Skogen
Pirates of the Caribbean: On Stranger Tides
Na půl šavle
Kdyby se to důsledně sestříhalo o zcela zbytečné scény dialogů o ničem, které nesmyslností a žádnou nebo nanejvýš zcela infantilní pointou vyloženě otravují, kdyby se to seřízlo i o nastavování zápletek, které nudí, i když totéž naservírují z jiného záběru, byl by to docela fajn film s přibližně poloviční stopáží.
První polovina čtvrtých Pirátů, která tímto vyloženě trpí, znásobená zcela předvídatelným vývojem, je proto naprostým utrpením. Divný je i vztah mezi Sparrowem a Angelicou, který působí dojmem, jako když se potkají dva známí v prváku a vzpomínají, jaké to bylo na školním výletu v sedmičce, a protože jim ještě nebylo osmnáct, musí i při hrozícím polibku vstoupit do hry deus ex machina.
Dost zvláštní vývoj prodělává samotný Jack. Dobře, není to klasický hrdlořez, vždycky byl svůj a zachovával si odstup, ale aspoň se při pirátských způsobech dokázal dívat jinam. Dnes dělá soucitné a káravé ts, až mám obavu, že v šestce dospěje do klubu antizbraňových aktivistů z univerzitního kampusu.
Naštěstí do hry vstoupily mořské panny. Téma přiměřeně pokleslé, atraktivní, žádoucí a nutno říct, že zejména zpočátku i náležitě poeticky zpracované. Skutečně z nich ta mystika jde a takřka mimozemský zjev Gemmy Wright byl od tvůrců absolutní trefou do černého. Škoda, že to později pokazili tou šílenou akcí létajících tuňáků. Trochu empatičtěji rozvinutá rafinovanost ženského elementu by tomu slušela lépe. Trochu záhadou byl pro mě ten misionář, mnich či kněz, co duchovno až příliš vmžiku vyměnil za trochu rybího slizu, na druhou stranu Siréna mě potěšila, že zůstala svým tradicím věrnější a naložila s ním, jak si zasloužil. Což v nějaké variantě potká mnoho z nás.
Summa summarum ne moc obratně natočeno, scenáristicky slabší a až příliš mnoho pokusu o vtip mířilo do prázdna. Jo, a tak jako u It (To) mě vyloženě znechutilo, že si tvůrci bůhvíproč zase kopli do rodičovského principu. Děcka asi mají přestat rodičům věřit, aby si je mohl po svém převychovat stát, když už rodiče zatím musí trpět, zdá se.
Batoru rowaiaru
Hontó ni Nihon kara
Skutečně japonské. Máme tady vše. Srágorovitého hrdinu, co se kvůli v jistém smyslu oběti druhých tak nějak pochlapí. Nejasnost, který hrdina bude z těch všech nakonec tím hlavním. Cynismus v lidskosti a lidskost v cynismu. Problikávání symboliky, na kterou hrdina reaguje, jako by byla skutečná, ačkoliv je jasné, že skutečná být nemůže. Několikanásobný zvrat, z nichž každý je absurdní, leč díky tomu se absurdnost podivuhodně vykrátí, takže to s otevřenými ústy a pokrčením ramen přijmeme. Závěrečného bosse, co očividně dospěl do stavu, kdy ho realita nudí, a proto se přenesl kamsi mimo zdravý rozum a logiku, nicméně současně tušíme, že jakási jiná pravidla tam zjevně platit budou, jen sami netušíme jaká, protože my v tom stádiu nejsme. Pár dodatků, které poněkud vrátí do hry něco zdravého rozumu, kdyby se nám náhodou později chtělo o všem přemýšlet. No a samozřejmě kawaii asiatské středoškolačky, ze kterých bývám ouplně paf, a se kterými bych si s ohledem na situaci alespoň dva a půl dne věděl rady daleko líp, než je zabíjet. Taková škoda...
Zootopia
Whoa
Jak vypadá animák, když ho nechají natočit multikulturalisté? Mocí mermo se k sobě přitáhnou všechny kontinenty, takže půjdou jednoduše prolízat z jednoho do druhého dírou, vezmou se všechna zviřátka z Archy Noemovy, hodí se na jednu hromadu a natluče se jim do hlav, že odteďka žerou místo proteinů sacharidy, a vznike - WOW - Zootropolis, kde králičice souloží s lišákem. Budou mít jednou krásné čokoládové děti, ani černé, ani bílé a univerzální kulturu. Wow. To jsem zvědavý, jak bude vypadat animák, který si pro změnu nechá natočit Donald Trump.
Anthropoid
Smějící se bestie,
...nazýval Reinhard Heydrich Čechy, když ho ještě ani ve snu nenapadlo, že ho pokoušou. Šel jsem do kina se směsicí očekávání a obav, protože filmy o české historii se ve světové (ko)produkci netočí zrovna každý den, tím méně o hrdinství a podle skutečných událostí... Film využívá okolnosti, že charakter dějové zápletky umožňuje věnovat se pozadí a postavám, takže vcelku zdařile buduje atmosféru čtyřicátých let protektorátní Prahy. Velký prostor je věnován prožívání postav, což je nepochybně třeba ocenit. Scéna tak nabývá na opravdovosti a každý si jasně uvědomí, že skutečnost je dost jiná než v Call of Duty. Film se rozhodně nevyhýbá ani naturalistickým scénám, kdy už opravdovost přerůstá v mírné znepokojení, že Call of Duty je o dost pohodovější. Zážitek tak snižují pouze některé poněkud prkenné herecké výkony, kdy se nejmenované postavy tváří tak, jak bych si představoval, že by se tvářily prvních pět minut po vyhlášení války a ne nonstop tři roky poté. Ale dost hanění, ani toto Anthropoida neshazuje pod více než přijatelnou kvalitní úroveň, takže i přesto, že se nejedná o nepřetržitou akci a konstrukce pozadí zde má podstatnou roli, sto dvacet minut uběhne docela hladce. Pro dnešní dobu a naše národní povědomí je to navíc film potřebný jako sůl.
The Jungle Book
Džááángl jako víno
Musím začít tím, že Kiplingovu knihu jsem nečetl, i když nějaké úryvky znám a pochopitelně vím, o co jde. Kdo by taky nevěděl. Po té knížce jsem nikdy nesáhl, protože už jako dítěti mi přišlo natolik ujeté, že by zvířata mohla mluvit a uvažovat po člověčsku, že jsem to raději nikdy nezkusil. Je fakt, že když promluvilo zvíře poprvé v tomto remaku, šoklo mě to taky. Protože to bylo tak úžasně vyrenderované zvíře v tak úžasném 3D, že jsem to zase nečekal... I když jsem pochopitelně věděl, o co jde, a že tam zvířata mluvit budou. Mluvila a byla úžasně vyrenderovaná ve 3D komplet všechna. Tak úžasně, že každý pohyb byl naprosto přirozený a každý mimický záchvěv nutil k údivu. Takže k vizuálu už se vracet nebudu. Ten je špičkový na úrovni Avatara. Co mě potěšilo za druhé, byl dětský hlavní hrdina. Jestli mu v době natáčení bylo 11/12 let, tak vypadá podstatně mladší, o což asi šlo. Každopádně zahrál skvěle. Do třetice musím opravdu pochválit český dabing. Dětští hrdinové bývají katastrofa a přiznám se, že do okamžiku, než Mauglí poprvé otevřel ústa, jsem se strašně bál, že se opět jednou ozve pitvořící se hlásek z Hledá se Nemo. Nic proti němu, ale čeho je moc, toho je příliš... Mauglí ústa otevřel a žádná parodie se nekonala. Stal se zázrak... I ostatní tvorstvo bylo nadabováno s citem, takže fakt zírám. Za čtvrté pojetí příběhu. Opět kvituji, že Disney nabral druhý dech, vymanil se z přeslazených sraček a od Planety pokladů přes Piráty v Karibiku až po nynější Knihu džunglí umí vykřesat vkusnou záležitost. To znamená, že se vyskytne i nějaká surovost, s roztomilostí se to už nepřehání a skoro se nezpívá. Mluví se dost, ovšem k mému překvapení, což beru jako nečekaný bonus navíc, se vyskytnou i nonverbální chvilky. Jsem navyklý z japonské tvorby, že emoce se nevyblijí v desetiminutových monolozích, ale vyplynou na povrch v desetiminutových scénách, kdy nějakým nepochopitelným mechanismem zapůsobí z kamenného výrazu. Jde to a přijde mi to sympatičtější než hysterie. Tady to nejsou desetiminutové záběry na šutr, ale opravdu dostanete šanci emoce i vycítit. Nakonec, pro koho je to vlastně film? Určitě ne pro teenagery, tedy namachrované semenáče a blizny, co jsou z jedné strany přerostlí a z té druhé ještě nevyzrálí. Umím si představit za prvé kluky i holky tak do dvanácti let. Pak mladé párečky, co se spolu chystají zahnízdit a malují si svého Mauglího v těch nejlepších zidealizovaných barvách (on jim to dost přemaluje :) . Pak rodiče s těmi dětmi dejme tomu od pěti do dvanácti. Možná maminy, které se slzou v oku zavzpomínají, jak byl ten jejich parchant úžasný a roztomilý, než jim to přemaloval. A nakonec pedofily. Těm na chlapečky by se Kniha džunglí mohla líbit zaručeně. Ale dost legrace. Je to zkrátka opravdu podařený rodinný film s tak či onak skvělým zpracováním, takže pokud vám už není dvanáct, nechte si ho až vám bude přes pětadvacet a partnerku to začne brát. Případně, až budete rodiče, mamina s nostalgií v oku, nebo pokud jste pedofil, jděte kdykoliv.
Aldabra: Byl jednou jeden ostrov
Byl jednou jeden nápad...
Vypravil jsem se s rodinou po dlouhé době do kina. Protože počet promítaných 3D titulů není bůhvíjaký a v naprosté většině figurují animáky, kterým má rodina už odrostla, oslovil mě ostrov Aldabra. Proč se nepodívat na zajímavý přírodopisný film v moderním 3D zpracování, že? Do budoucna už ovšem vím, že přívlastek „rodinný“ budu muset brát jako varování. Neuvěřitelný dabing totiž z jinak působivých záběrů dělá cosi napůl šíleného. Jednak má Oldřich Kaiser intonaci jak po dlouhém nočním flámu, jednak by bylo vyprávění perfektní pro večerníček, kdyby ovšem neobsahovalo slangové obraty, které ho řadí někam před ten noční klub, který Oldřich právě opustil... Vím, že za to nemůže. Že ho tam prostě vybrali. Suma sumárum sledujete přírodopisné záběry, ze kterých se světácký a rádoby vtipný komentář snaží udělat onen „rodinný film“. To ovšem záběry zcela znehodnocuje. Skutečně bych se velmi rád podíval na jedinečné záběry v jedinečném 3D a nepotřeboval bych k tomu pojmenovávat želvu sloní jako „Eldyho“ nebo murénu co by „Slizouna“, stejně jako bych nepotřeboval přirovnávat perutýna k lehké dámě a jejich jednání doprovázet infantilními monology antropomorfizujícími jejich jednání. Komentář je tedy přírodopisný pouze náznakem a mnohdy bohužel zvrhává popis nežádoucím směrem k příliš lidsky naivnímu pojetí. Želva sloní pochopitelně nedává schválně čas právě se vylíhnutým karetám k dosažení moře tím, že upoutá na mělčině žraloky... Místo, aby komentář přinesl poučení, končí v trapnosti, protože nikomu, komu už bylo více než šest let, nic zajímavého navrch nepřinese a vtipný bohužel není ani jednou. Ztráta času s hloupým nápadem udělat ze zajímavých záběrů „rodinný film“.
The Revenant
Pro bílé límečky
Vstal jsem od Zmrtvýchvstání a pokusím se bez spoilerů zhodnotit cosi, co mě docela dost zajímalo. Proč? Prvním důvodem jest DiCaprio, který čím je starší, tím je lepší. Z nanicovatého titanicovitého cucáka je po letech chlap hodný respektu. Nebo to aspoň dokáže báječně zahrát, jako úžasně arogantního Calvina Candieho v Tarantinově Nepoutaném Djangovi. Já bych mu tehdy toho glóbuse za vedlejší roli dal... V Revenantovi bohužel navzdory stopáži tolik prostoru nedostal, neb jeho úkolem je tvářit se po většinu času bolestínsky a pro nějaké charakterní variace není místo. Když vás někdo kopne do šimpánu, zvládnete to taky. Vývoj postavy navíc stojí taky za starou bačkoru, protože Glassovo chování celkem nijak nenaznačuje, že by byl na konci jiný naž na začátku. Ten malý zádrhel z Glassovy minulosti nakonec vyšumí do prázdna a nic z něho nevyplyne. Vyzdvihnout je určitě třeba vizuální stránku, exteriéry jsou nádherné a kamera je umí uchopit, scény působí přirozeně a uvěřitelně. Dostávám se k příběhu. Tady je to bída. Tuctový příběh, jaký už jsme viděli tisíckrát. Zároveň však druhý důvod, proč jsem byl na Revenanta zvědavý. Skutečně se stal. Ač nevíme, co je z něj pravdivé a co si další generace v legendě a nakonec i tvůrci sami přimysleli a pozměnili, dává to punc závažnosti. K mému zklamání tentokrát Iňárritu ve scénáři nic důmyslného neposkládal. Prostý lineární příběh, poctivě odvyprávěný, místy příliš natažený, který si bere s sebou do hrobu i některé osvěžující vedlejší linky. Například osud té vlastně nejzajímavější ne zcela vedlejší postavy, která přece jen dostala prostor k jakémusi charakternímu hraní. Nebo osud dcery indiánského náčelníka, která byla ve filmu zmíněna tolikrát, že by si snad nějaké to rozuzlení zasloužila. Asi nejvíc se explicitní naturalismus a živočišnost divočiny 19. století bude zamlouvat těm, kteří jsou znudění civilizací a kulturou stolování, aniž by si s tím uměli sami poradit.
Hansel and Gretel: Witch Hunters
Perník sem, perník tam
Jestli tohle nenatočil Tarantino, tak kdo tedy? Aha... Tommy Wirkola. Mhm. Asi ho bude třeba brát vážně. O příběh nějak moc nejde. Kdo by taky dneska čekal něco jako promakaný příběh, že? Co je dnes ale naprostou nutností, je stylovost, akce a ...brutalita. Znáte to, jak se potkají masochista se sadistou? „Muč mě...“, prosí masochista. „Ne!“, odpoví sadista krutě... Tak takhle nějak to Jenda s Mařkou koulí. Krve a roztrhaných a drcených tkání je rozhodně kopec a oba zavržení sourozenci se ničemu z toho ani náznakem nevyhýbají, ale hrozící znechucení vždy nakonec nějak vybalancují od čiré úchylnosti k nečekané pytlovině, která může pobavit. Snad proto, že J&M prodělali ústup od superhrdinů a tudíž i přes supervýkony působí docela obyčejně. Potěší, že na klišé se nehraje. Sice tam je, to zas jo, ovšem nikdo ho nebere vážně. Prostředek k pobavení. Z nastylizovaných hrdinů to tak i přes záplavu nadsázky dělá docela příjemně lidské existence a brutalitu je možné pojmout vcelku únosně nadneseně.
The Last Emperor
...
Určitě jde o zajímavou sondu do dálněvýchodní historie. Nabízí srovnání se zbytky tradiční, poté Čankajškovou a posléze i maoistickou Čínou, v hrubých rysech odhaluje souvislosti japonského imperialismu i fascinaci tamních elit západní kulturou. Bohužel však film není z východní produkce (až na Hongkong tehdy ještě pod britskou správou), takže je spíše zjevně popisný a sleduje příběh na mě až moc okatě z pohledu západní mentality a zájmů, přičemž s historickou přesností si až na hrubé rysy zas tak moc hlavu neláme.
Crocodile Dundee
Tak jenom nožem, anebo sekerou
Prolínání dvou podstatně odlišných světů je jako vždy zábavné. Krapet balíkovitý citlivě drsný správňák se svými rekvizitami je padesát procent úspěchu, krapet emocionálně frustrovaná chápavě atraktivní blondýna ze svého civilizovaného snobismu dodává zbývajících pade. Pak už se ovšem jenom odečítá. Beru, že Australané mohou být svérázně mile bodří burani, ale přece jen jsem měl z jejich vzájemné interakce pocit, že se dívám na dobromyslné a neotesané Kelty z Asterixe a Obelixe. Anebo na kamarády Froda Pytlíka. Samotný Paul Hogan je ve své roli výborný a padne mu, jakoby si ji ušil sám sobě na míru, což koneckonců taky udělal. Je natolik uvěřitelný, že mu odpouštím i to přehnané pozérství, které mě jinak spolehlivě odpuzuje. S jeho hereckou partnerkou už je to horší a tou úplně největší mizérií je, že mezi nimi absolutně nefunguje chemie. Vzájemný vztah se zdaleka nepodařilo vykreslit tak přirozeně dokonale, jako u hrdinů kteréhokoliv dílu tématicky totožného „Bohové musejí být šílení“. A nakonec, že se Dundee spolehlivě skamarádí s každým, na koho narazí, jestliže dotyčný nemá emocionální inteligenci suchého pařezu, to beru. Nějaké takové lidí osobně znám. Jako zhola nadbytečné mi však už připadají ty šablonovité překvapeně-chápavě-obdivné úsměvy nových newyorských známých, kterými po nějakém jeho kousku zpravidla odcházejícího Dundeeho doprovází. Působí to na mě podobně instruktážně jako studiový smích v sitcomu. Po závěrečném započtení několika opravdu povedených gagů a pošlapání newyorčanů tedy podtrhávám výsledek.
Ying Xiong
Hrdinům vstup zakázán
Pokračuji ve své východní bezhappyendové jízdě přes bezejmenného hrdinu, který díky kaligrafii, umění meče a otevřenému srdci umožnil sjednocení Říše středu. A nejen to, on inicioval i vznik Velké čínské zdi. Co to znamenalo a čím to bylo motivováno ale neprozradím, co kdyby do názorů nakoukl někdo, kdo váhá, zda má smysl se po Hrdinovi pídit. Prozradím tedy pouze jednoduché - má. Jednoznačně má... Pochopitelně je nejvíce zmiňováno nesmírně poetické vizuální zpracování, které mimochodem v našich končinách dokázal obdobně mistrně vystihnout F. A. Brabec v Kytici i Máji. Zde dostanete poetiku do svých tyčinek a čípků na sítnici ještě barevnější, rozevlátější a choreografičtější. Inu velkolepost hodná velkolepé civilizace. Realisty může trošku rozmrzet ono už zmiňované létání při soubojích, ale považte... Kolikpak hrdinů my vlastně máme? Napadá mě Švejk, což je trošku jiná kategorie a pak už jen asi Blaničtí rytíři, kteří toho ovšem při svém chrnění příliš nenalétají. Vezmeme-li pak v potaz, že mají-li nás hrdinsky ochránit, až bude nejhůř, před hordami z Islámského státu, USA, anebo Ruska (zvolte si zcela volně dle svých preferencí), s ničím přízemním asi nevystačí a doufejme, že to bude lítat. Takže to berme tak, že legendární létání zkrátka k legendám sedne jako hrnec na prdel, i když nám Švejkům to přijde mimo. Co mi ovšem vadilo dost, byly plechové meče. Naopak zapůsobila trojnásobně odvyprávěná zápletka, která vždy upraví příběh do trošku jiné polohy, které se navzájem popírají, ale současně i doplňují. To je nádherný relativizmus, který úžasně ilustruje, že není všechno hned, jak se zdá. Vyvrcholení pak vzdor očekávanému patosu nepostrádá typickou objektivní východní syrovost, kvůli které se typické hepáče nechytají.
Night on Earth
Vedle čeho?
Nu, bavil jsem se, ale umírněně. Pětice příběhů (ne šestice) náhozy na bránici dává, nicméně se nejedná o něco, na co bych měl nutkání podívat se někdy ještě jednou. Což jindy jinak klidně činím a dívám se bez uzardění třeba i pětkrát. Samozřejmě ne za sebou. To už by bylo fakt na palici. Něco mi přišlo trošku utahané (první příběh), něco vařilo z vody (třetí příběh) a něco bylo už i malinko křečovité (čtvrtý příběh), takže opravdu s gustem jsem vstřebal především dokonalý New York a krásně parodicky sarkastické Helsinky. A světe div se, padne tam i zmínka o Čechách, přesněji Československu a Praze. Za to z protekce dávám deset procent navrch :)
Huozhe
Velký krok pro člověka, malý krok p
Jak by asi vypadaly čínské Pelíšky, kdyby je napsal Jirásek. Ve dvou hodinách sledujeme přibližně v desetiletých epizodách život jedné čínské rodiny od čtyřicátých po sedmdesátá léta, od soumraku tradiční Číny přes minimalisticky pojatou občanskou válku až po Maovu revoluci. Osud členy rodiny nikterak nešetří ať už se jedná o čistě vlastní viny, nebo řízení vyšší moci z rukou člověka i něčeho nad lidmi. Mnohdy se podivně kříží a krystalizuje v morální krize a dilemata. K Pelíškům jsem v nadsázce přirovnal proto, protože film pojednává o obdobném přelomovém rámci i obdobných reáliích, včetně někdy i černého humoru, k Jiráskovi proto, protože scénář je psán přece jen nemilosrdně tragičtějším rukopisem.
Dersu Uzala
Tentokrát nic...
Mno... Nějak jsem se tentokráte do většinového fajnšmekrovského vkusu netrefil, bo mě to tak nějak nezaujalo. Vlastně jsem měl celou dobu docela nepříjemný pocit, že koukám na Robinsona Crusoa a jeho Pátka v krapet jiných exteriérech. Asi jsem narozdíl od Děrzy špatný člověk, když to přátelství mezi mystickým inteligentem a městským inteligentem nedokážu přirozeně vstřebat. Anebo si myslím, že ani Kurosawovo ztvárnění nebylo natolik obratné, abych se při navýsost důvěrném subtilním mezilidském vztahu, který je navíc hlavním až jediným motivem, necítil jaksi trapně. Asi se to musí prožít. Anebo bych vůbec neměl lézt do tajgy.
Mongol
Největší Mongol
Na Mongola jsem byl zvědavý hned z několika důvodů. Jednak se jedná o svět, který je nám dost vzdálený, jednak pojednává o historické postavě, která počátkem druhého tisíciletí vládla celé polovině světa, jednak film režíroval Rus, což zase slibuje trošku jiný způsob pohledu... A pak je zde moje slabost pro Asii a zejména pro šikmoočky, ačkoliv Khulan Chuluun už je šikmooká až tak nějak skoro mimozemsky :) Ale moc hezky. Bitvám se nevyhneme a nějaká ta krev vzhledem k tématu prostě prolita být musí, přesto se jedná o pojetí překvapivě lyrické a mnohé široširé záběry mongolské stepi ohromí. Spíše než Čingis chánovi se věnuje Temudžinovi jako člověku, jeho první, nejmilejší a nejmoudřejší ženě Börte a přátelství s druhy, které se stejně vášnivě střídá s nepřátelstvím, když velikým chánem smí z Mongolů být pouze jeden. Příběh si zachovává příchuť obratně zpodobněného mysticismu, který mu sluší a atmosféru báječně doplňuje hudební pozadí z pro Mongolsko typického hrdelního zpěvu. No a pokud by se vám snad zazdálo, že Temudžin vyhlíží tak trochu jinak než ti druzí, je to nejspíš tím, že ho zde ztvárnil Japonec. A pokud byste se zakoukali do Börte, vůbec se vám nedivím, vždyť veliký chán nejednou řekl: „Jsi dobrá žena“ a jistě se tak jako mnohokrát nemýlil :)
Persepolis
Hodnoty nad hodnotami
Hned na úvod vystřelím, že se jedná o možná vůbec nejpůsobivější film, jaký jsem kdy shlédl. Něco tak upřímně otevřeného, osobního, moudrého a pohnutého, přitom s odzbrojujícím humorem podaného, jsem dříve potkal pouze u Japonců.
To největší poselství, jaké jsem si dokázal vzít, je, že jsou lidé, na kterých nám vždycky záleží, i když už třeba nejsou mezi námi, že nesmíme být hloupí a sobečtí, aby nás jiní hloupí a sobečtí nedostali, a že když si odmyslíme všechny ty mocenské nástroje, které kdy byly vymyšleny, vytvořeny a vnuceny všem možným národům, co jich jen na Zemi je, jsme v hodnotách nad hodnotami všichni úplně stejní. Jen ta tragika některé přiměje si to palčivě uvědomit, zatímco jiné toho ušetří a ponechá je v naivitě.
Hotarubi no mori e
Tak do toho
Tohle je kratší snímeček, na který se typickému s japonskou tvorbou neobeznámenému divákovi bude koukat tak nějak divně. Protože hentai. Tedy ne, že by to úchylné opravdu bylo, ale protože on si nabeton bude myslet, že to úchylné opravdu je. Přesněji pedofilní. Hlavní hrdinka je malé děvče, které se zatoulá do mystického lesa a tam potká o dost většího kluka, který není tak úplně normální. Totiž, ne že by byl pedofilní, prostě to není tak úplně člověk. Zatímco děvče stárne (dá-li se to tak říct o věku, kdy dívky nabývají zajímavých proporcí), on je stále stejný, ji cosi pudí se za ním vracet, což se jemu samozřejmě explicitně nevyjádřeně zamlouvá, a proto si u toho typický neobeznámený divák bude připadat hentai. No jasně, že je to symbolicky o vztazích a jasně, že je to symbolicky o sexualitě. O čem by to taky mělo být, nedá se přece v jednom kuse čumět jen na pohádky, ve kterých jde o prachy. A je to tak vlastně správně, jak pochopí každý, když tak jako já zastihne pětiletou dcerku rejdit si rukou v kalhotkách, zatímco se zavřenýma očima slintá do polštáře. Je to lidské a to dokonce i tehdy, Japonci z toho vědu nedělají. Za další je třeba si uvědomit, že průměrná Japonka měří sotva sto šedesát čísel, častěji i míň, a váží 45 kilo i s botama. Má poměrně velké oči, zato maličký nos, bradu a ústa, ve kterých má (bohužel) většinou křivé zuby, protože se jí do té drobné pusiny nemají šanci normálně vejít. Oproti našim macandám pak skutečně i ve věku dostatečně zralém vypadají jako děcko. Mějte to tedy na paměti, když se na Hotarubi no mori e budete dívat. A je to skutečně pěkný příběh s pěkným poselstvím, protože opravdu není o penězích.
Ibara no O
King of Thorn
Král trnů je taková zmodernizovaná Šípková Růženka v anime vydání, kde jednu Růžu reprezentují hned dvě roztomilé Japonky v roztomile oddaném vzájemném vztahu. Na to jsou tvůrci ostatně machři, stejně jako na svět hi-tech, který do původního mýtu proniká a roztomile působivě mísí své atributy s kamennými zdmi temného feudálního hradu. O něco méně roztomilé jsou pak vetřelcoidní stvoření, která jdou pestré směsici hrdinů po krku hned, jak v hi-tech prostředí procitnou do kamenné reality. Ta stvoření nejsou roztomilá na pohled, ani se roztomile nechovají, ba co hůř, ony moc nepasují ani do jinak zdařile vybudované atmosféry. Jsou vlastně docela zbytečná a působí spíš jako berlička k postrkování děje. A přitom atmosféra skutečně stojí za to. Apokalyptické scény s bořícím se zdivem a rozpadajícím se schodištěm za tónů působivé hudby se zažere pod kůži. Stejně tak psychologický a vcelku nečekaný závěr, jak jinak než pramálo vysvětlený, ostře kontrastuje s poměrně banálními monstry. Nebýt jejich tak předimenzované role, anebo kdyby bývaly samy byly alespoň zahaleny větším tajemstvím, díky celku a obzvlášť několika úžasným scénám bych dal hodnocení znatelně vyšší. I tak ale doporučím.
Hoshi o Ou Kodomo
Cesta do hlubin mýtů
Jeden z nejvýraznějších tvůrců anime, Makoto Šinkai, se po řadě zejména krátkých pocitových filmů ambiciózně pustil do svého teprve druhého celovečeráku. Celá jeho dosavadní tvorba se ubírala spíše tou lyrickou cestou, hlavní roli měly emoce a převážně nenaplněné vztahy na pozadí bombastické animace, která především v Bjósoku go senčimetoru brala dech. Nyní Šinkai odbočil na epičtější stezku a výsledkem je příběh, který v lecčems vzdáleně připomíná Princeznu Mononoke. Oproti těm předchozím docela akční příběh dlouhého putování za vysněnými přáními a tužbami imaginativně využívá řady mýtů a co do poselství lze zase připodobnit k jinému fenoménu - k Laputě. Osobně mám za to, že se film zdařil, a i když se v něčem zejména prvně jmenovaným inspiroval, přináší toho na slušnou podívanou opravdu dost.
Gedo senki / Tales from Earthsea
Nan da kore wa?
Potkal jsem se s různými anime, z nichž některá mě tak znechutila, že jsem je bleskem dropnul a pokud se tak nestalo, pak mě často naopak vykuleného odkudsi z vyšších sfér droply ony, ale abych se při sledování prachsprostě nudil, to jen tak nebývá. Tady se to podařilo a v tom je pro mne režisérský debut synka z klanu Miyazaki opravdu výjimečný. Děj je jako oběť vlakového neštěstí roztahaný na kilometry daleko a v očekávání nadcházejícího výsledek takové podívané pochopitelně ani vjednom z obou případů nepřekvapí. Zvraty, v nichž si anime libuje, a které bývají vskutku nečekané, zde působí nepřirozeně a klišovitě, postavy stále něco řeší a opakovaně se vrací k jednomu a témuž, cosi jako vývoj postav se sice předstírá, ale vlastně jde jen o fádní kulisu mnohokrát nastavované kaše. Takže jsem se nejprve přistihl, jak chvílemi koukám do stropu, pak jsem sáhl po mobilu, abych nakonec skončil u noťasu, zatímco placka se stále točila v přehrávači a ne a ne skončit... Moc bych si přál, aby se syn potatil a důstojně převzal štafetu po otci, jenže tady se ten kolík opravdu předat nepodařilo.
Men in Black III
Rutinně do černého
Ruku na srdce, kolik vyjmenujete filmů s pokračováním, kde je dvojka lepší než úspěšná jednička? To „úspěšná“ jsem si mimochodem mohl odpustit, protože to jinak ani nejde, aby po jedničce vůbec mohla vzniknout dvojka... A kolik znáte filmů, kde je trojka lepší než úspěšná dvojka? Tedy, to „úsp...“, no, nebudu se opakovat. Zkrátka, překonávat neustále laťku nelze, to bychom se museli uchýlit k nějakému tomu dopingu, nad kterým ale taky ohrnujeme nos, jak dobře známe ze sportu. Přitom oč lepší může být požitek, když necháme stranou vše okolo a soustředíme se jen na teď a tady... Tak dobře. Teď a tady... Už se tedy soustředím. Zpočátku je to rozpačité. Poměrně hodně rozpačité, nevtipné a přepálené k nevkusu takového toho siláckého humoru, kdy má být legrační, jak lze nerez pánví zplacatit nebohou mimozemskou hlavu. Pan prezident na mě taky moc nezabral a paní „O“ mi přišla příšerná. Ale pak to přece jen dostává drive starých dobrých MiB a naskytne se i pár velmi dobrých nápadů. Koncept emzáckého dobromyslného podivína, kalkulujícího se všemi faktory nekonečné sumy budoucností v nekonečném množství paralelních realit, je jedním takovým mimořádně zdařilým. Opravdu jsem se bavil. No a dojde i na tradiční sentimentální chvilku v černém, která sice míří kamsi do končin, jež mi zrovna dvakrát moc nevoní a taky už jsem krčil nos, ale naštěstí se včas zastavila a dokonce udělala rozvernou otočku. Supr. Brolin je výborný mladý „K“, i když sebejistota starého pardála Lee Jonese občas zachybí, Nikoliv však natolik, aby to bylo na škodu, pouze si uvědomíme další nabízený rozměr, který oceňujeme při zdařilejších výstupech imitátorů. Smith zároveň hraje po svém standardně naplno a bez problémů diváka kotví k příběhové realitě. Jak vidíte, osobně nemám s trojkou žádný velký problém, pouze ten pomenší v lacinějším úvodu.
Mimi wo sumaseba
C'est la vie
„Sugoi“ Miyazakiho příběh o složitostech dospívání, na který jsem narazil až před třemi dny. Tak úžasný, že jsem ty tři dny strávil překladem titulků, protože film si nesporně pozornost zaslouží. Nemají to jednoduché, podobné Šizuky, když si na prahu dospělosti přestávají rozumět, hledají sebe samy a ztrácí se v očích kohosi, koho ještě nedávno takřka nenáviděly... Krásně zvládnutý příběh vrátí leckterého romantika zpět do časů bouřlivých emocí způsobem, jakému právě vysekávám hlubokou poklonu.
Kurenai no buta
Dobré jako prase
V poslední době mám to štěstí, že záležitosti, kterým jsem se z nedůvěrou vyhýbal, se nakonec ukázaly být mnohem lepší, než bych byl tipoval dejme tomu i po sedmi pivech (stárnu...). No považte, čekal by někdo v animáku, ve kterém vedle normálních lidí vystupuje v lidské kůži jako hlavní hrdina normální prase, čekal by tedy v takové ujetosti někdo něco, co by se byť jen náznakem dalo brát vážně? A ono to tam je! Marco alias Porco (Rosso ;) je ten nejstylovější sekáč mezi válečnými piloty, na jakého jsem za ten svůj bídný přízemní civilní život kdy narazil. A nekecám. Samozřejmě za filmem stojí Miyazaki, takže příběh i zpracování je někde napůl mezi realitou a pohádkou, přesněji, za několika fantazijními atributy a animačním nadhledem jsou skrz naskrz lidské charaktery i se značně realistickým chováním, což mě nakonec doslova přilepilo ke gaučíku. Kromě vážných chvilek, opět v tom nejlepším japonském stylu vkusně bez patosu pojatých, to má i řádnou porci humoru, nyní naopak proti všem japonským pravidlům taky značně vkusného, takže obojí je tou nejlepší kombinací a nesporným plusem. Po období divácké krize, kdy jsem v anime nenacházel nic převratného, konečně něco, co mě zase jednou oslovilo. Po dvou sklenicích vína střízlivě provolávám: „Vivat Porco Rosso!“
Gake no ue no Ponyo
Nepochopené Ponyo
Miyazaki opět dostál svému slovu mistra imaginace. Právě obrazotvornost je pro jeho díla typická, a i když se najdou i epičtější věci jako „Laputa: Město v oblacích“, anebo přímo epické jako „Princezna Mononoke“, přece jen prvek fantazie a pohrávání si s ním hrají v Miyazakiho filmech prim. Ve většině takových je menší míra dějovosti bez problému nahrazována originalitou, zde se však právě originality až tolik nedostává, což je zřejmě dáno i všeobecně známým velmi podobným animovaným příběhem „Hledá se Nemo“, od kterého možná Miyazaki tentokrát trošku opisoval. Čemuž by odpovídalo i to, že Ponyo prozatím nejvíce odpovídá schématu rodinného filmu zavedeného v západní produkci. Neodpustím si ovšem obhajobu, podle mého významnou. Ona bytost, se kterou Sósuke laškuje, je japonská mýtická Ningyo. Rybka s opičí až lidskou tváří a tlamičkou plnou zoubků, u které se věřilo, že přináší bouře a neštěstí, proto ji rybáři při vylovení házeli zpět do moře. Bez znalosti tohoto faktu se mnohé ve filmu jeví jako náhodné a bez příčiny seskupené a podstatně filmu ubírá na srozumitelnosti a napětí z očekávání. Český vydavatel s překladatelem udělali velkou chybu, když z Ningyo udělali naprosto nevhodně „zlatou rybku“, která v současném pojetí charakteristice neodpovídá a nenaznačili podstatu a funkci japonského mýtu. Tím Ponyo shodili o řád níže, neboť jejich interpretace zamlžuje, až pro neznalé zcela smazává, zásadní významový prvek příběhu.
Báječná léta pod psa
+Báječná léta x -1
Ať dělám, co dělám, nemůžu si pomoct v dojmu, že Michal Viewegh se „udělal“ do spisovatele, kterého všichni uznávají, ale nikdo ho nečte, a jehož filmy všichni velebí, ale podruhé si je nikdo nepustí... Taková myšlenková intelektuální kavárna, ve které je neslušné si odkašlat, natož si tam prdnout. Přitom prdí vyšichni, včetně pana prezidenta a Michala Viewegha nevyjímaje. A jak řekl Freud: „Kdo říká, že nikdy neprděl, ten prdí dodnes.“ I když možná Freud řekl něco jiného, ale v principu je to stejné. Atmosféra filmu se halí do perzekučna, na které Kvído ve své iracionální racionalitě prdí a tak se perzekuce vysráží povětšinou v emotivních reakcích těch druhých. Efekt vyprávění pozorovatele je vděčný, protože nedůstojně nekvílí nespravedlností (3xn) jako Rath v kriminále (čteme jeho blogy, je mu tam smutno, kdo by to byl řekl), nýbrž zprostředkovává ušlechtilý nadhled. Kdyby byli dříve Kvída zavřeli do basy, mohl dnes Viewegh Rathovi poradit, jak na ten nadhled. Nu i některé další rysy filmu jsou zajímavé, jako třeba podivně nedětský vztah Kvída k okolnímu světu. Jsou-li tam vskutku autobiografické prvky, takže retrospektivou by se nám spisovatel zdrcnul zpátky do Kvída, pak se opravdu nedivím, že dnes píše tak divně, až je to kolikrát oslovující. Divné by ostatně bylo, kdyby tomu tak nebylo, že? Tak nic... Zanechme bytí a jděme dál. Povedou se i momenty humorné, jako třeba zarputilé tvrzení zparanoizovaného otce, který rozhodným šeptem pronáší, že nešeptá. Ano, ten okamžik mi utkvěl. A kvůli němu bych se na to i znovu podíval. I když, pořád se nemůžu zbavit dojmu, že to stejně, v duchu úvodem napsaného, neudělám... P.S.: Ten zprzněný nadpis názoru rádoby inspirovaný matematikou má vyjadřovat, že Viewegh vlastně složitě říká, že to bez ohledu na psa samozřejmě vůbec žádná báječná léta ani náhodou nebyla, leda by byl koneckonců Kvído ten pes a tudíž byl na rozdíl od všech ostatních tak nějak divně nad věcí, čili rádobymatematicky vyjádřeno "pes nad druhými"...
Verze 3.3.0 All Rights Reserved
Podmínky užití | Reklama
RSS | Kontakt | FAQ
0.021 sec. (PHP: 47% SQL: 53%)
