INFORMACE O FILMU

"Filmová kompozice uměleckých obrazů minulosti. Autorský film Andreie Tarkovského."

Do značné míry autobiografický film je utkaný ze snů, náznaků asociací a metafor, ze zvláštní prchavé matérie. Introspekce na pomezí duševního obnažení, z níž vane racionální chlad sebezpytování. V kompozici na hudebním principu se neustále prolíná život se symbolikou, což autorovi umožňuje přecházet z malého časoprostoru nemoci do velkého časoprostoru svých rodičů a příbuzných, historie rodné krajiny a světa. Opakující se záběry zrcadel - metafor vnitřního zraku - umocňují ideu potřebného nahlížení na sebe z odstupu. Mají však víc "funkcí", magických i kulturních, jak o tom vypovídá ikonografické schéma středověkého a renesančního umění, přítomné ve filmu ukázkami Leonardových kreseb.

40-letý Aleksei si v dialogu s matkou ujasňuje, čím ho ovlivnilo dětství (zjevující se mu ve snech), doplňuje b0á místa své paměti. V nemocnici má čas na bilancování života, ve kterém se stejně jako jeho rodiče rozvedl a připravil tak synovi situaci, kterou sám prožil. Poeticko-filosofický komentář tvoří verše režisérova otce Arsenije Tarkovského, vyjadřující víru v život (jeho odchod z rodiny je pro autora záhadou, jíž se snaží pochopit). Mladou matku i bývalou protagonistovu manželku hraje stejná herečka, matku ve scénách ze současnosti představuje skutečná Tarkovského matka. Jediným štěstím matky byly děti, zrozené do desetiletí strachu z represí a války, do situace hrdě překonávané chudoby.

Nezapomenutelná je snově nádherná barevná kamera Georgije Rerberga v záběrech rodného domu, louky čeřené závanem větru, v kompozici interiérů (džbán s mlékem, karafa s vodou, mizící opar na lesklé desce stolu po šálku s horkým čajem, sklo zrcadel a oken, otvírající a zavírající se dveře, záclony ve větru). Idylické krajiny dětství kontrastují s dokumentárně viděnou realitou života dospělých (scéna v tiskárně, španělská občanská válka, dobytí Berlína, atomový výbuch, čínští maoisté...).

Pohled Alyoshi je poznamenaný životními neúspěchy, špatným svědomím, skepsí, z otcova pohledu vyzařuje moudrý optimismus. Symbolický je už prolog filmu: Aljošův syn se dívá na televizi, kde logopedka léčí hypnózou zajíkavého studenta snímáním nehybnosti a strachu z vlastního hlasu, aby mohl mluvit nahlas a zřetelně celý život. Osud jedné ruské rodiny, v níž se projevuje koloběh času, ve které syn, opuštěný otcem, se může stát otcem, jenž opustí syna, kde postava matky se může najednou odrazit jako mučivá šalba ženy, matky tvého syna, tebou zrazené a opuštěné.

ŠTÁB

OBSAZENÍ