GOLDIE FILM

V poválečné československé kinematografii existuje jen málo "naprostých klasik". Souvisí to s velmi krátkou dobou, kdy se natáčelo "přibližně svobodně", a sice necelým pětiletkou končící rokem 1968. Předtím se socialismus budoval a poté utužoval, takže šlo nějaké umění stranou (i když samozřejmě - výjimky by se našly). A co je horší, normalizace si nejlepší kousky ze zlatých šedesátých ráda brala jako rukojmí. Jednou z nejslavnějších a nejcennějších filmových obětí doby jsou Všichni dobří rodáci Vojtěcha Jasného.

Snímek se ihned po uvedení stal hitem a vyhrál v Cannes cenu za režii, což je pocta, jaké se nedočká každý. Jistá nezvaná návštěva naší země ale Rodákům přistřihla křídla a na dlouhou dobu se po nich slehla zem. Z trezoru se dostali po dlouhých letech, aby nás ohromili svojí otevřeností a upřímností.
Příběh obyvatel jedné moravské vesničky, kteří se stali oběťmi a zároveň strůjci režimu, si nebere servítky s ničím a nikým. Nenásilně, ale velmi působivě a přesvědčivě zobrazuje dobu, kdy se ukazovalo, co vězí v každém člověku. Byla to doba, která přála prospěchářům, podlézačům a lidem bez názoru, kteří si polepšili způsobem, jaký by se dřív zdál nemyslitelný a směšný: brali si, co chtěli, popřípadě jim bylo dáno to, co si nezasloužili. A ti ostatní, ti jim většinou podlehli, protože stáli proti obrovské přesile.
Právě to se stalo ústředním motivem Rodáků. Jsou sice velmi angažovaní, pohybují se ale na osobní rovině a věnují se jednotlivým postavám, které odpovídají různým typům české osobnosti. Připomínají tak trochu Formanovo Hoří, má panenko, jen chybí ironický cynismus a nahrazuje ho spíš smutná poetika.

Ostatně to odpovídá i Jasného "astrální" povaze. O natáčení Rodáků kolují skutečně zajímavé zvěsti. Obsazení například režisér konzultoval s astrologem, aby hvězdná konstalace jednotlivých osob nebyla v protikladu. Stejně tak se nebál odvolat natáčení připravené a docela náročné davové scény, když mu asistent z horoskopů vyčetl, že "dnes ne".
Z tohoto neortodoxního přístupu ale vyplynulo i několik opatření, kterými se dnešní filmaři běžně řídí - Jasný například herce donutil žít rok na vesnici, v níž se natáčelo, aby se spolu a s obyvateli sžili. Vladimíra Menšíka, kterému psal roli na tělo, zakázal pít alkohol, protože mu to nesvědčilo (Menšík prý ale místo toho vykouřil až 100 cigaret denně), a odsunul natáčení o čtyři roky, aby Radoslav Brzobohatý vypadal "opotřebovaněji".
Krom toho můžeme víru v osud a obecně vyšší síly vidět i ve filmu samotném, kdy si jakási "prozřetelnost" vezme všechny, kteří se podle slov vypravěče "do nadcházející doby nehodí". Tedy prosťáčka Menšíka, naivního mladíka Pavlovského a požitkáře Matušku.

Navíc seznámil většinu herců s jejich předobrazy, kdy si prý obzvlášť Brzobohatý a skutečný František dost rozuměli.
Přestože totiž charaktery odpovídají jednotlivým modelům Čechů, nejsou smyšlení - Jasný sepsal scénář podle vlastních poválečných zkušeností. Od roku 1956, kdy vznikla první verze, ho pak piloval a piloval, dokud ho nepovažoval za dokonalý.
Právě autenticita (která není nijak v rozporu se zmiňovaným "nadpřirozenem" - Jasný není žádný šarlatán, aby jeho přesvědčení snímek narušovalo) je hlavní zbraní téhle sondy do slabostí našeho národa. Ale i do jeho kladných stránek.
Důležitá je ale sžíravá aura doby, kdy si lidé vráželi nože do zad za bílého dne bez potřeby zahlazovat stopy. V jedné scéně nutí výbor sedláky vzdát se majetku a v druhé už spolu popíjejí v hospodě. Nepříjemná a nevyhnutelná koexistence lidí, kteří by se měli nenávidět až za hrob, se stává zdrojem nestravitelné a nepříjemné atmosféry nemožnosti utéct z tohohle nehostinného světa.

Všichni dobří rodáci jsou proto dost depresivní, ostatně žádná postava tu není šťastná a spokojená. Nemůže být ale řeč o umělém navozování špatné nálady. Jasný ukazuje, že totalita vyvolala podmínky, v nichž nelze být šťastný, v nichž se k sobě lidé nedokážou chovat dobře a v nichž neexistuje spravedlnost a svoboda. Ne skrze politiky, esenbáky a vězení, ale skrze zlo v jednotlivých lidech, které totalitní režim probudil a nejen že nezkrocuje, ale podporuje ho. Právě proto fungují jako obvinění komunismu silněji než kdokoliv jiný.
Výjimka z jinak chybujících postav a zřejmě hrdina filmu je do poslední chvíle neoblomný František v podání Brzobohatého. Toho jediného ze všech spíše kladných postav osud "ušetřil" až do závěru, nejspíš protože jako jediný z nich dokázal nástrahám sorely čelit. Nejsmutnější na celém filmu je právě jeho úděl - úděl posledního poctivého člověka.

Přes všechnu myšlenkovou bohatost ale nesmíme zapomínat na to, že i filmařsky jsou Rodáci na velmi vysoké úrovni. Zaprvé jsou barevní, což u nás bylo v šedesátých letech pořád spíš výjimečné, a za druhé nabízejí víc než statické záběry mluvících hlav.
Jasný kříží, jak bylo během nové vlny populární, realismus, různé symboly a působivou kompozici (není snad záběr, na kterém by nebylo vidět, že každý stojí přesně na svém místě). Poslední zmíněné se nejvíc vyplácí ve chvílích, kdy celý národní výbor tlačí na nějakého jednotlivce, aby podepsal převodové listiny, kdy je vidět síla masy a naopak oslabení jednotlivce.
Přese všechno (nebo díky všemu) jsou Rodáci v podstatě jasně čitelní a sdílní - to je moc důležité, protože jejich cílem bylo vysvětlit svůj postoj každému divákovi.

Všichni dobří rodáci jsou skutečný klenot, který by měl z povinnosti vidět každý Čech. Můžeme se sami sebe ptát, jak bychom se v těch časech zachovali my, jak by se naši přátelé a známí zachovali k nám, a můžeme být jen vděční, že už je to pryč. Ze zlatých šedesátých jsme se už v goldies zabývali Uchem (kde rovněž exceluje Brzobohatý), které se zabývá podobným odcizením a osamocením. Zatímco Kachyňa se pohyboval na poli jednoho páru, Jasný obsáhl celou komunitu - tím ukázal nechutnost totality v daleko širším měřítku. Jen těžko na nás může nezapůsobit rozpor mezi atmosférou začátku snímku a jeho dějově zhruba desetiletí vzdáleného konce, kdy jsme svědky dokonalého rozkladu společenství, ztráty důvěry a nahlodání naděje. Otázka "co teď s tím" vyřčená v epilogu se pak stává jedním z nejodvážnějších momentů naší kinematografie.