RECENZE FILMU

Je těžko uvěřitelné, že podruhé za velmi krátkou dobu tu máme snesitelnou českou komedii, když poslední roky bylo takové sucho. Po Okresním přeboru ale přichází film s příšerným názvem Vrásky z lásky, který u mě zprvu budil stejnou nedůvěru jako jeho fotbalový kolega, ale končí velmi podobným příjemným překvapením. S několika zásadními "ale", jinak by ani nešlo o tuzemskou produkci...

Bývalý učitel Ota (tedy podle distribučního listu, ve filmu se zřetelně představuje jako Otto) s tváří Radoslava Brzobohatého čeká na operaci sítnice, musí tedy chvíli bydlet u syna (Ivan Trojan) a sekat latinu, z čehož nemá vůbec radost. Raději uteče a podnikne cestu za hereckou divou začátku sedmdesátých let Janou (Jiřina Bohdalová).
Ta přežívá na druhé straně Republiky v domově důchodců, rebeluje proti zdejšímu "systému", obzvlášť vrchní sestře (Taťjana Medvecká), a cití se očividně jako Jack Nicholson v Přeletu nad kukaččím hnízdem. Když k ní Ota dorazí, využije ho k útěku do Prahy, kde se má dostavit na konkurs. Vše se ale zkomplikuje a dva důchodci putují nakonec po svých, stopem, vlakem - jak se jim zrovna zadaří. Navíc se ukáže, že spolu tihle dva nezkřížili cestu poprvé, přestože si to zřejmě pamatuje jen Ota.

Bohužel i zde se potýkáme se stejnou nevyvážeností, odtržením od reality a obecně neschopností zachytit skutečný svět (popřípadě se od něj úplně oprostit - i to by bylo možné, jen to u nás doposud nikoho nenapadlo), tedy s vadami, s nimiž se plošně pere celá naše kinematografie. Asi to není možné vytýkat konkrétním režisérům, scenáristům a filmovým štábům, protože jde o komplexní problém, který se v nějaké míře projevuje snad v každém českém "mainstreamu".
Můžeme se dohadovat o tom, jestli za to můžou filmaři, kteří nic jiného nenabízejí, nebo diváci, kteří nic jiného nechtějí, ale na výsledku to mnoho nezmění.
Vrásky z lásky proto bojují s tím, že se jim nedaří přiblížit k životu starého člověka, jeho postavení v naší společnosti ani jeho myšlenkám. Kdokoli z nás, kdo žije v blízkosti nějakého důchodce (nebo je důchodce), to musí vidět, i kdyby nechtěl. Již po několikáté totiž troskotá český mišmaš jménem "tragikomedie", tedy podivný žánr/paskvil, který bere filmům jakýkoliv tón, vyznění, sílu.

Snímky točené coby česká "tragikomedie" se stávají sledem scének, které jsou podle potřeby vtipné, smutné, dojemné, cynické, naivní, infantilní, záměrně o nezáměrně trapné, satirické... bůh ví, na co jsem zapomněl. To vše v rozmezí hodiny a půl.
Jiří Strach jde vyšlapanou cestou a naplno tomuto trendu podléhá. Nutno podotknout, že s relativně úspěšným výsledkem, protože mnohdy se mu daří přeskočit z rozšafného tlachání do silně nepříjemného momentu a zpět překvapivě rychle.
Bohužel to nic nemění na tom, že podobný přístup, zvlášť když byl za posledních deset let přežvýkaný nesčetněkrát, nemůže fungovat už z principu a jeho využíváním nelze dosáhnout nějaké výpovědní hodnoty o čemkoli. Vzniká prostě seskupení scének na určitá témata. V tomto případě zčásti vydařených scének, uznávám.

Krom docela schopného Stracha a díky bohu zklidněného Epsteina (temný stín Signálu se ještě pořád vznáší nad multikiny) zaujme i obsazení, což je formule, kterou jsem u českého filmu doposud snad nepoužil. Jen nevím, jestli zaujme kladně, nebo záporně.
Jindy vyznívá docela otravně, jak jsou neustále využíváni ti samí herci, zde ale situace dosáhla takového absurdna, až to je... zajímavé. Skutečně každá mluvící hlava patří nějaké české herecké "celebritě", což působí až bizarně a ještě to umocňuje umělost zdejšího světa. Na druhou stranu každá vedlejší figurka získává vlastnosti, které si obecně spojujeme s jejím představitelem. U Stracha prý nejde o nic nového, ale mě to zatím v žádném filmu tolik nepraštilo do očí.
Mezi Bohdalovou a Brzobohatým to ale pořád jiskří a člověk si nemůže nevzpomenout na jejich výkon ve vynikajícím Uchu, kde se střetli v době, na níž zde postavy nostalgicky vzpomínají. A to i přesto, že pitvoření Bohdalové z posledních let jen těžko dostáváme z hlavy - zde má ale svou roli, důvod a vlastně je na místě.

U Vrásek z lásky si nikdy neřeknete "tohle mi připomíná mého dědu" nebo "celá moje máma", i když by si to tvůrci možná přáli. Od reality se ale vzdálili až příliš na to, aby šlo jejich práci vnímat jako něco víc než jednorázové pobavení. Na druhou stranu - jako taková funguje docela obstojně, vlastně víc než jen docela. Strachovi sice chybí timing Prušínovského, rozhodně se mu ale daří přijít s nejednou překvapivě vtipnou pointou nebo silnějším okamžikem.
Dokonce si člověk říká, že kdyby v naší kinematografii zbývala špetka dobrého vkusu, mohl být tento film s jen minimálními změnami velmi dobrý. Jenže nemůžu chtít zrovna po téhle nenáročné blbině, aby se vzepřela veškerým konvencím a zcela se obešla bez laciného humoru, podbízení a Ani Geislerové - takové filmy u nás prostě nevznikají a ještě nějakou dobu vznikat nebudou. Měli bychom se smířit s tím, že Vrásky z lásky představují vrcholnou kvalitu tuzemského mainstreamu.

PS: S Babím létem bych Vrásky raději nesrovnával...