Skogen

Mono

Tahle divoká princezna se výšek rozhodně nebojí, protože na žebříčku hodnocení anime filmů se vždy umísťuje setsakra vysoko. Není divu, když ji přivedl na svět sám Miyazaki senior (ano, i Miyazaki mladší se dal na dráhu režie animovaných filmů), na jehož pažbě se najde pár parádních zářezů, namátkou "Howlův kráčející zámek", Laputa - zámek v oblacích", "Visací zámek od WC" (pardon, to už jsem ujel, takže už zase vážně..), "Můj soused Totoro" a konečně "Naušika z Údolí větru". A právě s Naušikou má Mononoke lecos společného. Nejen to princeznovství, ale dílem i charakter a příběh, ovšem s tím rozdílem, že zatímco Naušika je po všech stránkách ústřední postavou filmu, Mononoke si zas tak moc neužijete. Po většinu času bude v hledáčku jiná postava, což ale neznamená újmu. To jen tak stranou pro ty, kteří by si snad mysleli, že princeznovské plkání není nic pro ně. Navíc k tomu je třeba zmínit, že japonské princezničky jsou něco úplně onačejšího než naše Krasomily. Skočí ze skaliska, vyrazí vám zuby, zpřelámou hnáty a hned zas s nenuceným sex-appealem zmizí v pralese... Těžko říct, co Japonce pudí k tak akčnímu ztvárnění jinak velmi křehce působících bytostí. Když zohledním pasivní roli ženy v tradiční japonské společnosti, řekl bych, že je asi pudí Freud z nějakých temných stránek mysli. Být Princezna Mononoke filmem hraným, neváhal bych říct, že je filmem výpravným. U animace si nejsem zcela jistý, jestli je to dovoleno. Každopádně jde o příběh košatý, tradičně japonsky syrový a nejednoznačný. V pozadí se skrývá něco děsně důležitého a zásadního, jen přijít na to co. Přesto jsem tentokrát až tolik pohlcen obrazotvorností a hloubkou příběhu nebyl, nepodařilo se mi zcela se vpravit do dění a délka filmu už o sobě dávala znát, ale i tak to stálo za to.

Tak trochu jednonožec

Pokud se mi něco jednoznačně nezamlouvalo, pak je to dozajista užvaněnost. Postavičky exhibují se svými problémy jak ve výkladní skříni a namelou toho o svých trablích kolem dokola až člověku brní uši. Jenže psychoterapie z toho nekouká, zůstáváme u image. Další nic moc povedenou záležitostí, i když z hlediska filmu druhotnou, pro mne byl český dabing. Čarodejnice i loupežnice se světem komunikují velmi disharmonickým skřehotáním, až jsem si přál, aby je obě rychle vzal čert, kterýžto se v příběhu bohužel nevyskytuje.. Naopak hudba je fajn, nostalgický bigbeatový hlas v ploužákovém rytmu tomu sedl do noty. Mezi klady filmu je třeba započítat místy dost hustou atmosféru, vzpomínám si, že když jsem ho před mnohými lety poprvé viděl v kině, zapůsobil na mne nepochybnou strašidelností. Moje děti dnes u DVD taky ani nešpitly. Animace je zvláštní, japonské animátory určitě nezapře oslava přírodních scenérií, z postav však kouká jakási dysneyovitost, třebaže kdyby se Dysneymu nějakým zázrakem podařilo namalovat tak parádně ohyzdnou harpyji, všechny Bárbiny by trefil šlak. Hodně jsem si nedávno zvykl na nejednoznačnost a neuzavřenost příběhů v japonských anime filmech, Poslední jednorožec má oproti tomu všechno krásně po "euroatlanticku" zaškatulkováno do jednoznačného logického celku, čímž mě naneštěstí tak trochu nudil, zkrátka žádný pořádný zvrat se nekoná, snad až na to, že k zoofilii nedošlo.. Co naplat, mrzí mě, že budu ničit dosud hvězdné skóre, není to nejhorší, zvláště, když jde o příběh zaměřený čistě na děti, takže do mého vkusu ani úplně přesně zapadnout nemohl. Když tak nad tím přemýšlím, taky zřejmě proto, že se bere až příliš vážně.

Huh..

***** ******* ***** **** ******** ****.... To byla autocenzura.. Jinými slovy bych to těžko mohl popsat, protože po takovém filmovém zážitku by mi jiná slova připadala poněkud slabá ;) Udělat si bohapustou a ****** srandu z čehokoliv, to je síla. Má to moje sympatie. I když, abych pravdu řekl, když TO začalo, koukal jsem jako péro z gauče a vydrželo mi to opravdu hodně dlouho. Budiž k dobru, že vyjadřování hodně za hranicí vkusu průměrného dlaždiče je vyrovnáno báječně sžíravým sarkasmem na vlastní účet. Což se jen tak nevidí.

Krev-krev-kreveťáci..

Na sci-fi filmech, které mám mimochodem velmi rád, mě nesmírně fascinuje, že civilizace, která umí překonávat mezihvězdné vzdálenosti, dosud nedokázala vyvinout cosi jako oděv. Od dřevních dob, kdy byli mimoni od pozemšťanů odlišováni toliko černými brýlemi na ksichtě a tudíž i oblečeni, aby nešlo vidět něco, na co by se jinak člověk i docela rád podíval, se situace změnila. Dnes, když hnusná mimozemská těla vyrůstají v GPU počítačů a na intimnosti nikdo moc zvědavý není, jsou mimozemšťané bezvýhradně naostro.. District 9 je působivý dokumentární kamerou, roztřesenými záběry z ruky, na které jsme zvyklí z živého zpravodajského natáčení sólokaprů, především katastrofických, kdy se počítá každý záběr a technika jde poněkud stranou. Díky tomu a faktu, že i osoby z fingovaných interview působí věrohodně, vzbuzuje District 9 dojem čehosi realistického. Objevný je také motiv, že i přes kontakt s vyspělejší civilizací lidstvo může být tím, kdo je momentálně na koni. Konfrontace lidstva, dosud neodrostlého xenofobním tendencím, s diametrálně odlišnou kulturou, která je oproti lidem v nevýhodě, otevřeně nabízí množství působivé látky, čehož však District nevyužil ani z poloviny. Po velice slibném začátku se děj zvrhává do bezmozkové řeže a vyznění filmu lze jednoduše shrnout výrazem maniakální zběsilost. Pokud bych měl charakterizovat hlavního hrdinu, pak zcela lehce slovy naprostý magor. On nepřemýšlí, on prostě instinktivně jedná.. Íkvé týkvé a mozek leda pro zombie. Podobní magoři jsou v Districtu všichni, až na jednoho kreveťáka a jeho mládě, u kterých by však paradoxně zrovna nemuselo být nezbytné nějaký fungující mozek předpokládat. Docela směšný mi připadal záběr, jak v prostředí nigerijského černého trhu vychází z hodně drsné chatrče čokokráska doprovázená slovy, že se v mimozemském ghettu nejen nekale obchoduje, ale také se zde provozuje "mezidruhová prostituce". Kdyby šlo o nějakou harpyji, tak budiž, ale taková děvenka by měla na daleko luxusnější klientelu, ani člověčí hnusák by si zřejmě neškrtl, natož ten mimozemský. Možná ale byla opravdu velmi zvrhlá... A kreveťáci taky... Mimochodem, proč jsou ty gangy vlastně nigerijské? Do JAR to mají Nigerijci asi stejně blízko jako Češi na Severní pól - snadno ověříte. District 9 je opět filmem jednoduchým, jehož přednosti tkví pouze v trikové stránce a všudypřítomném rozcákávání mimozemských i lidských těl. Skutečně mě mrzí, že tvůrci nevyužili potenciálu jít v příběhu hlouběji a namísto sci-fi par excellance se spokojili s prachobyčejným akčním komerčňákem.

Leze leze po železe..

Nebylo to špatné. Byl bych raději, kdyby film pojednával víc o samotném výstupu na K2, souvislosti podle mě mohly zabírat méně prostoru, případně mohly být pojaty jiným způsobem (vsuvky do děje apod.). Výstup na osmitisícovku jako takový je jistě nesmírně fyzicky i psychicky náročným výkonem, asi ho nelze redukovat na několik záběrů v druhé půli snímku, jako výjimečný akt by si zasloužil převažující rozsah, což by celkově dodalo správnou perspektivu. Závěr byl divný, docela bych pochopil, kdyby Taylor zraněného Harolda nahoře nechal, ale když měl síly na to dostat ho dolů, proč ne.. Že ty síly měl, dokládá jeho vynikající fyzičku, jak o ní hovořil před organizátorem výpravy. Doufám jen, že po výstupu na vrchol K2 alpským stylem bez kyslíku od nepohyblivého Harolda dolů sešplhal jen nějakých sto výškových metrů a ne třeba sedm set, aby se pak stejně tolik musel zase drápat nahoru a s Haroldem a dvojnásobným výdejem energie zase šupem pěkně dolů, to by jinak fyzička byla velmi těžko k uvěření. Co mi vyloženě nesedlo, byla filmová hudba. Rockové, ba přímo metalové kytary já můžu, jenže v poetice střechy světa mě dost tahaly za uši. Kdosi jednou řekl, že nejlepší filmovou hudbou je ta, kterou divák v pohroužení do děje nevnímá. Tady jsem skrz tahání strun měl naopak potíž vnímat plátno. Zdálo by se, že na poměrně dobré bodové hodnocení mnoho kritizuju a téměř nechválím. To proto, že ačkoliv nic konkrétně pozitivního, co by mě nějak uchvátilo, uvést nemůžu, uražen na vkusu se rozhodně být necítím a celkově mám z filmu dojem dobrý.

...

Já jsem se bohužel do filmu dokázal vžít. Bohužel - protože to se mnou docela zamávalo, možná i díky některým paralelám. O mámu, o kterou jsem se jako dítě často bál, protože byla vážně nemocná, jsem přišel předloni. Ale už jsem dávno velkej. Otec byl pro mne vždy stejně daleko jako pro toho animovaného kluka jeho táta na bitevním křižníku kdesi na dně v mořských hlubinách. Mám syna o něco mladšího než je hlavní hrdina. A dceru pouze o něco starší, než byla jeho sestra. Také k sobě mají pěkný vztah. Na syna jsem hrdý, kdyby se něco mělo stát s dcerkou, umřel bych. Možná ne úplně, ale umřelo by ve mně takový kus čehosi, že by to další možná nemělo smysl. Kdo měl kdy někoho rád, ví, že dost často nezáleží na tom, co se stane s ním samotným, důležitý je ten druhý. Skrz toto jsem na film nahlížel, včetně vědomí, že příběh se zakládá na skutečné tragédii, která autora natolik ovlivnila, že nejenže nikdy nezapomněl, ale aby se s neutuchajícími vnitřními pocity alespoň trochu vyrovnal, musel je ztvárnit. Japonské anime je fenomén. Na první pohled nezasvěceného možná neosloví, ale skrývá se v něm to, co je obvyklé v japonském umění. Za pomyslnou jednoduchostí těch "několika čar", jak se zde kdosi vyjádřil, stojí dokonalost sama. Každá z těch prostých čar má právě takový charakter, aby vyjádřila přesně to, co vyjádřit má. Navíc, i když jde o příběh animovaný, je natolik plný realismu, že by mohlo být obtížné ho naživo zahrát. Kdo má děti, dosvědčí, že chování a obraz vnitřního prožívání jsou naprosto dokonalé.. Je to nejsmutnější film, jaký jsem kdy viděl. Když si uvědomíte, jakou že to plechovou krabičku ten animovaný kluk při sobě stále nosil a co v sobě asi stále nosí opravdový autor příběhu. Narozdíl od jiných si nemyslím, že se jedná o film protiválečný. Nenajdete zde jedinou zmínku proti válce, žádnou výčitku, film není ani náznakem aktivistický. Je o několika lidech, o dvou dětech, o neštěstí a smutku. Uprostřed krásného vztahu a kolikrát až poetických chvil. Jen o tom. Protože ti, kteří lidská neštěstí rozpoutávají a mohli by na nich něco změnit, ti nic z toho nepochopí.

Vot maladcy..

Protože jsem po letech zase vtrhnul do posilovny, ve chvílích, kdy se mi moc nechce se tejrat, zabírá kouknout se na někoho, kdo sám sebe natejral dost. A tak jsem sáhl po starém dobrém Rockym. Pokud se tvůrcům, tedy především samotnému Sylvestrovi, něco podařilo, pak vylíčit Rockyho lidsky. Trošku přitroublý, ale zároveň se selským rozumem a zdravými zásadami. Bylo by sice skvělé koukat na antický vzor, kterak jeden den fyzicky dokonale tluče do soupeře a sám schytává těžké pecky do šišky, aby druhý den honil po papíru lineární vektorové prostory, jenže, ehm.. Asi ne. Lineární algebra šla stranou a ke slovu se prodrala očekávaná živočišnost. Líbí se mi intermezza vyplňující prostor mezi zápasy, kde Rocky skutečně působí jako člověk, včetně dialogů s ostatními. Žádný nadsamec, dělá chyby, má obavy, je paličatý, je lidský. A k samotné čtyřce - debilní nápad s robotem, ten mi podívanou kazil. Tehdy asi ještě frčelo "Číslo 5 žije", jenže sci-fi ve filmu o boxerovi, to je divná směsice. Kdyby Paulimu koupili místo futuristického bota třeba lachtana, to by ještě šlo skousnout. Naopak se mi jeví, že velmi dobře byli vystiženi Rusové i kontakt s nimi. Tehdy to bylo skutečně zajímavé. Možná se mnou mnozí nebudou souhlasit, ale typově i co do chování mi postavy Rusů připadaly velmi zdařilé. Vezměme samotného Lundgrena. Jako Švéd má k Rusům coby kamenem dohodil, možná proto také ten hypomimický obličej. Kolikrát jsem přemýšlel, čím to, že Rusa poznám od pohledu. No a pak jsem si uvědomil, že oni mají doslova vyžehlené obličeje. Pokud se už vyjadřují mimikou, pak ústy, ale od nosu nahoru je mimické vakuum, dokonalé prázdno, žádný výraz, žádné výraznější pohyby obočím nebo nakrčení čela.. Lundgren byl zkrátka vyžehlený jako Rus. No a zbylé postavy typově také odpovídaly, včetně členů politbyra, ačkoliv si nemyslím, že tehdy by přicházelo v úvahu, aby komunističtí politici navštívili tak komerční akci, jako je boxerský zápas. Jistě, američtí tvůrci si do filmu nacpali svou doktrínu o hodné západní demokracii, kde každý může, i když nemůže, zatímco prý na východě nikdo nemohl, i když by sám mohl, ale to jsou jen takové tanečky. Také to byl film pro Ameriku a západ a ne pro východní blok, tam se zase točily propagandy vůči této naruby. Přesto si nemyslím, že by film byl křiklavě neobjektivní. Apollo Creed byl báječně zaujatý a choval se jako blb, Rockymu a jeho suitě v Rusku nikdo nezkřivil ani vlas - kromě Draga, ovšemže. Platí též, ať si říká kdo chce co chce, že do východních sportovců se rvalo co se dalo, proslulí tím byli zejména sportovci z NDR. Že by Draga trenéři napíchali minimálně anaboliky, o tom vůbec nepochybuju, když vytrvalostní sportovkyně byly ve skutečnosti před velkými akcemi cíleně přiváděny do jiného stavu - rané těhotenství mimojiné zvyšuje počet červených krvinek, aniž by jinak překáželo výkonům, tedy něco co předcházelo syntetickému erytropoetinu, jakožto dopingu. A nakonec Rockymu uznale zatleskali, včetně prvního tajemníka KSSS. Kdyby to měla být až taková propaganda, vylili by na něj kýbl splašek, nechali ho jít přes Sibiř pěšky domů a jako bonus by uchvátili Aljašku. Nic z toho. Rocky sice zvítězil a s ním i Amerika, ovšem Rusové z toho vyšli se ctí. A jak by zápas s Dragem vypadal doopravdy? Nedělám si iluze. Stačilo by, aby Ivan natáhl jednu ruku před sebe a druhou by Rockyho umlátil. Ať by byl Rocky jaký chtěl, fyzická konstituce je rozhodující a Ivan Drago v podání Dolpha Lundgrena se tyčil nejen o celou hlavu výše než Rocky Balboa ztvárněný Sylvestrem Stallonem, ale také ruce zakončené boxerkama má o nějaký ten decimetr delší.. Ale pohled to byl excelentní, kdoví, zda si při natáčení nějakou nedali i doopravdy.

Japonské anime jsem si oblíbil. Třebaže zde kreslířovu ruku nahradil počítač a žánr by tak klidně mohl nést název spíš na způsob něčeho jako "pcanime". Oproti hardcorovým japonským záležitostem je tento počin přímočarejší, takže nehrozí, že by snad někomu mohla od přemýšlení vo co go upadnout hlava, zato by se tak mohlo stát ze slušně nadupané animované akce a smažné hudby. Akční scény jsou opravdu lahůdkové, jeden by nevěřil, že malůvky, byť počítačové, dokážou člověku vyvalit oči z důlků. Extra spešl jsou zpomalené scény, mazlící se s destruktivitou jako kočka s myší. Pochopitelně i zde hraje roli postmoderní, a možná by se dalo říci i posttechnokratická, vize vědeckotechnickým pokrokem ohrožené existence. Apel na lidskost a možnost její ztráty v odosobněnosti doby, je velmi silný. Pro mne vedle Final Fantasy - Advent Children snad i zatím nejpůsobivější. Zajímavým prvkem ve filmu je product placement. Technologický gigant na špici vývoje se zde nazývá DAIWA - asi není třeba komentovat. Jen by mne zajímalo, zda se AIWA skutečně nějakým způsobem podílela, vsadím boty, že ano. Pro mne je Vexille 2077 rozhodně dobrým objevem, když začala éra "novinových DVD", neřekl bych, že mezi nimi jednou budou i takovéto pecky.

No stress...

Občas se stane, že příjemně překvapí něco, od čeho to člověk zprvu vůbec nečekal. A to pak potěší dvojnásob. Nejprve jsem jen tak po očku pokukoval po obrazovce, aby si mne nakonec pomalé tempo středomořského vyprávění z prostředí jedné docela svérázné vesničky a ještě svéráznější usedlosti na samotě získalo. Právě ten styl lehce ubíhajícího vyprávění, pojatého s velkou nadsázkou a s laskavým humorem, je ve všeobecné záplavě dryáčnické akce a třeskutých gagů něčím tak trochu výjimečným. Nemáte-li zrovna náladu na nic zběsilého a chtěli byste u něčeho příjemně odpočinkového posedět, je Cyklón vzdor svému názvu tím vhodným filmem.

Zajímavé.

Johnny zde vystupuje v poněkud nezvyklé roli podivínského kunchistorika, mírně roztržitého, zato obchodně nadmíru nadaného. Nějakou dobu jsem si na to musel zvykat. Jakmile se však v příběhu objevily detektivní prvky a mystično tak trochu á la Šifra mistra Leonarda, vše dostalo jasnější kontury. Spiknutí mocných mi zase evokuje skutečnou, avšak neméně tajemnou Bilderberg Group, jíž někteří přisuzují motivy skutečně ďábelské. Třeba se autor scénáře nechal inspirovat. Ďábel samotný je vyjádřen mistrovsky. Dosud mám v patrnosti ten zvláštní dojem. Nespatříte ani náznak morbidity nebo čehokoliv odporného či brutálního. Pojetí ďábla se zde vrací k prvopočátkům, k padlému andělu Luciferovi a Lilith, k entitám, které prostě stály v protikladu k hodnotám, reprezentovaným Bohem. A tak je ďábel tajemný, slibující, svůdný a - znepokojivý. Jen si tak s námi pohrává a v závěrečné scéně, kdy dlouho stále ještě nevíme, jak se vlastně věci ve své podstatě mají, se tvůrcům podařilo zcela nenápadně, jaksi mimochodem, vytvořit působivou mystickou atmosféru. Za to vkusné užití minimálních triků v maximálním efektu velmi chválím.

Propadák

Tak tahle dvojka nikdy neměla spatřit světlo světa. Bez invence, bez motivu, bez vtipu a bez půvabu. Oproti prvnímu dílu propad z restaurace v nejvyšším patře mrakodrapu kamsi do údržbářské místnosti v suterénu. I tam pohoršuje. Když otravné postavičce dáte prim a přidáte k ní další otravnou postavičku, nic moc z toho být nemůže. Elliot mi dost brnkal na nervy už v prvním dílu, dvojka je však, u všech čertů, postavena jen na jeho nejapném projevu plus na trapnosti jednoho vzteklého bišonka. Autoři byli navíc zjevně zcela bezradní, o čem by asi tak ta dvojka měla být, protože motivy se náhle střídají jak špinavé fusekle, aniž by spolu měly co společného a brzy působí dojmem volně loženého šrotu. Jedinými trochu světlými okamžiky jsou některé výstupy Booga a starého Kvíkala. Příliš málo.

Rozpaky

Asi současnému filmu přestávám rozumět. Po tak vysokém souhrnném hodnocení jsem čekal tutovku, která musí být něčím velikým výjimečná. Bohužel jsem nic takového neobjevil. Mravokárný základ v podobě původních hříchů, ze kterých jsme si v moderní společnosti učinili přednosti, je sám o sobě zajímavý dost. A teď, jak s ním naložit. Nanicovatě. Když už to tak bereme, zasloužilo by si prostředí jako střižené podle Sodomy a Gomory, odsouzení KOLEKTIVNÍHO hříchu lidstva, protože ruku na srdce... To my všichni, nejen ti brutálně potrestaní obětní beránci, si toto prostředí láskyplně pěstujeme. Mladou generaci nevyjímaje, jen toho prozatím mnoho nestačila, takže si připadá ctnostnější. Ale pilně se připravuje. Bacha na to, život je delší (obvykle) než pět teenagerských let, takže lecos se dá stihnout, na to vemte jed. Začít by se tedy mělo pokorou, ke které však bez výjimky opuštěním vlastní sebestřednosti dospějí až ti starší. Přitom je to základ. Pokora k přírodě, pokora k vědění, pokora ke štěstí, pokora k tomu, čemu nerozumím.. Morgan Freeman je dobrý, řekl bych standardně dobrý, protože on vlastně hraje jen jediný typ postav - ale zato fakt dobře ;o) Brad Pitt také zahrál se ctí, role mladého ambiciózního detektiva mu padla na míru. Thriller vzbuzuje zdání čehosi velkolepého, přitom jde o komorní kriminálku, jen v nástinu se dotýkající zásadních věcí. Zpracování je pitomé. Styl á la Saw, který má nahradit hlubší znepokojení povrchním znechucením. Nějak nemám potřebu slyšet pětkrát ve dvou minutách, jak vypadal žaludek oběti. To pak celý jinak zajímavý motiv degraduje do povrchní roviny první signální soustavy. Čekal jsem opravdu něco chytřejšího.

V říši za zrcadlem

Pokud dostanu choutky na cosi s nepředžvýkaným dějem, s náležitě bizarními prvky a s nespoutanou fantazíí, sáhnu po japonské animované produkci. A zpravidla vedle nesáhnu. Zvláště ta fantazie mne vskutku oslovuje. Dalo by se říct fantazie snová, protože jako sen pracuje podobně asociativně. Vrší na sebe zdánlivě nesourodé prvky, graduje v domněle protikladných tendencích, zahrává si s metaforou, ignoruje racionalitu, zato staví na dojmech, které je třeba patřičně chápat, jestliže nemáte jen tak sedět s hubou dokořáň. Tedy umět s dojmy pracovat. Kdo to nesvede, bývá zmatený a nejspíš si řekne „to ale byla kravina“, podobně jako někdy pronese ráno, po probuzení ze sna. Vizuální stránka je syntézou animované dokonalosti a jemné stylizace, zejména originální animované přírodní scenérie působí úchvatně a kupodivu si v ničem nezadají s filmovou oslavou přírodních krás. Pro příběh platí totéž, co jsem napsal o fantazii - nedostanete k němu žádný návod, nikdo se s vámi mazat nebude, buď v příběhu hlubší smysl objevíte pod povrchní rovinou, ve které jsme si obvykle zvykli přímočarý význam příběhů chápat, anebo se smíříte s pasivním vnímáním konglomerátu scén, které pak ze sebe bez vnitřních souvislostí nic světoborného nevydají. Téměř dvě hodiny čistého času jsou dost. Na animovaný film setsakra dost. Ke konci už jsem se trochu vrtěl na zadku. Tím spíš, že je zpočátku velmi snadné zvyknout si na orgie obrazotvornosti, a když jsem překvapivým výjevům po první hodince přivykl, dostala podívaná náznak stereotypu. Ale opravdu jenom náznak.

Pozor na golfisty

Zatímco naposledy u Kmotra jsem si velmi pochvaloval „vícerozměrnost“ charakterů postav i příběhu, Vykoupení z věznice Shawshank toto tak trochu postrádá. Docela přesně můžete určit, kdo je klaďas a kdo mizera, nějaká vražda sem, anebo tam, vězni jsou v porovnání s dozorci a vedením věznice hotoví svatouškové. A to i ti zlí vězni, kteří kam se na bachaře hrabou. Černo-bílé postavy a přímočarý příběh jsou největší slabinou jinak docela dobrého filmu. Morgan Freeman byl výborný. Příliš jsem od něj nečekal, protože ačkoliv má nepopiratelné charisma, je schopen vzít roli i v šíleně zpackané ptákovině, viz třeba Pavučina snů. Celou první půlku mi v hlavní roli neseděl Tim Robbins. Zejména jsem mu neuvěřil, že by se svou minulostí i vyloženě chabou maskulaturou třeba i přes železnou vůli dokázal vzdorovat kovaným kriminálníkům. Pár skutečně tvrdých ran (jakých on prý dostal nepočítaně) a bez pevného těla vás vezou na káře ne do špitálu, ale rovnou na krchov. Kdyby na sobě herec během natáčení dva tři měsíce fyzicky zapracoval, když už to tvůrci takto chtěli, byl by rozhodně přesvědčivější. V druhé půli už na mne působil daleko lépe, zkrátka jsem si na jeho pobyt ve vězení musel zvykat o něco víc než on sám. Poslední výtku mám, podobně jako autor chyby, za kterou ale od ostatních uživatelů kfilmu.net dostal mraky záporných bodů, k tomu moři času, které mělo při pobytu Andyho ve vězení uplynout, zatímco aktéři se změnili velmi nepodstatně. Maskéři to zatraceně odflákli, za to by si zasloužili, aby se jim při každém pohledu do zrcadla ukázal referenční obraz, jak vypadali před dvaceti lety. On je trošku rozdíl mít třicet let a padesát let, několik šedin to nespláchne, jestliže Andy o dvacet let zestárnul a to ne ve zcela idylických podmínkách. Tím spíš v případě Reda, který už byl starý, když byl Andy ještě mlaďoch.. Naopak z hlediska příběhu se mi hodně líbila odbočka k osudu starého Brooka. Ano, adaptace na zjednodušený izolovaný svět „tam uvnitř“ je při návratu vězně „ven“ velice vážným problémem a film to dokázal dobře vystihnout. Možná by bylo dobré vyhnout se typickému happyendu, co se dá dělat, snad to těm kámošům do smrti dobře klapalo. Pobavilo mne něco, co už s filmem přímo nesouvisí. A sice, že k ukončení střední školy je v USA třeba umět číst a psát, kdo by to byl řekl. Jejich stupně vzdělávání se sice nekryjí s našimi, ale přece jen je poněkud komické sledovat, jak se Tommy učí louskat abecedu prakticky na střední.. Na nejlepší hodnocení je snímek ve zmíněných aspektech přece jen poněkud jednoduchý, hlavně když jsou jeho ambice vyšší. Nadprůměr to ale je - a podíval jsem se dvakrát.

Next station "mezi ploty"

Čím to je, že romány Philipa Kindreda Dicka jdou ve filmové branži tolik nadračku.. V čem byl lepší než ti ostatní psavci? Mimochodem, kdyby věděl, že zemře v roce 1982, což je cosi jako přesmyčka data narození 1928, jistě by v tom viděl divné souvislosti. Moje pracovní hypotéza praví, že současný svět si prostě tyká s paranoiou a Dick to narozdíl od jiných takříkajíc trefil přímo na komoru. Film, ve kterém se dnes neprchá před státní mocí, případně před nějakou ještě o dost drsnější strukturou vzešlou z vyšších zájmů, za mohutných detonací a celkového efektivního přetváření krajiny, za pomoci divého pobíhání, kdy je nutné instinktivně uposlechnout reflexu skočit do akce, ale hlavně nesedět, takový film dneska nemá šanci. A dokud nás bude ve městech žít tři tisíce na čtvereční kilometr, tak si věřit nebudeme i kdyby nám za to platili a paranoia bude naše spása, protože nám vcelku rozumně velí někam před tím zdrhnout. Tolik na okraj. Nicolas Cage mě opět utvrdil v tom, že čím je starší, tím se na něj dá líp koukat, takže v devadesáti bude bezpochyby hrát jako bůh. Mladého Nicolase jsem nemusel, současnému přicházím na chuť. Filmová partnerka Jessica Biel je nádherná ženská, každopádně disponuje sexappealem schopným přivodit mi extrasystoly, zvlášť když v důvěrně laděných scénách jí to jde skvěle. Takhle se umět přilípnout k partnerovi, to je perspektivní deviza. Ona a Cage si navíc dohromady sedli, alespoň pořádné zdání nějaké té jiskřičky tam bylo. Ústřední myšlenka filmu o prekognici je zajímavá, ačkoliv podobně jako chybně postavená otázka o dřívější existenci slepice nebo vejce nedává smysl. Přesto je stále atraktivní do ní zatnout drápek, jestliže se tak stane originálním způsobem. Zde se stalo, bohužel časem efekt slábne, protože děj v myšlence dále nepřináší nic nového a příběh se neúprosně stáčí do rovina á la seriál 24 hodin. Dívat se na to určitě dá, kdyby každá sci-fi měla alespoň takovouto úroveň, bylo by to samo o sobě fantastické.

Jedna báseň

Překvapila mne míra idealizace postav z názorů hodnotících. Jakoby vznešenou romantiku neměly bortit nízké motivy. Jakoby flirt a sex byly novodobými vynálezy. Jakoby romantiku neumocňovala tragika. Jenže proč by Jarmila neměla být frivolní? Poměr přece měla s Vilémem i s otcem jeho.. Mácha netvrdí, že Jarmila se "v tom" ocitla nevinně, snad znásilněná, snad oklamaná... Mácha v Máji nazývá Vilémova otce Jarmiliným svůdcem. A o verš dříve přímo říká "On (Vilém) hanu svou, on tvoji vinu (Jarmilinu) se dozvěděl...". Což sice taktně, ale přece jen něco naznačuje. Narozdíl od většiny bych tedy neřekl, že F.A.Brabec příliš přeháněl a Sandra Lehnertová že ztvárnila Jarmilu vulgárně. Rozhodně ne. Něčím Jarmila i v Máchově představě Vilémova otce svést musela a nejspíš to bylo tak jako odedávna a dále navěky, nabídkou toho, co holky nosí v kalhotkách. To jen naše představa o sněhobílé romantice na přeplácaném (a předplaceném) pozadí sladce růžového svátku sv. Valentýna ochuzuje žánr i náš vztah k romantice o věrohodný rozměr. Jarmila je tedy ve své klíčové roli v příběhu vnímána negativně. S tím nic nenaděláme.. A Vilém, ten strašný lesů pán? Strašný zde moc není. Spíš takový rebelující kluk, který zaslepen citem neunese zradu. Je nás plno takových, naštěstí ne až tolik akčních ;o) Vilém v podání natural playboye Matěje Stropnického je zajímavou postavou. Je výtečným kompromisem mezi citovostí a revoltou. Co na tom, že strašlivost vzala za své, něco z toho muselo. Výtečně byl vyřešen rámcový vypravěčský motiv. Vnitřní úvahy kata v podání brilantního Jana Třísky spolu s vyjadřovanými postoji neméně výborného Vladimíra Javorského, coby faráře, zcela přirozeně a nenásilně zprostředkovaly etickou rovinu básně, která v Máji z pozice třetí osoby nekonkrétního vypravěče popisuje Vilémovo rozjímání. Vizuální stránka s hlavním motivem rozevlátosti všeho, co rozevlát lze, spolu s místy odvážnou hudbou, a časté odbíhání od děje k pocitům z obojího, dává scéně přesně ten formát lyričnosti, jaký alespoň v mém dojmu Máj obsahuje. Že někomu připadá jako kýč mě nechává klidným. Co jiného než kýč je pak samotná básnická hyperbola. Je zde znát opojení ze života, z toho, co šírošírý svět maně nabízí, z krás, které nám mezi prsty proplouvají, abychom se jich byť alespoň na okamžik jen letmo dotkli a ony v nás přesto zanechaly nesmazatelný dojem magického. Opojení ze světa, podaného nevšedně, protože nevšedně opojným je, jen na něj musíme pohlédnout jinýma očima. Tak jakýpak kýč. A proti tomu osudová omezení, dopadající na nevšedně opojný rozlet jako kladivo. Ať tak či onak, Máj se podle mne povedl. Velmi dobře se povedl. Kterou další klasiku by vkusně novátorský F.A.Brabec mohl natočit? Krysaře? Rusalku? Kdoví.. Nechám se překvapit.

Bon giorno

Asi bychom se museli v drsné realitě bídných podmínek rvát o kus místa na slunci (anebo ve stínu?) jako Siciliáni nebo třeba Kalábrijci, abychom si uvědomili, jak je důležité, aby rodina držela při sobě a zároveň se společně dokázali vymezit vůči druhým klanům, ukrajujícím rodině z nevelkých možností. V perspektivnějším prostředí se mění i ty skromné podmínky s vyhlídkami, leč dlouho utvářený sebezáchovný charakter zůstává.. Sebezáchovný v původním nelítostném prostředí, drsně likvidační až iracionální v tom novém světě, plném hojnosti. Jak se mimochodem pozná dobrý film? Když se za výjezdem z parkoviště mihnou hrající si děti a spolujezdec před couváním prohodí k řidiči: "A dej pozor, ať nepřejedeš děti!". Je to detail. Z hlediska příběhu téměř bezvýznamný. Jenže filmu propůjčuje realističnost. Pak ochotně uvěříte i tomu chlapíkovi se štěkajícím thompsonem v rukou, jenž zrovna realizuje vendetu. To kdejaký akční hrdina se zrychlením z nuly na sto za 5,5 vteřiny na žádné děti dávat pozor nemusí, protože žádné nemá. Už dávno je přejel. Jemu neuvěříte nic, jen se namísto podívané zatěžující nervovou soustavu tolik, že se vám spustí dolní čelist, uvolníte u speciáních efektů. Film disponuje čímsi, co s oblibou nazývám vícerozměrností. Třeba v případě hrdinů - Vito Corleone je mafián, jenže podle svých slov není vrahoun. A tak se nerozpakuje dávat nabídky, které nelze odmítnout, ale smrt za zmrzačení za spravedlnost přece jen nepovažuje. A o spravdelnost, o tu mu jde. Santíno je bezpochyby nervák a násilník, jenže svoji ženu narozdíl od švagra Carla nemlátí a své zmlácené sestry se ihned zastane. Sice násilnicky a nervácky, nicméně je jasno. Michael je válečným hrdinou a "jeho rodina, to není on samotný", jak s pochopením pronese směrem ke své partnerce, když se od něj dozví, jak je to s tou "nabídkou, kterou nelze odmítnout", ovšem tu Sicílii má v sobě, jak ona později prohlásí, už jako jeho žena. A příběh stejně tak. Luca Brasi je báječně nahozenou postavou - a vzápětí šmytec. Ten film zkrátka není černobílý, což z něj při lidské ochotě obdivovat výjimečnost, úspěch a právo překračovat konvence, už tak automaticky činí elitní záležitost. Odskočení od hlavního děje do intermezza na Sicílii dále podtrhuje opravdovost, protože nabízí divákovi příležitost pro empatický vhled do života i charakterů. Drakonická stopáž absolutně nevadí. Není třeba mít z ní obavy. Když se objeví závěrečné titulky, zjistíte, že byste to bez potíží ještě pár desítek minut vydrželi. Naštěstí jsou k mání i pokračování.

Panoptikum kuriozit

Na podívání jsem se těšil, vždyť se jedná o prostředí, jaké důvěrně znám. Ukázky naznačovaly, že by mělo jít o realistické zachycení běžného života mnoha provozních železničářských profesí ve středně velké stanici, kde se všichni pěkně znají.. Rozčarování bylo veliké. Pravdou je, že postavy vystupovaly v realistické formě konání, bez klišé, v civilním lidském rozměru, tak jak to opravdu bývá. Ovšem film absolutně postrádá dějovost. Soustředí se pouze na absurdity v charakterech hrdinů, kteří poté vyznívají jako neuvěřitelné panoptikum nebývale přízemních buranů. Železnice je přitom organickou syntézou lidí různorodého původu, podstatná část se jich rekvalifikovala postupnými zkouškami z různých jiných profesí. A málokdo taky zůstal u jediné profese železničářské. A tak třeba průvodčí byli původně kuchaři, výrobci hudebních nástrojů, automechanici, strojaři, gymnaziální absolventi, ale krom těch všech jsem svého času v jedné partě pracoval i s vysokoškoláky. Všechny přivábila specifika zaměstnání se zvláštním kouzlem, značným společenským rozměrem, pestrostí i jistým dobrodružstvím. Ovšemže také s příplatky za dny i noci, víkendy a svátky, neustálý pohyb odněkud někam a s prapodivnými stravovacími návyky. Díky takovým příplatkům se slušnějším ohodnocením než nabízely jejich profese původní. Existuje velká fluktuace, lidé přicházejí a odcházejí, po dalších kurzech a zkouškách mění své zařazení. Úžasná dynamika. Pestrost charakterů a osobností je zárukou širokého rozsahu témat k rozhovorům, je to bouřící kvas inspirací. To vše uniforma nebo pracovní oblek schová a ve formálním projevu vnímáte jen železničáře. Stejně jako z pozice cestujícího nemáte žádnou šanci poznat 90% dění spojeného s vašim cestováním, třebaže se domníváte, že vidíte všechno... A právě o tom jsem si myslel, že bude film. Že laikům vtipně poodhalí dění za oponou. Jebže co chtít od opakujících se dialogů: "Pojďte do hospody", "To je na hovno", "Kde je Karel?", "Karel sedí támhle na zábradlí", "Jdu se vychcat" - to je taky častý výrok, nikoliv moje oznámení vám, že se mi chce močit... Nihilismus. Má-li to mít jakousi poezii, pak je to poezie Hrabalových Hanťů, kterých se však ztěží může dohromady sejít najednou deset. Nehledě na to, že výpověď je svou zastaralostí zavádějicí, možná někde zkraje devadesátých let by tehdejší realitě zčásti odpovídat mohla. Katastrofální nedostatek příběhu, nanicovatost a akcent na absurdní rozhovory napěchované vulgaritami, jakož i podání hrdinů z těch nejpřízemnějších stránek, to mě přimělo k bleskové úvaze okamžitě praštit s prací na dráze.. Rozmyslel jsem si to a praštil jsem s DVD.

Spíš Akta Y než X.

Filmu jako takovému nic nechybí. Dobře zpracovaný příběh, gradace, mrazení v zádech. Jako Aktům X tomu však chybí mnoho. Protože toho tajemného je zde málo, velmi málo. Jako šafránu. Příběh se víc než na záhadné jevy orientuje na téma á la Mlčení jehňátek v hlavní dějové linii, kdy tajemno plní funkci pouhého katalyzátoru děje, v té vedlejší linii pak řeší záležitosti zcela realistické. To by, kvalitně zpracováno, úplně stačilo na výtečný thriller, jenže Akta X by měly být přece jen někde jinde, vždyť jsme si zvykli na odvážnější přístup. No ale vlastně si teď vzpomínám, že se krátce objevil i čistě mimozemský motiv... To když se Mulder se Scullyovou na ústředí FBI zadívali na fotku G.W.Bushe a do toho zazněl starý známý hlavní hudební motiv... On ten Bush skutečně kolikrát působil jak mimozemšťan - takový ten agresivní s jinou inteligencí. V prvních sériích seriálu se narozdíl od současného filmu také pracovalo s odlišnou psychologií. Šimrání v zátylku vyvolávala neurčitá atmosféra velice dobře vystižená sloganem „something is out there“, což funguje skvěle, protože když to něco pouze tušíme, bez výhrad platí, že strach má velké oči. Ve filmu však bylo hrozivé neznámo nahrazeno morbiditou činů sice navýsost nechutných, leč smutně opravdových, neboť leckde se tak prý i nedejbože děje, byť živou lidskou hlavu na cizí nekrotizující tělo snad žádný lékařský tým, ani ten ruský, ještě nepřišil... Čerstvá jatýrka a nějaká ta ledvinka od nedobrovolného dárce však ve vychlazené přepravce asi světem putovat budou. Čímž se dostáváme k tomu, že doktrína platí dál a že se Američané a Rusové budou asi navěky vzájemně hodnotit jako šmejdi. Mnoho logiky v ruských lékařích, provádějících neetické a nezákonné operace v USA místo kdesi na Sibiři, však nebylo. Na vztahu Muldera a Scullyové se mi taky cosi podvědomě nezdálo, až jsem si uvědomil, že oni si pořád ještě říkají výhradně Muldere a Scullyová, třebaže spolu měli dítě a bydleli v domě, který oba dohromady nazývali „doma“. Nějaké to Foxi a Dano by snad neškodilo, znalci by jim logický posun jistě tolerovali a těm, kteří snad Akta X neznají, najdou-li se tací, to může být srdečně jedno. Když to shrnu, jedná se o výborný thriller, ale obsahem zároveň o podprůměrná Akta X. S ohledem na to nyní přijde ke slovu něco lehké matematiky: (80%+40%) : 2 = 60%, což je moje konečné hodnocení.

Immortální komiksování

Komiksovost je z toho cítit na sto honů, vyčmuchal jsem ji z obrazovky dřív než jsem si zde ověřil, že předlohou byl skutečně komiks. Těžko říct, zda se jedná o skutečnost, která bránila větší propracovanosti a logičnosti děje. V komiksu hraje prim především afektovaná kresba a extrémní důraz na image hrdinů, děj bývá schématický a vedle výše zmíněných kvalit i poměrně nedůležitý. Ve filmu však není jednoduché shodný efekt navodit, nejlépe se to podle mne asi podařilo ve 300: Bitva u Thermopyl, v Prokletí bohů se ale zváštnost výrazových prostředků vytrácí a schématičnost a logiku děje nemá co zastoupit. Proto se divák neznalý předlohy, který se tak jako v případě typických filmů přirozeně orientuje na chápání děje, v příběhu ztrácí a mnohokrát si klade otázku, o co vlastně jde. Škoda, protože s dokonalejší logickou konstrukcí a trochou dynamičtější akce by film mohl být výtečný.

Život je pes..

Katapult mezi stars bouřliváka Russela Crowea vůbec není špatný, jen bych řekl, že na příběhy tohoto typu už by mohl mít cosi jako copyright Mel Gibson. Podvedený a zhrzený hrdina s vyvražděnou rodinou, to je sádlo.. Mno, znám ještě jednoho Maxima, tentokrát od Monty Pythonů, jenže ten nebyl generálem, zato se celým jménem nazýval Notorius Maximus. Pověřenec Říma v Judei pak Pyjus Čůvus.. Omlouvám se, jestli snad Gladiátora zlehčuju, antiku tak říkajíc žeru, ostatně jako celý starověk, jenže Gladiátor mě vzdor své pověsti kupodivu příliš neoslovil. Pěkné exteriéry, líbivá výprava, nicméně veskrze předvídatelný příběh. A nejspíš za to může Gibson. Russel by mu měl dát do zubů.

Vzletná podívaná..

Jeden ze skvostů české kinematografie. Když uvážíme dobu vzniku, byl Karel Zeman jednoduše filmovým mágem a jeho kouzla jsou svou uměleckou stránkou oslovující i po bezmála půlstoletí. Kdo by snad chtěl dílo chápat tak, jak jsme dnes zvyklí, tedy že nějaký hrdina jde z bodu A do bodu D a v mezilehlých bodech B a C se něco odehraje, co dává putování z A do D zřetelný smysl, ten tvrdě narazí. Dílo je z velké části lyrické, pohrává si s atmosférou, s asociacemi, ze všeho nejvíce pak s lidskou fantazií. Jste-li schopni fantazie, je Zemanův Baron Prášil, beroucí si volně za vzor legendární literární postavu, jež inspirovala i psychiatrii v jedné z diagnóz (syndrom Barona Prášila - bájná lhavost, pseudologia phantastica) při které dotyčný vydává zjevně neuvěřitelné a za vlasy přitažené historky za skutečné, čemuž však i on zcela věří, pak je film přesně něčím pro vás. Zde si vaše vzletná fantazie přijde určitě na své. Tím si Karel Zeman ostatně dobyl i Japonsko a Baron Prášil nyní v Zemi vycházejícího slunce v českém znění s japonskými titulky oslovuje tamní diváky. Celkovému vyznění velmi přispěl někdejší skvělý herec Miloš Kopecký, zosobňující Barona Prášila se sobě vlastní grácií. Dnešnímu divákovi snad jen může vadit pomalejší tempo vyprávění, život se od těch časů celkově zrychlil, ovšem zde se radí nespěchat.

Už se zase vrací.

Občas, když chci něco okomentovat a stane se mi, že to nejde samo, nakouknu do komentářů přede mnou a od nějakého se odrazím. Moje dojmy absolutně přesně vystihl xxmartinxx: „Mumie a Mumie se vrací byly sice hloupé filmy, ale zároveň byly zábavné. Tento díl už je jen hloupý.“... Ano, na první dva díly jsme se nedívali kvůli očekávání čehosi objevně sdělného nebo nehorázně inteligentního, protože nás prostě měly pobavit - a pobavily. Poslední film mi tak trochu připadá jak výsledek snahy režiséra, který má zrovna po ruce 20 km prázdného filmu, jenž naneštěstí bude za dva měsíce expirovat a tak řekne: „Hej, zjistěte mi, co zrovna dělá Fraser...“ A protože na originální scénář není čas, vezme se muster od minula a zamaskuje se to jinou lokací. On se tedy i starý dobrý Indiana Jones v pozdějších dílech opakoval, jenže má-li se Mumie opičit po Jonesovi a pak ještě sama po sobě, je to už přece jenom krapet příliš. Zejména, pokud musíme přemýšlet, jetli to, co před námi běží, je skutečně zábava, podobně jako přemýšlíme u Davida Černého, jestli to, co předvádí jako umění, je skutečně umění, anebo spíš výtah k popularitě a penězům. Příště to vezmeme třeba do Austrálie k nějakému mocnému a hnusně zavilému dávno zahrabanému Aboriginci a ve stoprvním dílu, až dojdou osobnosti velkých národů, by na nás mohla vybafnout mumie Praotce Čecha, žárlivšího na Pramatku Čechovou, kterou si taky chlípně přivlastnil a ona mu taky zahla.

Není Duna jako Duna.

Tenhle film to má těžké. Vznikl na základě knižní předlohy a to ne ledajaké. Frank Herbert, autor románu Duna, byl po jeho vydání právem zařazen po bok velikánů science-fiction. Film samotný se zpočátku přísně drží předlohy, což mne mile překvapilo. Podařená je i scéna, Arrakis (čili Duna), je pěkně vyvedený a píseční červi působí impozantně. Rozpaky mi přivodilo obsazení. Na Kylea MacLachlana v hlavní roli Paula Atreida jsem si musel zvykat, nicméně v průběhu času jsem ho vzal na milost a ke konci se mi už dokonce zamlouval. Taktéž lady Jessica s mými představami korespondovala, žádné výhrady jsem neměl ani k planetárnímu ekologovi Kynesovi, velmi dobře na mne zapůsobila ctihodná matka Gaius Helena Mohiamová spolu s ostatními představitelkami řádu Bene Gesserit. Vydařené bylo ztvárnění gildařů, zde by trošku víc náznaků a méně exhibicionismu prospělo, Herbert s Gildou dělal velké tajnosti a spatřit na vlastní oči gildaře se s výjimkou Paulova vnitřního zraku v knižní předloze nikomu nepodařilo. Tím to končí. Vévoda Leto nepřesvědčil, doktor Yueh byl taktéž slabý. Zcela nevhodně byli vybráni herci do rolí reků Gurneyho Hallecka a Duncana Idaha. Patricku Stewartovi jsem v legendárním seriálu Star Trak ochotně spolknul, že by dokázal velet vesmírné lodi, že by však v Duně dokázal velet v bitevní vřavě a rvát se v boji muže proti muži chladnými zbraněmi, na to už dělám kyselý obličej. A můj kyselý obličej se mění přímo v kyselej ksicht, když nastupuje Duncan Idaho v podání Richarda Jordana. Tenhle přeslazený týpek že by měl být velmistrem meče a hrdým bojovníkem, jehož by následovali i divocí fremeni? Vyloučeno.. Kdyby Hallecka hrál herec typu Russella Crowea a Idaha třeba takový Gerald Butler, byl bych navýsost spokojený. Hlavu jsem si mohl vykroutit nad pochybnou stylizací mentatů Thufira Hawata a jeho protějšku Pitera de Vriese. Nechápu proč autoři museli mentaty od jiných odlišovat obočím, jaké by jim mohl závidět i Leonid Brežněv, natož proč se museli chovat tak idiotsky potrhle. Naprosté nepochopení mentatů jako lidských počítačů, osobností speciálně trénovaných ve strategii a taktice, slovy Franka Herberta „v odhalování záměrů v záměrech jiných záměrů“ poté, co kvůli dávné vzpouře strojů oranžskokatolická bible „myslící stroje“ zakázala. Racionalita, soustředění a účelnost v tom nejlepším slova smyslu a oni z mentatů udělají jakési potrhlé strejce.. A to by jinak Brad Dourif mentata de Vriese mohl zahrát skvěle, protože typově mu přesně odpovídal. A katastrofa zcela završena baronem Vladimirem Harkonnenem a jeho suitou... Proč proboha museli za každou cenu dělat z barona zrůdu? Vladimir Harkonnen byl zrůdou v charakterovém smyslu, neboť se v boji o moc neštítil ničeho, jenže žádné praskající vředy na tváři ani jinde neměl. Jeho synovec a oblíbenec Feyd-Rautha byl cosi jako gladiátor, občas bojující nečestně, kdo by také v jeho postavení dědice léna riskoval všechno bez pojistky, že ano, jenže pořád byl postavou, již bylo možné nejen chápat, nýbrž i respektovat. Žádné vyžle polité olejem s maniakálně přiblblým výrazem. Nejlépe z Harkonnenů vyšel „bestie“ Rabban, jeho tankový mozek a živočišná primitivita humpoláckým projevům odpovídala, baron však byl charakterem rafinovaně vyčůraným a mladý Feyd-Rautha byl vlastně vynikajícím materiálem, jen v nesprávných rukách.. Očividná snaha manipulovat diváka, aby bleskurychle pochopil, kdo je špatný, je urážkou dokonalé psychologie Herbertova románu. Trapný byl boj za pomoci předaných Paulových zvláštních schopností. Takhle tedy ne.. V Duně se bojovalo hlavně chladnými zbraněmi, jedy a mnoha dalšími zákeřnými prostředky, i když se sporadicky vyskytovaly i další včetně konvencí zakázaných jaderných zbraní. Rozhodně žádné podivnosti na zápěstí, do kterých by se zaštěkalo a ono to pak vychrstlo plamen na veletucet imperiálních sardaukarů. Mimochodem, víte, jak si představuju fanatické sardaukary pádišáha imperátora? Koukněte na maskota Iron Maiden: "http://espanol.geocities.com/migurock/83eddie01.jpg". Filmové mátohy v saténových skafandrech respekt nenahánějí ani náhodou. Příběhově se dost nepovedl závěr. Paul se svých vizí děsil. Bránil osudové předurčenosti seč mohl. Nechtěl stát v čele zfanatizovaných fremenů na cestě džihádu, pod zelenou vlajkou devastujících Vesmír s jeho jménem na rtech. Film však blábolí cosi o tom, že nastolil pořádek a harmonii div ne nebeskou. Přečtěte si knihu. Stojí za to... Lekce politiky, religionistiky a ekologie v jediném, byť náročném balení.

Kanón, byť trochu slabší ráže..

Po epickém Barbarovi nastupuje Conan v o něco amatérštějším balení. Samotný hrdý Cimmeřan je v Arnoldově podání i nadále impozantní, ostatně Conan je válečník a k zahrání okoralého válečníka ani tak nepotřebuje vysbírat oscary za úchvatný herecký výkon, jako hravě přesvědčit, že mečem dokáže urazit nepříteli palici, i kdyby byl tupý jak manželčin kuchyňský nůž u nás doma, že dokáže urvat končetinu a vymyčkat syrovátku z křemene, což Arnold díky své tvrdě vydřené maskulatuře umí levým zadním svalem. Jen to zpracování je krapet odfláknuté. Nemluvím o tricích, jako je let obřího ptáka, ve kterého se proměnil temný čaroděj, to se dá s dobou snadno pochopit, nehledě na to, že zrovna pták nebyl ani tak špatný, mluvím o těch na první pohled molitanových balvanech, přes které se Arnie plazí, aby se neodřel o skutečné, o trošku nevydařeném souboji s čarodějem Toth-Amonem, kde by se jednoznačně vyplatilo víc nápaditosti a méně střepů na zemi, taky závěrečnému boji s bohem Dagothem by prospělo více dramatičnosti a Dagoth samotný svým konečným zjevem jistě mohl více oslovovat mystiky, tak jak měl zdárně nakročeno, a už méně entomology a ichtyology. Naopak se mi líbilo, že i zde byla Conanovi ponechána jeho jednoduchá přímočarost, a že se z něj nikdo nepokoušel dělat bůhvíjakého myslitele. Scéna, kde je Conan opilý, je dobrá, alkohol je zkrátka démon, nad kterým nezvítězí ani Conan, ani Bolek Polívka. Úplně k nakousnutí je zde Olivia dAbo jako princezna Jehnna, já se tomu Conanovi divím, že se kamsi plahočil za královstvím, když se mu nabízelo i s takovou prudce sličnou princeznou rovnou pod nosem. On asi tušil, že by to po pár letech akrobacie stejně bylo samé: „Conane, nepij furt to pivo!“, „Conane, vynes odpadky!“, „Conane, zvedej prkýnko na záchodě!“, zvlášť, když by královskou korunu jenom vyženil, takže byl nakonec asi přece jen moudřejší, než jsem si myslel. Ale aspoň jednou se s princeznou spustit měl, to mi nikdo nevymluví. Filmu bohužel trochu chybí ta uchvacující poezie mýtického předvěkého světa, jakou se podařilo vytvořit v předcházejícím dílu. I tak jde o příjemné pokoukání, které si, myslím si, těch slaboučkých 35% získaných od předchozích recenzentů přece jen nezaslouží.