RECENZE FILMU

Where the Wild Things Are (česky poněkud dětinsky a hlavně nevýstižně přeloženo jako Max a maxipříšerky) bylo mnohými filmovými nadšenci velmi očekávané dílo. Nenápadný snímek o chlapci s velmi bujnou fantazií totiž nabízí hned několik důvodů, proč se na něj chtít podívat. Mnohokrát odložená premiéra a několikanásobné navýšení rozpočtu jsou jen ty méně důležité. Režisér Spike Jonze, který snímky V kůži Johna Malkowiche a Adaptace vzbudil zaslouženou pozornost, se nám jím snaží dokázat, že není závislý na scénáristickém esu Charliem Kaufmanovi. Přesto je ale vidět, že oba vizionáři mají velmi podobný náhled na svět, protože po shlédnutí Jonezova sóla máte pocit, jako byste právě viděli další Kaufmanovku. A to se vším, co k tom u patří.

Příběh vypráví o problematickém chlapci Maxovi, jenž žije jen se svojí matkou. I když jejich vztah je povětšinou v pořádku, Maxe nikdo nešikanuje ani mu nijak neubližuje, ten je, zřejmě kvůli své dětské nerozvážnosti, neustále nespokojený. Jednoho dne, když se matka snaží navázat vztah s cizím mužem, se vyděsí a po zuřivé hádce uteče z domu. Ne ale jen tak do ulic, ale do svého vlastního světa, kde objeví ty divoké věci, které jsou jeho součástí. A stane se jejich králem. Přichází jeho cesta za porozuměním sebe sama tak bizarní, jak jen může mysl dítěte být, plná odkazů na to, co prožil v reálném světe a dvojsmyslů, které je někdy docela těžké odhalit.

Už teď je jasné, že rozhodně nejde o pohádku pro děti. Naopak, jde o poměrně náročné dílo (i když ne tak náročné jako Jonozeva předchozí), které opět spíše než na vyznění jednotlivých scén dá na vyznění celku. V tomto přibližuje Kaufmanově Synekdoše, která je téměř nekoukatelná, ale myšlenky, které po ní zůstanou v hlavě, jsou celkem příjemné. Nekoukatelnost naštěstí není případ Maxe. Jonez netlačí na pilu s nevysvětlitelností a netvoří nucené mnohoznačnosti nebo překombinovanou symboliku. Tedy ne natolik, aby to nějak vadilo divákům zvyklým na jeho styl. Spike je poměrně dobrý scénárista a rozhodně je výborný režisér. Autor předlohy Maurice Sendak si jen pochvaloval jeho jiný a unikátní náhled na jeho bestseller, kterým mu dal prý hloubku, jíž netušil ani sám autor. Není se mu proč divit.

Film neuvěřitelně funguje. Spojení reality s myslí dítěte je minimálně stejně uvěřitelné jako v Del Torově Ďáblově páteři nebo Faunově labyrintu. Možná i uvěřitelnější. Vše, co v Maxově mysli vidíme, skutečně odpovídá myšlenkám dítěte. Se vším, co v něm vře, co nechápe, co má rádo i nesnáší. A protože Max Records je očividně dobrý dětský herec, člověk mu jeho roli věří do posledního smutného kukuče. Částečně digitální monstra jsou rovnocenní herci a jejich dabéři (v originálním znění) odvádějí stejně dobrou práci jako trikaři. Where the Wild Things Are rozhodně není filmem, který by na triky spoléhal nebo je stavěl na odiv. Přesto je ale vizuálně velmi zdařený. A design monster je jedním slovem skvělý.

A protože Maxova mysl je bohatá, je takový i děj. Možná za to může i jeho krátká stopáž, ale na nudu nebo zdlouhavé chvíle není čas. Tedy... pokud znáte Joneze a víte, co od něj čekat. Na jeho obvyklé odbočky nemá kdy, přesto nepůsobí o nic chudší než jeho předchozí díla. Jinými slovy - někomu nemusí dávat vůbec žádný smysl, a potom bude mít co dělat, aby neprospal celý film. Wild Things rozhodně nejsou pro každého. Je to i tím, že mnoho věcí smysl opravdu nedává. Je to jistá studie mysli malého chlapce, který ještě ne zcela chápe svět a teprve se hledá. Není tedy proč se divit jisté nelogičnosti, která nesahá dál, než logika osmiletého dítěte. To ale výsledek rozhodně nedělá hloupým. Možná právě naopak.

Mírně diskutabilní je násilí, které je někdy až zarážející. Nicméně dnešní osmileté děti vychované televizí a počítačem takhle jistě smýšlejí. A Max je jen další takové dítě. Monstra o sebe tedy lámou stromy a házejí po sobě vší silou balvany, protože takhle si malé děti bitku příšer prostě představují - a je to tvrdší vidět, než o tom mluvit. Tedy nejde o nějaký šokující krvák ve stylu Del Tora, ale tady je to o to víc zarážející, že se to odehrává přímo v mysli dítěte, kdežto v Labyrintu hrdinka naopak do své mysli před násilím utíkala. Někoho by mohlo i šokovat, když se nevinná bitka zvrhne prakticky v řež a všichni se u toho náramně baví, ale je to jednoduše realistické zobrazení představivosti malého kluka, jež rozhodně není beránek. (S tím souvisí i často zmiňovaná výtka - že příběh nemá kladného hrdinu. To je pravda. Max je obyčejné dnešní dítě. Vzteklé a rozmazlené. Není snadné si ho oblíbit, což se bohužel mnohdy rozšiřuje na celek. Je to ale režisérův záměr a kdyby takový hrdina nebyl, film by logicky nemohl vzniknout.)

Když se sečtou všechny zážitky a poznatky, máme tu další oříšek, který je velmi těžké ohodnotit. Divácky náročné dílo, které nepochopí každý a jenž ocení pravděpodobně ještě méně lidí. Příběh pro děti moc složitý a pro dospělé možná ještě víc. Spike Jonez každopádně stvořil dílo, za které se nemusí stydět, a i kdyby měl film oslovit jednoho člověka ze sta, nejspíš splní svůj účel. Myšlenky, které Where the Wild Things Are nabízí, jsou nepopsatelné. Jonez nám svým způsobem opět ukázal něco, co nikdo před ním. Opět nám dal film, který je veskrze svůj a my můžeme opět jen přemýšlet, co tím chtěl proboha vlastně říct a jestli se to povedlo. Pro mě ano.