RECENZE FILMU

Hudební film je vděčný žánr. Biografie slavné osobnosti ještě více. Pokud se sejdou dohromady, filmový divák se může tetelit nadšením: je jasné, že se dočká ojedinělého a velice kvalitního díla. Walk The Line pravidlo potvrzuje. Kombinace bez výjimky vynikajících hereckých výkonů, skvělých písní a dramatického příběhu opět funguje.

Námět byl jasný: přiblížit divákům počátky hudební dráhy slavného country muzikanta Johnnyho Cashe (1932-2003), s těžkými začátky, postupným stoupáním ke slávě, vztahem ke kolegyni June Carter, ale i pády a těžkými životními momenty. Scenáristé (Gill Denis a sám režisér Mangold) přitom pro získání napínavých zvratů či povinné milostné zápletky logicky nemuseli lovit v hlubinách své fantazie – Cashovo curriculum k natočení přímo samo vybízelo. Je jen náhoda, že v mnoha momentech téměř kopírovalo život Raye Charlese,

jehož filmový „přepis“ ovládal kina a oscarové klání minulý rok. (Zřejmě se bude opakovat i osud snímku, který sklízel velké úspěchy: Walk The Line bude žhavým kandidátem minimálně v kategorii hlavních hereckých výkonů a jsem si téměř na sto procent jistá, že Reese Whiterspoon si za skutečně vynikající ztvárnění June Carter Oscara z ceremoniálu odnese.)

Johnny měl jako mnohé nadané dítě učebnicově nelehké dětství: otec byl despota a celou rodinu včetně synů a dcery nutil tvrdě dřít. Těžká práce se ovšem Cashům krutě vymstila: při nehodě na pile tragicky zemřel Johnnyho starší bratr Jack. Vysvobození z výčitek a nenávisti ze stran otce Johnnymu přineslo až povolání do armády, po němž následovala nepříliš solventní kariéra podomního prodavače domácích spotřebičů a manželství s budoucí matkou jeho čtyř dětí, Vivian Liberto. Díky své ctižádosti a samozřejmě i hudebnímu nadání se spolu se svými kamarády, kytaristou Lutherem Perkinsem a basistou Marshallem Grantem (známými jako Tennessee Two), vetřel do přízně studia Sun Records, které zprvu odmítavě, později ovšem nadšeně začalo vydávat jejich nahrávky. Trio zapůsobilo: jejich těžko zařaditelný mix country, rock and rollu, blues, rockabilly, folku a gospelu měl patřičný „drajv“ a jako takový začal sklízet obrovské úspěchy. Následovaly početné koncertní šňůry, ovšem z nich pramenící únava a hádky s manželkou, osudové seznámení se s Elvisem, Jerry Lee Lewisem - a křehkou šoumenkou June Carter. Dlouhá léta se ti dva vzájemně sbližovali a míjeli, ubližovali si i vášnivě se milovali, aby to byla nakonec právě June, která Johnnymu pomohla dostat se ze zničující závislosti na barbiturátech a amfetaminech a svým svolením k sňatku jej nakonec už navždy z bahna a bolesti vykoupila…

Walk The Line se stejně jako Ray nesnaží o nějaké filmařské experimentování - je čistě natočeným, přímočaře vyprávěným životopisným filmem. U tohoto žánru ovšem vůbec nevadí, že je pojat jednoduše a bez jakýchkoli dějových kudrlinek či převratných technologií a experimentů. Tím, co je žene vpřed, je totiž – samozřejmě – hudba. Johnny Cash netočil žádné cajdáky: jeho písně, kterých je ve filmu požehnaně, tak tvoří spolehlivý, skvěle šlapající hnací motor, který vám zaručí dvě hodiny příjemně plynoucí jízdy. Prožitek z hudby ještě stupňuje fakt, že všechny písně ve filmu jsou původní a všechny je nazpívali Joaquin Phoenix a Reese Whiterspoon. Napodobit Cashův typický baryton opravdu není žádná hračka - Pavel Bobek by mohl povídat. Ale hlas, který June Carter propůjčila temperamentní Reese, je snad ještě lepší než originál! Je naprosto suverénní a musím říci, že všechny dosavadní pěvecké výkony svých slavných kolegyň (Nicole Kidman, Renée Zellwegger, Catherine-Zeta Jones ad.) s přehledem strčí do kapsy. Jak krásně shrnul Mark Collette z texaského Tyler Morning Telegraph: ti dva by se prostě měli vydat na turné. Dojem z filmu je právě díky nim jedinečný.

Ovšem jak jsem řekla už na začátku, výborné výkony podali nejen Phoenix a Whiterspoonová, ale i všichni ostatní. Počínaje představiteli malého Johnnyho a jeho bratra Jacka, konče u jejich otce, kterého ztvárnil Jason Patrick. Že vám to jméno něco říká, viďte? Ano, jedná se o záporáka T-1000 z Terminátora 2: nějakých třináct let přidalo Patrickovi nejen vrásky na tváři, ale i herecký cit. Vedle ústřední dvojice se tak bezesporu jedná o třetí nejlepší výkon ve filmu vůbec.

Nezbývá mi závěrem nic jiného než si povzdechnout, proč se takových upřímných snímků netočí více. Nemohu se zbavit nechuti k těm věčným umělým rádobydramatickým hollywoodským příběhům, které jsou mnohdy tak uboze vykalkulované, že se za tvůrce až stydíte. Biografie si prostě nemají na co hrát, točit je pro tvůrce dle výsledků zřejmě veliká radost a stejná je pak i divákova při jejich sledování. Určitě si tedy nenechte tenhle filmový zážitek ujít. Já za sebe alespoň všem zainteresovaným přeji co největší přízeň členů Akademie udělujících Oscary: jedná se totiž o jeden z mála snímků, který by si ceny opravdu zasloužil.