RECENZE FILMU

Poslední dobou docela často zmiňuji vyčerpanost některých témat. Když jsem proto zapínal drama z boxerského prostředí Warrior, čekal jsem, že má několikátá recenze v řadě bude na jedno brdo. Gavin O´Connor, režisér mustrově dokonalého Hokejového zázraku, ale přinesl snímek, který nejenže strká do kapsy předloňského Wrestlera, loňského Fightera, letošní Moneyball a "dávnou" přechválenou Těžkou váhu, ale atakuje i na prvního Rockyho, jeden z výchozích snímků celého sportovního subžánru.

Jen málokdy má člověk u závěrečných titulků pocit, že byl právě svědkem takřka maximálního filmového zážitku. Že víc emocí a energie do zvoleného námětu nešlo vložit. U Warriora tomu tak je.
O´Connor dokonale chápe celý žánr. Ví, kde leží hranice vkusu, srdceryvnosti a patosu, aby všechny tyto složky naplno využil. Nevymezuje se vůči klišé ani klasikám, nesnaží se je dorovnávat ani se vyhýbat motivům, díky nimž si nás tak omotaly kolem prstu. Ví, co musí dodat, aby měl co říct. Stejně tak si uvědomuje, na co nesmí zapomenout, aby nezklamal. Warrior představuje dokonale zvládnutou mainstreamovou filmovou dynamiku, kdy režisér rozumí svému divákovi a dokáže ho plně uspokojit.
Přitom z něj nedělá hlupáka a u svého majstrštyku se neuchyluje k populisticky primitivní podívané. Nejlepší je Warrior ve chvílích, kdy o svých záměrech "mlčí". Kouzlo nevyřčeného, kdy pochopíme, co nám říká, aniž by o tom musel mluvit nebo to zdlouhavě představovat, jen dokládá bezchybnou symbiózu diváka a filmu.

Příběh vypráví o dvou bratrech, které kdysi násilný otec alkoholik (Nick Nolte) vycepoval do podoby nadějných boxerů. Tommyho (Tom Hardy) přece jen o něco úspěšněji. Přesto (nebo právě proto) Tommy s matkou utekl a bratr Brendan (Joel Edgerton) se odstěhoval, oženil a žil si svůj klidný život stranou. Matka později v Tommyho péči zemřela a tři přeživší muži se nestýkají.
Tommy se stal mariňákem v nasazení, Brendan učí fyziku a otec marně abstinuje, aby syny získal zpět.
Ve chvíli, kdy se sourozenci dostanou do finančních (a dalších) potíží, utíkají zpět ke sportu, stále jako soupeři, aby se v superturnaji utkali o superpeníze. Tommy přitom nabere otce jako trenéra, ačkoliv tvrdí, že ho stále nenávidí a pouze využívá jeho schopností (což mu jen těžko věříme).
Příběh to rozhodně není špatný, ve skutečnosti je nečekaně komplexní a nabízí velkou škálu emocí, podlinek a témat. Slušná většina z nich bublá spíše pod povrchem a opět není vyřčena. Jde totiž o "sportovní drama se sociálním přesahem", ne "sociální drama s vlepeným sportem", což byl případ a nedostatek Fightera.

Ačkoliv bych se docela rád rozepsal o mém vnímání jednotlivých postav, jejich motivů a postojů, neudělám to, protože na Warriorovi je nádherné právě poznávání a objevování hrdinů, kteří každou minutou odkrývají další a další vrstvy své (filmově stavěné) osobnosti. To vše bez rozsáhlých dialogových scén a velmi jasně ohraničeno sportovním turnajem.
Považuji za takřka neuvěřitelné, na jak minimalistickém prostoru dokáže O´Connor rozpoutat tolik emocí a dovoluje svým hrdinům vyvíjet se. Při vší bohatosti děje totiž box neustále zůstává v popředí. Role drsného sportu v životě hrdinů je nezanedbatelná a chápeme, proč dokáží (možná přímo musí) žít své životy právě skrze něj.
Že se daří přesvědčit nás o důležitosti zápasů pro hrdiny, vnímám jako naprosto zásadní. Právě tím se Warrior tolik podobá Rockymu. Ten byl až dodnes nejpřesvědčivějším filmem, co se zainteresování hlavního hrdiny ve svém sportu týče. Chápali jsme, proč je box pro Rockyho tak důležitý - minimálně stejně tak (možná víc!) to chápeme i nyní.
Sport tu zkrátka opravdu vypráví příběh, což není obvyklé ani u sportovních dramat.

Herecké obsazení dopadlo luxusně. Tom Hardy, zatím ještě "jen" vycházející hvězda, má stále čím překvapit a jeho v mysli malý kluk zklamaný životem nemůže působit přesvědčivěji. Naopak neprovařený Joel Edgerton (nyní ho můžete vidět ještě v prequelu Věci) v roli muže, který se snaží žít "klidný život", ale minulosti se stále nezbavil, dokáže Hardymu herecky konkurovat. A Nicku Noltemu roli otce pokoušejícího se napravit hříchy mládí věříme, přestože jeho postava někdy působí oproti svým zakomplexovaným a nejednoznačným synům poněkud ploše.
Našli bychom i pár dalších věcí, o kterých by šlo říct, že "skřípou", ale to bychom nesměli chápat smysl filmového vyprávění. Jistěže námět samotný o třech mužích shodou okolností přivedených zpět dohromady neodpovídá našim zkušenostem z reálného světa. Podobně tak turnaj pro šestnáct světových es, kam se oba bratři vlastně náhodou dostanou, je za hranicí reálných šancí. Filmy tu ale samozřejmě nejsou od toho, aby odpovídaly pravidlům statistiky. Je samozřejmě naprosto nenapadnutelné, že se odehrává "nepravděpodobný příběh", když ten příběh v rámci svého světa funguje. Sportovní dramata se podobně svérázných zkratek dopouštěla vždy a začít jim to vytýkat zrovna u tohohle kousku by byla škoda.

Příběh Warriora totiž opravdu funguje. Právě způsob, jakým byly namixovány základní emoce, jež v divácích vzbuzuje sledování sportovních zápasů, a emoce proudící z filmového vyprávění, považuji za tak neobvyklé a zdařilé.
Warrior je v tomhle smyslu velmi vysoustruhovaný snímek, kde se nic nevymklo kontrole a dokonale zapadlo do sebe. Zároveň dokáže O´Connor onu mechanickou dokonalost zamaskovat, aby nepůsobila strojeně a neživě.
Všechny jeho dosavadní filmy ostatně spočívaly v naprostém dotažení žánru, jen někdy to vyšlo lépe (Hokejový zázrak), jindy zase hůře (Hrdost a sláva). Warrior tento přístup dovádí k naprosté dokonalosti. Lépe natočit sportovní drama zkrátka nešlo.