GOLDIE FILM

Následující goldie polovičního rozsahu bude bonusem pro vás čtenáře a doplněním klasické goldie, o kterou rovněž nepřijdete. Zároveň bychom chtěli tímto malým gestem vzdát hold režiséru Stanley Kubrickovi. V roce 1956, skoro na samém počátku své tvorby, přichází Kubrick se snímkem Zabíjení. Touto adaptací knihy Clean Break Lionela Whitea k sobě definitivně obrací pozornost Hollywoodu. Zabíjení je v lecčems progresivní a nové, zároveň tak trochu předjímá následnou režisérovu tvorbu. Kubrick vždycky zůstává inovativní a svůj. Je však potřeba objektivně říci, že Zabíjení zaujme především svou formální stránkou, že stránku obsahovou Kubrick vypiluje až ve svých dalších filmech.

Zabíjení disponuje jednoduchým příběhem, který ovšem lahodně komplikuje množství postav a hlavně Kubrickův režijní styl, čímž se ze snímku stává vcelku nevšední zážitek. Dnešní diváci si při zhlédnutí Zabíjení patrně vzpomenou na Dannyho parťáky, jimž se Kubrickovo dílo dějově docela podobá. Hlavní hrdina se vrací z vězení, nechce se do ničeho nového zaplést, ale přesto s několika kumpány naplánuje přepadení dostihové pokladny. Vše se zdá být připraveno do posledního detailu, to by ovšem jeden z kompliců, tichý, plachý podpantoflák, nesměl mít za ženu manipulativní, ale krásnou bestii, která má navíc milence, s nímž se o manželovo tajemství ochotně podělí. Jak jste už asi pochopili, zápletka stojí a padá s nepovedenou loupeží. Tím by toto krimi a film noir v jednom mohlo končit. Jenže Kubrick ze Zabíjení činí rovněž snímek z půle dokumentární...

Shrňme si to. Máme zde příjemnou stopáž, kdy všechno relativně bez zádrhelu odsýpá, máme zde plejádu zajímavých postav se zajímavými osudy, máme zde funkční propojení několika žánrů, ale také Kubricka na režisérské židli. Zabíjení disponuje vševědoucím a nezaujatým vypravěčem, jenž dává tušit onu dokumentární rovinu. Kubrick se přibližuje filmovým týdeníkům a pozornému divákovi zároveň poskytne oslí můstek k dalších filmům, které jsou vyprávěny podobně. Poté, co je nám představen hlavní hrdina a základní premisa snímku, se Kubrick odchyluje od lineárního vyprávění, čímž se dostávám k dalšímu oceňovanému aspektu. Zabíjení má rafinovaný styl vyprávění a Kubrick si doslova hraje s časem i divákovou pozorností, i když hlas vypravěče leccos usnadňuje. Bonbónkem pak je několikeré opakování některých vybraných scén. Přese všechny skoky tam i zpět ale zůstává Zabíjení srozumitelné. Zmiňovat se o mnoha povedených záběrech, kdy Kubrick umně využívá například rámování, by bylo už jen nošením dříví do lesa.