do džungle, vemte je taky třeba na Madagaskar 2, je v kinech především pro vás. A mamču vemte s sebou, pro jednou to přežije.

Bylo nebylo..

Začnu od konce. Film se mi celkově líbil. Ústředním motivem je Miloši Formanovi absolutní ztráta osobních práv člověka, jenž byl v jakémsi zájmu z čehosi nařčen mocnou autoritou, zde inkvizicí. A druhým, neméně fatálním a zajímavým fenoménem, kterému je věnován prostor, je pragmatický charakter, kdy je hrdina ve svém sobeckém osobním zájmu schopen chladně kalkulovat se štěstím i neštěstím druhých a manipulovat se svým okolím, aby v přesvědčení o vlastní výjimečnosti, dávající mu právo chovat se jako dobytek, dosáhl moci a prestiže. A přesto i tento člověk může jednat v souladu s vyššími ideály... Inu, "Účel světí prostředky.", říkával jistý Niccoló, jehož nesmí zapřít žádný student politologie ani na mučidlech. A to se na mučidlech dějí věci! A jsme u hlubšího dojmu z filmu, jenž se začne vtírat, jakmile si přetřeseme prvotní dojmy z pravé mozkové hemisféry do levé a zase zpátky, abychom do toho vnesli i něco racionality. Svatá inkvizice, toť synonymum bezpráví a hrůzy. A film této zkratky využívá. Jenže opět - nic není až tak jednoduché, jak to na první pohled vypadá. Během španělské inkvizice bylo údajně v sedmi tisících procesech užito práva útrpného asi ve 2% případů a mučení nikdy nemělo trvat déle než 1/4 hodiny (asi to stačilo). Dvakrát šla na mučidla polovina z těchto dvou procent, tedy jeden ze sta, vícekrát nikdo, alespoň oficiálně ne. Pochybovač však namítne, že do papírů lze načmárat kdeco - dělá se to tak i dneska, proč ne taky tenkrát, že jo... Nakonec, i kdyby, kdo z nás by chtěl patřit mezi ta dvě procenta, anebo snad dokonce mezi to jedno, přestože železná panna šla do akce v reformovaném Německu a prsty se drtily v Anglii. Ve Španělsku byla užívána v porovnání s tím vcelku humánní metoda "tortura del agua", čili nalévání vody do úst, až má vyslýchaný panickou hrůzu z utonutí, což v dnešních dnech praktikují Američané v Guantánamu. Rusové zase možná drtí ty prsty. A vědom si historických souvislostí nejen jako režisér, ale též jako spoluautor scénáře, sáhl po druhé v tehdejším Španělsku obvyklé metodě právě Miloš Forman a nechal oběť církevní zvůle mučit vytahováním rukou svázaných za zády - tzv. garrucha. Jinak se v praxi církevní odsouzenci vydávali světské moci, kterážto všeobecně v mnohých variacích řádila jak pominutá a slavnou inkvizici v souhrnu bezpochyby hravě trumfla. Také než by se pod čarodejnicemi na hranicích křesaly jiskry, častěji se prý po výslechu zadním vchodem propouštěly, anebo byly prohlašovány za duševně choré, to aby je intelektuálně poněkud nevyvinutý, avšak o to zásadovější plebs kdesi na poli neutloukl kamením.. No nevím, blbec je schopný všeho, zatímco inteligent v tom všem bývá značně vynalézavý, naštěstí mučit lidi je dnes formálně vzato až na pár lokalit faux pas. Přijměme tedy nabízenou zkratku, že inkvizice byla ďábelská a všichni ostatní svatí, pouze s rezervou, ostatně Forman nám nekecá a předvádí, že vojsko i civilové se ve správný okamžik dokáží taky náležitě rozparádit. Závěrečná scéna s titulky pak ilustruje, jak málo stačí dětem ke štěstí, a že moralisté odsuzující morbidní renderované scénky v PC gejmskách asi trošku přehánějí, neboť se zdá, že děcka s rozverností sobě vlastní skousnou ledacos ;o) Herecké obsazení výborné, Natalia Portman vtělená do Inese a Alicie neměla chybičky, Javier Bardem byl jako Lorenzo úžasný, jen Stellan Skarsgard mi coby samotný Francisco Goya připadal tak trochu jak strýček Bilbo z Pytlíkova.

Místo do Mexika prchat do Kanady

Měl jsem zato, že Rodriguez byl tentokrát při natáčení vážný. No on fakt byl. Celou první třetinu. A pak to nevydržel a hekťáky krve a utržené končetiny vtipně létaly vzduchem jak jen vtipně létat vzduchem dokáží. Že snad asi nedokáží? Ale jo, u Rodrigueze a Tarantina jde všechno.. Přinejmenším v tomto ohledu. Koho by napadlo v nouzi šmahem narazit čtyři upíry na dřevěné nohy převráceného stolu jen proto, že jsou taky čtyři.. A samozřejmě se vyskytne i erotická scéna, protože hned po násilí je sex tím pravým, co lidstvo opravdu dost zajímá a ti dva od režie to zatraceně dobře vědí. Můžu říct, že výstup Santanicy s plazem je nebetyčně erotický, ona ta Salma Hayek asi bude pěkné zvíře. Váhavě jsem přijal Clooneyho, přece jen to není ausgerechnet zatrolený drsňák a zdaleka nevypadá tak šíleně jako Tarantino, kterému role sedla dobře jak hospodská facka. Na přiměřeně odlehčené podívání to není špatné, i když trochu nevyvážené. Dlouhý úvod je nezvykle realistický, zničehonic však graduje v očekávaných orgiích, aby v závěru zase poněkud upadl v hororbéčkovém balastu.

Veskrze lidské

VALL-I je taková robotická fosílie. Přežívá tak nějak vzdor plynutí času, ostatně je poslední svého druhu, chcete-li své série, další "vall-iové" už nějaký čas korodují v marastu zaneřáděné země. On tvrdošíjně trvá na své v celkovém měřítku poněkud marné existenci. Inu, VALL-I je chlap. Zatímco on je cosi jako neandrtálec, EVA je hotovým zázrakem evoluce - je elegantní, je silná, je moderní, je sebevědomá, je v pohodě a na neandrtálce kašle. Inu, EVA je ženská a ženským patří svět. Přinejmenším od doby, kdy vymřeli dinosauři a jedna z nich dokázala lehkým flirtem přimět samce, aby jí s očima navrch hlavy, upnutými na elektrizující designové prvky, přenechal ten nejchutnější kousek mamuta, místo aby ho sám pozřel. Stane se však, že milý trouba VALL-I přece jen EVU zaujme. Těžko říct čím. Prostě se tak dlouho vtírá, až si ho EVA blahosklonně pustí k tělu.. Chyba. Kdyby se totiž už ta prapůvodní předlidská Eva na blahosklonnost vydlábla a v mateřském pudu se spokojila dejme tomu s partenogenezí (byla popsána třeba u žraloků ;o), ušetřila by dalším Evám, včetně té naší poslední kybernetické, spoustu nervů a potíží s mužskými primitivy, kteří koneckonců myslí jenom na to, jak co nejrychleji oblafnout její logické obvody a sáhnout si. VALL-I na to jde docela chytře přes sentiment, protože v sentimentálních sekcích logických obvodů Ev bývají docela slušné bugy. Vall-I ovšem vůbec netuší, že na to jde chytře, chce si jenom sáhnout. EVĚ nicméně nějakou dobu trvá, než dojde k závěru, že by o něco přišla, kdyby mu to neumožnila. Těžko říct o co. Zkrátka se VALL-I tak dlouho vtírá, až ji ukecá. To už jsem říkal.. A tak dále a tak dále, základní stylizaci příběhu netřeba více rozpatlávat. Spokojme se s tím, že je to stylizace moderní a že je těžce ze života, takže nás diváky musí zákonitě a tak trochu podvědomě oslovit. Porce vtipu je zde mimořádná a roztomilost VALL-Imu nelze upřít. Asi nemá příliš velký význam zmiňovat se o dokonalé animaci, ale budiž - animace prostě dokonalá je. Tak dokonalá, jak by nemohla být před pěti lety a jak nebude moci být po dalších pěti letech. Každopádně počin pokládám za velmi vydařený a hodný zájmu. A taky za optimistický. I když jsou prý totiž EVY pro dnešní svět lépe vybaveny, stále jim nakonec stojí za to všímat si svých archaických protějšků. A teď už, milí roboti louskající tyto řádky, zanechte nesmyslných instrukcí a jestliže nemáte potřebu stavět zikurraty z odpadků, můžete se tak jako VALL-I s EVOu smysluplněji pokusit o nějakou tu interakci.

Naše Herka Potrová

Už je to tak. Dřív než Spielberg vypotil Jurský Park, měli jsme my Češi Cestu do pravěku. No a Rowlingová si měla s psaním Harryho Pottera taky přichvátnout, protože takhle to skoro vypadá, že od nás obšlehla Saxanu ;o) Faktem však je, že jsou zde zásadní rozdíly. Harry Potter se totiž bere nechutně vážně, zatímco se Saxanou je docela sranda. A protože my všichni máme svých starostí dost i bez toho, že bychom si na své nebohé hlavy nakládali ty Potterovy, dávám Saxaně za sto už jen kvůli tomu, že ona svými potížemi nikoho neobtěžuje ;o)

Taky někdy netuším, který je rok..

Byl jsem mile překvapen úrovní této čisté sci-fi. A to jak po stránce pojetí, tak i výkonů, především Bruce Willise a Brada Pitta, který byl v kůži psychotika opravdu bez výhrad přesvědčivý. Madeleine Stowe v sólových okamžicích občas zavrávorala, nicméně celkově se i ona role zhostila se ctí. Příběh však nikterak originálním není, mísí několik okoralých, ač patřičně atraktivních scifistických témat dohromady. Silnou stránkou je bezesporu místy matoucí pozadí oscilující mezi logicky racionálním vysvětlením zápletky a paranoiou, střiženou jako podle Phillipa K. Dicka. Co příběhu schází na samotné jedinečnosti, to je dotaženo skvělou atmosférou a opravdovostí, schopností zaujmout a přimět diváka, aby uvěřil.

Tak nějak hloupě jsem udělal chybu, podobně jako v devatenáctém století úředník francouzského patentového úřadu, který prohlásil, že navrhuje Patentový úřad zavřít, protože všechno co mohlo být vynalezeno, už vynalezeno bylo... Já jsem si myslel, že vše nápaditě animované už naanimováno rovněž bylo a tudíž nemá smysl koukat na další opakující se frky. Omyl. OMYL. O-M-Y-L. Spláchnutej je třída. To se musí nechat. Sotva mě přešla předpojatá skepse, posílená podezřením, že se to nejspíš bude odehrávat v až příliš bláznivém duchu, šel jsem do kolen.. A občas jsem se smál i nahlas, což se mi zas tak často nestává. Ne že bych byl takový škarohlíd, jen si říkám, že jednoduše namá smysl křenit se nahlas u každé ptákoviny. Na animaci je znát práce tvůrců Wallace a Gromita, styl zdařilý a sympatický. Nebudu dlouho chodit okolo horké kaše. Třebaže v zásadě už se skutečně v hrubých rysech jednotlivé animáky sobě navzájem podobají jako vejce vejci a je stále obtížnější přijít s něčím originálním, v tomto případě se pojetím jedná o skutečně vtipný příběh, na který se opravdu dobře kouká.

Ufff

Vždy jsem si myslel, že jsem příznivec netradičně pojatých filmů, pokud se nezdráhají jít kousíček za hranici obvyklého, tím lépe. Na tomto jsem si ale vylámal zuby. Dokonce jsem tentokrát měl i uvěřit názvu díla, který jsem ovšem lehkomyslně pokládal za marketingový tah. Když se však sex objevil na obrazovce a pak znovu a zase a opět, byl jsem najednou tak trochu na rozpacích, protože mi manželka očividně nevěřila, že má jít o hodnotný snímek a ne o jakousi pokleslou soft erotiku. Měl jsem docela oprávněný dojem, že si snad myslí, že se tímhle dývkem neobratně snažím o zpestření našeho desetiletého sexuálního života... Jelikož jsem se nesnažil, nezbývalo mi než krčit rameny ;o) Dialogy jsou hodně surrealistické, na můj vkus dokonce už příliš, ačkoliv jsem si povšiml, že v mnohých filmech se příslušníci jižních národů vyjadřují a chovají poněkud... No, řekněme surrealisticky... Někdy se na to budu muset podívat v klidu ještě jednou. A poznámka na závěr - když už se to jmenuje Sex a Lucía, mohl distributor i v české verzi hrdince ponechat jméno Lucía a nepočešťovat ji na Lucii.

Život není peříčko

Mhhmmm. Všelijaké. Být napnutý se mi moc nepodařilo, nějaké to vyřízlé srdce (kuřecí a vepřové) už jsem taky viděl, s tchýní jsem se rovněž měl tu čest postavit tváří v tvář, tedy ani to mě příliš šokovat nemohlo... Dobře působí výběr herců, až jsem si říkal, kde to Gibson všechno sebral. Vážně prima, konečně jednou člověk vcelku ochotně uvěří, že tam kdesi ve filmovém pralese pobíhají domorodci a ne tlupa skautů. Děj je ovšem dost ubohý. Když nad tím tak přemýšlím, dějově mi to připomíná cosi mezi scénou s podříznutou Murron ve Statečném srdci a Umučením Krista.. No, dejme tomu, že kruťák Mel od začátku do konce pevný v kolenou vykročil po sado-maso a nějaký děj ho od dosažení krvavého cíle nemohl odradit. Časem se to však začne zajídat. Když hlavní hrdina celkově změnil barvu z normální na modrou a posléze na černou, a když krom cukrové třtiny a jámy s mrtvolama překonal ještě vodopád a bahno, vzpomněl jsem si na historku, jak se chtěl jeden nešťastný chlap zasebevraždit, tak spolykal nějaké prášky, jenže se mu akorát udělalo blbě a jinak nic, tak si vzal v kuchyni nůž, jako že si podřízne žíly, jenže v polovině pižlání ztratil nervy, protože ho to bolelo a dělalo to svinčík, takže nůž pustil, vzal provaz a šel se na půdu oběsit. Ale když se zhoupnul, nevydžel trám jeho váhu, utrhnul se on spadl na zem a trám mu přitom rozbil hlavu. Tak se vydrápal na vikýř, že skočí ze střechy, jenže si to blbě vypočítal a kecnul sebou dole do hromady uhlí a zlomil si přitom obě nohy. Celý olepený od šmíru se pak zbídačeně plazil přes zahradu až na ulici, kde ho našel soused, zavolal mu sanitku, no a doktoři ho pak dali dohromady. Apocalypto je něco podobného. Ne úplně přesně, ale tak trochu jo. Ještě mě při sledování filmu asi tak ve dvou třetinách, což není náhoda, napadlo, že kdyby našim olympionikům (naši olympionici laskavě prominou, ale při té krvavé podívané jsem poněkud ztratil jemnocit), že kdyby tedy trenéři našim olympionikům, zejména běžcům, udělali každému díru do jater, běhali by běžci jako srny a vyhráli by kdeco.

Zlato sem, zlato tam..

Docela pěkná pohádka. Zpracování se mi docela zamlouvalo. Pro děti je však z hlediska děje zejména začátek poněkud rozvleklý, pro dospělé je film zase přece jen trošku infantilní. Chápu, že je těžké točit tzv. rodinné záležitosti, nicméně tady by určitě o něco méně dospěláckého intrikaření a politikaření, zkrátka větší zaměření na ty menší, ve výsledku prospělo. Potěšilo mne obsazení Nicole Kidman, ona je přesně ten dráždivě znepokojující a tajemně půvabný typ, který se zaměřením souzní. Daniel Craig bohužel nedostal tolik prostoru, kolik by si zřejmě vzhledem ke zvědavosti diváků zasloužil, ale budiž, takový je scénář... Moc se mi nezdálo nazývání "astrálních průvodců" daemony. Foneticky mezi daemonem a démonem rozdíl činí nula a kdo by si přál, aby s ním byl úzce svázán třeba takový Belial. Když odbočím, docela se zájmem sleduji kolikrát divnou konverzi významů kdysi jednoznačných slov, kdy čarodějky (neboli čarodějnice) jsou najednou fajn cool holky (idol adolescentek - which), čerti předávají mravoučná poselství (něco jako moderní exekutoři) a zde démoni, od kterých se dříve jinak každý raději držel o kus dál, vystupují v roli roztomilých in self pomocníků... Opět zde vystupuje motiv mystické techniky zosobněný ve stroji určeném k amputaci daemona od dětské psychiky a moc se mi líbila stylizace ovládacích prvků do fantasy postředí :o) Ozdobná zlatá tlačítka jakoby suplovala gravírování na hrdinově štítu, přilbici a meči. Velkou výtku však mám k českému dabingu. Aby ústy šestiletého chlapce hovořil patnáctiletý teenager, to je fakt úlet.

Nostalgie

Musím hluboko hrábnout do paměti, abych z ní vylovil i něco konkrétnějšího než dojmy, které především mi z filmu zbyly. Scény až na výjimky dávno z mysli vysublimovaly. K neodbytným dojmům samotným tedy tolik, že bych se s chutí na sci-fi pro pamětníky znovu podíval. Ve své době šlo o výtečný film - poetický příběh naroubovaný na vědecké fantastice, místy exotické prostředí, konspirace a napětí.. Dokonce se, tuším, vyskytne honička a snad se i vystřelí z pistole, ale to si nejsem tak jistý. V té době docela slušný adrenalin. Těžištěm snímku je však rozlehlá romantika nekonečného světa světů a poetismus sbližování omezeného člověka s velkorysými zástupci Vesmíru, kteří jsou si však vědomi, jak mnoho riskují, když se lidstvu v jeho zájmu vydávají všanc. Tak mne napadá, že spolu s měkkým východním přízvukem Turzonovové docela dobře mohlo jít o dobovou ideologickou metaforu, nicméně netuším, zda Seturi a Ori-Ana, nadneseně řečeno, skutečně přiletěli ze sociálně pokrokové východní části galaxie.. Nevíte, jak se to bere a kam patří Sírius? Každopádně pro předlistopadového scifistu snímek Akce Bororo znamenal velký pojem a objevil-li se tento název v televizním programu, šlo doslova o svátek. Scifisté si o reprízy do někdejší ČST (Československá státní televize) houfně psali. A já jsem se právě teď rozhodl, že využiju vymožeností doby, na televizi spoléhat nebudu a film si objednám. Přinejhorším zjistím, jak hodně se mi od těch časů změnil vkus.

Od nevidím do nevidím..

S vervou jsem začal konzumovat Vodní svět s Costnerem a musím říct, že mi zprvu docela chutnal. Problémem je, že ho byla drasticky slušná porce. Co jsem však v pohodě strávil u Tance s vlky, to mne u Vodního světa nakonec otrávilo. Nemohu se zbavit dojmu, že poněkud epické pojetí šírošírého světového oceánu je stavěno spíš pro skalní příznivce jachtingu, já, coby suchozemská krysa, bych film raději citelně sestříhal až na jádro pudla. Kdyby tak učinil i režisér, dostal by ode mne takových 80 procent, jenže takhle jde za každou přebytečnou minutu jedno procento dolů.

Viděli jste to?

Položím tak trochu hororovou otázku: „Co to sakra bylo...?“ Jakoby do sebe v plné rychlosti nabouraly dva protijedoucí filmy. Jeden před srážkou vypadal na vcelku dobrý horor, ten druhý na vcelku dobrou komedii. Rána jako prase domácí a z tragické kolize je tu jakási nevzhledná halda obojího, beznadějně smíchaná dohromady. Smutné... Tak tedy pronesu pohřební řeč a položím věnec navrch. Do hororova laděný začátek filmu vyhlížel docela slibně. Pak mne zaskočila zpackaná retrospektiva, kde Rychlé šípy před urostlými výrostky zachraňovaly dementa. Ušlechtilé a později v kontextu pochopitelné, leč pro nerealističnost v tu chvíli úplně blbě vyznívající. Zvláště mizerně nadabovaný capart, jemuž nyní i později přezdívali buď Obr (patrně ironicky) či Bobr (furt hlodal párátka), mi svými vulgárními a siláckými řečmi doslova "imponoval". Skoro jsem výrostkům přál, ať z něho tu frajeřinu vytlučou. Což bych ale šlápl vedle, když uměl psychoterapeuticky zpívat... Další trapná chvíle nastala po návratu do základní časové roviny, když spolu dva z té nerozlučné a osudem spojené bandy dospěláků probírali sexuální otázky. Ajajaj. O ženských, o fotbalu, o pivu, o autech, o sousedčině spodním prádle a taky o tom pod ním, všechno beru, ale bavit se o vlastním pinďourovi? No to jsme to chlapi dotáhli.. Několik docela zábavných okamžiků se našlo. Třeba kterak Obr/Bobr zazdil netvora v toaletní míse, načež se neuroticky sápal po párátku, aby měl do čeho hlodat. Anebo když vyhozená pivní flaška nic netušícím pijanem plácla před netvora pokoutně se plazícího pod sněhovou vrstvou. Jenže potom přišel dialog dvou armádních velikánů, který mi skutečně připadal dost mimozemský a když jsem pak viděl, jak režie vyřešila schizofrenický konflikt jednoho z hrdinů, jedoucího zrovna na sněžném skútru tím, že když měl ze své hlavy promlouvat on, byl na skútru zabírán zprava a tvářil se poměrně přirozeně, zatímco když mělo hovořit parazitické alterego, nastal záběr téhož skútru s tímtéž chlapem, ale z opačné strany a chlap se tvářil jako idiot, přičemž jak zprava tak zleva pronášel impozantní nesmysly, vstal jsem, vypnul televizi a šel spát. A tak krásný horor nebo komedie by to mohly být - nebýt toho nešťastného karambolu.

Starý dobrý terorismus

Kdysi jsem byl na Smrtonosné pasti s kamarádem v kině. Tehdy jsme byli nepříliš často vídanou akcí nadšení. Časem se hlad po mohutných filmových detonacích v hlavách mnohého Čecha včetně mne utišil a zájem o akční záležitosti mírně uvadl, nicméně jsem po letech zjistil, že Smrtonosná past opravdu patří mezi ty bezesporu kvalitní akčňáky. Za to vděčím Johnu McClainovi (ne úplně přesně tam tomu, ale skoro tam tomu :o), neboli Marcovi, jenž mne na odvysílání Smrtonosné pasti v TV upozornil. Proč tuto sérii filmů mezi jinými akčními počiny vyzdvihuji? Samozřejmě kvůli fenomenálnímu Bruce Willisovi, na jehož výkonu snímek stojí a bez něhož by i padal.. Bruce není tak úplně typický akční hrdina. Klišé praví, že akční postavu by měl reprezentovat mírně nedůtklivý anabolický semenáč, kvůli efektu politý kýblem oleje, kterému se maskulatorní boule, třeba na prostředníku ruky, nevybíravě rýsují i skrz kevralovou kapsu kalhot. Měl by mít sveřepý výraz a takovými sentimentálními věcmi, jako je rodina, měl by se zabývat jedině tehdy, když je rodina nepochybně po smrti, samozřejmě těžce ohyzdné z rukou nějakého šíleného záporáka, se kterým (sympaticky) psychicky vyšinutý hrdina svede nerovný zápas a vzdor tomu, že je deset minut před koncem takřka v čudeli a záporák mu už už odřezává motorovou mačetou o výkonu 25KW od těla jeho nebohou hlavu, vzmůže se, mačetu použije jako kladivo o výkonu 50KW a záporáka zatluče k protinožcům, načež si divák úlevně oddychne poznáním, že přece jen na tom světě existuje nějaká spravedlnost.. John McClane v podání Bruce Willise je schopný frajer, to určitě jo. Jenže v mrakodrapu (a později leckde jinde) pobíhá v propoceném tílku a lecos mu nevychází. John je realistický hrdina. Je znát, že je unavený, že mu protivník dává zabrat, že se přemáhá, že si je vědom, že má občas kliku a občas proklíná osud, protože na něj klika zapomněla.. A ecce! Nápaditý nebývá pouze John, ale pěkně prohnaní jsou i jeho protivníci. Když k tomu přičteme McClaneův sarkasmus, s kterým briskně komentuje situaci - a je třeba číst, že jeho hlášky míří do černého častěji než zbraň člena ku-klux-klanu, vychází nám z této rovnice, plné pozitivních znamének, divácky velice příjemné skóre. Smrtonosná past díky zmíněnému patří mezi vrchol akčních snímků a troufám si říct, že nebude zklamáním dokonce ani pro ty, kdož se jinak kvůli jistým stylizacím akčním filmům vyhýbají.

S čerty nejsou žerty

Medvědí službu mi prokázal známý, který Constantine přirovnal k Exorcistovi. S odstupem musím říct, že jediné co oba filmy spojuje je okrajově téma a taky scéna vymítání, která ale byla v Exorcistovi psychologickým vyvrcholením, zatímco v Constantine jen úvodním přímočarým nahozením tématu. Taky nález klíčového artefaktu v Mexiku a vůbec celá dílčí zápletka by tam být nemusela, vzhledem k celku působí neorganicky, když se aktér nálezu ve tříčtvrtinách filmu znovu vynořil v ději, už dávno jsem na něj zapomněl a udiveně jsem si pomyslel: "Zase on?", jakoby patřil do jiného filmu. Do půli čela zdvihl mi obočí arch. Gabriel (archanděl, ne architekt). Jeho představitelka byla sice tak trochu hermafroditně placatá v prsou, leč toto samotné jaksi nestačilo a já jsem jí neuvěřil ani andělskost, ani ďábelštinu. Ostatně, s takovou bandou to Bůh musel mít proklatě těžké. Skoro bych řekl, že do pekla pod správu Luciferovi patřili úplně všichni. Constantine, tu a tam prskající chrchlance tuberkulózní krve, už jen za to nenucené nošení otevřené TBC mezi lidmi, přičemž se nezdráhal zblízka funět ani na svou postelovou kandidátku (vlastně, pokud šlo jen o postel, pak proč ne..). Lucifer s nohama od bahna byl taky docela prapodivnou postavičkou, řekl bych, že Mefisto z Ghost Ridera působil o poznání autoritativněji. Zmíněné však vůbec neznamená, že by se mělo jednat o bůhvíjak špatný film. Jsou v něm některé velmi silné scény i patřičná atmosféra, pokud by obojí nebylo periodicky sráženo nevydařenými okamžiky, jako například vstupy zmíněné archandělky Gabriely. Žánrově film rozhodně k psychologickému nervy drásajícímu Exorcistovi přirovnat nelze, připravte se na naopak na něco poněkud komiksově nadsazeného.

S mečem takřka světelným

Kdo by měl zájem o klon Hvězdných válek, nechť po Vládcích vesmíru hmátne. Narovinu říkám, že klonován byl nejspíš první díl celé nesmrtelné ságy (v lucasovštině číslice 1 znamená 4), protože pojetím odpovídá asi tak nějak plus mínus autobus roku 1977, tedy deset let nezvěstný bratříček. Když autobus, tak autobus - v přirovnání k němu nás dnes přivítají nepříliš pohodlná koženková sedadla, vydýchaný luft bez klimošky, jednatřicetiletý vyklepaný diessel, co celou herku rozkoulí až s kopce a nedejbože, aby se někde muselo brzdit - budete si to muset roztlačit, samo to moc nepojede. Nejpřekvapivější na celém filmu pro mne bylo, že Dolph Lundgren dokáže přeskupit svalové partie v obličeji do podoby úsměvu, chvíli jsem měl strach, co z toho vznikne. Také mne zpočátku zaujalo, že na něj ostatní pokřikují řeckým výrazem pro panenskou blánu, až jsem si o chvíli později uvědomil, že se jedná o toho comixového hrdinu od Mattela, přičemž o Barbie nejde. Ale což, úplně špatné to není, ostatně by ani nemělo být, vzhledem k nějakým těm sesbíraným cenám, příliš nápaditosti ovšem proti Hvězdným válkám vysvalený He-man nepředvedl. Škoda, kdyby vtrhnul do světa o jedenáct let dřív, třeba by dnes mohl mít šest dílů a Star Wars jenom jeden.

Leon v důchodu

Na úvod rovnou vybalím, že až takovou míru nadsázky a stylizace hlavního hrdiny do role "ranaře" jsem nečekal a než jsem si zvykl, působilo to na mě příliš "bud spencerovsky", avšak bez Buda Spencera, který si to může dovolit. Jean Renovi drsnější poloha bezpochyby sedí - za předpokladu, že je určitá prvoplánovitost vyvažována hlubším vhledem do postav i do příběhu, tak jako tomu bylo v Leonovi. I když žánrově nelze srovnávat, přesto bych řekl, že Wasabi je takovým úmyslně slabším a jinak uchopeným odvarem Leona, kdy se prvky příběhu s menší vyhraněností a jiným zaměřením v zásadě opakují. Hubert střílí lidi, i když je policista a ne zabiják jako Leon, Jumi je mladá, ale zas ne tolik jako Matilda, proto je o něco míň lolitovsky vyzývavá, navenek drsný a uvnitř sulcovitě dojímavý hlavní hrdina se tváří, jakoby nejdřív o svou mladičkou společnici ani kolo neopřel, zatímco na konci je schopen se pro ni strhat i nechat rozthat, padouši jsou opět nepříliš legrační, ovšem nyní ne geniálně úmyslně po vzoru psycho(pa)tického Stansfielda, nýbrž tady to s úmyslem tak zcela nevyšlo, no a závěrem se to na plátně neobejde bez slziček, jenže jde přece jen o komedii a ne o drama, takže je bessonovská tragika úměrně tomu "hozena do pohodova". Nepříliš podstatný rozdíl je jen v tom, že Hubertovi má dělat legračního společníka nejapně se tvářící Clavier, zatímco Leonovi dělala skutečně legrační společnici podstatně inteligentněji vyhlížející kytka... Oba hlavní aktéři, Reno i Ryoko Hirosue, se s rolemi vypořádali se ctí, Reno tradičně dobře, Ryoko je roztomilá, přičemž měla možnost předvést širokou škálu hereckých poloh a beze zbytku toho využila. Wasabi patří do ryze odlehčeného žánru bez nějakých vyšších ambicí a takto by se k tomuto snímku také od začátku mělo přistupovat.

Věř a víra tvá tě uzdraví..

Jako fanouška sci-fi mne po všech těch fantasy pohádkách a ujetých hororech nesmírně potěšilo, že se zase jednou natočilo něco, kde prim hraje věda a ne zaklínadla. Jelikož klasických sci-fi se v poslední době točí jako šafránu - lidé už nevěří, že je spasí věda a technika a utíkají k mysticismu - musím vzít zavděk tím co je. Takže musím taky leckdy přivřít oko. Ani "Já, legenda" není ortodoxní scifárna. Má spoustu těch správných prvků, ale také příměs do hororova. Kdyby se to směrem k hororu smeklo víc, byl by z toho další Silent Hill, no, dík za tu racionalitu. K ní se však později ještě vrátím. Líbilo se mi pěkně vytvořné prostředí, zapůsobila na mne věrohodnost základní dějové linie. Ano, tak nějak by to probíhalo, kdyby skutečně karantény bylo třeba, a jistěže by privilegované osoby měly před ostatními svá privilegia i nadále, jako v případě útěku podplukovníkovy rodiny z uzavírané zóny. Líbilo se mi, že film se kloní spíš k té syrovější realitě než k idealizovanému obrazu demokracie až za hrob. Našlo se však pár věcí, které se mi naopak nezdály. Tak především nakažení marodi opět jednou překonávali hranice fyziologie. Ač by měl v dlouhodobé perspektivě nejlepší výsledky vykazovat zdravý organismus, zde jakoby platilo, že čím chorobnější stav, tím mrštnější kostra a výkonější sval. Mozku se to netýkalo, protože na mozek dneska každý kašle. Kostra a sval dokáží na plátně hodně, rozhodně víc než namakaný mozek, leda by po plátně akčně stékal, jenže to by stejně na celý film nebylo. Takže ti nadlidsky disponovaní pacoši mě nepotěšili. Taky mě nepotěšilo, ačkoliv to z hlediska gradace napětí v linii filmu jinak zcela chápu, že se vynervení agresoři nevrhali také na sebe navzájem. Nebýt občas v dosahu zjevně atraktivní čistá krev imunního jedince, která asi fakt dokáže vytočit, dokázal bych si je představit, kterak s úsměvem v kruhu rodinném dřepí každý ve svém křesle v papučích a svorně drží černou hodinku... A sotva se naskytne nezmutovaný človíček, papuče letí pod pohovku a jde se za sportem. No a tou další klíčovou záležitostí, která mne nenadchla, je příchod Deus ex machina v podobě odkudsi promlouvajícího Boha, jenž vydává dost explicitní pokyny. A rázem máme místo čisté sci-fi horor stříknutý fantasy. Co se dá dělat. Zkrátka Bůh k Anně promluvil a neseknul se - jak by mohl, chyb už nadělal víc než dost kdysi v prvopočátcích a od těch dob se jistě poučil. Pak mne ani moc nemohlo překvapit, že centrální stavbou za zátarasem byl kostel. A tak si říkám, že podplukovník měl hned na začátku mrsknout s bouchačkou a zkumavkama do křoví a vykročit zase jednou napravovat svět s biblí a křížem v ruce. Na závěr se všem věřícím omlouvám za svůj skepticismus, ale to víte, sci-fi je sci-fi a mysticismus do ní raději netahejte.

Kdo kromě Terkela...

.....s tím má ještě problém? Já ani ne. Je to tedy docela nářez, na animák. To teda jo... Však mě taky obsluha v půjčovně, když mě viděla se dvěmi dětskými DVD a Terkelem v ruce, taktně upozornila: „Víte, ono to není moc pro děti...“ Což jsem tušil a obsluha si oddechla. Když jsem na to pak v jedenáct večer koukal, musel jsem dát zapravdu. Jak jinak, když strýček Steward animovaně naturalisticky vyráží zuby ze sanic, sem tam se vyskytne důvod někoho majznout trubkou a jedna tlustá kráva vyskočí z okna... Ne, nezačal jsem trpět hebefrenickou schízou, ke které by se podobné výroky hodily, jen si něco málo vypůjčuji z hodně dobrého, černým humorem oplývajícího animovaného filmu, který moje skrz naskrz hebefrenická očekávání rozhodně nezklamal. Text jedné ze třech doprovodných písní však přece jen raději načínat nebudu, abych nebyl smazán... Přesto se nebojte pokleslé zábavy, zkrátka jen nevybíravě přímočaře dostanete naservírováno to, co jinak denodenně polykáte v poněkud humanisticky zaobalené formě ve svém nicotném občanském životě. Animace je úmyslně legrační a „mimorealistická“, aby byl celek stravitelný. Jestli jste však viděli drsnější díly Simpsonů, anebo ještě lépe jste po večerech zvrhle konzumovali South Park, pak vás to zas tolik rozhodit nemůže - ostatně..., k čemu ty iluze ;o) Však on to i v reálu za vašimi zády vždycky někdo rozbalí, to byste se možná divili, pokud jste lehce naivnější - a upřímně, vy alespoň někdy přece děláte úúplně, ale úúúplně totéž ;o) Takže co?! Pořád lepší trocha toho vtipně odhaleného pokrytectví než třeba rozsednout na lavičce pavouka. A kdo neví, o čem mluvím, nechť zkoukne Terkela - pokud s tím teda ještě nemá nějaký problém.

Tohle jsem kdysi chápal jako typickou parodii. Parodováno bylo nadpřirozeno jako takové, parodovány byly sociální role i mezilidské vztahy. Žánr parodie je však dnes (a možná vždy byl) spíše chápán úžeji, v podstatě jako sled po sobě jdoucích legračně zdeformovaných konkrétních scén z jiných filmů. Takto vymezený žánr parodie je daleko méně nápaditý a tvořivý než když jsou parodovány obecné jevy a skutečnosti, potom totiž nepostačuje se po pár paňácích nebo několika jointech inspirovat jinde a pak to jen směšně natočit. Je třeba vydupat to z hlíny sakumprdum, vymyslet dobré téma, zkonstruovat vtipný děj, prošpikovat ho hláškama a sehnat herce, kteří protokoktejl humoru s přehledem dokáží ušejkrovat. Tomu těžšímu řemeslu nechť tedy říkám komedie, třeba s přívlastkem "bláznivá", a ať se jakkoliv nemůžu zbavit dojmu, že lecos je parodováno, to obtížné řemeslo je odvedeno natolik dobře, že jde zkrátka o bláznivou komedii jako víno. To jsem měl napsat hned a odpustit si spoustu keců..