RECENZE FILMU

Nová dramedie Young Adult má český název Znovu a jinak. Navíc ji opatrují Bontoni, takže by nás neměla minout. Přesto se mi nepodařilo vypátrat, kdy (a jestli vůbec) půjde do kin, popřípadě vyjde na DVD. Její neuvedení by byla škoda, protože Jason Reitman patří mezi filmaře, kteří mají světu co dát. Už jen tím, jak se vyhýbá klasickým happy endům, napravování postav, vyrovnávání jejich charakterových vad a tlachání o klasických hodnotách.

Young Adult tento přístup dovádí k dokonalosti svojí sobeckostí a "morální flexibilitou", jak by řekl Aaron Eckhart v Děkujeme, že kouříte. Ostatně se skoro vzdává odlehčenosti, která dosavadní režisérův trojlístek do jisté míry naplňuje. Reitman bude sice opět kritizován, že ne všechny motivy dotáhne, že zjednodušuje a že mýty bortí jen proto, aby je oklikou stavěl, myslím si ale, že je to všechno zbytečné, možná dokonce krátkozraké. Příběh Mavis Garyové (Charlize Theronová), brakové spisovatelky, která se pod své knihy ani pořádně nepodepisuje (protože pouze rozšiřuje něčí obchodní značku o nové příběhy), dává neustálý prostor k dohadům, kde začíná a končí autorův záměr.
Hrdinka, deprimovaná životem, se vrací do rodného maloměsta, aby se pokusila "ulovit" svou první lásku (Patrick Wilson), muže, jenž je šťastně ženatý a právě pokřtil potomka. Moc se jí to nedaří, zato se ale spřátelí s bývalým spolužákem (Patton Oswalt, malý, tlustý, poloochrnutý), o něhož do poslední chvíle kvůli zaslepenosti nejeví zájem. Kudy se děj bude ubírat, vás zprvu nepřekvapí.

Je podobnost se známým dějovým rámcem, nejlépe reprezentovaným snímkem Svatba mého nejlepšího přítele s Julií Roberts, čistě náhodná, jde o bezostyšnou vykrádačku nebo o záměr? Nevyužívá náhodou Reitman brakový námět k variování hrdinčiny existence? Nezapomínejme: sama se živí sepisováním brakových příběhů, které už vymyslel někdo jiný. (Dokonce i plakát vypadá tak, aby odkazoval na teenagerovské romány.)
Když hrdinka na konci "prohlédne" a my máme pocit, že se z ní stala ještě větší mrcha, jedná se o omyl, nebo si z nás Reitman vystřelil?
Skutečně vše končí oproštěním od minulosti, nebo naopak návratem k zapomenutým hodnotám? Nejprve se například zdá, že má hrdinka pochopit, že i maloměšťáci mohou být šťastní, plnohodnotní lidé, později zase od těch tlustých a hloupých tupců prchá.
A nakonec ta nejzásadnější otázka: Nabízí Reitman skutečně návod na to, jak být sobec správným způsobem? Vážně?!
Podobných otazníků nalezneme mnoho. Přemýšlet nad nimi může být zábavné i zajímavé.

Během sledování jsem si nejednou vzpomněl na český snímek Signál, kde nesympatičtí hajzlové utvrzují sami sebe i diváky v tom, že není důležité, jestli jste lháři a zloději, ale jestli jste lháři a zloději ve správnou dobu na správném místě. Ve změti pokusů o situační humor a nekontrolovatelné kupy charakterů ale není poznat, co tím chtěl básník říct.
Reitman naopak hru s podobně pochybným poselstvím bezchybně koriguje. Už jen tím, jak větší prostor dopřává jen hrdince, takže chápeme, na co se máme soustředit. Pokud se objeví nějaké odlehčení, vyzní stejně hořce jako zbytek děje. Young Adult je zkrátka výplodem čisté mysli schopné rozmyslu, která si nyní může dovolit zamotat nám hlavu.
Proto není zábavné ani uvolněné, jako byly Juno a Děkujeme, že kouříte, ale spíš prohlubuje nejasnou depku Lítám v tom. Jiné být ani nemůže.

Hrdinka, kterou nic nebaví, dělá devadesát minut trapné, nedůstojné a sobecké věci. My přemítáme, kam tím dospěje. Tedy jinak: V rámci naplnění známého schématu víme, kam dospěje, ale Reitman přesto překvapí. V podstatě naplní a zároveň nenaplní předloženou hromadu klišé. Hrdinka dojde do podobné situace jako Julia Roberts v zmíněné Svatbě mého nejlepšího přítele, ne ale proto, že "tak je to správné", ale "tak je to správné pro mě, fuck you".
Na nás je, abychom si ujasnili, jak to bylo vlastně myšleno. Návod k pochopení možná nabízí jeden z posledních dialogů, kde typická maloměšťačka hrdinku svými moudry vyléčí z deprese, jí samotné to ale není nic platné. Zatímco tedy protagonistka se slovy "přesně tohle jsem potřebovala slyšet" ujíždí za lepšími zítřky, postava, která jí pomohla, má smůlu. Reitmanova hrdinka možná našla svůj východ ze začarovaného kruhu, my ale necítíme uspokojení ani radost, protože její výhra je nepřenosná na nás. To je v dobách, kdy se nás nezávislé snímky snaží přesvědčit o opaku, tedy že když budeme následovat jednoduchý vzorec chování, budeme zákonitě šťastní, maximálně drzé.