RECENZE FILMU

Hollywoodské rodinné snímky vnímáme my, co se na filmy díváme častěji než občas, jako čiré zlo. Jen těžko se hledá něco otravnějšího než rozňuňané problémy sluníčkově pohodových lidí, kteří na konci veškeré životní potíže vyřeší dvouminutovým dialogem. Přehoďte roztomilou holčičku, uzavřeného teenagera, mrtvou matku a máte tu kombinaci, která vraždila a vraždit bude. Jenže Koupili jsme Zoo má jednu výhodu. A sice režiséra.

Cameron Crowe se zaměřuje spíš na hudební dokumenty a lze ho považovat za znalce amerického rocku a nejen jeho. Proto se není čemu divit, že jeho asi nejslavnějším hraným počinem je nostalgické Na pokraji slávy, ze kterého teče zidealizovaná atmosféra 70. let proudem.
Snímek podle autobiografické knihy Benjamina Meea Koupili jsme zoo se dnes již skoro kultovnímu pohledu na kapelu během jejího vzestupu v lecčem podobá. Tedy s tím rozdílem, že námět je extrémně trapný a nesympatický. Rodinka, která se vyrovnává se smrtí matky, koupí za veškeré úspory zoo kdesi na periferii a léčí si zde zpřetrhané vztahy. "Peníze docházejí a nic není tak pohodové, jak se zprvu zdálo, ale my se s tím, jako správní Američani, nějak popereme!" To jako vážně? Opravdu áčkový režisér považuje tenhle příběh za nutný k zfilmování? Vanilkové nebe i přesto, že jde o velmi doslovný remake španělského Otevři oči, nabízí alespoň zajímavý námět převedený do anglického jazyka, ale story o rodince majitelů zoo přece nemůže nikoho zajímat!

Neustále se tak hlásí o slovo nutné a velmi iritující prvky - především tedy pokaždé, když je v záběru objeví hrdinova dcera. V tu chvíli jsem si nadměrnou stopáž dvou hodin a dvaceti minut krátil představami o tom, jakým co možná nejbrutálnějším způsobem by mohla zemřít. I mimo její přítomnost se ale brodíme řekou klišé. Nutná nápadnice pro hrdinu (Scarlett Johansson) i syna jsou samozřejmostí.
Platí bez výjimky, co jsem napsal u Neuvěřitelně hlasitě a nesmírně daleko: "Snad v každé scéně se nachází něco potenciálně iritujícího a přetaženého. Netvrdím, že každá scéna vás bude obtěžovat, ale že každá scéna má čím obtěžovat." S tím ZÁSADNÍM rozdílem, že Crowe si diváka umí omotat kolem prstu a vylít na něj kýbl těch nejsladších emocí, až při vší své snaze nebudete schopni vzdorovat a nakonec se budete u tohohle feel good filmu skutečně cítit skvěle.
Benjaminova postava postupně nabírá víc lidských rozměrů a přesvědčivosti, nutno dodat jako jediná z ansámblu, a jeho vývoj a "osud" nás nakonec zajímají. Navíc se příběh vždy vrací k ústřednímu motivu - smrti matky-, od kterého se, na rozdíl od žánrových souputníků, nesnaží odpoutat pozornost.

Považuji za malý zázrak, jak Crowe ten celek ukočíroval až k žánrové bezchybnosti. Vzhledem k tomu, že rodinná dramata s komediálními prvky - u nás se jim říká tragikomedie - mají své limity, jen těžko budeme cítit nějakou diváckou extázi, ale každý sestřih se záběry na zvířata, každá melancholická montáž, každý záběr na truchlícího Matta Damona i trucujícího Colina Forda - to vše naplno funguje a promlouvá k našim základním pocitům.
Krom toho Crowe několikrát na okamžik napůl sundá růžové brýle a nechá hrdiny vést překvapivě drsný a silný dialog, kdybychom snad náhodou zapomněli, jak nešťastní jsou. Právě tenhle prvek většinou rodinným filmům ostudně chybí - vypráví o neštěstí, ale bojí se ho ukázat. Crowe se (relativně) nebojí. Pozitivní emoce pak působí o to silněji, když k nim byl nabídnut nějaký kontrast.

Přičtěme jako vždy velmi vytříbený soundtrack (ke slovu se opět hlásí Sigur Rós - konečně je někdo použil i přímo ve filmu, nejen traileru) a sympatické herce - nejsou to těžké počty: funguje to. Možná zamrzí nevyužité vedlejší postavy (čekal jsem, co udělá Patrick Fugit, neudělal nic) a místy (převážně v komediální části) přepjatý scénář, ale pokud jsou tohle největší chyby, které mě napadají, tak si nelze zase tak stěžovat.
Budu upřímný - myslel jsem si, že Crowe páchá totální uměleckou sebevraždu. K tomu ale nedošlo, dal nám totiž emocemi překypující rodinnou podívanou, která nás velmi vkusně zahřívá u srdce. Zní to lacině, ale dosáhnout něčeho takového ve skutečnosti není vůbec snadné.

PS: Jen tak na okraj... Po druhém zhlédnutí bych těch 75 % zaokrouhlil klidně nahoru.