(V koupelně.)
hrabě Godefroy de Moutmirail: Ukončil jsem svou očistu. Teď ty, Jacquouille.
Jacquouille la Fripouille: Ne, ne, pane, to vůbec nestojí za to. Koupal jsem se před dvěma měsíci v řece.

(Béatrice ukazuje Godefroyovi encyklopedii.)
hrabě Godefroy de Moutmirail: A není tam řečeno vůbec nic o Godefroyovi Montmirail, když zachránil našeho dobrého krále při dobývání Monthlery?
Béatrice Goulardová: Ani řádeček.
hrabě Godefroy de Moutmirail: Opravdu? A přesto je jeho statečnost proslavená od Poitu až do Savoye.
Béatrice Goulardová: Godefroy Udatný, Ludvík VI. Tlustý, na to celý svět kašle. Nejvýznamnější historickou osobností naší rodiny byl Gonzague Moutmirail. Narodil se 1754, nepamatuješ?
hrabě Godefroy de Moutmirail: Ne.
Béatrice Goulardová: Přijal myšlenky Francouzské revoluce. Byl proti stavovským privilegiím a pro rozdělení půdy mezi rolníky.
hrabě Godefroy de Moutmirail: Prosím?
Béatrice Goulardová: Ano, byl poslancem zákonodárného sboru, nejlepším přítelem La Fayetta. Za svou politickou odvahu však nebyl odměněn, Robespierre mu dal useknout hlavu.
hrabě Godefroy de Moutmirail: (nadšeně) Ten Robespierre měl tedy všech pět pohromadě.

hrabě Godefroy de Moutmirail: Jaká hanba, milý Jacquouilli, venkované už neplatí daně. Ani daň z hlavy, ani nechodí na robotu, ani neplatí desátek. To je ale nespravedlnost. Musíme se vrátit do naší doby.

(Godefroy s Jacquouillem se dívají na svůj zámek v současnosti.)
hrabě Godefroy de Moutmirail: Vidíš to, Jacquouille, co udělali s naší krásnou pevností?
Jacquouille la Fripouille: Všude probourali veliký okna, nedá se to ubránit.

(Jacquouille si všimne na zdi portrét Godefroye.)
Jacquouille la Fripouille: No ne, u všech ďasů! Namalovali vás s fialovým obličejem plným modřin.
hrabě Godefroy de Moutmirail: Cože? Tohle jsem já? Vypadám jako senilní dědek.
(Podívají se na druhý portrét.)
Jacquouille la Fripouille: A kdo je tenhle strašák?
hrabě Godefroy de Moutmirail: Gonzague de Moutmirail.
Jacquouille la Fripouille: To je ten hrabě, co se dělil s rolníky?
hrabě Godefroy de Moutmirail: Vypadá jako kretén.

Béatrice Goulardová: Teď by bylo Huberte na čase, abys mi všechno vysvětlil.
hrabě Godefroy de Moutmirail: Nejsem bratranec Hubert, jsem Godefroy řečený Udatný. Narodil jsem se v milostivém roce 1079.
Jacquouille la Fripouille: A já jsem Jacquouille la Fripouille, jeho šikovnej zbrojnoš. Kdy jsem se narodil, nevím.
Béatrice Goulardová: Ty ses narodil v roce 1079, on je zbrojnoš Johanky z Arku a já jsem královna anglická, oukej?

Jacques-Henri Jacquard: Volal jste mě, pane Bernayi?
Edouard Bernay: Povězte mi, Jacquarde, váš bratranec Montmirail... není on tak trochu poněkud tss-tss, nemyslíte?
Jacques-Henri Jacquard: Čemu říkáte tss-tss?
Edouard Bernay: Nic, nikdo nemůže za to, že má bratrance teplouše a bratra alkoholika. To ještě není důvod k odsouzení celé rodiny.
Jacques-Henri Jacquard: Proč urážíte mého tatínka, který šťastně žije na penzi? Já se vás taky neptám, jestli vašemu tátovi smrdí zadek, nebo jestli si ji vaše žena potají hladí, drzoune!

(Godefroy se chystá vrátit do středověku. Jacquouille chce ale zůstat.)
Jacquouille la Fripouille: Ne, pane! Jsem svobodný člověk! Ať žije revoluce! Ať žije revoluce!
(Sundá ze stěny obraz Gonzagua de Moutmirail.)
Jacquouille la Fripouille: Koukněte se, tohle byl jeden z vašich potomků. To byl dobrý člověk. Ten pochopil, kde je spravedlnost!
hrabě Godefroy de Moutmirail: Taky mu kvůli tomu usekli hlavu, hlupáku.

Chas Kramer: Johne, jak jsi moh tohle udělat, když jsi věděl, že mi to auto nepatří?
John Constantine: Řekl jsem ti, že máš odjet.
Chas Kramer: To máš pravdu, Johne, tos mi řek. Ale kdybys mi taky řek, že z okna vyhodíš tunový zrcadlo s nasraným démonem, vodjel bych s tím trochu dál.

Angela Dodsonová: Odpusť mi, otče, zhřešila jsem. Dva týdny jsem nebyla u zpovědi... a dneska jsem zabila. Dalšího člověka. Ani jsem... mu neviděla do tváře, prostě... jsem střelila a umřel. Většina policajtů slouží dvacet let a ani jednou nevystřelí. Proč musím vždycky vědět, kde ti lidi jsou, kam mám namířit a kdy mám vystřelit? Říkám si, otče, že se mnou není něco v pořádku. Že jsem zatracená.
otec David Garret: Bůh s tebou má určitý záměr. Všichni jsme v rukou božích. Vina nesmí zastínit tvoji víru.
Angela Dodsonová: Ano, já vím. Pořád se o to snažím.

John Constantine: Tolikrát jsem už vyhrál. A byly to věci, o kterých většina lidí ani neslyša. A teď mě má zabít tohle.
(Podívá se na cigaretu.)
Dr. Leslie Archerová: Nebudeš první ani poslední.

(Dr. Archerová Johnovi oznámí, že má rakovinu plic. Ten si zapálí.)
Dr. Leslie Archerová: Jo, to je skvělej nápad.

Dr. Leslie Archerová: Měl by ses na to připravit, Johne. Na všechno.
John Constantine: Není třeba. Vím docela přesně, kde skončím.

(Angela chce nastoupit do výtahu, ve kterém je John.)
Angela Dodsonová: Moment! Jedete do podzemí?
John Constantine: To se ještě uvidí.
(Zavře dveře a odjede jí.)

Gabriel: Vím, o co ti jde, synu.
John Constantine: Pořád mě sleduješ svým vševidoucím okem, Gabrieli? To mi lichotí.
Gabriel: No, mohl bych ti klidně vyprávět o tom, že pastýř pečuje i to ty nejvzpurnější ovečky, ale nebylo by to ode mě upřímné.

Gabriel: Pořád si chceš koupit jízdenku do nebe?
John Constantine: A co Ďáblovi sluhové, který jsem vrátil do pekla? Už to by mi ji snad mělo zajistit, ne?
Gabriel: Už jsem ti říkal mockrát, že takhle to přece nefunguje.
John Constantine: Proč? Copak jsem mu nesloužil dost? Co ode mě chce?
Gabriel: To, co chce od všech. Sebeobětování. Víru.
John Constantine: Prokristaboha, vždyť já věřím!
Gabriel: Ty nevěříš. Ty něvěříš, ty víš. A to je rozdíl. Ty to vidíš.
John Constantine: Nikoho jsem o tuhle schopnost nežádal. Je to prokletí, se kterým jsem se narodil.
Gabriel: Je to dar, Johne. A tys ho promrhal svým sobectvím.

Gabriel: Všechno, co jsi kdy udělal, jsi dělal jen pro sebe, jen aby sis zase koupil jeho milost.
John Constantine: Pitomý pravidla! Nekonečný předpisy kdo půjde tam nahoru, kdo skončí v pekle, a proč vlastně? Vždyť nám ani nerozumíte. To ty bys měl skončit v pekle, ty hybride. Proč já, Gabrieli? Chce mě potrestat, co? Nechodil jsem dost do kostela? Nemodlil jsem se? Dal jsem o pět dolarů míň do kostelní pokladničky? Tak proč?!
Gabriel: Ano, umřeš mladej, protože od patnácti let kouříš třicet cigaret denně. A půjdeš do pekla, kvůli životu, který jsi ved. Jsi v hajzlu.

(John a Angela stojí před kostelem, oba zklamaní. Prší.)
John Constantine: Aspoň, že venku je hezky. Vždycky měl příšernej smysl pro humor. A jeho pointy jsou přímo vražedný.

Chas Kramer: Já vím, kam jdeš, Johne. Vím to moc dobře. Jdeš k Midnitovi.
John Constantine: Hele, nemáš náhodou čekat v autě?
Chas Kramer: Je to útočiště pro podivný týpky. Něco sem vo tom čet, Johne.
John Constantine: Nemáš tolik číct, je to jen bar.
Chas Kramer: Je to jenom bar? Jasně! Papa Midnite je rytíř dobra, ale dodržuje neutralitu.

Midnite: Jak dlouho to už trvá?
John Constantine: Pár měsíců. Možná rok.
Midnite: Včera večer jsem měl dojem, že hřmí. To asi Satanovi kručelo v žaludku. Jsi prej jediná duše, pro kterou by si sem přišel osobně.
John Constantine: Jo, slyšel jsem.