Hudební podklad je pro film nezbytný. I kdyby měl film sebelepší záběry, střihy, kostýmy, herce a dialogy, bez hudby "to není ono". Hudba podtrhuje vztahy mezi postavami, dokresluje celkovou náladu, a dokonce doplňuje i zvuky dané scény. M. Night Shyamalan si je moc dobře vědom toho všeho. Proto je také tak obezřetný při výběru hudby ke svým filmům a během jejího mixování. A je jasné, že když se něco povede s jistou partou lidí, nebude to jen tak pro nic za nic měnit. To je důvod, proč si jako skladatele k filmu Znamení znovu vybral Jamese Newton Howarda. James Newton Howard: Opravdová spolupráce má obrovské výhody. Tedy pokud máte s režisérem dobré vztahy. Poprvé jsme pracovali na Šestém smyslu. Shyamalan měl pocit, že hudba má význam jen v jeho filmu, sama o sobě ne. Ale při snímku Vyvolený jsme se spřátelili a bylo to jednodušší. I tentokrát mě Night nejdřív seznámil s příběhem a já začal psát hudbu dřív, než on začal točit. Pozval mě, spolu se zvukařem, do Filadelfie a tam nás postupně seznámil s celým dějem filmu. Ukázal nám storyboardy a náčrty. Howard dává pozor na postupné budování napětí a prohlubování emocionální linie, které provádí publikum skrz celý film a svou velmi citlivě zakomponovanou hudbou jen zesiluje přirozené reakce diváků. Jeho hudba je jakýmsi paralelním zvukovým příběhem. Howardova schopnost znovu vyvolat a podtrhnout pocity Shymalanových snímků je mimořádná. Jako velký znalec témbrických možností každého nástroje, dovede uchopit, skrze pozornou a pečlivou orchestraci, citlivost diváka a dovést ho až k nejrůznorodějším náladám. Velká láska, kterou chová ke svému nástroji – klavír, – je ihned rozpoznatelná. Jemu totiž svěřuje mnoho svých hlavních hudebních frází. Pozorný znalec divákova vkusu i citlivosti, čerpá z hudebně-kinematografické tradice, aby znovu přivolal již usazené stereotypy v kompoziční technice pro stříbrné plátno a představil je v novém světle. Skladby k filmu Znamení, postavené téměř celé na zvětšené kvintakordy, uvedou okamžitě posluchače do jistého druhu časo-prostorového napětí, který předem oznamuje nepřetržitý pocit očekávání, o kterém Shyamalan usiluje. JNH: Ten hlavní motiv na začátku filmu vznikl ještě před natáčením. Stojí na třech notách a prolíná se celým filmem. Někdy zní laskavě, jindy je nepřátelský, hrozivý. Napsal jsem to jako hlavní motiv. Když jsme to poprvé poslouchali, vůbec jsme nevěděli, kam s tím. Ale cítili jsme, že to k filmu nějak sedí. A asi to byl správný tah. Ta hudba totiž otevírá film intenzivním, nečekaným způsobem. Probudí to ve vás očekávání. Víte, že to, čemu nasloucháte, se někde ve filmu opravdu stane. Ale nevíte přesně kde, ani jak. Říkáme tím lidem, co mají čekat. Záliba v nerozvedených disonantních akordech jako právě ty se zvětšenou kvintou (které měli Rusové a zvláště Rachmaninov velmi v oblibě), nebo ty postavené na sníženém druhém stupni, se zdají být stálou veličinou Howardových skladeb pro Shyamalana. Důvod musíme hledat v atmosférách, které režisér navozuje ve svých filmech. Je v nich totiž ustavičný pocit vratkosti, tísnivosti, nejistoty; citelný a vytrvalý pocit "nevyjádřeného", který skladatel na vteřinu přesně zdůrazní za použití disonancí. Kotle a činely, které předchází dlouhá crescenda tvořena smyčcovými klastry, jsou použity k tomu, aby diváci uškubli při slyšení náhlého hřmotu, který je velmi často spjat s příchodem strašidelné postavy na plátno (tuto charakteristiku mají společnou všechny Howardové soundtracky, co znám: Znamení – skladby "11 Asthma Attack" a "12 The Hand Of Fate I."; Vyvolený – skladba "11 Blindsided"; Šestý smysl – skladba "11 Suicide Ghost"; Vesnice – skladba "12 It Is Not Real"; aj.) Středního rejstříku skladatel užívá tam, kde chce dát prostor jednoduchým melodiím. Ty svěřuje houslím a violám, které skoro vždy pomalu gradují a zřídkakdy překračují rozmezí kvintového intervalu. S velkou vychytralostí Howard střídá silné harmonické napětí se zpěvnými tématy, aniž by upadl do klišé zlehčených romancí nebo jasných vítězných motivů. Howard dokáže moudře spojit nejlepší stránky brahmsovksé symfonické tradice s vlastním akustickým stylem ne nepodobným hudebnímu předvoji 19. a 20. století. Často využívá harmonická a melodická řešení, která, podle některých, připomínají Stravinského nebo Henzeho. Myslím, že jsem vám skladatele náležitě představil. Nechci tuto recenzi zbytečně protahovat, a tak vás nebudu pro tentokrát zdržovat popisem jednotlivých skladeb. Ještě před závěrem upozorním pouze na pár částí tohoto soundtracku. Naprosto každá jednotlivá skladba má něco do sebe, ale musím-li si vybrat ty naprosto nej, tak vybírám následující: č. 8 Throwing A Stone, č. 11 Asthma Attack, a zvláště pak č. 12 The Hand of Fate, Pt. 1 a č.13 The Hand of Fate, Pt. 2. V těchto skladbách je totiž výcuc všeho nejlepšího, vše, co dělá Jamese Newtona Howarda tím, čím je. Hudba těchto posledních dvou částí začíná v okamžiku největší hrůzy a šoku, ale podmalovává vzpomínky hlavní postavy. Pak dojde k rychlému obratu a končí to něžným okamžikem. JNH: Podstatná byla hlavní struktura, což je základ psaní hudby i knih. Snažil jsem se přiblížit se co nejvíce k podstatě toho hlavního trojnotového motivu. Pak může totiž hudba "napínat svaly" a ten motiv pak vše stmelí a spojí v jeden celek. Byl to ten nejtěžší úkol, před kterým jsem kdy stál. A podle mého názoru i jeden z nejvydařenějších.