GOLDIE FILM

Poslední dobou se ve svém goldies přídělu věnuji prakticky výhradně Evropě okolo šedesátých let. Měli jsme tu jen v minulém měsíci Truffauta s Godardem za Francii, Felliniho za Itálii a nyní si dáme ještě Antonioniho, abychom nevyšli ze cviku. Evropa tohoto období totiž má co nabídnout, i když spíš náročnějšímu publiku. A když je řeč o náročném publiku, nikdo jiný než Michelangelo Antonioni nemůže přijít na řadu. Jakkoliv totiž pověst "velkého italského umělce" drží Federico Fellini, Antonioni ho reálně ve svém "intošství" trumfuje, až to hezké není!

Antonioni představuje prototyp artového režiséra, že větší byste hledali těžko. Na rozdíl od zmíněného Felliniho je první dojem "rychle pryč" zcela správný, pokud si chcete pustit zajímavý film, který vám sdělí zajímavou myšlenku, jíž budete rozumět a budete z ní moci něco vyvodit pro svůj život. Z celkové Antonioniho tvorby mám dojem značného pozérství, samoúčelnosti a vlastně prázdnoty výjevů, ačkoliv mnozí by samozřejmě nesouhlasili. Tetralogii o nekomunikaci (Dobrodružství, Noc, Zatmění, Červená pustina) považuji až na poslední díl za ukázku umění pro umění.
Šestý Antonioniho film Výkřik vnímám spolu s americkou trilogií (Zvětšenina, Zabriskie Point, Povolání: Reportér) jako jeho povedenější dílo, ačkoliv ani on se několika nešvarům neubránil.
Výkřik samotný vnímejme jako jeho nejpřístupnější a divácky nejvstřícnější práci, což v tomto případě není "měkkost", ale relativní ochota nabídnout klasický film. Je tedy vhodný pro seznámení se s režisérem.

Zkusme se ale podívat za tyto zjednodušující fráze. Když se zbavíme negativních konotací některých slov, jež si s nimi automaticky spojujeme, můžeme dojít k zajímavým závěrům. Umění pro umění nemusí být vždy samoúčelné, možná jde jen o přístup s větším množstvím uvědomění si sebe sama. Film využívající pozérství, tedy tlačící k pozérství i diváka, ho může svým způsobem obohatit, protože ho nutí k vytvoření názoru (své pózy) i na věci, které ho doposud zvlášť nezajímaly. A tak dále.
Abych zkusil tyhle podivné formulace nějak obhájit, začnu trochu ze široka. Antonioni točí velmi specificky. Jeho filmy mají líné tempo, že i já jako milovník Kubrickova Barryho Lyndona kontroluji hodinky nebezpečně často. Ve scénách se navíc většinou "nic" neděje, jen smutní lidé chodí po smutném světě a režisér se rochní v jejich depresi a bezútěšnosti. Jednou za drahnou dobu se rozpoutá monolog či dialog, v němž je velmi okatě vyřčena nějaká životní metafora, a my alespoň částečně pochopíme, o čem ty "prázdné" záběry byly. Stejným způsobem je na konci filmu formou metafory sdělována i pointa. Vybavuji si Červenou pustinu a její metaforu o ptáčkovi, vyprávění o slepci z Povolání: Reportér a rozhovor o Slunci v Pátrání po jedné ženě.

Mnohým divákům připadá, že Antonioni se ztrácí v ději a není schopný myšlenku sdělit jinak než přímo slovy, přímo vyřčením nahlas, i když v podobě metafory. Což se může jevit jako umělecká prohra. Jiní to naopak považují za záměr.
Záměru by možná odpovídalo, že v případě Červené pustiny a Pátrání po jedné ženě je ona závěrečná metafora sdělována malému dítěti. Možná tedy Antonioni troufale připodobňuje nás, diváky, k malým dětem, jimž musí všechno hezky vysvětlit, abychom to pochopili, ačkoliv už bychom to dávno měli sami chápat.
Tento výklad potvrzuje i Výkřik, tím, že to nedělá a nechává myšlenky klasicky přirozeně vyplývat. Zdá se mi nepravděpodobné, že by Antonioni tuto schopnost měl a tak zásadně o ni přišel ve své následující tvorbě.
Výkřik totiž aspekty režisérovy pozdější práce připomíná především svou silnou fragmentovostí, jen je tentokrát co do přídělu informací a myšlenek mnohem konzistentnější, tedy "obyčejnější".

Sledujeme příběh muže (Steve Cochran), kterého ze dne na den opustí žena a on se i s dcerou vydává do světa, aby znovuobjevil štěstí. Potkává různé lidi, především různé ženy, s nimiž se pokouší žít. Vše však neodvratně směřuje k závěrečnému smutnému zjištění, že své štěstí hrdina ztratil nenávratně a nové už není schopný přijímat.
I já Antonionimu vytýkám, že se snad pokaždé okázale vyžívá v neštěstí. Že ho ukazuje jako veličinu všudypřítomnou, neměnnou, samozřejmou. Naprostého extrému to dosahuje v tetralogii o nekomunikaci, jež Výkřiku následovala. V ní jsou lidé nešťastní "prostě proto" a zdá se, že životní neštěstí nemá příčinu a mezilidské vztahy troskotají z principu.
Je to samozřejmě myšlenka legitimní, zvlášť pro umělce. Říká se, že největší umělecká díla vždy vznikají z bolesti a jsou o bolesti. Přesto považuji za poněkud nedostatečné natočit čtyři filmy o "nekomunikaci" a nedostat se za premisu, pouze ji znovu a znovu zobrazovat. Jestli jde o premisu "štěstí", "neštěstí" či "sleva v Albertu", na tom mnoho nemění.
Ve Výkřiku naštěstí situace mají příčinu a následek, vzájemnost i vysvětlení. A mám pocit, že v tomto jednom filmu řekl režisér víc než v následujících čtyřech dohromady.

Což na druhou stranu není zrovna korektní uvažování. Antonioniho cílem totiž není kvantita sdělovaných myšlenek, ale velmi precizní a sugestivní zobrazení jedné jediné. Ačkoliv osobně mi tento přístup nesedí a nepovažuji ho za zcela přínosný (možná na poli jednoho filmu, ne celých sérií), rozhodně má své opodstatnění a může si najít své diváky.
Jsme zvyklí, že filmař se snaží rozhlížet buď horizontálně (a pojmout co nejvíc informací o tématu), nebo vertikálně (a dostat se tématu co nejvíc pod kůži). Antonioni obě možnosti ignoruje, jen velmi precizně a velmi bedlivě pozoruje jeden bod.
Pokud toto na Antonionim oceňujeme, jeví se naopak Výkřik jedním z jeho slabších počinů, protože až moc odvádí pozornost banálními věcmi jako "příběh", s nímž si Antonioni jindy hlavu moc neláme.
Po všem, co uvádím, se možná divíte, proč jsem Antonioniho do goldies vůbec zařadil, když k němu mám tolik výhrad. A vadí vám, že jsem vlastně ani mnoho neřekl o samotném Výkřiku, jako spíš o režisérovi. Druhý bod má jednoduché vysvětlení - myslím si, že Antonioni patří mezi tvůrce, které nezačnete chápat po jednom kuse, ale musíte se je snažit poznat lépe.

První bod už nebude taková hračka. Na Antonioniho nekoukáme, abychom si užili kopec srandy, ani abychom si odpočinuli. To jistě ani nečekáte. Zážitek z jeho filmů ale, alespoň pro mě, patří i za hranici obvyklého vstřebávání artové tvorby. Jsou to spíš nástroje k přemýšlení, kdy ovšem většinu práce oproti zvyklosti musíme odvést my. Antonioniho opusy jsou leckdy přinejlepším poloplné nádoby. S ne moc vykresleným dějem a ne zcela vyprofilovanými postavami. My si je zřejmě máme dotvořit a doplnit k našemu obrazu. Někteří lidé mají z takového sledování filmů velký prožitek, i když je to menšina. Jiní tápou a nechápou.
Musíme ale vždy počítat s jedním Antonioniho omezením, které před nás staví - a sice že pracuje výlučně s negativními emocemi. Ať si jeho postavy a situace vysvětlujete jakkoliv, vždy jsme dotlačeni k negativnímu závěru.
Což není vždy na škodu, s neštěstím musíme přicházet do styku i na poli umění. Jen Antonioniho nekompromisnost v tom, že nás nejdřív vyzve ke spolupráci, ale pak nás nehledě na cokoliv shodí z cukrovarské věže, leckdy zaskočí. A my abychom se s tím teď vypořádali.