GOLDIE FILM

Pokud budete chtít po průměrně vzdělaném filmovém divákovi znát jméno nějakého španělského režiséra, můžeme se vsadit, že zmíní Pedra Almodóvara. Španělská kinematografie nám na první pohled nemusí připadat nijak vzdálená, vždyť Španělsko leží v Evropě a každý jej zná. Jenže v porovnání s například severskou kinematografií, k níž si stále více a více českých diváků nachází cestu a která nás svými filmy v současné době vcelku pravidelně zásobuje, je přece jenom trochu upozaděná. Právě u Almodóvara znalosti mnohých zřejmě skončí. I tak se dnes ale budeme věnovat právě jemu a jeho filmu Vše o mé matce – bude to takový oslí můstek. Trochu jej známe, avšak přesto není na škodu si o něm zase něco povědět. A třeba nás to naláká, abychom se podívali na jiné španělské snímky. Kdo už tuto cestu absolvoval, může zkusit např. Carlose Sauru, s kterým jsme v minulosti v rámci goldies již měli tu čest.

Pedro Almodóvar prošel jako režisér zajímavým vývojem. Točit začal v sedmdesátých letech minulého století a nepřestal dodnes. Od undergroundových gay filmů se však posunul k mainstreamu. V jeho případě to ale není negativem. Alespoň si Almodóvara všimli i v zahraničí a především v Hollywoodu, čímž z něj učinili další režisérskou ikonu světové kinematografie. Mainstream v podání Almodóvara však není mainstreamem v hollywoodském slova smyslu. Pořád si zachovává určité průvodní znaky. Jeho příběhy se neustále prolíná erotika. I když už netočí komedie a frašky – slavným se stal hlavně díky Ženám na pokraji nervového zhroucení z roku 1988, které byly právě fraškoidní – ale melodramata či dramata, mnohé zůstává. Například je znát jeho homosexuální orientace. Tuto skutečnost zmiňuji, protože opravdu ovlivňuje vyznění Almodóvarových filmů. A ženy si libují, že žádný mužský režisér nedokáže vystihnout jejich podstatu jako on.

Ač už byl Almodóvar ve světě známý, také Vše o mé matce lze vnímat jako určitý zlomový bod jeho kariéry. Snímek se stal oblíbeným jak u diváků, tak u kritiky. To dokazuje i proměněná oscarová nominace v kategorii nejlepší cizojazyčný film. Pedro Almodóvar je režisérem i autorem scénáře, jeho rukopis je zde opět nezaměnitelný. Pokud bychom se vydali hledat inspirativní zdroje, najdeme je. Almodóvar celý život obdivuje herce a režiséra Douglase Sirka, to od něj si půjčuje složité zápletky, erotické dusno a osudové zvraty. Dále se filmem Vše o mé matce prolíná několik dalších filmových a divadelních děl. Tím nejstěžejnějším je asi drama Tramvaj do stanice Touha. Signifikantní je především postava Blanche Dubois a její afektivnost či teatrálnost. Zapomenout nesmíme ani na snímek Vše o Evě. Nejen, že jej ústřední postavy sledují, mnohokrát se o něm i zmiňují. A Margo, kterou ve Vše o Evě hrála Bette Davis, je tolik podobná zhýralé lesbické herečce Humě, jež je jednou z hlavních postav Almodóvarova díla. Pořád to není všechno. Almodóvara ovlivnil i režisér John Cassavetes.

Děj filmu Vše o mé matce je pln netradičních zápletek a na první pohled podivných dějových zvratů. Točí se okolo Manuely, svobodné matky, která žije se svým synem Estebanem a pracuje v nemocnici. Mají spolu hluboký vztah. Esteban slaví sedmnácté narozeniny a má jedno velké přání – dozvědět se něco více o svém otci. Matka nakonec souhlasí, ale ještě předtím se oba vydávají na divadelní představení Tramvaj do stanice Touha. Esteban, okouzlen hrou i hlavními herečkami, touží po jejich podpisu. V deštivé noci se rozběhne za ujíždějícím taxíkem vezoucím ony herecké legendy, ale srazí ho jiné auto. Umírá. Zoufalá matka, jíž se zhroutil svět, se vydává zpátky do své minulosti. Odjíždí do Barcelony, kde chce nalézt Estebanova otce, dnes transvestitu Lolu. Přitom potkává dávného přítele, z něhož je dnes „žena“ Agrado, která šlape chodník, jeptišku, jež se dostala na scestí a která nesnáší svou matku, ale seznámí se i s osudovými herečkami, díky nimž zemřel její syn – s Humou a Ninou. Manuelin život je najednou vzhůru nohama.

Pro film je typický jeden obraz – Manuela v rudém plášti stojí před obřím portrétem Humy. Obě blondýny, na první pohled skoro k nerozeznání. Můžeme to vnímat jako jeden z prvních signálů, že osudy všech žen jsou propleteny a prolínají se navzájem. Huma je účesem i neodmyslitelným doplňkem – cigaretou – tolik podobná herecké legendě Bette Davis, jíž je mimo jiné snímek věnován. I postava Blanche jako by se odrážela v osudech, vzhledu a chování našich hrdinek. Vše o mé matce tematizuje mateřství, uvidíme ztrátu dítěte ve dvou podobách. Manuele zemře syn Esteban, jeptiška Rosa se už dávno odcizila své vlastní matce. Všude samé odkazy, zdvojení. Ženské postavy ve filmu utvořily netradiční rodinu, přesto všechno funguje. Ženské mají nadání pro divadlo, ale když chtějí, umějí se semknout, být vůči sobě solidární a spolupracovat, aby se podržely a ochránily navzájem. Almodóvarovy charaktery jsou komplexní. Zápletky a zvraty osudu na první pohled ujeté, ale Almodóvar má ten dar podat je tak, aby i skandální situace působily lehce. Otevřené scény, kdy ženy mluví sprostě, pijí jako duhy a pláčou, střídají scény tlumené, smutné a hloubavé. A takový je i celý film, byť vypadá vesele. Výraznými barvami Almodóvar doplňuje všudypřítomnou maškarádu, teatrálnost a divadlo jako takové. Zároveň jsou kontrastní vůči temnosti a syrovosti příběhu. Mainstream a přece ne.