RECENZE FILMU

Bonda číslo 23 nečeká snadný úkol. Stihl si už vybudovat pověst "dost možná nejlepšího kousku série" a oscarový režisér Sam Mendes evokuje posun na nějaký vyšší level kvality. Nachází se v situaci podobné, jako tomu bylo u Nolana a jeho uchopení Batmana. Vůbec se Bond začal s Batmanem srovnávat nezvykle často, což je věc dřív nepředstavitelná, ve světle nynějších událostí ale rozhodně pochopitelná. Jak v celém tom mišmaši očekávání a srovnávání Skyfall uspěl?

V první řadě nejde o univerzální sázku na jistotu, Bond se musí celkem přesně trefit do vkusu, jinak mu každý může vyčíst cokoliv. Od "tohle do Bonda nepatří" po "tohle je až moc sentimentální ohlížení za celou sérií". Ano, tyhle dvě výtky jsou zcela protichůdné a obě lze na Skyfall uplatnit.
To ale jen proto, že Sam Mendes provedl obdivuhodný tah a nabídl něco, co série doposud nikdy v podobné míře nenabídla, aniž by se jí ale víc vzdálil. Skyfall představuje především uzavření kruhu. Inventuru po padesáti letech s nově předloženým byznys plánem. Setkání nového a starého, kdy jedno by bez druhého nemohlo existovat. Zároveň posun kupředu i "cestu časem tam, kde jsme byli v bezpečí," jak Bond výslovně řekne.
Doposud nikdy, ani v "odvážných" bondovkách jako V tajné službě Jejího veličenstva, Nikdy neříkej nikdy a Casino Royale, se Bond tolik neposunul kupředu a nenabídl novou cestu, ale zároveň si tak vkusně, úspěšně a smysluplně nepohrával s trademarky a citacemi.

Slovní spojení "doposud nikdy" se mi při psaní téhle recenze cpe na pomyslný papír velmi často. Bond doposud nebyl zranitelnější, bezmocnější a rozhodně nebyl doposud nikdy sexuálně obtěžován padouchem. Doposud nikdy se tak okázale nehlásil ke své minulosti, aby jí nenápadně skládal poctu i trochu nabourával. (Kdo tu třeba má být Bondgirl?) Snad nikdy se film o 007 tak výrazně a až fetišisticky neukájel sebou samým na všech úrovních (hlavně vizuálně), i když oklikou dostává hrdina i jeho svět dost zabrat. Vždyť záporák, velmi stylový Bardem, si klade za cíl právě rozbít svět MI6.
Bond tu poprvé působí jako skutečná troska, zcela závislá na své práci, neschopný normálního života. Upínání se na luxusní obleky, značkový alkohol a krásné ženy přestává i v nadměrných dávkách zabírat. Co takové Povolení zabíjet kdysi opatrně naznačovalo, zde propuká naplno.
Můžeme to vnímat jako sebereflexi série, kterou odpůrci a vlastně i někteří fanoušci k ukončení vyzývají už minimálně od pádu železné opony, kdy ztratil agent Jejího veličenstva univerzálního nepřítele a začal víc a víc fungovat coby relikt zašlé doby. Ostatně ze zpátečnictví a nefunkčnosti v dnešních poměrech je tu M dokonce soudně obviněna a jejími ústy tak vyslechneme obhajobu půl stoleté série. "Jsme, jací jsme, protože nic jiného neumíme a protože vy nás takové stále potřebujete, i když to možná nevíte." Směs naivní nostalgie, pragmatizmu a překvapivé upřímnosti.

Vrátil bych se k tomu v zahraničních recenzích tolik zmiňovanému srovnání s Nolanovým Batmanem. To je zcela relevantní a opodstatněné. Jde přece o dvě série obdobně se potýkající s jasně danými protagonisty a sadou nutných trademarků, jež tvůrce musí využívat, i kdyby nechtěl.
Christopher Nolan a Sam Mendes udělali velmi podobnou věc: učinili pár kroků kupředu. Jen bychom si měli uvědomit, že startovní čáry Bonda a Batmana nejsou na stejné úrovní - Bond je ve filmovém světě přece jen ukotvenější a jeho pravidla pevnější. To může být na jednu stranu výhoda - za účelem vytvoření efektivního zdání inovace potřeboval Mendes pro stejný výsledku vynaložit méně námahy -, ale zároveň nevýhoda, protože si nemohl dovolit posun stejně výrazný.
Upřímně, a vím, že v tom budu osamocen, posledního Bonda vnímám jako film, jemuž se tento "posun o pár kroků" podařil spíš než v případě Temný rytíř povstal.
Nolan udělal těch kroků moc na to, aby dohlédl zpět, ale málo na to, aby dorazil do dalšího záchytného bodu. Dotíravý komiksový svět ho obtěžoval a on se k němu místo práce s ním tvrdošíjně otočil zády.
Mendes volí méně odvážnou cestu, tedy cestu počítající s "bodem bezpečného návratu", a trademarkům jde naopak vstříc. Neplácá je ale bez rozmyslu a nad každým se chvilku pozastaví a zapřemýšlí nad ním. Pro někoho tak bude Skyfall především studií toho, čím se Bond za těch padesát let stal.

Abyste si Skyfall oblíbili, musíte Bonda dobře znát, ale zároveň musíte být ochotní "nechat ho jít". To se mi od Mendese i přes ono "jištění" zdá jako odvážný tah. Ztrácí tím část nejskalnějších fanoušků i začátečníků. Potvrzuje tím, že se Skyfall stal jednou z nejodvážnějších bondovek. A titul "nejlepší všech dob" (pokud si tedy uvědomujeme neurčitelnost a neuplatitelnost takového označení) si bez problému obhájí, jestli mu ho divák bude chtít přiřadit.
Abych nebyl výhradně pozitivní, maličko jsem neskousl až moc standardní hudbu Thomase Newmana a na IMAX plátně mi sem-tam máznutá úvodní scéna dala první pádný argument, proč očekávat 48 fps.
Skyfall u mě zkrátka zabodoval takřka na celé čáře, jestli se tak stane u vás, to netuším a tušit nemůžu. Na to je Bond příliš (svým způsobem) vyhraněný. Mám ale rád filmy, které se tváří, že byly natočeny jen a jen pro mě. Jsem sám zvědavý, na kolik tuzemských diváků bude působit podobně. James má v tomhle jasno. Srdce = cíl. Doufám, že se strefí i do vás.