RECENZE FILMU

Točit prequel je vždy zapeklitá věc, obzvlášť ke kultovní trilogii. Může to dopadnout opravdu špatně, což vědí George Lucas, Hannibal Lecter a vlastně i X-Meni po nepovedeném originu Wolverina. Proto mohl Matthew Vaughnovi závidět jen málokdo. Tlak na prequel kultu od režiséra Kick-Ass, loňské hitovky, od něhož každý něco očekává, je skutečně nesnesitelný a nevděčný, jako být sámoška krčící se vedle Tesca. Věřím, že u někoho nové mutantí dobrodružství narazí, ovšem nebude to chyba Matthewa a First Class, ale pouze přemrštěných (a nerealizovatelných) nároků diváků. Pro ty, kteří si umějí užít výborný žánrový kusanec celuloidu se vším všudy, budou nicméně X-Men: První třída plnohodnotným nářezem, o tom jsem přesvědčen.

Vaughn tak úplně do podrobna nerespektuje původní trilogii, Erik a Charles nesestrojili Cerebro, jak bylo řečeno, a rozcházejí se o něco mladší, Mystique návaznost její role uvěříme jen těžko a tak dále. Nejsem znalec komiksu, proto netuším, nakolik je snímek kanonický, každopádně vrhá na sérii nové světlo, což se ostatně od prequelu vyžaduje. Samozřejmě dostaneme i nějaké ty odkazy a camea. Někomu bude možná neúplná kontinuita přesto jistou překážkou, já s ní však problém neměl.
Našel bych sice spoustu dalších maličkostí, které může vytknout jak častý návštěvník mutantího světa, tak i nově příchozí, netýkají se zdaleka jen návaznosti, ale já říkám: čert to vem!
Ano, uvědomuji si formální "nedokonalost" nových X-Menů, to mi ale nijak nebrání si je dosyta užít. Jednoduše proto, že Vaughn umí z každého záběru vytlačit takovou cheesy sílu a emoce, kolik se jen do pražené kukuřice vejde. Naplno si ujasní vše, co může nabídnout, znásobí to a nahází na obrovskou hromadu, v níž se může divák přehrabovat, dokud nenajde to, co ho potěší nejvíc.

Matthew před nás předkládá ta největší klišé, jako je donekonečna opakované "buď sám sebou", neštítí se zahrnout záporáka jak z nějakého mokrého snu Uweho Bolla (zlý nacistický komunista), buddy chemie mezi Erikem a Charlesem je tak velká, že se můžou konspirátoři rovnou pustit do díla. Každá scéna je echt-cool, očividně přestylizovaná a ne vždy zcela logická (i když rozhodně ne tak moc jako v Kick-Ass). Vaughn si ale nehraje tak infantilně a nekontrolovatelně jako Snyder, moc dobře volí každý záběr, každý prvek, kdy bez snahy ohromit a srazit vám čelist získává spíš celkový respekt za to, kolik nápadů má, aniž by vám je cpal pod nos (úvodní scéna se střihem na "mučírnu").
První třída tak nepůsobí jako snímek, jehož režisér se chce předvést, ale jako umě promazaný stroj, jehož chod díky dokonalému seřízení ani neslyšíme pracovat, proto si jeho důmyslnost vlastně neuvědomujeme.
Přitom je zajímavé, že styl ani jednou výrazně nevybočí z relativně klidného tempa série, kdy spíše než akce rozhoduje vztah postav - eye candy momenty to nenarušují, nerozmělňují a neznehodnocují. X-Meni našli dokonalý kompromis mezi kick-assovskou hravostí a zkratkovitým házením emocí a Singerovou výpovědí o vlastním životě. Dokonalý, protože ho nelze popsat ani odhalit. Není to kompromis skrze ústupky, ale skrze sebejistou dvojitou porci všeho. A tím nechci říct, že je film přeplněný akcí a zároveň přeplněný emocemi - jen tvrdím, že když má scéna nějak fungovat, funguje tak prakticky maximálně.

Během X-Menů jsem si na Kick-Ass vzpomněl víckrát. Vaughn tak ztrácí pověst režiséra, jehož filmy se navzájem nepodobají - ale jednou k tomu asi dojít muselo. Stejné dávkování emocí, stejný důraz na působivou, hodně hlasitou a typově (pro některé asi až moc) padnoucí hudbu, stejné využití akce jako celku, ne jako předmětu pro tisíc epileptických střihů. Vaughnův styl se tak dost liší od trendů, což je ale jenom dobře.
Dalším, co někteří vytknou, bude zřejmě malý důraz na retro. Ano, taky jsem očekával, tím spíš po "slibech" tvůrců, že bude hrát retro zásadní roli, ale abych řekl pravdu, vlastně bylo těch návratů poslední dobou tolik, že další porci bych taky nemusel strávit. Vaughnův přístup je dost možná až příliš mimo konkrétní styl na to, aby ho šlo zkrotit do nějaké podoby. Ne že bychom si neužili alternativní Kubánskou krizi, soudruhy a klasického záporáka jak z nějaké bondovky, jen jim chybí větší dobovost.

Abych byl upřímný, původně mi dělalo obsazení docela vrásky. MacAvoye mám rád, ale v trailerech působil strašně, no, páprdovsky. Načesaný Fassbender taky vyzněl tak trochu jako figurýna mladého McKellena. V samotném filmu naštěstí oba vzbuzují pocit živých charakterů. Přestože jejich povahy jsou zásadně odlišné, vyhraněné, upřímné přátelství jim věříme, až je veskrze podezřelé. Však víte.
Kevin Bacon to pak měl asi nejsnadnější, protože jeho již zmíněný evil nazi communist je prostě šťavnatý, propečený a křupavý už z principu.
Stejně jako tomu bylo minimálně v prvních dvou dílech, prostor mají i vedlejší postavy, což si ony i jejich představitelé rozhodně zaslouží - nehledě na to, jak nesmyslné jejich schopnosti občas jsou. Pro X-Meny bylo vždy zásadní, a zdá se s podivem, že opět beze změny, že množství postav nebrání plynulosti příběhu, což byla jedna z vad Wolverina a částečně trojky. U někoho může První třída vyvolat pocit zkratkovitosti, ten byl ale se sérií spojen vždy (vzpomeňme na spojence Magneta ze Singerových dílů). Přijde mi nefér tuto zkratkovitost vyčítat, ostatně plynou z ní spíš výhody.

Ano, mohl bych toho První třídě vytknout spoustu, včetně takových podpásovek, jako je upozornění na děj prakticky identický s původní trilogií. Ale není právě to, když na snímku vidíme "chyby", ale přesto jsme ochotni si ho oblíbit, příslibem té největší kvality, jakou může nabídnout - tedy schopnosti získat si diváka a omotat si ho kolem prstu? Odpovím si sám - ano, o tom to je. Takhle má komerční blockbuster vypadat. Zábavný, přitom dospělý a svým způsobem chytrý. Hravý, přesto promyšlený. Plný klišé, vždy ale na správných místech. A napěchovaný nápady a atmosférou, což jsou jen těžko definovatelné pojmy, ale z X-Menů na vás dýchnou.

PS: X-Meni jsou natočeni zbrusu novou technologií, kdy během sledování nemusíte mít na očích brýle a obraz je tedy ve 2D! Technika jde kupředu...