Skogen

Dobře ... dobře...

Tak jako to jde s Pixarem s kopce, jde to s Disneym nahoru. Jde v pořadí už o druhou disneyovku z poslední doby, která mne neurazila (tou první byla Planeta pokladů), třebaže na přeslazenost, idealizovanost a eufemističnost produktů nejznámějšího animačního studia všeho veškerenstva jsem drasticky alergický a ledva k němu čuchnu, dusím se odporem. Postavy jsou bez potíží snesitelné, Locika sice sladká je, že by diabetika lehce přivedla do kómatu, ale je sladká zdařile a ne protivně, což jí body místo úbytku přidává. Rovněž její "princ" sice v sobě má odporný metrosexuální potenciál, ale nikdo mu to na první pohled nežere, což nakonec působí obdobně. Nevyhnuli jsme se obligátnímu roztomile neschopnému průvodci v roli humorného přicmrndávače, leč i zde se mi tvůrci trefili do subjektivního vkusu, protože ještěry a ještírky mám rád. Navíc zvířátko drželo klapačku a nepronášelo desetkrát omleté hlášky typu „...a nebojím se ho použít“. Jediné, co mi v kouzelném světě splněných přání ve zdařilé modernizaci klasiky nevyhovovalo, byla tradiční dysneyovská muzikáloidní forma. Zkrátka bych se bez písničkových vsuvek spojených s trdlováním aktérů docela dobře obešel, obzvlášť v příšerném zfrázovaní v českém dabingu. Ještě tak v případě Lociky budiž, trošku ty romantické holky znám, ale proč by měl pěním a podivnými figurami trpět kyborgizovaný hrdlořez, to už mi trochu uniká. Leda to prostě zdůvodnit Disneym a jeho zřejmě nereformovatelným žánrem „hudební komedie“. Bum - vedle. Dvacet procent dolů.

Kawaii

Zdá se, že studio Ghibli by přece jen se stárnoucím Miyaziakim Hayaem sejít na úbytě nemuselo. I on je sice podepsán pod scénářem Karigurashi no Arietti (každý si to bohužel píše tak trochu po svém), ale režii už přepustil režisérskému novici Yonebayashi Hiromasovi, jehož doménou dosud byla převážně animace. Možná i to je příčinou, že animace doslova ohromí. Postavy si sice stále zachovávají typické sympaticky střídmé ghibliovské rysy, ve kterých se to oproti jiným studiím nepřehání s žánrovou stylizací, zato opět na míle kupředu pokročilo ztvárnění pozadí. To je natolik plné detailů, pohybu, stínů a odlesků, že nezbývá než žasnout. Příběh je vcelku jednoduchý, dokonce by se dalo říci, že nestojí za řeč. Ariettino dobrodružství se nevydává epickou cestou Mononoke a Nausicy, nýbrž spíš odbočilo za Totorem a Kiki, takže celkový dojem se vytváří z těžko uchopitelných pocitů. Záměru vynahradit dějovost pocitovostí se podařilo zhostit na výbornou, nevadí tedy ani ten jednoduchý příběh, ani závěr do vytracena. Jak už tomu u těchto tvůrců bývá (dřív bych napsal jen "u Miyazakiho"...), hrdinové jsou sympatičtí a dokáží vzít za srdce, Arietti pochopitelně dvojnásob. Trošku nemile mě překvapila jen poměrně dost šablonovitá osobnost záporáka, u kterého jsem k jeho jednání navíc postrádal pořádný motiv. Shrnuto, byl jsem potěšen a v orgiích podívané a plynoucích dojmů mi film uběhl velice rychle.

Divná směsice

Vedle Legendy o Sovích strážcích další příběh vizuálně úžasně zpracovaný, avšak obsahově nudně rozvleklý a přespříliš temný. Pro děti musí být sáhodlouhá introspektiva a filozofování matoucí, dospělý pak těžko k animáku tohoto druhu usedá s cílem spytovat svědomí a chytat se za nos. Parodování westernového žánru místo na dětské publikum míří pánubohu do oken, zběhlejšího dospělého však v takových světlejších momentech jasnějších záměrů potěšit může. Celkově je spojení parodie, ponuré atmosféry a vážného, ale přitom nesmírně naivně podaného poselství, nepřesvědčivým a rozpačitým balancem na pomezí věkových kategorií a zamýšlených účinků. Taky jsem nenatrefil na jedinou postavu, která by mi byla sympatická.

Mach...tse...tse...

Když jsem viděl tak úžasně ošklivého hlavního hrdinu s tak našňupnutým výrazem, řekl jsem si, že to musím vidět. Z nějakého důvodu mám dohromady spojena jména Rodriquez a Tarantino, řekl bych, že ani moc ne náhodou, takže jsem čekal kus stylové tarantinovské nadsázky. Jenže ouha, on se Rodriquez ňák nemoh rozhodnout, jestli to nakonec bude nadsázka, anebo raději obžaloba ošklivého souseda. A teď nemíním Dannyho Treja, ale ty Yenkee ze severu, co si zavile hlídají svoji parcelu. O tom si můžeme myslet co chceme, ale Státy jsou už celých skoro 300 let jejich, že jo. Ne že by to bylo až tak dlouho a bůhvíjak se k tomu dostali, ale jsou jejich, o tom žádná... To je ten největší průser Machete, ta žánrová nevyhraněnost. Bez ní totiž film včetně hlavního hrdiny nepůsobí ani kladně ani darebně, není schopen přesvědčivě pobavit ani dojmout, nevzbuzuje obdiv ani lítost. Jó, takový Leon v podání Jeana Rena byl taky padouch a dvakrát žádný metrosexuál, jenže Leon protivníky nevyvrhoval a měl rád svoji kytičku. Danny Trejo jde v chlapáctví ještě dál a metrosexuální je asi tolik, jako je sympatická dopravní kontrola při cestě za milenkou, jenže přízeň diváka si na rozdíl od Rena bohužel nezíská. Nezosobňuje totiž žádný ideál. Mohl by být strašný drsoň bez potřeby pochopení a pak by to mimovolně přijít mohlo... Mohl by být drsoň v dobré vůli jako Willis v Pulp Fiction a v rámci scény, která nebere téma zas tak vážně, obratně pobavit, jak jsem očekával. Jenže nic. Stejně nepochopitelná pro mne byla Jessica Alba. Ano, kontrast archetypální krásy a syrovosti může ve zdařilejším podání působit ohromně, jako kupříkladu v Sin City, nikoliv však zde. Pozadí událostí zde vyznívá mnohem realističtěji než postavy a Alba je tak prostě zoufalý omyl. (Navíc tady není ani nijak zvlášť živočišně krásná, což pro mne byla rána daleko největší ;) Rodriquez zcela pohořel jako scénárista. Neschopen jasně vyjádřit svůj záměr, zatímco, obávám se, sám pramálo tušil, co by tak asi jeho záměrem vlastně mělo být. Jako pro diváka je pro mne Machete velikým zklamáním a nedivil bych se, kdyby Tarantino s Rodriquezem kvůli podobnému rozčarování přestal kamarádit a zfleku se přetěhoval do Mexika, kde by ho jistě kvůli nepoměrně větší opravdovosti i vřeleji přivítali.

Less than homeless.

Tokijské kmotry jsem velmi dlouho úmyslně míjel, protože se mi tématicky jevili jaksi příliš ...nejaponští. Téma Vánoc, kmotrů, asociace se třemi králi... Po nějaké době se mi to rozleželo, hlavně proto, že Japonci dokáží velmi obratně reflektovat cizí prostředí. Sice ve všech válkách, které kdy vedli, kvůli podcenění protivníka projeli co mohli, ale ve filmové branži berou průzkum terénu zodpovědně, takže v naprosté většině případů pak sedí jak reálie, tak i kontext a postavy. Navíc se takhle oklikou přes jinou optiku člověk dokáže lecos zajímavého dozvědět dokonce i o své vlastní kultuře. Tím spíše, že dogmata, zejména náboženská, zdaleka neplatí, což kolikrát vede k humoru až poněkud černému, který může být v puritánštějších kruzích obtížně stravitelný. Sekulárního Čecha to však těžko rozhodí. Tokijské kmotry jsem tedy nakonec popadl a usedl k nim. Ukázalo se, že ve svém povrchním odhadu už jsem se více mýlit nemohl. Jak prostředí, tak i postavy jsou natolik japonské, jako v málokterém anime. V záplavě anime tvorby vlastně vystupují hrdinové světloocí, světlovlasí, dlouhonohé a kozaté onanoko s roztomilými pršáčky, zkrátka idealizované typy s přinejmenším zajímavě namixovanými geny. Ne tak zde. Pouze samí hontó Japonci. Motivy křesťanství a masově pojatých i komercí zdeformovaných Vánoc tvoří pouze kolorit, v jehož popředí jsou vzájemné vztahy několika nepříliš typických hrdinů. Přinejmenším v tom, že aktéři z okraje společnosti nebývají zrovna často námětem filmových počinů. Opět se jedná o zdařilý mix zdánlivě protichůdných žánrů, komedií počínaje, přes detektivní zápletku, až po drama, přičemž vše se poměrně dost vkusně dokáže střídat. Zároveň jde o jeden z mála počinů tohoto druhu, který je primárně zacílen na vyloženě dospělou skupinu diváků a ve svém realistickém zaměření se zcela obejde bez jakýchkoliv magických a scifoidních prvků.

Není vejška jako vejška

Trojka není žádným zklamáním, což je vesměs pro "trojky" veleúspěšných jedniček samo o sobě výtečným výkonem. Přesto mám pocit, že je vše tak nějak při starém a ničeho zásadně nového jsme se nedočkali. Velkou výhradu mám k Andyho nástupu na vysokou. Když už to dabujeme do češtiny, měli bychom to také českým poměrům přizpůsobit. Americká junior high school totiž začíná v sedmém ročníku naší ZŠ a to, co překládáme jako vysoká škola, tedy high school, tam nastupuje šupito presto po naší devítce. Andy by tedy podle našich měřítek odjížděl někam na druhý stupeň základky, maximálně na středoškolský intr. Pak lze snáze pochopit, že se ještě může zabývat hračkami. Najdou se skvělé momenty, jako například Buzzův španělský mód, to mě dostalo, excelentní macho projev ;) S Kenem a Barbie si možná tvůrci mohli dovolit jít ještě dál, i když chápu, že nám se snobismus asi jeví být směšnější než tam, kde se sny o úspěchu prožívají na plné koule. Opět nenáročná, vtipná, vkusná záležitost, která zaručeně pobaví a neurazí.

Banzai!

Další z anime filmů, který by neměl zůstat opomenut. Čím blíže současnosti, tím víc se zdá, že se produkce anime tvorby začíná výrazněji orientovat na západní odbytiště vábící dříve netušenými zisky. Není divu, zejména mezi teenagery je anime žánr pro svá specifika velice oblíbený a jak mi potvrdila moje pedagogická žena, dokáže mánie v krátké době zachvátit celou školu. Otázkou je, zda toho žánr bude schopen i poté, co se zcela podřídí vkusu našinců... Film má vcelku jednoduchý příběh zahalený do romantického hávu, kdy tajemnému samurajovi s temnou minulostí, nyní bez pána, zkříží cestu malý, avšak setsakra asertivní chlapec se psem. To by však bylo samo o sobě málo, proto se do příběhu zapletou i zavilí Číňané, které Japonci kvůli choutkám na dominanci odedávna nemají moc rádi (a naopak), shánějící pro svého císaře doslova a do písmene mladou krev. Dále pak světlovlasý cizinec, který nejenže po vzoru cizinců, namísto rejže, vykrmených masem narostl do výše oněch klasických šesti stop, ale také mistrovsky ovládl umění boje s mečem a ve své cizácké ctižádosti a barbarské nátuře, jak jinak, se dal do služeb Číňanů. Máme tedy zápletku i zajímavé postavy. I když mi tím zápaďáckým akcentem na dějovost film oproti jiným anime připadal tak trošku povrchnější a nedařilo se mi ve všech momentech zůstat pohroužen v atmosféře příběhu, přináší i tak pěkné zážitky naplno vrcholící v okamžicích efektních, patřičně předimenzovaných soubojů. Ty patří k těm nejlepším, jaké svět anime kdy nabídl.

Jesus Rulez!

Už je to nějakou dobu, co jsem toto zpracování superhvězdy Ježíše viděl. Zanechalo ve mně velmi dobrý dojem, dokonce až tak, že jsem, zblbnuv z melodií, byl načapán manželkou, jak v noci ze spánku provolávám: "Hosanna hej sanna..." a to prosím náležím mezi jedince v náboženské víře velmi vlažné, neboli zkrátka řečeno, jsem ateista jako prase. Toto inscenační nastudování výtečně zvládlo modernizaci scény, takže Ježíš s apoštoly a sympatiemi omámenou Máří Magdalénou tmavé pleti před divákem spolupůsobí s reáliemi dnešní doby. V části, kde Ježíš pochybuje o svém poslání a o dobrotě lidstva, se okolo něj prohánějí pasáci a hazardní hráči, na TV obrazovkách vidíme útočící trysková letadla a palbu z tanků, Šimon Zealotský v jiné scéně v maskáčovém triku vyzývá k revoluci pod vedením Ježíše s automatem v ruce, Jidáš Iškariotský chodí v džínách, obepnutém černém triku a kožené bundě, Herodes Antipas, vládce Galileje a Pereje, ve společenském obleku pro denní nošení znuděně po Ježíšovi žádá nějaký ten zázrak pro pobavení, zatímco se válí na piánu, Pilatus Pontius jako praefect provincie Judea a zástupce Římské říše se ve své úřední uniformě a těžkých botách výzorem příliš neliší od esesmana... Efektní je závěrečná scéna, kdy Ježíš za povyku mediálních hvězd a všech těch zástupců masmédií, kteří z obrazu světa za každou cenu dělají show, šokovaně vleče svůj kříž a nechápe, jak všichni mohou tak dokonale nechápat. Přes odvážnou stylizaci je vzdor nánosu tisícileté tradice znát lidský rozměr každé postavy, která má v příběhu věků svou věrohodnou roli, svůj úhel pohledu, svá přání i svoji nevyhnutelnou úlohu, v níž se s ohledem na složité souvislosti musí zachovat tak, jak smysl pro povinnost velí. Právě ta objektivizace rolí v aktualizované formě je nesmírně podnětná. Hudební stránku asi netřeba zmiňovat, rocková verze je vynikající a mnohé songy, jako třeba výstup velekněze Kaifáše a blízkého člena židovské velerady Ananiáše, se zadřou pěkně hluboko. Dílo si přes modernistické prvky zachovává hlubokou atmosféru a auru poplatnou výjimečnosti. Pro věřící bude zpracování možná až příliš troufalé, přesto je na místě zdařilou snahu o přiblížení jinak už v dnešní době poněkud těžko uchopitelného příběhu bezpochyby třeba ocenit.

Na tři čtvtě mezi Digimony a Dívkou

Po velice zdařilém anime Toki o kakeru shojo (O dívce, která skákala časem) přichází režisér Hosoda s dalším celovečerním počinem. Filmy mu jdou očividně lépe než seriály, protože, no, co si budeme povídat, ten prvotní seriálový Digimon byl dost nepříjemně infantilním úletem a na ČSFD v hodnocení nepřelezl ani 50%, třebaže na IMDb se kupodivu pyšní skóre 7/10. Tak si říkám, že možná i my dětinštější z Čechů si pořád ještě držíme jakýsi ten standard náročnějších diváků... Letní války příbuznost s prvním celovečerákem nezapřou, animace je velmi podobná, což značí útlé, dlouhonohé postavičky se značně ležérním držením těla, stylem ne nepodobné hrdinům z Cowboye Bebopa. Hlavní hrdinka se celkově také dost podobá Makoto z Toki o kakeru, ale charakterově ji příliš nekopíruje, takže dojem deja vu se naštěstí nedostaví. Zajímavá je především ta v souhrnu polovina filmu, která se věnuje realitě, popisu živelného a docela chaotického rodinného setkání a vzájemných vztahů hrdinů. Díky tomu a přiměřeně komediálním tendencím se na tyto pasáže dívá velice příjemně. Babička ve mně sice svými generálskými tendencemi vyvolávala představu mé tchýně, ale zase to netrvalo nijak zvlášť dlouho ;) Naopak mírně "digimonovské" je zpracování světa Oz. Oproti plastické realitě působí Oz schématicky a dost naivně, což je škoda. Vzniká tak dojem nesourodosti a tak trochu vystrčí růžky otázka, na jakou věkovou kategorii je film vlastně zacílen. Poněkud nesourodým dojmem se vyznačuje i atmosféra příběhu, která po lehkém úvodu přechází vcelku přirozeně do vážného tónu, aby se znenadání poměrně okatě snažila hodit zpátky do komična. Zpracování takového střídání poloh, aby působilo přirozeně, ovšem není nic jednoduchého, žádný div, že to tak úplně nevyšlo. Poslední výtku, zato však nejvážnější, vznesu proti nehezkému řešení zápletky, kdy se jakýmsi podivně šťastným řízením osudu všechny důležité osoby nevědomky sejdou pěkně pohromadě u babičky, což je takový hodně nerealistický oslí můstek. Z názoru se může zdát, že pro Letní války mám hlavně slova kritky. Není to tak docela pravda a třebaže jsem čekal víc, najdou se pěkné scény humorné i vážné, takže místo ve filmotéce si tohle anime alespoň u mne zaslouží. Na úroveň Toki o kakeru shojo se Hosoda tentokrát bohužel nedotáhl, doufejme, že tak jako s Digimony začal, postupně u Digimonů taky neskončí.

Reedice

Shin Seiki Evangerion, neboli Neon Genesis Evangelion, je seriálová legenda mecha anime. Dývýdýčková verze pak není nic jiného než odvar zmíněného seriálu, trošku přivoněný a přibarvený, ale zároveň upravený v short drink. Jako fanoušek anime jsem přímo povinen tuhle věc vlastnit, ale přiznávám, že nepatřím mezi ty, kteří NGE považují za vrchol žánru. Tím jsou pro mne o řád výše Seikai no Monsho a Gansuringa Garu, kde je psychologie postav a jejich charakter popsán výrazně zdařileji než v NGE, ačkoliv v tom prý zrovna tkví síla NGE... Nadruhou stranu netvrdím, že NGE je nějakou ztrátou času. Mystika zde opravdu funguje a to až natolik, že racionální myšlení je proti ní v koncích. Já jsem totiž dodnes po zhlédnutí seriálu a dvou filmů, včetně alternativního konce, nepochopil, co to jsou ti andělé, co jsou ve vztahu k andělům ti lidé a co jsou vlastně skutečně zač ty Evangeliony (ne, nejsou to roboti, do kterých se vleze). Odkazy na křesťanství nemá smysl brát bůhvíjak vážně, prostě je to nějak tak, jako když jsme my kořenili westerny Velkým Manitouem a pokud v tom někdo objeví něco převratného, rád si to poslechnu. Závěrem shrnu, že NGE včetně jeho DVD derivátu určitě stojí za to vidět, pakliže dokážete přežít kresleného Supermana, bude vám NGE připadat téměř jako mana nebeská, ale jsou i lepší - úmyslně říkám - seriály, protože NGE je seriál a zůstane jím, i když se sestříhané díly splácají dohromady na pár nosičů.

Piknik u cesty (ke kantýně)

Na jakémsi fóru jsem na Stalkera natrefil. Když jsem se pak krátce na to v duchu Jungovy synchronicity dostal k názoru xxmartinaxx, řekl jsem si, že zavadit o tenhle film hned dvakrát po sobě, když jsem o něm jinak neslyšel ani zbla od roku 1979, dává mi asi Dr. Jung vědět, že se na Stalkera mám podívat... Jedná se o ruskou klasiku plnou nonverbálních chvilek a rozhovorů zdánlivě o ničem, v rámci záběrů, které si nepotrpí na střih, takže by snad byly schopny zabejčeně sledovat osud člověka vkuse od novorozenecké inkontinence po inkontinenci stařeckou. V důsledku toho se nelze divit délce 163 minut, ale ani v tomto čase není možné očekávat něčí curriculum vitae, protože na životopis by při svém stylu film potřeboval v případě průměrného lidské jedince také průměrný lidský věk. Více než mezi filmy cholerické se tedy Stalker řadí mezi filmy lemrózní. Co se zde podařilo dokonale je budování příběhové atmosféry. O to mistrněji, že si filmaři místo triků vystačili se sudem zpěněné tekutiny, s kovovou podložkou na kusu látky a s ventilátorem. Scéna je rovněž v zásadě minimalistická. Ruiny fabriky, která nepřečkala sedmou pětiletku a kus tratě s drezínou, rozvalený náhon a zřícenina baráku, to je na sci-fi velmi odvážně lakonický vklad. Přesto, světe div se! Ta atmosféra tajemna a cizosti a skrytého nebezpečí tam prostě je! Obecně se film v působení na diváka může vydat dvojí cestou. První způsob dobře známe. Když film z poloviny tvoří počítačová simulace nejkrkolomnější reality, jakou si lze představit, má pasivního diváka strhnout kamsi, odkud bude prostě čumět a nechápat. Druhá metoda, ta starší z dob těžce vydřených nemnoha triků, neboli z nouze ctnost, se cpe divákovi pod kůži a snaží se v něm probouzet totéž, co nahání husí kůži, když člověk stojí ve tmě, co by se dala krájet, zády k hlubokému lesu, přičemž mu do zátylku občas fouká ledový vánek. Ten druhý způsob je nevděčně obtížný, s nejistým výsledkem, s ohromnými nároky na kumšt. Takže se v moderní tvorbě diváci raději strhávají technickými možnostmi než by se jim psychologicky lezlo pod kůži. Když se to však povede, je výsledek úžasný. A ve Stalkerovi to jednoznačně funguje. Bečka zpěněné vody, podložka na kusu látky, rozvalený jez, zkrachovalá fabrika a zřícenina baráku se mění v děsivé rekvizity a máloco člověka kupodivu tak zaskočí, jako kus suchého roští. Stalker je bezpochyby obratně zpracovaný a pro dnešní dobu dost netypický film, jenže já lemrózní filmy zas až tak nemusím. A jelikož většinou dávám hodnocení dost vysoká, zatímco xxmartinxx je na procento skoupý, prostě mi to nedá, abych ho alespoň jednou nepodlezl ;)

Proč já ho vlastně rovnou nezabil?

Začnu netradičně konečným verdiktem: Město bohů stojí za to vidět doslova každému. Nabízí komukoliv jeho vlastní jím preferovaný úhel pohledu - můžete film vzít vážně a hledat v něm existenciální témata a bezbřehé problémy lidstva, ale také se u něj můžete bohorovně bavit, těžce se pohroužit i zlehka konzumovat. Nikomu totiž necpe nějaký svůj záměr, nesnaží se diváka mermomocí vmanipulovat do předem vykalkulovaného citového rozpoložení, ponechává na každém, co si kdo z filmu odnese. Pojetím mi některými rysy připomíná Scorseseho díla plná černočerného, ale spontánního a trefného humoru, Innárituovy skládačky, avšak přece jen bez extrémního fragmentarismu a až příliš okatých intelektuálních ambicí, lehkostí mnohdy evokuje až parodickou atmosféru typu Tarantinova Pulp Fiction. Až na jednu podstatnou příběhovou pointu, kterou dopředu prozradit nehodlám. Počkejte i na titulky.

Po skvělém seriálu nastupuje série filmů, bohužel s pozvolně sestupnou kvalitativní tendencí. Futuramu postihl syndrom trenýrkové gumy, který se vyznačuje efektem "natáhnout a pustit" - autoři, tak jako v případě jiných veleúspěšných seriálových řad, neodolali pokušení natáhnout seriálový rozměr do rozměru filmu a pustit ho do světa. Ono je ale dost obtížné udržet atmosféru hodinu a čtvrt v podstatě situačním humorem. V seriálových epizodách vyznačujících se pestrostí námětů no problem, ve filmovém rozsahu to v jednom rozmáchlém tématickém balení brzy utahá, eintopf několika témat dohromady zas nepůsobí konzistentně a nakonec utahá rovněž. První futuramí film se s těmito neduhy vypořádává vcelku obstojně, a ačkoliv mým názorem je, že se produkce nadále měla držet seriálu, dá se na to koukat a pobavit se téměř jako dřív.

Stagnace až regrese

Už první Appleseed mě příliš nezaujal. Druhý rovnou zklamal. Příběh je plytký, stokrát omletý, ničím nepřekvapí. Milostné téma s trojúhelníkem tří zaangažovaných postav na pozadí nastavované akce je důvěrně známým klasickým tématem zaprděných telenovel a laciných dramat o lejnu, což nanicovatě i značně naivně zpracováno nemůže přinést nic výjimečného. Vizuální stránka "placaté trojrozměrné animace" je efektní. Překypuje barevností a zajímavými úhly pohledu, v některých akčních scénách to "kamera" možná až přehání. Člověka prostě překvapí, když kouká na Deunan ve výskoku, aby jí najednou proletěl mezi nohama, když zrovna dělá sérii kotrmelců, zatímco se sám propadá někam nazad a dolů, aby si vzápětí všiml, že Deunan vlastně visí za lýtka hlavou dolů na tyči kdesi v prostoru a než to plně dekóduje, prosviští si to okolo, takže divák jenom zamrká překvapením, že ji mohl sledoval odkudkoliv, jen ne z podlahy, jak dosud předpokládal.. Na druhou stranu placatá PC prostorovitost ještě zcela nezvládá naanimovat přirozenost pohybu. V mumraji akčních scén si toho nevšimnete, ale ve scénách z běžného života jsou nepřirozené postoje a gesta nepřehlédnutelné. Nicméně základní slabinou je zmíněný slabý příběh a blbá atmosféra.
P.S.: A poté, co jsem se pro jistotu přesvědčil, už zcela směle dodávám, že o dost starší FF: Esence života (2001) nový Appleseead suverénně válcuje po všech stránkách, včetně té grafiky. Pokud by první FF bylo jablkem, pak Appleseead ve srovnání skutečně tím ohryzkem. Dr. Aki Rosse je navíc natolik přirozeně svůdná, že jsem z ní dostal erekci.

Docela dobrý

Vůbec nic jsem od toho nečekal, můj zájem se podstatně zvýšil, jakmile jsem uzřel Bruce Willise. Třebaže nelze říct, že by byl obsazován do samých áčkových záležitostí, k céčkům rovněž neklesá a alespoň pro mne bývá zárukou přiměřeně kvalitní podívané jak co do zápletky, tak i do herectví. V poslední době se rozmáhá ohromná neřest scénaristů a režisérů přehltit diváka přemírou vjemů, aby v chaosu pohybu na scéně a brutálních nájezdech kamery měl co dělat sám se sebou a nemělo šanci mu dojít, na jak grandiózní pitomost se dívá. Tak jako se v případě herců hovoří o "přehrávání", v případě režisérů lze mluvit o něčem velmi obdobném, typicky bych z poslední doby mohl uvést Baye s Transformers a Emmericha s 2012. Tentokrát se moje naděje vkládané do nepromarněných několika desítek minut vyplnily, nemusel jsem znechuceně odcházet kamsi do pryč a docela jsem si nepříliš náročný, zato ale nepřekombinovaný a docela vkusně rozehraný příběh mohl vychutnat.

Zas ne tolik katastrofální

Když katastrofa, tak pořádná, řekl si Emmerich a spláchnul svět. Podívaná je to megalomanská, až bych řekl, že trocha skromnosti by nejenže neuškodila, ale byla by i ku prospěchu. Co se týče filmu, nebudu vůbec řešit takové vyložené prkotiny, jako jak mohou zmutovat neutrina a ještě k tomu na chvíli. Prostě mohou. Kdyby po Washingtonu běhaly Schrödingerovy kočky, mělo by to vzhledem k teorii jistou logiku. Něco tam ovšem přesto běhalo a tím něčím byl americký prezident. Hrozně by mě zajímalo, jestli bez něj nějaký globálně katastrofický film může existovat. Tady se už alespoň trapně nepokoušel spasit planetu, zato ve zpustošeném Washingtonu dovolil sednout jakési staré ženě na pohovku. Asi už moc nemělo smysl pohovku šetřit. Už jsem se bál, že dovolí i zbytku přeživší Ameriky různé další nepřístojnosti a přál jsem si, aby než se tak stane, ho zaplácl ten obelisk, co trčí před Bílým domem, ovšem realita překonala má očekávání, když ho zaplácl velitelský můstek letadlové lodi. Patrně vlajkové. Že tvůrci filmu něměli zájem se nějak zvlášť babrat s logikou vyjde hrůzně otevřeně najevo v okamžiku, když osádka AN-225 Mrija v zájmu doplnění paliva v pohodičce naplánuje mezipřistání na Havaji se zničeným podvozkem. Nějaký podvozek k přistání a ke vzletu, na co.., havaj ne...? Podívaná na celosvětovou katastrofu je místy velkolepá, leč v závěru se kupodivu smrskává na jakési drama jednotlivců v podpalubí Titanicu, včetně toho věčného plavání ve studené vodě. Že film bude plný patosu, kdy se syn srdceryvně loučí se svým otcem a otec se sklenicí whisky, jsem tušil. Podobné scény mi zvedají žaludek mohutněji než pastelově barevné nudle z nosu, ale když to čekáte, dá se to zvládnout. Nepříznivé je, že podobné chvilky se protahují s tím, jak konec světa a vlastní záchrana musí pět minut počkat, až si všichni řeknou, jak se mají rádi a všechno si pěkně vysvětlí. Hodně mě překvapilo, že američtí filmaři mohou soucítit s ruským oligarchou. Hle, kapitál skutečně vítězí nad třídním bojem. V závěru jsem se zvesela zasmál představě, jak miliardáři a prezidenti berou do rukou motyky a jdou okopávat řepu - to už tam ale nebylo. Trocha mystiky, kapička koncentrovaně šílené teorie, mraky sentimentálních keců a několik TB speciálních efektů jakýmsi zázrakem vkomprimovaných na jedno DVD, toť výsledek mayského scénáře v Emmerichově zázraku. Mimochodem, panikáři by měli vědět, že Mayové v roce 2012 uzavřeli jeden velký cyklus. Prý nemělo smysl dělat ten kalendář větší, stačí překlopit - kalendář, ne Zemi. Emmerich to zvoral.

Mrtvá Laputa

Hned zkraje napíšu, že tento animák se na první pohled viditelně inspiroval dvěma předchůdci. Prvním je Mrtvá nevěsta, což přímo bije do očí u robotického sluhy (x služka Everglotových) a ve scénách s poničenými roboty (x mrtvoláci). Druhá inspirace přišla z anime „Laputa, zámek v oblacích“, kdy obří přátelský robot jakoby taktéž obřímu přátelskému lapuťanskému robotovi z oka vypadl a zejména město, to je vlastně samotná Laputa. Nepříjemné, leč jede se dál. A přijdou horší věci... Objeví se všechny možné typy klišé, od jednoznačně pozitivního hrdiny a jasně vyprofilovaného padoucha, přes rádobygagy bláznivé trojky syntetických revolucionářů, všeobjímající lásku, v pravý čas rozpoznaného přátelství, sebeobětování, bla, bla, bla... Astro Boyův „otec“ navíc předvádí tak úžasné názorové veletoče, že by tenhle animák nemělo brát vážně ani dítě, pokud není účelné, aby se snažilo spoléhat především na maminku. A nejvíc ze všeho mi lezl na nerva prvoplánovitý sentiment ve spojení s potřebou vyjadřovat emoce bezmála titulkama. Vše na stříbrném podnose - poslužte si prosím. P.S.(3.3.2011): Kdosi tvrdil, že je to pro děti a proto by to asi mělo být co nejprvoplánovitější. Nesmysl. Děti výborně rozumí mimice a gestům. Daleko víc než sáhodlouhým proslovům a vysvětlování. Například na zmíněnou Laputu dcera v pěti letech vydržela koukat (nikdo ji nenutil) v japonštině, třebaže titulky číst ještě nestíhá. EDIT: matina mě nařkla, že nectím prvenství předlohy. Což je pravda, protože mi nejde ani tak o předlohu jako o nové koprodukční zpracování.

Samostatně nebrat

Krátká záležitost, dějově se odehrávající před FF VII: Advent Children. Setkáme se s Cloudem, Tifou, Sephirotem a zejména s Cloudovým přítelem Zackem, abychom se dozvěděli, jak to s ním vlastně bylo. Tahle záležitost je určená fanouškům sedmičkové řady Final Fantasy, kteří už vědí, co a jak, mají hrdiny a příběh v oblibě a rádi by si doplnili filmotéku. Samostatně bezcenné.

Johohóóó

...to je jízda! Století páry a Japonci opět řádí ve velkolepé podívané na bizarní techniku v rukou značně osobitých postav. Typické anime pojetí v plnokrevných charakterech a imaginativním obraze nemůže nezaujmout a dokáže udržet divákovu pozornost nespornou barvitostí a pompézností děje i faktem, že kdo je ten dobrý a kdo ten zlý se jednoduše nedozvíme, třebaže příběh i hrdinové mají značnou progresi. To ovšem ani náhodou neznamená, že nemůžeme k tomu či onomu cítit sympatie nebo zášť, jen čas od času pochopíme hlubší rovinu příběhu a prožitek se tak stane opravdovějším.

Koňská jízda..

Dal jsem na pochvalné názory a připravil se na těžké střelivo, které je nutno brát vážně. Ne, že bych byl ve výsledku příliš zklamaný - naučil jsem se krotit očekávání - ovšem ve skutečnosti má Vlak do Yumy kalibr někde mezi .44 Magnum a flobertkou. Blíž k té malorážce. A podle toho vyzněl i účinek, kdy místo aby mě film drasticky zasáhl, pouze mě vcelku nanicovatě pošimral. Jistě, najdou se pěkné momenty a tvůrci se očividně snažili vykonstruovat i působivou atmosféru. Co však mělo film do jisté míry táhnout, totiž postava záporáka Bena Wadeho, podobně jako v Mladých puškách osoba Williama "Billyho Kida" Boneyho, tady nefunguje. Určitě ne tak skvěle. Ben Wade má neurčitou osobnost, chvíli je mizera, chvíli gentleman, chladnokrevný vrahoun, ale i soucitný empatik, při tom všem s nechutnými sklony planě filozofovat, zkrátka do něj filmaři promítli gulášek všeho možného, co by mohlo být něčím zajímavé a v souhrnu je to na zblití. Tím spíš, že Russell Crowe sám o sobě nikterak složitě nepůsobí. Naštěstí je zde i citelně vyváženější Dan Evans v podání excelentního Christiana Baleho, k jehož cti promlouvá už to, že dokázal výkonem pozvednout i tak zoufalou záležitost, jako je čtvrtý Terminátor.. Na jeho postavu se kouká o poznání lépe. Film zjevně aspiruje na v rámci žánru náročnější kategorii, jenže tak činí rozpačitě a nepřesvědčivě. Ačkoliv ani western "Tenkrát na západě" mě, zase z jiného důvodu, příliš neoslovil, narozdíl od "Vlaku do Yumy" se efektem náročnější podívané neminul. Špičkou už poněkud nemoderního žánru westernu tak pro mne bezkonkurenčně i nadále zůstávají Mladé pušky II, kde nic není zbytečné a vše zapadá do děje i do nálady - v porovnání s flobertkou přímo shotgun.

Ale všichni nejsou nadraka..

Na to, jaká pověst Četu provázela, jsem čekal narostou diváckou tutovku. No, očekávání jsou hnusná věc. Citelně devalvují zážitek. Z války ve Vietnamu navíc americká filmografie žije už pěkných pár desetiletí. Zelené peklo, proti němu Agent Orange, v porostu neviditelní "Rákosníci" a na druhé straně nešťastná Amerika hájící zuby, nehty i dalšími anatomickými částmi těla ten nejlépe fungující politický systém na světě... Že ano. Co je nového a Četě dává smysl, je sdělení, že ani ve válce by člověk neměl pozbývat lidství. Tedy, pokud je to možné, chovat se humánně a zbytečně neřádit. Že se lidstvo dokáže odvázat a zmasit každého, kdo mu nevhodně přijde pod ruku, báječně popisuje kniha "Krvavá lázeň", kterou napsal Mika Waltari. Tak fajn, přišla sebereflexe. Po třiceti letech přijde další na téma Irák a Afghánistán. Za sto třicet let si posypeme hlavu popelem, že jsme nadělali sekanou z obyvatel XY14325 v soustavě Beta Centauri a přečeteme si dalšího Waltariho.

Jak má být

Přiznám se, že se ušklíbám nad tzv. "antipohádkami" s charakteristickým prvkem demýtizace příběhu a humornými rysy. Byť je ve velkém tvořil i mistr české literatury Karel Čapek. Není nad klasické pojetí, včetně drsnější polohy, protože klasická pohádka, jak ji známe z doby před „obrušovaním hran“, je bezmála hororem. A právě klasiky si v Panně a Netvorovi užijeme. Hertz zjevně nechtěl příběh zaneřádit modernistickými deriváty, přistoupil k tvorbě ve vší vážnosti, důsledně vystavěl působivou atmosféru a obratně příběh vygradoval. Za zmínku jistě stojí hudba, v ponurých okamžicích zní monumentální varhanový chór, vystřídán v prosvětlených scénách lehkými tóny piána. Film je starý třicet let. Nemůžu už tedy napsat, že se jedná o skvělou výjimku z moderní tvorby, kdy se čím dál více dehonestuje klasika. Snad dobrá pohádková filmařina ani před třemi desetiletími nezanikla.

O prsa (cca dvojky) za Kmotrem

Zpočátku jsem si uznale říkal: "Jo! To je řacha!", má to jiskru, vývoj, vtip.. Dokonce dojde i na jakousi poměrně zdařilou sociální sondu, jak že je to možné, že z někoho vyroste mafián. Nebo skoromafián, protože skutečný člen rodiny - a mia famiglia není nic jiného než zkráceně mafia, čili rodina - v sobě musí mít italskou krev. A to hlavní hrdina nemá. Ale snaživý je a odhlédneme-li od vulgárního slova znějícího "morálka", vyplácí se mu to, takže ta famiglia je skoro jako jeho mia. V druhé třetině filmu už moje nadšení polevilo, protože mě přepadl dojem, že charaktery postav se ve scénáři navzájem propsaly zapomenutým kopírákem (takovým tím nabarveným papírovým udělátkem, které umožňovalo najednou tvořit s originálním lejstrem i jeho kopii, zatímco kopírky ještě štěrkaly v xeroxově pytlíku), neboť jsou si postavy naneštěstí podobné jako vejce vejci. Jasně, jeden působí napohled natvrdle, druhý je jasný pošuk a třetí legračně koktá, jenže když na to přijde, jsou v pravý čas všichni naprosto stejně komediálně bodří a v zásadě se od sebe liší pramálo. Závěrem se pochopitelně nabízí srovnání - o co větší sranda je v Mafiánech, o to skutečněji působí Kmotr. A třebaže Mafiáni Kmotra válcují nadsázkou a stylovostí, v přesvědčivosti na něj přece jen nedosáhnou.

Anarchy

Ve vztahu k dnešku už docela letité anime, což značí poctivou klasickou animaci na vrcholu možností. Příběhově a svou atmosférou se jedná o typickou postkatastrofickou kyberpunkovku, dokonce klasičtější než je série Ghost in the Shell (Kokadu Kidotai). Strohost příběhu je taková, že na mne Akira působí až odtažitě. Kvůli tomu ho vzdor nálepce legendy nemůžu zahrnout mezi svoje nejoblíbenější. Kdo si ale vyloženě libuje v tvrďácké image nelítostného světa, ve kterém vítězí síla v jakémkoliv balení a lidská práva znamenají tolik co prd komára, toho Akira určitě ani dnes nezklame.

Jenom já jsem letadlo...

No to je fakt dost velká schíza. Realita s fikcí se prolínají tak zběsile, až si člověk říká, jestli náhodou není magor on sám, že na něco takového dvacátého pátého března večer čučí. Ne, že by to jindy mohlo být míň švihlé.. Ani teď po závěrečné anime písni nemám zdaleka u všech scén jasno, která měla znázorňovat realitu, která filmové natáčení, a která pošahaný svět psychotika. Zajímavé je, že i při opakujících se fintách funguje moment překvapení. Když už napočtvrté stejný fígl čekáte, samozřejmě nepřijde... Animace se zdá být na trošku horší úrovni, jenže nakonec člověku docvakne, že ta občasná bizarní pokřivenost a zjednodušení vlastně báječně dotváří atmosféru. Rejža, kterýžto měl tvorbu anime v rukou, nějak na herečkách ujíždí. A na mišmaši ve vnímání skutečnosti taky. Obojí je totiž zastoupeno také v dalším jeho počinu "Herečka tisíciletí" (Sennen joyu), takže když ne zdaleka ve všem, tak aspoň v jednom je jasno - psycho bude on...