(Atakdále dozpíval svoji představovací písničku.)
krásný princ: Tak krásně uvésti se neumím, leč...
Atakdále: Netřeba. Já sám vás poznávám. Tys krásný princ...
krásný princ: Syn krále Alabastra XVI.
Atakdále: Správně. Ty pak jsi princ chrabrý. Syn?
chrabrý princ: Krále Děloslava VIII.
Atakdále: Správně. Ty jsi ovšem chytrý princ, syn...
chytrý princ: Syn svého otce.
Atakdále: Aha.

král Já I.: Princové? No to je nadělení. A kolik je jich?
Atakdále: Tři.
král Já I.: Tři. A princezny jsou...
Atakdále: Dvě.
král Já I.: ...dvě. A trůn jeden.
Atakdále: To je dohromady šest.
král Já I.: To je dohromady... Jakto?
Atakdále: Tři, dvě a jeden je šest.
král Já I.: Ano, to... Né. Trůn je jenom jeden, kdežto princezny jsou...
Atakdále: Dvě.
král Já I.: Zatím jsou dvě, zatím jsou dvě. Přece Maruška...
Atakdále: Maruška, tu jsi přece vyhnal.
král Já I.: No dovol?
Atakdále: No ano.
král Já I.: No vlastně vyhnal.

princezna Maruška: Tatínku, s tebou není rozumná řeč.
král Já I.: Tak ty ještě budeš drzá. Se mnou prý není rozumná řeč. No není to k smíchu? (Dvořané se začnou smát.) Není! K pláči je to! (Dvořené začnou poplakávat.) Tak já jsem ti k smíchu? Tak dobrá. Tak ven z mého domu. Ven!

princezna Maruška: Tatínku, ty nevíš, co jsem chtěla.
král Já I.: Já nevím a ty víš všecko! Dítě poučuje otce... To mám velice rád.

král Já I.: A teď zbývá ještě Maruška. Řekni, jak mě máš ráda ty.
princezna Maruška: Mám tě ráda jako... Jako... Mám tě ráda, jak jen dcera může mít ráda svého otce.
král Já I.: No... To je přece povinnost. Nebo ne? To si vymyslí každý. Vezmi si příklad ze svých sester. Tak znovu. Máš mě ráda jako... Tak já ti pomůžu. Vedle zlata jsou ještě jiné věci, stejně cenné, i vzácnější.
princezna Maruška: Mám tě ráda jako sůl.
král Já I.: Jako co?
princezna Maruška: Jako sůl.
král Já I.: Sůl. Sůl?
princezna Maruška: Ano, sůl. Protože sůl je zapotřebí.
král Já I.: Protože soli je všude habaděj. Protože soli má každý dost. Ták. Tím chceš říct, že mě máš už dost?
princezna Maruška: Ale tatínku...
král Já I.: Vlastní dítě mě má dost. Krev mé krvě mě má dost. No zaplaťpánbůh, že se toho maminka nedožila.

král Já I.: A teďka ty, Zpěvanko. Jakpak ty mě máš ráda?
princezna Zpěvanka: Já, tatínku, pane králi, já tě mám taky ráda, taky jako zlato.
král Já I.: Tak počkej, to už tady bylo.
princezna Zpěvanka: Mám tě ráda jako zlato v hrdle. Toto zlato.
(Zpěvanka začne pozpěvovat.)
král Já I.: Škoda, že se toho nedožila maminka, ta by měla radost. No vidím a slyším, že mě opravdu miluješ.

král Já I.: Nuže, přistup blíže, Drahomíro, a řekni, jak mě máš ráda.
princezna Drahomíra: Mám tě ráda jako... zlato.
král Já I.: Zlato? Vzácný to prvek. No konečně, proč ne... Velmi dobře, Drahomíro.

Atakdále: Tady jsi, princezno Maruško. Pan král chce rozhodnout, která z vás má být královnou. Odvaž zástěru a oblékni si, co ti nejlíp sluší.
princezna Maruška: Ale mně nejlíp sluší zástěra. Rozhodně líp, než královská koruna.
bába kořenářka: To nemůžeš vědět.

Atakdále: Všichni se obraťte! Král vstupuje do tajných dveří.

král Já I.: Ale, těch malých Kubátů už je tucet. A helemese, už načli druhý tucet.
Atakdále: Musíme provést nové sčítání lidu.
král Já I.: Ono jich bude třeba ještě víc.

(Dvořani předvádí, jak by plakali, kdyby král umřel.)
král Já I.: Dost! To u mě není vůbec žádný pláč. Jedině já bych uměl pořádně plakat na svém vlastním... Vždyť já bych ani nemoh pořádně plakat. Já bych byl úplný nebožtík.

Atakdále: Jsi zdráv jako tuřín.
král Já I.: Jako tuřín... Nic obyčejnějšího jsi si nemoh vybrat?
Atakdále: Jako rybka. Jako zlatá rybka. Píchl tě špendlík.
král Já I.: Ani pořádnou nemoc mně pepřeje...

král Já I.: Joj! Píchlo mě v rameni! Atakdále! Atakdále! Honem, honem, rychle!
Atakdále: Nejuctivější služebník tvého zdraví, pane králi.
král Já I.: Tady, tady píchlo.
Atakdále: Špendlikóza zapíchnutika.
král Já I.: Co je to za nemoc?

král Já I.: Ty tam! Už jsou princové na naší půdě?
dvořan: Od rána překročili hranici jeden sklenkář, jeden pláteník a jedna babka.
král Já I.: Docela čilý cizinecký ruch...

král Já I.: Já nechci být králem! Já chci být... Já sám nevím, co chci. Ostatně, král ani nemusí vědět, co chce. Když chce.

(Bába ukáže na ceduli "Moje království".)
bába kořenářka: Proč se tohle království tak divně jmenuje? Vždyť je to přece vaše království.
celník: To víme, ale náš pan král to neví. On myslí, že patří jen a jen jemu. Také si podle toho dává říkat. Král Já I.

celník: Babičko! Kdopak jsi?
bába kořenářka: Vždyť ti říkám, bába kořenářka.
celník: Já vím. Ale kdo jsi doopravdy?
bába kořenářka: Kdybych ti to řekla, Martínku, stejně bys neuvěřil.

celník: Co nám neseš, pláteníku?
pláteník: Nevidíš? Plátno.
celník: Zaplatíš zlámanou grešli nebo ti z toho plátna cupaninu udělám.
pláteník: Cupaneniny neuděláš a grešli nezaplatím.
celník: Zaplatíš, pláteníku!
pláteník: Nezaplatím, celníku!
celník: Zaplatíš!
pláteník: Nezaplatím!

Petřík Lavička: Tati, předjel tě trabant...
Oldřich Lavička: No jo.
Petřík Lavička: Ale říkal jsi, že tě trabant nepřejede!
Oldřich Lavička: Jen počkej za městem!

(O růžích.)
princezna Drahomíra: Dej mi ji.
(Zahradník jednu utrhne.)
princezna Drahomíra: A nech si ji. Mám hezčí. Zlatou.
zahradník: Zlatá růže nevoní.
princezna Drahomíra: Ale je krásnější.
zahradník: Růže bez vůně, krása bez srdce.
(Drahomíra odejde.)