Skogen

Homo homini lupus

Syrovost a ponurá atmosféra, místy jak od rybníčka Brčálníka, totiž, že by se dala krájet. Rákosníčka nevidět, asi už ho chlapci od špionáže, anebo naproti od kontrášů, kdesi v podzemních kanálech oddělali. To jim jde moc dobře. Animovaný masakr je dokonalý, v Rákosníčkově kůži by leckdo nechtěl být a dívat se zde na pouliční nepokoje může být málem poutavější než na CNN. Jak bývá zvykem, devastující účinek deště střel je znázorněn patřičně dopodrobna a na nějaký ten cákanec hemoglobinu se nekouká. Nadruhou stranu jsme tradičně svědky pitvání se v psychologii postav, takže jako obvykle vzdor naturalismu anime nepůsobí nikterak lidsky odtažitě a bezcitně. Prostě karma, případně baka život... Ještě jednou bych vyzdvihl atmosféru filmu. Schopnost nahánět husí kůži má báječně načasovaná paralela s jedním dobře známým pohádkovým příběhem v citelně drsnější podobě než je dnes zvykem v našich končinách. Hororovou podobou se mimochodem vyznačovaly veškeré pohádky, než vyměkly vlivem nastoupivšího evropského útlocitného pseudohumanismu. Tohle anime však má i svou slabou stránku. A když něco takového jako jasný otaku prohlásím já, buďte si jisti, že si taky povšimnete. Kaleidoskopu dokonalých animovaných scén dlouho chybí pevný bod, zápletka se vynoří až někde v půlce filmu, jenže bez takové kotvy se první polovina jeví jen jako hodně natažený úvod. Vlastní příběh pak vzhledem k tomu končí až příliš brzy a divák může mít pocit, že byl o něco ošizen. Alespoň já jsem ho měl. Škoda, z filmu je cítit značný potenciál a přesah, což by ho jinak mohlo vykopnout mezi nejlepší počiny svého druhu. I tak se podívám znovu.

Raz, dva, tři, čtyři, nic...

O „Tenkrát na Západě“ jsem slovem zavadil v názoru o kus níže, takže se vybliju i k němu. To nejtypičtější, co bych za sebe k filmu mohl uvést, je a) skvělý hlavní hudební motiv b) lemrovitá atmosféra. To druhé mě dost potrápilo. Hledět enkrát čtvrt hodiny na polovičního Tatara Bronsona jak přes harmoniku plodí skvělý hlavní hudební motiv a přitom kamenně zírá kamsi do dáli, bylo na mou cholerickou složku osobnosti přespříliš, takže jsem měl pokaždé chuť popohnat ho šťoucháním prstem do obrazovky. Nezabírá to. Jinak nic proti. Skvěle vyvážené, všeobecně výborně odehrané, jen to tempo, to adagissimo, to vzbuzuje dojem, jako by děj občas zamrzl. Mezi námi - na tom divém západě asi kolikrát mohlo být nejlepším nápadem nehejbat se, čili i v tom může být film obdivuhodně autentický. Určitou výhodou je nesporně bohyně Claudia Cardinale, jedna ze tří té doby, spolu s BB a Sophií Loren (i když teď mě ještě napadá Jane Fonda). Narozdíl třeba od neméně fyzicky disponované Jessiky Alby měly zmíněné divy tu výhodu, že tenkrát se víc nosila ženská grácie než pouhá vulgární živočišnost, takže kolikrát postačil vychytaný vampovský výraz, ostatně se na něj podívejte, sexappeal měla v malíku. Jako slimák se táhnoucí tempo a lepkavá očekávání sice vládnou mocí zdrsnit atmosféru, jenže v jednom kuse to na všechny působit nemusí. Někdo může začít zívat. Třeba já.

Hrrr na uhlovodíky!

Pro Američany, mající historii stejně tak pestrou a bohatou jako krátkou, musí být „Až na krev“ bezmála historickým velkofilmem. My, kteří při kopnutí motykou na zahrádce při troše štěstí můžeme vzít přes hlavu skrčence z doby bronzové, zas takový exkurz do minulosti nijak dramaticky neberem. Přesto je sympatické, že se film na pozadí věnuje minimalistickým dějinám rozvoje americké civilizace tak jak se sluší a patří, z nepříliš častého pohledu prospektora a businessmana, který nependluje mezi kanclem v mrakodrapu a sídlem v Beverlly Hills, izolován od plebejského světa, ale musí se nějak popasovat s celkovou realitou včetně většinové morálky. Film se nesnaží trapně a upoceně vlichotit do přízně diváků nějakou klíčovou postavu, což se taky moc nevidí. Další plus. Hrdinové jsou vnitřně ohyzdní i krásní, jsou kompletními osobnostmi a ne pouze nějakým zidealizovaným a nepravděpodobným výsekem z charakterů. Herci konají jak mají - hrají a to tak, že většinou dobře. Moc se mi nezamlouval pouze výkon představitele Plainviewova syna H.W., kterýžto se mi jevil brutálně nanicovatý a křečovitý. Obě hlavní postavy, jak ropák Daniel, tak i pastor Eli, jsou zahrány bravurně, radost pohledět. Tvrdé podmínky plodí tvrdé charaktery, o tom žádná. Plainview řeší situace bez servítek, přesto se mi jeví lidštější než černoprdelník Eli, jenž není v zásadě o nic lepší než Daniel. Také on je egoistický, plný pýchy a touhy po vlastní realizaci. Nic na tom, že to bere oklikou přes slovo boží, dobře že ho Plainview v tom bahně vymáchal. Americké modernistické pojetí církevní praxe je kapitolou samou pro sebe a moc sem nepatří ji komentovat. Jen za sebe poznamenám, že ten tyátr funguje a že mnozí tamní pastoři svým vlivem na obec věřících i dnes připomínají blízkovýchodní ajatolláhy. Rozdíl mezi turbanem a kolárkem se nijak zvlášť podstatným být nejeví. Zpracováním, dlouhými scénami nataženými jak guma od trenýrek a mnohaminutovými úseky beze slov, mi „Až na krev“ připomíná „Tenkrát na Západě“, ačkoliv žánrově, jak bylo řečeno, náleží trochu jinam. Scény lenivé jako já ráno, v poledne a večer, jsou působivé při prvním podívání, při dalším už však neosloví. Moje žena se vyjádřila, že to byl dost nudný film, protože tam pořád jen těžili ropu, pak těžili ropu a zase těžili ropu. Je fakt, že viděla tu polovinu z dvou a půl hodinové stopáže, kdy se těží ropa... Je to zajímavý snímek, zaujal mě především realistickými charaktery postav, ale stejně tak jako už zmíněnou legendu „Tenkrát na Západě“, bych ho přespříliš nepřeceňoval.

O 90° na levobok

Tak tedy, Star Trek to nebyl, čistý tedy určitě ne. Komediální prvky tomu propůjčují charakter, který skalním startrekářům (kterým jsem já nikdy nebyl) nemusí být zcela po chuti, nadruhou stranu tím spíš může být film vstřícný k širším masám. Já měl problém hned v úvodu, i když se jednalo, či mělo jednat, o prvek dramatický a ne k smíchu. Porod na palubě za blikání všech varovných majáků mi připadal tak nějak nadbytečný, když jsem se díval na pobíhání zdravotníků s rodičkou v kolečkovém křesle po chodbách, zdálo se mi, že to není Enterprise, ale špitál Chickago Hope. No ale stát se to může, zkuste zavřít pár chlapů a pár žen na pár let do kosmické lodi, že jo. Zápletka byla celkově povedená, retrospektiva po vzoru posledních Hvězdných válek dala možnost vykročit jinou cestou, což jsem za sebe uvítal. Až se budu dívat podruhé, vědom si dílčího posunu v chápání žánru, asi si poslední Star Trek vychutnám i víc.

Pět centimetrů za vteřinu

Další z Top Ten žebříčku anime. Nebudu prozrazovat, co název znamená, snad jen, že se nejedná o nic na způsob Innárituových 21 gramů, třebaže i zde figuruje nějaká ta měrná jednotka. Ostatně nemá ani vztah k pointě a význam se dozvíte hned v úvodní minutě filmu. Opět jde o specifickou záležitost, protože zde snad ještě více než kde jinde běží o vystižení vnitřního prožívání hrdinů, o atmosféru příběhu a o mezilidské vztahy. Jak je často zvykem, řeší se otázky teenagerského sbližování, snad proto, že v tomto věku se intenzivněji než kdy jindy hledají odpovědi na zásadní otázky mezi mužem a ženou a okoralá a mnohdy i zhýralá dospělost se přitom může v duchu vracet zpět k upřímné a nevinné formě, kterou se také kdysi vyznačovala, kdy s prvním pořádným vztahem stál i padal svět. Zádumčivý, melancholický příběh je jako stvořený pro svíjení se v sebelítosti. K tří epizodnímu intimnímu obrazu bez povrchního happyendu asi romantická duše těžko může zůstat lhostejná. Animace je dovedena k dokonalosti. Odlesky světla, hra slunce a stínů, pohyb vlajících věcí ve větru a ztvárnění padajícího deště a sněhu, to vše je stejně tak přesné, jako introspektivní postřehy hlavních hrdinů. Zatímco Takakimu a Akari brání v naplnění vzájemného souznění nepříznivé okolnosti, Kanae se těžce vyrovnává s neopětovanou náklonností. Vnitřní rozměr umocňuje doprovázení děje epizod vyprávěním Takakiho a Kanae v první osobě. Příběh je svou povahou a upřímností docela intimní, chcete-li ho zhlédnout v něčí společnosti, mělo by to mezi vámi také jiskřit, nemáte-li se třeba dostat do rozpaků. Pro mne bylo docela překvapivé, že i v Japonsku anno domini 2007 může mít vlak zpoždění - a to fakt pořádné ;)

Jako vítr mezi prsty

Kumo no Muko, Yakusoku no Basho, patří mezi záležitosti, o kterých se dost těžko píše. Náleží mezi "pocitová" anime, orientovaná na vnitřní prožívání, kde více než na dějové linii záleží na atmosféře příběhu. Smysluplný děj zde samozřejmě přítomen je, avšak doprovází ho poměrně obsáhlé monology hlavního hrdiny, přibližující jeho vnitřní život na pozadí fiktivních událostí a časté poklidné záběry scén z okolní reality. Čas plyne meditativně zvolna a hloubku vyprávěné dimenze podtrhuje úchvatná animace. Nemyslím si, že by zrovna toto anime mohlo oslovit diváky, kterým oči povahy motorové myši neustále těkají po obrazovce ve snaze zachytit kdesi alespoň jednu jedinou potěšující explozi... Spíše svou vzdušnou nostalgií potěší romantiky, kteří se rádi zatoulají o něco dál než ke každodennímu nákupu rohlíků. Ve výsledku každopádně od zhlédnutí nečekejte nic hmatatelnějšího než prchavé, třebaže dost možná intenzívní dojmy.

Pro Francii

Bebel, jak Jean-Paulovi jeho Francouzi něžně přezdívají, je jedním z idolů mojí generace, protože filmy s ním i Československá státní televize občas na své obrazovky pustila. Francouzský dobrodružný film je charakteristický tím, že útočí na city. Dává si záležet, aby se diváci do hrdiny vžili a soucítili s ním. Občas se dokonce stává, že to tvůrci až přepísknou a balancují na hranici trapasu. Což ale přece jen naštěstí není problém tohoto konkrétního filmu - o fous. S emotivitou více než s explozivní akcí si běžně pohrávají mnohé kousky s Jeanem Renem, Gérardem Depardieu, anebo ještě dříve triem Jean Gabin, Lino Ventura, Alain Delon. Le Professionnel je co by snímek dobrodružný poněkud naivnější a zkratkovitý, avšak kromě dobré dávky poutavosti nepostrádá vtip ani invenci. Vzpomínám si na jiný Belmondův film - Bezva finta, kde hlavní hrdina ve spolčení s "rukojmími" v přestrojení za klauna vyloupí banku skutečně bezva fintou, originalita zápletky mě zaujala i potěšila. Právě schopnost objevovat totéž téma jinými stezkami je druhou výsadou francouzské tvorby. Profesionál vedle akce nabízí i pohled do zákulisní politiky, čímž je vytvořena mravní rovina, v níž divák může realitu filmu posuzovat. Hudební motiv báječně doplňuje nostalgickou, bezvýchodnou atmosféru a v souvislosti s tím vším nemůžete být k Belmondově hrdinovi neteční.

Avatar 5D

Cameron není vůbec žádný král, jak o sobě prohlásil při přebírání ocenění za Titanic. Kdepak. Cameron je bůh. Sice ne bůh s velkým "B", to by ode mne, ač ateisty, bylo rouhání, ale takovým tím pohanským bohem ve filmové branži bezesporu je a po Avatarovi větším než kdy dříve. Proč jsem v nadpisu uvedl místo 3D hned pět dimenzí? No kromě té čtvrté, samozřejmé dimenze prostorového Avatara - 162 minut délky, neboli času, je zde ještě jeden rozměr - vnitřní síla, účinek, schopnost zapůsobit. I když, jak nad tím tak přemýšlím, napadá mě i několik filmů, u kterých ani plynutí času jaksi neplatí a tam je lepší se na stagnující nudu vybodnout a jít třeba spát. Avatar však bohatě disponuje čtvrtou i pátou dimenzí. Nabízí pro každého něco. Nebudu negativistický a nebudu pracně hledat, co bych filmu vytknul, abych snad šel mermomocí proti proudu. Nemám co vytýkat. Řemeslně skvěle zvládnuté, kam se hrabe Bay s Tranformers, kteří v akci splývají do jednoho chumlu, Cameron předvedl prvotřídní momenty a zároveň scény dokázal i v nové perfektní technologii zachovat srozumitelné. Klobouk dolů před ztvárněním lidu Naavi. Postavy jsou dostatečně exomorfní a jiné, zároveň přes veškeré odlišnosti zůstávají něčím půvabným lidské a dokonce působí i značně přitažlivě. Vida mě, exofila... Moderní štíhlé a pružné proporce možná osloví další vlnu anorektiček, kteréžto místo aby přeplněné sexapealem ladně a svižně překonávaly pralesní překážky, nanicovatě zkolabují kdesi na předvádějím molu.. Čeho si cením velice je, že oči a tváře mají nefalšovaný živý výraz, zde bezesporu konečně revoluce přišla! Příroda Pandory je naprosto úchvatná a scéna celkově uvěřitelná, dokonce včetně těch "vznášejících se hor", ačkoliv jsem čekal, že tento fenomén snad bude nějak vysvětlen. Nebyl, kupodivu mi však nedalo absolutně žádnou práci popustit uzdu fantazii a na tu úchvatnou podívanou přistoupit. Herecké výkony báječné, zejména u mne bodují neokoukané tváře. Nebudu tvůrcům vyčítat ani příběh, který by možná opravdu mohl ležet v žaludku Kevinu Costnerovi, protože Avatar je skutečně tak trochu převyprávěný Tanec s vlky, jak už kdosi podotknul. Jenže Avatar je v mnohém i originální a zejména je aktuální, narozdíl od Tance s vlky se nostalgicky neráchá v minulosti, kterou změnit nelze, nýbrž docela ostře zatíná ještěrčí zoubky do současných malérů "nebešťanů, kteří si nemůžou brát co se jim zlíbí!". Silná kritika v souvislosti s praxí skutečných mariňáků, kteří se v pozemském světě od těch avatarských metodami nijak zvlášť neliší. Velice se mi líbí i mystika lidu Naavi. Kdysi dávno jsem měl k přírodě bytostně blízko. Vnímal jsem stromy, cítil jsem svým ležícím tělem prostupovat sílu země, nebe bylo blízko, vítr mi vůní přinášel poselství toho, co se dělo v houštinách. Chodil jsem do lesa sám a sám jsem tam chodil i v noci. V noci vidíte v lese houbelec, když odmyslíme tmu a tušení stínů o něco temnějších než je tma sama, ale všechny ostatní smysly ze nesmírně zbystří - a máte trochu strach. Příjemný strach. Senzitivita k tomu světu se vytratila po vypité flašce Karpatské brandy, kterou jsem se poprvé opil. Druhý den byl svět zastřený a já jsem měl nekončící pocit odcizenosti. Dnes napůl vážně říkám, že tehdy jsem ztratil duši. Dosud se nevrátila, možná kvůli těm dalším flaškám, Avatar mi připomněl, že jsem ji míval. Silné environmentální poselství nezkažené diváky nutně osloví, ti, kteří mají přírodu a svět u prdele, téma začnou brát patřičně vážně až tehdy, jestliže nouze začne ukrajovat z jejich koláče, což se beze změny přístupu nutně stane. Avatar zase o něco silněji dává najevo, že lidstvo začíná toužit po ještě jedné šanci. Nemůžeme si brát, co se nám zlíbí.. Na Avatara jsem dlouho čekal, po všech těch nových StarTrecích, Transformers, Terminátorech a rádobypeckách typu District 9, je zde sci-fi, která mě zase jednou dokonale dostala.

Jó cowboy, ten tvrdej chleba má..

Zastánci seriálů vždy řeknou, že film není tím pravým ořechovým. Seriál týden po týdnu trpělivě minutu za minutou staví charaktery postav a buduje image, film to musí sfouknout naráz a v rozumném horizontu dejme tomu sto šestnácti minut. Někdy je to na škodu jak atmosféře, tak i srozumitelnosti. Což je třeba případ Shin seiki evangerion (Neon Genesis Evangelion), jehož filmový alternativní konec jsem nepochopil, i když jsem předtím viděl celý seriál.. Cowboy Bebop se přece jen vydal po jasnější stezce, i když klame tělem, přesněji řečeno jménem. Ke klukovi od krav má hodně daleko, cowboyem je nazýván v přeneseném významu, v praxi je to o mnoho modernější "lovec lidí". Moc času na představování hrdinů nám filmová verze nedává, jde se rovnou na věc, ale bereme-li věci prostě tak jak jsou, se zkratkou se lze docela dobře vypořádat. Jen nám unikne podrobný vhled do charakterů postav, což příznivce seriálu dopředu za nás zamrzí a asi budou mít plno keců. Obsah je orientován na příběh, oproti mnohým výrazně pocitovým anime jde v podstatě o klasickou akční záležitost. Pěkné jsou rozfázované bojové scény. Ačkoliv jich není moc, jsou zpracovány s typickou precizností, takže na zpomalenou kulku devastující vše ve své trajektorii je radost pohledět. Animace dost slušná, postavy poněkud "vystajlované". Příznivcům anime záležitostí mohu zhlédnutí s klidným svědomím doporučit, třebaže seriál by vystačil na víc než na už tak slušné dvě hodinky a ostatní by Bebop taky nemusel urazit. Apropo - redaktor "nicneznam" utrnousil, že se chystá hraná taškařice podobného názvu s Keanu Reevesem v hlavní roli, tož jde-li fakt o tamtoho Bebopa, jsem zvědav, jestli je na to Keanu ještě stále dost pevný v kolenou.

Yeah, Bay Bay, bejby.

Hned narovinu říkám, že první Transformeráci se mi nelíbili, protože autopuzzle jsem prostě nedokázal jakkoliv brát vážně. Otázkou je, proč jsem se na to teda díval. No vím já? Asi abych nedával jen samá vysoká hodnocení, ono rozdávat v průměru takřka osmdesát procent je docela hnus. Dvojka je na tom o něco lépe než jednička, když zjevně přiblblý námět pojímá víc hravě, jenže jí to nevydrží dlouho. Patosu se nevyhneme a patos je čímsi, na co jsem si mnohaletým sledováním filmů se stále stejným schématem vypěstoval slušnou alergii. Jakmile začne původně srágorovitý hrdina překonávat sám sebe, projevovat národovecké cítění a světaspasitelské sklony, když se objeví povinná slzedojná scéna při níž hyperatraktivní samice vydáví své hluboké city, aby vše zase až na to rozmlácené okolí dobře dopadlo, naskáčí mi pupence, zalapám po dechu a zatmí se mi před očima.. No tak se mi zase trochu zatmělo. Nevím, jak dlouho průměrný divák vydrží poulit oči na samoúčelnou akci, ani jaký ten průměrný divák vlastně je, já jsem zřejmě něco hodně podprůměrného, když jsem se u neustálého handrkování kovových propletenců za chvíli začal nudit. Obávám se, že kdyby to chtěl Bay vylepšit, prostě by tam vrazil šrotu ještě víc, což jaksi není ono, když se všechno ostatní dá shrnout do čtyř vět.

Bacha na sny :)

Zajímavě pojaté anime o prolínání snů a skutečnosti, s detektivní zápletkou a kapkou psychoanalýzy. Celkově vydařená animace s technicky propracovanou perspektivou způsobuje, že se na film dívá hodně dobře. Dokonalou studii perspektivy v některých scénách úmyslně narušuje jen postava otylého Tokity, zdůrazňující o to okatěji jeho tloušťku. V názoru k "Vampire Hunter D" uvedla Bettyna, že je to divné, ale že si lze animovanou postavu zamilovat. Souhlasím. Paprika - v jistém smyslu protipól odtažité, třebaže velmi elegantní Dr. Chibo - je na animovanou postavu co do ženskosti opravdu extraklasa a nebýt její až extrémní potřeby nezávislosti, chtěl bych být taky animovaný. Příběh samotný je přiměřeně zašmodrchaný, avšak s ubíhajícími minutami se lehce a vcelku bezproblémově rozmotává. Charakteristická je snová bizarnost výjevů, třeba i se zábavně působícími popletenými a slavnostně pronášenými výroky zmanipulovaných osob, jako například: "24bitový lilek bude analyzován." V závěru trošku zamrzí nevýrazný konec, který prakticky vyšumí do ztracena, jako by se autoři doslova řídili buddhistickou zásadou, že cesta je cíl, takže efektního závěru vlastně není třeba, jestliže průběh stojí za to. A on stojí.

No jo..

Abych pravdu řekl, hned po úvodních deseti minutách jsem přestal doufat ve zdařilého následovníka úspěšné trilogie a podruhé jsem už názor měnit nemusel. A teď je to na vás. Buď budete poslední pokračování Terminátora pokládat za průměrné béčko, u kterého jen tak zabijete večer, anebo k němu budete přistupovat v duchu někdejší kvalitativní úrovně jako k top záležitosti, ale pak nastane problém. Já bych se s ledovým klidem klonil k béčkovině - za podmínky, že by Terminátor Salvation nestál 150 miliónů doláčů. Já vím, on už ten dolar jaksi není co býval, jenže jestli na svou dobu speciálními efekty nacpaný Terminátor 2 stál o plnou třetinu méně, pak ani inflace peněžní nemůže zdůvodnit inflaci filmařskou. Začněme rámcem. Terminátor je námětově filmem apokalyptickým. Ve scénách z budoucnosti byl svět jedním velkým vrakovištěm, ve kterém lidé bezútěšně chcípali jak mouchy pod plácačkami terminátorů a na nějaké machroviny nebyla síla, chuť, ani prostor. Tady jsme svědky jakýchsi provinčních potyček mezi stromečky a vědomě se musíme nutit nezapomínat, že kdesi za bukem snad stále číhá zlovolný futuristický SKYNET. Jistě, děj se odehrává za jiných podmínek, jenže scéna oproti minulým dílům prostě nepůsobí dramaticky. Herecké obsazení je druhá rána vedle. Christian Bale by jistě mohl působit dobře v reklamě na Marlbora, byl by dobrý i pro válku ve Vietnamu, ale tady mu prostě schází charisma. Zarputilý výraz Johna Connora jako nahoněného reka se pro tuto parketu rozhodně nehodí. Vezměme si Michael Biehneho - Kylea Reese v jedničce. Ve výrazu očí a každém gestu byla znát zoufalá odhodlanost, jediná cesta, pouze jedna a to hodně malá šance.. A Terminátor, to byla skutečná bestie, která ani nemusela mručet, aby budila respekt. Kristovanoho, proč Terminátoři ve "čtyřce" mručí? Může mi to nějaký strojař nebo informatik vysvětlit? Asi nemůže, stejně jako mi nemohl biolog objasnit, proč brouci v Mumii pištěli. Zase primitivní útok na instinkty těch jemně přitroublých konzumentů filmů, kteří na mručení a pištění podvědomě zaberou "pozor, mručí to, piští to, honem si to spojím s něčím nepříjemným". Mě takové manipulativní zkratky urážejí. Hloupé jsou monology vysvělující děj. Jako bych v ruce držel návod k rychlovarné konvici. Nepotřebuju to. Neměl bych to potřebovat. Uráží mě, že u filmu nemám myslet. Ale zpátky k příběhu. Co ta "odbojová jednotka" v čítání jednoho a půl člověka? Tristní.. Holka, která se jednou chová dospěle, pak jako děcko a zase jako voják specforce.. Co ta hloupá tahanice o subordinaci mezi Connorem a velením? Koho to zajímá? Lidé mi zde připadali víc nebezpeční jeden druhému, než že by byli bůhvíjak ohroženi nelítostnými stroji. Hluchá místa jedno za druhým. Určitou šťávu filmu dodala jen scéna s "remastrovaným" Arnoldem, která oživila někdejší ultimátní akci. Jinak mě nenadchlo nic. Ani zápletka, ani scéna, ani výkony herců, ani efekty, ani ten sentimentální závěr naivní symbolikou bořící poslední bašty vědecké fantastiky. Navíc se to už ani zde neobejde bez rozpižlávání lidí, tedy bez výpomoci lacinou morbiditou. Čím dál tím víc se natáčejí nesmysly jako je tento, jako je District 9 nebo Transformers, aby se vydávaly za jedinečné záležitosti, načež se po nich za půl roku ani neštěkne. Terminátor Salvation bych jako béčko hodnotil někde okolo 70%, jenže v té nejvyšší kategorii je to dreck, který parazituje na slávě předchozí série a trestuhodně si bere do huby jména aktérů z příběhů o jeden až dva řády lépe zpracovaných, aby vůbec měl co nabídnout.

Fakt světovej policajt..?

Srovnání se Southparkem to nesnese. Southpark si dělá srandu nonstop úplně ze všeho, včetně sebe samotného a buranství se promíjí, protože ti, kteří ho užívají, jsou skutečně burani. Team America si hraje na něco jiného a mění polohy jako chameleon. Od skutečného parodování přes prosté komediální prvky až po docela nechutně vážný sentiment, který nadhled rychle ztrácí, a kterého je zde pohříchu velmi mnoho. Přes snahu o implementaci zlehčujících prvků se zde razí těžký nacionalismus, ta občasná "prdel" a "čůrák" mají jen doktrínu učinit stravitelnější. Ještě horší však je, že snímek je v podstatě zlý. Vidíme házet do jednoho pytle muslimské fundamentalisty, Kim Čong-ila, ale také populární americké občany Rogera Moora, Aleca Baldwina, George Cloonyho, Lyv Tayler a mnoho dalších, jen proto, že s politikou světového policajta a jeho metodami v reálu nesouhlasí. Svobodná a demokratická země, ta "nejlepší země na světě", jak se USA samy nazývají, se v podání tohoto dílka neštítí své svobodné občany pro odlišný názor symbolicky sprovodit ze světa. A to dost brutálně, což má vyznívat vtipně. Nepřítel je nepřítel, kdo nejde s námi, jde proti nám.. Poselství: Nebuďte jako Baldwin a Moore, nemáme to rádi! Být něco obdobného ve stejném duchu natočeno v předlistopadovém Československu, bylo by to dnes právem označováno za prorežimní pamflet. Scéna, ve které se hlavní hrdina na žádost autority dobrovolně poníží tak, jak je pro muže vůbec myslitelné, je nejen trapná, ale také příznačná. Symptomaticky dává najevo, že režim pokládá za správné, když v jeho zájmu pošlapete svou čest, své zásady, svoje já, když to uděláte, budete pašáci. Váš život není váš. Najdou se ale i vydařené okamžiky. Kupříkladu závěrečný proslov hlavního hrdiny je svou absurdní logikou a odvázanou dikcí opravdu kouzelný a pobavil mne. Přemýšlel jsem, proč nejsem ochotný brát celý film se stejnou nadsázkou. Příčinou je nevyváženost. Jak už jsem nakousl v úvodu, tahle loutková taškařice je parodií a komedií jen zčásti, ve zbytku času se jedná o skutečné apely zabalené v lepkavém sentimentu jak z nejhorších dojáků. Víc než opravdovou skrytou reklamu na světového policajta mi snímek evokuje prezentaci domácího inkvizitora.

Bé bé bé

Hodně béčková sci-fi s hodně béčkovým Kurtem Russellem, který si v podobném docela libuje. Opět zde běhá s páskou přes oko. Říká si Snake, přičemž manželka v hodně béčkovém dubingu rozuměla Steak. Což není totéž, že ano.. Přesto však oproti dřevákům, kteří mu sekundují, hraje docela slušně. Děj je slabší, graf průběhu divákovy funkce nadšení bude hodně plochý s konvergencí k nule, což je sice lepší než k mínus nekonečnu, ale žádná sláva - emoce se nepozvednou a gradaci aby jeden hledal mikroskopem. Největší slabotou je závěr, kdy se podle mne pointa minula se zápletkou. Steak to sice ze svého pohledu zařídil lišácky, jenže nevím, jestli v důsledku nešlo o průser, kterého se měli všichni vyvarovat. Mám podezření, že jo. Film to ale neřeší, takže budu taky v klidu. Ostatně, opravdový konec světa prý bude už (zase) za dva roky.

Působivé

Před několika minutami jsem Vals im Bashir dokoukal. Upřímně řečeno, ocenil bych možnost vyjádřit se bez hodnocení. Co bych měl hodnotit? Kresbu? Výtečná. Tvrdá tonalita s redukcí polotónů, bezmála noir styl. Děj? Dobrý. Moc akce tam není, ale střídající se obrazy současnosti a scény ze vzpomínek na válku tomu propůjčují dynamiku. Příběh? Tak pozor.. To je problém. Příběh je v podstatě výpovědí. Výpovědí očitých svědků válečných událostí prostřednictvím animovaných avatarů, avšak vlastními hlasy. Vedle výpovědi o válce, o masakrech civilistů a o dopadech prožitků na vlastní psychiku, je vše ostatní naprosto banální, takže jsem musel názor na provedení zaobalit do tlachání, aby nebylo trapné vedle reálných otázek života a smrti v autobiografickém podání zmiňovat takové prkotiny, jako je způsob animace. Jedná se vlastně o netradiční dokument. Jakmile animaci přijmete, umožní vtělit vzpomínkám realismus. Vidíte to před sebou. Z hlavy rovnou na plátno. I s komentářem. Lidé jsou divní. Přijde válka, hodnoty padnou a z individualit jsou ovce šlapající krev. Dovolil bych si reagovat na kolegu. "Dlouhé monology bez emocí" mi připadaly naopak velmi působivé. Proč? Emoce jsou z nich vytěsněné. Následek traumatu. Když to divák vezme takto, namísto v postavě se emotivita generuje v něm samotném a není hluchých míst. Ocenil bych nebodovat, se snímky podobného charakteru, kdy se okolo popisované REALITY musí chodit po špičkách, je vždy potíž, protože však musím, dávám devadesát.

Nosferatu jako víno

Zapomeňte na zažitá klišé jednoznačného dobra stojícího proti jednoznačnému zlu. Na tak jednoduchá schémata se zde prostě moc nehraje. Tak jako v mnoha dalších anime filmech i zde charaktery vystupují nad stereotypy, což film činí prožitkově příjemným. Jsem jednoznačně toho názoru, že nakrmit se vizuální stránkou nestačí, člověk musí od filmu vstávat s pocitem vnitřního naplnění. Jestliže je pak film vydařený v tom i onom ohledu, není nad čím váhat. Přiznám se však, že já jsem zpočátku váhal dost. Přece jen se mi východoevropské upírské téma zdálo poněkud vzdálené mentalitě tvůrců a měl jsem pochybnosti o možnostech adekvátního pojetí. Šlo o pochybnosti zhola zbytečné. Tak jako tvůrci dbají na propracovanou animaci, která ohromuje smyslem pro detail, tak si také dali záležet s celkovým vyzněním a téma samotné se jim podařilo uchopit bravurně. Pochopitelně využili i nabízející se příležitosti k experimentování, které však nikterak nekoliduje s nosným tématem, takže snímek je ozvláštněn, aniž by ovšem sklouzával mimo rámec. Dočkáme se akce, legendy, patřičné dávky morbidity i emocí. Velmi překvapivé je skloubení čistě fantasy žánru se sci-fi prvky, zejména v závěru. Kupodivu působí zcela nenásilně a dávají příběhu další rozměr. Mýtus pak nenáleží pouze šerému dávnověku, jeho dotek je mnohem bližší. Pro mne byl příběh dhampira D jednoznačně příjemným překvapením, které mi naznačilo, že se od tvůrců anime nemusím obávat ani exkurzí do protředí jiných kultur.

Na svých nohou stát

Příjemný oddechový příběh režiséra animovaných lidských srdcí, jak bych Miyazakiho nazval pro jeho nevšední cit k lidskému prožívání a schopnost přenést ji na diváka. Anime je určeno spíše mladšímu publiku, avšak starší neodradí. Čeho si na Miyazakiho dílech nesmírně cením je pozitivní atmosféra, kterou vyzařují. Bez jakéhokoliv moralismu, s minimálním sentimentem, zvládá předávat konstruktivní přístup k životu. Kde jiní boří, Miyazaki s neutuchajícím entuziasmem staví, přestože nikoho nenechává na pochybách, že stavět je daleko náročnější a bolestnější než bořit. O to větší cenu to však má.. Vyprávění o dospívající čarodějnické slečně Kiki, ve které je toho daleko více dobrého než v leckterém andílkovi, a která odchází do světa hledat si své vlastní místo na slunci, je tím, co vlastním osudem už vyprávěl každý z nás, třebaže ne úplně všichni ho vyprávěli těmi správnými slovy. Možná proto je oslovující.

Greenšika

Naušika symbolizuje pravé poznání a hodnoty, nezdolnou víru ve spravedlnost, boj za dobro i sebeobětování. Svět okolo Naušiky zosobňuje konflikt mezi člověkem a přírodou, jestliže do pojmu "příroda" zahrneme vše, co v zásadě umožňuje člověku přežívat, a k čemuž se člověk staví trestuhodně macešsky. Jak už jsem v jednom z názorů předestřel, Naušika toho má mnoho společného s jinou princeznou, s Mononoke. Jak Mononoke-hime, tak Nausicaa-hime, reprezentují v podstatě totéž, jen to nahlížíme z odlišného úhlu pohledu. Obě se odvrací od krátkozrakého konzumu s cílem vystoupit z řady a sjednotit člověka s přírodou, aby člověk respektováním základních principů nebyl přírodě nepřítelem a sám sobě skrz vykořisťování světa sebezničujícím elementem. Zatímco Mononoke nad lidmi zlomila hůl, Naušika si zvolila těžkou cestu..

Tenku no shiro Rapyuta

Úchvatný příběh nejen pro mladší diváky překypující barvitostí obrazu i děje. Laputa (po japonsku Rapyuta - oni nemají "L") patří mezi ty více dějové záležitosti, kde nehrají prim pouze emoce, ale významnou roli hraje také akce. Od počátku až do konce drží diváka před pestrými fantaskními výjevy a nabízí pastvu jak pro oči, tak i pro mysl. I zde je totiž v pozadí ukryto poselství o lidské bláhovosti x moudrosti, ze kterých ta první je sice díky nespoutaným prostředkům ve výhodě, ale dosáhnout toho druhého je jako vstoupit do Nirvány. Zámek Laputa, jakési Eldorádo, dráždí smysly až k zbláznění, a tak jako v zájmu nalezení bájného Eldoráda byli v minulosti lidé schopni čehokoliv, v nesmírně imaginativním světě tohoto anime jsou v zájmu téhož mnozí schopni všeho kvůli dosažení eldoráda v oblacích. Jen jedna vyvolená dívčina však má právo vstoupit.

..koukej dopředu, když běžíš..

Můj oblíbený film. Když přemýšlím proč, odhlédnu-li od ne sice dvakrát originálního, ale zato zajímavě zpracovaného námětu a podařené animace, skončím u hlavní hrdinky. Makoto je tak trochu ztřeštěná japonská studentka, která se nevědomky připlete do cesty osudové události. Je temperamentní, bezprostřední, docela akční, přes vnější slupku zcela odevzdaná přátelství se dvěma kamarády, ve věku, kdy kamarádství kolikrát hrozí zvolna přerůstat v dlouho neuvědomovanou lásku. Okolo přátelství Makoto, Kousukeho a Chiakiho se vše točí, zasazeno do fantastického děje, umožňujícího vyniknout souvislostem. Co je zprvu bezstarostný, patřičně vtipně pojatý příběh, to ponenáhlu značně houstne a stává se proklatě vážným. Příkrý obrat o sto osmdesát stupňů je překvapující, dává však filmu značnou hloubku. Se změnou dikce neztrácí poetiku, naopak, přicházejí až meditativní okamžiky, kdy na povrch vyplouvají témata přeskupující žebříček hodnot od bezbřehé srandy a bezstarostnosti na vrcholu, k nutnosti přijmout odpovědnost (ne že by se chtělo), ochránit své blízké a v neposlední řadě srovnat si v hlavě, co je přátelství, co láska, a co proboha teď s tím... Makoto se nevyhne ukvapenostem, řeší však vše s obdivuhodným nasazením a zcela v dobré vůli, fantastický prvek v příběhu jí umožňuje se po nevydařených přehmatech vracet a zkoušet to jinak. Do jisté míry... Co mě na zpracování uchvátilo, je naprosto přirozené a realistické chování postav. Dialog mezi Makoto a Chiakim v závěru prostě nemá chybu, pózy, reakce, mimika, vše zcela věrně vystihuje situaci. Jak jsem řekl, můj oblíbený film. Od režiséra šílených Digimonů bych něco takového rozhodně nečekal a dobře, že jsem o něm před rozhodnutím podívat se na film, zaujímající jinak přední místa v žebříčcích oblíbenosti, nevěděl. Jinak by mě to bylo nejspíš odradilo. Nemůžu dát sto deset?

Matrix

Ano, něco jako Matrix. S tím, že Matrix přišel o tři roky později, takže Kokadu Kidotai není žádná vykrádačka. Možná spíš naopak, kdo ví. Příznivci hardcore sci-fi akcí, nevyhýbající se anime zpracování, si určitě přijdou na své. Já zase až tak moc hardcore akční nejsem, takže jsem sice ducha v shellu zhlédnul s potěšením, ale momentálně přece jen dávám přednost méně kyberpunku ve prospěch renesance člověka. Před čtrnácti lety by tomu tak nebylo. Moje subžánrové náklonnosti jsou ovšem záležitostmi podružnými a tudíž není, co bych filmu vytknul. Skalním scifistům vřele doporučuji stejně jako devět let mladší pokračování.

Film si drží totožnou linii s prvním dílem a nepozbývá jeho kvalit. Opět jsme svědky technické budoucnosti lidstva, splývání lidí, strojů a informačních technologií do jednoho celku, což přináší filozofické otázky, jež chtě-nechtě musí zúčastnění na pozadí akce řešit a divák s nimi. Zpodobnění hlavní hrdinky se mi sice víc zamlouvalo v předcházejícím dílu, ale lze si zvyknout. Komu se líbil první díl, rozhodně nebude tímto volně navazujícím zklamán.

Komedie par excellance!

S tebou mě baví svět postupem času hrozí osud Mrazíka a Pretty Woman - pravidelná položka vánočního programu. Právem. Poledňáková tenkrát opravdu uměla. Nevím, jestli je možné um zapomenout, anebo se režisérka prostě nesžila se změnou podmínek, ale Jak se krotí krokodýli ani Líbáš jako bůh už zdaleka nedosahují kvalit předrevolučních záležitostí, u jejichž zrodu stála. Ač sama žena, dokázala vylíčit mužské hrdiny s takovým vhledem, že se zcela vyhnula hrozícímu zesměšňování a ztrapňování, naopak postavy jsou pojaty s excelentním vtipem, plně respektujíce odlišnosti mezi světem mužů a žen. Díky, paní režisérko, vysloužila jste si úctu, i kdyby se Vám už nic novodobého, co by sneslo srovnání, nevydařilo.

3x

Tři vcelku nesourodé povídky, které kromě původu spojuje snad jen žánr fantastiky. Hned povídka první - Magnetická růže - se vyznačuje neuvěřitelnou imaginací, originálními nápady a precizním zpracováním, což z ní činí vlastně to nejlepší, s čím jsem měl zatím v anime čest se setkat. Povídka druhá - Smradlavá bomba - je laděna více v komediálním duchu, avšak poměrně tuctový příběh, ani průměrná animace, už tolik nezaujmou. Třetí povídka - Město kanónů - je výjimečná neobvyklým zpracováním, stylizovanou animací, která je v žánru značně netypická. Také ta upoutá obrazotvorností i vyzněním orwellovského příběhu, který není moc dějový, pointu však v symbolické rovině nepostrádá. Jednotlivě bych ocenil přibližně takto: 1. 100%, 2. 70%, 3. 80%. Tedy aritmetický průměr něco přes osmdesát, abych prokázal, že kupecké počty jakž takž zvládám, protože vzhledem k nesporným kvalitám Magnetické růže v souhrnu nadsadím.

Sympatické

Pravdu mají ti, kteří říkají, že film je v podstatě o ničem. Skutečně, až na poslední třetinu, kdy film hrozí přerůst v drama - z čehož člověka mrazí, protože po Hrobu světlušek, se kterým je Můj soused Totoro duchovně svázán, má člověk z dramatického vývoje podvědomé pupínky.. Miyazaki je mistrem atmosféry, takže převažující absence děje jako takového nikterak nevadí. Když použiju slovní hříčku, dokáže kouzlo situace a zejména pak mezilidské vztahy vykreslit v úžasných barvách. Díváte-li se na Totora, vracíte se o pěkných pár let zpátky do říše fantazie, kdy jste pevně věřili na jakousi laskavou sílu, která vás nenechá na holičkách, jestliže pomoc hodně potřebujete. V tomto ohledu se film dotýká hlubokých vrstev v duších diváků a věřím, že skutečně po nesmírně depresivním, třebaže krásném Hrobu světlušek, po kterém býval promítán, měl a má moc vracet lidem víru v jakousi osudovou spravedlnost.