RECENZE FILMU

Dne 17. listopadu se konala premiéra nového filmu Ireny Pavláskové Zemský ráj to na pohled. Se vzpomínkou na režisérčin předchozí filmový počin - křečovitou adaptaci prózy Barbory Nesvatbové Bestiář - se může zdát toto významné datum vstupu filmu do kin i samotný námět výsměchem našim vcelku nedávným dějinám, které zamotaly s osudem mnoha lidí. Pokud snímku ovšem projevíte alespoň trochu důvěry, věřte, že budete mile překvapeni.

Irena Pavlásková totiž jako by zapomněla, že natočila něco tak podprůměrného, jako byl příběh naivní studentky pohrávající si s muži (respektive tomu bylo naopak), a uvědomila si, že natočila také výborné psychologické drama Čas sluhů, či jeho pokračování Čas dluhů (i když šlo o dosti slabšího následovníka). Pavlásková se ujala scénáře Terezy Boučkové a zrežírovala příběh matky a jejích dvou dcer, které se po uvolněných 60. letech dostávají do víru historických událostí rámcovaných obsazením Československa armádami států Varšavské smlouvy a Chartou 77. Stejně jako období 2. světové války i tyto kapitoly československých dějin skýtají živnou půdu pro odvyprávění mnoha příběhů lidských osudů a jako kulisa byly využity nespočetněkrát. Scenáristka i režisérka jsou si této skutečnosti vědomy, a proto se nesnaží o žádné doslovné rekonstruování historie, nesnaží se přijít s filmem, který by se měl promítat žákům základních škol, aby pochopili, co se v naší zemi v letech 1968 až 1977 stalo, ony tyto události použily pouze jako základní stavební prvek fresky, která líčí osudy rodiny, jenž se do středu historického dění dostane prakticky náhodou.

Příběh začíná návratem Marty (Vilma Cibulková), jejích dcer Gábiny a Majdy (Tereza Voříšková, Dana Marková) a manžela Mirka (Miroslav Etzler) z rodinné dovolené. Místo poklidného domova je však v Praze přivítají první tanky spřátelených armád. Nedlouho poté se na scéně objevuje Martin bývalý manžel a otec dcer Petr Hána (Jiří Dvořák). Ten vystupuje jako známý divadelní herec a především jako politický aktivista, v čemž ho podporuje jeho novopečená žena (Barbora Seidlová). Hánova politická aktivita je prvním impulzem změn v životě rodiny, kterou se Marta snaží budovat a udržet, což není moc jednoduché i díky tomu, že její současný manžel je žárlivý buran se sklony k agresivitě. Díky Hánovi je poté Marta odsunuta z filmového štábu do archivu a ani jedna z dcer není přijata na vysněnou školu. Martu opouští manžel a ona sama se ocitá sice v náruči nového milence, kameramana Tomáše (Jan Zadražil), ale také v pocitu bezradnosti a nejistoty. Z té ji dostane až setkání s Janem Pavlem (Ondřej Vetchý), bojovníkem proti režimu a pozdějším hlavním aktérem Charty 77. Marta i s dcerou Gábinou najdou ve spolupráci s ním nový směr svého života.

Všechny postavy jsou dobře obsazené. Potěší neokoukané tváře Jiřího Dvořáka (i když jeho hlas provařený dabingem jaksi ubírá na autenticitě projevu) a Dany Markové, která zde dostala svoji první větší šanci u filmu. Sympatický je i filmový návrat Jana Hartla, jenž si ve filmu zahrál poprvé od Otesánka. Tereza Voříšková opět přesvědčí o svém talentu a partnerské duo Cibulková - Etzler předvede svůj zavedený standard. Nejvíc však potěší Ondřej Vetchý, v jehož postavě se sympaticky mísí intelekt s bohémskou volností.

To, že jsou ovšem postavy dobře zahrané, ještě neznamená, že jsou i tak dobře napsané. Scenáristce lze odpustit zkratkovitost, co se týče historického dění, která byla již zmíněna, vlastně jí za to lze i poděkovat. Ale nelze jí odpustit zkratkovitost ve vykreslení postav. Často se totiž stane, že jejich chování není vysvětleno a divákem bude tudíž snadno i nepochopeno. Marta, ač bývalá žena muže s názorem, podepřeným silným intelektem, nechápavě žije s hlupáčkem, který před zraky jí samotné i celé rodiny flirtuje s jinou ženou a na druhou stranu Martě dělá žárlivé scény pokaždé, když přijde pozdě z práce. Není jasné, zda následný vztah s kameramanem Tomášem, je jen přechodná aférka nebo právoplatná náhrada v partnerské prázdnotě. Omámení Janem zas koketuje s myšlenkou, zda je pouze platonické, nebo dokazuje Martinu citovou nestálost. K těžko pochopení je poté i fakt, že se Jan i Tomáš potkávají v jedné domácnosti a Tomáš si s přítomností neznámého muže v bytě, kde bydlí, nedělá žádné starosti. Dokonce spolu i uvaří večeři. Návrat Marty k žárlivému Mirkovi v úplném závěru filmu pak kandiduje na záhadu hodnou agenta Muldera. Některé postavy zas zavánějí pouze jakousi mírnou karikaturou a silným klišé, což platí především pro postavu Barbory Seidlové. Ta snad jako jediná neprojde žádným vývojem a zůstane nafrněnou paničkou od začátku až do konce. Postavy jsou sice tedy vcelku velkým nedostatkem, ale taky téměř jediným.

Film se totiž povedl především po řemeslné stránce. A to se v době, kdy většina filmů určených pro kina vypadá jako levná televizní produkce, vysoce cení. Zdařilou kameru Diviše Marka podbarvuje podmanivá hudba Jiřího Chlumeckého. Ten spolupracoval s Pavláskovou na všech jejích filmech (jeho hudba byla tím nejlepším i na Bestiáři) a svým talentem dokázal v Zemském ráji vytvořit dusnou atmosféru, která přesně odpovídá tomu, co se na plátně děje. Příznačně je ve filmu využita i známá píseň Karla Gotta C’est la vie, jejíž název jako by ironicky vystihuje celý příběh a stává se jeho leitmotivem.

Pokud tedy o době normalizace něco víte a nepotřebujete toho z dějepisného hlediska mnoho vysvětlovat, na nový film Ireny Pavláskové určitě zajděte. Mohl by se vám líbit.