INFORMACE O FILMU
"Aby mohlo být vítání, musí být napřed loučení."
V březnu roku 2007 do kin konečně po těžkých útrapách a mnoha klopýtnutích dorazil nový film známé dvojice otce a syna Svěrákových.
Hrdinou Vratných lahví je bývalý učitel Josef Tkaloun. Definitivně se rozhodl opustit žáky, ale rozhodně se nehodlá smířit s pozicí důchodce, trávícího čas na lavičce v parku. Tkaloun je plný aktivity, nápadů i chlapských tužeb a nemíní zestárnout v nečinnosti. Navzdory nesouhlasu ženy Elišky, která se sarkastickým nadhledem komentuje všechny aktivity svého muže, Tkaloun přijímá brigádnické místo ve výkupu lahví menšího supermarketu. Malý prostor, kde se potkávají lahve s lahvemi a lidé s lidmi, je svébytným mikrosvětem, plným tragikomických osudů. Tkaloun dokáže být nejen jejich pozorovatelem…
I když pod jeho režií situace občas dostávají poněkud groteskní obrysy. Řekneme-li o novém filmu Jana Svěráka, že je veselý, máme pravdu. Pravdu však bude mít i divák, kterému připadne smutný. Autor scénáře Zdeněk Svěrák balancuje na hraně těchto poloh. Jestliže někdejší ostrý spor mezi otcem a synem vedl k tomu, aby nám stárnoucí scenárista podal upřímnější a nemilosrdnější a zprávu o stavu duše v této etapě života, pak to byl spor blahodárný.
Penzionovaný učitel češtiny Tkaloun je postavou, která své vrstevníky ujistí, že nejsou v úzkostech věku sami, a mladým pootevře dveře do komnat, kterými ještě neprošli. Nad filmem se klene střecha humoru, která ho chrání před sentimentem a způsobuje, že odcházíme z biografu s pocitem, že jsme byli svědky lidské komedie.
Jak říká sám režisér Jan Svěrák: "Je to osobní, pravdivé a je to smutnoveselé!"