RECENZE FILMU

Když se řekne skandinávská komedie, většinou člověku v hlavě naskočí zběsilá jízda plná absurdních momentů, která lechtá lidskou bránici co pět minut. U Ženy na válečné stezce se také zasmějete a o absurdity není rozhodně nouze (ostatně je to severský film, tam to snad jinak ani nejde), celkově je ale film hozen do mnohem dramatičtější roviny, než by se třeba z traileru mohlo zdát. Na kvalitě mu to ale rozhodně neubírá, ba naopak.

Halla je velmi sympatická a oblíbená učitelka a sbormistryně, která není lhostejná k ničení přírody lidským pokolením a tak když se dozví, že má v brzké době dojít k podepsání smlouvy o rozšíření místní továrny mezi Čínou a islandskou těžařskou společností vyrábějící hliník, rozhodne se podpis smlouvy překazit. Ozbrojí se lukem a speciálně upravenými šípy a jde odstřihnout továrnu od elektrického proudu. Jak už to tak ale bývá, věci se začnou komplikovat. Zprávy o ekoterorismu na Islandu obíhají svět, její pomocník z vysokých vládních kruhů dostane strach a rozhodne se spolupráci ukončit. Do toho se Halle ozve sociální pracovnice, že jí po několika letech od podání žádosti konečně našli holčičku z Ukrajiny, kterou by mohla adoptovat. Co s tím? Je větší dobro zachraňování sirotka či neporušenosti přírody? Halla se pro začátek rozhodne situaci trochu přiostřit a vydá prohlášení, které však nemá úplně kýžený výsledek a svět i domácí obyvatelstvo se obrátí proti ní. Aby boj o záchranu islandské přírody neprohrála, rozhodne se ještě přitvrdit a na Islandu začnou padat stožáry elektrického vedení...

Žena na válečné stezce je druhý snímek režiséra Benedikta Erlingssona. Už jeho povídková prvotina O koních a lidech vzbudila nadšené ohlasy a druhý film zatím od diváků také sklízí vysoká hodnocení. Seveřané mají jeden obrovský dar, i vcelku ohrané vtipy či situace dokáží podat tak, že se u nich nejen nenudíte, ale dokonce i velmi hlasitě zasmějete a na konci máte pocit zhlédnutí svěžího a nápaditého snímku. Nechci tím říct, že by tento film neobsahoval nic originálního, to určitě ne, ale když třeba Halla běží islandskou Vysočinou, hledá úkryt před vrtulníkem, který jí stíhá a objeví chcíplého berana, je vám vcelku jasné, co bude následovat. A přesto je daná situace zpracována tak, že rozchechtá celé kino. Tohle prostě Seveřané umí.



Film má velmi zdařilý scénář. Islanďané jsou svou péčí o přírodu pověstní, ostatně není na světě mnoho míst, kde se můžete podívat do lidmi téměř netknutých koutů a kde díky geotermální aktivitě žijete zeleně, i když nechcete, takže je to vcelku logické. I přes to, že je film zaměřen ekologicky a snaží se upozornit na problém znečišťování a špatného zacházení s přírodou, po zhlédnutí se nebudete cítit jako vyvrhel, protože jste v minulém týdnu neroztřídili odpad. Snímek má mnoho vrstev, nakusuje spoustu otázek a problémů a tím, že věc nepodává černobíle, donutí spíš k zamyšlení, než by působil otravně či na vás naléhal. Odhaluje dobré, ale i špatné stránky dnešního světa, Islandu i jeho svébytných obyvatel, nechá vás také pokochat se krásami země ledu a ohně, ať už jde o Vysočinu, ledovce či ulice Reykjavíku. A vše je podané s lehkostí a humorem.

Jak jsem již zmínila v úvodu, ve filmu se opět dočkáme typických absurdních momentů. Ty korunuje použití "živého soundtracku", kdy hudebníci vtipně rozesetí po filmu dokonce v některých momentech s postavami interagují, což zvedá míru absurdity ještě na vyšší level. Postava španělského turisty, kterému Erlingsson notně naložil, ve mě osobně evokovala další z islandských problémů - příliš vysokou návštěvnost země, jak dalece to bylo zamýšleno, ale nevím. Postavička turisty je každopádně třešinkou na dobře upečeném dortu.



To, co pozvedá snímek o úroveň víš je také výkon islandské herečky Halldóry Geirharðsdóttir, které dvojrole Hally a Ásy neskutečně sedla a nutno říci, že si při natáčení zakusila své. Musela se samozřejmě naučit střílet z luku a také značně zapracovat na své fyzičce. Kousky, které si pro ní scénárista a režisér připravil, jsou totiž skoro za hranicí lidských možností. Kdo byl na Islandu ví, že koupat se v místních řekách není jen tak, běhat po Vysočině v úplně mokrém oblečení je téměř na jistý zápal plic a noření se do termálních tůněk (zvlášť těch mléčně zabarvených) je sice teplotně příjemné, cítit potom budete ale asi ještě týden a pokud při této činnosti na sobě máte nějaký kus oděvu, můžete ho rovnou vhodit do popelnice. A to je jen malý výčet toho, co musela Halldóra při natáčení absolvovat. Výsledek ale stojí za to. Pokud máte severské filmy rádi, Ženu na válečné stezce si určitě nenechte ujít a jestli jste ještě žádný neviděli, nebojte se s tímto kouskem začít.