GOLDIE FILM

Do českých potažmo československých vod jsme v rámci sekce goldies zapluli naposledy koncem července, což pro český web věnující se filmům rozhodně není dobrá vizitka. Dnes to tedy napravíme. Nechci totiž, aby to vypadalo, že naše kinematografie nemá divákům co nabídnout. Takový předpoklad by byl přinejmenším mylný. I když to s českou kinematografií v současnosti vypadá všelijak, pořád se v ní najde dost pokladů, které mají své místo v historii jednou pro vždy jisté. Takové poklady je však potřeba hledat především v dávnějších dekádách. Nejjistější budou 60. léta minulého století, ale my se překvapivě nebudeme zaobírat žádným filmem československé nové vlny. Zůstaneme přímo v roce 1960 a podíváme se na snímek jednoho z našich nejvýznamnějších režisérů, na snímek Vyšší princip Jiřího Krejčíka.

Výrazný byl už jeden z prvních Krejčíkových filmů, a to Týden v tichém domě z roku 1947, který natočil podle předlohy Jana Nerudy. O třináct let později, i když na scénáři pracoval již delší dobu, sáhl Krejčík opět po českém klasikovi, tentokráte si vybral dílo Jana Drdy. Lze zde najít jakousi paralelu a tento fakt můžeme považovat také za návrat k dávným kořenům. Vyšší princip, asi nejlepší Krejčíkovo drama, ne-li jeho nejlepší film, je zároveň možno vnímat jako režisérův pokus o rehabilitaci i jako odrazový můstek pro další, výraznější kariéru, díky níž se stává nezapomenutelným. Vyšší princip jako by odstartoval novou Krejčíkovu profesní éru, vrchol jeho tvorby. Charakterizovat by jej šlo jako společenskokritický snímek. Krejčíka bychom pak mohli zařadit do poválečné generace filmových tvůrců.

Vyšší princip byl natočen v určitém ohledu pozdě po válce, ale v jistém slova smyslu ještě relativně včas. Filmy o válce je totiž nejlepší točit co možná nejdříve po jejím skončení. Právě tehdy jsou zkušenosti všech lidí víceméně čerstvé a snímek či jakékoliv jiné umělecké dílo může dobře posloužit jako prostředek k vyrovnání se s uplynulou i nastalou situací. Druhá světová válka je v české kinematografii stále vyhledávaným tématem, avšak nejsilněji působí ty filmy, které byly natočeny bezprostředně po ní. Dnešní snímky naopak často vyznívají vyčpěle a málokdy se objeví film, který udeří hřebík na hlavičku. Při pomyšlení například na takové Lidice si nemohu odpustit myšlenku, jak by asi vypadaly, kdyby se jich chopil třeba právě Krejčík, a to hned po válce.

Jak již bylo řečeno, Vyšší princip je inspirován předlohou Jana Drdy. Povídková sbírka Němá barikáda byla poprvé vydána v roce 1946. Krejčík si její nejsilnější a nejznámější povídky Vyšší princip všiml ještě dříve, když vyšla v novinách. Na scénáři pracoval dlouhá léta a nakonec si na pomoc zavolal samotného Jana Drdu, pro něhož to nebyla první zkušenost s filmem. Z plodné spolupráce vzešel emotivní snímek, který je dodnes poutavý a snad i aktuální. Drda ve Vyšším principu zpracoval skutečnou událost. Samozřejmě se faktů nedržel stoprocentně, ale vyznění jeho uměleckého textu je stejné. Pak je jedno, zda se původně jednalo o Heydricha nebo samotného Hitlera, zda studenti byli tři nebo byl jen jeden. Poměrně jednoduchý děj u krátké povídky nevadí, u filmu by ale mohl být překážkou. Krejčík s Drdou tedy do snímku přidali nové postavy a krátké dějové epizody, aby byl výsledný audiovizuální materiál bohatší.

V maloměstském gymnáziu se studenti připravují na blížící se maturitu. V pozadí sice zuří druhá světová válka, ale tito čerstvě dospělí lidé mají docela jiné starosti. Ty největší jim dělá nadcházející písemná práce z latiny. Jejich mládí je relativně bezstarostné, charakterizované svou naivitou či prvními vzkvétajícími láskami. V porovnání s válečnými hrůzami působí kontrastně. Jenže ony původně spíše vzdálené hrůzy nejvíce zasáhnou právě to citlivé a křehké mládí. Během psaní maturitní slohové práce si totiž přijde gestapo pro tři studenty. Nikdo netuší, co s nimi bude ani proč byli vlastně odvedeni. To se pokouší zjistit neohrožená Jana, která je do jednoho z nich zamilovaná. Pomoci se jí rozhodne profesor Málek, latinář a třídní chlapců. Nejprve se zdá, že všechno dobře dopadne, vždyť se nedopustili žádného závažného zločinu. Jenže každodenní hlášení o tom, kdo byl popraven, na klidu nepřidávají. Atmosféra je mrazivá, tísnivá, hutná, temná, plná strachu. Vše je o to silnější, protože divák ví více než postavy ve filmu. Ví, že chlapce udal jejich zhrzený spolužák, jenž nebyl připuštěn k maturitě. Že pomalovali noviny s Heydrichem, na něhož byl nedávno spáchán atentát. Zdánlivá klukovina však v takto pokřivené době znamená souhlas s atentátem...

Krejčík v této plnohodnotné tragédii přináší postavy trochu schematické svými činy i názory. Jednoznačně kladně vyznívá profesor Málek, starý mládenec, jenž je symbolem lidskosti, zhmotněním naděje, ideálů i pravé odvahy. Angažovat se ovšem začne až v době, kdy je ohrožen on sám či někdo jemu blízký. Tím Krejčík odkrývá nepříjemnou pravdu – zdaleka ne všichni byli hrdinnými a aktivními bojovníky proti režimu (to se týká toho nacistického i komunistického). Lidé si spíše hleděli svého a snažili se, aby si jich nikdo nevšímal. Není jim to třeba mít za zlé, jen je vhodné se na situaci podívat kritickým okem a uvědomit si, že skutečnost nebyla taková, jakou bychom si ji přáli mít. Že není dobré udržovat při životě falešné iluze. Přesto však Krejčík vzdává odvaze hold. Nedělá to nějak explicitně, ale i tak to pocítíme. Vyšší princip je vysoce emotivní film, sugestivní drama o morálce. Po jeho zhlédnutí si zkrátka musíte položit otázku, co byste v dané situaci dělali vy. Chladným vás to nechat nemůže.